Krymské tažení

Bedřich Engels

Krymské tažení

Od zoufalého a krvavého dne u Inkermanu nedošlo v krymském tažení k žádné důležitější vojenské události, ale skutečnost, že se blíží zima a Sevastopol nebyl dobyt, dala celé kampani nový charakter; nebude tedy na škodu udělat přehled vývoje událostí od vylodění expedičních vojsk, abychom zjistili, za jakých okolností a s jakými vyhlídkami vstupují do nové fáze dalšího vývoje. Nejdříve však musíme několika slovy doplnit naše dřívější poznámky o poslední pamětihodné bitvě. Oficiální zprávy o této události, které jsme vesměs uveřejnili, jsou mimořádně zmatené a nepřehledné. Hlášení lorda Ragtana bylo zřemě psáno ve velikém spěchu. Směšuje frontu své armády obrácenou k řece Černé s frontou obrácenou k Sevastopolu a označuje v jednom hlášení týž bok svých postavení jednou jako pravý, jednou jako levý, takže je nemožné získat z tohoto pramene jasnou představu o událostech. Canrobertovo hlášení je právě tak zmatené a neurčité jako stručné, a proto není k ničemu; a kdo srovná takzvanou Menšikovovu depeši v listu „Russkij invalid“^{^[305]} s dřívějšími hlášeními knížete Menšikova, musí na první pohled poznat, že je nepsal týž člověk. Mikuláš zřejmě zjistil, že už povolil tisku dost svobody, a uznal za vhodné vrátit se ke starému systému lhaní, protože mluví-li jako gentleman pravdu, neuchrání to jeho vojsko od porážky. Z jeho imperátorské vůle se normální průběh událostí dodatečně převrací vzhůru nohama a neúspěšný útok jeho armády, která měla vyprostit Sevastopol z obklíčení, proti obléhatelům se z ničeho nic mění ve vítězný výpad z města. Důvod je jasný: síly, které provádějí výpad, musí nutně ustoupit zpátky do svých opevnění, jakmile výpad dosáhl svého cíle. Ústup se takto dá vysvětlit jako samozřejmá věc, kdežto kdyby se věci vylíčily tak, jak se skutečně staly, nedala by se utajit hanba porážky.

Mikuláš by opravdu udělal nejlépe, kdyby okolnosti této bitvy svému lidu zatajil. Od bitvy u Narvy nestihla ruské zbraně nikdy taková pohroma. A uvážíme-li obrovský rozdíl mezi Rusy u Narvy a Rusy u Inkermanu, mezi nevycvičenými hordami z roku 1700 a výborně vycvičenou armádou z roku 1854, musíme považovat proti tomu bitvu u Narvy ještě za světlou stránku v dějinách ruského válečnictví. Narva byla první velká pohroma vzmáhajícího se národa, jehož odhodlaný duch se učil vítězit na vlastních porážkách. Inkerman se jeví skoro jako jistý příznak úpadku onoho skleníkového vývoje, který Rusko prožívá od dob Petra Velikého. Umělý růst a sama snaha udržovat s barbarským materiálem velkolepé zdání civilizace už zřejmě vyčerpaly národ a přivodily mu jakési úbytě. Ve všech bitvách tohoto století, od Slavkova a Jílového^{^[306]} až po Silistru, se Rusové osvědčili jako výborní vojáci. Pokud byli poraženi, daly se jejich porážky vysvětlit a neposkvrnily čest armády, i když pokazily reputaci jejích generálů. Ale teď se situace úplně změnila. Jestliže Balaklava dokázala převahu spojeneckého jezdectva, jestliže celé obléhání Sevastopolu dokazuje ohromnou převahu spojeneckého dělostřelectva nad ruským, ruská pěchota si přece stále ještě zachovávala svou velmi dobrou pověst. Inkerman vyřešil i tuto otázku. Je to divné, ale ruská pěchota ztratila svou dobrou pověst v bitvě, v níž každý jednotlivý ruský pěšák bojoval možná statečněji než kdykoli přcdtím. Naprostá prostřednost, která je hlavním charakteristickým rysem všech vojenských operací v této válce jak na ruské, tak i na spojenecké straně, nebyla dosud nikdy zřejmější. Každý pohyb vojska a každý podniknutý krok měl vzápětí přesně opačný výsledek, než jakého se mělo docílit. Podnikne se náhlý úder — a najednou je z toho celé tažení, dokonce zimní tažení. Vybojuje se bitva, ale její výsledky jsou jen chvilkové a rozplynou se vítězům v rukou ani ne za týden. Otevřené město se dobývá těžkým obléhacím dělostřelectvem, ale než se na místo dopraví obléhací trén, změní se otevřené město v prvotřídní opevněný tábor. Zahájí se obléhání, užuž je úspěšné, ale musí se zrušit, protože na pomoc pevnosti přitáhla armáda, která ovšem nezvítězila, nýbrž byla poražena. Silné postavení, které vojsko zaujalo proti armádě vyslané vyprostit pevnost, má tak krátkou frontu, že ještě dopomůže této armádě změnit obléhatele v obležené! A tak uplyne deset týdnů ve všelijakých pokusech, bojích, zákopnických pracích, plánech a protiplánech; nastává zima a obě armády — zvláště však spojenci — jsou naprosto nepřipraveny na toto roční období; a to všechno nevede k ničemu jinému než k strašlivým ztrátám na obou stranách — a rozhodnutí celého tažení zůstává stejně vzdálené a pochybné jako dřív.

Síly, které spojenci dopravili na Krym od první invaze až do 5. listopadu, nepřesahují 25 000 Britů, 35 000 Francouzů a 10 000 až 15 000 Turků, čili celkem 70 000 až 75 000 mužů. Když byla expedice zahájena, nepočítalo se s dalšími posilami z Anglie nebo Francie; několik praporů a eskadron bylo sice na cestě, ale ty už jsou v uvedeném odhadu zahrnuty. Všechny další síly, které sem snad byli spojenci schopni v krátké lhůtě dopravit, byly jistě turecké, a Turkům — přes Četati a Silistru — neprojevovali nikdy ani spojenečtí velitelé, ani spojenecké vojsko žádnou důvěru. Za opravdu spolehlivou a skutečně účinnou část expedice se tedy dalo považovat jen 60 000 Francouzů a Angličanů. Tato armáda byla však příliš malá pro tažení a příliš velká pro náhlý úder. Nemohla se rychle nalodit; měsíce, které si vyžádaly přípravy, stačily Rusy upozornit na nebezpečí; a jestliže přítomnost Rakušanů zaručovala, že Rusové nezaútočí na podunajská knížectví a Bulharsko, pak na druhé straně zabezpečovala Besarábii a Oděsu před jakýmkoli vážným ohrožením. Rakušané totiž zaujali postavení v boku a v týlu operační linie obou protivníků, takže ani ta ani ona armáda se nemohla pustit vpřed, aniž se jim vydala všanc. A tak Rusové museli s určitostí vědět, že všechny tyto přípravy jsou namířeny proti Sevastopolu; kromě něho byly do jisté míry vážně ohroženy jen přístavy Cherson a Nikolajev, kde jsou loděnice ruského válečného loďstva. Bylo tedy jisté, že na každý krok v přípravách spojenců odpovědí Rusové přípravami na Krymu. A to také udělali, takže se zamýšlený náhlý úder nakonec změnil v pravidelné tažení, které se však — a to je zřejmé už z toho, jak bylo zahájeno — vede tím nejnepravidelnějším způsobem.

Jaká je skutečná situace, svitlo spojencům poprvé na Almě, když museli dovolit Rusům, aby se v naprostém pořádku stáhli z bojiště, ačkoli tu útočící spojenci měli značnou početní převahu; původní plán se zvrtl, úder se nezdařil a bylo nutné připravit se na několik nových eventualit. A nyní nastalo kolísání a promarňoval se den za dnem; nakonec bylo rozhodnuto pochodovat na Balaklavu: spojenci dali přednost výhodám silného obranného postavení před možností brzy se zmocnit sevastopolské Severní strany, která ovládá město a je proto klíčovým budem. Menšikov se zároveň dopustil podobných chyb svým ukvapeným pochodem k Sevastopolu a stejně ukvapeným opačným pochodem k Bachčisaraji. Pak začalo obléhání. Uplynulo devatenáct dní, než mohly baterie v první paralele zahájit palbu, a pak už zůstávala situace na obou stranách zhruba stejná. Obléhání pokračovalo nesmírně pomalu, ale nijak zvlášť jistě. Řady obléhatelů úžasně prořídly, protože těžkou práci v zákopech a namáhavou službu v předních strážích konali lidé oslabení nezvyklým podnebím a strašlivými epidemiemi. Jejich velitelé nepočítali ani s obvyklými ztrátami při polním tažení a na tak mimořádné ztráty nebyli připraveni. Zdravotní a intendanční služba, zvlášť u Britů, byla v naprostém nepořádku. Na dohled měli bohatou Bajdarskou dolinu, oplývající vším, čeho se jim nejvíc nedostávalo, ale odvážit se tam nemohli! Na brzké posily nebyla naděje; a Rusové přicházeli ze všech stran. Pak nadešel 25. říjen. Rusové získali výhodu, a spojenci přišli o třetinu jezdectva. Potom následovala bitva 5. listopadu, v níž byli sice Rusové odraženi, ale spojenci utrpěli ztráty, jaké si už podruhé nemohli dovolit. Od té doby ruská armáda vyslaná na pomoc obleženým i obléhající spojenci nic nepodnikají. Obléhání Sevastopolu, pokud vůbec pokračuje, provádí se pro forma^{^[a]}. Sotva bude někdo tvrdit, že nedbalá a nesoustavná palba, kterou udržují spojenci od 5. listopadu, může nějak uškodit obranným stavbám pevnosti nebo snad bránit Rusům, aby opravovali dosud způsobené škody. Není pochyby o tom, že bude-li obléhání obnoveno, bude muset začít úplně znovu, jenom snad s tím rozdílem, že útočící baterie budou o několik set yardů blíž k pevnosti, než když se začínalo poprvé, pokud ovšem palba z města, podporovaná nepřetržitými útoky z Inkermanu, nebude silnější než palba spojenců a nezničí předsunutější baterie.

A tak jsou na tom spojenci na začátku prosince takto: octli se v krajině s tuhými zimami, špatně oblečeni a špatně zásobeni ostatním materiálem, který by jim umožnil jakžtakž přečkat nepříznivé roční období; jsou slabí přes všechny posily, které jim došly nebo jsou na cestě; měli ohromné ztráty; ženou se za takovými cíli a dělají to takovými metodami, na jaké nikdy ani nepomyslili a na jaké nebyli připraveni — a nedosáhli ničeho, naprosto ničeho kromě vědomí, že mají individuální a taktickou převahu nad svými protivníky. V této době spojenci už jistě dostali posilu 20 000 mužů, hlavně Francouzů, a další posily se čekají; ale když si uvědomíme, jaké potíže a odklady provázely první spojeneckou výpravu do Turecka, když si dále uvědomíme, že si první armáda ponechala téměř všechny transportní lodi použité pro její přepravu a že se pro divize, které nyní dostaly rozkaz odplout na Východ, musí hledat nové lodi, musíme dospět k závěru, že po příjezdu zmíněných 20 000 mužů síla krymské armády po nějakou dobu nijak podstatně nevzroste. Spojenecké síly teď tedy mají nějakých 55 000—60 000 mužů, z nichž třetina přišla na bojiště rovnou z pohodlného posádkového života a hodně zkusí, než přivykne trampotám zimního táboření pod studeným krymským nebem. A po pohromě, která stihla francouzské a anglické transporty v prudké bouři 14. listopadu, se mohou právě tyto posily ukázat přítěží, místo aby spojeneckou armádu posílily. O této pohromě ovšem nelze říci, že patří k oněm osudným a zdrcujícím nehodám, které ani nejlépe připravené plány nemohou předvídat nebo jim zabránit. Takové bouře jako 14. listopadu jsou v tomto období obvyklé, a nebylo tedy v této roční době nic neobvyklého ani na katastrofě, která stihla spojenecké loďstvo. Už sama doba, kdy krymská expedice po tříměsíčních únavných a nevysvětlitelných odkladech vyplula, věstila bouře a ztroskotání, provázené ztrátami lodí, posádek, vojáků a zásob. Navíc byli organizátoři tohoto prazvláštního tažení znovu a znovu varováni před nehodami, které v tak pokročilou roční dobu nerozlučně provázejí plavbu po Černém moři. Oni jsou tedy odpovědni i za neštěstí ze 14. listopadu, které způsobilo, že spojeneckým silám hrozí úděl Napoleonovy armády za tažení na Moskvu. Londýnské „Times“ odhadují celkové ztráty na lidech, k nimž došlo 14. listopadu na různých místech Krymu, na tisíc mužů, „nepočítaje ty, kteří padli do rukou kozákům“. Tytéž noviny dále sdělují, že

„nedávno odplul do Balaklavy nádherný nový šroubový parník ‚Prince‘ o výtlaku 2700 tun, který měl na palubě 46. pluk, všechno zimní oblečení pro vojsko provádějící obléhání, mimo jiné 40 000 plášťů, flanelové oblečení, spodní prádlo, punčochy a rukavice, hovězí a vepřové maso a jiný proviant, potřeby pro nemocnici ve Skutari a velké množství koulí a granátů pro další obléhání. To všechno je úplně ztraceno. Ke dnu šla i ‚Resolute‘ s nákladem 900 tun střelného prachu. Tak se zdá, že jedinou krutou ranou přišel vniveč všechen materiál potřebný k tornu, aby se pokračovalo v obléhání a aby se vojsko opatřilo proti drsné zimě; a i když se míníme spokojit jen tím, že udržíme své pozice na výšinách před Sevastopolem, je zřejmé, že nejsme s to čelit svému nejhoršímu nepříteli — nadcházející zimě.“

Ačkoli je Krym téměř oddělenou částí ruské říše a ačkoli jednotky nasazené proti spojencům nebyly schopny je vypudit, když ještě měly spojenecké síly jen 35 000 mužů, přesto se nikdo neodváží tvrdit, že tato šedesátitisícová spojenecká armáda je dost silná, aby se mohla postavit na odpor všemu vojsku, které sem Rusko může dopravit. Rusové mají na Krymu šest divizí pěchoty a jednu záložní divizi, čili asi 100 praporů (kromě námořní pěchoty a námořníků, které jsme nepočítali na té ani na oné straně). Těchto 100 praporů, z nichž polovina prodělala osmnáctiměsíční krvavé tažení na Dunaji, nepostaví dohromady víc než 50 000—60 000 mužů; všechny ruské síly v poli, včetně jezdectva, polního dělostřelectva a kozáků, přesahují spojenecké síly sotva o 10 000—15 000 mužů. Je-li však pravda, že je na pochodu k Perekopu Liděrsův sbor, čili dalších 49 praporů, tj. asi 20 000—25 000 mužů (neboť i oni ztratili třetinu svého počtu na Dunaji), a jestliže se týmž směrem stahují další zálohy z nově sestavených jednotek, pak se může Rusům velmi brzy naskytnout vhodná příležitost, aby spojencům zasadili citelný úder; a protože morální, fyzická a taktická převaha při zhruba rovnocenném velení se dlouho neudrží proti početní přesile, může být výsledek značně nejistý. A přitom kdyby nastala mimořádnětuhá zima, která by přerušila všechny operace, nebyly by spojenecké armády podle vlastního přiznání schopny ji vydržet.

Tento přehled situace na Krymu jen ospravedlňuje pochybnosti a váhání, s nimiž jsme přijali oznámení, že se Rakousko připojilo k západním mocnostem. Okolnosti, které jsme podrobně rozebrali, určitě nejsou takové, aby vylákaly vídeňský kabinet z jeho obvyklé nerozhodnosti, kdežto britská vláda je v choulostivé situaci, naléhavě potřebuje zakrýt tento obrovský neúspěch na východě zdáním, že se dosáhlo čehosi důležitého někde jinde, a má proto víc než dostatečný důvod k tomu, aby udělala z malinké smlouvy velikou útočnou a obrannou alianci^{^[307]}. Možná, že se v tom mýlíme, ale naši čtenáři vědí, jaké máme pro svůj názor důvody; a časem se ukáže, zda všechno to vychloubání tím, že se Rakousko připojilo ke spojencům, je založeno na skutečnosti, nebo zda je to trik speciálně připravený k použiti na zasedání parlamentu.

Napsal B. Engels 4. prosince 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4272 z 27. prosince 1854

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — naoko, formálně. (Pozn. red.)

305 „Russkj invalid“ [„Ruský vysloužilec“] — orgán ministerstva války, který vycházel od roku 1813 do roku 1917 v Petrohradě, od roku 1816 denně.

306 Bitva u Narvy (30. listopadu 1700) byla první velkou bitvou v tzv. severní válce (1700—1721), kterou vedlo Rusko spolu s Dánskem a Polskem proti Švédsku. V této bitvě byla ruská armáda poražena; Petr I. však rychle provedl vojenské reformy a Rusko nakonec ve válce zvítězilo.

V bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 bojovala ruská a rakouská vojska (třetí koalice) proti vojskům francouzským. Bitva skončila vítězstvím Napoleona I.

O bitvě u Jílového ve Východním Prusku (Preussisch Eylau) viz poznámku [300].

307 Jak je zřejmé z Marxova zápisníku, byl na konci uvedeného článku odstavec o spojenecké smlouvě mezi Anglií, Francií a Rakouskem, uzavřené 2. prosince 1854. Mocnosti se touto smlouvou zavazovaly, že nepovedou žádná separátní jednání s Ruskem a nepřipustí, aby ruská vojska okupovala podunajská knížectví. Jednání s Ruskem se mělo opírat o známé čtyři body (viz zde).