Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Tisková kampaň proti Prusku. — Postní den. —
Potyčky mezi proletariátem a buržoazií
Londýn 19. března. K charakteristice nálady zdejšího tisku proti Prusku uvádíme dva výňatky — jeden z toryovského orgánu „Morning Herald“ a druhý z Palmerstonova orgánu „Morning Post“. „Morning Herald“ se odvolává na řeč sira Roberta Peela, nově jmenovaného mladšího lorda admirality, kterou pronesl ke svým voličům v Portsmouthu, a poznamenává:
„Sir Robert Peel naprosto správně vyjádřil cítění anglického lidu, když žádal, aby Prusko bylo donuceno k jasné politice, protože jinak bude naše druhá výprava do Baltského moře stejně marná, jako byla výprava první. Bylo už dost protokolů, dost ‚bodů‘; teď je na čase odříznout Rusko od jeho zdrojů a připravit příslušnou reakci uvnitř Ruska.“
List „Morning Post“ otiskuje zprávu z Paříže o poslání generála Wedella:
„Generál Wedell sdělil Napoleonovu kabinetu své instrukce. Jaké jsou to instrukce? Generál Wedell oznamuje francouzské vládě 1. že Jeho Veličenstvo pruský král je hluboce zarmoucen úmrtím svého carského švagra; 2. že pokud jde o protokol z 28. prosince, souhlasí Prusko naprosto se západními mocnostmi a je ochotno jej v jakékoli náležité formě podepsat, a že proto Prusko musí zaujmout své místo na vídeňské konferenci. Ale vtip je v tom, že protokol z 28. prosince nikoho k ničemu nezavazuje a je spíš jen diplomatickou skicou historického díla. A protože Prusko odmítá podepsat skutečnou spojeneckou smlouvu mezi Anglií, Francií a Rakouskem, je nutno považovat páně Wedellovo poslání za skončené.“
Je známo, že vládcové Tyru a Kartága nekonejšili hněv bohů tím, že se jim sami obětovali, nýbrž tím, že kupovali děti chuďasů a ty pak házeli do rozžhavené náruče Molochovy. Oftciální Anglie předpisuje lidu, aby se pokořil před Pánem, postil se a činil pokání za hanbu, kterou na něho uvalila špatná správa dřívější vlády, za milióny liber šterlinků, které z něho zbytečně vyždímala, a za tisíce životů, které mu nesvědomitě uloupila. Tajná rada vyhlásila na příští středu den pokání a modliteb,
„abychom si vyžádali odpuštění našich hříchů a vysílali k božímu majestátu naše nejponíženější a nejzbožnější modlitby a prosby, vyprošujíce si jeho požehnání, pomoc našim zbraním a obnovení míru pro královnu a její říši“.
Stejně jako dvorní maršálek při dvorních slavnostech vydal i arcibiskup z Canterbury pro tuto náboženskou slavnost „formulář“, v němž se předpisuje, jak se lidé mají k božímu majestátu obracet. V této podivné konkurenci mezi anglickou státní církví a církví ruskou, která také úpěnlivě prosila o boží požehnání pro ruské zbraně, jsou Rusové zřejmě ve výhodě.
„Až si modlitbu, kterou předepsal arcibiskup z Canterbury, přečtou carovi krajané,“ poznamenává „Leader“[106], „budou v ní vidčt modlitbu zbabělců; až si ji přečtou Angličané, budou v ni vidět modlitbu pokrytců; když si ji přečtou disidenti, budou v ní vidět modlitbu sekty, která chce diktovat jiným; když si ji přečte dělnictvo, bude v ní vidět modlitbu boháčů, kteří patří k jedné sektě a zachovávají tuto maškarádu v naději, že jim nepřímo pomůže udržet monopol na hodnosti a místa. Licoměrný arcibiskupův výplod vydráždil dělnickou třídu v různých částech země. Pro ni je den postu a pokory něčím reálným. Kromě těch, jejichž vyznáním víry je chudoba, znamená tento den pro všechna ostatní vyznání víry jen tolik, že se k obvyklému jídlu přidá vejce a rybí omáčka a zavřou se podniky jako v neděli. Pro dělníka znamená postní den ztrátu mzdy a tím i oběda.“
V jednom svém dřívějším příspěvku jsme napsali: „Konflikt mezi průmyslovým proletariátem a buržoazií začne znovu ve chvíli, kdy dosáhne svého vrcholu konflikt mezi buržoazií a aristokracií.[a]
Na velké schůzi, která se konala minulý pátek v London Tavern, byla tato věta názorně dokázána. Dříve než podáme zprávu o této schůzi, zmíníme se o potyčkách, k nimž došlo v poslední době mezi proletariátem a buržoazií, a to jak v parlamentě, tak i mimo něj. Zcela nedávno uspořádali manchesterští továrníci schůzi, na níž se rozhodli zahájit agitaci za zrušení úředních „továrních inspektorů“, neboť tito inspektoři si dovolují nejen dozírat na dodržování zákonné pracovní doby, ale dokonce vyžadují, aby v továrnách byla skutečně provedena parlamentní nařízení o opatřeních, která by zabránila zraněním a smrtelným úrazům dělníků u strojů. Nelibost továrníků vyvolal zejména tovární inspektor v jižním Lancashiru, známý Leonard Horner, protože ve své poslední zprávě trvá na tom, aby v přádelnách byla provedena zákonem předepsaná opatření, jejichž opomenutí, jak naivně zvolal jeden z továrníků — přirozeně člen Mírové společnosti[107] — „zaplatilo v minulém roce životem pouze pět dospělých dělníků“.
To se událo mimo parlament. V Dolní sněmovně samé byl ve druhém čtení zamítnut návrh zákona sira Henryho Halforda, podle něhož měl být systém „stoppage of wages“ prohlášen za nezákonný. Systém „stoppage of wages“ znamená srážky z nominální mzdy jednak ve formě peněžních pokut za porušení továrních předpisů stanovených zaměstnavatelem, jednak ve formě nájemného atd. za tkalcovské stavy atd., které jsou dělníkům půjčovány v těch průmyslových odvětvích, kde ještě není zaveden moderní systém.
Tento systém panuje zejména v pletárnách punčoch v Nottinghamu a sir Henry Halford dokázal, že zde dělník, místo aby dostal zaplaceno od podnikatele, musí naopak často sám zaplatit podnikateli. Dělníkovi se totiž pod různými záminkami sráží z nominální mzdy tolik, že musí dokonce doplácet rozdíl mezi mzdou a částkou, kterou mu kapitalista zapsal jako dluh. Když se tak dělník stal zaměstnavatelovým dlužníkem, nutí ho zaměstnavatel, aby obnovoval pracovní smlouvu za stále nevýhodnějších podmínek, až se stane v plném slova smyslu nevolníkem, jenže s tím rozdílem, že nevolník má alespoň zajištěnu fyzickou existenci.
Byl-li návrh zákona sira Henryho Halforda, který měl tomuto zlořádu učinit přítrž, Dolní sněmovnou zamítnut ve druhém čtení, pak návrh zákona, který předložil Cobbett, syn známého anglického pamfletisty, nevzala sněmovna ani v úvahu. Tento návrh zamýšlel: 1. nahradit zákon o desetiapůlhodinovém pracovním dni z roku 1850 zákonem o desetihodinovém pracovním dni z roku 1847[108]; 2. zákonné omezení pracovní doby v továrnách učinit „skutečností“ tím, že na konci každého zákonem stanoveného pracovního dne budou nuceně zastaveny stroje.
Zítra o velké schůzi v London Tavem.
Napsal K. Marx 19. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 137 z 22.března 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
106 „The Leader“ [„Vůdce“] — anglický liberální buržoazní týdeník; byl založen roku 1850 v Londýně.
107 Mírová společnost — buržoazní pacifistická organizace, kterou roku 1816 založila v Londýně náboženská sekta kvakerů. Tuto společnost aktivně podporovali freetradeři, protože měli za to, že v době míru bude Anglie moci díky svobodě obchodu lépe využívat své průmyslové převahy, a tak si získá hospodářskou a politickou nadvládu.
108 Zákon o desetihodinovém pracovním dni, který platil jen pro práci nezletilých a žen, byl schválen v anglickém parlamentu 8. června 1847.
V únoru 1850 vynesl soud státní pokladny (Court of Exchequer, jeden z nejvyšších anglických soudů) osvobozující rozsudek nad továrníky obviněnými z porušování zákona o desetihodinovém pracovním dni. Toto rozhodnutí, které fakticky znamenalo zrušení zákona, vyvolalo odpor dělnictva. Nato vydal parlament 5. srpna 1850 nový zákon, který stanovil pracovní den pro ženy a nezletilé na 10 1/2 hodiny a určoval začátek a konec pracovního dne.
Podrobný rozbor zákona o desetihodinovém pracovním dni z roku 1847 podává Engels v článcích „Otázka desetihodinového pracovního dne“ (zde) a „Anglický zákon o desetihodinovém pracovním dni“ (zde). (Marx-Engels, Spisy sv. 7).