Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Ze Sevastopolu[204]
Proti očekávání veřejnosti nepřináší pošta, kterou dovezl včera ráno „Pacific“, žádné podrobnosti o porážce spojenců u Sevastopolu 18. června. Máme sice několik strohých údajů o tom, kolik bylo v tomto boji mrtvých a raněných, a ještě se k nim stručně vrátíme. Místo očekávaných zpráv jsme však konečně dostali podrobnou zprávu generála Pélissiera o dobytí Mamelonu a kamenolomů. Ale ani charakter této zprávy nám nedává jasnou představu o tom, jakou vojenskou politiku chce provádět člověk, který je dnes faktickým velitelem dvěstětisícové spojenecké armády na Krymu. Chceme-li v této věci dospět k nějakému závěru, musíme hledat spíše negativní než pozitivní fakta. Chceme-li uhodnout, co Pélissier zamýšlí, nesmíme hledět tolik na to, co dělá, jako spíše na to, co se zdráhá udělat. Podívejme se však znovu na dobytí Mamelonu; má některé rysy, které stojí za bližší rozbor.
Dne 6. a 7. června zahájily spojenecké baterie palbu na celé linii. Ale zatímco na levém útoku (od Stožární bašty po Karanténní baštu) byla dělostřelecká palba pouhou demonstrací, na pravém útoku (od Redanu po horu Sapun) šlo do tuhého. Zvlášť prudce tu byla ostřelována ruská vnější opevnění. Dne 7. června večer, když se zdálo, že jejich palba je dostatečně umlčena a jejich obránci dostatečně oslabeni, byl vydán rozkaz ke zteči. Francouzi se měli zmocnit dvou různých postavení, dvou náhorních plošin, oddělených od sebe úžlabinou. Angličané měli dobýt jednu náhorní plošinu, s úžlabinou na obou stranách. Způsob, jakým se tyto dvě armády připravily ke zteči, je charakteristický pro jejich zvláštnosti a tradice. Francouzi vybrali čtyři divize, pro útok na každé postavení dvě. Dvě divize byly tedy shromážděny k útoku na Mamelon (Kamčatskou redutu) a dvě k útoku na horu Sapun. V obojím případě měly útočit v prvním sledu dvě brigády, rozčleněné v kolonách, a dvě brigády měly tvořit zálohu. Osmnáct praporů mělo útočit a osmnáct praporů je mělo podporovat, dohromady nejméně 28 000 až 30 000 mužů. Tento rozkaz plně odpovídal bojovým řádům a tradicím francouzské armády, která vede velký útok vždy v kolonách, někdy až příliš těžkopádných. Kdyby Angličané nastoupili v téže formaci, potřebovali by ke splnění svého úkolu dvě divize: dvě brigády pro útok a dvě brigády pro zálohu. Řídili se však svým vlastním systémem a určili pro útok asi 1000 mužů, to jest asi dva prapory, slabou polovinu francouzské brigády. Měli bezesporu silné zálohy, ale přesto tam, kde by Francouzi nasadili tři vojáky, nasadili oni pouze jediného. Částečně je to důsledek anglického způsobu útočit v liniích, a ne v kolonách, a částečně to umožňuje veliká houževnatost britského vojáka v obranném postavení. Těchto 1000 britských vojáků nebylo ani posláno do útoku najednou. Nejdříve zaútočilo 200 vojáků a zmocnilo se ruských opevnění, pak bylo posláno dalších 200 jako posila a postupně stejným způsobem i ostatní. Když 1000 anglických vojáků zaujalo ruská postavení, drželo je proti šesti po sobě jdoucím útokům a za stálé čelní a podélné palby z ruských opevnění. Když začalo svítat, víc než polovina jich bylo mrtvých nebo raněných. Postavení však bylo jejich, a někteří z nich dokonce místy sledovali Rusy a pronikli až do Redanu. To bylo něco, co by tisíc Francouzů nikdy nedokázalo. Ale trpělivá vytrvalost anglického vojáka v palbě je téměř bezmezná. A když jako v oné noci začne boj muže proti muži nabývat podoby jeho oblíbené zábavy, pouliční rvačky, je anglický voják teprve ve svém živlu a bude se s největším potěšením bít hlava nehlava sám proti šesti.
Pokud jde o francouzský útok, generál Pélissier vypočítává dlouze brigády a pluky, které se ho zúčastnily, a pro všechny má slovo uznání. Ale jeho údaje o postaveních jednotlivých kolon a o směru jejich útoku jsou velmi nejasné, vývoj akce popisuje téměř nesrozumitelně a vůbec neudává ztráty. Srovnáme-li toto úřední hlášení s jinými zprávami, můžeme z nich vyvodit, že Francouzi vzali Mamelon hned prvním útokem, sledovali ustupující Rusy až k Malachovské baště a místy do ní i pronikli, byli pak Rusy zahnáni a Mamelon zase ztratili, rozmístili se za ním v polokruhu, začali znovu postupovat a nakonec se ho zmocnili. Volyňskou redutu na druhé straně Kilenské úžlabiny dobyli s nevelkými ztrátami. Boj o Selenginskou redutu, která leží v jejím týlu, byl prudší, ovšem zdaleka ne takový jako boj o Mamelon. Vzhledem k tomu, že Pélissier vrhl do útoku proti určeným bodům zbytečně velký počet vojska a vzhledem k tomu, že se toto vojsko muselo zformovat do těžkopádných kolon, byly francouzské ztráty jistě velmi vysoké. Dostatečným důkazem je to, že o nich nebyla vydána žádná úřední zpráva. Nebude asi přehnané, odhadneme-li je na 1500 až 2000 mužů.
Rusové byli ve zvláštní situaci. Nemohli mít v těchto vnějších opevněních velké posádky, protože by je ještě před zahájením zteče vystavili jistému zničení nepřátelským dělostřelectvem. Mohli tedy v těchto redutách udržovat jen minimální počet obránců a museli se spoléhat na své dělostřelectvo na Malachovské mohyle a na Redanu, které ovládalo tento prostor palbou, jakož i na zásah záloh umístěných v pevnosti. Na Mamelonu měli dva prapory, asi 800 mužů. Ale jakmile reduty ztratili, nemohli se jich už zmocnit a řádně se v nich uchytit. Přesvědčili se, že obležená armáda může postavení rychle ztratit, ale jen těžce získat zpět. Kromě toho reduta na Mamelonu byla vybudována tak složitě — příčné zátarasy a kryty tu tvořily jakési improvizované kasematy — že její posádka byla dokonale chráněna proti dělostřelectvu, ale téměř bezmocná proti zteči, neboť v každém oddělení bylo sotva místo pro dělo a pro jeho obsluhu. Proto jakmile byla děla demontována, neměla pěchota určená k obraně opevnění proti zteči místo k zaujetí takového postavení, z něhož by mohla současně vést proti útočícím kolonám hromadnou palbu. Rozbita na malé skupiny neodolala náporu útočníků a znovu ukázala, že tam, kde nemůže bojovat ve velkých masách, nevyrovná se ruská pěchota ani Francouzům v inteligenci a rychlém postřehu, ani Angličanům v zoufalé buldočí udatnosti.
Po bojích 7. června nastal desetidenní oddech a, během této doby byly dobudovány a spojeny zákopy, vybrána palebná postavení a přisunuta děla a střelivo. Současně podnikli spojenci dvojí průzkum do vnitrozemí. První, směrem k Bajdaru, dvanáct mil od Balaklavy, po cestě, která vede na jižní pobřeží, byl jen předběžný průzkum. Druhý byl veden správným směrem, k Ajtodoru, který je šest mil za Čorguněm na řece Černé. Ajtodor leží na výšině, která se svažuje do údolí horního toku Belbeku, a jak jsme už dávno ukázali,[a] jedině tudy lze s úspěchem obejít ruská postavení u Inkermanu. Ale poslat sem jen průzkumný oddíl, neobsadit ihned potom terén značnými silami a nezahájit operace — to znamená dát nepříteli výstrahu a upozornit ho, z které strany mu hrozí nebezpečí. Možná, že se ukázalo, že terén u Ajtodoru je neschůdný; pochybujeme však o tom. A i v takovém případě tento manévr příliš jasně naznačoval úmysl obejít nepřítele bočním pochodem. Kdyby tento boční pochod měl být jen klamným manévrem, bylo by všechno v pořádku. Jsme však přesvědčeni, že musí být hlavní operací, a proto neměl být prozrazen žádným náznakem, dokud se k němu spojenci opravdu nerozhodli.
Avšak generál Pélissier, místo aby dále rozvinul tyto slabé polní demonstrace, podnikl něco docela jiného. Dne 18. června, ve výroční deu bitvy u Waterloo, vyrazila anglická a francouzská vojska zároveň na zteč ruských linií na pravém útoku. Angličané zaútočili na Redan, Francouzi na Malachovskou mohylu. Měla to být pomsta za Waterloo, ale na neštěstí dopadla špatně. Spojenci byli po strašné řeži odraženi. V oficiálních seznamech se uvádí, že ztratili asi 5000 mužů, ale protože si francouzské zprávy, jak známo, nepotrpí na pravdomluvnost, musíme ještě asi 50 % přidat. Neznáme ještě žádné podrobnosti o této bitvě, a tak o její taktické stránce nemůžeme zatím vůbec mluvit. Můžeme pojednat jen o jejím strategickém a politickém významu.
Celý evropský tisk považuje Pélissiera za člověka, který si nedá poroučet telegrafem z Paříže, nýbrž který jedná jen a jen podle vlastního uvážení. Měli jsme oprávněné důvody pochybovat o této jeho svérázné umíněnosti, a jeho pokus pomstít se za Waterloo „důstojným“ způsobem, to jest společným vítězstvím Francouzů a Angličanů, naše pochyby plně potvrzuje. Taková myšlenka mohla vyjít pouze od Jeho Veličenstva císaře francouzského — člověka, který pevně věří ve výroční data, člověka, který musí každého 2. prosince provést nějaký výstřední kousek, člověka, který ve sněmovně pairů prohlásil, že jeho zvláštním posláním je pomstít Waterloo. Nelze pochybovat, že Pélissier dostal velmi přísný rozkaz, aby oslavil výroční den bitvy u Waterloo co nejslavněji. Má odpovědnost jen za to, jak to udělal.
Více než kdy jindy jsme přesvědčeni, že zteč na linii redut u předměstí Korabelnaja je třeba považovat za chybu. Dokud však neznáme Pélissiera opravdu důkladně, budeme mu i nadále připočítávat k dobru všechny okolnosti, které se nám tak daleko od místa bojů mohou zdát pochybné. Zdravotní poměry na heraklejském Chersonésu, na které jsme už dávno upozorňovali, jsou možná tak špatné, že je nanejvýš žádoucí rychle ukončit operace na tomto malém kousku půdy. Výpary rozkládajících se mrtvol 25 000 lidí a 10 000 koní mohou v létě vážně ohrozit zdravotní stav armády. O jiných hrozných věcech, které jsou tu nakupeny, mluvit nebudeme. Pélissier se třeba domnívá, že je možné rychle vypudit Rusy z Jižní strany, úplně rozrušit pevnost, ponechat na její střežení jen několik málo vojáků, a pak se silnou armádou vytáhnout do pole. Činíme tyto dohady proto, že bychom v počínání tohoto starého vojáka rádi viděli alespoň nějaký rozumný motiv. Ale je-li tomu tak, pak špatně odhadl sílu pevnosti. Řekli jsme už svého času, že jakýkoli pokus rozvinout úspěch ze 7. června v útok proti samému městu skončí neúspěchem.[b] Události potvrdily toto naše mínění. Řekli jsme, že klíč k Sevastopolu je na sever od Inkermanu. Srážka z 18. června tornu nasvědčuje.
Jsme tedy ochotni přiznat, že generál Pélissier měl zcela logické důvody k tomu, aby dal přednost zteči na předměstí Korabelnaja před postupem v poli; zároveň však musíme přiznat také to, že lidé, kteří jsou přímo na bojišti, mají často sklon vycházet při svých rozhodnutích z druhořadé skutečnosti — a porážka z 18. června nasvědčuje tomu, že Pélissier podlehl právě této slabosti. Je ovšem známkou silného charakteru, snaží-li se člověk houževnatě dovést věc do konce, právě tak je však známkou chabého intelektu, jestliže na této věci tvrdošíjně lpí a jde za ní třeba všelijakými oklikami jen proto, že ji už začal. Pélissier má možná pravdu, když se pokouší dobýt Sevastopol za každou cenu; očividně se však mýlí, když nevidí, že nejbližší cesta do Sevastopolu vede přes Inkerman a přes postavení ruské armády, která jej brání.
Nebudou-li spojenci hledět bez meškání využít převahy svých armád, dostanou se zanedlouho do velmi nepříjemné situace. Rusko již dávno uznává nutnost posílit svá vojska na Krymu. Nyní se k tomu naskýtá možnost, neboť bylo dokončeno formování záložních praporů pravidelné armády, byly provedeny odvody a utvořeno 200 praporů domobrany, a co je hlavní, Rakousko snížilo stav své pozorovací armády na 180 000 mužů a zbytek buď propustilo na dovolenou, nebo rozmístilo ve vnitrozemí. V Oděse se proto vytvořila záložní armáda; část této armády — asi 25 000 mužů —je prý umístěna u Nikolajeva, asi dvanáct až patnáct dnů pochodu od Sevastopolu. Také z Volyně prý pochodují dvě divize granátníků. V polovině července, a snad ještě dříve, mohou mít tedy Rusové opět početní převahu, jestliže jejich vojsko stojící dnes proti spojencům neutrpí do té doby rozhodnou porážku. Máme sice zprávy, že dalších 50 000 Francouzů je na pochodu do Toulonu a do Marseille, kde se mají nalodit; dorazí však určitě příliš pozdě a sotva budou stačit na víc, než že vyplní mezery způsobené bitvami a nemocemi, které se v táboře spojenců začínají nyní opět objevovat.
Operace v Azovském moři připravily Rusy o jeden zdroj zásobování armády; přirozenou tepnou obilnářských oblastí Ruska je však daleko spíš Dněpr než Don, a tak není pochyb, že v Chersonu je veliké množství obilí, větší než mohou Rusové na Krymu spotřebovat. Doprava odtud do Simferopolu je celkem snadná. Kdo si tedy myslí, že se azovská expedice projeví vážně a okamžitě na zásobování Sevastopolu, je na velkém omylu.
Misky vah se nyní nějakou dobu klonily na stranu spojenců, mohou se však opět vyrovnat, ba i obrátit v jejich neprospěch. Budou-li Rusové jednat rychle, bude výsledek krymského tažení ještě velmi nejistý.
Napsal B. Engels kolem 29. června 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4439 z 12. července 1855
a v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 301 2. července 1855Podle textu
v „New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „Neue Oder-Zeitung“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
204 Zkrácenou variantu tohoto Engelsova článku otiskla „Neue Oder-Zeitung“ 2. července 1855 s názvem „O událostech na Krymu“ („Über die Ereignisse in der Krim“). Na prvním odstavci článku v „New-York Daily Tribune“ jsou patrné zásahy redakce listu.