Karel Marx
*Francouzská Crédit mobilier
Sestupná křivka Crédit mobilier, jak jsme předvídali už před několika měsíci, když jsme rozebírali její květnatou zprávu za rok 1856,[a] opět poklesla. Tentokrát to vyvolává v evropských finančních kruzích značný poplach. V několika dnech klesly akcie tohoto podniku z 950 franků asi na 850 franků, a tato cifra není ještě ani zdaleka nejnižší bod, na nějž ceny akcií pravděpodobně klesnou. Politika zajímá stoupání či pokles akcií Crédit mobilier stejně jako geologa vzestup či opadnutí vod v pravěku. Ve výkyvech kursu těchto akcií je třeba rozlišovat různá období. Jejich první vydání v roce 1852 bylo provedeno chytře. Akcie byly rozděleny do tří sérií, přičemž majitelé první série byli oprávněni kupovat akcie druhé a třetí série za nominální hodnotu. V důsledku toho měli šťastní majitelé první série všechny výhody, které vyplývaly z omezené nabídky akcií při velmi živém trhu a také z přehnaných nadějí, že akcie společnosti dosáhnou brzy mnohem vyššího kursu. Tržní cena akcií ihned stoupla z původních 250 franků za akcie první série na 1775 franků za kus. Kolísání kursu akcií v letech 1852, 1853 a 1854 není politicky příliš zajímavé; naznačuje spíš různé fáze, jimiž musel právě se tvořící podnik projít, než potíže plně vyvinutého podniku. V roce 1855 dosáhla Crédit mobiliér svého vrcholu, když kurs jejích akcií vylétl na okamžik na 1900 fřanků, což bylo také období, kdy se společnost nejvíc vzdálila od obyčejných pozemských obchodů. Od té doby kolísání cen akcií Crédit mobilie; zkoumáme-li je podrobně a vezmeme-li průměr řekněme za období čtyř měsíců, vykazuje sestupnou tendenci, která přes náhodné odchylky podléhá neměnnému a neomylnému zákonu. Tento zákon spočívá v tom, že z nejvyššího bodu, kterého kursy v každém tomto období dosáhly, klesají na nejnižší průměrný bod, který se zase stává nejvyšším výchozím bodem pro nadcházející období. Tak čísla 1400 franků, 1300 franků a 1100 franků postupně označují nejnižší průměrný bod daného období a nejvyšší průměrný bod období následujícího. Po celé léto tohoto roku nemohly ceny akcií na delší dobu dosáhnout výše 1000 franků, a nynější krize, nebude-li mít horší důsledky, sníží nejvyšší průměrný kurs akcií asi na 800 franků a ten pak po určité době klesne na ještě nižší průměrnou úroveň. Tento proces nemůže ovšem pokračovat ad infinitum[b], vždyť se ani neslučuje se samou podstatou Crédit mobilier, aby kurs jejích akcií klesl na své nominále 500 franků. Ohromná disproporce mezi kapitálem a operacemi, z toho plynoucí realizace mimořádných zisků a v důsledku toho neobvyklé zvýšení tržní ceny akcií společnosti nad původní cenu nejsou pro Crédit mobilier podmínkou prosperity, nýbrž přímo podmínkou její existence. Není třeba, abychom se touto věcí dále zabývali, neboť jsme ji dostatečně osvětlili, když jsme zkoumali pokles zisků Crédit mobilier ze 40 % v roce 1855 na 23 % v roce 1856.[c]
Nynější znehodnocení akcií Crédit mobilier je spojeno s okolnostmi, které by se mohly mylně považovat za příčinu, ačkoli ve skutečnosti jsou jen následkem. Pan A. Thurneyssen, jeden z „nejváženějších“ členů správní rady Crédit mobilier, udělal bankrot, neboť podle rozhodnutí soudu byl odpovědný za 15 miliónů franků dluhů svého synovce pana Charlese Thurneyssena, který v květnu tohoto roku tajně uprchl z Francie. Každému, kdo si vzpomene na bankrot pana Place, který pominul, aniž nějak citelně otřásl touto baštou bonapartistického režimu, musí být hned jasné, že nynější situaci Crédit mobilier naprosto nelze vysvětlit pouhým bankrotem jednoho člena správní rady. Na veřejné mínění však spíše zapůsobí náhlý ůpadek jednotlivce než pomalý úpadek některé instituce. Mas se zmocňuje panika, jen když nebezpečí nabude velkých a hmatatelných forem. Například Lawovy akcie a bankovky se ve Francii stále těšily bezmezné důvěře, dokud se regent[d] a jeho poradci spokojovali se znehodnocováním kovových peněz, které měly bankovky představovat. Veřejnost nepochopila, že když mincovna razí z jedné marky[e] stříbra dvakrát tolik livrů jako dřív, pak bankovka, která představuje dané množství stříbrných livrů, byla o polovinu znehodnocena. Ale ve chvíli, kdy na rozkaz královské rady byla snížena nominální hodnota samých bankovek a za stolivrovou bankovku měla být vyplácena padesátilivrová bankovka, veřejnost ihned pochopila, oč jde, a bublina splaskla. A právě tak téměř 50% pokles zisků Crédit mobilier nevzbudil ani na okamžik pozornost dokonce ani u anglických finančních komentátorů, kdežto kolem bankrotu pana Thurneyssena strhl teď velký povyk veškerý evropský tisk. Tato záležitost je skutečně spojena s nepříjemnými okolnostmi. Když v květnu tohoto roku pan Charles Thurneyssen nedostál svým závazkům, projevil pan Isaac Péreire víc ctnostného rozhořčení, než bylo u něho obvyklé, a začal v londýnském tisku slavnostně popírat, že by mezi panem A. Thurneyssenem a Crédit mobilier na straně jedné a neblahým defraudantem na straně druhé bylo nějaké spojení. Ale nynější rozhodnutí francouzského soudu je v přímém protikladu s tvrzením tohoto slovutného pána.
Mimoto se zdá, že panika zachvátila i samu Crédit mobilier. Jeden z členů její správní rady, pan Ernest Andrée, usoudil, že nadešel čas, kdy je třeba veřejně se zbavit jakékoli případné odpovědnosti a legálně s touto institucí zpřetrhat všechny svazky. Jiní, například bankovní dům Hottinger, se prý rovněž dávají na ústup. Když sami kormidelníci nasedají do záchranných člunů, mohou cestující právem považovat loď za ztracenou. A konečně, těsné svazky Thurneyssena s petrohradským bankovním domem Stieglitz a s velkými ruskými železničními projekty jistě poskytnou evropským finančním kruhům dostatek látky k přemýšlení.
Jestliže členové správní rady Crédit mobilier blahosklonně souhlasili s tím, že „vytvoří úvěr ve Francii“, „podpoří produktivní síly národa“ a podnítí burzovní spekulaci na celém světě, bylo by velkým omylem domnívat se, že to dělali pronic zanic. Mimo průměrný důchod asi 25 % ročně z kapitálu, který představují jejich akcie, dostával každý z nich v prvních pěti letech existence této instituce pravidelně ještě 5% bonus z hrubého zisku, řekněme asi 275 000 franků, tj. 55 000 dolarů. Mimoto železniční společnosti a jiné instituce podnikající veřejné práce, které se těší zvláštní přízni Crédit mobilier, jsou vždy tak či onak spjaty se soukromými záležitostmi členů správní rady. Tak například je všeobecně známo, že Péreirové byli velmi zainteresováni na nových akciích francouzských Jižních drah. Pročítáme-li uveřejněné zprávy, vidíme nyní, že společnost celkem upsala za neméně než 62 300 000 franků akcií těchto drah. Ale patnáct členů správní rady nejenže řídilo společnost podle svých soukromých zájmů, nýbrž mohli také využívat pro své soukromé spekulace toho, že předem věděli o velkých coups de bourse[f], které společnost chystala; a konečně mohli rozšiřovat svůj vlastní úvěr úměrně k ohromným částkám, které jim oficiálně procházely rukama. Proto tito členové správní rady přímo zázračně rychle zbohatli, proto je evropská veřejnost silně znepokojena, když některého z nich postihne finanční nezdar, a proto také ona těsná spojitost mezi jejich soukromým majetkem a veřejným úvěrem společnosti, i když některé z těchto majetků jsou tak dobře uložené, že jistě přežijí společnost.
Napsal K. Marx 8. září 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5128 z 26. září 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
b — donekonečna. (Pozn. red.)
d — tj. Filip Orleánský. (Pozn. red.)
e Marka — jednotka váhy stříbra rovnající se 8 uncím (kolem 240 gramů). (Pozn. red.)
f — doslova: převratech na burze, zde burzovních spekulacích. (Pozn. red.)