Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Nynější Bonapartovo postavení[342]
Paříž 18. března 1858
„Risorgerò nemico ognor più crudo,
Cenere anco sepolto, e spirto ignudo.“(Vstanu z mrtvých jako ještě strašnější nepřítel, i když jen popel v hrobě a pouhý duch.) Tyto dva verše z Tassova „Jeruzaléma“[a], které se zvláštním úsměvem zašeptal Orsini po Favrově řeči svému obhájci, se už začínají naplňovat. Chování davu, který byl svědkem popravy italského vlastence, popisuje očitý svědek takto:
„Vláda měla takový strach, že na popraviště vyslala celou divizi pod osobním velením generála. Patnáct tisíc vojáků bylo připraveno zasáhnout na sebemenší pokyn a všechny východy byly střeženy jako při povstání. Odhaduji, že na prostranstvích a v ulicích poblíž náměstí de la Roquette se shromáždilo na 90 000 až 100 000 předměstských obyvatel, dělníků v halenách. Ale vojsko bylo rozestaveno tak, že diváci viděli málo nebo vůbec nic. Když diváci zaslechli temný tupý dopad sekery na Orsiniho šíji, odpověděli mohutným, i když přidušeným voláním ‚Vive la République‘[b]. Lze to těžko popsat. Znělo to jako mocné reptání. Nebyl to křik či volání, nýbrž znělo to jako dech nebo vzdech tisíců lidských bytostí. Úřady to dobře pochopily, neboť v téže chvíli začali vojáci nepředstavitelně hlučet, švihali koně, aby se vzpínali a kopali, řinčeli zbraněmi, a tak se jim podařilo přeblušit reptání lidu, aniž použili přímo násilí. Ale slova ‚Vive la République‘ jistě každý jasně slyšel. Schválně jsem se vracel domů pěšky a pomalu se prodíral skupinami lidí, kde byly nejhustší. Musím přiznat, že všude jsem slyšel slova sympatií a obdivu pro Orsiniho, na jehož zločin se zřejmě úplně zapomnělo a zůstal jen dojem, který vyvolal svou odvahou a šlechetností vůči svým společníkům. Ani jednou jsem nezaslechl jméno Pieriho. Chování lidu bylo podle mého mínění velmi výhružné, neboť svědčilo o nenávisti a touze po pomstě zakořeněné příliš hluboko, než aby se projevila slovy. Všechny poznámky, které jsem slyšel, byly pronášeny tlumeně, jako by na každém kroku číhal policejní špicl.“
Zdá se tedy, že opatřeni pro „všeobecnou bezpečnost“, která měla vyhladit republikánské elementy, rozsáhlé zatýkání a deportace neměly větší úspěch než cités ouvrières[c], nově zřízené dílny a jiné pokusy koupit svědomí francouzské dělnické třídy. Okolnosti Orsiniho procesu, jimiž jsme se zabývali už dříve[d], staly se nyní v Paříži hlavním předmětem rozhovorů. Proslýchá se dokonce, že při zkoumáni rozsáhlé korespondence Orsiniho s Pierim byly objeveny dopisy napsané před mnoha lety Ludvíkem Napoleonem a s jeho vlastnim podpisem. Kdyby měl francouzský „Constitutionnel“ ještě tak výhodné postavení jakov době pana Guizota, denně by nám předkládal slavnostní větu: „Lʼhorizon politiquesʼ obscurcit.“[e] A skutečně tomu tak je. V Tuileriích byli velice zděšeni, když se zjistilo, jak se zachovali důstojnici chalonské posádky, a krajně rozezleni naivitou „Moniteuru“, který informoval Francii a Evropu, že důstojníci v Chalonu, místo aby se celé záležitosti vysmáli a okamžitě dali svým vojákům rozkaz nastoupit nebo jim oznámili, že i kdyby byla v Paříži vyhlášena republika, oni budou proti ní bojovat za císařství, běželi tito důstojnici nejdříve k podprefektovi a nebyli ochotni dát pro císaře v sázku svou kůži a hodnosti, dokud se nepřesvědčili, zda republika byla vyhlášena nebo ne. Tato událost dokazuje, že na masu armády nelze spoléhat. Kromě vysokých představitelů, kteří jsou příliš kompromitováni nebo dostali tak skvělé odměny, že nemohou oddělit svůj osud od osudu císařství, je naprosto spolehlivá snad jen jediná část armády, a to garda. Tento sbor je opravdu velmi silný a je si vědom, že za kterékoli jiné vlády by byl sloučen s řadovým vojskem anebo vůbec rozpuštěn. Jeho pěchotu tvoří čtyři pluky granátníků, dva pluky voltižérů, jeden pluk četníků, jeden pluk zuávů a jeden prapor střelců, celkem sedmnáct pěších praporů. V řadách gardy jsou mimoto dva pluky kyrysníků, dva pluky dragounů, jeden pluk jízdních granátníků, jeden husarský pluk a jeden pluk střelců, čili celkem jedenadvacet eskadron jezdectva. Rovněž gardové dělostřelectvo je poměrně silné. Jeho celkový početní stav činí asi 20 000 mužů se 40 až 50 děly, což je dostatečně silné jádro, aby mohlo čelit sklonům ke kolísání, které v případě vážného boje s pařížským lidem mohou nabýt vrchu v řadovém vojsku. Mimoto, jak dokazuje i jen letmý pohled na železniční mapu Francie, je všechno zařízeno pro rychlé soustředění vojska z provincií, takže hnutí, kterému by se nepodařilo vládu překvapit, musí počítat s tím, že narazí na ohromnou sílu 60 000 až 80 000 mužů. Avšak Bonaparte učinil taková opatření, že ozbrojená vzpoura je naprosto nepravděpodobná, leda by došlo k nějaké závažné nepředvídané okolnosti, kdy by nesmlouvavý protibonapardstický postoj buržoazie, tajné spolky rozkládající nižší složky armády, malicherná závistivost, úplatné proradnosti a orleánské či legitimistickě tendence, které rozleptávají vyšší složky armády, mohly naklonit misku vah ve prospěch revolučních mas. Nejhorší, co by mohlo masy potkat, by byl úspěšný atentát na Bonaparta. V tom případě by se mohla prorocky splnit odpověď, kterou na začátku války s Ruskem dal Morny na Napoleonovu otázku, co zamýšlejí dělat v případě jeho náhlé smrti:
„Nous commencerions de jeter tous les Jérômes par la fenêtre, et puls nous tâcherions de nous arrariger tant bien que mal avec les Orléans.“ („Začali bychom vyhazovat všechny Jérômy oknem a potom bychom se hleděli nějak dohodnout s Orleány.“)
Dříve než by se předměstské obyvatelstvo mohlo rozhodnout, jak postupovat, Morny by mohl provést svou palácovou revoluci, nastolit orleánskou dynastii a tak přetáhnout buržoazii do protirevolučního tábora.
Mezitím Bonapartovy nezdary v zahraniční politice značně přispívají k tomu, že ve vnitřní politice sahá k teroru. Po každém neúspěchu v zahraničí, který prozradí slabost jeho postavení a znovu oživí tužby jeho protivníků, nutně následují nové ukázky takzvané „síly vlády“. A nezdary v zahraniční politice se v posledních týdnech rychle nakupily. Nejdříve přišel velký nezdar s Anglií.[343] Pak dokonce Švýcarsko, ačkoli neustále zbaběle ustupovalo, se odvážilo protestovat proti dalším krokům, jež na něm Francie zcela bez okolků vynucovala. Švýcarskému spolku bylo oficiálně oznámeno, že bude-li to nutné, vstoupí francouzské pěší pluky na jeho území, a splní tam policejní povinnosti, které švýcarská policie není s to plnit. Tu dokonce i pan Kern považoval za nutné požádat o vrácení pověřovacích listin a francouzská vláda musela ustoupit. Belgie, která na Bonapartův diktát změnila svůj zákon[344], odmítla Bonapartův požadavek, aby vypověděla generála Changarniera. Komise piemontské sněmovny, již bylo uloženo prozkoumat návrh zákona o přizpůsobení sardinských institucí k idées napoléoniennes[345], navrhla většinou pěti hlasů proti dvěma, aby se bonapartistický projekt prostě a jednoduše odmítl. Rakousko si plně uvědomuje, že po popravě Orsiniho má štrasburského hrdinu úplně v hrsti, že je už nemůže v souvislosti s Itálií znepokojovat, a proto vůči němu ochladlo.
Nejjistější cesta francouzské vlády ke zkáze je vystavit se posměchu. Bonaparte si uvědomuje, do jakého groteskního světla se dostal svými posledními nezdařenými pokusy hrát si na evropského diktátora. Čím je Bonapartovo postavení v Evropě ubožejší, tím cítí větší potřebu pouštět hrůzu ve Francii. Proto se vláda teroru postupně rozšiřuje. Generála Espinasse, který je v čele ministerstva vnitra, podporuje teď pan Boitelle, bývalý husarský plukovník, stojící nyní v čele policejní prefektury. Systém, který tito vojenští pochopové druhého císařství praktikují, popisuje „Continental Review“[346] takto:
„Vzali staré seznamy osob, které po nepokojích z let 1848 a 1851 označila policie za nebezpečné, a hromadně tyto lidi zatkli jak v Paříži, tak i v departementech. Nikdo vůbec nevyšetřoval, zda se tito lidé od té doby něčím provinili či nikoli. Pro zatčené to mělo kruté následky. Počestné občany, kteří se v roce 1848 dostali do víru, jenž zachvátil celý národ, a vyznávali pokrokové myšlenky, ale potom zanechali politiky a z nichž mnozí jsou nyní otcové rodin a pilní obchodníci, odvlekla policie od práce a ze středu rodin. Tyto známé skutečnosti ukazují, jak neodůvodněně byli tito lidé zatýkáni a jak nezákonná a zbytečná byla tato teroristická opatření. Mezi osobami, které policejní agenti chtěli zatknout, bylo několik jednotlivců, kteří už téměř šest let nebyli ve Francii a nemohli se tedy dopustit žádného přestupku, kdyby se však v této chvíli ve Francii ocitli, jistě by byli v ‚zájmu veřejné bezpečnosti‘ uvrženi do vězení. Nejen to, policie přišla dokonce zatknout několik lidí, kteří jsou už mnoho let mrtví. Jejich jména byla v seznamech osob, které už byly jednou zatčeny (a mnozí z nich jen proto, že byli v davu na ulicích, což byl jejich jediný přečin). Je tedy jasné, že policie nebojuje proti provinilcům, ale proti podezřelým; a způsob, jímž se zákon provádí, plně ospravedlňuje název, který mu veřejné míněni dalo. V departementcch je situace téměř stejná jako v Paříži. Správní úřady sestavily seznamy podezřelých a běda těm, kdo se ve volbách v červnu minulého roku odvážili vystupovat proti kandidátům, které podporoval prefekt a kteří, berouce vážně Ústavu, volební zákon a oběžnlky ministerstva vnitra, se domnívali, že si mohou zvolit kandidáty podle vlastního výběru. Ti jsou považováni za nejhorší zločince a musí být buď velmi bohatí, velmi vlivní nebo je musí přátelé velmi dobře chránit, aby unikli pomstě úředníků, jimž se postavili do cesty. Mezi osobami, které byly zatčeny v provinciích, se objevuje jméno generála Courtaise, který hrál určitou roli v roce 1848 jako vrchní velitel pařížské národní gardy, ale posledních devět let žil v naprostém ústraní, ve venkovském domě v departementu Allier, odloučen od společnosti, a o politiku ani o veřejné záležitosti se vůbec nestaral.“
Tento systém „všeobecné bezpečnosti“ a záchvaty obchodních krizí, které se staly chronické, brzy přivedou francouzskou buržoazii do takové situace, že bude považovat revoluci za nutnou k „obnovení důvěry“.
Napsal K. Marx 18.března 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5287 z 1. dubna 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Torquato Tasso, „Osvobozený Jeruzalém“, zpěv IX. (Pozn. red.)
b „Ať žije republika“. (Pozn. red.)
c — dělnické osady. (Pozn. red.)
e „Politický obzor se zatahuje.“ (Pozn. red.)
342 V tomto článku Marx použil Engelsova dopisu ze 17. března 1858.
343 Tím se míní zamítnutí tzv. návrhu zákona o cizincích v anglické Dolní sněmovně v únoru 1858 (viz poznámku [319]), po němž následovalo odstoupení Palmerstonovy vlády, která poskytovala morální podporu režimu Napoleona III. a schvalovala zahraniční politiku druhého císařství.
344 Jde o konvenci, která byla uzavřena mczi Francií a Belgií 22. září a ratifikována 11. řjna 1855. Konvence omezovala právo Belgie poskytovat azyl politickým emigrantům, kteří byli obviněni z atentátů nebo vraždy cizích panovníků nebo členů vládnoucích rodin.
345 Narážka na knihu Ludvíka Bonaparta „Napoleonské ideje“, která vyšla v Paříži roku 1839 (Napoléon Louis Bonaparte, „Des idées napoléoniennes«). V knize se vychvalovaly zásady napoleonské politiky, pořádek v císařství Napoleona I. a idealizovala se osoba samého císaře.
346 „The Continental Review“ [„Kontinentální přehled“] — anglický buržoazní týdeník. Vycházel v Londýně vletech 1858—1859.