Karel Marx
Znamení doby
Paříž 11. března 1858
V sobotu večer 6. března provedli republikáni v Chalon-sur-Saône malou vzpouru; v noci na středu 10. března se v tomto městě konalo shromáždění buřičů. Od 24. února, desátého výročí únorové revoluce, probíhalo rozsáhlé zatýkání ve stylu alžírských razií[335], takže, jak píše londýnský „Punch“, zůstanou brzy ve Francii jen dvě třídy: vězňové a žalářníci; objevil se polooficiální pamflet „Napoleon III. a Anglie“[336], „Moniteur“ současně uveřejnil výňatky z korespondence Napoleona I. a konečně polovina Paříže byla na nohou, aby si zajistila místa na popravu Orsiního, která se dosud nekonala. Počínaje závěrečným chodem tohoto císařského jídelníčku je třeba poznamenat, že shodou okolností, které nejsou všeobecně známy, otázka Orsiniho „poslání na věčnost“, jak se cynicky vyjadřuje cockney[a], nabyla dokonce osudnějších rozměrů než poprava účastníků vzpoury v Buzançais[337] za Ludvíka Filipa. Tehdy se zvedla bouře všeobecného rozhořčení, protože tento krvavý akt, i když podle rozhodnutí soudu a v souladu se všemi formalitami francouzského práva, odhalil nejodpornější rysy licoměrné vlády Ludvíka Filipa. Vévodovi Praslinovi podali jed, aby jej ušetřili potupné smrti zločince,[338] zatímco vzbouřenci z hladu, polovyhladovělí venkované, kteří se dopustili zabití při srážce, když chtěli zabránit vývozu obilí, byli nemilosrdně vydáni katovi. Orsini se naproti tomu mužně přiznal k účasti na atentátu a vzal na sebe všechnu odpovědnost. Byl odsouzen podle zákona, a ať k němu nají masy pařížského obyvatelstva jakékoli sympatie, samo jeho odsouzeni nemůže druhému císařství nijak zvlášť uškodit. Nicméně určitě okolnosti celou záležitost úplně změnily. Po celé přelíčení Paříž zvědavě sledovala neobvyklý postup soudních orgánů, který nemá obdoby v análech francouzských politických procesů.
Obžaloba byla formulována shovívavě a mírně. Obsahovala jen mlhavě narážky na fakta, která vyšetřující soudce[b] dokázal, a vůbec se upustilo od dlouhých policejních výslechů, které při těchto procesech obvykle hrají hlavní roli. Zdálo se, že převládá hledisko, čím méně se o tom bude mluvit, tím lépe. Poprvé se s vězněm u císařského soudu slušně zacházelo. Nedošlo, jak říká očitý svědek, „téměř k žádnému vyhrožování, zastrašování, či k pokusům o řečnické projevy“. Orsiniho advokát Jules Favre dokonce ani nebyl volán k pořádku, když se odvážil pronést tyto věty;
„Nenávidím sílu která neslouží právu. Kdyby se některý národ dostal do tak žalostné situace, že by se ocitl v rukou despoty, dýka by jeho okovy nepřeťala. Bůh počítá hodiny despotova konce a připravuje tyranům katastrofu neodvratněji než dýka vrahova.“
Předseda soudu pan Delangle se nerozčilil, ačkoli měl k tomu právo, ani když přítomní přijali tato slova s tichým souhlasným mručením. To ještě nebylo všechno. Proslýchá se, že dopis, který napsal Orsini císaři, donesl do Tuilerií sám Jules Favre, že jej císař přečetl, vyškrtl prý dvě věty a dovolil dopis uveřejnit. Sotva ale byl nad Orsirdm vynesen rozsudek, začali s ním jednat co nejpřísněji, a když požádal, aby mu dovolili „dát do pořádku své papíry“, dostal okamžitě svěrací kazajku.
Jasně se tedy ukazuje, že se tu hrála ďábelská dvoji hra. Orsini mohl učinit odhalení — a také Pietrimu prozradil — že se Napoleon zúčastnil hnuti karbonářů[339] a že dokonce i po státním převratu, když ještě nebyl rozhodnut, jaký kurs zaujme, slibovat italským vlastencům podporu. Aby Orsiniho přiměli mírnit se a aby se zabránilo velkému veřejnému skandálu, slibovali mu milost, jenže tyto sliby naprosto nemínili splnit. Takový postup není v dějinách druhého císařství novinkou. Čtenář si snad vzpomene na proces s Berryerem, synem slavného francouzského advokáta a legitimisty. Tehdy šlo o zpronevěry v souvislosti s jednou akciovou společností — Docks Napoléonicns[c]. Berryer otec měl tehdy plné ruce dokumentů dokazujících, že princ Napoleon a princezna Matylda získali velké částky z týchž podvodných machinací, které přivedly jeho syna na lavici obžalovaných. Kdyby Berryer, největší mistr francouzského řečnického umění, při němž všechno závisí na pohybech, tónu, pohledu a gestikulaci řečníka, při němž se slova, která by na papíře vypadala bezduchá, mění v plameny a elektrické výboje zapalující a burcující posluchače — kdyby byl Berryer tyto dokumenty předložil a komentoval, byl by se císařský trůn zakymácel. Proto jej osoby z kruhů kolem císaře přiměly, aby od toho upustil, a jako odměnu za mlčení mu nabídly, že jeho syn bude určitě osvobozen. Berryer ustoupil; jeho syn byl odsouzen a otec i syn podvedeni. Týž manévr se opakoval, a stejně úspěšně, v případě Orsiniho. Ale to není všechno. Orsiniho přiměli, aby nejen ušetřil Bonaparta obávaného skandálu, ale aby promluvil a sám se v Bonapartově zájmu zkompromitoval. Orsinimu naznačili, že císař je tajně nakloněn osvobození Itálie, a to ho přimělo napsat dopis. Pak byla sehrána scéna s Jules Favrem a Orsiniho dopis se objevil v „Moniteuru“. Rakousko mělo být zastrašeno, aby se podřídilo Bonapartovým požadavkům, tím, že se mu jednoznačně ukázalo, jak by Bonaparte ještě mohl ovlivňovat vlastenecké tužby v Itálii. Rakousko se dokonce urazilo. Orsiniho hlava má zmírnit jeho hněv, za to má Rakousko vyvolat k sobě v Itálii ještě větší nenávist a udusit slabé zárodky svobody tisku ve Vídni. Ať správně či nesprávně, tak se případ Orsini všeobecně vykládá.
Pokud jde o vzpouru v Chalon, je to jen výstražný příznak. I kdyby ve Francii vymřela všechna mužnost, lidé povstanou už z pouhého pudu sebezáchovy. Mají na vybranou — buď zahynout v pouličním boji, nebo shnít v Cayenne. Záminky pro zatčení — a každé zatčení může vést do Cayenne, jako každá cesta vede do Říma — lze ilustrovat jediným příkladem. Je známo, že před časem byli zatčení tři pařížští právníci. Soud či spíše advokátní komora se věci ujala a obrátila se na ministerstvo spravedlnosti; to odpovědělo, že nemůže podat žádné vysvětlení, ale že tito tři pánově byli zatčeni pro „intriky a machinace“ při posledních pařížských volbách, které se konaly před deseti měsíci. Jestliže se chalonská vzpoura jeví jako něco docela přirozeného, pak to, jak se při této příležitosti chovati důstojníci chalonské posádky, sotva odpovídá zuřivým adresám, které francouzská armáda posílala podle rozkazu redakci „Moniteuru“. Kasárny jsou na pravém břehu Saôny, kdežto byty důstojníků jsou převážně na levém břehu, kde povstání vypuklo. Důstojníci, místo aby se rychle postavili do čela svých vojáků na obranu císařství, podnikli opatrně několik diplomatických kroků, aby zjistili, zda v Paříži byla vyhlášena republika či nikoli. Dokonce ani „Moniteur“ se neodvažuje tuto skutečnost plně popřít. Píše:
„Důstojníci posádky, kteří spěchali na podprefekturu, aby získali nějaké informace, si podle pověstí, které se už začaly šířit, vynutili průchod tasenými šavlemi.“
„Patrie“[340] se pokouší vysvětlit tento nepříjemný incident tím, že tito zvědaví důstojníci prý chtěli „zatknout podprefekta v případě, že by se postavil na stranu republiky“; ve skutečnosti však důstojnici běželi k podprefektovi, aby se ho zeptali zda je pravda, že v Paříži byla vyhlášena republika. Teprve když to podprefekt popřel, považovali důstojníci za vhodné projevit služební horlivost. Castellane už odjel z Lyonu, aby chování důstojníků vyšetřil. V armádě se zkrátka objevují příznaky nespokojenosti. Způsob, jakým armádu vystavoval na odiv „Moniteur“ a jakým ji učinil terčem posměchu v celé Evropě a pak ji prostě z uctivosti k Johnu Bullovi hodil přes palubu; to, že ji Bonaparte rozdělil do pěti armád, z obavy, aby nemusel předat vrchní velení Pélissierovi, který nyní vůči svému pánovi ochladl; pohrdavé dopisy, jimiž Changarnier a Bedeau odmítli povolení k návratu do Francie; povýšení Espinasse, jehož od dobrudžské aféry v kasárnách všichni nenávidí, na zvlášť odpovědné místo; a konečně ona temná předtucha brzké změny ve vývoji událostí, jíž se francouzské „myslící bodáky“[341] vždycky vyznačovaly — to všechno přispívá k odcizení vypočítavých armádních pohlavárů. Vedle událostí v Chalon svědčí o této překvapující a dost neočekávané změně Mac-Mahonovo chování ve francouzském senátě. Jeho poznámky o loi des suspects[d] byly velmi otevřené a on jediný z Bonapartových premovaných lokajů hlasoval proti tomuto zákonu.
Napsal K. Marx 11. března 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5285 z 30. března 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — londýnský dialekt, přezdívka pro Londýňany. (Pozn. red.)
b — v originále: juge dʼinstruction. (Pozn. red.)
c — Napoleonské doky. (Pozn. red.)
d — zákon o podezřelých, viz poznámku [312]. (Pozn. red.)
335 Jsou míněna zvěrstva, která francouzští kolonizátoři páchali na arabských kmenech v období francouzské dobyvačné války v Alžírsku (viz poznámku [114]).
336 „LʼEmpereur Napoléon III et lʼAngleterre“ [„Císař Napoleon III. a Anglie“], Paříž 1858. Pamflet napsal L. Etienne La Guéronnière a byl vydán anonymně.
337 V Buzançais (departement Indre) došlo na počátku roku 1847 ke krvavé srážce vládního vojska s hladovějícími dělníky (obyvateli okolních vesnic), kteří přepadli sklady potravin, jež patřily spekulantům. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: několik přímých účastníků přepadení bylo popraveno, mnoho jiných bylo odsouzeno k nuceným pracím.
338 V srpnu roku 1847 zavraždil francouzský maršál vévoda Praslin svou ženu. Tento zločin vysoce postavené osoby vyvolal rozhořčení širokých kruhů francouzské veřejnosti. Náhlou vévodovu smrt několik dní po pohřbu jeho ženy pokládal francouzský tisk za sebevraždu.
339 V roce 1831 se Ludvík Bonaparte zúčastnil v Romagni povstání karbonářů (viz poznámku [325]), které bylo namířeno proti reakčnímu papežskému režimu ve střední Itálii a mělo vést k sjednocení Itálie.
340 „La Patrie“ [„Vlast“] — francouzský deník založený roku 1841; v roce 1850 zastupoval zájmy spojených monarchistů, takzvané strany pořádku, po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.
341 „Myslící bodáky“ („baïonnettes intelligentes“) — výraz, který se připisuje francouzskému monarchistickému generálu Changarnierovi. Když v roce 1849 předseda francouzského Ústavodárného shromáždění, buržoazní republikán Marrast, vytušit, že hrozí nebezpečí bonapartismu, obrátit se na Changarniera a požádal jej, aby poslal vojenské jednotky na obranu Národniho shromáždění. Changarnicr odmítl s tím, že nemá rád „baïonnettes intetligentes“. Dal tak na srozuměnou, že armáda se ve svých akcích nesmí řídit politickými pohnutkami. Marx tu ironicky naráží na bonapartisticky naladěnou francouzskou armádu, která ve skutečnosti hrála významnou úlohu v politice druhého císařství.