Karel Marx
*Finanční situace Francie
Paříž 13. dubna 1858
Už pouhým tlakem okolností je restaurované císařství stále víc nuceno odhazovat své líčené půvaby a ukazovat svou skutečnou tvář v celé její vrozené ohyzdnosti. Hodina přiznání přišla pro ně neočekávaně. Vzdalo se už všech nároků, že je řádnou vládou, tj. dítětem „suffrage universel“[a], a prohlásilo se za režim povýšence, donašeče a dvanáctiliberního děla[367]. Nyní jde ještě o krok dál a přiznává, že je režimem podvodníka. „Moniteur“ otiskl 11. dubna noticku, že některé listy předčasně oznámily výši dividendy z akcií určitých železničních společností a jiných průmyslových společností a že u této dividendy uvedly nižší částku, než jakou správní rady stanovily.
„Proti takovým machinacím musí být průmysl a kapitál země chráněn. Redaktoři zmíněných listů byli předvoláni k císařskému prokurátorovi a varováni, že napříště budou takové případy předány soudu a považovány za záměrné šířeni falešných informací. Povinností tisku je informovat veřejnost, a ne ji klamat.“
Jinými slovy, povinností novinářů, nechtějí-li být deportováni do Cayenne, je podporovat Crédit mobilier, a ne varovat veřejnost před hrozícím krachem tohoto obludného podvodu, jak to nedávno učinili, i když velmi plachým a krotkým tónem. Crédit mobilier má mít 29. dubna výroční valnou hromadu, na níž má být oznámena výše dividendy společnosti za uplynulý rok. Zatímco se správní rada společnosti halí do neproniknutelného hávu tajemství, kolují velmi zlověstné zprávy, jak bude očekávaná dividenda „upečena“, a jeden list se odvážil naznačit, že na nedávné schůzi akcionářů jedné společnosti, která je spojena s Crédit mobilier, ředitel chladně oznámil, že i když může ohlásit jen 8% dividendu, je situace společnosti mnohem lepší než v předcházejídm roce, kdy dividenda činila 25 %. Pisatel se odvážit vyslovit podezření, zda se některé dividendy této „a jiných“ společností nevyplácejí z kapitálu místo z dosaženého zisku. Proto se „Moniteur“ zlobí. Akcie Crédit mobilie; které měly 10. února kurs 957—960 franků a 10. března 820—860 franků, klesly 10. dubna na 715—720 franků, a i tento kurs byl jen nominální. Nijak nešlo skrýt nepříjemnou skutečnost, že rakouští a pruští držitelé akcií se rozhodit prodat neméně než 6000 akcií a že „Compagnie générale Maritime“[b], jeden z fantastických výtvorů bratří Péreirů, je in articuto mortis[c], protože se pustila do všemožných spekulací, jen ne „námořních“. Domnívat se, že výhrůžky „Moniteuru“ vynutí úvěr i mlčení, na něco takového může přijít jen politický ekonom ráže generála Espinasse. Výstraha bude mít účinek, ale úplně opačný, tím spíš, že vychází od vlády, o jejíchž finančních podvodech mluví kdekdo. Je známo, že rozpočet, který vypracoval ministr financi pan Magne, vykazuje přebytek, ale indiskrétností některých členů cour de révision[d] vyšlo najevo, že rozpočet vykazuje ve skutečnosti schodek o nějakých 100 miliónů franků. Když „zachránce vlastnictví“[368] požádal pana Magnea o vysvětlení, pan Magne s neslýchanou nestoudností svému pánovi řekl, že zná jeho zvláštní zálibu v „přebytcích“, a proto „upekl“ rozpočet tak, jak to před ním dělali ministři Ludvíka Filipa. Tím byla věc vyřizena, ale protože se tato záležitost dostala na veřejnost, byla vláda nucena učinit jedno přiznání. Okázale v „Mouiteuru“ oznámila, že v únoru se zvětšily příjmy z cel, ale neodvážila se na tomto svém tvrzení trvat. Měsíční celní výkaz, který byl uveřejněn koncem března, ukazuje, že dokonce podle úřední verze činila dovozní cla v únoru tohoto roku jen 13 614 251 franků, zatímco v témž měsíci roku 1857 dosáhla 14 160 013 franků, a v lednu a únoru činila dohromady jen 25 842 256 franků proti 28 044 478 franků ve stejných měsících roku 1857. To je tedy oficiální smysl slov o „ochraně průmyslu a kapitálu země proti machinacím“ a „informování veřejnosti“ místo „jejího klamání“.
Nová inscenace státního převratu v širším měřítku, hromadné deportace, rozdělení Francie na pretoriánské tábory[e], pověsti o válce, komplikace v zahraničí a spiknutí uvnitř země, zkrátka křečovité záchvaty malého císařství po atentátu ze 14. ledna poněkud odvedly všeobecnou pozornost od finanční situace Francie. Veřejnost by si totiž jinak uvědomila, že v téže době se falešná prosperita bonapartistického režimu už rozložila ve své původní složky — zpronevěru a spekulaci. Na důkaz tohoto tvrzení postačí, když vypočítám fakta, která čas od času pronikla do evropského tisku. Tak vezměme nejdříve pana Prosta, šéfa Compagnie générale de caisses d‘escompte[f], která nejenže se pustila do všemožných burzovních spekulací, ale předsevzala si vytvořit eskontní banky po celé Francii. Měla kapitál 6 miliónů dolarů v 60 000 akciích. Společnost splynula s portugalskou Crédit mobilier a byla magna pars[g] Crédit mobilier v Madridě. Celý její kapitál je pryč a má na 3 milióny dolarů dluhů. Pana Damonieua z Compagnie parisienne des equipages de grandes remises[h] odsoudil tribunal de police correctionelle[i], protože ošidil své akcionáře o 100 000 dolarů v hotovosti a v akciích, zavlekl je do dluhů v částce 400 000 dolarů a promrhal celý kapitál 1 600 000 dolarů. Ředitel jiné společnosti — Lignéenne[j], která prý vyráběla papír ze dřeva, byl rovněž odsouzen pro zpronevěru kapitálu 800 000 dolarů. Jiní dva bonapartističtí „zachránci vlastnictví“ byli usvědčeni, že se dohodli s několika bankéři, že ošidí veřejnost a „střelí“ jí za 10 či 15 miliónů dolarů jakési lesy a doly daleko na březích Dunaje, které koupili za 200 000 dolarů. V jiném případě se ukázalo, že ředitelé důlní společnosti poblíž Cách prodali svým akcionářům doly za 500 000 dolarů, které, jak byli později nuceni přiznat, měly cenu jen 200 000 dolarů. V důsledku těchto a jiných podobných odhalení klesly akcie Messageries généra1es[k], jejichž kurs byl dříve 1510 franků, asi na 500 franků. Akcie Compagnie des petites voitures[l], jejichž kurs byl krátce po vydání akcií vyšroubován na 210 franků, klesly na 40 franků. Akcie společnosti Union se scvrkly Z 500 na 65 franků. Akcie Francouzsko-americké plavební společnosti, které kdysi stály 750 franků, lze nyní koupit za 30 franků. Akcie Spojené plynárenské společnosti klesly z 1120 franků na 620 franků. Ředitel Caisse des actionnaires[m] pan Millaud, jeden z milionářů, jichž v malém císařství vyrostlo jako hub po dešti, oznámil svým akcionářům, že
„operace posledního pololetí nevynesly vůbec žádné zisky, takže, nelze ohlásit dividendu a dokonce ani zaplatit obvyklé půlroční ůroky, ale on prý je zaplatí ze své kapsy“.
Tak se společenské vředy malého císařství provaluji jeden po druhém. Směšné porady Ludvíka Bonaparta s hlavními burzovními spekulanty, jak vyléčit fřancouzský obchod a průmysl, přirozeně nikam nevedly. Francouzská banka sama je v žalostné situaci, neboť není sto prodat bony železničních společností, které od nich dostala jako záruku za půjčky, které jim musela poskytnout, aby mohly pracovat. Nikdo nechce tyto bony kupovat v době, kdy se ve Francii všechen majetek železničních společností rychle znehodnocuje a týdenní výkazy železnic vykazují trvalý pokles příjmů.
„Pokud jde o situaci francouzského obchodu,“ poznamenává pařížský dopisovatel londýnského „Economistu“, „zůstává stále stejná, tj. projevuje tendenci ke zlepšení, ale nelepší se.“
Bonaparte mezitím dál tvrdošíjně strká kapitál do neproduktivních prací, které však, jak otevřeně Pařížanům sdělil pan Haussmann, prefekt departementu Seine, jsou důležité ze „strategického hlediska“ a mají být zárukou proti „nepředvídaným událostem, které mohou kdykoli nastat a ohrozit společnost“. Paříž je tedy odsouzena stavět nové bulváry a ulice, jejichž náklady se odhadují na 180 miliónů franků, aby ji chránily před vlastním lidem. Otevření dalšího úseku Sevastopolského bulváru bylo plně v souladu s tímto „strategickým hlediskem“. Původně to měla být čistě civilní a městská ceremonie, ale náhle byla změněna ve vojenskou demonstraci, neboť se tvrdilo, že bylo odhaleno nové spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit Bonaparta. Aby vymluvil tuto quid pro quo[n], „Moniteur“ píše:
„Bylo naprosto správné, že slavnostní otevření takové tepny hlavního města bylo podtrženo přehlídkou vojsk a že po císaři vstoupila naše vojska jako první na půdu nesoucí jméno tak slavného vítězství.“
Napsal K. Marx 13. dubna 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5312 z 30. dubna 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — všeobecného volebního práva. (Pozn. red.)
b — „Všeobecná námořní společnost“. (Pozn. red.)
c — v posledním tažení. (Pozn. red.)
d — revizní komise. (Pozn. red.)
e Viz poznámku [314] a [315]. (Pozn. čes. red.)
f — Všeobecné společnosti eskontních bank. (Pozn. red.)
g — významnou částí. (Pozn. red.)
h — Pařížské společnosti nájemních drožek. (Pozn. red.)
i — kárný (policejní) soud. (Pozn. red.)
j — dřevařského průmyslu. (Pozn. red.)
k — Generálního zasilatelství. (Pozn. red.)
l — Společnosti malých vozů. (Pozn. red.)
m — Akciové banky. (Pozn. red.)
n — záměnu. (Pozn. red.)
367 Narážka na zavedení nového systému polního dělostřelectva ve Francii, který navrhl Ludvík Bonaparte. Podle tohoto systému byly všechny druhy dělostřeleckých zbraní nahrazeny lehkým dvanáctiliberním dělem, takzvanou houfnicí Ludvíka Bonaparta, z něhož se mohlo střílet lehkými náboji.
368 „Zachránce vlastnictví“ — tak nazvaly Ludvíka Bonaparta v červenci 1849 v pozdravných přípisech městské rady různých francoůzských měst.