Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Dobytí Lakhnaú[369]
Skončilo druhé kritické období indického povstání. První období, za něhož bylo střediskem povstání Dillí, skončilo ztečí tohoto města; v druhém období se středisko přeneslo do Lakhnaú, a i toto město nyní padlo. Nevypuknou-li nová povstání v místech, kde byl dosud klid, vzbouření teď musí postupně přejít do závěrečného, chronického období, kdy povstalci si nakonec budou počínat jako zbojníci a lupiči a domácí obyvatelstvo se k nim bude chovat právě tak nepřátelsky jako sami Britové.
Podrobné informace o zteči Lakhnaú ještě nedošly, ale přípravné operace a hlavní rysy konečných bojů jsou známé. Naši čtenáři si vzpomenou[a], že po osvobození lakhnaúské rezidence generál Campbell toto místo zničil výbuchem, ponechal však generála Outrama s asi 5000 muži v Alambághu, opevněném postavení vzdáleném několik mil od města. Sám se zbytkem svých jednotek pochodoval zpět do Kánpuru, kde útvar povstalců porazil generála Windhama; Campbell povstalce na hlavu porazil a zatlačil je u Kálpí za Jamunu. Pak vyčkával v Kánpuru příchodu posil a těžkých děl, vypracovával plány útoku, vydal rozkazy k soustředění různých kolon, jež měly postupovat do Avadhu, a především přeměnil Kánpur v opevněný tábor o takové síle a rozměrech, aby se mohl stát bezprostřední a hlavní základnou operací proti Lakhnaú. Když to všechno bylo hotovo, usoudil, že musí splnit ještě další úkol, aby mohl bezpečně zahájit pochod; to, že si takový úkol vůbec vytyčil, jej naráz odlišuje téměř ode všech dřívějších indických velitelů. Chtěl se zbavit všech žen, které se potulovaly po táboře. Už v Lakhnaú a za pochodu na Kánpur se mu dokonale zprotivily tyto „hrdinky“, které považovaly za docela přirozené, že se pohyby armády mají podřizovat jejich vrtochům a jejich pohodlí, jak to v Indii bylo obvyklé. Sotva Campbell dorazil do Lakhnaú, odeslal celou tuto zajímavou, ale obtížnou společnost do Iláhábádu, aby mu nepřekážela, a ihned poslal pro druhou skupinu dam, které byly v Agře. Téprve když se dostaly do Kánpuru a když byly šťastně odeslány do Iláhábádu, vydal se za svými jednotkami postupujícími k Lakhnaú.
Přípravy na toto avadhské tažení se prováděly v měřítku, jaké nemělo dosud v Indii obdoby. Při největší výpravě, kterou tu kdy Britové podnikli — při vpádu do Afghánistánu[370] — nepřesáhl počet současně zasazených vojsk nikdy 20 000, a z nich byla převážná většina domorodců. V tomto avadhském tažení bylo jen Evropanů víc, než kolik bylo všeho vojska poslaného do Afghánistánu. Hlavní armáda, které velel osobně sir Colin Campbell, se skládala ze tří pěších divizí, jedné jezdecké divize, jedné divize dělostřelectva a ženistů. První pěší divize pod veleníni Outramovým držela Alambágh. Skládala se z pěti evropských a jednoho domorodého pluku. Druhá divize (čtyři evropské a jeden domorodý pluk), třetí divize (pět evropských a jeden domorodý pluk), jezdecká divize pod velením sira Hopa Granta (tři evropské a čtyři nebo pět domorodých pluků) a celá masa dělostřelectva (osmačtyřicet polních děl, obléhací trén a ženisté) tvořily Campbellovy bojové síly, s nimiž postupoval po silnici od Kánpuru. Brigáda soustředěná pod velením brigádního generála Frankse u Džaunpuru a Ázamgarhu, mezi řekami Gumtí a Gangou, měla postupovat na Lakhnaú podél toku Gumtí. Tato brigáda měla tři evropské pluky a dvě baterie kromě domorodých jednotek a měla tvořit Campbellovo pravé křídlo. Spolu s ní činily Campbellovy síly:
Pěchota Jezdectvo Dělostřelectvo Celkem ——————————————————————————————————— Evropané 15 000 2 000 3 000 20 000 Domorodci 5 000 3 000 2 000 10 000 tedy celkem 30 000 mužů; k nim je nutno připočítat 10 000 nepálských Gurkhů postupujících pod velením Džanga Bahádura z Górakhpuru na Sultánpur, takže celkem měla útočící armáda 40 000 mužů a skládala se téměř výhradně z pravidelných jednotek. To ale ještě není všechno. Jižně od Kánpuru postupoval sir H. Rose se silnou kolonou od Ságaru na Kálpí a k dolnímu toku Jamuny, aby tu zaskočil všechny uprchlíky, jimž by se podařilo uniknout mezi oběma kolonami — Franksovou a Campbellovou. Na severozápadě překročil brigádní generál Chamberlain koncem února horní tok řeky Gangy a vstoupil do Rohilkhandu, který leží severozápadně od Avadhu, a jak se správně předvídalo, stal se hlavním cílem ústupu povstalecké armády. K silám nasazeným přímo nebo nepřímo proti Avadhu je rovněž třeba připočítat posádky měst obklopujících toto království, takže všechny tyto síly měly určitě 70 000 až 80 000 bojovníků, z nichž bylo podle oficiálních údajů přinejmenším 28 000 Britů. V tom nejsou započteny početné síly sira Johna Lawrence, které zaujímají u Dillí jakési boční postavení a skládají se z 5500 Evropanů v Mératu a Dillí a z asi 20 000 nebo 30 000 domorodců z Paňdžábu.
Soustředění těchto obrovských sil bylo částečně výsledkem kombinací generála Campbella, částečně však vyplynulo z toho, že v různých částech Hindustánu bylo vzbouření potlačeno a jednotky se přirozeně soustřeďovaly k dějišti očekávaných akcí. Campbell by se byl bezpochyby odvážil zahájit akce i s menšími silami, ale zatímco na ně čekal, dostaly se mu náhodou do rukou další bojové prostředky, a on není z těch, kdo by odmítl jich využít i proti tak chabému nepříteli, s jakým věděl, že se střetne v Lakhnaú. A nesmí se zapomínat, že ačkoli uvedená čísla vypadají impozantně, jeho armáda byla přece jen roztroušena na území velkém jako Francie a že v rozhodujícím bodě, v Lakhnaú, se nemohl objevit s víc než asi 20 000 Evropany, 10 000 Indy a s 10 000 Gurkhy, kterým veleli domorodí důstojníci, takže jejich hodnota byla přinejmenším pochybná. Sama evropská složka této armády byla určitě víc než dostatečná, aby zajistila rychlé vítězství, přesto však její síla nebyla neúměrná úkolu, který měla splnit; a je velmi pravděpodobné, že Campbell chtěl jednou Avadhanům ukázat tak hrozivou bělošskou armádu, jakou dosud žádná z indických národností nikdy nespatřila, v odpověď na povstání, které bylo umožněno malým počtem a velkou rozptýleností Evropanů po celé zemi.
Avadhské síly se skládaly ze zbytků většiny vzbouřených bengálských pluků a z domorodců odvedených přímo v zemi. Příslušníků bengálských pluků mohlo být nanejvýš 35 000 nebo 40 000. Boje, dezerce a demoralizace nepochybně zredukovaly tyto sily, které původně měly na 80 00 mužů, nejméně na polovinu; a zbytek byl dezorganizovaný, sklíčený, špatně vyzbrojený a naprosto neschopný vytáhnout do pole. O počtu nových odvedenců údaje kolísají od 100 000 do 150 000; ale kolik jich vlastně bylo, není důležité. Byli vyzbrojeni jen zčásti střelnými zbraněmi podřadných typů, většina měla zbraně jcn pro boj zblízka — a právě takový boj byl nejméně pravděpodobný. Většina těchto sil byla v Lakhnaú a bojovala proti jednotkám sira J. Outrama; avšak dvě kolony působily ve směru na Iláhábád a Džaunpur.
Koncentrický pohyb na Lakhnaú začal kolem poloviny února. Od 15. do 26. února pochodovala hlavní armáda se svým obrovským trénem (jen příslušníků táborových služeb bylo 60 000) od Kánpuru na hlavní město Avadhu, aniž narážela na odpor. Mezitím 21. a 24. února napadl nepřítel Outramovo postavení bez vyhlídky na úspěch. Dne 19. února postoupil Franks k Sultánpuru, porazil v jediném dni obě povstalecké kolony a pronásledoval je, pokud mu to dovolil nedostatek jezdectva. Když se obě poražené kolony spojily, porazil je 23. února znovu a zmocnil se 20 děl, celého jejich tábora a všeho materiálu. Generál Hope Grant, který velel předvoji hlavní armády, se také za usilovného pochodu od ní odloučil, obrátil se dolesa a ve dnech 23. a 24. února zničil dvě tvrze na cestě z Lakhnaú do Rohilkhandu.
Dne 2. března se hlavní armáda soustředila proti jižní straně Lakhnaú. Tuto stranu chrání kanál, který musel Campbell překročit za dřívějšího útoku na město; za kanálem byla zřízena silná opevnění. Dne 3. března obsadili Britové park Dilkušu, jehož ztečí začal i první útok. Dne 4. března se k hlavní armádě připojit brigádní generál Franks a byl nyní na jejím pravém boku; sám se pravým bokem opíral o řeku Gumtí. Mezitím byly zřízeny baterie proti nepřátelským opevněním a pod městem byly přes Gumtí postaveny dva pontonové mosty; jakmile byty mosty hotové, sir J. Outram se svou pěší divizí, 1400 jezdci a 30 děly překročil řeku, aby zaujal postavení na jejím levém, tj. severovýchodním břehu. Odtud mohl podélně postřelovat značnou část nepřátelské linie vedoucí podél kanálu a řadu opevněných paláců v jejím týlu; zároveň odřízl nepříteli spojení s celou severovýchodní částí Avadhu. Ve dnech 6. a 7. března narážel na značný odpor, ale nepřítele stále zatlačoval. Dne 8. března jej vzbouřenci znovu napadli, ale rovněž bezúspěšně. Mezitím baterie na pravém břehu řeky zahájily palbu; Outramovy batezie podél břehu řeky ostřelovaly povstalecká postavení z boku a z týlu; a 9. března 2. divize pod velením sira E. Lugarda vzala ztečí Martiniére, což je, jak si čtenáři jistě vzpomenou[b], kolej a park na jižní straně kanálu nedaleko místa, kde se spojuje s řekou Gumtí, naproti Dilkuši. Dne 10. března byl proražen průlom v budově banky a dům byl dobyt ztečí, a zatím Qutram postupoval dál proti proudu řeky a podélně postřeloval ze svých děl jedno povstalecké postavení za druhým. Dne 11. března dva skotské pluky (42. a 93.) vzaly ztečí královnin palác a Outram zaútočil na kamenné mosty spojující město s levým břehem řeky a zmocnil se jich. Pak se svými jednotkami řeku překročil a připojil se k útoku na nejbližší další budovu. Dne 13. března byl napaden další opevněný objekt, Imambara, když bylo využito průkopu k vybudování krytých dělostřeleckých postavení; následujícího dne byl proražen průlom a budova vzata ztečí. Nepřítel, prchající do Kaisarbághu neboli královského paláce, byl tak usilovně pronásledován, že Britové do paláce vkročili v patách prchajících. Rozpoutal se prudký boj, ale ve 3 hodiny odpoledne byl už palác v moct Britů. Tím bylo zřejmě dosaženo kritického bodu; alespoň se zdá, že povstalci ztratili všechnu vůli k odporu, a Campbell okamžitě podnikl opatření, aby uprchlíci byli pronásledováni a zaskočeni. Byl vyslán brigádní generál Campbell s jednou jezdeckou brigádou a s nějakým jízdním dělostřelectvem, aby je pronásledoval, zatímco Grant vedl druhou brigádu oklikou k Sítápuru, na cestě z Lakhnaú do Rohilkhandu, aby je zaskočil. Zároveň s těmito opatřeními proti té části posádky, která se dala na útěk, postupovala pěchota a dělostřelectvo dál do města, aby je vyčistila od těch, kdo se ještě drželi. Od 15. do 19. března se zřejmě bojovalo ponejvíc v ůzkých uličkách města, protože řada paláců a parků podél řeky byla už dobyta dříve; ale 19. března bylo už celé město v Campbellových rukou. Tvrdí se, že uprchlo asi 50 000 vzbouřenců, částečně do Rohilkhandu, částečně směrem na Doáb a Bundelkhand. Ti, kdo prchali směrem na Doáb a Bundelkhand, měli naději na únik, neboť generál Rose byl se svou kolonou ještě nejméně šedesát mil od Jamuny a měl prý před sebou 30 000 vzbouřenců. Uprchlíci směřující k Rohilkhandu měli také naději, že se budou moci znovu soustředit, neboť Campbell by nebyl s to se příliš rychle vydat za nimi, a o Chamberlainovi vůbec nevíme, kde právě je; kromě toho je provincie dost velká, aby jim mohla na krátkou dobu poskytnout úkryt. Povstání se tedy nyní bude s největší pravděpodobností vyvíjet tak, že se vytvoří dvě povstalecké armády, v Bundelkhandu a Rohilkhandu; rohilkhandská ovšem může být brzy rozdrcena koncentrickým pochodem dillíské a lakhnaúské armády.
Operace sira C. Campbella v tomto tažení se, pokud můžeme nyní soudit, vyznačovaly obvyklou rozvážností a rázností. Jeho dispozice ke koncentrickému pochodu na Lakhnaú byly vynikající a při přípravě útoku využil zřejmě všech příznivých okolností. Povstalci si naopak počínali právě tak uboze jako dříve, ne-li ještě hůře. Kdekoli spatřili červené kabáty, zmocnila se jich panika. Franksova kolona porazila dvacetinásobnou přesilu téměř beze ztrát; a třebaže telegramy mluví jako obvykle o „tuhém odporu“ a „tvrdých bojích“, ztráty Britů, pokud jsou uváděny, se zdají tak směšně malé, že, jak se obáváme, nepotřebovali tentokrát Britové u Lakhnaú o nic víc hrdinství a nedalo se tu tedy sklízet o nic víc vavřínů, než když se sem dostali poprvé.[c]
Napsal B. Engels 15. dubna 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5312 ze 30. dubna 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
369 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858.
370 Tím se myslí první anglo-afghánská válka z let 1838—1842 (viz poznámku [121].