Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Válečné perspektivy v Prusku
Berlín 15. března 1859
Tady se válka pokládá za nevyhnutelnou, ale úloha, kterou by Prusko mělo hrát v nastávajícím konfliktu mezi Francií a Rakouskem, je předmětem všeobecných dohadů a zdá se, že ani vláda, ani veřejnost nedospěly k žádnému ustálenému názoru. Každého však musí zarazit skutečnost, že jediné bojechtivé petice odeslané do Berlína nepocházejí z vlastního Pruska, ale z Kolína, hlavního města porýnského Pruska. Neměli bychom však těmto peticím přikládat příliš velkou váhu, neboť jsou jasně dílem katolické strany, která se v Německu, stejně jako ve Francii a Belgii, pochopitelně ztotožňuje s Rakouskem. Lze však říci, že v jednom směru má celé Německo dokonale jednotné pocity. Nikdo nepozvedá hlas pro Ludvíka Napoleona, nikdo nesympatizuje s „osvoboditelem“, naopak, každodenně se proti němu valí opravdová záplava nenávisti a opovržení. Katolická strana ho považuje za rebela proti papeži a samozřejmě proklíná bezbožný meč, který má být tasen proti mocnosti, jež svým konkordátem s Římem znovu podrobila velkou část Evropy svaté stolici;[169] feudální strana předstírá, že nenávidí francouzského uzurpátora, ale ve skutečnosti nenávidí francouzský národ a namlouvá si, že pořádná válka proti nim oběma by mohla smést ohavné novoty dovezené ze země Voltaira a Jean Jacques Rousseaua; obchodní a průmyslová buržoazie, která dříve oslavovala Ludvíka Bonaparta jako velkého „zachránce pořádku, vlastnictví, náboženství a rodiny“, nyní nešetří obžalobami proti hanebnému kazimírovi, který, místo aby se spokojil s tím, že rdousí překypující síly Francie a umlčuje socialistické desperáty zdraví prospěšným výcvikem v Lambesse a Cayenne,[170] dostal výstřední nápad, že nechá klesnout cenné papíry, a tak poruší klidný chod obchodu a znovu probudí revoluční vášně; převážná většina lidu velice vítá, že po letech nuceného mlčení smí popustit uzdu své nenávisti proti muži, kterého považuje za hlavní příčinu revolučních neúspěchů z roku l848—1849. Palčivé vzpomínky na napoleonské války a tajné podezření, že válka proti Rakousku znamená vlastně maskovaný útok proti Německu, úplně stačí, aby filipiky proti Bonapartovi, pramenící z nejrůznějších motivů, byly prodchnuty zdánlivě jediným společným národním cítěním. Hloupé lži v „Moniteuru“, nestoudné pamflety zplozené císařovými literárními kondotiéry a zjevné známky kolísání, stísněnosti a dokonce strachu lišáka, který je nucen hrát si na lva, dokonaly dílo a změnily všeobecnou nenávist ve všeobecné opovržení.
Bylo by však největší chybou usuzovat, že celé Německo je na straně Rakouska, protože celé Německo se bouří proti Bonapartovi. Za prvé nemusím připomínat zakořeněný a nevyhnutelný antagonismus mezi rakouskou a pruskou vládou — antagonismus, který rozhodně nezmírňují vzpomínky na varšavskou konferenci, na nekrvavou bivu u Bronzellu (viz poznámku [135]), na rakouskou ozbrojenou procházku do Hamburku a Šlesviku-Holštýna, či dokonce na rusko-tureckou válku.[171] Víte, jakou zdrženlivostí a vlažností se vyznačují poslední manifesty pruské vlády. Říká se v nich, že Prusko jako evropská mocnost nevidí vlastně důvod, proč by se mělo přiklonit k té či oné straně, a jako německá mocnost si ponechává právo prozkoumat, do jaké míry jsou rakouské nároky v Itálii v souladu s ryze německými zájmy. Prusko zašlo dokonce ještě dál. Prohlásilo, že rakouské separátní smlouvy s Parmou, Modenou, Toskánskem a Neapolí, a tedy i navrhované zrušení těchto smluv by se měly zvážit z evropského hlediska, a že vůbec nespadají do kompetence Německého spolku. Otevřeně se postavilo proti Rakousku v podunajské otázce[172] z německého Spolkového sněmu ve Frankfurtu odvolalo svého zmocněnce[a], který příliš zjevně a rozhodně stranil rakouským zájmům[173]. A konečně aby rozptýlilo podezření, že jedná nevlastenecky, zakázalo podle vzoru menších německých států vývoz koní; aby však zmírnilo protifrancouzský osten tohoto zákazu, rozšířilo jej na celý Celní spolek[174], takže zákaz míří jak proti Rakousku, tak proti Francii. Prusko je stále táž mocnost, která uzavřela separátní mír v Basileji (viz poznámku [91]) a která v roce 1805 vyslala Haugwitze do Napoleonova tábora s dvojím poselstvím; jedno znění měl odevzdat v případě, že by bitva u Slavkova dopadla pro Napoleona špatně, druhé obsahovalo servilní blahopřání cizímu vetřelci. Nejenže setrvává u tradiční rodinné politiky hohenzollernské dynastie, bojí se také Ruska, o němž ví, že tajně udržuje dobré styky s Bonapartem, a dokonce jej pohnulo, aby učinil na Nový rok ono osudné prohlášní (viz poznámku [47]). Čteme-li noviny jako „Neue Preussische Zeitung“[175], které berou v ochranu piemontského krále proti Františku Josefovi, není zapotřebí velkých prorockých schopností, abychom uhádli‚ odkud vane vítr. A aby nebylo pochybnosti, vydal pan von Manteuffel anonymní pamflet doporučující rusko-francouzské spojenectví proti spojenectví rakousko-anglickému[176].
Ale hlavní otázka nespočívá ani tak v tom, jaké úmysly má vláda, jako na které straně jsou sympatie lidu. Musím ještě dodat, že kromě katolické strany, feudální strany a některých hloupých pozůstatků teutonských křiklounů z let 1813 až 1815 ocitl se německý lid vůbec a obyvatelstvo severního Německa zvlášť v nesmírně těžkém dilematu. I když se stavějí rozhodně na stranu Itálie proti Rakousku, musí nutně zároveň stranit Rakousku proti Bonapartovi. Kdybychom se však měli řídit podle pokynů augsburské „Allgemeine Zeitung“, nabyli bychom přesvědčení, že Rakousko je modlou v srdci každého Němce. Podívejme se krátce na teorii, kterou tento list šíří. Kromě Němců to jde se všemi z kopce. Francie upadá; Itálii nadmíru blaží, že je přeměňována v německá kasárna; slovanské národy nemají etické vlastnosti nezbytné k tomu, aby si samy vládly; a Anglie je zkorumpována obchodem. Takže zbývá jen solidní Německo — a Rakousko je evropským představitelem Německa. Jednou rukou drží Itálii, druhou Slovany a Maďary pod zušlechťujícím vlivem německé Sittlichkeit[b] (toto slovo se nedá přeložit). Rakousko, které chrání svou vlast před ruskou invazí tím, že drží Halič, Uhry, dalmatské pobřeží, Moravu a chystá se obsadit podunajská knížectví, brání zároveň Německo, toto srdce lidské civilizace, před poskvrňujícím morem francouzské demoralizace, frivolity a ctižádosti tím, že ovládá Itálii. Nemusím snad ani dodávat, že tuto teorii za hranicemi Rakouska nepřijal nikdo kromě několika bavorských krautjunkerů, kteří se mohou pokládat za představitele německé civilizace asi stejným právem jako staří Boioťané[177] za představitele řeckého génia. Jenže na tuto otázku existoval a existuje dosud ještě jiný, prozaičtější názor, který pochází z téhož pramene. Říká se, že Rýn se musí hájit na Pádu a že rakouské pozice na Pádu, Adiži a na Minciu tvoří přirozenou vojenskou hranici Německa proti francouzskému vpádu. Tato doktrína, kterou roku 1848 předložil německému Národnímu shromáždění ve Frankfurtu generál Radowitz, zvítězila, takže se shromáždění postavilo na stranu Rakouska proti Itálii; ale toto mínění takzvaně revolučního parlamentu, který neváhal svěřit výkonnou moc rakouskému arcivévodovi[178], bylo už dávno odsouzeno. Němci začínají chápat, že je zmátlo quid pro quo[c], že vojenské pozice nutné k obraně Rakouska nejsou vůbec nezbytné k obraně Německa a že Francouzi mohou stejným, ne-li větším právem prohlašovat za svou přirozenou vojenskou hranici Rýn jako Němci Pád, Mincio a Adiži.
Napsal K. Marx 15. března 1859
Otištino v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5598 z 31. března 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Bismarcka. (Pozn. red.)
b — doslovně: mravnosti, mravopočestnosti. (Pozn. red.)
c — záměna. (Pozn. red.)
169 Rakousko uzavřelo v roce 1855 konkordát s římským papežem Piem IX. Podle této smlouvy byla obnovena celá řada výsad katolické církve, zrušených za revoluce z let 1848—1849. Biskupové znovu dostali právo být ve spojení přímo s Římem, byla nastolena nejvyšší církevní cenzura, vyučování na školách bylo dáno pod dozor církve. Pro kontrolu plnění konkordátu byla ve Vídni zřízena zvláštní církevní rada v čele s papežským nunciem.
170 Lambessa (Lambèse) — francouzská trestanecká kolonie založená na rozvalinách starořímského města v severní Africe; od roku 1851 do roku 1860 sem byli posíláni do vyhnanství političtí vězňové.
Cayenne — město ve francouzské Guayaně (Jižní Amerika), kam byli vypovídáni na nucené práce a do vyhnanství političtí vězňové. Město dostalo přezdívku „suchá gilotina“ pro hromadnou úmrtnost, kterou způsoboval galejnický režim a nesnesitelné tropické podnebí.
171 Šlesvicko-holštýnská otázka byla jednou z příčin zostření rakousko-pruských vztahů v letech 1848—1850. Ve Šlesviku-Holštýnu probíhal od března 1848 národně osvobozenecký boj proti Dánsku, jehož se na straně povstalců zúčastnilo také Prusko. Rakousko v té době společně s ostatními evropskými mocnostmi podporovalo dánskou monarchii a nátlakem donutilo Prusko v červenci 1850 uzavřít s Dánskem mír. V lednu 1851 byl jménem Německého spolku se souhlasem Pruska obsazen Holštýn rakouskými oddíly, které donutily povstalce složit zbraně.
Za krymské války (1853—1856) se muselo Prusko, které dosud kolísalo mezi Ruskem a západními mocnostmi, pod tlakem Rakouska a také Anglie a Francie připojit v roce 1854 k rakouskému požadavku, aby byla evakuována ruská vojska z podunajských knížectví. Na konci války muselo podporovat rakouské uitimátum Rusku, kterým byla carská vláda donucena přijmout podmínky spojenců jako základ pro mírová jednání.
172 Míní se protirakouský postoj Pruska na pařížské konferenci mocností (Anglie, Francie, Rusko, Rakousko, Turecko, Prusko, Sardinie) v květnu až srpnu 1858. Na této konferenci podpořilo Prusko proti Rakousku návrh na sjednocení knížectví Moldavska a Valašska v jeden stát (viz poznámku [152]).
173 Spolkový sněm — ústřední orgán Německého spolku (viz poznámku [73]), který zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem, se skládal ze zástupců německých států a předsedalo mu Rakousko. Spolkový sněm byl nástrojem německé reakce.
Pruským zmocněncem ve Spolkovém sněmu byl od roku 1851 Bismarck. Zpočátku se snažil spolčit se s Rakouskem, později zaujal ostře protirakouský postoj. Na začátku roku 1859 byl jmenován zástupcem Pruska místo Bismarcka Usedom.
174 Celní spolek německých států, které si stanovily společnou celní hranici, byl založen roku 1834 pod vedením Pruska. Časem k němu přistoupily všechny německé státy až na Rakousko a některé menší státy. Celní spolek, který si vynutila potřeba vytvořit celoněmecký trh, přispěl v dalších letech i k politickému sjednocení Německa.
175 „Neue Preussische Zeitung“ [„Nové pruské noviny“] — německý deník, který začal vycházet v Berlíně od června 1848; byl orgánem kontrarevoluční kamarily a pruských junkerů. Tento deník je také znám pod názvem „Kreuz-Zeitung“ [„Křížové noviny“], protože měl v záhlaví vyobrazen kříž.
176 Jde pravděpodobně o pamflet „Preuẞen und die italienische Frage“ [„Prusko a italská otázka“] vydaný roku 1859 v Berlíně; tento pamflet se nyní připisuje Konstantinu Rösslerovi.
177 Boioťané — obyvatelé Boiótie, která byla pokládána po hospodářské a kulturní stránce za jeden z nejzaostalejších krajů ve starém Řecku.
178 V červnu 1848 německé Národní shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem prohlásilo rakouského arcivévodu Jana říšským správcem. Byla mu svěřena výkonná moc až do zavedení říšské ústavy; Jan, který zastával úřad říšského správce do prosince 1849, fakticky podporoval kontrarevoluční politiku německých panovníků.