Situace v britském továrním průmyslu

Karel Marx

Situace v britském továrním průmyslu

I

Londýn 10. července 1860

Zprávy továrních inspektorů,^[75] které byly právě uveřejněny, obsahují pouze tři hlášení: obvod, z něhož nedávno odešel pan Leonard Horne; byl připojen zčásti k obvodu sira Johna Kincaida (Skotsko) a zčásti k Redgraveovu obvodu, který tak nyní zahrnuje 3075 továren a tiskáren kartounu; obvod pana Roberta Bakera (Irsko a některé části Anglie) pak zůstává ve svých starých hranicích. Celkový přehled, který tu uvádím, obsahuje úhrnný počet úrazů hlášených těmto třem inspektorům během šesti měsíců do 30. dubna 1860:

Úrazy způsobené stroji

Druh úrazu	Dospělí		Mladiství		Děti		Dohromady		Celkem
	M	Ž	M	Ž	M	Ž	M	Ž
Smrtelné úrazy	14	3	7	2	2	2	23	7	30
Amputace pravé ruky nebo paže	5	6	3	1	1	—	9	7	16
Amputace levé ruky nebo paže	4	1	7	3	1	—	12	4	16
Amputace části pravé ruky	23	24	29	22	15	7	67	53	120
Amputace části levé ruky	16	17	21	18	8	7	45	42	87
Amputace části nohy či chodidla	5	—	1	—	—	—	6	—	6
Zlomeniny kostí na končetinách nebo trupu	30	11	43	11	11	4	84	26	110
Zlomenina na ruce nebo chodidle	39	43	30	37	20	15	89	95	184
Úrazy na hlavě a v obličeji	20	17	23	29	11	4	54	40	94
Oděrky, pohmožděniny a jiná zranění než výše uvedená	268	255	315	352	128	66	711	673	1384
	^{__________________________________________________________________________________________________}
Celkem	424	377	479	465	197	105	1100	947	2047

Úrazy nezpůsobené stroji
Celkem	83	30	59	26	21	10	163	66	229

Všechny zprávy souhlasně zaznamenávají neobyčejnou čilost podnikání v průběhu posledního půl roku. Poptávka po dělnicích byla tak veliká, že v některých průmyslových odvětvích nestačila nabídka pracovních sil. V továrnách na vlněné tkaniny, kde zdokonalené stroje továrníkům umožnily obejít se bez ruční práce, se tato nesnáz projevovala méně než v továrnách na bavlněné tkaniny a na česanou přízi, kde mnoho strojů stálo, protože nebyli dělníci, zvláště mladší, kteří by je obsluhovali. V minulosti se tomuto přechodnému nedostatku pracovních sil čelilo různými hanebnými metodami. V samých počátcích továrního systému, když továrníci neměli dostatek pracovních sil, získávali je tak, že se obraceli přímo na chudinské opatrovníky některé vzdálené obce, kteří jim dodávali určitý počet učňů, dětí ještě v útlém věku, a smluvně jim je přidělovali na určitý počet let. Když byly děti přijaty do učení, blahopřáli úředníci chudinské péče dotyčným obcím, že se zbavily darmojedů, zatímco továrník se snažil vytlouci z této dohody, co se dalo, vydával na děti co nejméně a vysával z nich tolik práce, kolik jen byly schopné udělat. Proto se první z řady továrních zákonů, schválených roku 1802, ve 42. roce vlády Jiřího III., (kapitola 73.), jmenuje "Zákon o ochraně zdraví a mravnosti učňů a jiných osob zaměstnaných v bavlnářských a jiných přádelnách a v továrnách na bavlněné a jiné tkaniny"; jeho účelem bylo pouze zmírnit zlořády učňovského systému. Ale tou měrou, jak se zdokonalovaly stroje, bylo zapotřebí jiného druhu pracovní sily, tím spíše, že se stále čileji podnikalo a obyvatelstvo blízkého okolí už nemohlo dodávat továrnám potřebný počet dělníků. Továrníci si tedy posílali do Irska a přiváželi odtud irské rodiny; teď však Irsko přestalo být trhem, který by mohl uspokojovat anglickou poptávku po pracovních silách, a továrníci se nyní musí poohlížet v jižních a západních hrabstvích Anglie a Walesu po rodinách, které by mohla současná výše mezd v severních hrabstvích zlákat, aby nastoupily novou životní dráhu v průmyslu. Po celé zemi byli rozesláni agenti, aby vysvětlovali, jaké výhody přinese rodinám jejich přesídlení do průmyslových obvodů; tito agenti jsou vybaveni plnými mocemi, aby mohli uzavírat dohody o přestěhování na sever. Mnoho rodin prý už bylo takto vypraveno na cestu. Ale dovezení muže se ženou a s rodinou do průmyslového města má tu zvláštní nevýhodu, že se tam nejvíc žádají mladší členové rodiny, kteří se mohou brzy zaučit a stát se v poměrně krátké době cennými pracovníky, zatímco po práci muže a jeho manželky, kteří se v tovární práci nevyznají, není zatím poptávka. To vedlo některé továrníky k tomu, že se vracejí do jisté míry ke starému učňovskému systému a uzavírají na určitou lhůtu s poručenskými radami dohody o práci opuštěných dětí pauperů. V takových případech továrník děti ubytuje, šatí, živí, ale neplatí jim pravidelnou mzdu. S návratem tohoto systému ožily, jak se zdá, i stížnosti na jeho zneužívání. Je ovšem třeba mít na paměti, že k tomuto druhu pracovní síly se továrníci uchylují jen tehdy, nemohou-li získat žádnou jinou, protože to je drahá pracovní síla. Obvyklá mzda třináctiletého chlapce by činila asi 4 šilinky týdně; avšak ubytovat, šatit a živit 50 či 100 takových chlapců, zajistit lékařskou pomoc a potřebný dozor a ještě jim dát nějakou peněžní odměnu, to se za 4 šilinky týdně na hlavu nepořídí.

Srovnání výše mezd vyplácených továrním dělníkům roku 1839 se mzdami z roku 1859 ukazuje velmi zajímavý fakt, že úroveň mezd stoupla, aspoň nominálně, v továrnách, kde byl pracovní týden omezen na 60 hodin, zatímco v tiskárnách kartounu, v bělírnách a barvírnách, kde děti, mladiství a ženy pracují neomezenou dobu a kde se občas pracuje 14 a 15 hodin denně, došlo až na malé výjimky k reálnému snížení. Následující údaje se týkají bavlnářského průmyslu v Manchesteru a okolí:

Týdenní mzda

		1839		1859
Počet pracovních hodin za týden		69		60
Druh práce		šil.	pence	šil.
Obsluha parního stroje		24		30
Chlapci ve skladech		7		8
Dělnici ve skladech		18		22
Mykárna —	potěračky (mladé dělnice a dívky)	7		8
	nosiči (mladí dělníci)	11		14
	dozorci	25		28
	mykači (chlapci 14-18 let)	6		7
	posukovačky (mladé dělnice)	6	6	8
Přádelna —	přadláci na selfaktorech	16 - 18		20 - 22
	přisukovači (dělnice a mladí dělníci)	8		10
	dozorci	20		20
Skárna —	skářky (dělnice)	7		9
	sběračky potáčů a cívek (dívky)	4		5
	dozorci	24		28
	podělkáři (mladí dělníci)	10		13

V navíjárnách, v požehárnách a u mechanických stavů došlo rovněž k mírnému vzestupu mezd. Předpovědi těch, kdo tovární dělníky varovali, že zkrácení pracovní doby jim přinese velké škody, tak naprosto neobstály. Srovnejme na druhé straně pohyb mezd v odvětvích, kde pracovní den nebyl zákonem zkrácen:

Kartounky, barvírny a bělírny, 60 hodin týdně

	Týdenní mzda (v šilincích)
	1839	1859
Míchač barev	35	32
Strojní tiskař	40	38
Mistr	40	40
Rytec	35	25
Ruční tiskař	40	28
Barvíř	18	16
Pradlák a pomocný dělník	16 - 15	16 - 15

Barvírny barchetu, 61 hodin týdně

Česači	18	22
Běliči	21	18
Barvíři	21	16
Apretéři	21	22

Ze všeho nejzajímavější je ta část zpráv pánů Alexandra Redgravea a sira Johna Kincaida, která se týká rozvoje a rozšiřování družstevních společností pro zřizování a provoz továren v Lancashiru a do jisté míry i v Yorkshiru. Tyto družstevní společnosti, které se rozmnožily po schválení Zákona o společnostech s ručením omezeným, se obvykle skládají z dělníků. Každá společnost má kapitál od 10 000 liber št. výše, rozdělený na akcie po 5 a 10 librách; má právo opatřovat si další peníze půjčkami v určitém poměru k upsanému kapitálu, přičemž tyto vypůjčené peníze pocházejí z malých zápůjček dělníků a osob podobné kategorie. Například v Bury bude zapotřebí víc než 300 000 liber št., aby bylo možno zahájit práci v družstevních továrnách, které tam byly vybudovány nebo se budují. V přádelnách bavlny jsou přadláci a ostatní zaměstnanci často akcionáři svých továren, pracují za mzdu a dostávají úrok ze svých akcií. V tkalcovnách bavlny si společníci často pronajímají stavy a pracují na nich. To je pro dělníky přitažlivé, protože k tomu, aby sami začali podnikat, nepotřebují velký kapitál. Kupují si hotovou přízi pro stav, tkají látku, a tím proces tovární výroby končí; nebo dostávají přízi od některého továrníka, s nímž jsou v obchodním spojení, a vracejí mu hotovou tkaninu. Tento družstevní systém se však neomezuje jen na předení a tkaní bavlny. Rozšířit se i na obchod s četnými druhy spotřebního zboží, jako mouka, koloniální zboží, látky atd.

V následující zprávě, jejímž autorem je pan Patrick, jeden z pomocníků inspektora sira Johna Kincaida, je řada cenných informací o rozvoji tohoto nového systému vlastnictví továren, který - jak se obávám - nejbližší průmyslová krize podrobí přísné zkoušce.

"16. května 1860

Už asi dvanáct let existuje v Rochdale družstevní společnost pod firmou Nová obchodní společnost v Bacupu a Wardle. Je ustavena podle zákona o akciových společnostech a má neomezené ručení. Zahájila činnost v továrně Clough House ve Wardle u Rochedale s právem shromáždit v akciích po 12 librách 10 šilincích kapitál 100 000 liber št. Z toho bylo splaceno 20 000 liber št. Tato suma pak vzrostla na 30 000 liber št. a asi před pěti lety postavila společnost kromě továrny Clough House ještě velkou továrnu Far Holme u Stacksteadu s parním strojem o kapacitě 100 KS. Za pololetí do loňského října vyplácela dividendu ve výši 44% z vloženého kapitálu." (11. června oznámil pan Patrick, že Nová obchodní společnost v Bacupu a Wardle, továrna Far Holme v Bacupu, právě ohlásila další dividendu ve výši 48% z vloženého kapitálu.) "Svůj kapitál zvýšila nyní na 60 000 liber št. a značně rozšířila továrnu Far Holme nedaleko odtud u Stacksteadu; k tomu je zapotřebí dalších dvou parních strojů po 40 KS, které budou brzy instalovány. Velkou většinu akcionářů tvoří dělnici, kteří pracují v továrně, ale dostávají mzdu jako dělníci a s řízením továrny nemají společného nic víc než to, že odevzdávají svůj hlas při každoroční volbě správní rady. Dnes ráno jsem navštívil továrnu Far Holme a mohu říci, že z hlediska továrního zákona je vedena stejně dobře jako každá jiná továrna mého obvodu. Domnívám se, ačkoli jsem se na to neptal, že si společnost vypůjčila peníze na pětiprocentní úrok.

V okolí Bacupu existuje asi šest let ještě jedna společnost pod firmou Rossendalské průmyslové sdružení.

Sdružení si postavilo továrnu, ale příliš prý se mu nedařilo, protože nemělo dostatek prostředků. Bylo také založeno na družstevním systému. Tato firma byla nyní přejmenována na Rossendalskou průmyslovou společnost, je ustavena podle zákona o společnostech s ručením omezeným a má právo shromáždit kapitál 200 000 liber št. Prodejem akcií po 10 librách št. bylo shromážděno 40 000 liber št. a půjčkou bylo získáno asi 4000 liber št. Tyto 4000 liber št. si společnost vypůjčila od drobných kapitalistů v částkách od 150 do 10 liber št., a to bez jakýchkoli záruk. Když tato družstevní společnost zahájila činnost, byl každý akcionář dělníkem. K Wearské továrně, kterou, jak už bylo řečeno, postavilo Rossendalské průmyslové sdružení, přikoupila nyní tato společnost od bratři Mumů továrnu Irwell v Bacupu a má v provozu obě.

Prosperita a úspěch Nové obchodní společnosti v Bacupu a Wardle přispěly patrně ke vzniku nových společností, které se nyní tvoří v mém bezprostředním sousedství a které zřizují pro své podnikání velké továrny. Jednou z nich je Newchurchská společnost pro spřádání a tkaní bavlny, zřízená podle Zákona o společnostech s ručením omezeným, která je oprávněna shromáždit kapitál 100 000 liber št. v akciích po 10 librách št. Z toho bylo už splaceno 40 000 liber št. a 5000 liber št. si společnost vypůjčila na pětiprocentní hypotéku. Tato společnost už zahájila činnost, neboť získala neobsazenou továrnu o kapacitě 40 KS, továrnu Vale v Newchurch, a staví Závody Victoria, které budou potřebovat parní stroj o 100 KS. Společnost odhaduje, že po dokončení prací, což bude v únoru příštího roku, zaměstná 450 lidi.

Další je Rawtenstallská společnost pro zpracování bavlny, rovněž s ručením omezeným, která má základní kapitál 50 000 liber št. v akciích po 5 librách a je oprávněna vypůjčit si do částky 10 000 liber št. Asi 20 000 liber št. už bylo splaceno; společnost buduje v Hareholmu továrnu, která bude potřebovat parní stroj o 70 KS. Byl jsem informován, že devět desetin akcionářů obou těchto společnosti je z dělnické třídy.

Existuje ještě další družstevní společnost, která se objevila během posledních šesti měsíců — Stará bavlnářská společnost v Clough, která zakoupila od firmy R. a J. Mumové dvě staré továrny zvané Irwell Springs a která je založena na stejné zásadě jako ostatní; ovšem protože jsem se tam dnes nedostal, nemohu o ní podat žádné podrobnosti. Ale bylo mi řečeno, že má stroj o 13 KS a zaměstnává 76 dělníků a myslím, že všichni akcionáři jsou z dělnické třídy.

Stává se, že několik lidí si najme část továrny, jednu či dvě místnosti, podle okolnosti, a v některých případech třeba i jen část místnosti, pak jsou však v této části majiteli, i když také pracují se svými dělníky a stejně jako oni; najímají dělníky a platí jim mzdu jako každý jiný továrník, ovšem dělníci u nich zaměstnaní se nepodílejí na jejich podnikání. V Bacupu bylo dříve takovýchto lidí daleko víc než dnes. Někteří se toho vzdali, jiní pak měli úspěch a buď si postavili vlastní továrny, nebo si pronajali velké budovy. V Rochdale je takových podniků víc než kdekoli jinde v mém obvodu."

II

Londýn 14. července 1860

Ve svém posledním dopise jsem podal výtah z továrních zpráv sira Johna Kincaida a pana Redgravea; musím se nyní ještě zmínit o zprávě pana Roberta Bakera, továrního inspektora pro Irsko a část Cheshiru, Lancashiru, Gloucestershiru, Yorkshiru, Staffordshiru, Leicestershiru, Herefordshiru, Shropshiru, Worcestershiru a Warwickshiru. Cclkový počet úrazů v obvodu pana Bakera dosáhl 601 případů, z nichž pouze 9 procent postihlo děti, zatímco 33 procent se přihodilo osobám starším 18 let. Bližší rozbor těchto úrazů dokáže, že za prvé počet úrazů v poměru k počtu zaměstnanců je největší v těch průmyslových odvětvích, kde stroje nepodléhají zákonné kontrole, a za druhé, že v textilních továrnách, kde se užívá stejného druhu strojů, se velká většina úrazů stává v největších podnicích. Pan Baker, v jehož obvodu je zaměstnáno 198 565 dělníků, uvádí za poslední pololetí tyto údaje:

	Počet zaměstnanců	Počet úrazů způs. stroji
V přádelnách bavlny	107 106	1 na 261 lidí
V přádelnách vlny	14 982	1 na 348 lidi
V přádelnách lnu	33 918	1 na 389 lidí
V továrnách na hedvábí	33 874	1 na 2251 lidí
V továrnách na česanou přízi	2 896	1 na 424 lidí
V jiných továrnách	5 789	žádné

Ve všech těchto textilních továrnách jsou stroje chráněné — to znamená, že mají taková opatření pro bezpečnost dělníků, kteří na nich pracují, jaká jsou předepsána ochrannými doložkami továrního zákona. Podíváme-li se nyní například do Nottinghamu, kde značný počet osob, zvláště dětí, pracuje u strojů, na něž se nevztahují zákonné ochranné předpisy, zjistíme, že do přijímací knihy všeobecné nemocnice bylo roku 1859 zapsáno 1500 úrazů a do knihy dispensáře 794 úrazy; dohromady je to 2294 úrazů, a přitom počet pracujících podle odhadu nepřesahuje 62 583. To znamená, že ve městě Nottinghamu připadá jeden úraz na 27 obyvatel; je to poměr, proti němuž se počet úrazů v textilních továrnách podléhajících ochranným předpisům zdá téměř bezvýznamný. Dáte v Birminghamu, kde je množství nejrůznějších podniků, které buď používají, nebo nepoužívají mechanické síly, kde jsou pouze dvě malé textilní továrny a kde vcelku neexistují žádná povinná ochranná opatření u strojů, na nichž pracují mladí dělníci, je poměr úrazů k počtu zaměstnaných lidí 1 k 34. Že ochranné doložky továrního zákona a jejich povinné dodržování ve větším rozsahu je velmi užitečné, to ukazuje i srovnání počtu všech úrazů, hlášených inspektorům během pololetí do 31. října 1845 a 30. dubna 1846, s pololetími končícími říjnem a dubnem 1856 a 1859. V tomto posledním období se počet úrazů snížit vcelku o 29 procent, ačkoli počet dělníků vzrostl přinejmenším o 20 procent.

Pokud nyní jde o podíl větších a menších továren na počtu úrazů, myslím, že rozhodující jsou fakta, která uvádí pan Baker. V jeho obvodě, kde je 758 bavlnářských továren se 107 000 zaměstnanými osobami, se všechny úrazy přihodily v 167 továrnách, které zaměstnávají asi 40 000 lidí; v 591 továrnách, zaměstnávajících 67 000 osob, se tedy nepřihodil vůbec žádný úraz. Podobně pak z 387 menších podniků se všechny úrazy staly ve 28 z nich; ze 153 přádelen lnu se všechny úrazy přihodily ve 45 přádelnách a ze 774 hedvábnických továren se všechny úrazy přihodily ve 14 podnicích, takže ve velké části každého z těchto průmyslových odvětví nedošlo vůbec k žádným úrazům způsobeným stroji a v každém odvětví se většina úrazů přihodila v největších továrnách. Tento jev se pan Baker pokouší vysvětlit dvěma příčinami: že totiž v největších podnicích se výměna starých nechráněných strojů za nové děje poměrně pomalu a postupně a za druhé že v těchto větších továrnách roste koncentrace dělníků stejnou měrou, jak ubývá morální kontroly nad těmito podniky.

"Obě tyto příčiny', říká pan Baker, "mají velký podíl na tom, že dochází k úrazům. Pokud jde o první příčinu, pak ten fakt, že se dosud používá starých strojů, které nikdy neměly ochranná zařízení a kde stále ještě mohou různé části soukolí vtáhnout do stroje dělníkovu končetinu, je o to zhoubnější, že dělníci, zvyklí na bezpečnost nových strojů, zapomínají na nebezpečnost starých. Pokud jde o druhou příčinu, tu ustavičné úsilí ušetřit každou minutu tam, kde se pracuje na strojích poháněných stále stejnou mechanickou silou, dosahující někdy tisíce KS, vede nutně k nebezpečí. V takových továrnách každý okamžik přináší zisk, a žádá se tedy, aby každý pracovník stále napínal svou pozornost. Mohli bychom právě zde použít jedné z Liebigových myšlenek, že mezi životem a anorganickými silami lze pozorovat stálý boj, přičemž duševní energie musí řídit a živočišní energie musí své pohyby sladit s obrátkami vřeten. Dělníci nesmějí ochabnout přes všechno vyčerpání z nadměrného vypětí nebo horka, ani na vteřinu nesmějí ustat v práci a obrátit pozornost na něco z toho, co se děje kolem, protože každé prodlení znamená ztrátu. A tak soustředí-li dělník svou pozornost jinam než má, stane se, že položí prsty na kola, která, ať už pro svou polohu nebo pro svůj pomalý pohyb, jsou pokládána za bezpečná. Stává se také, že dělníci, spěchající aby vyrobili určité množství liber příze v dané době, se zapomínají podívat pod stroje za svými malými ‚přisukovači'. Tak dochází k četným úrazům z důvodů, kterým se říká vlastní neopatrnost."

V posledním pololetí všechny textilní továrny, vyjma továrny na hedvábí v Irsku i v anglických obvodech pana Bakera, velice prosperovaly. Jedinou překážkou, která zřejmě držela jednotlivá odvětví průmyslu v jistých hranicích, byl stále větší nedostatek surovin. V bavlnářství se dosud nikdy nebudovalo tolik nových továren, nenacházelo tolik nových způsobů rozšiřování výroby a nebyla tak velká poptávka po pracovních silách. Nejpozoruhodnější byla nová opatření, která mají sloužit k získávání surovin. Tak například podle vzoru lancashirské Společnosti pro dodávky bavlny byla v Belfastu založena Společnost pro dodávky lnu. Zatímco za pět let do roku 1853 dosáhl průměrný dovoz lnu včetně irské sklizně 113 409 tun ročně, činil tento průměr za poslední pětiletí do konce roku 1858 pouze 101 672 tun, což znamená pokles o 12 000 tun ročně, a přitom se roční hodnota vývozu zvýšila o 1 000 000 liber. Cena vlny, nadprůměrná už v období, na něž se vztahují poslední tovární zprávy, od té doby nepřetržitě stoupala. Rychlé rozšiřováni výroby vlněného zboží a zvýšenou poptávku po skopovém masu jak ve Velké Británii, tak v koloniích lze považovat za trvalé příčiny tohoto vzestupu cen vlny. Za náhodnou příčinu, hrozící omezením obvyklých dodávek vlny, musíme pokládat specifické podmínky letošního roku: mnoho ovcí zahynulo během zimy pro špatnou nebo nevhodnou píci a mnoho jehňat uhynulo na jaře zimou, nedostatkem píce a jakousi nemocí, při níž zvířata hynula během několika hodin.

Jediné průmyslové odvětví, jehož rozvoj byl v posledních šesti měsících povážlivě zabrzděn uzavřením anglo-francouzské obchodní smlouvy^[9] a obavami ze zahraniční konkurence, je hedvábnictví. Tlak těchto okolností se projevoval postupně, takže ve chvíli, kdy píši tuto stať, je jen v samotném Coventry přes 13 000 tkalců bez zaměstnání, protože všechny stavy se zastavily. Tato krize je tím politováníhodnější, že v Coventry vznikalo — jak jsem ukázal v jednom svém článku o továrních zprávách z roku 1859, množství hedvábnických kotážových továren^[76], v nichž dělníci pracovali se svými rodinami a jen tu a tam užívali i najaté pracovní síly. Počet těchto továren se od počátku roku 1860 značně zvýšil. Ve skutečnosti znamenají návrat ke starým domáckým výrobcům - jen s tím rozdílem, že tu přibyla parní síla; naprosto se však liší od nového družstevního systému v Lancashiru a Yorkshiru. Domácí pán je v nich majitelem a tkadlec nájemcem pohonné síly; někdy tkadlec zaměstnává kromě své rodiny i cizí pracovní sílu. Své dva tkalcovské stavy si buď plně vyplatil, nebo je získal na úvěr a platí za ně týdně určitou částku, nebo si je pronajal, nejspíš od svého domácího pána, který je stavebníkem a spekulantem. Kromě toho si tkadlec pronajímá i potřebnou pohonnou sílu. Nyní prý je mezi prací provedenou na stavu patřícím tkalci a prací provedenou na stavu domácího pána asi takový rozdíl jako mezi francouzskou a anglickou stuhou. Nicméně jsou obavy, a pan Robert Baker ve své zprávě patrně tyto obavy sdílí, že tato domácká práce, spojená s použitím mechanické síly, nebude s to odolat obchodním otřesům. Je pravděpodobné, že anglický továrník bude francouzskou konkurencí donucen sáhnout k vynaložení velkého kapitálu, což určitě zničí kotážové továrny na hedvábí, konkurující s ním přímo na jeho vlastním prahu.

Napsal K. Marx 10. a 14. července 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6016 a 6032 ze 6. a 24. srpna 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

75 "Reports of the Inspectors of Factories to Her Majesty's Principal Secretary of State for the Home Department, for the Half Year ending 30th April 1860". London, 1860 ["Zprávy továrních inspektorů pro ministerstvo vnitra Jejího Veličenstva za pololetí končící 30. dubna 1860. Londýn 1860."]

76 Kotážové továrny (angl. cottage-factories) vznikaly v Anglii asi v polovině 19. stol. zejména v tkalcovství. Byly přechodnou formou ve vývoji od řemeslné výroby a manufaktury k průmyslové výrobě. Spojovala se v nich malovýroba s použitím mechanické hnací síly. Blíže je tento systém objasněn v Marxově Kapitálu, I. díl, zde.