Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Pruské záležitosti. — Prusko, Francie a Itálie[119]
Berlín 27. září 1860
Princ regent, o němž jsem už vašim čtenářům psal, že od té doby, kdy převzal svrchovanou moc, je v hloubi duše neústupným a umíněným legitimistou přes všechny nápadné znaky liberalismu, kterými ho ověsili oficiální proroci pruského ráje pošetilců, se právě chopil příležitosti, aby veřejně ulevil svým dlouho potlačovaným citům. Je to podivné, ale přesto je to fakt: pruský princ regent právě uzavřel garibaldiovcům cestu do messinské pevnosti a uchránil tuto důležitou vojenskou baštu pro svého milovaného bratra, neapolského krále Bombalina[a]. Pruský vyslanec v Neapoli hrabě Perponcher, člověk stejně proslulý svým nezlomným legitimismem jako pruský vyslanec v Římě baron Canitz, následoval jako většina jeho kolegů krále Bombalina do Gaety, kde kotvila pruská válečná korveta "Lorelei", aby chránila německé poddané. 15. září se citadela v Messině už už chystala kapitulovat. Důstojníci se prohlásili pro Viktora Emanuela a poslali do Gaety deputaci, která měla králi oznámit, že pevnost je nadále neudržitelná. Příštího dne dopravila deputaci zpátky do Messiny válečná korveta "Lorelei" $ pruským zmocněncem na palubě; ten se ihned po příjezdu lodi odebral do citadely, kde měl dlouhý rozhovor s neapolským velitelem. Pruský zástupce nejenže byl velmi výmluvný, ale předložil také kupu královských depeši, které povzbuzovaly generála k odporu a ostře odmítaly jakýkoli návrh na kapitulaci i za nejpříznivějších podmínek, neboť pevnůstky byly ještě dostatečně zásobeny na několik měsíců. Během návštěvy pruského zmocněnce se z citadely rozléhaly výkřiky "Evviva il Re!"[b], a když odjel, byla ihned přerušena už zahájená jednání, která měla stanovit podmínky kapitulace. Sotva tuto zprávu dostal hrabě Cavour, podal ihned v Berlíně stížnost na "zneužití pruské vlajky" a na porušení slibu, že Prusko v italské revoluční válce zachová přísnou neutralitu. Přes oprávněnost stížnosti byl hrabě Cavour nejméně vhodná osoba, která mohla takovou stížnost vznášet. Pan von Schleinitz, jehož depeše si za války roku 1859 získaly určitou proslulost svým pochlebnickým stylem, zdlouhavými úvahami a neporovnatelným uměním rozvíjet pečlivěji nit frází než podstatu debaty, tento pan Schleinitz se dychtivě chopil příležitosti vlichotit se princi regentovi a pro tentokrát zaměnit své pokorné šeptání za břeskný nadutý tón. Rázně se do hraběte Cavoura pustil a rovnou mu dal na srozuměnou, že Sicílie se dosud nestala sardinskou provincií, že smluvní závazky porušuje den co den turínský dvůr, a že chce-li Cavour protestovat proti cizí intervenci v Itálii, udělal by lépe, kdyby vznesl svůj protest v Tuileriích.
Odvolání francouzského vyslance z Turína se tu považuje za průhledný úskok, neboť je všeobecně známo, že těsně po schůzce Ludvíka Bonaparta s pány Farinim a Cialdinim v Chambéry bylo Cialdinimu svěřeno velení při invazi piemontských vojsk do papežského státu. Tento vpád byl připravován v Chambéry proto, aby se vyrazily trumfy z rukou Garibaldiho a aby je dostal Cavour, nejpovolnější sluha francouzského císaře. V Tuileriích totiž, jak známo, nepovažují revoluční válku v jižní Itálii za náhodnou lavinu, kterou za sebou strhl jediný kámen, ale za promyšlený čin nezávislé italské strany, která od té doby, co Ludvík Bonaparte vstoupil na via sacra[120], neustále prohlašovala povstání na jihu za jediný prostředek, jak se zbavit můry francouzské ochrany. Ostatně Mazzini ve svém provolání k italskému lidu z 16. května 1859 přímo řekl:
"Na severu, všude tam, kde se uhnízdili Rakušané nebo jsou nablízku, může se lid s určitou výhradou seskupit pod prapory Viktora Emanuela; povstání na jihu musí probíhat jinak a nezávisleji. Povstání, jednotné povstání, které nastolí prozatímní vládu, ozbrojí lid, zvolí strategický bod, kde se může udržet a kam může přitáhnout dobrovolníky ze severu, z Neapole a ze Sicílie — takové povstání může ještě zachránit věc Itálie a ustavit svou moc, reprezentovanou národním táborem. Díky tomuto táboru a dobrovolníkům ze severu se Itálie na konci této války — nehledě na záměry jejích iniciátorů — může ještě stát svrchovaným pánem svého osudu… Takový projev vůle lidu by vyloučil jakékoli nové rozštěpení Itálie, jakýkoli import nových dynastií, jakýkoli mír na Adiži nebo na Minciu, jakékoli odstoupeni nějaké části italské půdy. Jméno Říma je neoddělitelné od jména Itálie. Zde, v tomto svatému městě, je paladium naší národní jednoty. Je povinností Říma nezvětšovat sardinskou armádu tlupou dobrovolníků, ale dokázat naopak císařské Francii, že ten, kdo je oporou papežského despotismu v Římě, nebude nikdy uznán za mečonoše italské nezávislosti… Jestliže Řím zapomene na své povinnosti, musíme jednat za Římany my. Řím představuje jednotu vlasti. Sicílie, Neapol a dobrovolníci ze severu musí tvořit její armádu."
To byla Mazziniho slova v květnu 1859 a opakoval je Garibaldi, když v čele lidové armády ze Sicílie a z Neapole slíbil, že provolá jednotu Itálie z vrcholu Quirinalu[121].
Jistě si vzpomenete, že Cavour od samého začátku dělal všechno, co mohl, aby Garibaldiho výpravě házel klacky pod nohy; že po prvním úspěchu tohoto lidového hrdiny poslal do Palerma La Farinu s dvěma bonapartovskými agenty, aby dobyvatele připravili o jeho diktátorskou moc; že později každá vojenská akce Garibaldiho narazila u Cavoura zprvu na diplomatické a nakonec i na vojenské protiakce.[c] Když padlo Palermo a Garibaldi postupoval na Messinu, vzrostla jeho popularita mezi lidem a armádou v Paříži natolik, že Ludvík Napoleon považoval za účelné zkusit to s lichocením. Když se generál Türr, tehdy prohlášený za neschopného činné služby, vrátil do Paříže, byl přímo zasypáván císařovými lichotkami. Nejenže byl čestným hostem v Palais Royal[122], ale byl dokonce přijat v Tuileriích, kde mu císař prozradil, jak bezmezně je nadšen svým "anektovaným" poddaným, hrdinou z Nizzy, a zahrnul ho na znamení přízně celou kupou takových darů, jako byla děla s rýhovanou hlavní a tak dále. Zároveň vštěpoval císař Türrovi své přesvědčení, že až si Garibaldi zajistí Neapol a neapolské válečné loďstvo, nebude moci udělat nic lepšího než pokusit se společně s maďarskými uprchlíky o vylodění ve Fiume, aby tam byl vztyčen prapor maďarské revoluce. Jenže Ludvík Napoleon vycházel z úplně falešných předpokladů, když se domníval, že právě Türr je schopen sebeméně řídit Garibaldiho činnost nebo že si to o sobě aspoň myslí. Türr, kterého znám osobně, je statečný voják a inteligentní důstojník, ale mimo oblast vojenské činnosti je pouhá nula a nevyrovná se ani průměrnému obyčejnému smrtelníkovi, neboť mu chybí nejen vzdělání a kultivovaný intelekt, ale i přirozená bystrost a instinkt, které mohou nahradit výchovu, vědomosti a zkušenost. Je to zkrátka bodrý, velice srdečný a značně lehkověrný chlapík, ale určitě se nehodí k tomu, aby politicky řídil kohokoli a tím spíše Garibaldiho, který při své vznětlivé povaze má v sobě ještě něco z onoho jemného italského ducha, s nímž se setkáváme u Danta nebo Machiavelliho. S Türrem to tedy nevyšlo — alespoň tak se o tom mluví v kruzích kolem Tuilerií. Zkusilo se to s Kossuthcm, který byl poslán ke Garibaldimu, aby ho přivedl na císařovo stanovisko a svedl ze správné cesty směřující na Řím. Garibaldi využil Kossutha, aby rozvířil revoluční nadšení, a dal mu proto okusit slávy lidových ovací, ale dovedl také moudře rozlišovat mezi jeho jménem, reprezentujícím věc lidu, a jeho posláním, za nímž se skrývaly bonapartovské nástrahy. Kossuth se vrátil do Paříže ve velmi sklíčené náladě; aby však nějak dokázal svou upřímnou věrnost císařovým zájmům, poslal prý teď, jak oznamuje "Opinion nationale"[123], Plon-Plonův moniteur, Garibaldimu dopis, v němž ho vyzývá, aby se smířil s Cavourem a upustil od jakýchkoli výpadů proti Římu, neboť jinak by se rozešel s Francií, která je pravou nadějí utlačovaných národností, a dokonce mu radí, aby nechal Uhry být, protože prý nejsou dosud dost zralé k povstání.
Není ani třeba dodávat, že zde v Berlíně zaznamenaly akcie vládního liberalismu silný pokles vzhledem k nadcházejícímu varšavskému kongresu, na němž si mají podat ruku nejen panovníci z boží milosti, ale také jejich ministři zahraničních věcí. Kníže Gorčakov, hrabě Rechberg a náš pan von Schleinitz se mají sejít někde v útulném koutku pozlaceného předpokoje, aby dali řádný směr budoucí historii lidstva.
Prusko-rakouská jednání o nové obchodní smlouvě mezi Celním spolkem[42] a Rakouskem, jak je naznačovala smlouva z 19. února 1853[124], lze teď považovat za přerušená, neboť pruský kabinet jasně prohlásil, že nějaké přizpůsobení nebo jen sblížení tarifů nepřichází v úvahu.
Napsal K. Marx 27. září 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune"
čís. 6076 z 15. října 1860Podle textu novin,
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Františka II. (Pozn. red.)
b "Ať žije král!" (Pozn. red.)
c Viz článek Zajímavosti ze Sicílie. — Garibaldiho spor s La Farinou. — Garibaldiho dopis. (Pozn. red.)
119 Druhou část nadpisu doplnil Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
120 Via sacra (svatá cesta) — silnice ve starém Římě, kterou procházely triumfální průvody vítězných vojsk po návratu z války; v přeneseném smyslu znamená výraz "via sacra" vůbec vítězné tažení nebo výpravu.
121 Garibaldi se obrátil 10. září 1860 s výzvou k obyvatelstvu Palerma.
Qyirinal — jeden ze sedmi pahorků, na kterých je vybudován Řím.122 Palais Royal — palác v Paříži, který byl v padesátých letech sídlem prince Napoleona (Plon-Plona).
123 "L'Opinion nationale" ["Hlas národa"] — francouzský deník, který vycházel v letech 1859-1874.
124 Obchodní smlouva mezi Pruskem a Rakouskem byla uzavřena v Berlíně 19. února 1853. Odstraňovala valnou část celních hranic, které bránily rozvoji obchodu mezi oběma zeměmi.