Americká otázka v Anglii

Karel Marx

Americká otázka v Anglii

Londýn 18. září 1861

Dopis paní Beecher-Stoweové lordu Shaftesburymu^[148] způsobil, ať už jsou jeho skutečné přednosti jakékoli, mnoho dobrého tím, že donutil ony londýnské tiskové orgány, které jsou naladěny proti Severu, aby vyslovily a před celou veřejností vyložily údajné důvody svého nepřátelského tónu vůči Severu a svých špatně skrývaných sympatii k Jihu. Působí to poněkud podivně u lidí, kteří se tak rádi stavějí, jako by se jim otroctví smrtelně ošklivilo. Především a hlavně si stěžují na to, že nynější americká válka "není válka za zrušení otroctví" a že se proto od velkomyslného Brita, zvyklého vést vlastní války a zajímat se o války jiných národů jen na základě "širokých humanistických zásad", nedají čekat nějaké sympatie s jeho bratranci na Severu.

"Především," praví "Economist", "předpoklad, že spor mezi Severem a Jihem je spor mezi svobodou černochů na jedné straně a otroctvím černochů na straně druhé, je stejně nestoudný jako nepravdivý." "Sever," prohlašuje "Saturday Review"^[149], "neproklamuje zrušení otroctví a nikdy nepředstíral, že bojuje proti otroctví. Sever nevztyčil jako svůj oriflamme^[a] posvátný symbol spravedlnosti pro černochy; jeho cri de guerre^[b] není bezpodmínečné zrušení otroctví." "Jestliže jsme byli oklamáni, pokud jde o skutečný smysl tohoto vznešeného hnutí," píše "Examiner"^[150], "kdo jiný je za tento klam odpovědný než sami federalisté?"

Především je třeba tuto okolnost přiznat. Válka nebyla zahájena proto, aby se likvidovalo otroctví, a samy vládní orgány Spojených států všemožně proti každé takové myšlence protestovaly. Přitom však je třeba si uvědomit, že tuto válku nezačal Sever, ale Jih; Sever se pouze bránil. Je-li pravda, že Sever po dlouhém otálení, kdy projevil trpělivost nevídanou v análech evropské historie, tasil nakonec meč ne proto, aby zničil otroctví, ale proto, aby zachránil Unii, pak Jih začal válku tím, že "tuto zvláštní instituci" hlasitě proklamoval za jediný a hlavní cíl svého vzbouření. Přiznal, že bojuje za svobodu zotročovat jiné lidi, za svobodu, o které prohlašuje, přes protesty Severu, že prý byla ohrožena vítězstvím republikánské strany^[151] a zvolením pana Lincolna na prezidentské křeslo. Kongres Konfederace se vychloubal tím, že jeho novopečená ústava^[152] na rozdíl od ústav Washingtonů, Jeffersonů a Adamsů poprvé uznala otroctví jako takové za dobrou věc, za baštu civilizace a za božskou instituci. Jestliže Sever prohlašoval, že bojuje pouze za Unii, Jih se pyšnil tím, že se vzbouřil ve jménu nadvlády otroctví. Jestliže idealistickou Anglii, naladěnou proti otroctví, nezískalo prohlášení Severu, jak je možné, že ji prudce neodpuzovala cynická přiznání Jihu?

"Saturday Review" si pomáhá z tohoto nepříjemného dilematu tím, že prohlášením samotných secesionistů nevěří. Vidí hlouběji a odhaluje, "že otroctví má se secesi velmi málo společného"; prohlášení Jeffersona Davise a spol. v opačném smyslu jsou prý pouhé "konvenční fráze", jež mají "asi stejný význam jako konvenční fráze o zhanobených oltářích a zneuctěných krbech, které se v takových prohlášeních vždycky vyskytují".

Listy namířené proti Severu mají jen velmi ubohou zásobu argumentů, a tak se v nich ve všech, jako vzorce v matematických řadách, v určitých intervalech a s velmi malým rozdílem variaci či kombinací stále znovu objevují téměř stejné věty.

"Jak to," vykřikuje "Economist", "vždyť ještě včera, když secesionistické hnutí nabylo při první zprávě o zvolení pana Lincolna poprvé vážné podoby, zaručovali Seveřané Jihu všemožně, že se ona nenáviděná instituce zachová neporušená, jen když Jih zůstane v Unii; vždyť se co nejvážněji zřekli jakéhokoli úmyslu vměšovat se do této věci a jejich vůdcové navrhovali v Kongresu jeden kompromis za druhým, přičemž se všechny zakládaly na ústupku, že se otroctví nechá na pokoji."

"Jak to přijde," praví "Examiner", "že Sever byl ochoten dosáhnout kompromisů nejrozsáhlejšími ústupky Jihu v otázce otroctví? Jak to, že byla v Kongresu navržena určitá zeměpisná hranice, za níž mělo být otroctví uznáno jako nutná instituce? Jižní státy se tím nespokojily."

"Economist" a "Examiner" by se neměly ptát jen na to, proč byly Crittendenův kompromis^[153] a jiné kompromisy v Kongresu navrženy, ale také proč tu neprošly. Tváří se, jako když se domnívají, že tyto kompromisní návrhy Sever přijal a Jih odmítl, zatímco je ve skutečnosti zmařila strana Severu, která prosadila, aby byl zvolen Lincoln. A poněvadž tak návrhy nikdy nedozrály v usnesení, ale zůstávaly stále jen v zárodečném stavu jako pia desideria^[c], neměl Jih samozřejmě vůbec příležitost ani je odmítnout, ani přijmout. Blíž k jádru otázky nás přivede následující poznámka "Examineru":

"Paní Stoweová říká: ‚Když otrokářská strana zjistila, že už nemůže dál využívat Unie pro své cíle, rozhodla se ji zničit.' Tady tedy máme přiznání, že otrokářská strana až dosud využívala Unie pro své cíle, a bylo by dobře, kdyby paní Stowcová byla mohla jasně ukázat, kdy se vlastně Sever začal stavět proti otroctví."

Dalo by se předpokládat, že se "Examiner" a ostatní orákula veřejného mínění v Anglii dostatečně obeznámily se soudobou historií, aby v tak nesmírně důležitých otázkách nepotřebovaly informace od paní Stoweové. Stále větší zneužívání Unie otrokářskými silami, které jednaly ruku v ruce s demokratickou stranou Severu^[154], je takříkajíc všeobecný charakteristický znak dějin Spojených států od začátku tohoto století. Řada za sebou jdoucích kompromisních opatření vyznačuje jednotlivé stupně v řadě výbojů, jimiž se Unie stále víc měnila v otroka otrokářů. Každý z těchto kompromisů značí nový výboj Jihu a nový ústupek Severu. Přitom každého tohoto dalšího vítězství Jihu bylo dosaženo pouze po tvrdém zápase s některou antagonistickou silou Severu, které vystupovaly ve jménu různých stran, s různými hesly a pod různými prapory. I když pozitivní a konečný výsledek každého jednotlivého zápasu vyzněl ve prospěch Jihu, nemohl bedlivý pozorovatel historie přece jen nevidět, že každý nový úspěch otrokářských sil je krokem k jejich definitivní porážce. Dokonce i v dobách missourského kompromisu^[155] byly soupeřící síly natolik vyvážené, že se Jefferson, jak víme z jeho pamětí, obával, aby z toho smrtelného antagonismu nehrozil Unii rozpad. Výboje otrokářských sil dosáhly vrcholu, když byly zákonem o Kansasu a Nebrasce^[156] poprvé v dějinách Spojených států — jak přiznal sám pan Douglas — prolomeny všechny zákonné přehrady šíření otroctví na území Spojených států; když si potom kandidát Severu koupil své jmenování presidentem příslibem Unii, že dobude nebo koupí na Kubě nové území, které by bylo doménou otrokářů;^[157] když pak rozhodnutím v případu Dreda Scotta^[158] bylo šíření otroctví federálními orgány prohlášeno za americký ústavní zákon; a konečně když byl fakticky obnoven africký obchod s otroky ve větším měřítku než za časů své legální existence. Avšak souběžně s tím, jak výboje Jihu vrcholily díky povolnosti demokratické strany Severu, objevovaly se neklamné příznaky takového narůstání antagonistické činnosti na Severu, že se poměr sil musel brzy změnit. Kansaská válka^[159], vznik republikánské strany i velký počet hlasů odevzdaných pro pana Fremonta za prezidentských voleb roku 1856 — to všechno byly jasné důkazy, že Sever nashromáždil dostatek energie, aby odvedl Spojené státy z cesty, po které bloudily pod tlakem otrokářů během půlstoletí své historie, a aby je přivedl zpět ke správným zásadám jejich rozvoje. Nehledě na tyto politické momenty byl tu i jeden výrazný statistický a ekonomický fakt, který ukazoval, že zneužívání federální Unie pro zájmy otrokářů dosáhlo bodu, kdy musí — ať už nuceně či de bonne gráce^[d] — začít ustupovat. Byl to rozkvět Severozápadu, obrovské pokroky, jichž dosáhlo jeho obyvatelstvo v letech 1850-1860, a nový, sílící vliv, který se musel nevyhnutelně projevit na osudech Spojených států.

Cožpak toto všechno byla nějaká tajná kapitola dějin? Bylo zapotřebí "přiznání" paní Beecher-Stoweové, aby se "Examineru" a ostatním politickým osvícencům z londýnského tisku zjevila pečlivě utajovaná pravda, že "až dosud otrokářská strana využívala Unie pro své cíle"? Může snad americký Sever za to, že prudká srážka antagonistických sil, jejichž třenice byly celé půlstoletí hybnou silou dějin Spojených států, zastihla anglické žurnalisty zcela nepřipravené? Je snad vinou Američanů, že anglický tisk mylně považuje za podivínský rozmar zplozený v jediném dni to, co ve skutečnosti dozrálo jako výsledek dlouholetého boje? Sám fakt, že si londýnský tisk téměř ani nepovšiml vzniku a rozvoje republikánské strany v Americe, svědčí nad jiné výmluvněji o tom, jak prázdné jsou jeho tirády proti otroctví. Vezměme například oba antipody londýnského tisku, londýnské "Times" a "Reynolds's Weekly Newspaper^[160]" na jedné straně velký orgán vážených tříd a na druhé straně jediný orgán, který zbyl dělnické třídě. První uveřejnil nedlouho před koncem kariéry pana Buchanana dovednou obhajobu jeho vlády a hanopis proti republikánskému hnutí. Reynolds zase byl za pobytu pana Buchanana v Londýně jedním z jeho milců, a od té doby nepromeškal jedinou příležitost vychvalovat pana Buchanana a očerňovat jeho odpůrce. Jak vlastně došlo k tomu, že republikánská strana, která za základ svého programu vyhlásila otevřený odpor proti výbojům otrokářů a proti zneužívání Unie pro jejich zájmy, na Severu zvítězila? A dále, jak to, že naprostá většina demokratické strany na Severu přeťala své staré svazky s vůdci otrokářů, pohrdla svými půlstoletými tradicemi, obětovala velké obchodní zájmy a ještě větší politické předsudky, aby přispěchala na pomoc nynější republikánské vládě a poskytla jí štědře lidi i peníze?

Místo odpovědi na tyto otázky "Economist" vykřikuje:

"Což můžeme zapomenout, že abolicionisté byli dosud namnoze stejně krutě pronásledováni a trýzněni na Severu a Západě jako na Jihu? Což se dá popřít, že umíněnost a vlažnost, nechceme-li říci neupřímnost, vlády ve Washingtonu byla po léta hlavní překážkou, která mařila naši snahu potlačit účinně obchod s otroky na africkém pobřeží, a že přitom značná část clipperů, které se zabývaly právě tímto obchodem, byla postavena za kapitál ze Severu, patřila obchodníkům ze Severu a měla posádky ze Severu?"

To je opravdu mistrovský kousek logiky! Protiotrokářská Anglie nemůže sympatizovat se Severem, který se vypořádává se zhoubným vlivem otrokářských sil, protože nemůže zapomenout, že Sever, dokud byl pod tímto vlivem, podporoval obchod s otroky, štval abolicionisty a nechal si své demokratické instituce poskvrnit předsudky hodnými dozorce nad otroky. Anglie tedy nemůže sympatizovat s vládou pana Lincolna, protože předtím byla nucena neschvalovat vládu pana Buchanana. Nemůže než zlostně pomlouvat nynější hnutí za vzkříšení Severu, povzbuzovat ty Seveřany, kteří souhlasí s obchodem s otroky, pranýřovaným v programu republikánů, a koketovat s otrokářskými silami na Jihu, které zakládají vlastní říši - a to proto, poněvadž se nemůže vyrovnat s tím, že Sever dneška není Severem včerejška. To, že je protiseversky zaměřená část anglického tisku nucena ospravedlňovat svůj postoj takovými rabulistickými vytáčkami, typickými pro Old Bailey^[161], dokazuje lépe než cokoli jiného, že tuto část tisku vedou skryté motivy, příliš nízké a hanebné, než aby se k nim otevřeně přiznala.

Poněvadž jedním z oblíbených manévrů tohoto tisku je předhazovat nynější republikánské vládě činy jejích prootrokářských předchůdkyň, snaží se všemožně přesvědčit anglický lid, že za jediného autentického mluvčího, který vyjadřuje názory Severu, je třeba považovat "New-York Herald"^[162]. Londýnské "Times" udaly příslušný tón, a servum pecus^[e] ostatních velkých i malých protiseverských orgánů vytrvale píská stejnou. Tak "Economist" píše:

"Když spor vrcholil, našlo se dost newyorských listů a newyorských politiků, kteří radili bojujícím, aby teď, když vytáhli do pole s velkými armádami, využili jich ne proti sobě navzájem, ale proti Velké Británii; aby vyřešili vnitřní spor včetně otázky otrokářství vzájemnými ústupky a napadli bez ohlášení drtivou silou britské území."

"Economist" ovšem bezpečně ví, že pokusy "New-York Heraldu", horlivě podporované londýnskými "Times", totiž zaplést Spojené státy do války s Anglií, směřovaly pouze k tomu zajistit úspěch secese a zmařit hnutí za obrození Severu.

Jeden ústupek však přece protiseversky zaměřený anglický tisk dělá. Snobistický "Saturday" sděluje:

"Při Lincolnově zvolení šlo vlastně o to omezit instituci otroctví pouze na státy, kde tato instituce už existuje, a to urychlilo otřes."

A "Economist" poznamenává:

"Je ovšem pravda, že citem republikánské strany, která zvolila pana Lincolna, bylo zabránit, aby se otroctví rozšířilo na neosídlená teritoria... Je snad pravda i to, že kdyby Sever dosáhl úplného a bezpodmínečného úspěchu, umožnilo by mu to omezit otroctví na patnáct států, které je už zavedly, a to by mohlo vést nakonec k likvidaci otroctví — ale to je spíš pravděpodobné než jisté."

Když roku 1859 John Brown podnikl výpravu na Harper's Ferry,^[163] týž "Economist" uveřejnil řadu pečlivě napsaných článků, aby dokázal, že působením jakéhosi ekonomického zákona bude americké otroctví odsouzeno k postupné likvidaci, jakmile nebude mít možnost expanze. Otrokáři tento "ekonomický zákon" velmi dobře chápali.

"Nedojde-li k značnému zvětšení otrokářského území," řekl Toombs, "bude se za patnáct let muset buď dovolit otrokům, aby utíkali bílým, anebo budou muset bílí utíkat před otroky."

Omezení otroctví na území stanovené ústavou, které proklamovali republikáni, bylo jasnou příčinou toho, že 19. prosince 1859 byla ve sněmovně reprezentantů poprvé vyřčena hrozba secese. Pan Singleton (Mississippi) se otázal pana Curtise (Iowa), "zda republikánská strana nikdy nepřipustí, aby Jih získal jedinou další píď otrokářského území, dokud zůstane v Unii", a když pan Curtis přisvědčil, pan Singleton řekl, že to povede k rozpadu Unie. Poradil státu Mississippi, aby vystoupil z Unie — čím dříve, tím lépe — "nechť si pánové vzpomenou, že Jefferson Davis vedl naše síly v Mexiku, a dokud je živ, povede možná i armádu Jihu". Nehledě na onen ekonomický zákon, podle něhož je rozšiřování otroctví životní podmínkou toho, aby se otroctví udrželo na územích stanovených ústavou, vůdci Jihu se nikdy neklamali v tom, že je jeho šíření pro ně nutné, aby si udrželi politickou nadvládu nad Spojenými státy. John Calhoun jasně prohlásil při obraně svých návrhů v senátu 19. února 1847, "že z vládních orgánů zůstal Jihu jediný senát jako místo, kde jsou vyrovnané síly", a že je nutné vytvořit nové otrokářské státy, "aby se zachovala rovnováha sil v senátě". Nejen to, oligarchie 300 000 otrokářů nemohla ani svou nadvládu doma udržet jinak než tím, že svým bílým plebejcům stále nastrkovala vnadidlo budoucích výbojů uvnitř Spojených států i za jejich hranicemi. Jestliže tedy, jak praví orákula anglického tisku, Sever dospěl k pevnému rozhodnutí lokalizovat otroctví v jeho nynějších hranicích, a tak je likvidovat ústavní cestou, nestačilo to k tomu, aby si získal sympatie protiotrokářské Anglie?

Anglické puritány však zřejmě lze uspokojit opravdu jen výslovně abolicionistickou válkou.

"Poněvadž toto není válka za osvobození černochů," praví "Economist", "z jakého jiného důvodu se vlastně od nás může žádat, abychom tak upřímně sympatizovali s věcí federalistů?"

"Svého času," píše "Examiner", "byly naše sympatie na straně Severu, poněvadž jsme se domnívali, že se opravdu vážně staví proti výbojům otrokářských států" a že zastává "osvobození jako akt spravedlnosti vůči černochům".

Avšak z týchž čísel novin, které nám vysvětlují, že nemohou sympatizovat se Severem, protože jeho válka není válka abolicionistická, se dovídáme, že "vyhlásit osvobození černochů a vyzvat otroky k všeobecnému povstání je zoufalé východisko", které "už při pouhé představě odpuzuje a děsí", a že "kompromis" by byl "daleko výhodnější než úspěch koupený za takovou cenu a poskvrněný takovým zločinem".

Všechno anglické volání po abolicionistické válce je tedy pouhý žvást. Čertovo kopýtko kouká z následujících vět:

"Konečně," praví "Economisť', "má snad Morrillův tarif^[164] právo na naši vděčnost a naše sympatie nebo má snad být důvodem k tomu, abychom se hlučně dožadovali úspěchu Severu, jistota, že v případě triumfu Severu by tento celní sazebník měl být rozšířen na celou republiku?"

"Severoameričanům," píše "Examiner", "nejde doopravdy o nic víc než o sobecký ochranný tarif... Jižní státy už omrzelo nechat se olupovat o plody práce svých otroků ochranným tarifem Severu."

"Examiner" a "Economist" se vzájemně komentují; "Economist" je natolik poctivý, aby nakonec přiznal, že pro něj a jeho stoupence je otázka sympatií pouze otázkou celního tarifu, kdežto "Examiner" redukuje válku Severu proti Jihu na válku pro celní tarify, na válku mezi ochranářstvím a svobodným obchodem. "Examiner" možná neví, že i nulifikátoři z Jižní Karolíny, jak dosvědčuje generál Jackson, využili roku 1832 ochranářství jen jako záminky k secesi;^[165] ale i "Examiner" by měl vědět, že nynější vzbouření propuklo, a nečekalo, až bude Morrillův tarif přijat. Ve skutečnosti Jižany nemohlo omrzet to, že je ochranný celní sazebník Severu olupoval o plody práce jejich otroků, uváží-li se, že v letech 1846-1861 byl zaveden freetraderský celní sazebník.

"Spectator"^[166] charakterizuje ve svém posledním čísle tajnou myšlenku některých protiseversky zaměřených orgánů tímto překvapujícím způsobem:

"Co vlastně považují protiseversky zaměřené orgány podle svých slov opravdu za žádoucí, když ospravedlňují tyto vytáčky, že prý se podrobují neúprosné logice faktů? Tvrdí, že rozštěpení Unie je žádoucí právě proto, že, jak jsme už řekli, je to jediný možný krok k ukončení tohoto bezdůvodného a bratrovražedného boje, a také z jiných důvodů, o kterých zjistily, že se výtečně hodí k morálním potřebám země, když už bylo jasné, jak to všechno dopadne; tyto důvody se uvádějí samozřejmě jen dodatečně, jako ubohá apologetika prozřetelnosti a ‚ospravedlnění božího působení na člověka' teď, když se to projevilo jako nevyhnutelně nutné. Konstatuje se, že pro Spojené státy bude velmi výhodné, budou-li rozděleny na soupeřící skupiny. Budou vzájemně brzdit své ambice; budou vzájemně neutralizovat svou moc, a kdyby se snad někdy Anglie dostala do sporu s jednou nebo několika z nich, pak nám už jen ze řevnivosti přispějí na pomoc ty skupiny, které stojí proti nim. To bude, jak se zdůrazňuje, velice blahodárné, neboť nás to zbaví starostí a povzbudí to politickou ‚konkurenci' mezi státy samými — tuto velkou záruku poctivosti a čistoty.

Takové je stanovisko — a to velmi vážně zdůrazňované — početné skupiny přívrženců Jihu, která se u nás nyní vzmáhá. Přeloženo do srozumitelné angličtiny — a je nám líto, že nějaký anglický argument v takové záležitosti může být uváděn tak, aby potřeboval překlad — to znamená, že naříkáme nad nynějším velkým rozsahem této ‚bratrovražedné' války proto, že může v jediné strašlivé křeči koncentrovat celou řadu budoucích chronických drobných válek, rozmíšek a řevnivých výpadů mezi soupeřícími skupinami států. Skutečná pravda je — a právě ono neanglické cítění tuto pravdu jasně charakterizuje, ačkoli ji zahaluje do decentních frází — že soupeřící skupiny amerických států nemohou žít pospolu v míru a harmonii. Vznikl by chronický stav zhoubného nepřátelství, vyrůstajícího právě z těch příčin, které vyvolaly nynější zápas. Tvrdí se, že různé skupiny států mají odlišné celní zájmy. Tyto odlišné celní zájmy by byly zdrojem neustálých drobných válek, jakmile by se Spojené státy rozpadly a otroctví, kořen celého sváru, by bylo pramenem nespočetných neshod, sporů a vojenských tažení. Mezi soupeřícími státy by už nikdy nemohla být nastolena trvalá rovnováha. A přece se tvrdí, že tato vyhlídka na dlouhý, neustávající svár je řešení, které nynější velké sporné otázce dala prozřetelnost; přitom jediný skutečný důvod, proč se takové řešení považuje za zdravé, je ten, že zatímco nynější rozsáhlý konflikt může vyústit v obnovenou a silnější politickou jednotu, alternativa nekonečné řady drobných sporů povede k oslabení a rozdělení kontinentu, jehož se Anglie nemusí obávat.

My ovšem nepopíráme, že sami Američané zaseli sémě tohoto malicherného a opovrženíhodného cítění svým nepřátelským a vyzývavým postojem, který tak často zaujímali vůči Anglii, avšak nemůžeme neříci, že toto naše cítění je malicherné a opovrženíhodné. Vidíme, že z odkládání rozhodnutí nekyne Americe žádná naděje na hluboký a trvalý mír, že to znamená úpadek a rozklad amerického národa na svářící se klány a kmeny, ale přece v hrůze lomíme rukama nad nynějším ‚bratrovražedným' bojem právě proto, že slibuje konečné řešení. Domlouváme Američanům, aby zvolili neurčitou budoucnost drobných svárů, stejně bratrovražedných a pravděpodobně daleko víc demoralizujících, jen proto, že to by nám vytrhlo z nohy trn americké konkurence."

Napsal K. Marx 18. září 1861
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6403 z 11. října 1861

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — starý francouzský válečný prapor z červeného hedvábí. (Pozn. red.)

b — válečné heslo. (Pozn. red.)

c — zbožná přání. (Pozn. red.)

d — dobrovolně. (Pozn. red.)

e — otrocké stádo. (Pozn. red.)

148 Americká spisovatelka Harriet Beecher-Stoweová, aktivní účastnice abolicionistického hnutí, se obrátila na anglického aristokrata lorda Shaftesburyho dopisem, který byl začátkem září 1861 uveřejněn v tisku. Ve svém dopise Stoweová správně zhodnotila občanskou válku v USA jako válku proti otroctví a odhalila nespravedlivé pohnutky konfederovaných. Zároveň vyjádřila rozhořčení nad tím, jaký postoj zaujala k americké válce Anglie, a vyzývala k pomoci unionistům.

Občanská válka o USA — válka mezi hospodářsky i společensky čilými severními státy a otrokářskými jižními státy, která trvala od dubna 1861 do dubna 1865. Hlavní příčinou války byl boj dvou společenských systémů: kapitalistického systému námezdní práce, který se upevňoval na Severu, a otrokářského systému, který vládl na jihu Spojených států. Ze strany severních států měla válka pokrokový a revoluční charakter. Občanská válka probíhala ve dvou etapách — období konstituční války za zachování Unie a období revoluční války za odstranění otroctví. Obrat v průběhu války způsobila proklamace Lincolnovy vlády o osvobození černošských otroků, vydaná v září 1862. Velký význam měl zákon o usedlostech, o bezplatném přídělu půdy (viz poznámku ^[322]), očista armády a státního aparátu od zrádcovských živlů, připuštění černochů do armády, zastavení reakčních listů a jiná revolučně demokratická opatření. Přechodem k revolučním metodám vedení války nastal zásadní přelom ve vývoji válečných událostí; Sever si tak zajistil v občanské válce vítězství. Rozhodující úlohu při vojenské porážce jižanských otrokářů sehrály lidové masy — dělníci, farmáři a černošské obyvatelstvo. Pokrokovější společenský řád a značná převaha hospodářských i lidských rezerv severních států přispěly k vítězství Severu, které otevřelo cestu bouřlivému rozvoji kapitalismu v USA.

149 "The Saturday Review of Politics, Literature, Science and Art" ["Sobotní přehled politiky, literatury, vědy a umění"] — anglický konzervativní týdeník; vycházel v Londýně v letech 1855-1938.

150 "The Examiner" ["Pozorovatel"] — anglický buržoazně liberální týdeník; vycházel v Londýně v letech 1808—1881.

151 Republikánská strana se ustavila roku 1854 z protiotrokářských elementů, které se sjednotily k odporu proti rostoucím nárokům jižanských plantážníků. Zastávala zájmy průmyslové buržoazie Severu a měla podporu širokých mas pracujících — farmářů, dělníků aj. Republikánská strana si kladla za úkol zlikvidovat politickou moc otrokářů, omezit a postupně zrušit otroctví a poskytnout půdu na Západě farmářům k bezplatnému osídlení. Roku 1856 republikánská Strana poprvé kandidovala v prezidentských volbách, ale získala jen třetinu hlasů. Roku 1860 byl kandidát republikánské strany Lincoln zvolen presidentem. Po skončení občanské války v USA vystupovala republikánská strana jako obhájkyně zájmů velké průmyslové a finanční buržoazie. V dnešní době jsou republikánská i demokratická strana politickými stranami amerického monopolního kapitálu a střídají se ve vládě.

152 Jde o prozatímní ústavu, kterou přijalo na kongrese v Montgomery (stát Alabama) 4. února 1861 šest jižních otrokářských států — Jižní Karolína, Georgie, Florida, Alabama, Mississippi a Louisiana — které vystoupily ze Severoamerické unie. Kongres v Montgomery vyhlásil ustavení otrokářského státu — tzv. Konfederace a zvolil Jeffersona Davise jejím prozatímním presidentem. 2. března 1861 se ke Konfederaci připojil Texas a v květnu 1861 k ní přistoupily čtyři pohraniční otrokářské státy — Virgínie, Arkansas, Severní Karolína a Tennessee.

153 Crittendenův kompromis — plán na mírové urovnání konfliktu mezi Severem a Jihem, který navrhl 18. prosince 1860 v Kongresu senátor Crittenden. Tento návrh dával v úvahu šest oprav americké ústavy. Podle hlavních z nich mělo být otroctví zakázáno ve státech na sever od 36°30' sev. šířky, tj. od hranice stanovené missourským kompromisem (viz poznámku ^[155]) a uzákoněno na jih od této hranice, a dále mělo být zakázáno Kongresu, aby likvidoval otroctví v otrokářských státech Unie. Posledním bodem byla klauzule, která zakazovala, aby byly včleněny do ústavy jakékoli opravy, které by měnily předchozích pět bodů; tento bod zbavoval Kongres práva změnit existující systém otroctví v jižních státech. Zvláštní senátní komise Crittendenův návrh 22. prosince 1860 zamítla.

154 Demokratická strana, ustavená roku 1828, sdružovala zpočátku plantážníky, některé skupiny buržoazie a také velkou část farmářů a městské maloburžoazie. Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století strana stále víc hájila zájmy otrokářských plantážníků a té části severské velkoburžoazie, která s nimi byla ekonomicky spjata a měla stejně jako oni zájem na zachování a rozšiřováni otroctví. Avšak roku 1854, když po přijetí zákona o Kansasu a Nebrasce (viz poznámku ^[156]) vzniklo nebezpečí, že se otroctví rozšíří na celé území USA, došlo v demokratické straně k rozkolu mezi stoupenci a protivníky dalšího rozšiřování otroctví. To bylo jednou z hlavních příčin porážky strany v prezidentských volbách roku 1860.

155 Missourský kompromis — dohoda, které bylo dosaženo roku 1820 po rozhořčeném boji mezi stoupenci a protivníky otroctví, jenž se rozpoutal jak v celé zemi, tak i v Kongresu USA. Podle této kompromisní dohody bylo teritorium Missouri přijato do Unie jako otrokářský stát a teritorium Maine jako svobodný stát; mezi svobodnými a otrokářskými státy byla stanovena hranice na 36° 30' severní šířky; na sever od ní bylo otrokářství zakázáno. Kompromis dočasně usmířil stoupence otroctví a stoupence jeho zrušení, nemohl však odstranit rozpory mezi průmyslovým Severem a otrokářským Jihem, které se rok od roku zostřovaly. Roku 1854 byl missourský kompromis fakticky anulován tím, že Kongres USA přijal zákon o Kansasu a Nebrasce.

156 Zákon o Kansasu a Nebrasce přijatý Kongresem USA v květnu 1854 rušil hranici mezi svobodnými a otrokářskými státy, stanovenou missourským kompromisem. Podle něho mohl každý stát, bez ohledu na rozhodnutí Kongresu a bez ohledu na svou geografickou polohu, zavést na svém území otrokářský systém.

157 Tím se myslí Buchanan, který jako vyslanec USA v Londýně spolu s diplomatickými zástupci Spojených států ve Francii a ve Španělsku uveřejnil roku 1854 tzv. ostendský manifest. Manifest doporučoval vládě USA, aby koupila nebo dobyla ostrov Kubu, který tehdy patřil Španělsku. Roku 1856 byl Buchanan, který kandidoval za demokratickou stranu, zvolen presidentem USA.

158 Případ Dreda Scotta — soudní proces černošského otroka Dreda Scotta, který přesídlil se svým pánem do státu Illinois a později do státu Visconsin, kde bylo podle missourského kompromisu otroctví zakázáno. Dred Scott proto roku 1848 žádal právní cestou, aby byl prohlášen za svobodného. Případ se táhl až do roku 1857, kdy Nejvyšší soud USA černochovu žádost zamítl. Tohoto rozhodnutí, kterým se vlastně legalizovalo otroctví v celé zemi, využili abolicionisté v USA pro svou agitaci před vypuknutím občanské války z let 1861-1865.

159 Kansaská válka — ozbrojený boj, jenž se rozpoutal v Kansasu v letech 1854 až 1856 mezi stoupenci otroctví, kteří se snažili přeměnit Kansas v otrokářský stát, a odpůrci otroctví, hlavně farmáři. Přestože odpůrci otroctví dosáhli řady vítězství, octl se Kansas v rukou stoupenců otroctví, jimž poskytla ozbrojenou podporu Federální vláda. Většina obyvatelstva státu však pokračovala v boji a požadovala, aby Kansas byl přijat do Unie jako svobodný stát. Boj v Kansasu byl fakticky počátkem občanské války v USA.

160 Míní se "Reynold's Newspaper" ["Reynoldsovy noviny"] — anglický radikální týdeník, který vydával v Londýně od roku 1850 G. W. Reynolds; počátkem padesátých let podporoval tento týdeník chartisty.

161 Old Bailey — název citadely vězení v Newgate v Londýně, kde zasedá Ústřední trestní soud.

162 "The New-York Herald" ["Newyorský hlasatel"] — americký deník, který vycházel pod tímto názvem od roku 1835 do roku 1924; za občanské války USA propagoval kompromis s jižanskými otrokáři.

163 John Brown, bojovník za osvobození černochů v USA, se 16. října 1859 pokusil vyvolat povstání černochů v otrokářských státech. S nevelkým oddílem stejně smýšlejících bojovníků se zmocnil státního arzenálu v Harper's Ferry ve Virgínii. Brownovi se však nepodařilo vyvolat širší povstání. Téměř všichni účastníci této akce (22 lidí, z toho 5 černochů), kteří kladli zoufalý odpor vládnímu vojsku, zahynuli. John Brown a pět jeho druhů byli popraveni. Povstání Johna Browna, které bylo jedním z příznaků narůstání revoluční vlny v USA, povzbudilo černochy v boji proti otroctví a přispělo ke sdružení abolicionistických sil v zemi.

164 Morrillův tarif — ochranný celní sazebník, který navrhl v Kongresu republikánský poslanec Morrill a který byl přijat Sněmovnou reprezentantův květnu 1860. Morrillův tarif, uzákoněný po schválení senátem 2. března 1861, předpokládat značné zvýšení celních poplatků v USA.

165 V listopadu 1832 konvent státu Jižní Karolína anulovat federální tarifní nařízení z let 1828 a 1832, která stanovila vysoké clo na dovážené zboží. "Rozhodnutí o nulifikaci" z 24. listopadu 1832 obsahovalo výzvu k občanům státu, aby hájili svou nezávislost na federální moci, a hrozbu, že se Jižní Karolína odtrhne od Severoamerické unie. President Jackson, jemuž Kongres odhlasoval právo použít ozbrojených sil, poslal do Jižní Karolíny vojsko, ale pak pod tlakem otrokářských plantážníků potvrdil 2. března 1833 kompromisní snížený celní sazebník. Stát Jižní Karolína nato rozhodnutí o nulifikaci zrušil.

166 "The Spectator" ["Divák"] — anglický týdeník liberálního směru, vycházející v Londýně od roku 1828.