Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Občanská válka v Severní Americe[187]
Londýn 20. října 1861
Tisk, který udává v Londýně tón, týdeníky i deníky, opakuje o americké občanské válce už po celé měsíce stále stejné litanie. Tento tisk uráží svobodné státy Severu, a zároveň se úzkostlivě brání proti podezření, že sympatizuje s otrokářskými státy Jihu. Píše vlastně neustále dva články: v jednom napadá Sever, a v druhém se za své útoky proti Severu omlouvá. Qui s'excusc, s'accuse.[a]
Omluvné důvody vyznívají v podstatě takto; Válka mezi Severem a Jihem je válka pro celní tarify. Dále je to válka bezzásadová, nedotýká se otázky otroctví a ve skutečnosti v ní jde jen o to, že Sever dychtí po suverenitě. Konečně, i kdyby právo bylo na straně Severu, je to přece marná snaha chtít si násilím podrobit 8 miliónů Anglosasů! Což by odtržení Jihu nezbavilo Sever jakékoli spojitosti s otroctvím černochů a nezajistilo by mu při jeho 20 miliónech obyvatel a jeho nesmírném území ještě větší, dosud netušený rozvoj? Neměl by proto Sever uvítat secesi jako šťastnou událost, místo aby ji chtěl potlačit krvavou a marnou občanskou válkou?
Prozkoumáme bod za bodem tyto pladoyery anglického tisku.
První omluva zní: válka mezi Severem a Jihem je pouhá válka pro celní tarify, válka mezi ochranářským systémem a systémem svobodného obchodu, a Anglie je přirozeně na straně svobodného obchodu. Má majitel otroků požívat veškeré plody práce otroků, nebo mu jich mají část vypálit ochranáři Severu? To je otázka, o kterou jde v této válce. Tento skvělý objev byl vyhrazen listu "Times". "Economist", "Examiner", "Saturday Review" a tutti quanti[b] rozvedly toto téma dále. Pro tento objev je charakteristické, že na něj nepřišli v Charlestonu, nýbrž v Londýně. V Americe věděl ovšem každý, že v letech 1846 až 1861 vládl freetraderský celní sazebník a že poslanec Morrill prosadil v Kongresu svůj ochranný celní tarif až tehdy, když vzbouření už vypuklo. K secesi tedy nedošlo proto, že Morrillův tarif prošel v Kongresu, nýbrž v nejlepším případě prošel Morrillův tarif proto, že došlo k secesi. Když se v roce 1832 Jižní Karolína poprvé pokusila o secesi,[165] sloužil jí ovšem ochranářský celní sazebník z roku 1828 za záminku, ale jen na záminku, jak vyplývá z prohlášení generála Jacksona. Tentokrát však starou záminku nikdo neopakoval. Na secesionistickém Kongresu v Montgomery nechtěli mít s otázkou cel nic společného, protože pěstování cukrové třtiny v Louisianě, v jednom z nejvlivnějších jižních států, se plně zakládá na ochranném clu.
Ale londýnský tisk pokračuje ve své obhajobě a tvrdí, že válka ve Spojených státech není nic jiného než válka za násilné zachování Unie. Yankeeové se nemohou odhodlat k tomu, aby vymazali ze svého praporu 15 hvězd. Chtějí hrát na jevišti světa velkolepou úlohu. Kdyby se vedla válka za zrušení otroctví, to by ovšem bylo něco jiného! Ale otázka otroctví, jak mezi jiným kategoricky prohlašuje "Saturday Review", nemá s touto válkou docela nic společného.
Především je třeba připomenout, že válku nezačal Sever, nýbrž Jih. Sever je v defenzívě. Po celé měsíce pokojně přihlížel, jak se secesionisté zmocňují pevností, vojenských arzenálů, loděnic, celnic, pokladen, lodí, zásob zbraní, patřících Unii, jak urážejí její vlajku a zajímají oddíly jejích vojsk. Secesionisté se nakonec rozhodli donutit vládu Unie hlučnou válečnou akcí k tomu, aby opustila svůj pasívní postoj, a jedině z toho důvodu přikročili k bombardování Fort Sumteru u Charlestonu. Dne 11. dubna (1861) se jejich generál Beauregard při setkání s majorem Andersonem, velitelem Fort Sumteru, dověděl, že pevnost má už jen na tři dny potraviny a že proto musí být po uplynutí této lhůty vydána bez boje. Aby předešli tomuto pokojnému vydání, zahájili secesionisté časně zrána druhého dne (12. dubna) bombardování; pevnost pak za několik hodin padla. Sotva došel do Montgomery, sídla secesionistického Kongresu, telegram o této události, ministr války Walker veřejně prohlásil jménem nové Konferedace: "Nikdo nemůže říci, kdy skončí válka, která dnes vypukla."[188] Současně prorokoval, "že vlajka jižní Konfederace zavlaje ještě před prvním májem na kupoli starého Kapitolu ve Washingtonu a zakrátko potom snad i na Faneuil-Hallu v Bostonu"[189]. Teprve potom vydal Lincoln proklamaci, kterou povolal na obranu Unie 75 000 mužů. Bombardování Fort Sumteru odřízlo jediné možné ústavní východisko, totiž odvoláni k všelidovému americkému konventu, jak to navrhoval Lincoln ve své adrese při nastoupení prezidentského úřadu. Lincoln musel volit: buď utéci z Washingtonu, vyklidit Maryland a Delaware, vzdát se Kentucky, Missouri a Virgínie, nebo odpovědět na válku válkou.
Na otázku, jaký je princip americké občanské války, odpovídá bojové heslo, s nímž Jih porušil mír. Stephens, vicepresident jižní Konfederace, prohlásil v secesionistickém Kongresu, že ústava, kterou nedávno vymyslili v Montgomery, se podstatně liší od ústavy Washingtonovy a Jeffersonovy tím, že teď je otroctví poprvé uznáno za instituci samu o sobě dobrou a za základ celé státní soustavy, zatímco naši revoluční otcové, lidé, kteří byli v zajetí předsudků osmnáctého století, považovali otroctví za zlo, které bylo importováno z Anglie a má být během doby odstraněno. Jiný matador Jihu, pan Spratt, volá: "Nám jde o založení velké otrokářské republiky (a great slave republic)." Kdyby tedy byl Sever tasil meč jen na obranu Unie, neprohlásil snad Jih už dříve, že další trvání otroctví je už neslučitelné s dalším trváním Unie?
Tak jako bylo bombardování Fort Sumteru signálem k vypuknutí války, tak bylo volební vítězství republikánské strany Severu, zvolení Lincolna presidentem, signálem k secesi. 6. listopadu 1860 byl zvolen Lincoln. 8. listopadu došel telegram z Jižní Karolíny: "Secese se tu pokládá za hotovou věc"; 10. listopadu jednal zákonodárný sbor státu Georgie o plánech na secesi, a na 13. listopad bylo svoláno mimořádné zasedání zákonodárného sboru státu Mississippi, které mělo posoudit otázku secese. Ale samo zvolení Lincolna bylo jen výsledkem rozkolu v demokratickém táboře. Ve volebním boji soustředila demokracie Severu své hlasy na Douglase, demokracie Jihu na Breckinridgea, a tomuto rozštěpení demokratických hlasů vděčí republikánská strana za vítězství. Z čeho vyplynula na jedné straně převaha republikánské strany na Severu? Z čeho na druhé straně rozštěpení uvnitř demokratické strany, jejíž členové na Severu i na Jihu postupovali déle než půl století shodně?
Nadvláda nad Unií, kterou si Jih postupně uzurpoval díky spojenectví se severními demokraty, dosáhla za Buchananova presidentství svého vrcholu. Poslední kontinentální Kongres z roku 1787 a první Kongres zvolený na základě ústavy v letech 1789 až 1790 zakázaly zákonem otroctví ve všech teritoriích republiky, ležících na severozápad od Ohia. (Teritoria se jak známo nazývají kolonie, které leží přímo uvnitř Spojených států a ještě nemají ústavou předepsaný počet obyvatelstva, aby mohly tvořit samostatný stát.) Takzvaný missourský kompromis (1820)[155], na jehož základě vstoupilo Missouri do svazku Spojených států jako otrokářský stát, zakázal otroctví na celém ostatním území severně od 36° 30′ šířky a západně od Missouri. Tímto kompromisem byla hranice otrokářské oblasti posunuta o několik stupňů délky dále, ale na druhé straně se zdálo, že jejímu šíření byla pro budoucnost postavena v cestu zcela určitá geografická hranice. Tato geografická bariéra byla však roku 1854 opět odstraněna takzvaným zákonem o Kansasu a Nebrasce[156], jehož původcem byl St. A. Douglas, tehdejší, vůdce demokracie na Severu. Tento zákon prošel v obou sněmovnách, zrušil missourský kompromis, postavil naroveň otroctví a svobodu, vyžadoval od vlády Unie, aby se k oběma stavěla stejně indiferentně, a přenechal suverenitě lidu, to jest většině osídlenců, rozhodnutí o tom, zda se má nebo nemá v některém teritoriu zavést otroctví. Tak padla poprvé v dějinách Spojených států jakákoli geografická a zákonná hranice šíření otroctví. Za tohoto nového zákonodárství se dosud svobodné teritorium Nové Mexiko, teritorium pětkrát větší než stát New York, změnilo v teritorium otrokářské, a oblast otroctví se rozrostla od hranic mexické republiky až k 38° severní šířky. V roce 1859 dostalo Nové Mexiko otrokářský kodex, který závodí v barbarství se zákoníky Texasu a Alabamy. A přece, jak dokazuje sčítání z roku 1860, není v Novém Mexiku na 100 000 obyvatel ani půl stovky otroků. Jihu tedy stačilo, aby poslal přes hranice několik dobrodruhů s několika málo otroky a potom s pomocí ústřední vlády ve Washingtonu, jejích úředníků a dodavatelů sbubnoval v Novém Mexiku fiktivní lidové zastoupení, které pak naoktrojovalo teritoriu otroctví a tím nadvládu otrokářů.
Ale ukázalo se, že této pohodlné metody se v jiných teritoriích použít nedá. Jih šel tedy ještě o krok dál a apeloval z Kongresu na Nejvyšší soud Spojených států. Tento soud o devíti soudcích, z nichž pět straní Jihu, byl už dlouho naprosto povolným nástrojem otrokářů. V roce 1857 rozhodl v proslulém případě Dreda Scotta[158], že každý americký občan má právo vzít s sebou do každého teritoria jakýkoli majetek uznávaný ústavou. Ústava přece uznává otroky za majetek a vláda Unie je proto povinna tento majetek chránit. Z toho vyplývalo, že v teritoriích mohli majitelé podle ústavy nutit své otroky k práci, a tak měl každý jednotlivý otrokář právo zavádět v dosud svobodných teritoriích otroctví proti vůli většiny osídlenců. Zákonodárným sborům teritorií bylo upřeno právo zakazovat otroctví a Kongresu i vládě Unie bylo závazně uloženo, aby chránily průkopníky otrokářského systému.
Jestliže missourský kompromis z roku 1820 posunul dál geografickou hranici otroctví v teritoriích, jestliže zákon o Kansasu a Nebrasce z roku 1854 vymazal jakoukoli geografickou hranici a zaměnil ji za politickou přehradu, za vůli většiny osídlenců, pak Nejvyšší soud Spojených států strhl svým rozhodnutím z roku 1857 i tuto politickou přehradu a přeměnil všechna teritoria republiky, nynější i budoucí, ze štěpnic svobodných států v pařeniště otroctví.
Současně se za Buchanovovy vlády ve státech Severu bezohledně uplatňoval zostřený zákon o vydání uprchlých otroků, vydaný v roce 1850.[190] Zdálo se, že podle ústavy se stalo povoláním Severu chytat otroky pro jižní otrokáře. Aby na druhé straně co nejvíc ztížila kolonizaci teritorií svobodnými osadníky, mařila strana otrokářů všechna takzvaná opatření o freesoil, tj. opatření, která měla osadníkům zajistit bezplatně určitou výměru neobdělaných státních pozemků.[191]
Vůdčí úlohu ve vnitřní i v zahraniční politice hrál zájem otrokářů. Buchanan dosáhl hodnosti presidenta ve skutečnosti vydáním ostendského manifestu, v němž se za hlavní úkol národní politiky prohlašovalo získání Kuby buď koupí, nebo vojenským zákrokem.[157] Za jeho vlády bylo už severní Mexiko rozděleno mezi americké pozemkové spekulanty, kteří čekali netrpělivě na signál, aby se mohli vrhnout na Chihuahuu, Coahuilu a Sonoru.[192] Nepřetržité pirátské výpravy flibustýrů proti státům Střední Ameriky byly rovněž řízeny z Bílého domu ve Washingtonu. S touto zahraniční politikou, která veřejně vyhlašovala za svůj cíl dobytí nových území pro rozšíření otroctví a panství otrokářů, těsně souviselo obnovení obchodu s otroky,[193] které vláda Unie tajně podporovala. St. A. Douglas prohlásil dokonce 20. dubna 1859 v americkém senátu: Za poslední rok bylo z Afriky dovezeno víc černochů než za kterýkoli jiný rok, dokonce víc než v době, kdy obchod s otroky byl ještě zákonný. Počet otroků dovezených v posledním roce se odhaduje na 15 000.
Šíření otroctví do zahraničí ozbrojenou silou byl uznaný cíl národní politiky; Unie se fakticky stala otrokem 300 000 otrokářů, kteří ovládali Jih. K takovému výsledku vedla řada kompromisů, za něž vděčil Jih svému spojenectví s demokraty Severu. Na tomto spojenectví ztroskotaly dosud všechny od roku 1817 periodicky opakované pokusy o odpor proti stále se množícím přehmatům otrokářů. Konečně došlo k obratu.
Bylo to tak: Sotva prošel zákon o Kansasu a Nebrasce, který odstranil geografickou hranici otroctví a podřídil jeho zavádění do nových teritorií vůli většiny osídlenců, už se hrnuli do Kansasu ozbrojení emisaři otrokářů, pohraniční chamraď z Missouri a Arkansasu se zabijákem v jedné a s revolverem v druhé ruce a pokoušeli se neuvěřitelnými zvěrstvy vyhnat kansaské osadníky z jejich území, které už zkolonizovali. Tato loupežná tažení podporovala ústřední vláda ve Washingtonu. Proto ta ohromná reakce. Na celém Severu, hlavně na Severozápadě, se vytvářela podpůrná organizace, která měla pomáhat Kansasu mužstvem, zbraněmi a penězi.[194] Z této podpůrné organizace vznikla republikánská strana, která tedy vděčí za svoje založení boji o Kansas. Když ztroskotal pokus změnit Kansas v otrokářské teritorium ozbrojeným násilím, snažil se Jih dosáhnout téhož výsledku politickými intrikami. Zejména Buchananova vláda vynaložila všechny síly, aby různými opatřeními donutila Kansas stát se součástí Spojených států jako otrokářský stát s naoktrojovanou otrokářskou ústavou. Proto se rozpoutal nový boj, tentokrát hlavně ve washingtonském Kongresu. Dokonce St. A. Douglas, vůdce demokratů na Severu, bojoval tentokrát (1857-1858) proti vládě a proti svým spojencům z Jihu, protože naoktrojování otrokářské ústavy odporovalo zásadě suverenity osídlenců, prosazené v zákonu o Kansasu a Nebrasce z roku 1854. Douglas, senátor za Illinois, za severozápadní stát, by byl samozřejmě ztratil všechen svůj vliv, kdyby byl přiznal Jihu právo krást se zbraní v ruce nebo za pomoci usnesení Kongresu teritoria kolonizovaná Severem. Boj o Kansas tedy nejen vyvolal v život republikánskou stranu, ale byl současně i podnětem k prvnímu rozkolu uvnitř demokratické strany.
Republikánská strana vytyčila poprvé svůj program k prezidentským volbám v roce 1856. Ačkoli její kandidát John Fremont nevyhrál, získal ohromný počet hlasů, který dokázal, že strana rychle roste, zvláště na Severozápadě. Na svém druhém národním konventu k prezidentským volbám (17. května 1860) opakovali republikáni svůj program z roku 1856, obohacený jen o některé doplňky. Jeho hlavní smysl byl: Nevydat už otrokářství ani píď nových teritorií. Skoncovat s flibustýrskou zahraniční politikou. Pranýřovat obnovování obchodu s otroky. A konečně vydat zákony o svobodné půdě, a tím podpořit svobodnou kolonizaci.
Velmi důležitým bodem tohoto programu bylo, že otroctví se neměla vydat ani píď půdy nového území, mělo naopak jednou provždy zůstat spoutáno v hranicích států, kde už existovalo podle zákona. Otroctví tak mělo být vlastně internováno; ale neustálé rozšiřování území a ustavičné šíření otroctví za staré hranice je životní nutnost otrokářských států Unie.
Pěstování jižních vývozních artiklů, bavlny, tabáku, cukru atd. rukama otroků je výnosné jen tehdy, provozuje-li se s velkým množstvím otroků, v masovém měřítku a na rozsáhlých plochách přirozeně úrodné půdy, která vyžaduje jen jednoduchou práci. Intenzívní pěstování, které nevyžaduje tak úrodnou půdu, ale víc kapitálových vkladů, inteligence a energie pracovníků, odporuje samé podstatě otroctví. Z toho vyplývá rychlá přeměna států, jako je Maryland a Virgínie, které dříve používaly otroků k výrobě vývozních artiklů, ve státy, které chovají otroky pro vývoz do jižnějších zemí. Dokonce v Jižní Karolíně, kde otroci tvoří čtyři sedminy obyvatelstva, už po léta skoro úplně stagnuje pěstování bavlny, protože půda je vyčerpána. Nejen to, Jižní Karolína se pod tlakem okolností už zčásti změnila ve stát chovající otroky, neboť prodává otroky do států na nejzazším jihu a jihozápadě už za čtyři milióny dolarů ročně. Jakmile nastane podobná situace, je dobývání nových území nutné, aby část otrokářů mohla svými otroky obsadit nové úrodné pozemky a aby tak byl pro zbývající část vytvořen nový trh pro chov otroků, a tedy i pro prodej otroků. Tak je např. nepochybné, že kdyby se Louisiana, Missouri a Arkansas nebyly připojily ke Spojeným státům, byt by s otroctvím ve Virgínii a Marylandu dávno konec. Jeden z vůdců Jihu, senátor Toombs, pádně formuloval na secesionistickém Kongresu v Montgomery ekonomický zákon, který vyžaduje neustálé rozšiřování území pro otrokářství:
"Nedojde-li," řekl, "k značnému zvětšeni otrokářského území, bude se za patnáct let muset buď dovolit otrokům, aby utíkali bílým, nebo budou bílí muset utíkat před otroky."
Zastoupení jednotlivých států ve sněmovně reprezentantů v Kongresu závisí, jak známo, na počtu jejich obyvatelstva. A protože obyvatelstvo svobodných států roste nesrovnatelně rychleji než obyvatelstvo otrokářských států, musel by počet zástupců Severu velmi brzy převýšit počet zástupců Jihu. Vlastní středisko politické moci Jihu bylo tedy stále víc přesunováno do amerického senátu, kde je každý stát, bez ohledu na to, je-li počet jeho obyvatelstva velký nebo malý, zastoupen dvěma senátory. Jih potřeboval tedy neustále vytvářet nové otrokářské státy, aby uhájil svůj vliv v senátě a prostřednictvím senátu svou hegemonii ve Spojených státech. To však bylo možné jen dobýváním cizích území jako v případě Texasu, nebo přeměnou teritorií patřících Spojeným státům nejprve v otrokářská teritoria, později v otrokářské státy, jak tomu bylo v případě Missouri, Arkansasu atd. John Calhoun, kterého otrokáři obdivují jako svého státníka par excellence, prohlásil v senátě už 19. února 1847, že jedině senát dává Jihu mocenskou váhu, že rozšíření otrokářského území je nutné, aby tato rovnováha mezi Jihem a Severem v senátě byla zachována, a že tedy pokusy Jihu o násilné vytvoření nových otrokářských států jsou oprávněné.
Konečně počet vlastních otrokářů na Jihu Unie nepřevyšuje 300 000, je to úzká oligarchie, proti níž stojí mnoho miliónů takzvané "bílé chudiny" (poor whites), jejíž počet v důsledku koncentrace pozemkového vlastnictví neustále vzrůstá a jejíž postavení je možno srovnat jedině s postavením plebejců v době nejhlubšího úpadku Říma. Jen dobývání a vyhlídka na dobytí nových území, a také flibustýrská tažení mohou smířit zájem této "bílé chudiny" se zájmy otrokářů, mohou dát jejich nepokojné touze po činech neškodný směr a navnadit je vyhlídkou, že se jednou sami stanou otrokáři.
Spoutání otrokářství uvnitř jeho starého území by tedy muselo podle ekonomického zákona nutně vést k jeho postupnému zániku, politicky by zničilo hegemonii, kterou otrokářské státy vykonávají prostřednictvím senátu, a konečně by vystavilo otrokářskou oligarchii uvnitř jejích vlastních států hrozivému nebezpečí ze strany "bílé chudiny". Zásadou, že každé další rozšíření otrokářských teritorií má být zakázáno zákonem, podťali tedy republikáni panství otrokářů u samého kořene. Vítězství republikánů ve volbách muselo proto vést k otevřenému boji mezi Severem a Jihem. Přitom samo toto volební vítězství, jak jsme už připomněli, bylo podmíněno rozkolem v demokratickém táboře.
Již boj o Kansas vyvolal rozkol mezi stranou otrokářů a s ní spojenou demokracií na Severu. Tentýž spor vypukl nyní, při prezidentských volbách v roce 1860, znovu v obecnější formě. Demokracie Severu se svým kandidátem Douglasem stavěla zavádění otroctví v teritoriích do závislosti na vůli většiny osídlenců. Strana otrokářů se svým kandidátem Breckinridgeem tvrdila, že otroctví vyplývá zákonitě, jak to prohlásil i Nejvyšší soud, z ústavy Spojených států; otroctví je už samo o sobě ve všech teritoriích legální a nemá zapotřebí nějaké zvláštní naturalizace. Zatímco tedy republikáni zakazovali jakékoli rozšiřování otrokářských teritorií, vznášela jižanská strana nárok na všechna teritoria republiky jako na zákonem zaručené domény. To, oč se pokusili na vzor s Kansasem, totiž vnutit teritoriu otroctví za pomoci ústřední vlády a proti vůli samých osídlenců, to teď vytyčili jako zákon pro všechna teritoria Unie. Takový ústupek nebyl v moci demokratických vůdců; byl by vedl jen k dezerci jejich armády do republikánského tábora. Na druhé straně Douglasova "suverenita osídlenců" nemohla straně otrokářů stačit. To, co chtěla prosadit, bylo nutno prosadit v nejbližších čtyřech letech za nového presidenta a mohlo se to prosadit jen prostředky ústřední vlády a bezodkladně. Otrokářům neušlo, že se formuje nová síla, Severozápad, jehož obyvatelstvo, které se v letech 1850-1860 skoro zdvojnásobilo, se už počtem téměř vyrovnalo bílému obyvatelstvu otrokářských států - síla, která ani tradicemi, ani temperamentem, ani způsobem života neměla sklon k tomu, aby se po způsobu starých severovýchodních států nechala vléci od kompromisu ke kompromisu. Unie měla pro Jih cenu jen potud, pokud mu přenechávala federální moc jako prostředek k provádění otrokářské politiky. V opačném případě bylo lepší volit okamžitou roztržku, než ještě čtyři roky přihlížet rozvoji republikánské strany a rozmachu Severozápadu a začínat boj za méně příznivých podmínek. Strana otrokářů hrála tedy va banque! Když demokracie Severu odmítla hrát pro Jih dále úlohu "bílé chudiny", umožnil Jih rozštěpením hlasů Lincolnovi vítězství a pak použil tohoto vítězství jako záminky, aby tasil meč.
Celé hnutí, jak je zřejmé, bylo a je založeno na otázce otroctví. Ne v tom smyslu, zda otroci v existujících otrokářských státech mají či nemají být přímo osvobozeni, nýbrž v tom smyslu, zda se 20 miliónů svobodných občanů Severu má i nadále podrobovat oligarchii 300 000 otrokářů; zda se mají nedozírná teritoria republiky stát štěpnicí svobodných států, nebo pařeništěm otroctví; a konečně zda se ozbrojené šíření otroctví do Mexika, Střední a Jižní Ameriky má stát heslem národní politiky Unie.
V dalším článku prozkoumáme tvrzení londýnského tisku, že Sever musí schválit secesi jako nejpříznivější a jedině možné řešení sporu.
Napsal K. Marx 20. října 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 6426 ze 7. listopadu 1861Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Kdo se omlouvá, ten se obviňuje. (Pozn. red.)
b — jim podobní. (Pozn. red.)
187 Tímto článkem začíná Marxova spolupráce s listem "Die Presse".
"Die Presse" ["Tisk"] - rakouský deník; vycházel ve Vídni v letech 1848-1894. Byl založen v červenci 1848 jako orgán umírněné liberální buržoazie, po porážce revoluce z let 1848-1849 byl v Rakousku dočasně zastaven. To dodalo listu pověst jisté "opozičnosti". Na začátku šedesátých let měl největší náklad ze všech rakouských novin vydávaných v němčině (30 000 předplatitelů). Jeho velkou popularitu v těchto letech lze vysvětlit protibonapartistickým postojem v zahraničních otázkách a také jeho vystupováním proti reakční vnitřní politice rakouské vlády. Od roku 1856 se stal redaktorem listu "Die Presse" německý publicista M. Friedländer, který dříve vydával buržoazně demokratické "Neue Oder-Zeitung" ["Nové oderské noviny"], s nimiž Marx spolupracoval v roce 1855 jako jejich londýnský dopisovatel. Redakce "Die Presse" se nejednou pokoušela získat Marxe pro spolupráci s listem. Teprve v říjnu 1861, kdy "Die Presse" vystoupila proti zdánlivě konstituční vládě Schmerlingově, souhlasil Marx konečně se spoluprací.
Marxovy příspěvky uveřejňovala redakce "Die Presse" obvykle s poznámkou "Od našeho londýnského dopisovatele" nebo "Zvl. dop." ("Orig.Korr."). Pojednávaly o důležitých problémech zahraniční a vnitřní politiky Anglie, Francie a USA a seznamovaly německé a rakouské čtenáře s postavením dělnické třídy a s demokratickým hnutím v těchto zemích. Velká část těchto článků je věnována občanské válce ve Spojených státech a jejímu vlivu na evropské a americké země. Pro přehled vojenských akci používal Marx obvykle materiálů, které mu dával k dispozici Engels. Marx spolupracoval s "Die Presse" přes rok. Za tu dobu bylo na stránkách listu uveřejněno 52 Marxových statí; dvě napsal Marx společně s Engelsem, jednu napsal Engels. Značnou část článků a dopisů, které Marx pro "Die Presse" napsal, redakce neotiskla. To byl hlavni důvod, proč Marx na konci roku 1862 přestal s listem spolupracovat.
Na článku "Občanská válka v Severní Americe" začal Marx pracovat pravděpodobně už v červnu a červenci 1861, kdy mu Friedländer navrhl, aby spolupracoval s "Die Presse". Tehdy také už v podstatě napsal značnou část článku "Občanská válka ve Spojených státech", který poslal do redakce současně s prvním článkem v říjnu roku 1861.
188 "The Times" z 27. dubna 1861.
189 Kapitol — budova ve Washingtonu, v níž se konají zasedání Kongresu USA.
Faneuil-Hall — budova, kterou daroval v roce 1742 kupec Faneuil městu Bostonu. V době války severoamerických kolonii za nezávislost (viz poznámku [131]) se v této budově konala shromáždění amerických vlastenců.190 Tím se myslí zákon o uprchlých otrocích (Fugitive State Act), který přijal Kongres USA v září 1850 jako doplněk k zákonu o vydání uprchlých otroků z roku 1793. Podle zákona z roku 1850 byli ve všech státech dosazeni zvláštní zmocněnci pro chytání otroků. Za každého černocha, který byl chycen a poslán zpět do otroctví, se vyplácela odměna 10 dolarů, byl-li chycený otrok propuštěn na svobodu, platilo se jen 5 dolarů. Úřady a obyvatelstvo severních států byly povinny poskytnout zmocněncům veškerou pomoc. Porušení zákona se trestalo pokutou 1000 dolarů a šestiměsíčním vězením. Zákon přispěl k ještě větší nespokojenosti lidových mas a zesílení abolicionistickěho hnutí; už před počátkem občanské války byl prakticky neproveditelný a v roce 1864 byl definitivně zrušen.
191 Jedním ze základních požadavků, které vytyčili freesoileři - stoupenci hnutí za svobodnou půdu, členově abolicionistické demokratické strany farmářů, která byla založena v USA v roce 1848 - byl požadavek bezplatného přidělování půdy z fondu volných pozemků na Západě, které byly státním vlastnictvím. Freesoileři žádali také zákaz otroctví v nových teritoriích vyzískaných na Mexiku a zákaz prodeje půdy velkým pozemkovým vlastníkům a spekulantům. Požadavky freesoilerů narazily v Kongresu a ve vládě USA na odpor představitelů otrokářských států. V roce 1854 byl předložen Kongresu ke schválení zákon o usedlostech (viz poznámku [322]). Sněmovna reprezentantů tento zákon přijala, ale v senátě byl zamítnut. Když byl konečně v roce 1860 oběma sněmovnami Kongresu přijat návrh zákona, který stanovil, že osadníci zaplatí za obdělávanou půdu poměrně nepatrnou částku, president Buchanan jej vetoval.
192 Chihuahua, Coahuila a Sonora — státy na severu Mexika, které hraničily s USA. Američtí otrokářští plantážnici a velkoburžoazie usilovali o jejich dobytí.
193 Americká ústava z roku 1787, která uzákonila otroctví v těch státech, kde už existovalo, povolovala také, že po dvacet let od přijetí ústavy je možné volně dovážet do těchto států otroky i z jiných zemí. Teprve 2. března 1807 přijal Kongres zákon, který zakazoval dovoz otroků do USA z Afriky nebo z jiného státu. Zákon vstoupil v platnost 1. ledna 1808 a zaváděl řadu opatření proti obchodu s otroky, včetně konfiskace lodi, které černochy přepravovaly i celého jejich nákladu. Zákon byl však často porušován, ve velké míře se rozvinul podloudnický obchod s otroky, takže dovoz černochů v letech před občanskou válkou dokonce vzrostl.
194 Organizace pro podporu kansaských osídlenců se vytvořily v letech 1854-1855 v celé řadě severních a severozápadních států (Massachusetts, New York, Pensylvánie, Ohio, Illinois a jiných). První podpůrná organizace byla založena v dubnu 1854 ve státě Massachusetts. Organizace si kladly za úkol zabránit šíření otroctví v nových teritoriích USA a podporovat osídlování Kansasu malými svobodnými farmáři. Získávaly a financovaly osadníky, posílaly do Kansasu zemědělský inventář a nářadí, připravovaly ubytování pro nové osadníky, zásobovaly je potravinami, oděvem, léky atd. Současně posílaly organizace do Kansasu zbraně.
Největšího rozvoje dosáhlo toto hnutí v létě 1856, když podporovalo ozbrojený boj v Kansasu (viz poznámku [159]). V červenci 1856 byl na sjezdu v Buffalu vytvořen Národní výbor pro pomoc Kansasu. Ale pokusy poskytovat Kansasu pomoc podle jednotného plánu se nezdařily, protože složení účastníků hnutí bylo příliš různorodé.
Činnost organizací měla velký vliv na veřejné mínění v zemi a přispěla ke konsolidaci sil, z kterých se vytvořila republikánská strana. Po skončení občanské války v USA se organizace zabývaly osídlováním států Oregon a Florida. Existovaly do roku 1897.