Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Zpráva generální rady IV. výročnímu kongresu Mezinárodního dělnického sdružení[305]
Delegáti jednotlivých sekcí vám podají podrobné zprávy o pokroku našeho sdružení v příslušných zemích. Zpráva vaší generální rady pojednává hlavně o gerilové válce mezi kapitálem a prací, čímž míníme stávky, které v uplynulém roce znepokojovaly evropský kontinent a o nichž se tvrdí, že je nevyvolala ani bída dělníků, ani despotismus kapitalistů, nýbrž tajné pikle našeho sdružení.
Několik týdnů poté, co skončil náš poslední kongres, vypukla památná stávka tkalounkářů a barvířů hedvábí v Basileji. Basilej si až do dneška zachovala mnohé rysy středověkého města se svými místními tradicemi, úzkoprsými předsudky, zazobanými patriciji a se svým patriarchálním vztahem mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Ještě před několika málo lety se jeden basilejský továrník holedbal před tajemníkem anglického vyslanectví,
že "vzájemné vztahy mezi pány a dělníky zde jsou nepoměrně lepší než v Anglii", že "ve Švýcarsku by dělníkem, který by od hodného pána odešel za lepším výdělkem, opovrhovali jeho vlastní spoludělníci" a že "naší předností oproti Anglii je hlavně dlouhá pracovní doba a střízlivé mzdy".
Jak vidíte, podle patriarchálního režimu v jeho formě změněné moderními vlivy je pán dobrý a mzda špatná, dělník si připadá jako středověký vazal a dře jako moderní námezdní otrok.
O tomto patriarchalismu lze dále soudit i z oficiálních švýcarských šetření o práci dětí v továrnách a o stavu veřejných základních škol. Ukázalo se, že
"v basilejských školách je nejhorší atmosféra na světě, že zatímco na čerstvém vzduchu připadají na 10 000 dílů atmosféry 4 díly kysličníku uhličitého a v uzavřených místnostech nemá překročit 10 dílů, stoupá jeho množství v běžných basilejských školách na 20 až 81 dílů dopoledne a 53 až 94 dílů odpoledne".
Člen basilejské Velké rady, pan Thurneysen, k tomu s chladnou tváří poznamenal:
"Žádné strachy! Rodiče seděli v zrovna tak špatných třídách jako teď jejich děti a také se jim nic nestalo."
Nyní tedy ihned pochopíme, že hospodářská revolta basilejských dělníků znamená epochu v sociálních dějinách Švýcarska. Nejcharakterističtější je počátek tohoto hnutí! Podle starého obyčeje mají basilejští dělníci poslední den podzimních výročních trhů pracovní dobu o čtvrtinu kratší. Jenže když 9. listopadu 1868 dělníci továrny na stuhy Debary a synové jako obvykle toto volno požadovali, jeden z majitelů jim příkře a pánovitě oznámil:
"Kdo odejde a nebude pokračovat v práci, bude okamžitě a navždy propuštěn."
Po několika marných protestech opustili 104 tkalci ze 172 bez meškání továrnu. Nevěřili, že budou definitivně propuštěni, poněvadž písemnou smlouvou byla stanovena vzájemná čtrnáctidenní výpovědní lhůta. Když přišli druhého dne ráno do práce, byla továrna obklíčena četníky, kteří nechtěli rebely vpustit dovnitř: Tkalci, kteří předešlého dne zůstali v práci, odmítali nyní také vstoupit do továrny. Heslem všech se stalo: ,,Buď všichni, nebo nikdo."
Tkalci, kteří se takto rázem octli bez zaměstnání, byli zároveň i s rodinami vyhozeni z bytů, jež měli pronajaté od svých zaměstnavatelů. Továrníci poslali současně také oběžník řezníkům, pekařům a hokynářům, aby vzbouřencům nedávali potraviny na dluh. Tak začal boj, který trval od 9. listopadu 1868 do jara 1869. Rámec naší zprávy nám nedovoluje pouštět se do dalších podrobností. Postačí, když řekneme, že hnutí bylo vyvoláno tím, že dělníci byli nenávistnou svévolí kapitalistického despotismu nelidsky vyhozeni na dlažbu, že vedlo k stávkám přerušovaným čas od času kompromisy, jež podnikatelé znovu a znovu porušovali, a že vyvrcholilo marným pokusem mocné basilejské Velké rady zastrašit dělníky vojenskými opatřeními a jakýmsi stavem obležení.
Za této vzpoury poskytlo dělníkům podporu Mezinárodní dělnické sdružení. Tato organizace propašovala podle mínění podnikatelů do dobrého starého říšského města Basileje poprvé moderního rebelantského ducha. Proto cílem veškerého jejich snažení bylo tohoto drzého vetřelce z Basileje zase vypudit. Jako podmínku smíru se pokoušeli vnutit svým poddaným, aby vystoupili ze Sdružení. Ale marně. Když v této válce s Internacionálou neuspěli, vylévali si zlost směšnými kousky. Tito republikáni, jimž patří větší továrny v bádenském pohraničním místě Lörrachu nedaleko Basileje, pohnuli tamějšího vrchnostenského úředníka, aby rozpustil naši tamější sekci, jenže bádenská vláda toto opatření brzy zase zrušila. Když si augsburská "Allgemeine Zeitung" troufla přinést o basilejských událostech nestrannou zprávu,[306] vyhrožovala jí tato "ctihodná společnost" v potrhlých dopisech, že si ji přestanou předplácet. Do Londýna vyslali agenta s fantastickým pověřením, aby tam zjistil rozměry hlavní pokladny Internacionály. Kdyby tito dobří pravověrní křesťané žili v prvních dobách křesťanství, byli by jistě především vyslídili, jaké bankovní konto má apoštol Pavel v Římě.
Jejich tupohlavý barbarský postup jim vynesl pár ironických lekcí o životní moudrosti od ženevských kapitalistů. Po několika měsících se basilejským šosákům dostalo zadostiučinění, že to mohli ženevským světákům splatit i s lichvářskými úroky.
V březnu vypukly v Ženevě dvě stávky, stávka stavebních dělníků a stávka sazečů; jejich spolky byly sekcemi Internacionály. Stávku stavebních dělníků vyprovokovali podnikatelé, kteří nedodrželi smlouvu slavnostně uzavřenou s dělníky minulého roku. Stávkou sazečů vyvrcholil desetiletý konflikt, který se dělníci marně pokoušeli urovnat v pěti komisích za sebou. Stejně jako v Basileji, udělali podnikatelé ze svého soukromého sporu s dělníky ihned křižácké tažení státní moci proti Mezinárodmmu dělnickému sdružení.
Ženevská Státní rada vyslala policisty, aby odvedli z nádraží dělníky, které podnikatelé přivezli ze vzdálenějších míst, a aby jim znemožnili jakýkoli styk se stávkujícími. Ženevské jeunesse dorée[a] ozbrojené revolvery dovolila přepadávat na ulici a jiných veřejných místech dělníky a dělnice. Při různých příležitostech nasazovala proti dělníkům vlastní policejní pochopy, zejména pak 24. května, kdy se v Ženevě v malém měřítku odehrály scény podobné pařížským, které Raspail pranýřoval jako "les orgies infernales des casse-têtes"[308].
Když ženevští dělníci přijali na veřejném shromáždění provolání Státní radě, v němž požadovali vyšetření těchto "pekelných policejních orgií", Státní rada jejich žádost hrubě odmítla. Zřejmě měla v úmyslu vyprovokovat ženevské dělníky k povstání, toto p9vstání potlačit ozbrojenou silou, Internacionálu vypudit ze švýcarské půdy a proletáře podřídit prosincovému režimu. Tento plán zmařila rázná opatření a uklidňující působení našeho švýcarského federálního výboru.[309] Podnikatelé museli nakonec ustoupit.
A teď si poslechněte, jak pomlouvají Internacionálu ženevští kapitalisté a smečka jejich novinářů! Na veřejném shromáždění schválili adresu Státní radě, v níž se mimo jiné říká:
"Ženevský kanton je ruinován dekrety z Londýna a Paříže, chtějí tady zničit všechnu práci a všechen průmysl."
A jeden švýcarský list napsal, že vedoucí činitelé Internacionály jsou
"tajnými agenty císaře Napoleona, kteří v příhodném okamžiku vystoupí jako veřejní žalobci proti našemu maličkému Švýcarsku".
A to říkají tíž pánové, kteří se stejnou horlivostí chtěli přesadit prosincový režim do švýcarské půdy; to říkají tíž finanční magnáti, kteří ovládají Ženevu stejně jako jiná švýcarská města a o nichž celá Evropa ví, že se už dávno z občanů Švýcarské republiky proměnili v přisluhovače Crédit mobilier[310] a jiných mezinárodních podvodných společností!
Masakry, jimiž belgická vláda v dubnu odpověděla na stávky pudlařů ze Seraingu a horníků z Le Borinage, generální rada dopodrobna rozebrala v provolání k dělníkům Evropy a Spojených států.[b] Takové provolání jsme považovali za tím nezbytnější, že v tomto vzorném konstitučním státě masakr proti dělnictvu není náhoda, nýbrž instituce. Po úděsném vojenském dramatu následovala soudní fraška. Během vyšetřování proti našemu belgickému generálnímu výboru v Bruselu, jehož místnosti policie surově přepadla a jehož členové byli zčásti pozatýkáni, přišel vyšetřující soudce na dopis jednoho dělníka, v němž objednával "500 Internacionálů"; okamžitě z toho vyvodil, že to je žádost o vyslání 500 bojovníků na bojiště. Těchto "500 Internacionálů" však bylo pouze 500 výtisků týdeníku bruselského výboru "L'Internationale". Pak vyslídil telegram do Paříže, v němž se žádá určité množství "prachu". Po nekonečných domovních prohlídkách je nebezpečná věc objevena v Bruselu. Byl to prášek proti krysám. A konečně si belgická policie lichotila, že polapila přízrak pokladu, který straší kontinentálním kapitalistům v hlavě; hlavní část pokladu je uložena v Londýně a přes moře se pravidelně posílají peníze do všech hlavních center našeho sdružení. Belgický oficiální vyšetřovatel se mylně domníval, že tento poklad je ukryt v nějaké železné bedně někde v tmavém koutě. Jeho pochopové se vrhnou na bednu, násilím ji vypáčí a najdou v ní - pár kousků uhlí. Ryzí zlato Internacionály se pod dotekem policajtovy ruky asi rázem proměnilo v uhlí.
Ze stávek, které postihly v prosinci 1868 různé oblasti francouzského bavlnářského průmyslu, byla nejvýznamnější stávka v Sotteville-lès-Rouen. Továrníci z departementu Somme se nedlouho předtím sešli v Amiensu, aby se poradili, jak by mohli porazit své anglické soupeře přímo na anglickém trhu nižšími cenami (undersell). Shodli se na tom, že vedle cel to byly hlavně poměrně nízké mzdy, jež ochránily Francii před anglickým bavlněným zbožím. Zcela přirozeně z toho vyvodili, že kdyby mzdy poklesly ještě více, bylo by možné zaplavit Anglii francouzským bavlněným zbožím. Nikdo z nich ani na vteřinu nezapochyboval, že francouzští bavlnářští dělníci s hrdostí ponesou všechny náklady dobyvačné války, kterou se jejich vlastenečtí zaměstnavatelé rozhodli vést na druhé straně Kanálu. Krátce poté proskočila zpráva, že podobnou dohodu uzavřeli na tajné poradě továrníci z Rouenu a okolí. Brzy nato poklesly náhle značně mzdy v Sotteville-lès-Rouen, a tu se normandští tkalci poprvé pozvedli proti zvůli kapitálu. Jednali v okamžitém pobouření. Nezaložili dosud ani odbory, ani si nezajistili prostředky k odporu. V těchto nesnázích se obrátili na výbor Internacionály v Rouenu, který jim opatřil první nezbytnou pomoc od dělníků z Rouenu, rouenského okolí a z Paříže. Koncem prosince se rouenský výbor obrátil na generální radu, v okamžiku největší nouze v anglických bavlnářských oblastech, v okamžiku bezpříkladné bídy v Londýně a všeobecné stagnace ve všech výrobních odvětvích. V Anglii tento stav dosud trvá. Přes tyto naprosto ne-příznivé okolnosti se generální rada domnívala, že specifický ráz rouenského konfliktu podnítí anglické dělníky k vypětí všech sil. Naskytla se velká příležitost dokázat kapitalistům, že jejich mezinárodní průmyslová válka, vedená stlačováním mezd hned v té, hned v oné zemi, ztroskotá nakonec na mezinárodní jednotě dělnické třídy. Angličtí dělníci odpověděli na naši výzvu neprodleně prvním příspěvkem pro Rouen a Londýnská odborová rada se roz-hodla uspořádat společně s námi monstre meeting[c] ve prospěch normandských bratří. Zpráva o náhlém přerušení stávky v Sotteville zabránila dalším akcím.
Materiální nezdar této hospodářské revolty byl vyvážen velkým morálním efektem. Získala do revoluční armády práce normandské bavlnářské dělníky, dala popud k založení odborů v Rouenu, Elbeufu, Darnétalu atd. a znovu potvrdila bratrský svazek mezi anglickou a francouzskou dělnickou třídou. V zimě a na jaře 1869 ochromilo naši propagandu ve Francii rozpuštění našeho pařížského výboru v roce 1868, policejní šikanování v departementech a všeobecné volby, které na sebe soustředily všechen zájem.
Hned po volbách vypukly četné stávky v hornických oblastech na Loiře, v Lyonu a na mnoha jiných místech. Barvité vysněné obrazy o prosperitě dělníků za druhého císařství se rozplynuly jako přelud před ekonomickými fakty, která v těchto bojích mezi kapitalisty a dělníky vyšla najevo. Požadavky dělníků byly tak skromné a tak naléhavé, že po několika často nestoudných pokusech o odpor bylo nutno jim vyhovět. Na těchto stávkách bylo nápadné jedině to, jak nenadále propukaly po zdánlivém klidu a jak rychle následovaly jedna za druhou. A přitom byla příčina jasná a prostá. Ve volbách se dělníci úspěšně vzepřeli svému veřejnému despotovi. Nebylo tedy nic přirozenějšího než vzepřít se po volbách svým soukromým despotům.
Volby uvedly duchy do pohybu. Je zcela samozřejmé, že vládní tisk, který je placen za falšování skutečností, připisoval vinu tajným příkazům londýnské generální rady, která prý posílá své emisary z místa na místo, aby francouzským dělníkům, kteří do té doby byli se vším úplně spokojeni, prozradili tajemství, že je špatné, když pracují nad své síly, dostávají za to nedostatečné mzdy a ještě se s nimi surově zachází. Francouzský policejní orgán, vycházející v Londýně, "L'International"[311], odhaluje světu ve svém čísle z 3. srpna tajemné pohnutky naší bezbožné činnosti.
"Nejpodivuhodnější je," píše tento list, "že bylo nařízeno, aby stávky propukly v těch zemích, kde bída ještě zdaleka není tak citelná. Tyto neočekávané výbuchy přišly tak neobyčejně vhod jistému sousedovi Francie, který se zrovna měl co obávat války, že si mnozí lidé kladou otázku, zda k těmto stávkám nedošlo na žádost nějakého cizího Macchiavelliho, který si dovedl získat přízeň tohoto všemocného sdružení."
V téže době, kdy nás tento francouzský policejní plátek obviňoval, že stávkami působíme francouzské vládě doma potíže, abychom odvrátili od hraběte Bismarcka břímě zahraniční války, naznačoval jistý list továrníků z porýnského Pruska, že stávkami otřásáme základy Severoněmeckého spolku[312], abychom ochromili německý průmysl v zájmu cizích továrníků.
Vztah Internacionály ke stávkám ve Francii osvětlíme nyní na dvou typických případech. V prvním případě, kdy jde o stávku v Saint Étienne a masakr u Ricamarie, který po ní následoval, netroufá si dokonce ani francouzská vláda tvrdit, že by do ní byla Internacionála nějak zasahovala.
Pokud jde o události v Lyonu, nevehnala Internacionála dělníky do stávek, nýbrž naopak stávky vehnaly dělníky do náručí Internacionály.
Havíři ze Saint Étienne, Rive-de-Gier a Firminy požadovali klidně, avšak důrazně, aby ředitelé důlních společností zrevidovali mzdový sazebník a omezili pracovní den, který činil plných 12 hodin perné práce pod zemí. Když se jim nepodařilo urovnat spor po dobrém, vyhlásili 11. června stávku. Bylo pro ně samozřejmě životní otázkou zajistit si podporu svých druhů, kteří ještě v práci pokračovali. Aby tomu zabránili, požádali ředitelé prefekta de-partementu Loire o celý les bodáků, a také jej dostali. 12. června zjistili stávkující, že doly jsou silně obsazeny vojskem. Aby si důlní společnosti zajistily horlivost vojáků, které jim vláda takto půjčila, vyplácely každému vojákovi denně 1 frank. Vojáci za odměnu pochytali na 60 horníků, kteří se pokoušeli proniknout ke svým kamarádům do šachet. Ještě téhož dne odpoledne odvedla zajatce eskorta stopadesáti mužů 4. řadového pluku do Saint Étienne. Před odchodem podělil chrabré válečníky jeden z inženýrů Dorianovy společnosti šedesáti lahvemi koňaku a důtklivě jim přitom kladl na srdce, aby na zajatce dávali dobrý pozor. Tito horníci jsou prý divoši, barbaři, propuštění galejníci. Kořalka a kázání byly úvodem ke krvavé srážce. Za eskortou šel dav horníků s ženami a dětmi, kteří ji v soutěsce na výšinách Moncelu u Ricamarie obklíčili a požadovali vydání zajatců; když to vojáci odmítli, byli zasypáni krupobitím kamení; nato začali bez předchozí výstrahy střílet doprostřed sroceného davu, zabili 15 osob, z toho 2 ženy a jednoho kojence, a mnoho lidí zranili. Ranění zakoušeli příšerná muka; byla mezi nimi také ubohá dvanáctiletá dívenka, Jenny Petitová, jejíž jméno bude navěky vepsáno mezi jmény mučedníků dělnické třídy. Byla zasažena zezadu dvěma kulkami, z nichž jedna uvízla v kyčli, druhá proletěla zády, roztříštila jí jednu paži a pravým ramenem proletěla ven. ,,Les chassepots avaient encore fait merveille."[313]
Tentokrát však vláda přišla brzy na to, že se dopustila nejen zločinu, ale i chyby. Buržoazie ji neuvítala jako zachránce společnosti. Celá městská rada v Saint Étienne podala demisi; ve svém prohlášení obviňovala soldatesku z nelidskosti a žádala, aby pluk byl z města přeložen. Francouzský tisk spustil hrozný povyk. Dokonce i takové konzervativní listy jako "Moniteur universel"[314] vypsaly sbírku ve prospěch obětí. Vláda byla nucena nenáviděný pluk ze Saint Étienne odvolat.
Byl to skvělý nápad položit za této těžké situace na oltář veřejného rozhořčení obětního beránka - Mezinárodní dělnické sdružení. Během soudního řízení rozdělila obžaloba údajné vzbouřence do 10 kategorií, které velice složitě odstupňovávaly míru jejich viny. V první třídě, nejhorší, bylo 5 dělníků, podezřelých zejména z toho, že obdrželi nějaké tajné heslo zvenčí, od Internacionály. Důkazy byly přirozeně zdrcující, jak vysvítá z tohoto stručného výtahu z jednoho francouzského soudního věstníku:
"Z výslechu svědků nebylo možno stanovit účast Mezinárodního sdružení přesně. Svědkové tvrdí s jistotou jen to, že v čele band byli neznámí lidé v bílých halenách a čepicích. Ani jeden z těchto neznámých lidí nebyl zatčen a žádný z nich nesedí na lavici obžalovaných. Na otázku: myslíte, že se do věci vměšovalo Mezinárodní sdružení? jeden ze svědků odpověděl: Myslim, že ano, ale nemám pro to žádné důkazy."
Krátce po masakru u Ricamarie zahájili snovači hedvábí, většinou ženy, tanec hospodářských vzpour v Lyonu. V nouzi se obrátili na Internacionálu, která - hlavně prostřednictvím svých členů ve Francii a ve Švýcarsku -jim dopomohla k vítězství. Přes všechny zastrašovací pokusy policie prohlásili veřejně, že se připojují k našemu sdružení, a oficiálně do něho vstoupili tím, že generální radě zaplatili příspěvky určené podle stanov. V Lyonu, jako předtím v Rouenu, sehrály dělnice ušlechtilou a vynikající úlohu.
Za snovači hedvábí následovala další lyonská průmyslová odvětví. Tak získalo naše sdružení během několika málo týdnů přes 10 000 nových stoupenců z řad tohoto hrdinného obyvatelstva, které před více než 30 lety vepsalo na svůj prapor heslo moderního proletariátu: ,,Vivre en travaillant ou mourir en combattant!" (,,Žít v práci nebo zemřít v boji!")[315].
Francouzská vláda zatím neustávala v malicherných štvanicích proti Internacionále. V Marseille zakázala našim členům, aby se sešli k volbě delegáta na basilejský kongres. Stejný kousek opakovala i v jiných městech; dělníci na kontinentě i jinde však konečně začínají chápat, že svá přirozená práva si člověk vydobude nejspolehlivěji tehdy, když je uplatňuje bez dovolení, na vlastní vrub.
Dělníci v Rakousku, zejména ve Vídni, ačkoli vstoupili do hnutí teprve po událostech z roku 1866[316], dostali se už na přední místo. Ihned se semkli pod praporem socialismu a Internacionály, k níž se hromadně připojili prostřednictvím svých delegátů na nedávném sjezdu v Eisenachu[317]. V Rakousku projevila liberální buržoazie výrazněji než kde jinde své sobecké pudy, svou nízkou duševní úroveň a svou malichernou zášť vůči dělnické třídě. Liberální vláda vidí, že říši rozdírají a ohrožují rasové a národnostní boje, a přitom pronásleduje dělníky, kteří jediní hlásají sbratření všech ras a národností. Sama buržoazie, která za své nové postavení vděčí nikoli vlastnímu hrdinství, ale výhradně nezdarům rakouské armády[318] a která je stěží s to, jak sama ví, uhájit své nové vymože-nosti proti útokům dynastie, aristokracie a kléru, tato buržoazie přesto promrhává své síly v hanebných pokusech zbavit dělnickou třídu spolčovacího a shromažďovacího práva a svobody tisku.
V Rakousku, stejně jako ve všech ostatních státech evropského kontinentu nahradila Internacionála někdejší rudé strašidlo. Když byl 13. července v Brně, bavlnářském středisku Moravy, uspořádán v malém měřítku masakr dělnictva, připisovala se tato událost tajnému štvaní Internacionály, jejíž agenti však mají neobyčejnou schopnost stát se neviditelnými. Když někteří z vídeňských předáků stanuli před soudem, označil je veřejný žalobce za cizí agenty. Na důkaz své hluboké znalosti věci se dopustil jen nepatrného omylu, že si totiž popletl bernskou buržoazní Ligu míru a svobody s proletářskou Internacionálou.
Zatímco v předlitavském Rakousku[319] bylo dělnické hnutí takto pronásledováno, v Uhrách proti němu štvali zcela otevřeně a bezostyšně. Generální rada o tom má spolehlivé zprávy z Pešti i z Bratislavy. Stačí uvést jeden příklad, jak úřady zacházejí s uherskými dělníky.
Královský ministr vnitra v Uhrách, pan von Wenckheim, byl právě s uherskou delegací ve Vídni. Bratislavští dělníci, kteří po celé měsíce nesmějí konat žádná shromáždění a kterým bylo dokonce zakázáno uspořádat slavnost, jejíž čistý výtěžek měl sloužit jako fond k založení nemocenské pokladny, vyslali před několika dny větší počet dělníků, mezi nimi také známého agitátora Niemczyka, do Vídně, aby si u pana ministra vnitra stěžovali. Dalo jim mnoho práce, než se k tomuto velkému pánovi vůbec dostali, a když se konečně otevřely dveře ministrovy pracovny, přijal dělníky způsobem odporujícím veškerým pravidlům slušnosti:
"Vy jste délníci? Pracujete pilné?" zeptal se jich ministr a ani si přitom nevyndal z úst doutník. "Tak se o nic jiného nestarejte, žádné spolky nepotřebujete, a jestli se budete míchat do politiky, budeme si s vámi už vědět rady. Já pro vás nic neudělám. Jen ať si dělníci reptají!"
Na otázku, zda tedy i nadále všechno zůstane na zvůli úřadů, ministr odpověděl:
,,Ano, na mou odpovědnost!"
Po dlouhém a marném vysvětlování opustili dělníci nakonec ministra s prohlášením:
"Poněvadž postavení dělnictva závisí na poměrech ve státě, musejí se delníci zabývat politikou a také se jí zabývat budou!"
V Prusku a v ostatním Německu bylo pro loňský rok příznačné zakládání odborových svazů v celé zemi. Na sjezdu, který se nedávno konal v Eisenachu, založili delegáti více než 150 000 dělníků z vlastního Německa, Rakouska a Švýcarska novou Sociálně demokratickou stranu, do jejíhož programu jsou doslova vtěleny hlavní zásady našich stanov. Protože jim zákon zakazuje vytvářet oficiální sekce našeho sdružení, rozhodli se, že si od generální rady vyžádají jednotlivé členské průkazy.[d]
Nové sekce Sdružení vznikly v Neapoli, Španělsku a Holandsku. V Barceloně a Amsterodamu vycházejí týdeníky našeho sdružení.[321]
Vavříny, jež belgická vláda sklidila na slavných bojištích v Seraingu a Frameries, nedávají zřejmě spát našim velmocem. Není tedy divu, že letos se může vlastním masakrem dělnictva pochlubit také Anglie. Waleští havíři z leeswoodského velkodolu poblíž Moldu v Denbighshiru se nenadále dověděli od správce dolu, kterého už dávno nenáviděli jako malého a nenapravitelného tyrana, že jim budou sníženy mzdy. Shromáždili lidi ze sousedních dolů, správce vyhnali z jeho domu a všechen nábytek mu odtáhli na nejbližší železniční stanici. Ve své dětské naivitě se tito nešťastníci domnívali, že se ho takto navždy zbaví.[e] 28. května byli dva vůdcové předvedeni policií pod eskortou oddílu osobního králova 4. pěšího pluku, ,,the King's Own", před soud v Moldu. Dav horníků se pokoušel cestou je vysvobodit. Když se jim policie a vojáci postavili na odpor, začal na ně dav házet kamení. Na toto krupobití kamenů odpověděli vojáci bez předchozí výstrahy krupobitím střel ze svých zadovek.[f] Pět osob, z toho dvě ženy a jedno dítě, bylo usmrceno a velké množství lidí raněno. Až potud se masakr u Moldu velmi podobá masakru u Ricamarie, ale zde tato podoba končí. Ve Francii se vojáci zodpovídali jen svým velitelům, v Anglii museli projít křížovým výslechem poroty svolané coronerem, jenže coroner byl hluchý a skoro už dětinský stařec, jemuž se svědecké výpovědi musely troubit do ucha naslouchátkem, a waleská porota byla omezená, předpojatá třídní porota. Vraždu prohlásili za "dovolené zabití". Ve Francii byli vzbouřenci odsouzeni k trestu vězení na dobu od 3 do 18 měsíců a brzy nato amnestováni, v Anglii byli odsouzeni k 10 letům nucených prací v železech.
Celý francouzský tisk se s rozhořčením postavil proti vojákům. V Anglii tisk nad počínáním vojáků blaženě předl a na jejich oběti vrčel. Přesto však angličtí dělníci získali mnoho tím, že ztratili velkou a nebezpečnou iluzi. Až dosud se domnívali, že jsou víceméně chráněni formalitami zákona o vzbouřeních[322] a tím, že vojsko podléhalo civilním úřadům. Teď už prohlédli. Liberální ministr vnitra, pan Bruce, prohlásil v Dolní sněmovně, že každý úředník, kterýkoli lovec lišek nebo páter může, aniž napřed přečte zákon o vzbouřeních, dát střílet do davu, jestliže mu připadá vzbouřenecký. Vojáci zase mohou střílet na vlastní pěst pod záminkou sebeobrany. Liberální ministr zapomněl dodat, že za takových okolností by každý musel být na útraty státu vyzbrojen zadovkou k sebeobraně před vojáky.
Na všeobecném sjezdu tradeunionů v Birminghamu, který se konal 30. srpna, byla přijata tato rezoluce:
"Vzhledem k tomu, že místní dělnické organizace takřka všude ustoupily organizacím národního charakteru; že rozšíření zásady svobodného obchodu vyvolává mezi kapitalisty takovou konkurenci, že se v této mezinárodní štvanici pouštějí ze zřetele a padají za oběť zájmy dělnictva; že dělnické organizace se musejí ještě více rozšířit a nabýt mezinárodního rázu; dále vzhledem k tomu, že Mezinárodní dělnické sdružení si klade za cíl hájit společné zájmy dělnické třídy, a že zájmy dělnické třídy jsou všude stejné, doporučuje tento sjezd vřele dělníkům ve Spojeném království a zejména dělnickým organizacím, aby toto Sdružení podporovaly, a naléhavě je vyzývá, aby se k němu připojily. Zároveň vyjadřuje sjezd své přesvědčení, že uskutečnění zásad Internacionály povede k trvalému míru mezi všemi národy."[323]
Letos v květnu hrozila válka mezi Spojenými státy a Anglií. Vaše generální rada poslala proto adresu panu Sylvisovi, předsedovi amerického Národního dělnického svazu[243], v níž vyzývala americkou dělnickou třídu, aby proti válečnému pokřiku vládnoucí třídy diktovala mír.[g]
Náhlá smrt pana Sylvise, tohoto statečného bojovníka za naši věc, nás opravňuje uctít jeho památku tím, že svou zprávu zakončíme jeho odpovědí:
"Philadelphia 26. května 1869
Včera jsem obdržel vaše provolání z 12. května. Jsem velmi potěšen, že mi naši soudruzi dělníci za oceánem poslali tato srdečná slova. Naše věc je věcí všech. Vede se válka mezi chudobou a bohatstvím. Práce je všude ponižována a kapitál je stejným tyranem ve všech částech světa. Proto říkám: naše věc je věcí všech. Jménem dělnické třídy Spojených států vám podávám přátelskou ruku. Vaším prostřednictvím ji podávám všem těm, které zastupujete, a všem ponižovaným a utiskovaným dělnickým synům a dcerám v Evropě. Pokračujte v tomto blahodárném díle, které jste začali, dokud nebude vaše úsilí korunováno slavným úspěchem. Takové je i naše rozhodnutí. Po poslední válce vyrostla u nás nejnestoudnější finanční aristokracie na světě. Tato moc peněz stravuje síly lidu. Vypověděli jsme jí válku a jsme přesvědčeni, že zvítězíme. Půjde-li to, chceme zvítězit hlasovacím lístkem, nepůjde-li to, budeme muset sáhnout k vážnějším prostředkům. Není-li jiné východisko, je někdy nutné pustit trochu žilou."
Z pověření generální rady:
Robert Applegarth, předseda
Cowell Stepney, pokladník
J. George Eccarius, generální tajemníkLondýn 1. září 1869
Adresa: 256, High Holborn, W. C.
Napsal K. Marx
Otištěno v brožuře vydané v Basileji v září 1869
a v brožuře "Report of the Fourth Annual Congress
of the International Working Men's Association,
held at Basle, in Switzerland",
Londýn 1869Podle textu brožury vydané
v Basileji
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V anglickém textu je po slovech "jeunesse dorée" ("zlaté mládeži") doplněno "nadějným zahalečům z ,La jeune Suisse'"[307]. (Pozn. red.)
b Viz tento svazek, Belgické masakry. (Pozn. red.)
c — velké shromáždění. (Pozn. red.)
d V anglickém textu následuje: "Také Všeobecný německý dělnický spolek potvrdil na svém sjezdu v Barmenu[320], že souhlasí se zásadami našeho sdružení, a zároveň prohlásil, že pruský zákon mu zakazuje připojit se k nám." (Pozn. red.)
e V anglickém textu následuje: "Proti vzbouřencům bylo samozřejmě zavedeno soudní vyšetřování. Jednoho z nich však tisícihlavý dav vysvobodil a vyvedl z města." (Pozn. red.)
f V anglickém textu je doplněno: (sniderovek). (Pozn. red.)
g Viz Provolání k Národnímu dělnickému svazu Spojených států" v tomto svazku.
305 "Zprávu generální rady IV. výročnímu kongresu Mezinárodního dělnického sdružení" napsal Marx z pověření generální rady koncem srpna a začátkem září 1869 pro řádný kongres, který se konal v Basileji 6.-11. září 1869. Marx nebyl na kongresu přítomen, ale velmi aktivně se podílel na jeho přípravě. Dochovaly se protokolární záznamy jeho projevů v generální radě k jednotlivým otázkám denního pořadu kongresu: k otázce vlastnictví půdy (6. července 1869), dědického práva (20. července) a školství (10. a 17. srpna) (viz tento svazek zde).
Basilejský kongres znovu projednal otázku půdy a většinou hlasů se vyslovil pro to, aby soukromé vlastnictví půdy bylo zrušeno a aby se půda stala vlastnictvím společenským; byla přijata také usnesení o sjednocení odborových organizací v národním i mezinárodním měřítku a řada usnesení o organizačním upevnění Internacionály a rozšíření pravomoci generální rady. Při jednání o zrušení dědického práva došlo na basilejském kongresu poprvé k otevřené srážce mezi stoupenci Marxova vědeckého socialismu a přívrženci Bakuninova anarchismu (viz poznámku [303]).
Zpráva generální rady, kterou Marx napsal anglicky, byla přednesena německy a francouzsky na zasedání kongresu 7. září 1869 a německy vyšla také jako brožura: "Bericht des Generalraths der Internationalen Arbeiter-Association an den IV. allgemeinen Congress in Basel", Basilej 1869; anglicky a francouzsky vyšla zpráva spolu s protokoly ze zasedání kongresu v publikacích "Report of the fourth annual congress of the International Working Men's Association, held at Basle, in Switzerland", Londýn (1869), str. 7-13; "Association Internationale des Travailleurs. Compte-rendu du IV-e Congrès international, tenu à Bale, en septembre 1869", Brusel 1869, str. 9-23. Zprávu uveřejnila také řada novin a časopisů: "L'Internationale", čís. 37 z 26. září a čís. 38 z 3. října 1869; ,,Le Progrès", čís. 26, 27 a 28 z 11., 18. a 25. prosince 1869 a čís. 1, 2 a 3 z 1., 8. a 15. ledna 1870; ,,Der Vorbote", čís. 9 ze září 1869; "Demokratisches Wochenblatt", čís. 41, 42 a 43 z 18., 22. a 25. září 1869; neapolský list "L'Eguaglianza", čís. 8 a 9 z 24. a 31. prosince 1869. První ruský překlad zprávy vyšel v časopise "Narodnoje dělo", čís. 7-10 z listopadu 1869.
Český překlad pro Spisy byl pořízen podle textu německé brožury, který je nejúplnější, a srovnán s anglickým textem. Nejdůležitější odchylky jsou uvedeny pod čarou.
306 "Allgemeine Zeitung", čís. 9 z 9. ledna a čís. 13 z 13. ledna 1869.
307 "La jeune Suisse" ("Mladé Švýcarsko") - jde o šovinistickou organizaci mládeže "La jeune Geneve" (,,Mladá Ženeva").
308 "Les orgies infernales des casse-têtes" ("Pekelné orgie obušků") - z projevu poslance Zákonodárného sboru Raspaila na zasedání 8. července 1869, v němž protestoval proti násilnostem bonapartovské policie při volbách v Paříži.
309 Fakta, která uvedl Marx, byla uveřejněna v "Égalité", čís. 19 z 29. května 1869. Když na jaře 1869 stávkovali v Ženevě stavební a tiskárenští dělníci, vykonaly románský federální výbor a sekce Internacionály v Ženevě velký kus práce. Románský federální výbor vydal řadu provolání k dělníkům, která byla v březnu až dubnu 1869 otištěna v "Égalité" nebo vyšla samostatně jako letáky: provolání výboru k sekcím Internacionály ze 17. března 1869 (,,Le Comité Fédéral Romand aux sections internationales"), provolání, které vydala schůze švýcarských občanů, členů Internacionály, svolaná 2. dubna 1869 z iniciativy federálního výboru, a v němž byly odhaleny pomluvy podnikatelů proti Mezinárodnímu dělnickému sdružení ("Adresse au Conseil d'État et au peuple de Geneve") aj.
Významnou úlohu při organizování stávky sehrály také periodicky vydávané bulletiny spolků stavebních a tiskárenských dělníků, které byly v Internacionále: "Association Internationale des Travailleurs. Grève des tailleurs de Pierre et Maçons" ("Mezinárodní dělnické sdružení. Stávka kameníků a zedníků"), "La Société typographique de Genève à l'opinion publique" ("Ženevský spolek typografů veřejnosti").
310 Crédit mobilier (plný název Société générale du crédit mobilier) - velká francouzská akciová banka, založená roku 1852. Hlavním zdrojem příjmů Crédit mobilier byla burzovní spekulace s cennými papíry akciových společností, které založila. Banka byla úzce spjata s vládnoucími kruhy druhého císařství. Roku 1867 udělala úpadek a roku 1871 byla likvidována. Skutečnou podstatu Crédit mobilier odhalil Marx v řadě článků, otištěných v listu "New-York Daily Tribune" (viz Marx-Engels, Spisy 12, Francouzská Crédit mobilier, Crédit mobilier, *Francouzská Crédit mobilier).
311 "L'International" ["Mezinárodní noviny"] — francouzský deník, vydávaný v letech 1863-1871 v Londýně; ofciózní orgán francouzské vlády.
312 K Severoněmeckému spolku, v jehož čele stálo Prusko, patřilo 19 států a 3 svobodná města v severním a středním Německu; byl vytvořen roku 1867 z popudu pruského ministerského předsedy Bismarcka. Vznik Severoněmeckého spolku byl jednou z rozhodujících etap opětného sjednocení Německa pod hegemonií Pruska.
313 "Les chassepots avaient encore fait merveille" (chassepotky dokázaly zase divy) — jde o pušky, které zdokonalil Chassepot a jimiž byla v roce 1866 vyzbrojena francouzská armáda.
314 "Le Moniteur universel" ["Všeobecný zpravodaj"] — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1789-1901; v letech 1799-1814 a 1816-1869 to byl oficiální vládní orgán.
315 "Vivre en travaillant ou mourir en combattant!" - v roce 1831 heslo vzbouřivších se lyonských tkalců.
316 Míní se porážka Rakouska v prusko-rakouské válce z roku 1866.
317 7.-9. srpna 1869 se konal v Eisenachu celoněmecký sjezd sociálních demokratů z Německa, Rakouska a Švýcarska, na němž byla založena německá Sociálně demokratická dělnická strana. V bodě 6 druhého oddílu programu přijatého na sjezdu se říkalo: "Vzhledem k tomu, že osvobození práce není ani místní, ani národní, ale sociální úkol, který se týká všech zemí, v nichž existuje moderní společnost, považuje se Sociálně demokratická dělnická strana, pokud to dovolují zákony o spolcích, za sekci Mezinárodního dělnického sdružení a připojuje se k jeho snahám."
318 Když se po vojenské porážce z roku 1866 zostřila politická krize a rozrůstalo se národně osvobozenecké hnutí, byly reakční rakouské vládnoucí kruhy donuceny dohodnout se jednak s Uhrami a vytvořit dvojjedinou říši - Rakousko-Uhersko -, jednak udělat řadu politických ústupků buržoazii. Ústava z roku 1867 rozšiřovala pravomoc zastupitelského orgánu, Říšské rady, stanovila odpovědnost ministrů parlamentu, zaváděla všeobecnou vojenskou povinnost a centralizaci správy; do vlády se vedle zástupců aristokracie dostali také buržoazní liberálové.
319 Předlitavské Rakousko neboli Předlitavsko byla část Rakousko-Uherska zahrnující vlastní Rakousko, Čechy, Moravu, Halič, Bukovinu aj. Zalitavsko tvořilo království uherské zahrnující Transylvanii, Chorvatsko, Slovinsko aj. (svůj název dostaly tyto části od řeky Litavy, která je oddělovala).
320 Řádné valné shromáždění Všeobecného německého dělnického spolku se konalo ve dnech 28.-31. března 1869 v Barmenu-Elberfeldu. Shromáždění prohlásilo, že souhlasí s programem Mezinárodního dělnického sdružení, a doporučilo členům spolku, aby vstoupili do Internacionály jednotlivě.
321 Orgánem barcelonské sekce a později federace Internacionály v Barceloně byl týdeník "La Federación", který vycházel španělsky od srpna 1869 do roku 1873.
Orgánem holandské ústřední sekce Internacionály byl od roku 1869 týdeník "De Werkman" ["Dělník"], který vycházel v Amsterodamu od roku 1868 do roku 1874.
322 Zákon o vzbouřeních (Riot Act), který vstoupil v platnost v roce 1715, zakazoval veškerá "buřičská shromáždění" více než 12 osob; představitelé státní moci byli v takových případech povinni přečíst zvláštní výstrahu a jestliže se shromáždění do hodiny nerozešli, použít násilí.
323 Tato rezoluce byla přijata na druhém všeobecném sjezdu anglických tradeunionů v Birminghamu na návrh člena generální rady Internacionály Cremera, který byl delegátem sjezdu, a otištěna v "Bee-Hive", čís. 412 ze 4. září 1869. Sjezd se konal ve dnech 23.-28. srpna 1869 a usnesl se prosazovat osmihodinový pracovní den ve Spojeném království a na nejbližším sjezdu podrobně projednat otázku pozemkového vlastnictví.