Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Důvěrné sdělení[359]
Rus Bakunin (ačkoli jej znám od roku 1843, pominu zde všechno, co není absolutně nutné k pochopení dalšího) měl krátce po založení Internacionály v Londýně schůzku s Marxem. Marx jej tam přijal do Sdružení a Bakunin přislíbil, že pro ně bude pracovat, seč mu budou síly stačit. Bakunin odjel do Itálie, dostal tam od Marxe Prozatímní stanovy a Adresu dělnické třídě[a], odpověděl "velmi nadšeně", neudělal nic. Celá léta o něm nebylo slyšet a teď se opět objevuje ve Švýcarsku. Zde se připojuje nikoli k Internacionále, nýbrž k Lize míru a svobody.[181] Po kongresu Ligy míru (Ženeva 1867) se Bakunin stává členem jejího výkonného výboru, naráží tu však na odpůrce, kteří mu nejen netrpí žádný "diktátorský" vliv, ale dokonce jej hlídají jako "podezřelého Rusa". Krátce po bruselském kongresu Internacionály (září 1868) se koná kongres Ligy míru v Bernu. Tentokrát vystupuje Bakunin jako firebrand[b] a - to podotýkám jen mimochodem - obviňuje východní buržoazii stejným tónem, jakým obvykle moskalští optimisté napadají západní civilizaci, aby zakryli vlastní barbarství. Navrhuje řadu rezolucí, které jsou samy o sobě nejapné a mají pouze nahnat strach buržoazním kreténům a umožnit panu Bakuninovi, aby s velkým rámusem vystoupil z Ligy míru a vstoupil do Internacionály. Stačí říci, že jeho program, který předložil bernskému kongresu, obsahuje takové absurdnosti jako "rovnost tříd", "zrušení dědického práva jakožto počátek sociální revoluce" atd. - jsou to pusté žvásty, snůška jalových nápadů, které by rády chtěly budit hrůzu, zkrátka nechutná improvizace, vypočítaná pouze na okamžitý efekt. Bakuninovi přátelé v Paříži (kde jeden Rus je spoluvydavatelem "Revue Positiviste"[360]) a v Londýně oznamují světu Bakuninovo vystoupení z Ligy míru jako événement[c] a jeho groteskní program, tuto olla podrida[d] otřelých frází, ohlašují jako něco zvlášť hrůzostrašného a originálního.
Mezitím vstoupil Bakunin do románské odbočky Internacionály (v Ženevě). Pan Bakunin potřeboval celá léta, než se k tomuto kroku odhodlal. Ale nepotřeboval ani pár dnů, aby se rozhodl udělat v Internacionále převrat a proměnit ji ve svůj nástroj.
Za zády londýnské generální rady - dověděla se o celé věci, až když bylo zřejmě všechno hotovo - založil takzvanou "Alianci socialistické demokracie". Program tohoto sdružení byl stejný jako program, který Bakunin předložil bernskému mírovému kongresu. A tak se toto sdružení hned od svého vzniku uvedlo jako "sdružení pro propagování" specificky bakuninovské tajné moudrosti a Bakunin sám, jeden z nejméně vzdělaných lidi na poli sociální teorie, tu najednou figuruje jako zakladatel sekty. Avšak teoretický program této aliance byl pouhá fraška. Její význam spočíval v praktické organizaci. Toto sdružení mělo totiž být mezinárodni, s ústředním výborem v Ženevě, tj. pod Bakuninovým osobním vedením. Přitom však mělo být "integrální" součástí Mezinárodního dělnického sdružení. Jeho odbočky měly být na jedné straně zastoupeny na "příštím kongresu" Internacionály (v Basileji) a zároveň konat souběžně s nim vlastní kongres, který by zasedal odděleně atd. atd.
Lidé, které měl Bakunin zprvu k dispozici, tvořili tehdy většinu románského federálního výboru Internacionály v Ženevě. Na první místo se dostal J. Ph. Becker, který občas v propagandistické horlivosti nezná míru. Několik spojenců měl Bakunin v Itálii a ve Španělsku.
Generální rada v Londýně byla o všem zpravena. Přesto však nechala Bakunina klidně pracovat až do chvíle, kdy byl nucen předložit prostřednictvím J. Ph. Beckera generální radě ke schválení stanovy (a program) "Aliance socialistické demokracie". Nato následovala zevrubně zdůvodněná odpověď, formulovaná docela "právnicky" a "objektivně", ale ve svém "zdůvodňování" plná ironie, s tímto závěrem:
1. Generální rada nepřijímá Alianci do Internacionály.
2. Všechny články stanov Aliance týkající se jejího poměru k Internacionále se prohlašují za neplatné.
Ve zdůvodnění bylo jasně a přesvědčivě dokázáno, že Aliance není nic jiného než nástroj k dezorganizaci Internacionály.[e]
Tato rána přišla znenadání. Bakuninovi se právě podařilo udělat si z "Égalité", ústředního orgánu francouzský mluvících členů Internacionály ve Švýcarsku, vlastní orgán a kromě toho si založil v Lacle malý soukromý moniteur "Progrès". "Progrès" plní tuto úlohu ještě dnes za redakce jednoho Bakuninova fanatického stoupence, jistého Guillauma.
Po několika týdnech rozmýšlení posílá konečně ústřední výbor Aliance - s podpisem Ženevana Perrona - generální radě odpověď. Ze zápalu pro dobrou věc je Aliance ochotna obětovat svou samostatnou organizaci, ale jen pod podmínkou, že generální rada výslovně uzná její "radikální" principy.
Generální rada odpověděla, že nepatří k jejím funkcím vynášet teoretické soudy o programech různých sekcí. Má pouze dbát, aby v těchto programech nebylo nic, co by přímo odporovalo stanovám a jejich duchu. Proto musí trvat na tom, aby z programu Aliance byla vyškrtnuta nejapná fráze o ,,égalité des classes"[f] a místo ní vepsána slova "abolition des classes"[g] (což se také stalo). Jinak mohou vstoupit do Internacionály, jakmile rozpustí svou samostatnou mezinárodní organizaci a dodají generální radě seznam všech svých odboček[h] (což se notabene nestalo).
Tím byl tento incident vyřízen. Aliance byla formálně rozpuštěna a fakticky existovala dál pod Bakuninovým vedením, který zároveň ovládl také ženevský románský federální výbor Internacionály. K jejím dřívějším orgánům přibyla ještě "Federación" v Barceloně (a po basilejském kongresu také ještě "Eguaglianza" v Neapoli[361]).
Bakunin se tehdy pokoušel dosáhnout svého cíle - udělat si z Internacionály svůj soukromý nástroj - jiným způsobem. Prostřednictvím našeho ženevského románského výboru navrhl generální radě, aby dala na pořad basilejského kongresu "otázku dědictví". Generální rada na to přistoupila, aby mohla Bakunina porazit rovnou na hlavu. Bakuninův plán byl takovýto: Přijme-li basilejský kongres Bakuninovy "principy" (?), které předložil v Bernu, uvidí celý svět, že nepřestoupil Bakunin k Internacionále, ale Internacionála k Bakuninovi. Z toho plyne jednoduchý závěr, že londýnská generální rada (jejíž odpor k ohřívání saint-simonovské vieillerie[ch] byl Bakunin9vi znám) bude muset odstoupit, basilejský kongres přestěhuje generální radu do Ženevy, čili Internacionála se dostane pod Bakuninovu diktaturu.
Bakunin zosnoval úplné spiknutí, aby si na basilejském kongresu zajistil většinu. Nechyběly ani falešné mandáty, jako mandát pana Guillauma za Locle atd. Bakunin sám si vyžebral mandáty z Neapole a Lyonu. O generální radě se roztrušovaly všemožné pomluvy. Jedněm se říkalo, že v ní převažuje élément bourgeois[i], jiným, že se tam zahnízdil communisme autoritaire[j] atd.
Výsledky basilejského kongresu jsou známé. Bakunin své návrhy neprosadil a generální rada zůstala v Londýně.
Vztek nad tímto nezdarem - s jeho úspěchem spojoval Bakunin v "hloubi duše" všelijaké osobní spekulace - se projevil v podrážděných projevech "Égalité" a "Progrès". Tyto listy se mezitím stále víc podobaly oficiálním věštírnám. Hned ta, hned ona švýcarská sekce Internacionály byla zatracována, protože se přes Bakuninův výslovný zákaz účastnila politického hnutí, apod. Konečně propukl dlouho zadržovaný vztek na generální radu ote-vřeně. "Progrès" i "Égalité" se generální radě vysmívaly, napadaly ji, prohlašovaly, že neplní své povinnosti, že například nevydává každé tři měsíce bulletiny; generální rada by se prý měla vzdát přímé kontroly nad Anglií a vedle ní by prý měl existovat anglický ústřední výbor, který by se zabýval jen anglickými záležitostmi; že usnesení generální rady o uvězněných fenianech prý překračují její kompetenci, poněvadž jí nepřísluší zabývat se lokálně politickými otázkami. Dále se "Progrès" i "Égalité" postavily na stranu Schweitzera a kategoricky požadovaly, aby se generální rada oficiálně a "publiquement"[k] vyslovila k případu Liebknecht - Schweitzer. List "Le Travail" (v Paříži), do něhož Schweitzerovi pařížští přátelé propašovali články pro něho příznivé, byl za to od "Progrès" i "Égalité" pochválen a "Égalité" jej dokonce vyzvala ke společnému tažení proti generální radě.
A tu nastala doba, kdy bylo třeba zasáhnout. Následuje doslovná kopie oběžníku generální rady románskému ústřednímu výboru v Ženevě. Tento dokument je příliš dlouhý na to, abychom jej překládali do němčiny.
"Generální rada federální radě románského Švýcarska v Ženevě.[l]
Na svém mimořádném zasedání 1. ledna 1870 se generální rada usnesla:
I. V ,Égalité' z 11. prosince 1869 se dočítáme:
»Je jisté, že generální rada zanedbává mimořádně důlež,ité věci... Připomínáme generální radě její povinnosti poukazem na článek 1 organizačního řádu: "Generální rada je povinna plnit rezoluce kongresu"...« »Měli bychom ke generální radě dosti otázek, jejichž zodpovězení by stačilo na dosti dlouhý bulletin. Dojde na to později. Očekávajíce atd."
Generální rada neví o žádném článku ani ve stanovách, ani v organizačním řádu, podle něhož by byla povinna dopisovat si nebo polemizovat s ,Égalité' nebo ,odpovídat' na ,otázky' nějakých novin.
Vůči generální radě zastupuje sekce románského Švýcarska jedině federální rada románského Švýcarska. Když se na nás federální rada obrátí s dotazy nebo výtkami jedinou legitimní cestou, tj. prostřednictvím svého tajemníka, bude generální rada vždycky ochotna na ně odpovědět. Ale románská federální rada nemá právo ani postoupit své funkce redakcím ,Égalité' a ,Progrès', ani připustit, aby tyto listy její funkce uzurpovaly.
Vůbec by korespondence generální rady s národními a místními výbory nemohla být uveřejněna, aniž by to způsobilo velkou škodu celkovým zájmům Sdružení.
Kdyby se tedy i ostatní orgány Internacionály zachovaly tak jako ,Progrès' a ,Égalité', měla by generální rada na vybranou: buď mlčet a tím se zdiskreditovat před veřejností, nebo veřejně odpovědět a tím porušit své povinnosti.
,Égalité' se připojuje k ,Progrès' a vybízí ,Travail', aby od generální rady požadoval vysvětlení. To je téměř Liga veřejného blaha!
2. Připustíme-li, že otázky, které klade ,Égalité', pocházejí od románské federální rady, pak na ně odpovíme, ale jen s výhradou, že nám takové otázky nebudou kladeny tímto způsobem.
3. Otázka bulletinu.
Rezoluce ženevského kongresu, které byly pojaty do organizačního řádu, předpisují, aby národní výbory posílaly generální radě dokumenty o proletářském hnutí a generální rada aby pak vydávala bulletin v různjch jazycích ,tak často, jak jí to dovolí její prostředky' (,As often as its means permit, the General Council shall publish a report etc.').
Tató povinnost generální rady byla tedy vázána na podmínky, jež nebyly nikdy splněny. Dokonce ani stanovami předepsané statistické šetření, na němž se usneslo několik všeobecných kongresů po sobě a které generální rada požadovala rok co rok, nebylo nikdy provedeno. Pokud jde o prostředky, byla by generální rada musela už dávno přestat existovat, nebýt místních příspěvků z Anglie a osobních obětí jejích členů.
A tak zůstal organizační řád přijatý na ženevském kongresu mrtvou literou.
Pokud jde o basilejský kongres, nediskutoval o provedení platného organizačního řádu, ' nýbrž o účelnosti vydávání bulletinu a nepřijal o tom žádné usnesení.
Ostatně má generální rada za to, že původní účel bulletinu plní nyní dokonale různé orgáný Internacionály, které vycházejí v různých jazycích a rozšiřují se vzájemnou výměnou. Bylo by absurdní dosahovat nákladnými bulletiny toho, čeho se už dosahuje bez výloh. Na druhé straně by bulletin, který by uveřejňoval to, co se neříká v orgánech Internacionály, jen umožňoval našim nepřátelům nahlédnout do zákulisí.
4. Otázka oddělení generální rady od federální rady pro Anglii.
Už dávno před tím, než byla založena ,Égalité' předkládali čas od času tento návrh přímo v generální radě jeden nebo dva její angličtí členové. Pokaždé byl téměř jednomyslně zamítnut.
I když revoluční iniciativa vyjde pravděpodobně z Francie, jako páka pro vážnou ekonomickou revoluci může posloužit jedině Anglie. Je to jediná země, kde už nejsou rolníci a kde pozemkové vlastnictví je soustředěno v několika málo rukou. Je to jediná země, kde kapitalistická forma - tj. práce kombinovaná ve velkém měřítku pod kapitalistickými podnikateli - ovládla takřka celou výrobu. Je to jediná země, kde velkou většinu obyvatelstva tvoří námezdní dělníci (wages labourers). Je to jediná země, kde třídní boj a organizace dělnické třídy v tradeunionech dosáhly určitého stupně zralosti a všeobecnosti. Vzhledem ke svému panství na světovém trhu je Anglie jediná země, kde se každá revoluce v ekonomice musí okamžitě odrazit na celém světě. Je-li Anglie klasickou zemí landlordismu a kapitalismu, dozrály tam na druhé straně nejvíc materiální podmínky pro jejich zničení. Generální rada je teď v příznivé situaci, neboť má ruku přímo na této velké páce proletářské revoluce; jaká pošetilost, ba možno skoro říci jaký zločin ponechat ji pouze v anglických rukách!
Angličané mají všechny nezbytné materiální předpoklady pro sociální revoluci. Ale chybí jim smysl pro zevšeobecnění a revoluční vášeň. Tomu může odpomoci jedině generální rada a uspíšit tak opravdu revoluční hnutí v této zemi, a tudíž všude. Velké úspěchy, kterých jsme v tomto směru už dosáhli, potvrzují nejrozumnější a nejváženější listy vládnoucích tříd, jako ,Pall Mall Gazette', ,Saturday Review', ,Spectator' a ,Fortnightly Review', nemluvě ani o takzvaných radikálních členech Dolní a Horní sněmovny, kteří až donedávna měli ještě velký vliv na vůdce anglických dělníků. Obviňují nás veřejně, že jsme otrávili a téměř vyhubili anglického ducha dělnické třídy a vehnali ji do revolučního socialismu.
Jediný způsob, jak takové změny dosáhnout, je jednat jako generální rada Mezinárodního sdružení. Jako generální rada můžeme dávat popud k opatřením (jako například k založení Ligy půdy a práce), která se později, když jsou prováděna, jeví před veřejností jako spontánní hnutí anglické dělnické třídy.
Kdyby se vedle generální rady vytvořila federální rada, jaké by to mělo přímé důsledky? Stála by mezi generální radou Internacionály a generální radou tradeunionů a neměla by žádnou autoritu. Na druhé straně by generální rada Internacionály pustila z rukou tuto velkou páku. Kdybychom dávali přednost jarmarečnímu dryáčnictví před vážnou a nenápadnou prací, dopustili bychom se možná té chyby, že bychom veřejně odpověděli na otázku ,Égalité', proč se generální rada tak přetěžuje funkcemi.
K Anglii nelze přistupovat prostě jako k jedné z řady zemí. Musí se k ní přistupovat jako k metropoli kapitálu.
5. Otázka rezoluce generální rady o irské amnestii.
Je-li Anglie baštou evropského landlordismu a kapitalismu, pak je Irsko jediným místem, kde je možno zasadit oficiální Anglii rozhodující ránu.
Za prvé je Irsko baštou anglického landlordismu. Padne-li v Irsku, padne také v Anglii. V Irsku to může být stokrát snadnější, poněvadž tam se hospodářský boj soustřeďuje výhradně na pozemkové vlastnictví, poněvadž tam je tento boj zároveň bojem národním a poněvadž tam je lid revolučnější a rozhořčenější než v Anglii. Landlordismus v Irsku drží jedině anglická armáda. V okamžiku, kdy přestane existovat vynucená unie mezi oběma zeměmi, vypukne v Irsku ihned sociální revoluce, i když v zastaralých formách. Anglický landlordismus ztratí nejen velký zdroj svého bohatství, ale také svou největší morální sílu, že je totiž představitelem nadvlády Anglie nad Irskem. Udržuje-li na druhé straně anglický proletariát moc svých landlordů v Irsku, činí je nezranitelnými i v Anglii.
Za druhé anglická buržoazie využívala irské chudiny nejen k tomu, aby nuceným přistěhovalectvím chudých Irů zhoršovala postavení dělnické třídy v Anglii, ale kromě toho rozdělila proletariát na dva nepřátelské tábory. Revoluční zápal keltského dělníka nejde dohromady se solidní, ale pomalou povahou anglosaského dělníka. Naopak, mezi irským a anglickým proletářem existuje ve všech velkých anglických průmyslových centrech hluboký antagonismus. Obyčejný anglický dělník nenávidí irského, neboť v něm spatřuje konkurenta, který snižuje mzdy a standard of life[m]. Chová k němu nacionální a náboženské antipatie. Dívá se na něho skoro tak, jako se dívali poor whites[n] z jižních států Severní Ameriky na černé otroky. Tento antagonismus mezi proletáři v Anglii uměle živí a udržuje buržoazie. Ví, že tento rozkol je pravým tajemstvím zachování její moci.
Tento antagonismus se přenáší i na druhou stranu Atlantiku. Irové, vyhnaní ze své rodné půdy skotem a ovcemi, se opět setkávají ve Spojených státech, kde tvoří značnou a stále rostoucí část obyvatelstva. Jejich jedinou myšlenkou, jejich jedinou vášní je nenávist k Anglii. Anglická a americká vláda - to jest třídy, které představují - živí tyto vášně, neboť chtějí zvěčnit skrytý boj mezi národy, jenž brání každému opravdovému a upřímnému svazku dělnické třídy na obou stranách Atlantiku, a tím i jejich společnému osvobození.
Irsko je pro anglickou vládu jedinou záminkou k udržování velké stálé armády, která je v případě potřeby, jak jsme viděli, vrhána proti anglickým dělníkům, když se předtím vycvičila na Irech. Konečně dnes se v Anglii opakuje to, co se v obludném měřítku ukázalo ve starém Římě. Národ, který ujařmuje jiný národ, si kuje vlastní okovy.
Stanovisko Mezinárodního sdružení k irské otázce je tedy naprosto jasné. Jeho hlavním úkolem je uspíšit sociální revoluci v Anglii. K tomuto cíli je třeba zasadit rozhodující ránu v Irsku.
Rezoluce generální rady o irské amnestii je jen úvodem k jiným rezolucím, v nichž bude řečeno, že - nemluvě už o mezinárodní spravedlnosti - předběžnou podmínkou osvobození anglické dělnické třídy je přeměna nynější vynucené unie, tj. zotročení Irska, v rovnoprávnou a svobodnou konfederaci, bude-li to možné, nebo v úplné oddělení, bude-li to nutné.
Ostatně doktríny ,Égalité' a ,Progrès' o spojitosti či spíše nespojitosti mezi sociálním a politickým hnutím nebyly, pokud je nám známo, uznány na žádném našem kongresu. Odporují našim stanovám. Tam se říká:
,That the economical emancipation of the working classes is... the great end to which every political movement ought to be subordinate as a means'.[o]
Ve francouzském překladu, který v roce 1864 pořídil pařížský výbor, byla slova ,as a means' (,jako prostředek') vypuštěna. Když generální rada žádala pařížský výbor o vysvětlení, omlouval se obtížností své politické situace.
Jsou ještě jiné zkomoleniny autentického textu stanov. První věta úvodní části stanov zní: ,The struggle for the emancipation of the working classes means... a struggle... for equal rights and duties, and the abolition of all class rule'.[p]
V pařížském překladu se mluví o ,rovných právech a povin-nostech', což je všeobecná fráze, která se už sto let objevuje takřka ve všech demokratických manifestech, a která má u různých tříd různý smysl, ale vypouští se tam konkrétní požadavek ,odstranění tříd'.
Ve druhém odstavci úvodní části stanov pak čteme: ,That the economical subjection of the man of labour to the monopoliser of the means of labour that is the sources of life etc.'[q]
V pařížském překladu se namísto ,means of labour, that is the sources of life'[r], výrazu, který zahrnuje vedle ostatních pracovních prostředků také půdu, klade ,kapitál'.
Původní a autentický text byl obnoven ve francouzském překladu, vydaném v roce 1866 v Bruselu.
6. Otázka Liebknecht - Schweitzer.
V ,Égalité' se píše: ,Obě tyto skupiny patří k Internacionále' To není pravda. Skupina eisenašských (ze které by ,Progrès' a ,Égalité' rády udělaly skupinu občana Liebknechta) k Internacionále patří. Schweitzerova skupina k ní nepatří.
Schweitzer sám obšírně vysvětlil ve svém listu ,Social-Demokrat', proč se lassallovská organizace nemůže připqjit k Internacionále, aniž zničí samu sebe. Bezděky řekl pravdu. Jeho umělá sektářská organizace je protikladem skutečné organizace dělnické třídy.
,Progrès' a 'Égalité'ť vyzvaly generální radu, aby veřejně vyslovila svůj ,názor' na osobní neshody mezi Liebknechtem a Schweitzerem. Protože občan J. Ph. Becker (kterého Schweitzerův list pomlouvá zrovna tak jako Liebknechta) je členem redakčního výboru ,Égalité', připadá nám vskutku podivné, že redaktoři tohoto listu nejsou lépe informováni o faktech. Měli by vědět, že Liebknecht vyzval v ,Demokratisches Wochenblatt' veřejně Schweitzera, aby uznal generální radu za rozhodčího v jejich neshodách, a že Schweitzer právě tak veřejně odmítl uznat autoritu generální rady.
Generální rada udělala všechno, aby ukončila tento skandál. Uložila svému tajemníkovi pro Německo, aby navázal písemný styk se Schweitzerem, což se také stalo, jenže všechny pokusy rady ztroskotaly na Schweitzerově pevném rozhodnutí udržet stůj co stůj svou sektářskou organizaci a s ní svou autokratickou moc.
Je na generální radě, aby určila příznivý okamžik, kdy její otevřený zásah do této rozepře víc prospěje, než uškodí.
Z pověřeni generální rady atd."
Francouzské výbory (přestože Bakunin v Lyonu a Marseilli silně intrikoval a získal několik horkých hlav) právě tak jako belgická generální rada (Brusel) prohlásily, že se s tímto přípisem generální rady plně ztotožňují.
Opis pro Ženevu se poněkud zdržel (poněvadž tajemník pro Švýcarsko Jung byl příliš zaměstnán). Proto se přípis křižoval s oficiálním dopisem, který posílal generální radě Perret, tajemník románského ústředního výboru v Ženevě.
V Ženevě totiž propukla krize ještě před příchodem našeho dopisu. Někteří redaktoři "Égalité" se postavili proti směru, který diktoval Bakunin. Bakunin a jeho stoupenci (mezi nimi i šest redaktorů "Égalité") chtěli ženevský ústřední výbor donutit, aby rebelanty propustil. Jenže ženevský výbor už Bakuninova despocie dávno omrzela a nebylo mu ani vhod, že se kvůli němu dostala do rozporu s ostatními německými výbory ve Švýcarsku, s generální radou atd. Potvrdil tedy naopak redaktory "Égalité", kteří se Bakuninovi znelíbili. Nato dalo šest jeho lidí v redakci výpověď v domnění, že proto list přestane vycházet.
V odpovědi na náš přípis prohlásil ženevský ústřední výbor, že "Égalité" napadala generální radu proti jeho vůli, že ústřední výbor nikdy neschvaloval politiku, kterou "Égalité" hlásala, že nyní je tento list redigován pod přísným dohledem výboru atd.
Nato se Bakunin stáhl ze Ženevy zpět do Tessinu. Teď zasahuje - pokud jde o Švýcarsko - už jen do listu "Progrès" (Locle).
Brzy potom zemřel Gercen. Bakunin, který od té doby, co chtěl vystupovat jako vůdce evropského dělnického hnutí, svého starého druha a ochránce zapíral, začal jej ihned, jakmile zemřel, vynášet do nebes. Proč? Gercen, ačkoli byl sám zámožný, nechával si ročně od sympatizující pseudosocialistické panslavistické strany v Rusku[362] vyplácet 25 000 franků na propagandu. Za svůj chvalozpěv získal Bakunin tyto peníze pro sebe a ujal se - malgré sa haine de l'héritage[s] - "Gercenova peněžního i morálního dědictví" sine beneficio inventarii[t] .
V té době se v Ženevě usadila kolonie mladých ruských studentů - emigrantů, kteří to myslí opravdu poctivě a svou poctivost dokazují tím, že si za hlavní bod svého programu zvolili potírání panslavismu.
Vydávají v Ženevě časopis "La voix du peuple".
Asi před čtrnácti dny požádali Londýn, kam poslali své stanovy a program, aby schválil založení ruské odbočky. Bylo jim vyhověno.
Zvláštním dopisem požádali Marxe, aby je dočasně zastupoval v generální radě. I v tom jim bylo vyhověno.[u] Zároveň oznámili - jako by se za to chtěli Marxovi omlouvat - že co nejdříve budou muset Bakunina veřejně demaskovat jako člověka hrajícího dvojakou hru - jinou v Rusku a jinou v Evropě.
A tak tento nanejvýš nebezpečný intrikán už brzy svou hru dohraje, alespoň v Internacionále.
Napsal K. Marx kolem 28. března 1870
Poprvé otištěno v "Die Neue Zeit",
sv. 2, čís. 15 z roku 1902Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
a francouzštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
b - štváč. (Pozn. red.)
c - událost. (Pozn. red.)
d - všehochuť. (Pozn. red.)
e Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
f - rovnosti tříd. (Pozn. red.)
g - odstranění tříd. (Pozn. red.)
h Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
ch - veteše. (Pozn. red.)
i - buržoazní živel. (Pozn. red.}
j - autoritářský komunismus. (Pozn. red.}
k - veřejně. (Pozn. red.)
l Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
m - životní úroveň. (Pozn. red.)
n - bílá chudina. (Pozn. red.)
o "Ekonomické osvobození dělnické třídy je tedy oním velkým cílem, jemuž je třeba podřídit každé politické hnutí jako prostředek" (viz tento svazek zde). (Pozn. red.}
p "Boj za osvobození dělnické třídy je... boj... za rovná práva a povinnosti a za odstranění jakéhokoli třídniho panství" (viz tento svazek zde). (Pozn. red.}
q Ekonomické porobení dělníka monopolním vlastníkem pracovních prostředků, tj. životních zdrojů atd." (viz tento svazek zde). (Pozn. red.)
r - ,pracovních prostředků, tj. životních zdrojů'. (Pozn. red.)
s - přes svou nenávist k dědictví. (Pozn. red.)
t - bez výhrady inventáře, tj. bez jakéhokoli omezení. (Pozn. red.)
u Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
359 "Důvěrné sdělení" napsal Marx 28. března 1870 a bylo určeno výboru německé Sociálně demokratické dělnické strany. Tento dokument, jenž obsahuje v plném znění text oběžníku generální rady z 1. ledna 1870, poslal Marx jako dopisující tajemník pro Německo Ludwigu Kugelmannovi se žádostí, aby jej předal členům výboru Brackovi a ostatním.
Text "Důvěrného sdělení" je přeložen podle rukopisu, který Marx přiložil k dopisu Kugelmannovi z 28. března 1870. V plném znění byl text poprvé otištěn německy v časopise "Neue Zeit", sv.2, čís. 15 z 12.července 1902.
360 Je míněn francouzský filosofický časopis "La Philosophie positive" ["Pozitivní filosofie"], který propagoval buržoazní pozitivistickou filosofii Augusta Comta; vycházel v Paříži v letech 1867 až 1883. Jedním z jeho zakladatelů a redaktorů byl Grigorij N. Vyrubov.
361 "L'Eguaglianza" ["Rovnost"] - týdeník, orgán italské sekce Internacionály v Neapoli; vycházel od listopadu 1869 do ledna 1870; byl pod vlivem bakuninovců.
362 Jsou míněny peníze, které v roce 1858 odevzdal Gercenovi ruský statkář F. A. Bachmeťjev na propagandu (takzvaný Bachmeťjevův fond). Marx se o tom dověděl z dopisu, který mu 13. března 1870 poslal Johann Philipp Becker.