Poznámky o válce XXVII - Vojenská situace ve Francii

Bedřich Engels

Poznámky o válce XXVII - Vojenská situace ve Francii

Poznámky o válce - XXVII
Opevněná hlavní města
Poznámky o válce - XXVIII
Vojenská situace ve Francii

Poznámky o válce - XXVII

{204} Ti, kdo se s panem Gambettou domnívali, že za obratnými a dobře sladěnými pohyby, jimiž Loirská armáda vymanévrovala von der Tannovy Bavory od Orleansu, bude okamžitě následovat postup na Paříž, byli odsouzeni ke zklamání. Ke srážce u Coulmiers^[111], nebo jak se jí bude později říkat, došlo 9. listopadu a až do 13. listopadu večer zůstaly zřejmě bavorské přední stráže nikým nerušeny před Toury, jen 25 mil od Orleansu.

Generálu ďAurelle de Paladines slouží velice ke cti, že měl po svém prvním úspěchu nejen tolik zdravého rozumu, ale i tolik morální síly, aby se včas zastavil. Vzhledem k tomu, že měl za svými zády pana Gambettu, který jeho vojákům prohlašoval, že jsou na cestě na Paříž, že je Paříž očekává a že musí být osvobozena od barbarů, nebylo pro generála jistě snadné udržet na uzdě mladá a poloukázněná vojska, která jsou až příliš ochotna křičet: "Zrada!", nejsou-li okamžitě vedena proti nepříteli, a obracet se na útěk, jakmile jim tento nepřítel vážně připomene svou přítomnost. D'Aureliovi se však podařilo zastavit své vojáky na cestě k Paříži, a to ukazuje, že jeho úsilí ukáznit je nebylo neúspěšné a že si svým prvním bojovým úspěchem získal jejich důvěru. Jeho dispozice, které vedly k tomuto prvnímu francouzskému vítězství, byly skutečně vzorné. Von der Tann jistě neměl v okolí Orleansu více než 25 000 vojáků; toto exponované postavení mohl nadále udržovat s vědomím, že jeho zkušená vojska by se za všech okolností dokázala probít sebepočetnějším vojskem nováčků, kteří stáli proti němu. D'Aurelle mohl proti Bavorům operovat s nejméně čtyřnásobnou přesilou a udělal to, co je v takovém případě obvyklé: obešel Němce {205} z boků a rozvinul zvláště v týlu jejich pravého křídla takové síly, že von der Tann byl nucen okamžitě ustoupit zpět ke svým posilám. Tyto posily se k němu připojily 11. nebo nejpozději 12. listopadu u Toury a skládaly se z Wittichovy 22. severoněmecké pěší divize, z jezdecké divize prince Albrechta a ze 13. sboru (17. severoněmecká divize a württemberská divize). V Toury je tak pod velením velkovévody meklenburského soustředěno nejméně 65 000 až 70 000 vojáků a generál d'Aurelle bude jistě dvakrát měřit, než se na ně odváží zaútočit, i když jim velí jen velmi prostřední vojevůdce.

Ale jistě i jiné příčiny nutí generála ďAurelle, aby vyčkal, než podnikne nějaký nový manévr. Má-li skutečně v úmyslu jít vyprostit Paříž z obklíčení, musí velmi dobře vědět, že jeho vlastní síly na tento úkol nestačí, jestliže ho svým rozhodným úsilím sou-časně nepodpoří i posádka hlavního města. Víme, že generál Trochu vybral nejukázněnější a nejlépe organizovanou část svých vojsk a zformoval z nich to, čemu se může říkat aktivní armáda Paříže. Pod velením generála Ducrota je tato armáda patrně určena k oněm velkým výpadům, bez nichž se obrana pevnosti, jako je Paříž, podobá vojákovi bojujícímu se spoutanou pravicí.

Není asi náhodou, že se tato reorganizace pařížské armády časově shoduje s postupem Loirské armády. Generál Trochu a generál d'Aurelle se nepochybně pokusili domluvit se s pomocí balónů a poštovních holubů na kombinované operaci, která by byla předem časově dohodnuta. A pokud Němci dříve nezaútočí na Loirskou armádu, můžeme očekávat, že z Paříže bude podniknut rozsáhlý výpad přesně nebo přibližně v době, kdy ďAurelle znovu vyrazí kupředu. Tento výpad pravděpodobně podniknou přinejmenším všechny tři Ducrotovy sbory, a to na jižní straně města, kde může být v případě úspěchu navázáno spojení s Loirskou armádou. Na severovýchodní a severozápadní straně by zatím Trochuova "Třetí armáda", podporovaná palbou z pevnůstek, podnikala klamné útoky a předstírané akce, aby obkličujícím vojskům zabránila poslat k jihu posily. Na druhé straně můžeme být jisti, že generál Moltke s tím vším počítá a že se nedá překvapit. Francouzi budou sice moci uplatnit v poli velkou početní převahu, {206} jsme však rozhodně přesvědčeni, že rozdíl v kvalitě vojsk a velení tento nepoměr přinejmenším vyrovná.

Aby měl tento pokus o osvobození Paříže ze spárů "barbarů" vůbec nějaké naděje na úspěch, musí být podniknut velmi brzy. Kromě pěti pěších divizí, které stojí proti Loirské armádě, je nyní před Paříží šestnáct divizí pěchoty (2., 4., 5., 6. a 12. sbor, garda, 2. bavorský sbor, 21. divize a gardová divize zeměbrany). Tato síla jistě v Moltkových očích stačí, aby byla Paříž účinně blokována. Jinak by byl z vojsk, která se uvolnila kapitulací Met, stáhl k Paříži víc než jen 2. sbor. A vezmeme-li v úvahu, že jsou německá postavení před Paříží všude silně opevněna a vbrzku budou chráněna mohutnými obléhacími bateriemi, bude tento názor jistě správný. Nyní však začínají docházet zprávy od prince Bedřicha Karla, který nám po kapitulaci Met zmizel z dohledu se třemi armádními sbory (3., 9. a 10.). První zprávou, kterou jsme od té doby o jeho vojscích dostali, byla krátká informace, že se "9. pluk" srazil 7. listopadu s mobilní gardou přímo před Chaumontem v departementu Haute-Marne. Ale 9. pluk je součástí sedmé brigády (druhého) sboru, který už dorazil k Paříži, takže celá historka byla nepochopitelná. Později se zjistilo, že se v telegramu omylem uváděl 9. pluk místo 9. brigády, čímž se věc vysvětlila: 9. brigáda je první brigádou 3. armádního sboru a patří proto k armádě prince Bedřicha Karla. Místo srážky spolu se zprávou, kterou berlínské vojenské kruhy všeobecně pokládají za spolehlivou, že totiž princ pochodoval na Troyes, kam prý dorazil 7. nebo 8. listopadu, svědčí skoro jistě o tom, že princ zvolil cestu, po níž měly podle našeho názoru postupovat jeho hlavní síly, a to "z Met přes Chaumont a Auxerre směrem na Bordeaux, až očistí linii Loiry od Toursu po Nevers"^[a]. Nyní se dovídáme, že tato armáda obsadila linň řeky Yonne u Sensu, asi padesát mil od Gienu na Loiře a jen třicet mil od Montargisu, odkud by bylo možno po dobrém jednodenním pochodu vpadnout do boku kterémukoli francouzskému postavení severně od Orleansu. Oddíly, které jsou prý v Malesherbes a Nemoursu, tam možná poslal princ Bedřich Karel, aby vešly ve styk {207} s levým křídlem von der Tanna, nebo to mohou být obchvatné oddíly na krajním levém křídle pochodové osy 13. sboru. Rozhodně však nyní můžeme očekávat, že princ velmi brzy naváže pomocí pohyblivých kolon spojení s von der Tannem v Toury na straně jedné a s Werderem v Dijonu na straně druhé. Zdrží-li se Loirská armáda se svým útokem až do chvíle, kdy se přiblíží na dosah princ Bedřich Karel, bude mít kromě 70 000 mužů před sebou ještě dalších 75 000 vojáků ve svém pravém boku a v týlu. Na vyproštění Paříže pak už nebude možno ani pomyslet. Loirská armáda bude mít dost co dělat, aby sama vyvázla bez pohromy, a nezbude jí než beznadějně ustupovat před touto širokou záplavou vetřeleckých vojsk, která se pak rozlije střední Francií až po linii vedoucí od Chartres k Dijonu.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1797 ze 16. listpadu 1870

Opevněná hlavní města

{208} Dá-li se říci, že zkušenost nynější války pomohla definitivně vyřešit nějakou otázku, pak je to otázka účelnosti opevňování hlavního města velkého státu. Ode dne, kdy se rozhodlo o opevnění Paříže, vedl se ve vojenské literatuře všech zemí spor, zda je či není účelné bránit tak rozlehlou pevnost a zda je to dokonce vůbec možné. Tuto otázku mohla rozhodnout jen praktická zkušenost - skutečné obležení Paříže, která je jediným opevněným hlavním městem vůbec. I když skutečné obležení Paříže ještě nezačalo, poskytla pařížská opevnění Francii tak obrovské služby, že je otázka už vlastně rozhodnuta v jejich prospěch.

Poloha Paříže v nebezpečné blízkosti k severovýchodní francouzské hranici - k hranici, která nadto nemá vůbec žádnou linii vhodnou k obraně, tj. řeku nebo hory - měla nejprve za následek dobývání nejbližších pohraničních oblastí, za druhé přiměla Francouze k budování trojitého pásma pevností od Rýna k Severnímu moři a za třetí způsobila, že stále toužili zmocnit se celého levého břehu Rýna, což nakonec přivedlo Francii do její nynější situace. Dobytá území byla okleštěna a jejich hranice byly stanoveny smlouvami z let 1814 a 1815^[112]; dva vpády z týchž let ukázaly, že pevnosti nejsou vlastně k ničemu a že naprosto nedokáží zadržet velké armády; konečně pak volání po rýnské hranici bylo roku 1840 na čas zadušeno evropskou koalicí proti Francii^[113]. Když se pak Francie stala velmocí, pokusila se kompenzovat nebezpečnou polohu Paříže jediným dostupným způsobem - opevněním města.

V této válce byla Francie ze své nejzranitelnější strany kryta {209} belgickou neutralitou. Pouhý měsíc však stačil, aby byla všechna její organizovaná vojska zahnána z bojiště. Polovina se dala zajmout, druhá polovina byla v beznadějném postavení uzavřena v Metách, kde jejich kapitulace byla pouhou otázkou týdnů. Za obvyklých okolností by byla válka skončila. Němci by byli obsadili Paříž a takovou část ostatní Francie, jakou by si přáli, a po kapitulaci Met - ne-li dříve - by byl uzavřen mír. Francie má téměř všechny své pevnosti těsně u hranic; jakmile je toto pásmo opevněných měst proraženo na frontě dostatečně široké, aby to umožňovalo volnost pohybu, nezáleží na zbylých pevnostech na hrani9ích nebo na pobřeží a může být obsazeno celé vnitrozemí. Pohraniční pevnosti lze pak jednu po druhé snadno donutit ke kapitulaci. Dokonce i při gerilové válce potřebují civilizované země ve vnitrozemí pevnosti jako centra zajišťující ústup. Ve válce na Pyrenejském poloostrově^[82] mohl španělský lid klást odpor hlavně díky pevnostem. V roce 1809 vytlačili Francouzi anglická vojska sira Johna Moora ze Španělska, v poli všude zvítězili, a přece zemi nikdy nedobyli. Když se tu znovu objevila poměrně malá anglo-portugalská armáda, nebyla by mohla Francouzům čelit, nebýt nesčetných španělských ozbrojených skupin, které sice byly v otevřeném boji snadno porazitelné, obtěžovaly však boky a týl každé francouzské kolony a poutaly převážnou většinu vetřelecké armády. Tyto skupiny by se však nebyly mohly dlouho udržet, kdyby v zemi nebylo množství pevností, většinou sice malých a zastaralých, přesto však nedobytných jinak než pravidelným obležením; když byly tyto skupiny napadeny v otevřeném poli, poskytly jim tyto pevnosti spolehlivý úkryt. Protože však ve Francii takové pevnosti nejsou, nemohla by tam ani gerilová válka nikdy být příliš nebezpečná, pokud by tu nebyly nějaké jiné okolnosti, které by nedostatek pevností nahradily. A jednou z těchto okolností je opevnění Paříže.

Dne 2. září kapitulovala poslední francouzská armáda operující v poli. A dnes, 21. listopadu, téměř o jedenáct týdnů později, je skoro polovina všech německých vojsk ve Francii stále ještě upoutána kolem Paříže, zatímco většina zbylých vojsk spěchá od Met, aby chránila obklíčení Paříže před nově vytvořenou Loirskou {210} armádou, která - ať je její hodnota jakákoli - by nikdy nebyla mohla vzniknout, kdyby nebylo pařížských opevnění. Tato ope-vnění jsou obklíčena už celé dva měsíce, ale přípravy k zahájení pravidelného obležení nejsou stále ještě dokončeny; to znamená, že obležení tak rozlehlé pevnosti, jako je Paříž, i když ji hájí jen nevycvičení nováčci a odhodlané obyvatelstvo, může začít až tehdy, kdy by obyčejná pevnost byla už dávno dobyta. Ukázalo se, že město o dvou miliónech obyvatel je skoro snazší zásobit než nějakou menší pevnost, která není tak přitažlivým centrem pro produkci okolní krajiny; ačkoli se totiž se zásobováním Paříže vážně začalo až po 4. září, tedy teprve čtrnáct dní předtím, než bylo dokončeno její obklíčení, není Paříž ani po devíti týdnech blokády ještě vyhladověna. Francouzské armády kladly ve skutečnosti odpor jen jediný měsíc; Paříž však už nyní vzdoruje dva měsíce a stále ještě poutá útočníkovy hlavní síly. Je to jistě víc, než dosáhla kterákoli pevnost předtím, a náklady na opevnění se plně vyplatily. Přitom nesmíme zapomínat na to, co jsme už nejednou zdůraznili, že totiž Paříž je nyní hájena za zcela abnormálních podmínek, protože se musí bránit bez aktivní polní armády. Jaký by byl její odpor, o jakou dobu by se zdrželo obklíčení, pokud by vůbec nebylo znemožněno, o kolik více lidí by měly útočníkovy armády upoutány kolem Paříže, kdyby byla bývala Mac-Mahonova armáda zamířila k hlavnímu městu místo k Sedanu?

To však ještě není všechno. Obrana Paříže nejen poskytla o Francii dvouměsíční oddych, který by byl za méně katastrofálních okolností mohl mít neocenitelný význam a který tohoto významu dokonce ještě může nabýt, nýbrž poskytla jí i příznivé možnosti využít příležitostí, které mohou vzniknout v důsledku politických změn za obležení. Může se donekonečna opakovat, že Paříž je pevnost jako každá jiná, nic to nezmění na tom, že obležení pevnosti, jako je Paříž, vzbudí na celém světě daleko víc vzrušení než obležení stovky menších pevností. Ať si válečné zákony říkají co chtějí, naše moderní svědomí se nemůže smířit s tím, aby se s Paříží nakládalo stejně jako se Štrasburkem. Můžeme směle předpokládat, že za těchto okolností se neutrální země pokusí {211} o zprostředkování; politická nedůvěra k dobyvateli se s velkou pravděpodobností vynoří ještě dříve, než bude pevnost donucena k úplné kapitulaci; a ve skutečnosti se o výsledku operace tak rozsáhlé a tak dlouhé, jako je obležení Paříže, může stejně dobře rozhodnout ve vládě některé nebojující mocnosti na základě aliancí a kontraaliancí, jako v zákopech pomocí demontovacích a brešovacích baterií. Možná že to ještě zažijeme. Není vyloučeno, že nad Evropou znovu náhle vyvstane východní otázka^[114] a udělá pro Paříž to, čeho není schopna Loirská armáda - zachrání ji před kapitulací a uvolní ji z blokády. Kdyby se Prusko nedokázalo zbavit podezření z takového či onakého spřeženectví s Ruskem - což je nanejvýš pravděpodobné - a kdyby se Evropa rozhodla neprominout Rusku jeho věrolomnost, bylo by nesmírně důležité, aby Francie nebyla úplně pokořena a Paříž aby nebyla obsazena Prusy. Proto je naprosto nutné, aby bylo Prusko okamžitě přinuceno jednoznačně projevit své záměry, a kdyby se pokoušelo kličkovat, aby byla ihned učiněna opatření, která by posílila naděje a odpor Paříže. Třicet tisíc britských vojáků, kteří by se vylodili v Cherbourgu nebo v Brestu a připojili by se k Loirské armádě, by bylo posilou, jež by jí dodala nebývalou pevnost. Britská pěchota se pro svou neobyčejnou houževnatost a dokonce i pro nedostatek, který z toho vyplývá - totiž pro svou těžkopádnost při manévrech lehké pěchoty, hodí jako žádná jiná k tomu, aby zpevnila vojska, nedávno zformovaná z nováčků; tuto úlohu skvěle plnila ve Španělsku pod Wellingtonovým velením a podobně si počínala i mezi méně spolehlivými domorodými vojsky za všech válek v Indii. Za daných okolností by měl takový britský armádní sbor daleko větší vliv, než by odpovídalo jeho pouhému početnímu stavu; bylo tomu tak ostatně vždy, když byl některý britský armádní sbor takto použit. Několik italských divizí vržených jako předvoj italské armády na Lyon a do údolí Saóny by brzy připoutalo prince Bedřicha Karla; pak je tu Rakousko a jsou tu skandinávská království, která by mohla ohrožovat Prusko na jiných frontách a poutat jeho vojska. Kdyby do Paříže došly takové zprávy, dalo by město samo jistě přednost sebehoršímu hladovění před kapitulací - přitom chleba je tam zřejmě dostatek - a opevnění města by, dokonce {212} i za nynější těžké situace, mohla skutečně zachránit zemi tím, že by jí umožnila vydržet do té doby, než přijde pomoc.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1801 z 21. listopadu 1870

Poznámky o válce - XXVIII

{213} Jestliže vůbec někdy existovala vyhlídka na vyproštění Paříže, pak to bylo v posledních osmi dnech. Rozhodný postup Loirské armády, posílené všemi vojsky, která bylo možno stáhnout z východní Francie, proti observační armádě velkovévody meklenburského, spojený s masovým výpadem všech disciplinovaných Trochuho vojsk, pokud by se oba útoky byly uskutečnily současně a dřív, než mohl princ Bedřich Karel dorazit se svou Druhou armádou - to byl jediný plán, který sliboval úspěch. A podíváme-li se na německá protiopatření, musíme dojít k závěru, že tento plán měl větší vyhlídky na úspěch, než se dalo očekávat na první pohled.

Minulý týden bylo před Paříží sedmnáct německých pěších divizí včetně Württemberčanů, kteří neopustili své postavení mezi Seinou a Marnou, jak bylo původně omylem oznámeno. Observační armáda pod velením velkovévody meklenburského měla dvě severoněmecké a dvě bavorské divize, nepočítáme-li jezdectvo. Po bitvě u Coulmiers^[111] nepostupoval ďAurelle v týlu Bavorů, nýbrž táhl k severu a západu směrem na Chartres, kde jsme ho zatím ztratili z dohledu. Němci reagovali na tento manévr otočením fronty k západu; von der Tannovi Bavoři obsadili území od Étampes k Ablisu, zatímco 17. a 22. divize táhly na Chartres a Dreux. Dreux byl mezitím znovu obsazen francouzskými vojsky; předpokládalo se, že se ďAurelle, posílený Kératrym a dalšími jednotkami, pokouší obejít observační armádu a náhle vyrazit proti armádě blokující Paříž. Hraběti Moltkovi se. tento pokus zdál být tak vážný, že poslal velkovévodovi meklenburskému okamžitě {214} na pomoc nejbližší vojska, části 5. a 12. sboru, a dal rozkaz 2. bavorskému a 6. severoněmeckému sboru, jakož i 21. a w\urttemberské divizi, aby byly v případě potřeby v pohotovosti k pochodu na jih. Už dříve poslané posily umožnily velkovévodovi meklenburskému, aby 17. listopadu znovu obsadil Dreux a aby 18. listopadu pronásledoval nepřítele za Châteauneuf. Nelze říci, jaká francouzská vojska tam byla vlastně poražena. Snad to byly části Loirské armády, jistě to však nebyla Loirská armáda sama. Od té doby nejsou o dalších francouzských pohybech vůbec žádné zprávy. Čas zatím ubíhá, princ Bedřich Karel se stále blíží a teď už může být tak blízko, aby byl s to poskytnout podporu levému křídlu velkovévody meklenburského.

Sotva lze pochybovat o tom, že tu Francouzi propásli velkou příležitost. Postup Loirské armády zapůsobil na Moltka tak mocně, že ani chvíli neváhal vydat rozkazy, které - kdyby je bylo nutno provést - neznamenaly nic menšího než likvidaci obklíčení Paříže. Části 5. a 12. sboru, které postupovaly na Dreux, odhadujeme nejvýše na jednu brigádu z každého sboru čili všehovšudy na jednu divizi. Kromě toho však byly uvedeny do pohotovosti dvě bavorské, tři severoněmecké a jedna wiirttemberská divize, které měly na první pokyn vyrazit proti ďAurellovi. Tak mělo v případě potřeby táhnout proti armádě, která šla vyprostit město, nejméně sedm ze sedmnácti divizí rozmístěných před Paříží, a to právě těch sedm divizí, které měly obsazen terén na jih od Paříže. Korunnímu princi by ke střežení rozsáhlého území od Seiny u Choisy přes Versailles k Saint-Germain zůstal jen 2. a větší část 5. sboru, zatímco garda, 4. sbor a větší část 12. sboru měly držet celou severní linii od Saint-Germain kolem Gonesse a Saint-Brice přes Marnu a zase zpět k Seině nad Paříží. Deset pěších divizí by tedy muselo držet čtyřicetimílovou obkličovací linii, takže by fronta každé divize činila čtyři míle. Takové rozptýlení sil by z obklíčení udělalo pouhou pozorovací linii a Trochu, který měl k dispozici osm divizí pod velením Ducrotovým a dalších sedm divizí své Třetí armády, jimž bezprostředně velel sám, by byl mohl v kterémkoli bodě, jejž by si zvolil pro útok, shromáždit nejméně trojnásobnou přesilu. Při takovém poměru sil by byl musel mít vítězství {215} jisté. Mohl protrhnout německé linie, zmocnit se obléhacích parků, střeliva a skladišť, zničit je a způsobit Němcům takové ztráty na lidech, že by těsné obklíčení Paříže bylo na nějakou dobu znemožněno, o obležení ani nemluvě.

Dosud jsme posuzovali jen Trochuho vyhlídky bez ohledu na vyhlídky Loirské armády. Tato armáda by samozřejmě nebyla mohla být rovnocenným soupeřem jedenácti německým divizím, které byly proti ní poslány, pokud by se všech těchto jedenáct divizí soustředilo. Tato možnost však byla téměř vyloučena. Je velmi pravděpodobné, že by ďAurellův odvážný a rychlý útok, kombinovaný se současně provedeným velkým výpadem Trochuho, vnesl do Moltkových opatření zmatek. Žádný ze sborů, na něž by Trochu zrovna zaútočil, by se nemohl uvolnit k pochodu proti d'Aurellovi. O tom, který z obou francouzských vojevůdců by byl musel bojovat s hlavními silami Němců, by tedy asi rozhodovala náhoda; jisté však je, že by jejich síly byly dohromady daleko početnější než všechna vojska, jež by Němci mohli poslat proti nim. Z Paříže do Dreux není ani padesát mil. Současný útok na Němce z obou stran a se všemi použitelnými silami by se vší pravděpodobností byl zastihl některé z německých divizí na pochodu mezi oběma těmito krajními body, takže by nemohly být okamžitě nasazeny. Kdyby byl útok opravdu současný, byli by Francouzi měli zajištěnu buď ze strany Dreux, nebo ze strany Paříže téměř zdrcující početní převahu, a proto bylo téměř vyloučeno, aby aspoň na jednom místě nezvítězili. Víme velmi dobře, s jak obrovskými překážkami a nesnázemi jsou spojeny kombinované pohyby a jak často selžou. V tomto případě je však nutno podotknout, že k úspěchu bylo zapotřebí jen jediné podmínky: aby oba útoky byly provedeny přesně ve stejnou dobu. Mimoto je jasné, že vzhledem ke čtyřicetimílové vzdálenosti obou armád by i Prusové byli museli kombinovat své pohyby.

Je nevysvětlitelné, proč ani d'Aurelle, ani Trochu nepodnikli nic, aby využili příležitosti, která se jim takto nabízela. Lehké srážky u Dreux a Châteauneuf rozhodně nebyly takové povahy, aby mohly zatlačit Loirskou armádu. Neúčastnilo se jich více než tři německé divize, zatímco Loirská armáda jich má nejméně osm, {216} Těžko říci, zda ďAurelle očekává další posily, zda selhala holubí pošta či zda mezi ním a Trochuem došlo k neshodám. V každém případě je tento odklad pro jejich věc osudný. Princ Bedřich Karel pokračuje v pochodu a může být už nyní tak blízko armády velkovévody meklenburského, že s ní může spolupracovat; Němci tedy mohou ušetřit šest divizí, které by byli museli odvolávat od Paříže. A ve chvíli, kdy k tomu dojde, ztratí oba francouzští generálové další vyhlídku na vítězství - možná svou vyhlídku poslední.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1803 ze 23. listopadu 1870

Vojenská situace ve Francii

{217} Včera jsme upozornili na to, že se od kapitulace u Sedanu francouzské vyhlídky značně zlepšily^[115] a že dokonce ani pád Met, který uvolnil asi 150 000 německých vojáků, se nyní nezdá být tak zničující katastrofou, jak to vypadalo zpočátku. Vracíme-li se dnes k témuž námětu, je to proto, abychom pomocí několika vojenských podrobností správnost tohoto názoru ještě potvrdili.

Německé armády byly k 24. listopadu - pokud to lze vůbec zjistit - v těchto postaveních:

Vojska obkličující Paříž: Třetí armáda (2., 5., 6. a 2. bavorský sbor, 21. divize, württemberská divize a gardová divize zeměbrany) a čtvrtá armáda (4., 12. a gardový sbor); celkem sedmnáct divizí.

Observační armáda chránící toto obklíčení: na severu - První armáda (1. a 8. sbor); na západě a jihozápadě - armáda velkovévody meklenburského (17. a 22. divize a 1. bavorský sbor); na jihu - Druhá armáda (3., 9. a 10. sbor a jedna divize zeměbrany, jejíž oddíl u Châtillonu tak zle pocuchal Ricciotti Garibaldi)^[116]; celkem patnáct divizí.

Vojska se zvláštními úkoly: na jihovýchodě Francie - 14. sbor (Werderův, který má dvě a půl divize) a 15. sbor; v Metách a u Thionvillu - 7. sbor; na komunikační linii - nejméně jedna a půl divize zeměbrany; celkem nejméně osm divizí.

Z těchto čtyřiceti pěších divizí je nyní prvních sedmnáct plně vázáno před Paříží a posledních osm divizí dokazuje svou nepohyblivostí, že mají tolik úkolů, kolik jen mohou zvládnout. Pro akce v poli tedy zbývá patnáct divizí, tvořících tři observační armády, které spolu s jezdectvem a dělostřelectvem mohou mít celkem nejvýše 200 000 bojovníků.

{218} Až do 9. listopadu se zdálo, že neexistuje žádná závažná překážka, která by těmto masám vojska mohla zabránit, aby zaplavily většinu střední a dokonce i jižní Francie. Od té doby se však situace podstatně změnila. Loirská armáda v nás nyní vzbuzuje větší respekt, než jsme, jak musíme přiznat, k ní měli dosud, a to ani ne tak z toho důvodu, že von der Tann byl poražen a zahnán na ústup nebo že ďAurelle prokázal schopnost dobře operovat se svým vojskem; hlavní příčinou, proč se tato armáda objevila ve zcela jiném světle, jsou rozhodná opatření, která učinil Moltke, aby čelil jejímu očekávanému pochodu na Paříž. Nejenže pokládal za nutné udržovat proti ní v pohotovosti větší část blokujících vojsk na jižní straně města, i když tím de facto riskoval zrušení pařížského obklíčení, nýbrž změnil náhle i směr pochodu obou armád, které se blížily od Met, a stáhl je blíže k Paříži, aby tak měl kolem tohoto města soustředěny všechny německé síly. Teď se nadto dovídáme, že byla učiněna i opatření, aby byl obléhací park obklopen obrannými opevněními. Na rozdíl od mínění jiných lidí Moltke zřejmě nepokládá Loirskou armádu za ozbrojený houf, nýbrž za skutečnou a nebezpečnou armádu, s níž se musí vážně počítat.

Původní neinformovanost o charakteru této armády vyplývala do značné míry ze zpráv anglických dopisovatelů v Toursu. Není mezi nimi zřejmě ani jeden vojenský odborník, který by byl schopen rozeznat charakteristické rysy, jimiž se liší armáda od tlupy ozbrojených lidí. Každý den přicházely jiné zprávy o kázni, pokrocích ve výcviku, o počtech, výzbroji, vybavení, o dělostřelectvu a dopravních prostředcích, zkrátka o všech podstatných věcech, podle nichž si lze vytvořit názor. Všichni víme o obrovských potížích, za nichž se tato nová armáda musela vytvářet: o nedostatku důstojníků, zbraní, koní, materiálu všeho druhu a především o nedostatku času. Zprávy, které jsme dostali, se týkaly hlavně těchto potíží, takže lidé, jejichž úsudek se neřídí podle jejich sympatií, vesměs Loirskou armádu podceňovali.

Nyní titíž dopisovatelé tuto armádu jednomyslně vychvalují. Je prý na tom lépe s důstojníky a má prý pevnější kázeň než armády, které byly poraženy u Sedanu a v Metách. Do jisté míry je to bezpochyby {219} pravda. Duch této armády je zřejmě daleko lepší, než byl v kterékoli bonapartistické armádě; je rozhodnuta udělat všechno pro blaho vlasti, operovat jednotně a tudíž i poslouchat rozkazy. Tato armáda se kromě toho znovu naučila jedné velmi důležité věci, na kterou armáda Ludvíka Napoleona úplně zapomínala - naučila se konat službu lehké pěchoty, zvládla umění chránit křídla a týl před náhlými přepady, umí pátrat po nepříteli, přepadat jeho vyčleněné oddíly, získávat zprávy a zajatce. Dopisovatel listu "Times", který je u velkovévody meklenburského, o tom přináší řadu důkazů. Teď zase Prusové nemohou zjistit, kde je jejich nepřítel, a musejí jednat naslepo - dříve tomu bylo právě naopak. Armáda, která se naučila tomu, naučila se dost. Přesto nesmíme zapomínat, že Loirská armáda musí stejně jako její sestry - Západní a Severní armáda - svou statečnost teprve dokázat v generální bitvě a proti přibližně stejně silnému nepříteli. Vcelku však tato armáda hodně slibuje a vzhledem k některým okolnostem je pravděpodobné, že dokonce ani velká porážka by na ni neměla tak vážný vliv, jaký obvykle mívá na většinu mladých armád.

Fakt je, že pruské brutality a krutosti nejen nepotlačily lidový odpor, nýbrž zdvojnásobily jeho rozhodnost, a to do té míry, že si Prusko svůj omyl patrně uvědomilo - o vypalování vesnic a vyvražďování vesničanů už nyní téměř neslyšíme. Toto jejich počínání však nezůstalo bez následků, a tak se gerilová válka každým dnem rozšiřuje. Když v "Times" čteme zprávy o postupu velkovévody meklenburského na Le Mans, při němž není v dohledu žádný nepřítel a v otevřeném poli neklade odpor žádné pravidelné vojsko, ale v bocích jeho armády se neustále vynořuje jezdectvo a franktiréři^[39], když čteme, že se nic neví o tom, kde jsou francouzská vojska, a že se pruská vojska přesto drží těsně pohromadě ve značně velkých útvarech, musíme chtě nechtě vzpomínat na pochody Napoleonových maršálů Španělskem nebo Bazainových vojsk Mexikem^[102]. A jakmile se tento duch lidového odporu objeví, pak ani armády o 200 000 vojáků nemohou dělat při obsazování nepřátelské země velké pokroky. Brzy se dostanou k bodu, za nímž se jejich oddíly stávají slabšími než síly, {220} které proti nim mohou postavit obránci. A závisí výhradně jen na energii lidového odporu, jak brzy bude této hranice dosaženo. Jestliže povstane lid celé země, pak i poražená armáda brzy najde bezpečné místo, kde bude jista před pronásledováním nepřátelskými vojsky; a právě k tomu může nyní dojít ve Francii. A kdyby povstalo obyvatelstvo v oblastech okupovaných nepřítelem, nebo kdyby jen ustavičně přerušovalo nepřátelské komunikační linie, pak by se meze, za nimiž se vpád stává bezmocným, ještě zúžily. Nijak bychom se například nedivili, kdyby se ukázalo, že postup velkovévody meklenburského - pokud nedostane mocnou podporu od prince Bedřicha Karla - už teď zašel příliš daleko.

Nyní samozřejmě závisí všechno na Paříži. Vydrží-li Paříž ještě měsíc - a zprávy o stavu zásob ve městě tuto možnost nijak nevylučují - bude mít Francie v poli možná dost velkou armádu, aby dokázala za pomoci lidového odporu zlikvidovat obklíčení úspěšným útokem na pruské komunikační linie. Mechanismus organizace armád nyní ve Francii zřejmě pracuje docela dobře. Lidí je více, než je zapotřebí; díky zdrojům moderního průmyslu a rychlým moderním komunikacím docházejí zbraně v neočekávaném množství; jen z Ameriky přišlo 400 000 pušek, a děla se ve Francii vyrábějí s dosud nevídanou rychlostí. Dokonce se nějak daří najít nebo vycvičit i důstojníky. Vcelku lze říci, že úsilí o reorganizaci národní obrany, které Francie vyvíjí po Sedanu, nemá v dějinách příkladu, a že k dosažení téměř jistého úspěchu potřebuje tato země jen jediné - čas. Vydrží-li Paříž ještě jen jediný měsíc, přiblíží to úspěch velmi značně. A pokud by Paříž nebyla na tak dlouhou dobu zásobena, mohl by se Trochu pokusit prolomit obklíčení s těmi svými vojsky, která jsou toho schopna; tvrdit, že při tom nemůže mít úspěch, by bylo nyní příliš odvážné. Kdyby se mu to podařilo, pak by k udržení města v klidu potřebovali Prusové stále ještě posádku nejméně tří armádních sborů, takže by Trochu uvolnil více Francouzů, než by kapitulace Paříže uvolnila Němců. A bez ohledu na to, jakou sílu má pařížská pevnost, je-li hájena Francouzi, je jasné, že by ji nikdy nemohlo úspěšně udržet německé vojsko proti francouzským obléhatelům. K potlačování lidu uvnitř města by totiž bylo zapotřebí stejně tolik vojáků jako {221} k uhájení pevnostních valů před útokem zvenčí. Pád Paříže tak může, ale rozhodně nemusí znamenat pád Francie.

Nyní není vhodná doba ke spekulacím o pravděpodobnosti toho či onoho výsledku války. Známe přibližně jen jedno - sílu pruských armád. Na druhé straně o početní síle a kvalitě francouzských vojsk víme jen málo. Nadto pak tu nyní působí morální faktory, které se vymykají jakékoli kalkulaci a o nichž můžeme říci jen to, že všechny jsou příznivé pro Francii a nepříznivé pro Německo. Jedno se však zdá být jisté - že totiž soupeřící síly jsou právě nyní mnohem víc vyrovnány, než byly kdykoli po Sedanu, a že poměrně nevelká posila francouzských vojsk vycvičenými vojáky by mohla rovnováhu úplně obnovit.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1806 z 26. listopadu 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

111 V bitvě u Coulmiers nedaleko Orleansu porazil 9. listopadu 1870 nově zformovaný 15. a 16. francouzský sbor Loirské armády pod velením generála ďAurelle de Paladines početně slabší 1. bavorský sbor generála von der Tanna a donutil ho vyklidit Orleans.

112 Jde o smlouvy, které musela Francie podepsat s účastníky šesté a sedmé protifrancouzské koalice - s Anglií, Rakouskem, Pruskem a Ruskem - po pádu napoleonského císařství roku 1814 a po druhém svržení Napoleonově roku 1815.

Podle pařížské mírové smlouvy z 30. května 1814 ztratila Francie teměř všechna území, která dobyla v období republiky i císařství, a byly obnoveny hranice z 1. ledna 1792 až na nepatrná území na severních, východních a jihovýchodních hranicích (některé pohraniční pevnosti a západní Savojsko).

Podle druhé pařížské mírové smlouvy podepsané 20. listopadu 1815 ztratila Francie strategicky důležité body na svých severních, východních a jihovýchodních hranicích, které jí byly zachovány pařížským mírem z roku 1814, a byly obnoveny hraníce z roku 1790. Pohraniční pevnosti na severovýchodě Francie byly obsazeny stopadesátitisícovou spojeneckou armádou, která tam zůstala až do konce roku 1818, aby pomohla upevnit restaurovanou bourbonskou monarchii.

113 15. července 1840 Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko podepsaly v Londýně bez účasti Francie smlouvu o poskytnutí pomoci tureckému sultánovi proti egyptskému vládci Muhammadu Alímu, kterého podporovala Francie. Uzavřením této smlouvy se Francie dostala do zahraničně politické izolace a vzniklo nebezpečí války mezi Francií a koalicí evropských mocností. Král Ludvík Filip se však bál riskovat válku, a proto Muhammadovi Alímu podporu neposkytl. Francouzská politika na Blízkém východě tím utrpěla těžkou porážku.

114 Engels má na mysli diplomatickou krizi, k níž došlo počátkem listopadu 1870, když Rusko vypovědělo tři člány pařížské smlouvy z roku 1856 (mírová smlouva podepsaná 30. března 1856 účastníky krymské války - Francií, Anglií, Sardinií a Tureckem - jakož i Rakouskem a Pruskem na straně jedné a Ruskem na straně druhé), které mu zakazovaly udržovat na Černém moři válečné loďstvo a zřizovat na pobřeží arzenály. Tuto akci Ruska podporovala Bismarckova vláda, protože si tak chtěla zajistit blahovolný postoj carské vlády vůči mírovým podmínkám, které Prusko chtělo vnutit Francii. Anglie a Rakousko-Uhersko proti revizi pařížské mírové smlouvy protestovaly, nedokázaly se však proti ruským požadavkům vážně postavit. Na mezinárodní konferenci konané v lednu až březnu 1871 v Londýně, jíž se zúčastnili zástupci Ruska, Anglie, Rakouska-Uherska, Německa, Francie, Itálie a Turecka, byla 13. března podepsána konvence, která rušila 11., 13. a 14. článek pařížské smlouvy z roku 1856. Tím bylo Rusku a Turecku opět dovoleno mít na Černém moři válečné lodi a pevnosti a byla obnovena svrchovaná práva Ruska v této oblasti.

115 Jde o redakční úvodník uveřejněný v "Pall Mall Gazette", čís. 1805 z 25. listopadu 1870.

116 Giuseppe Garibaldi velel se svými syny Ricciottim a Menottim jednotkám národní gardy a zahraničních dobrovolníků, které se na podzim 1870 účastnily prusko-francouzské války na straně Francouzské republiky. Gari- baldiho vojska, spojená ve Vogézskou armádu, bojovala zejména ve východní Francii.

Jeden oddíl Garibaldiho vojsk, jemuž velel jeho syn Ricciotti, porazil v bojích u Châtillonu, které začaly 19. listopadu 1870 a trvaly čtrnáct dní, oddíl německé zeměbrany.