Poznámky o válce XXV - Boje ve Francii

Bedřich Engels

Poznámky o válce XXV - Boje ve Francii

Poznámky o válce - XXV
Pád Met
Poznámky o válce - XXVI
Císařova obhajoba
Boj ve Francii

Poznámky o válce - XXV

{181} Zatímco se jedná o uzavření příměří^[92], bylo by užitečné ukázat si, v jakých postaveních jsou různé sbory německých armád, což zřejmě není všem zcela jasné. Mluvíme o německých armádách, protože o francouzských se toho dá říci jen velmi málo. Kromě vojska uzavřeného v Metách se skládají téměř výlučně z nováčků, jejich organizace nebyla nikdy publikována a jistě se den ze dne mění. Nadto pak charakter těchto vojsk, která se ve všech bojích projevují jako víceméně neschopná k akcím v poli, zbavuje otázku jejich organizace a počtu téměř vší zajímavosti.

Pokud jde o Němce, víme, že zahájili tažení s třinácti severoněmeckými armádními sbory (včetně gardy), s jednou hesenskou, jednou bádenskou a jednou wiirttemberskou divizí a se dvěma bavorskými armádními sbory. 17. divize 9. severoněmeckého sboru (jejíž jednu brigádu tvoří Meklenburčané) zůstávala na pobřeží, dokud byla v Baltském moři francouzská flotila. Místo ní byla 9. sboru přidělena 25. čili hesenská divize, která v něm zůstává podnes. V Německu zůstalo spolu se 17. divizí ještě devět divizí zeměbrany (jedna gardová a po jedné z osmi starých pruských provincií^[93]; doba, která uplynula od roku 1866, kdy byl pruský systém zaveden v celém Severním Německu^[11], totiž sotva stačila k získání potřebného množství záložníků, zatím se tam však nemohla vytvořit žádná zeměbrana). Když se po odvolání francouzské flotily a po doplnění čtvrtých praporů řadového vojska tyto síly uvolnily, byly z nich vytvořeny nové armádní sbory a poslány do Francie. Až do konce války se o formování všech těchto sborů sotva dozvíme nějaké podrobnosti, ale i z toho, co zatím proniklo {182} na veřejnost, lze nabýt celkem jasné představy o celkovém chrakteru válečného plánu. Před Metami je pod velením prince Bedřicha Karla 1., 2., 3., 7., 8., 9. a 10. sbor, z nichž 9. sbor se nyní skládá z 18. a 25. divize, a dále jsou tam dvě divize zeměbrany, z nichž 1. (východopruské) velí generál Kummer a číslo zbývající divize není známo; celkem je tam šestnáct pěších divizí.

Před Paříží jsou pod velením korunního prince 5., 6. a 11. severoněmecký sbor, oba bavorské sbory a gardová divize zeměbrany; pod velením saského korunního prince je tam 4. a 12. severoněmecký sbor a pruská garda; a pod velením velkovévody meklenburského 13. sbor a württemberská divize. 13. sbor tvoří výše zmíněná 17. divize a jedna divize zeměbrany. Z těchto vojsk, která mají celkem dvacet divizí, byly čtyři divize vyčleněny pro zvláštní úkoly. Předně je to von der Tann se dvěma bavorskými divizemi a 22. severoněmeckou divizí (z 11. sboru), který byl poslán na jih a na západ, kde se svými Bavory drží Orleans a linii Loiry, zatímco 22. divize (generála Witticha) postupně obsadila Châteaudun a Chartres. A za druhé 17. divize byla vyslána na severovýchod od Paříže a obsadila Laon, Soissons, Beauvais, Saint-Quentin aj., zatímco jiná vojska - zřejmě pohyblivé kolony složené hlavně z jezdectva - postoupila téměř až k branám Rouenu. Budeme-li předpokládat, že se početně rovnají další divizi, bylo by tedy z armády rozložené před Paříží vyčleněno celkem pět divizí, které mají pročesávat krajinu, shromažďovat dobytek a potraviny, zabraňovat tvoření ozbrojených skupin a udržovat v patřičné vzdálenosti veškeré nové vojenské útvary, které by snad mohla proti Němcům poslat vláda v Toursu^[94] Pro skutečné obklíčení by tedy zbývalo patnáct divizí pěchoty čili sedm a půl armádního sboru.

Velkovévoda meklenburský velí kromě 13. sboru také všem vyčleněným vojskům v Champagni a v ostatních okupovaných územích na západ od Lotrinska, dále posádce Sedanu, Remeše, Épernay, Chalonsu a Vitry a vojskům obléhajícím Verdun. Tato vojska se skládají ze zeměbrany, hlavně z 8. zeměbranecké divize. Posádky v Alsasku a Lotrinsku, složené téměř výlučně ze zeměbrany, jsou v každé provincii podřízeny příslušnému vojenskému veliteli. Mimoto jsou podél železničních tratí a hlavních silnic {183} rozeseta další vojska, jejichž jedinou povinností je udržovat tyto komunikace v provozu a zajišťovat, aby byly volné pro dopravu vojska. Těmto vojskům, která tvoří vyčleněné oddíly z různých řadových sborů dosahující úhrnem nejméně síly divize, velí "Etappen-Commandant"^[a].

Bádenská divize byla s další zeměbraneckou divizí spojena ve 14. sbor, který nyní pod velením generála von Werdera postupuje na Besançon, zatímco generál Schmeling se čtvrtou záložní divizí se právě úspěšně vypořádal s obležením Sélestatu a nyní se zmocňuje Neuf-Brisachu. Tady se poprvé setkáváme se zmínkou o "záložní divizi", která je v pruské vojenské mluvě něco docela jiného než divize zeměbrany. Fakticky jsme zatím vypočítali šest z devíti divizí zeměbrany a právem se dá předpokládat, že posádky v Alsasku, Lotrinsku a v části rýnských pevností vydají za zbývající tři. Použití termínu "záložní divize" dokazuje, že na francouzskou půdu nyní postupně přicházejí čtvrté prapory řadových pluků. V každém armádním sboru jich bude devět, v některých případech deset; byly zformovány do záložních divizí, kterých je stejný počet jako armádních sborů, k nimž patří, a mají pravděpodobně i shodné číslování. Tak například čtvrtá záložní divize by vznikla ze čtvrtých praporů čtvrtého armádního sboru, zformovaného v pruském Sasku. Tato divize je částí nového 15. armádního sboru. O druhé divizi tohoto sboru nevíme nic - snad je to jedna z oněch tří, s nimiž generál Lowenfeld právě vyrazil ze Slezska ke Štrasburku; zbylé dvě by pak tvořily 16. sbor. Dohromady by to dávalo čtyři ze třinácti záložních divizí; ostatních devět tedy zůstává nadále k dispozici uvnitř Severního Německa.

Pokud jde o početní sílu těchto vojenských útvarů, dosáhly severoněmecké prapory před Paříží určitě znovu plného počtu průměrně 750 mužů; bavorské prý jsou slabší. Eskadrony jezdectva budou mít v průměru sotva víc než 100 šavlí místo 150 a vcelku budou mít armádní sbory stojící před Paříží v průměru 25 000 mužů, takže celá armáda, která tam nyní je, má asi 190 000 vojáků. Prapory před Metami jsou vzhledem k většímu počtu onemocnění {184} jistě početně slabší a budou mít stěží průměrně po 700 mužích. Prapory zeměbrany sotva dosáhnou počtu 500 mužů.

Polský tisk začal v poslední době prohlašovat, že Poláci se do značné míry podílejí na slávě pruských zbraní. Pravda je taková: V Prusku jsou asi dva milióny polsky mluvícího obyvatelstva, což je patnáctina všeho severoněmeckého obyvatelstva. Sem počítáme i "vasrpoláky" z Horního Slezska a východopruské Mazury; jak jedni, tak druzí by jistě byli velmi překvapeni, že je někdo nazývá Poláky^[95] Příměs polských vojáků má ve svých řadách 1., 2., 5. a 6. sbor, polský element však skutečně převládá jen v jedné divizi 5. sboru a snad ještě v jedné brigádě 6. sboru. Politika pruské vlády směřuje k tomu, pokud možno rozptýlit polský element v armádě do velkého počtu sborů. Západopruští Poláci tak jsou rozdělováni do 1. a 2. sboru a poznanští Poláci do 2. a 5. sboru; přitom se vždycky dbalo na to, aby většinu každého sboru tvořili Němci.

Dobývání Verdunu nyní rázně pokračuje. Město a citadela nejsou příliš silně opevněny, mají však hluboké vodní příkopy. Ve dnech 11. a 12. října byla posádka vytlačena z vesnic obklopujících pevnost a obklíčení bylo uzavřeno; 13. října začalo bombardování 48 děly a moždíři (ukořistěnými Francouzům v Sedanu), které byly rozmístěny ve vzdálenosti 700 až 1300 yardů od opevnění. Dne 14. října dorazilo od Sedanu několik starých francouzských 241iberních děl a den poté přibylo několik nových pruských rýhovaných 241iberních děl, která dobyla Toul. Dne 18. října už byla plně v činnosti. Město zřejmě silně utrpělo, protože je velmi hustě zastavěno.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1780 z 27. října 1870

Pád Met

{185} Tato válka je válkou kapitulací, z nichž každé jako by bylo osudem předurčeno, aby svými rozměry předčila předcházející. Nejdříve složilo 84 000 vojáků zbraně u Sedanu, což byla událost, jíž se nevyrovnalo a ani nepodobalo nic v žádné předešlé válce, dokonce ani ve válkách vedených Rakouskem. Nyní přichází kapitulace 170 000 mužů a metské pevnosti - kapitulace, která předčí Sedan o tolik, o kolik Sedan předčil všechny dřívější kapitulace. Budou snad Mety opět překonány Paříží? Bude-li válka pokračovat, nemusíme o tom skoro ani pochybovat.

Tři základní chyby přivedly Napoleona od 2. srpna k 2. září, od Saarbrilckenu k Sedanu, a zbavily vlastně Francii všech jejích armád: za prvé to, že Francouzi čelili nepřátelskému útoku v takovém postavení, které vítězným Němcům umožnilo vklínit se mezi rozptýlené sbory francouzské armády a rozdělit ji tak na dvě oddělené části, které se nemohly znovu spojit, ba ani operovat ve vzájemném souladu; druhá chyba záležela v tom, že se Bazainova armáda zdržela v Metách, takže tam pak byla beznadějně uzavřena; a třetí chybou byl pochod na pomoc Bazainovi s takovými silami a takovou cestou, že to nepřítele přímo vybízelo, aby celou tuto vyprošťovací armádu zajal. Následky první chyby byly patrné po celou dobu tažení. Následky třetí chyby se definitivně projevily v Sedanu. Následků druhé chyby jsme právě byli svědky v Metách. Celá "Rýnská armáda", jíž Napoleon sliboval svízelné tažení zemí plnou pevností, nyní skutečně je v oněch pevnostech nebo na cestě k nim, ovšem jako armáda zajatců, {186} a Francie nejen v podstatě, nýbrž fakticky přišla téměř o všechna svá pravidelná vojska.

Ztráty na lidech a materiálu, který byl vydán nepříteli zároveň s metskou pevností, musí být obrovské a už samy o sobě jsou dost těžkou ranou. Není to však rána nejtěžší. Nejhorší pro Francii je to, že současně s těmito vojáky a materiálem přišla o onu vojenskou organizaci, kterou nyní potřebuje víc než co jiného. Vojáků je spousta; dokonce i vycvičených mužů ve věku 25 až 35 let musí být ve Francii nejméně 300 000. Materiál může být nahrazen ze skladů a dodán z továren doma i koupen ze zahraničí. Za takovýchto okolností lze využít všech dobrých zadovek bez ohledu na jejich konstrukční typ nebo na to, zda se střelivo jednoho typu hodí i pro jiné typy. Teď je vítáno všechno, co se dá použít, a při správném využití telegrafu a parníků může mít vláda k dispozici více zbraní a patron, než by mohla spotřebovat. Dokonce i polní dělostřelectvo by mohlo být mezitím dodáno. Co však nejvíc chybí, je ona pevná organizace, která může ze všech těch ozbrojených mužů udělat armádu. Tuto organizaci ztělesňují důstojníci a poddůstojníci pravidelné armády a po jejich kapitulaci se stává definitivně nepoužitelnou. Počet francouzských důstojníků, kteří byli v důsledku ztrát na bojišti a v důsledku kapitulací vyřazeni z aktivní služby, činí teď nejméně 10 000 až 12 000 tisíc a ztráty poddůstojníků jsou přibližně trojnásobné. Protože národní obrana přišla náhle o tolik organizujících sil, bude neobyčejně obtížné přeměnit davy mužů v roty a prapory vojáků. Kdo někdy viděl lidové sbory na cvičišti nebo v boji - ať už to byly bádenské Freischaaren^[96], bullrunští yankeeové^[97], francouzská mobilní garda^[17] anebo britští dobrovolníci^[98] - ten jistě ihned pochopil, že hlavní příčinou jejich bezmoci a nepevnosti je to, že jejich důstojníci neznají své služební povinnosti; a kdo je má učit jejich povinnostem za současného stavu ve Francii? Těch několik starých vysloužilých nebo invalidních důstojníků na to početně nestačí; nemohou být všude; výcvik musí být nejen teoretický, ale i praktický; nestačí jen slovní výklad, ale věci se musí ukázat i na praktickém příkladu. Pár mladých důstojníků nebo právě povýšených poddůstojníků v praporu se velmi brzy vpraví do svých úkolů tím, {187} že budou stále pozorovat, jak si počínají staří důstojníci. Co však dělat, jsou-li téměř všichni důstojníci noví a je-li dokonce i nedostatek starých poddůstojníků, kteří by mohli být povýšeni na důstojníky? Titíž vojáci, kteří nyní dokazují téměř v každém utkání, že nejsou s to operovat masově v otevřeném poli, by se velmi brzy naučili bojovat, kdyby je bylo možno začlenit do Bazainových starých praporů, nebo kdyby aspoň měli možnost dostat se pod velení Bazainových důstojníků a poddůstojníků. A tento fakt - to, že Francie v tomto tažení definitivně ztratila téměř poslední stopy své vojenské organizace - je nejcitelnější rána způsobená kapitulací Met.

Až budeme moci vyslechnout, co řeknou na svou omluvu obhájci pevnosti, budeme si moci utvořit jednoznačný názor na vedení obrany. Jestliže však skutečně kapitulovalo 170 000 mužů schopných bojovat, pak lze předpokládat, že obrana nebyla na náležité výši. Od konce srpna nedosahovala armáda provádějící obklíčení nikdy dvojnásobné početní převahy nad obklíčenými. Její počet se pohyboval asi mezi 200 000 až 230 000 vojáků, kteří byli jen v první linii rozptýleni po okruhu dlouhém nejméně 27 mil. To znamená, že hlavní síly musely obsazovat okruh dlouhý nejméně 36 až 40 mil. Tento okruh byl nadto rozdělen na dvě části Moselou, již bylo možno přecházet jen po mostech ležících v jisté vzdálenosti za první linií. Jestliže stosedmdesátitisícová armáda nedokázala soustředit ani v jediném bodě tohoto okruhu přesilu a prorazit jej dříve, než by mohly nepříteli přijít dostatečné posily, pak z toho musíme vyvodit, že buď rozložení obkličujících vojsk bylo nade všechnu chválu, nebo že pokusy o průlom nebyly nikdy takové, jaké by měly být. Dozvíme se patrně, že zde - jako vůbec v této válce - politické úvahy ochromily vojenské akce.

Nebude-li nyní uzavřen mír, Francie jistě brzy pocítí následky této nové katastrofy. Předpokládáme, že v Metách zůstanou jako posádka obě divize zeměbrany. 2. sbor je už na cestě k Paříži, což však ještě nemusí znamenat, že se má podílet na obklíčení hlavního města. Připouštíme-li však tuto možnost, pak zbývá ještě šest sborů čili nejméně 130 000 až 140 000 mužů, které může Moltke poslat, kam se mu zlíbí. Komunikace mezi armádou a Německem {188} byly udržovány bez podstatné účasti vojsk prince Bedřicha Karla, který za tím účelem bude muset vyčlenit jen nepatrné množství vojáků, pokud to vůbec bude zapotřebí. Zbytek vojsk je k dispozici pro vpád do západní a jižní Francie. Nebude třeba držet je všechna pohromadě. Budou patrně rozdělena do dvou nebo tří těles, čítajících celkem i s von der Tannovým sborem nejméně 150 000 mužů, a dostanou rozkaz postupovat do těch částí Francie, jež dosud Němci neokupovali. Jeden sbor skoro jistě obsadí bohaté provincie Normandii a Maine až po Loiru; centrem této oblasti bude Le Mans, kde se sbíhá pět železničních tratí. Další sbor vyrazí směrem na Bordeaux, až očistí linii Loiry od Toursu po Nevers a až obsadí nebo zničí arzenály a vojenské továrny v Bourges. Tento sbor asi potáhne z Met přes Chaumont a Auxerre, kde ještě kraj nebyl vydrancován rekvizicemi. Třetí sbor by mohl táhnout přímo na jih, aby navázal spojení s generálem Werderem. Protože ve francouzském vnitrozemí neexistují téměř žádné pevnosti, které by si zasluhovaly toho názvu, nesetkají se tu německá vojska s odporem, nepočítáme-li bezvýznamný odpor nováčků a spíše pasívní, ale o to úpornější odpor obyvatelstva. Ještě uvidíme, zda Moltke využije těchto náhle uvolněných armád k pokusu o obležení nějakých dalších pevností nebo dokonce k pokusu o dobytí některého opevněného námořního přístavu, jako je například Cherbourg. Nemá zapotřebí dobývat už žádné další pevnosti kromě Phalsbourgu a Belfortu, které blokují hlavní železniční trati, a ovšem kromě Paříže.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1782 z 29. října 1870

Poznámky o válce - XXVI

{189} Nemáme už proč pochybovat, že armáda, která kapitulovala v Metách, skutečně měla 173 000 mužů, z nichž 140 000 bylo schopno boje a něco přes 30 000 bylo nemocných a raněných. V telegramu z Berlína "Daily News" sděluje údaje, které jsou prý podrobným výčtem složení těchto vojsk: 67 pěších pluků, 13 praporů chasseurs-à-pied^[b], 18 čtvrtých a náhradních praporů a 36 jezdeckých pluků. Z těchto jezdeckých pluků bylo 10 pluků kyrysnických, jeden pluk guides^[99], 11 dragounských, 2 hulánské a 3 husarské pluky, 6 pluků chasseurs-à-cheval^[c], 3 pluky chasseurs d'Afrique^[d] a kromě toho 6 náhradních eskadron. Nutno předpokládat, že tato informace pochází z pruského štábu v Berlíně a že obsahuje přehled o složení francouzských sil v Metách, sestavený buď na základě předběžných a nepřímých údajů, nebo na základě francouzských seznamů, které byly vítězům odevzdány při kapitulaci. Tato druhá eventualita se zdá být nejpravděpodobnější. Víme, že v Metách byly z pěších vojsk garda (8 pluků = 30 praporů a jeden prapor myslivců), 2. sbor (Frossardův, 3 divize), 3. sbor (Decaenův, dříve Bazainův, 4 divize), 4. sbor (Ladmiraultův, 3 divize), 6. sbor (Canrobertův, 3 divize) a jedna divize 5. (de Faillyho) sboru - dohromady 14 řadových divizí, z nichž měla každá jeden prapor myslivců a 4 pluky čili 12 praporů řadového vojska; jen s výjimkou dvou Canrobertových divizí, které myslivce neměly. Součet tedy činí 12 praporů myslivců a 168 řadových praporů, {190} čili spolu s gardou celkem 13 praporů myslivců a 198 pěších praporů a spolu s 18 náhradními prapory dohromady 229 praporů. To je o něco více než oněch 221 praporů, které udává jako celkový počet "Daily News". Na druhé straně je v našem výčtu uvedeno jen 64 pěších pluků, zatímco náš kolega udává 67 pluků. Z toho musíme vyvodit, že chybějící tři pluky tvořily metskou posádku a z o toho důvodu nejsou uváděny ve stavu "Rýnské armády". Rozdíl v počtu praporů lze vysvětlit snadno. Ztráty, které měly mnohé pluky při srpnových bitvách a při zářijových a říjnových výpadech jakož i v důsledku onemocnění, byly jistě tak velké, že jejich tři prapory musely být přeformovány ve dva nebo snad dokonce v jeden.

Že síly rovnající se velikostí Napoleonově armádě u Lipska^[100] mohly být vůbec donuceny ke kapitulaci, je věc dosud v dějinách válečnictví neslýchaná a ještě dnes, když už se to stalo, téměř neuvěřitelná. Bude však ještě nepochopitelnější, když srovnáme síly této armády se silami vítězů. Dne 18. srpna byl Bazaine zatlačen z výšin u Gravelotte pod ochranu děl metských pevnůstek a o několik dní později bylo dokončeno obklíčení pevnosti. Ale z armády, která bojovala u Gravelotte, byly 3 sbory, čili 75 praporů pod velením saského korunního prince vyčleněny, a to nejpozději 24. srpna, protože už o tři dny později porazilo jejich jezdectvo Mac-Mahonovy chasseurs-à-cheval u Buzancy. Před Metami tedy zůstalo 7 sborů čili 175 praporů a 12 praporů zeměbrany, celkem 187 praporů; a tato vojska měla obklíčit armádu čítající přinejmenším 221 praporů! V této době měl Bazaine k dispozici jistě nejméně 160 000 bojovníků. Prusové jistě učinili všechna opatření, aby nahradili ztráty z posledních bitev urychleným přísunem čerstvých vojáků ze svých záložních jednotek, nelze však předpokládat, že jejich prapory byly znovu doplněny na plnou sílu 1000 mužů. I kdybychom však tuto možnost připustili (s výjimkou zeměbrany, jejíž prapory čítají jen 500 až 600 mužů), ani tehdy by Prusové neměli větší síly než 182 000 vojáků a s jezdectvem a dělostřelectvem asi 240 000 mužů, tedy jen o polovinu , větší, než byla armáda uzavřená v Metách. Těchto 240 000 vojáků bylo roztaženo na frontě dlouhé 27 mil, přičemž je nepřebroditelná {191} řeka rozdělovala na dvě části. Za těchto okolností nelze pochybovat, že Bazaine mohl s masou svých vojsk prorazit kruh obklíčení, kdyby se o to byl skutečně pokusil - jinak bychom totiž museli předpokládat, že Francouzi nebyli už po Gravelotte těmi vojáky jako dříve, a k tomu nemáme žádné důvody.

Pisateli těchto "Poznámek" se zdá být naprosto nepochybné, že po vyhlášení republiky upustil Bazaine od průlomu z Met z politických důvodů. Stejně tak je jisté, že každý den odkladu snižoval jeho vyhlídky na úspěch takového průlomu, i když si Prusové sami nyní zřejmě myslí, že kdyby oni byli bývali v téže situaci, byli by to dokázali. Nadále nevysvětlitelná je však Bazainova nečinnost nebo aspoň nerozhodnost koncem srpna a na počátku září. Dne 31. srpna se pokouší zaútočit severovýchodním směrem a v tomto pokusu pokračuje po celou noc a po celé příští dopoledne. Pouhé tři pruské divize ho však stačí zatlačit pod ochranu děl v pevnůstkách. Pokus byl zřejmě neobyčejně slabý, jestliže vezmeme v úvahu obrovské síly, s nimiž ho mohl provést. Generál, který velí šestnácti divizím skvělé pěchoty, je zahnán třemi nepřátelskými divizemi! To je trochu moc.

Politické důvody, které prý způsobily Bazainovu nečinnost po revoluci ze 4. září, a politické intriky, do nichž se zapletl se souhlasem nepřítele v posledním stadiu obklíčení,^[101] plně odpovídají druhému císařství, k jehož restauraci v té či oné formě měly dopomoci. Jestliže generál velící jediné pravidelné armádě, kterou Francie tehdy měla, mohl pomýšlet na restauraci padlé dynastie s pomocí nepřítele, který vtrhl do jeho vlasti, pak to jen ukazuje, do jaké míry přestalo druhé císařství vůbec chápat francouzskou povahu.

Dosavadní Bazainova vojenská kariéra nebyla z nejskvělejších. Jeho mexické tažení^[102] jen dokázalo, že se staral spíš o odměnu než o slávu a pověst své vlasti. Za své jmenování vrchním velitelem Rýnské armády vděčí náhodným okolnostem; získal je ne proto, že byl nejvhodnějším kandidátem, nýbrž proto, že byl z možných kandidátů nejméně nevhodným, přičemž tu rozhodovalo všechno jiné než čistě vojenské motivy. Stane se nesmrtelným jako muž, který spáchal nejhanebnější čin v dějinách francouzských válek, {192} jako člověk, který znemožnil 160 000 Francouzů prolomit obklíčení nepřátelské armády, ačkoli byla za daných okolností absolutně slabší, a který své vojáky vydal do zajetí, když už nebylo co jíst.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1787 ze 4. listopadu 1870

Císařova obhajoba

{193} Stejně jako jiní velikáni v neštěstí domnívá se zřejmě i Ludvík Napoleon, že je veřejnosti dlužen vysvětlení příčin, které ho zcela proti jeho vůli vedly od Saarbrückenu k Sedanu. A tak jsme nyní dostali do rukou dokument, který má být jeho vysvětlením.^[103] Protože neexistuje žádný důkaz ani vnitřní, ani vnější vzbuzující podezření o pravosti tohoto dokumentu - spíše naopak, pokládáme ho prozatím za pravý. Ve skutečnosti jsme tím skoro povinni už z pouhé zdvořilosti; jestliže totiž někdy existoval nějaký dokument, který by vcelku i v podrobnostech potvrzoval názory, které na tuto válku vyslovovala "Pall Mall Gazette", je jím právě toto císařovo ospravedlňování.

Ludvík Napoleon sděluje, že si byl dokonale vědom velké početní převahy Němců a že jí doufal čelit rychlým vpádem do jižního Německa, aby si tím vynutil neutralitu této země a aby si po prvním úspěchu zajistil i spojenectví Rakouska a Itálie. Za tím účelem mělo být soustředěno 150 000 vojáků v Metách, 100 000 ve Štrasburku a 50 000 v Châlonsu. S prvními dvěma rychle soustředěnými armádami se hodlal u Karlsruhe přepravit přes Rýn, zatímco oněch 50 000 vojáků z Châlonsu mělo postoupit do Met, aby zabránili každému nepřátelskému pohybu do boků a týlu postupujících vojsk. Tento plán se však rozplynul hned, jak císař dorazil do Met. Našel tam jen 100 000 vojáků a ve Štrasburku jich bylo jen 40 000, zatímco Canrobertovy zálohy byly všude, jenom ne v Châlonsu, kde měly být. Mimoto nebyla vojska vybavena ani těmi nejnutnějšími potřebami nezbytnými pro tažení - tlumoky, stany, polními kuchyněmi a kotlíky. Kromě toho se vůbec {194} nevědělo, kde vlastně je nepřítel. Smělá a rázná ofenzíva se tak ve skutečnosti od samého začátku změnila ve velmi skromnou defenzívu.

Čtenáři "Pall Mall Gazette" v tom všem sotva najdou něco nového. Naše "Poznámky o válce" vyložily výše uvedený plán útoku jako plán z francouzského hlediska nejrozumnější a odhalily i příčiny, proč od něho muselo být upuštěno.^[e] Jednu okolnost, která se stala bezprostřední příčinou jeho prvních porážek, však císař nevysvětluje: proč totiž ponechal několik svých sborů těsně u hranic v útočných postaveních, což byla chyba, jestliže se od úmyslu útočit už dávno upustilo. Pokud jde o císařovy číselné údaje, podrobíme je kritice zanedlouho.

Příčiny zhroucení francouzské vojenské administrativy vidí císař v "nedostatcích naší vojenské organizace, jak existovala po padesát posledních let". Nebylo to však jistě poprvé, co tato organizace procházela zkouškou. Za krymské války se docela dobře osvědčila. Dávala skvělé výsledky na počátku italské války^[65], kdy ji v Anglii stejně jako v Německu pokládali za skutečný vzor armádní organizace. I tehdy se v ní nepochybně objevilo mnoho nedostatků. Tady však je ten rozdíl mezi včerejškem a dneškem: tehdy tato organizace fungovala, nyní nefunguje. Císaři se však nechce vysvětlovat tento rozdíl, který měl vysvětlit především. A přitom právě zde je největší slabina druhého císařství, které ničilo mechanismus této organizace všemi způsoby korupce a rozkrádání.

Když ustupující armáda dorazila do Met, "zvýšil příchod maršála Canroberta s jeho dvěma divizemi a zálohou bojový stav této armády na 140 000 mužů". Srovnáme-li tento údaj s počtem vojska, které nedávno složilo zbraně v Metách, jsme nuceni pozorněji prozkoumat čísla, jež uvádí císař. Štrasburská armáda se měla skládat z Mac-Mahonova, de Faillyho a Douayova sboru, dohromady z deseti divizí, a měla čítat 100 000 mužů. Nyní se však tvrdí, že neměla více než 40 000 vojáků. Nebudeme-li vůbec brát v úvahu tři Douayovy divize, ačkoli jedna z nich přišla Mac-Mahonovi {195} na pomoc při bitvě u Woerthu nebo po ní, znamenalo by to, že na jednu divizi (13 praporů) připadalo necelých 6000 mužů, čili jen 430 na prapor, i když nepočítáme ani s jediným vojákem pro jezdectvo a dělostřelectvo. Jakkoli ve věci defraudací a rozhazování rádi vzdáme druhému císařství všechnu čest, přece jen se nám nechce věřit, že by za dvacet dní po povolání záloh a vojáků z dovolené bylo v armádě 90 praporů, jejichž bojový stav by činil průměrně 430 místo 900 lidí. Pokud jde o metskou armádu, měla v gardě a v deseti divizích řadového vojska 161 praporů; když tedy vyjdeme z toho, že 100 000 vojáků uvedených v brožuře znamená jen pěchotu, a nebudeme počítat vůbec nic na jezdectvo či dělostřelectvo, stále ještě by to činilo nejvýš 620 mužů na prapor, což je určitě méně než ve skutečnosti. Ještě podivnější je to, že se po ústupu do Met zvětšila tato armáda příchodem dvou Canrobertových divizí a záloh na 140 000 mužů. Přírůstek tedy činil 40 000 mužů. Protože však "zálohy" přicházející do Met po Spichern mohlo tvořit jen jezdectvo a dělostřelectvo, neboť garda tam přišla už mnohem dříve, nemohly mít více než 20 000 vojáků. Na dvě Canrobertovy divize tak zbývá 20 000 mužů, což při 25 praporech znamená 800 vojáků na prapor. Canrobertovy prapory, které byly ze všech nejméně připraveny, se tudíž ukazují být početně daleko silnější než ty, které byly soustředěny a připraveny mnohem dříve. Jestliže však metská armáda čítala před bitvami ze 14., 16. a 18. srpna jen 140 000 mužů, jak se mohlo stát, že po ztrátách za tyto tři dny, které rozhodně činily nejméně 50 000 mužů, po ztrátách při pozdějších výpadech a po úmrtí způsobených nemocemi mohl Bazaine odevzdat Prusům stále ještě více než 173 000 zajatců? Zabývali jsme se těmito čísly jen proto, abychom ukázali, že si navzájem odporují a že se rozcházejí se všemi známými fakty tohoto tažení. Můžeme je okamžitě odmítnout jako naprosto falešná.

Kromě armádní organizace tu byly i jiné okolnosti, které zabránily císařskému orlu v letu za vítězstvím. Bylo to především "špatné počasí", potom "těžká zavazadla" a konečně "naše naprostá a stálá neinformovanost o postavení a síle nepřátelských armád". Tyto tři okolnosti jsou vskutku velmi nepříjemné. Špatné {196} počasí však měly obě strany; vždyť král Vilém se ve všech svých ozbožných poukazech na Prozřetelnost^[104] ani jednou nezmípil o tom, že by nad německými postaveními zářilo slunce, zatímco francouzská postavení zaléval liják. Zatíženi zavazadly byli Němci také. A co se týče neinformovanosti o nepříteli, existuje dopis, který poslal Napoleon I. svému bratru Josefovi, jenž si na stejnou potíž stěžoval ve Španělsku.^[105] Tento dopis zrovna neoplývá poklonami generálům, kteří si takto stěžovali. Praví se v něm, že když generálové nevědí, kde je nepřítel, je to jejich chyba a dokazuje to, že své věci nerozumějí. Nad podobnými omluvami špatného velení člověk občas zapochybuje, zda je tato brožura psána opravdu pro dospělé lidi.

To, co Ludvík Napoleon píše o své vlastní úloze, jeho přátele příliš nepotěší. Po bitvách u Woerthu a Spichern se "rozhodl okamžitě odvést armádu zpět do châlonského tábora". Ministerská rada tento plán sice zprvu schválila, avšak o dva dny později ho považovala za plán, který by mohl "působit nepříznivým dojmem na veřejné mínění", a císař, když o tom dostal dopis od pana E. Olliviera (!), od plánu upustil. Vede armádu na levý břeh Mosely a pak - "protože nepředvídá žádnou generální bitvu, nýbrž očekává jen dílčí srážky" - ji opouští a odjíždí do Châlonsu. Hned po jeho odjezdu dochází 16. a 18. srpna k bitvám, v jejichž důsledku byl Bazaine se svou armádou uzavřen v Metách. Mezitím císařovna a ministři překročili svou pravomoc a za císařovými zády svolali sněmovnu. Svolání tak mimořádně mocného sboru, jakým byl Zákonodárný sbor Arkaďanů^[106] zpečetilo osud císařství. Opozice - tvořilo ji, jak známo, 25 poslanců - se stala všemocnou a "paralyzovala vlastenecké nadšení většiny a aktivitu vlády", která, jak se všichni ještě pamatujeme, nebyla vládou úlisného Olliviera, nýbrž hrubého Palikaa.

"Od té chvíle se zdálo, že se ministři obávají vyslovit císařovo jméno; a císař který opustil armádu a zřekl se velení jen proto, aby se znovu ujal otěží vlády, brzy zjistil, že nemůže dohrát svou roli do konce."

Císařovi bylo vskutku dáno najevo, že je vlastně sesazen, že se znemožnil. Většina lidí, kteří mají jakousi sebeúctu, by se za těchto okolností zřekla trůnu. On ale ne; jeho nerozhodnost, {197} abychom užili nejjemnějšího možného výrazu, trvá dál. Jako pouhá přítěž jede za Mac-Mahonovou armádou; nemá sil něco dobrého udělat, je však dost silný, aby tomu zabránil. Pařížská vláda trvá na tom, aby Mac-Mahon vytáhl vyprostit Bazaina. Mac-Mahon odmítá, protože by to znamenalo zahnat jeho armádu do jisté záhuby; Palikao však na tom trvá.

"Císař se tomu neprotivil. Ani mu nepřišlo na mysl protivit se radám vlády a císařovny regentky, která projevila tolik moudrosti a energie v největších obtížích."

Obdivujeme pokoru člověka, který dvacet let tvrdil, že pro Francii existuje jediná cesta k záchraně, když se podřídí jeho individuální vůli, a který nyní, kdy "z Paříže diktují plán tažení odporující nejelementárnějším zásadám válečného umění", neodporuje, protože mu nikdy ani nepřišlo na mysl protivit se radám císařovny regentky, která atd. atd.!

Popis stavu armády, která podnikla tento osudný pochod, do všech podrobností odpovídá našemu tehdejšímu hodnocení.^[f] Uvádí jen jednu polehčující okolnost: de Faillyho sbor to za svého ústupu, který se prováděl usilovnými pochody, zařídil alespoň tak, že bez boje ztratil "téměř všechna svá zavazadla". Zřejmě však tuto výhodu dostatečně neocenil.

Armáda došla 21. srpna do Remeše. Dne 23. srpna dorazila až k řece Suippes u Béthenivillu, na přímé cestě do Verdunu a Met. Zásobovací potíže však donutily Mac-Mahona, aby se neodkladně vrátil k železniční trati; proto se 24. srpna vojska obrátila vlevo a dosáhla Rethelu. Celý 25. srpen padl na rozdílení potravin vojskům. Dne 26. srpna přechází hlavní stan do Tourteronu, dvanáct mil na východ odtud, a 27. srpna do Chesne-le-Populeux, ještě o šest mil dále. Když tu Mac-Mahon zjistil, že ho ze všech stran obkličuje osm německých armádních sborů, rozkázal, aby se znovu ustupovalo k západu. V noci však přišly z Paříže rozhodné příkazy, aby táhl na Mety.

"Císař mohl bezesporu tento příkaz zrušit, rozhodl se však, že nebude odporovat rozhodnutí regentství."

{198} Tato ctnostná rezignace přiměla Mac-Mahona poslechnout, a tak dorazil 28. srpna do Stonne, ležícího šest mil dále na východ. Avšak "tyto rozkazy a protirozkazy způsobily zdržení pochodu". Mezitím "pruská armáda postupovala usilovnými pochody, kdežto my jsme byli přetíženi zavazadly" (opět!), "takže nám s našimi unavenými vojsky trvalo šest dní, než jsme urazili 25 francouzských mil^[g]". Pak následovaly bitvy z 30. a 31. srpna a z 1. září a katastrofa, která je popsána velmi důkladně, avšak bez nějakých nových podrobností. A konečně přichází poučení, které si je z toho třeba vzít:

"Boj byl zajisté nerovný, byl by se však protáhl na delší dobu a skončil by pro naše zbraně méně katastrofálně, kdyby se vojenské operace neustále nepodřizovaly politickým úvahám."

Je už osudem druhého císařství a všeho, co je s ním spojeno, že jeho pádu nikdo nelituje. Soucit, který je to nejmenší, čím lze obdařit každého, koho potkalo velké neštěstí, se zřejmě na druhé císařství nijak nevztahuje. Zdá se, že mu byla dokonce odepřena i "honneur au courage malheureux"^[h], kterýžto výraz nyní nelze pronést francouzsky bez jisté ironie. Pochybujeme, že bude mít Napoleon za daných okolností nějaký užitek z dokumentu, podle něhož jeho vynikající strategickou intuici pokaždé zmařily absurdní příkazy pařížské vlády, diktované politickými motivy, zatímco jeho moc zrušit tyto absurdní příkazy byla zase mařena jeho neomezeným respektem před císařovniným regentstvím. To nejlepší, co se o této vzácně ubohé brožuře dá říci, je to, že vpravdě potvrzuje, k jak špatným koncům musí nutně dospět válka, jestliže se "vojenské operace neustále podřizují politickým úvahám".

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1788 z 5. listopadu 1870

Boj ve Francii

{199} V prvních šesti týdnech války, kdy německá vítězství následovala rychle jedno za druhým, kdy síly útočníka nebyly ještě zcela vypotřebovány a kdy v poli ještě byly francouzské armády schopné odporu, byl tento boj, všeobecně řečeno, stále ještě bojem mezi armádami. Obyvatelstvo napadených oblastí se boje účastnilo jen málo. Asi tucet alsaských rolníků bylo sice za účast v bojích nebo za zmrzačení raněných postaveno před válečný soud a zastřeleno, ale takové tragédie jako v Bazeilles byly jen výjimkou. Nejlépe to dokazuje obrovský dojem, jaký tato tragédie vyvolala, a ostrý spor v tisku, vedený o to, do jaké míry bylo počínání Němců v této vesnici oprávněné či naopak. Kdyby mělo smysl začínat tento spor znovu, mohli bychom na základě výpovědí bezúhonných očitých svědků dokázat, že obyvatelé Bazeilles skutečně přepadli zraněné Bavory, ztýrali je a pak je vrhli do domů zapálených granáty a že nato generál von der Tann vydal nesmyslný a barbarský rozkaz zničit celou osadu - rozkaz nesmyslný a barbarský hlavně proto, že to znamenalo zapálit domy, v nichž ležely stovky jeho vlastních raněných. Ať je tomu jakkoli, Bazeilles bylo zničeno v zápalu bitvy a v průběhu boje, který je z nejzuřivějších - boje o jednotlivé domy a ulice - kdy bylo nutné rozhodovat se rychle a jednat na základě hlášení a kdy na jedné ani na druhé straně nebyl čas přezkoumávat výpovědi a naslouchat radám.

Během posledních šesti týdnů se charakter války podstatně změnil. Francouzské pravidelné armády zmizely; bojují nováčci, kteří nejsou vycvičeni a lze je už proto pokládat za víceméně {200} nepravidelná vojska. Kdykoli se pokusí bojovat hromadně v otevřeném poli, jsou snadno poraženi; bojují-li však ve vesnicích a ve městech pod ochranou barikád a střílen, ukazuje se, že dovedou klást vážný odpor. K tomuto způsobu boje, k nočním přepadům a jiným překvapivým akcím drobné války je vybízejí provolání a příkazy vlády, která také nabádá obyvatelstvo oblastí, v nichž operují, aby jim poskytovalo všemožnou podporu. Tento odpor by mohl být snadno zlomen, kdyby nepřítel disponoval silami postačujícími k okupaci celé země. Až do kapitulace Met však nepřítel tyto síly neměl. Okupanti vypotřebovali své síly ještě dříve, než dosáhli na jedné straně Amiensu, Rouenu, Le Mansu, Bloisu, Toursu a Bourges a na druhé straně Besangonu a Lyonu. A k tomu, že jejich síly byly vypotřebovány tak rychle, v nemalé míře přispěl i tento rostoucí a sílící odpor. Legendární "čtyři huláni" už dnes nemohou vtrhnout do vsí nebo do měst daleko od svých linií a nařídit obyvatelstvu, aby se absolutně podřídilo jejich rozkazům, aniž přitom riskují, že budou zajati nebo zabiti. Rekviziční oddíly musejí být doprovázeny mohutnými silami a jednotlivé roty nebo eskadrony se musejí při ubytování ve vesnici mít velice na pozoru před nočními přepady a na pochodu se musí střežit léček. Kolem každého německého postavení se táhne pás země nikoho a právě tam je odpor lidu cítit nejsilněji. A aby potlačili tento lidový odpor, uchýlili se Němci k válečným zákonům, které jsou právě tak zastaralé jako barbarské. Jednají podle zásady, že má být spáleno každé město či vesnice, kde se jeden nebo více obyvatel účastní obrany, střílí po německých vojscích a vůbec pomáhá Francouzům; že každý muž zajatý se zbraní v ruce, který ale není podle jejich názoru vojákem pravidelné armády, má být okamžitě zastřelen; a že všude tam, kde se podle jejich důvodné domněnky takto provinila více či méně značná část obyvatelstva, mají být všichni muži schopní nosit zbraň okamžitě pobiti. Tento systém se nelítostně provádí už téměř šest týdnů a dodnes je plně v platnosti. Nelze otevřít německé noviny, aby člověk nenarazil na půltucet zpráv o takových vojenských exekucích, které se tam chápou jako něco zcela přirozeného, jako pouhá opatření vojenského soudnictví prováděná s ušlechtilou přísností "počestnými {201} vojáky" na "zákeřných vrazích a banditech". Neexistují tu žádné nepořádky, žádné divoké plundrování, žádné znásilňování žen, žádná nepravidelnost. Nic takového. Všechno se dělá na rozkaz a systematicky: odsouzená vesnice se obklíčí, obyvatelé se vyženou, zabaví se potraviny a podpálí se domy; skuteční nebo domnělí viníci jsou zatím postaveni před válečný soud, kde je s neomylnou jistotou očekává krátká zpověď a půl tuctu kulek.V Ablisu, ve ves-nici s 900 obyvatel, ležící na silnici do Chartres, francouzští nepravidelní bojovníci v noci přepadli eskadronu 16. (šlesvicko-holštýnského) husarského pluku, která přitom ztratila polovinu mužů; aby byla tato opovážlivost potrestána, vtrhla do Ablisu celá jezdecká brigáda a vypálila celou vesnici; dvě různé zprávy - obě od účastníků tohoto dramatu - uvádějí, že z obyvatelstva byli vybráni všichni muži schopní nosit zbraň a bez výjimky byli zastřeleni nebo rozsekáni na kusy. To však je jen jeden z velmi mnoha případů. Jeden bavorský důstojník, který je se svým oddílem nedaleko Orleansu, píše, že spálili ve dvanácti dnech pět vesnic. A nebude přehnané, řekneme-li, že všude ve střední Francii, kudy procházejí německé pohyblivé kolony, je jejich cesta až příliš často poznamenána ohněm a krví.

Dnes, v roce 1870, asi sotva stačí říci, že to je legitimní způsob vedení války a že zasahování civilního obyvatelstva a vůbec kohokoli, kdo není patřičným způsobem uznán za vojáka, se rovná banditství a může být potlačováno ohněm a mečem. Tak bylo možno jednat za Ludvíka XIV. a Bedřicha II., kdy bojovaly jen armády. Ale od americké války za nezávislost až po americkou občanskou válku není už účast obyvatelstva ve válce výjimkou, nýbrž pravidlem, a to jak v Evropě, tak v Americe. Každý národ, který se pokořil jen proto, že jeho armády už nebyly schopny odporu, se setkával se všeobecným pohrdáním jako národ zbabělců; a všude, kde se lid energicky postavil na takový nepravidelný odpor, zjistili okupanti velmi brzy, že se nemohou řídit zastaralým zákoníkem krve a ohně. Angličané v Americe^[107], Francouzi za Napoleona ve Španělsku^[82], Rakušané roku 1848 v Itálii a v Uhrách byli strachem před represáliemi vůči svým vlastním zajatcům velmi brzy donuceni uznat odpor lidu za zcela legitimní. Dokonce {202} ani Prusové roku 1849 v Bádensku či papež^[ch] po Mentan^[108] se neodvážili střílet bez rozdílu zajatce, i když to byli nepravidelní bojovníci a "rebelové". Existují jen dva moderní příklady nelítostného použití zastaralého "vyhlazovacího" principu: Angličané tak potlačili povstání sipáhijů v Indň^[109] a Bazaine se svými Francouzi si tak počínal v Mexiku^[102].

Pruská armáda je ze všech armád světa poslední, kdo by měl obnovovat takovéto praktiky. Roku 1806 se Prusko zhroutilo jen proto, že nikde po celé zemi nebylo ani stopy po tomto duchu národního odporu. Po roce 1807 dělali ti, kdo se zabývali reorganizací státní správy a armády, všechno, co mohli, aby tohoto ducha probudili. Tehdy ukázalo Španělsko slavný příklad toho, jaký odpor může národ klást armádě okupantů. Všichni pruští vojevůdci dávali svým krajanům tento příklad za vzor. Scharnhorst, Gneisenau a Clausewitz byli v tomto směru zajedno a Gneisenau se dokonce sám odebral do Španělska, aby bojoval proti Napoleonovi. Celý nový vojenský systém, který byl tehdy v Prusku zaveden, byl pokusem o organizování lidového odporu proti nepříteli, aspoň potud, pokud to bylo možné za absolutní monarchie. Nejenže všichni tělesně schopní muži měli projít armádou a pak sloužit v zeměbraně^[13] až do svého čtyřicátého roku, nýbrž i všichni jinoši ve věku od sedmnáctí do dvaceti let a dospělí muži od čtyřiceti do šedesáti let se měli stát příslušníky domobrany čili levée en masse^[i], jež měla povstávat v týlu a v bocích nepřítele, rušit jeho pohyby, přetínat mu přísun a zajímat kurýry, používat všech dostupných zbraní a uplatňovat bez rozdílu všechny prostředky, které byly po ruce, aby byl vetřelec uveden ve zmatek, - ,,čím účinnější jsou tyto prostředky, tím lépe" - a především "nenosit vůbec žádný stejnokroj, aby se domobranci mohli kdykoli opět vydávat za civilisty a aby je nepřítel nepoznal". Celé toto "Landsturm-Ordnung"^[110], jak se nazýval příslušný zákon z roku 1813, je sestaveno v tomto duchu nekompromisního národního odporu, jemuž jsou všechny prostředky spravedlivé a nejlepší jsou ty nejúčinnější. Autorem tohoto zákona není nikdo jiný než Scharnhorst, {203} organizátor pruské armády. Tohle všechno však měli dělat Prusové proti Francouzům, a jestliže nyní Francouzi jednají stejně proti Prusům, je to něco zcela jiného. To, co bylo v jednom případě vlastenectví, je v druhém případě banditství a zbabělé vraždění.

Faktem je, že se dnešní pruská vláda stydí za toto staré, polorevoluční "Nařízení o domobraně" a že se svými akcemi ve Francii snaží, aby se na ně zapomnělo. Ale každá nová zpupná krutost, jíž se ve Francii dopustí, bude toto nařízení stále víc připomínat; a ospravedlňování tohoto hanebného způsobu vedení války jen znovu dokáže, že zatímco se pruská armáda od dob Jeny^[40] nesmírně zlepšila, pruská vláda rychle vytváří právě ten stav, který Jenu umožnil.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1793 z 11. listopadu 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - etapní velitel. (Pozn. red.)

b - pěších myslivců. (Pozn. red.)

c - jízdních myslivců. (Pozn. red.)

d - afrických střelců. (Pozn. red.)

e Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)

f Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)

g Francouzská míle (lieue) = 4,45 km. (Pozn. red.)

h - "čest poraženým". (Pozn. red.)

ch - tj. Pius IX. (Pozn. red.)

i - všeobecné výzvy (milice). (Pozn. red.)

92 Engels má na mysli Bazainovo a Bismarckovo jednání o uzavření příměří, které se konalo v září a v říjnu a bylo 24. října 1870 přerušeno. Asi v téže době se připravovalo jednání mezi vládou národní obrany a Bismarckem na základě anglické nabídky na mírové zprostředkování. Toto jednání vedl ve Versailles Thiers s Bismarckem od 1. do 6. listopadu 1870. Skončilo bezvýsledně.

93 Jde o provincie, které byly součástí Pruska před připojením nového území v letech 1864-1866, totiž o Východní a Západní Prusy, Braniborsko, Pomořany, Slezsko, Poznaňsko, Sasko, Vestfálsko a Porýnskou provincii.

94 Jde o delegaci vlády národní obrany, kterou tvořili Glais-Bizoin, Crémieux a Fourichon a která byla v polovině září 1870 poslána do Toursu, aby zorganizovala v provinciích odpor proti německému vpádu, shromáždila a vyzbrojila nové jednotky a navázala styky se zahraničím. Od počátku října až do konce války byl v čele delegace Gambetta, který vedl ministerstvo války a vnitra. Počátkem prosince 1870 odjela delegace do Bordeaux.

95 "Vasrpoláci" (Wasserpolacken - vodní Poláci) - od 17. století používaná přezdívka Poláků, kteří žili v Horním Slezsku a zabývali se plavením dřeva po Odře. Později se tak říkalo polskému obyvatelstvu Horního Slezska, které bylo po několik století pod pruskou nadvládou.

Mazuři - polský kmen, žijící v severovýchodním Polsku a v jižní části bývalých Východních Prus. Přes násilnou germanizaci si Mazuři, žijící na území bývalých Východních Prus, zachovali své osobité národní rysy. V německé historické literatuře 19. století se rozšířil mylný názor, že Mazuři žijící ve Východních Prusích ztratili veškerý kontakt s polským národem.

96 Freischaaren - bádenské dobrovolnické oddíly, které bojovaly v revoluční bádensko-falcké armádě proti pruským vojskům, vyslaným v době tažení za říšskou ústavu z roku 1849, aby potlačila povstání v jižním a v západním Německu. Bádenské a falcké dobrovolnické oddíly neměly pevnou organizaci, byly neukázněné a vojensky špatně vycvičené. Akcí Willichova dobrovolnického oddílu, který se skládal z dělníků a vynikal kázní a bojeschopností, se zúčastnil i Engels. Podrobnou charakteristiku dobrovolnických oddílů bádensko-falcké revoluční armády podal Engels ve své práci "Německá kampaň za říšskou ústavu" (viz Marx-Engels, Spisy 7).

97 Na říčce Bull-Runu u města Manassasu (30 km od Washingtonu) došlo 21. července 1861 k prvni velké bitvě občanské války v USA (1861-1865), v níž byla armáda severních států na hlavu poražena. Vojska Severu (yankee byla původně přezdívka obyvatel severních států Unie) byla složena z nevycvičených dobrovolníků, kteří měli za sebou většinou teprve několik měsíců služby v armádě, a proto se zdaleka nevyrovnali kádrové armádě jižních otrokářských států.

98 Britití dobrovolníci - teritoriální domobrana, vytvořená v Anglii v letech 1859-1861. Podle zákona o organizaci dobrovolnických vojsk z roku 1863 museli dobrovolníci absolvovat nejméně 30 cvičení a mohli být povoláni jen v případě nepřátelského vpádu do Anglie. V řadě článků o britských dobrovolnících (viz Marx-Engels, Spisy 15) kritizoval Engels jejich špatnou vojenskou organizaci, nedostatečnou přípravu důstojníků a neuspokojivý systém výcviku.

99 "Guides" ("tělesná stráž") byly zvláštní jednotky v několika evropských armádách, kterých se používalo jako průvodců vojsk; ve francouzské armádě za druhého císařství stejně jako za Napoleona I. chránili guidové štáb a byli císařovou osobní stráží.

100 V bitvě u Lipska ve dnech 16.-19. října 1813 byla armáda Napoleona I. poražena spojeneckými vojsky šesté protifrancouzské koalice (Ruska, Pruska, Rakouska, Švédska aj.). V této "bitvě národů" měly obě strany na bojišti dohromady na 500 000 vojáků. Vítězství spojenců rozhodlo o výsledku tažení a vedlo k úplnému osvobození Německa z napoleonské nadvlády.

101 Po pádu druhého císařství 4. září 1870 se Bazaine vzdal pokusů prorazit rozhodným způsobem blokádu Met a v září a říjnu zahájil přímé jednání o příměří s Bismarckem (viz též poznámku ^[92]). Chtěl dosáhnout toho, aby německá vojska zrušila obklíčení Met a umožnila použití uzavřených tam vojsk k obnovení císařství. Jako předběžnou podmínku si Bismarck kladl, aby bývalá císařovna regentka uznala připojení Alsaska a Lotrinska k Německu. Jednání bylo přerušeno, když Eugenie, která byla v emigraci v Anglii, odmítla Bismarckovu podmínku přijmout.

102 Mexické tažení (1861-1867) - ozbrojená intervence Francie, zpočátku spolu s Anglií a Španělskem, jejímž cílem bylo potlačit mexickou revoluci a přeměnit Mexiko v kolonii evropských mocností. Anglie a Francie mimoto chtěly použít Mexika jako nástupiště, odkud by mohly zasahovat do občanské války v USA a podporovat otrokářský Jih. Francouzským vojskům se podařilo v létě 1863 obsadit hlavní město Mexico a vyhlásit "císařství", jehož panovníkem se stal chráněnec Napoleona III., rakouský arcivévoda Maxmilián. Spolu s Maxmiliánem přišel do Mexika i Bazaine, který vedl boj proti mexickým vlastencům nejsurovějšími prostředky. Hrdinný osvobozenecký boj mexického lidu však skončil tím, že francouzští interventi byli poraženi a museli roku 1867 svá vojska z Mexika odvolat. Expedice do Mexika stála Francii ohromné výdaje a způsobila druhému císařství vážné škody (viz Marx-Engels, Spisy 15, zde).

103 Engels má na mysli brožuru Napoleona Ill. "Campagne de 1870. Des causes qui ont amené la capitulation de Sédan. Par un Officier attaché a l'État-Major Général, avec les plans de la place et de bataille" ["Tažení z roku 1870. Příčiny sedanské kapitulace. Napsal důstojník, přidělený k hlavnímu štábu, s plánem pevnosti a bitvy"]. Brožura vyšla anonymně na podzim 1870 v Bruselu.

104 Narážka na telegram Viléma I. po bitvě u Sedanu, v němž král komentoval výsledek bitvy slovy: ,,Jaký obrat způsobila boží ruka!"

105 "Mémoires et correspondance politique et militaire du Roi Joseph" ["Paměti a korespondence krále Josefa o politických a vojenských záležitostech"], sv. IV, Paříž 1854, str. 425.

106 Arkaďané - ironická přezdívka bonapartistické většiny v Zákonodárném sboru, odvozená jednak od klubu v rue des Arcades v Paříži, kde se scházeli Napoleonovi stoupenci, jednak narážka na blažený život Arkádie, opěvovaný ve staré řecké poezii.

107 Jde o počínání Angličanů ve válce anglických kolonií v Severní Americe za nezávislost (1775-1782). Za této války se rozvinulo v zemi masové partyzánské hnutí a jádrem vojsk amerických kolonistů byly dobrovolnické sbory.

108 U Mentany porazila 3. listopadu 1867 francouzská vojska spolu s papežovou žoldnéřskou gardou Garibaldiho dobrovolníky, kteří podnikli pochod na Řím, aby sjednotili papežský stát s Itálií; porážka Garibaldiho byla signálem k vystupňování reakce.

109 V Indii došlo v letech 1857-1859 k velikému lidovému povstání proti anglickému koloniálnímu panství. Povstání vypuklo na jaře roku 1857 mezi takzvanými sipáhíjskými útvary bengálské armády sestavenými z domorodců a zachvátilo největší kraje severní a střední Indie. Hlavní hybnou silou povstání byli rolníci a chudí řemeslníci ve městech. Povstání vedené místními feudály bylo poraženo pro feudální rozdrobenost Indie, pro náboženské a kastovní rozdíly a také pro vojenskotechnickou převahu kolonizátorů.

110 Míní se "Verordnung Uber den Landsturm" ("Nařízení o domobraně"), uzákoněné v Prusku 21. dubna 1813.