Karel Marx
Kapitál, II. díl

Kapitola osmá

Fixní kapitál a oběžný kapitál

I. Rozdíly formy

V knize I, kap. VI, jsme viděli, že část konstantního kapitálu si vůči výrobkům, k jejichž vytváření přispívá, zachovává určitou užitnou formu, v níž vchází do výrobního procesu. Plní tedy v kratších či delších obdobích ve stále se opakujících pracovních procesech stále znovu tytéž funkce. Tak na př. pracovní budovy, stroje atd., zkrátka všechno, co shrnujeme pod názvem pracovní prostředky. Tato část konstantního kapitálu odevzdává výrobku hodnotu tou měrou, jak spolu se svou užitnou hodnotou ztrácí svou směnnou hodnotu. Toto odevzdávání hodnoty čili toto přecházení hodnoty takových výrobních prostředků na výrobek, při jehož vytváření spolupůsobí, se stanoví průměrem; měří se průměrnou dobou jejich fungování, která zahrnuje dobu od okamžiku, kdy výrobní prostředky vcházejí do výrobního procesu, až do okamžiku, kdy jsou úplně opotřebovány, dožijí a musí být nahrazeny novými exempláři téhož druhu čili reprodukovány.

Zvláštností této části konstantního kapitálu — pracovních prostředků ve vlastním slova smyslu — je tedy toto:

Část kapitálu se zálohuje ve formě konstantního kapitálu, t. j. ve formě výrobních prostředků, které fungují jako činitelé pracovního procesu do té doby, dokud si uchovávají samostatnou užitnou formu, v níž vstupují do pracovního procesu. Hotový výrobek, tedy i činitelé, kteří výrobek vytvářejí, pokud jsou přeměněni ve výrobek, jsou vyvrhováni z výrobního procesu a přecházejí jako zboží ze sféry výroby do sféry oběhu. Naproti tomu pracovní prostředky, jakmile jednou vstoupí do sféry výroby, už ji nikdy neopouštějí. Jejich funkce je natrvalo připoutává ke sféře výroby. Část zálohované kapitálové hodnoty se fixuje v této formě, určené funkcí pracovních prostředků ve výrobním procesu. Tím, že pracovní prostředek funguje, a proto se opotřebovává, přechází část jeho hodnoty na výrobek, druhá část zůstává fixována v pracovních prostředcích, zůstává tedy ve výrobním procesu. Takto fixovaná hodnota se stále zmenšuje, až pracovní prostředky doslouží, a tedy i jejich hodnota se v delším či kratším období rozdělí na masu výrobků, které vycházejí z řady ustavičně se opakujících pracovních procesů. Pokud však pracovní prostředek stále ještě působí jako pracovní prostředek, tedy pokud nemusí být nahrazen novým exemplářem téhož druhu, zůstává v něm neustále fixována hodnota konstantního kapitálu, kdežto druhá část hodnoty v něm původně fixované přechází na výrobek a obíhá tedy jako součást zásoby zboží. Čím déle pracovní prostředek vydrží, čím pomaleji se opotřebovává, tím déle zůstává hodnota konstantního kapitálu fixována v této užitné formě. Ať už však je stupeň jeho trvanlivosti jakýkoli, je stupeň, v němž odevzdává svou hodnotu, vždy nepřímo úměrný celkové době jeho fungování. Jestliže se ze dvou strojů stejné hodnoty opotřebuje jeden za pět let, druhý za deset, odevzdá první stroj za stejnou dobu dvakrát víc hodnoty než druhý.

Tato část kapitálové hodnoty, fixovaná v pracovních prostředcích, obíhá stejně jako kterákoli jiná část. Viděli jsme vůbec, že celá kapitálová hodnota neustále obíhá a v tomto smyslu je tedy celý kapitál oběžným kapitálem. Ale oběh té části kapitálu, kterou zde zkoumáme, má zvláštní ráz. Předně neobíhá ve své užitné formě, obíhá jen její hodnota, a to jen postupně, po částech, tou měrou, jak přechází ze zkoumané části kapitálu na výrobek, který obíhá jako zboží. Po celou dobu fungování této části zůstává v ní část její hodnoty stále fixována, zachovává si svou samostatnost vůči zbožím, k jejichž výrobě přispívá. Touto zvláštností nabývá tato část konstantního kapitálu formy fixního kapitálu [fixes Kapital]. Všechny ostatní hmotné součásti kapitálu zálohovaného na výrobní proces tvoří naproti tomu oběžný neboli plynoucí kapitál [zirkulierendes oder flüssiges Kapital].

Část výrobních prostředků — totiž takové pomocné látky, které pracovní prostředky při svém fungování samy spotřebovávají, jako na př. uhlí spotřebované parním strojem, nebo ty, které jen proces podporují, jako svítiplyn atd. — tato část výrobních prostředků nevchází hmotně do výrobku. Jen jejich hodnota tvoří část hodnoty výrobku. Ve svém vlastním oběhu vnáší výrobek do oběhu i hodnotu takovýchto výrobních prostředků. To mají společné s fixním kapitálem. Ale v každém pracovním procesu, do něhož vcházejí, jsou úplně spotřebovány, a musí se proto pro každý nový pracovní proces úplně nahradit novými exempláři téhož druhu. Po dobu svého fungování si tedy neuchovávají svou samostatnou užitnou formu. V době jejich fungování nezůstává tedy ani jedna část kapitálové hodnoty fixována ve své dřívější užitné podobě, v naturální formě takových výrobních prostředků. To, že tato část pomocných látek nevchází do výrobku hmotně, nýbrž vchází do hodnoty výrobku jen svou hodnotou, jako část hodnoty výrobku, a to, co s tím souvisí, že totiž fungování těchto látek je pevně vázáno na sféru výroby, to svedlo některé ekonomy, jako na př. Ramsaye, k tomu, že je (směšujíce zároveň fixní a konstantní kapitál) zařadili do kategorie fixního kapitálu.

Ta část výrobních prostředků, která hmotně vchází do výrobku, tedy surovina atd., nabývá tím zčásti forem, v nichž může později vejít jako spotřební předměty do individuální spotřeby. Vlastní pracovní prostředky, hmotní nositelé fixního kapitálu, se spotřebovávají jen produktivně a nemohou vejít do individuální spotřeby, protože nevcházejí do výrobku čili do té užitné hodnoty, kterou pomáhají tvořit, nýbrž naopak zachovávají si vůči ní svou samostatnou formu až do svého úplného opotřebování. Výjimku tvoří dopravní prostředky. Užitečný efekt, který přinášejí za svého produktivního fungování, tedy za svého pobytu ve výrobní sféře — přemisťování — vchází zároveň i do individuální spotřeby, na př. cestujícího. Ten v tomto případě platí také za spotřebu, jako platí za užívání jiných spotřebních předmětů. Viděli jsme, že na př. v chemické výrobě surovina a pomocné látky spolu někdy splývají. Stejně tak tomu bývá i s pracovními prostředky, pomocnými látkami a surovinou. Tak na př. v zemědělství látky přidané do půdy k jejímu zlepšení vcházejí zčásti do rostlinného produktu jako činitelé jeho tvorby. Na druhé straně je jejich účinek rozdělen na delší období, na př. na 4—5 let. Část jich tedy hmotně vchází do výrobku, a tím na něj přenáší svou hodnotu, kdežto druhá část zůstává ve své staré užitné formě a fixuje v ní i svou hodnotu. Existuje nadále jako výrobní prostředky a zachovává si tudíž formu fixního kapitálu. Jako tažný dobytek je vůl fixním kapitálem. Slouží-li však za potravu, nefunguje už jako pracovní prostředek, tedy také ne jako fixní kapitál.

To, co propůjčuje části kapitálové hodnoty vynaložené na výrobní prostředky charakter fixního kapitálu, spočívá výhradně ve zvláštním způsobu, jakým tato část kapitálu obíhá. Tento zvláštní způsob oběhu vyvěrá ze zvláštního způsobu, jakým pracovní prostředky přenášejí svou hodnotu na výrobek, tedy ze zvláštní úlohy, jakou pracovní prostředky hrají za výrobního procesu jako činitelé tvorby hodnoty. Tento způsob sám zase vyvěrá ze zvláštního charakteru, jaký má fungování pracovních prostředků v pracovním procesu.

Víme, že táž užitná hodnota, která vychází z jednoho pracovního procesu jako výrobek, vchází do druhého pracovního procesu jako výrobní prostředek. Výrobek se stává fixním kapitálem jen tím, že ve výrobním procesu funguje jako pracovní prostředek. Naproti tomu, pokud sám teprve vychází z procesu, naprosto ještě není fixním kapitálem. Na př. stroj jako výrobek resp. zboží továrníka-výrobce strojů patří k jeho zbožnímu kapitálu. Fixním kapitálem se stává teprve v rukou kupce, kapitalisty, který ho produktivně použije.

Za jinak stejných podmínek roste stupeň jeho fixovanosti s trvanlivostí pracovních prostředků. Na této trvanlivosti totiž závisí velikost rozdílu mezi kapitálovou hodnotou fixovanou v pracovních prostředcích a tou částí této hodnoty, která se v opakovaných pracovních procesech přenáší na výrobek. Čím pomaleji se toto přenášení hodnoty uskutečňuje — a hodnota se přenáší z pracovního prostředku při každém opakování téhož pracovního procesu — tím větší je fixovaný kapitál, tím větší je rozdíl mezi kapitálem používaným ve výrobním procesu a kapitálem v něm spotřebovávaným. Jakmile tento rozdíl zmizí, znamená to, že pracovní prostředky dožily a se svou užitnou hodnotou ztratily svou hodnotu. Přestaly být nositelem hodnoty. Poněvadž pracovní prostředky, stejně jako každý jiný hmotný nositel konstantního kapitálu, odevzdávají svou hodnotu výrobku jen tou měrou, jak se svou užitnou hodnotou ztrácejí i hodnotu, je jasné, že čím pomaleji se ztrácí jejich užitná hodnota, čím déle setrvávají ve výrobním procesu, tím delší je období, po které v nich zůstává fixována konstantní kapitálová hodnota.

Chovají-li se výrobní prostředky, které nejsou pracovními prostředky ve vlastním smyslu, na př. pomocná látka, surovina, polotovar atd., pokud jde o přenášení hodnoty a tudíž způsob oběhu jejich hodnoty, stejně jako pracovní prostředky, jsou rovněž hmotným nositelem, formou existence fixního kapitálu. Tak je tomu při zmíněném zlepšování půdy, jímž se přidávají půdě chemické součásti, které působí po několik výrobních období nebo roků. Zde ještě dále existuje vedle výrobku část hodnoty v samostatné formě čili ve formě fixního kapitálu, kdežto jiná část hodnoty se přenáší na výrobek a tudíž s ním obíhá. V tomto případě nevchází do výrobku jen část hodnoty fixního kapitálu, nýbrž i užitná hodnota, substance, v níž tato část hodnoty existuje.

Nepřihlížíme-li k základnímu omylu — zaměňování kategorií: fixní a oběžný kapitál s kategoriemi: konstantní a variabilní kapitál — vězí zmatek v dosavadním určování pojmů u ekonomů především v tomto:

Z určitých vlastností, které mají pracovní prostředky díky své naturální formě, činí bezprostřední vlastnosti fixního kapitálu — taková je na př. fysická nepohyblivost na př. domu. Ale vždyť by se dalo snadno dokázat, že jiné pracovní prostředky, které jsou jako takové také fixním kapitálem, mají opačné vlastnosti, na př. fysickou pohyblivost třeba lodi.

Nebo zaměňují ekonomickou určenost formy, podmíněnou oběhem hodnoty, s vlastností příslušející věci samé: jako by věci, které samy o sobě vůbec nejsou kapitálem, ale stávají se jím jen v určitých společenských vztazích, mohly být už samy o sobě, svou přirozenou povahou, kapitálem v té nebo oné určité formě, fixním nebo oběžným. Viděli jsme v knize I, kap. V, že se výrobní prostředky v každém pracovním procesu, ať probíhá za jakýchkoli společenských podmínek, dělí na pracovní prostředky a pracovní předmět. Ale teprve za kapitalistického výrobního způsobu se pracovní prostředky i pracovní předmět stávají kapitálem, a to „produktivním kapitálem“, jak jsme zjistili v předcházejícím oddílu. Spolu s tím se obráží rozdíl mezi pracovními prostředky a pracovním předmětem, který vyvěrá z přirozené povahy pracovního procesu, v nové formě — jako rozdíl mezi fixním kapitálem a oběžným kapitálem. Teprve tím se stává věc, která funguje jako pracovní prostředek, fixním kapitálem. Je-li díky svým hmotným vlastnostem s to sloužit také v jiných funkcích kromě funkce pracovního prostředku, je nebo není fixním kapitálem podle toho, jakou funkci koná. Dobytek jako tažný dobytek je fixním kapitálem; jako dobytek na žír je surovinou, která nakonec vstupuje do oběhu jako výrobek, není tedy fixním, nýbrž oběžným kapitálem.

Pouhá déle trvající fixovanost nějakého výrobního prostředku v opakovaných pracovních procesech, které však spolu souvisí, jsou nepřetržité a tvoří tedy výrobní období — t. j. celou výrobní dobu, jíž je zapotřebí k zhotovení výrobku — vyžaduje stejně jako fixní kapitál, aby kapitalista zálohoval na delší či kratší dobu, nečiní však ještě příslušnou část jeho kapitálu fixním kapitálem. Na př. osivo není fixní kapitál, nýbrž jen surovina, která je asi na rok fixována ve výrobním procesu. Každý kapitál, pokud funguje jako produktivní kapitál, je fixován ve výrobním procesu, jsou tedy ve výrobním procesu fixovány také všechny prvky produktivního kapitálu, ať už jsou jejich naturální forma, jejich funkce a způsob oběhu jejich hodnoty jakékoli. Ať už tato fixovanost trvá delší či kratší dobu podle druhu výrobního procesu nebo podle zamýšleného užitečného efektu, v tom netkví rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem.[20]

Část pracovních prostředků, kam patří i všeobecné pracovní podmínky, váže se buď k určitému místu, jakmile vstoupí jako pracovní prostředek do výrobního procesu nebo je připravena k produktivní funkci, jako na př. stroje. Nebo se část pracovních prostředků hned od počátku vyrábí v nepohyblivé formě, vázané na místo, jako na př. meliorace půdy, tovární budovy, vysoké pece, průplavy, železniční tratě atd. To, že pracovní prostředky jsou stále vázány na výrobní proces, v němž mají fungovat, je tu zároveň podmíněno fysickým způsobem jejich existence. Na druhé straně mohou pracovní prostředky fysicky ustavičně měnit své místo, pohybovat se, a přesto být stále ve výrobním procesu, jako lokomotiva, loď, tažný dobytek atd. Nepohyblivost jim v prvním případě nepropůjčuje charakter fixního kapitálu, stejně jako jim jej v druhém případě pohyblivost neodnímá. Ale ta okolnost, že pracovní prostředky jsou místně fixovány, že pevně tkví kořeny v zemi, přisuzuje této části fixního kapitálu zvláštní úlohu v ekonomii národů. Nemohou být poslány do ciziny, nemohou obíhat na světovém trhu jako zboží. Vlastnické tituly k tomuto fixnímu kapitálu se mohou měnit, mohou být kupovány a prodávány a potud ideálně obíhat. Tyto vlastnické tituly mohou dokonce obíhat na cizích trzích, na př. ve formě akcií. Ale změnami v osobách, které jsou vlastníky tohoto druhu fixního kapitálu, se nemění poměr nepohyblivé, materiálně fixované části bohatství určité země k pohyblivé části tohoto bohatství.[21]

Ze svérázného oběhu fixního kapitálu vyplývá i jeho svérázný obrat. Část hodnoty, kterou ztrácí fixní kapitál ve své naturální formě opotřebováním, obíhá jako část hodnoty výrobku. Výrobek se oběhem přeměňuje ze zboží v peníze; přeměňuje se tedy v peníze i ta část hodnoty pracovních prostředků, kterou výrobek vnáší do oběhu, při čemž tato část hodnoty prosakuje po kapkách v podobě peněz z procesu oběhu tou měrou, jak daný pracovní prostředek přestává být nositelem hodnoty ve výrobním procesu. Jeho hodnota nabývá tedy nyní dvojaké existence. Jedna její část zůstává vázána na užitnou čili naturální formu pracovních prostředků, jež patří do výrobního procesu, druhá její část se od ní odděluje ve formě peněz. Během svého fungování se ta část hodnoty pracovních prostředků, která existuje v jejich naturální formě, ustavičně zmenšuje, kdežto ta část hodnoty, která se přeměnila v peněžní formu, se ustavičně zvětšuje, až konečně pracovní prostředky dožijí a celá jejich hodnota, která se odloučila od jejich mrtvoly, se přemění v peníze. Zde se projevuje zvláštnost v obratu tohoto prvku produktivního kapitálu. Přeměna jeho hodnoty v peníze jde ruku v ruce s tím, jak se zboží, které je nositelem této hodnoty, zakukluje v peníze. Ale jeho zpětná přeměna z peněžní formy v užitnou formu se odděluje od zpětné přeměny zboží v ostatní prvky jeho výroby a je naopak určována obdobím reprodukce pracovních prostředků samých, t. j. dobou, za níž pracovní prostředky doslouží a musí být nahrazeny jiným exemplářem téhož druhu. Činí-li funkční období stroje řekněme v hodnotě 10.000 liber št. na příklad 10 let, činí doba obratu hodnoty původně do tohoto stroje zálohované 10 let. Před uplynutím této doby není třeba stroj obnovovat, nýbrž působí stále ve své naturální formě. Jeho hodnota mezitím vstupuje po částech do oběhu jako část hodnoty zboží, k jejichž nepřetržité výrobě stroj slouží, a tak se postupně přeměňuje v peníze, až se konečně na konci 10 let přemění úplně v peníze a z peněz opět ve stroj, tedy dokončí svůj obrat. Až do tohoto okamžiku, kdy nastane reprodukce, akumuluje se hodnota stroje postupně ve formě reservního peněžního fondu.

Ostatní prvky produktivního kapitálu se skládají zčásti z prvků konstantního kapitálu, obsažených v pomocných látkách a surovinách, zčásti z variabilního kapitálu, vynaloženého na pracovní sílu.

Rozbor pracovního a zhodnocovacího procesu (kniha I, kap. V) ukázal, že tyto různé součásti produktivního kapitálu hrají při vytváření výrobku a hodnoty zcela rozdílnou úlohu. Hodnota té části konstantního kapitálu, která se skládá z pomocných látek a surovin — stejně jako hodnota té části, kterou tvoří pracovní prostředky — objevuje se znovu v hodnotě výrobku jako pouze přenesená hodnota, kdežto pracovní síla přidává výrobku prostřednictvím pracovního procesu ekvivalent své hodnoty, čili skutečně reprodukuje svou hodnotu. Dále: jedna část pomocných látek, uhlí k otopu, svítiplyn atd. se v pracovním procesu spotřebovává, aniž hmotně vchází do výrobku, kdežto jejich druhá část vchází fysicky do výrobku a tvoří materiál jeho substance. Všechny tyto rozdíly nemají však význam pro oběh, a tudíž ani pro způsob obratu. Pokud se pomocné látky a suroviny při tvoření výrobku úplně spotřebovávají, přenášejí na výrobek celou svou hodnotu. Tato hodnota je tedy celá vnášena výrobkem do oběhu, přeměňuje se v peníze a z peněz nazpět ve výrobní prvky zboží. Obrat této části hodnoty se nepřerušuje, jako je tomu u obratu fixního kapitálu, nýbrž probíhá ustavičně celým koloběhem jejích forem, takže se tyto prvky produktivního kapitálu neustále obnovují in natura.

Pokud jde o variabilní součást produktivního kapitálu, jež se vynakládá na pracovní sílu, kupuje se pracovní síla na určitou dobu. Jakmile ji kapitalista koupí a zařadí do výrobního procesu, tvoří součást jeho kapitálu, a to jeho variabilní součást. Působí denně po určitou dobu, během níž přidává k výrobku nejen celou svou denní hodnotu, nýbrž navíc ještě nadhodnotu, k níž tu zatím nepřihlížíme. Když byla pracovní síla koupena a působila na př. týden, musí se její koupě v obvyklých lhůtách stále znovu obnovovat. Ekvivalent její hodnoty, který pracovní síla během svého fungování neustále přidává k výrobku a který se oběhem výrobku přeměňuje v peníze, musí se z peněz neustále zpětně přeměňovat v pracovní sílu, čili musí ustavičně opisovat úplný koloběh svých forem, t. j. musí se neustále obracet, nemá-li se koloběh nepřetržité výroby přerušit.

Část hodnoty produktivního kapitálu zálohovaná na pracovní sílu přechází tedy úplně na výrobek (k nadhodnotě tu stále nepřihlížíme), opisuje s ním obě metamorfosy patřící do sféry oběhu a zůstává díky tomuto ustavičnému obnovování neustále součástí výrobního procesu. Ať se tedy pracovní síla jinak, pokud jde o tvoření hodnoty, jakkoli liší od těch součástí konstantního kapitálu, které netvoří fixní kapitál, má s nimi — na rozdíl od fixního kapitálu — společný tento způsob obratu hodnoty. Tyto součásti produktivního kapitálu — jeho hodnotové části vynaložené na pracovní sílu a na výrobní prostředky, které netvoří fixní kapitál — vystupují v důsledku tohoto svého společného charakteru obratu vůči fixnímu kapitálu jako oběžný neboli plynoucí kapitál.

Jak jsme viděli dříve, jsou peníze, které kapitalista platí dělníkovi za spotřebu pracovní síly, ve skutečnosti jenom všeobecnou ekvivalentní formou dělníkových nutných životních prostředků. Potud se variabilní kapitál hmotně skládá z životních prostředků. Ale zde, při zkoumání obratu, jde o formu. Kapitalista nekupuje životní prostředky dělníka, nýbrž pracovní sílu samu. Variabilní část jeho kapitálu netvoří životní prostředky dělníka, nýbrž jeho pracovní síla, která se činně uplatňuje. V pracovním procesu kapitalista produktivně spotřebovává pracovní sílu samu, a ne dělníkovy životní prostředky. Dělník sám přeměňuje peníze, které dostal za svou pracovní sílu, v životní prostředky, aby je pak přeměnil znovu v pracovní sílu, aby se udržel na živu, stejně jako na př. kapitalista přeměňuje část nadhodnoty obsažené ve zboží, jež prodá za peníze, v životní prostředky pro sebe samého — a přesto se nedá říci, že mu kupec jeho zboží platí životními prostředky. I když dělník dostane část své mzdy v životních prostředcích, in natura, je to pro daný okamžik druhá transakce. Prodává svou pracovní sílu za určitou cenu a strany se při tom dohodnou, že část této ceny dostane v životních prostředcích. Mění se tím jen forma placení, ale nemění se tím okolnost, že dělník ve skutečnosti prodává svou pracovní sílu. Je to druhá transakce, k níž už nedochází mezi dělníkem a kapitalistou, nýbrž mezi dělníkem jako kupcem zboží a kapitalistou jako prodavačem zboží, kdežto v první transakci je dělník prodavačem zboží (své pracovní síly) a kapitalista jeho kupcem. Je to tak, jako když kapitalista dostane za své zboží jiné zboží, na př. za stroj, který prodá železárně, železo. Oběžným kapitálem v protikladu k fixnímu kapitálu se tedy nestávají životní prostředky dělníka ani jeho pracovní síla, nýbrž část hodnoty produktivního kapitálu, která se vynakládá na pracovní sílu a která nabývá díky formě svého obratu tohoto charakteru, jejž má společný s některými součástmi konstantní části kapitálu a jenž je protikladný některým jeho jiným součástem.

Hodnota oběžného kapitálu — v pracovní síle a výrobních prostředcích — se zálohuje jen na dobu, v níž se výrobek zhotovuje, a to podle měřítka výroby, které je dáno rozsahem fixního kapitálu. Tato hodnota vchází do výrobku celá, vrací se tedy prodejem výrobku znovu celá z oběhu a může být znovu zálohována. Pracovní síla a výrobní prostředky, v nichž existuje oběžná součást kapitálu, se odnímají z oběhu tou měrou, jak je to nutné k vytvoření a prodeji hotového výrobku, ale musí být neustále nahrazovány a obnovovány zpětnou koupí, zpětnou přeměnou z peněžní formy v prvky výroby. Najednou se jich bere z trhu menší množství než prvků fixního kapitálu, zato tím častěji se mu musí znovu a znovu odnímat, a zálohování kapitálu na ně vynaloženého se proto opakuje v kratších časových úsecích. Toto neustálé obnovování je zprostředkováno <ustavičným obratem výrobku>, v němž obíhá celá jejich hodnota. Opisují nakonec neustále celý koloběh metamorfos nejen jako hodnoty, nýbrž i ve své naturální formě; ustavičně se přeměňují ze zboží opět v prvky výroby tohoto zboží.

Se svou vlastní hodnotou přidává pracovní síla k výrobku ustavičně i nadhodnotu, ztělesnění nezaplacené práce. Hotový výrobek tedy neustále vnáší do oběhu nadhodnotu, která se spolu s výrobkem přeměňuje v peníze tak jako ostatní hodnotové prvky výrobku. Protože se tu však zabýváme především obratem kapitálové hodnoty, a ne nadhodnotou, která se obrací zároveň s ní, nepřihlížíme tu prozatím k obratu nadhodnoty.

Z dosavadního rozboru vyplývá toto:

1. Určenost formy fixního a oběžného kapitálu vyvěrá jen z rozdílnosti obratu kapitálové hodnoty fungující ve výrobním procesu čili produktivního kapitálu. Tato rozdílnost obratu zase vyvěrá z rozdílného způsobu, jímž různé součásti produktivního kapitálu přenášejí svou hodnotu na výrobek, ale ne z jejich různého podílu na výrobě hodnoty výrobku nebo z jejich zvláštní úlohy v zhodnocovacím procesu. Konečně vyvěrají rozdíly v odevzdávání hodnoty výrobku — a tedy i různý způsob, jímž se tato hodnota vnáší výrobkem do oběhu a jeho metamorfosami obnovuje ve své původní naturální formě — z rozdílnosti hmotných forem, v nichž produktivní kapitál existuje a z nichž se jedna část při tvoření jednotlivého výrobku úplně spotřebovává, druhá část jen postupně opotřebovává. Tedy jen produktivní kapitál se může dělit na fixní a oběžný. Naproti tomu neexistuje tento protiklad pro ostatní dva způsoby existence průmyslového kapitálu, tedy ani pro zbožní kapitál, ani pro peněžní kapitál; neexistuje ani jako protiklad těchto dvou forem existence kapitálu proti produktivnímu kapitálu. Existuje pouze pro produktivní kapitál a v něm. Byť by peněžní kapitál a zbožní kapitál fungovaly sebevíce jako kapitál a obíhaly seberychleji, mohou se stát oběžným kapitálem v protikladu k fixnímu kapitálu jen tehdy, přemění-li se v oběžné součásti produktivního kapitálu. Poněvadž však obě tyto formy kapitálu existují ve sféře oběhu, podléhá ekonomie, jak uvidíme, od dob A. Smitha pokušení házet je na jednu hromadu s oběžnou částí produktivního kapitálu pod kategorií „oběžný kapitál“. Jsou ve skutečnosti oběhovým kapitálem v protikladu k produktivnímu kapitálu, nejsou však oběžným kapitálem v protikladu k fixnímu.

2. Obrat fixní součásti kapitálu, tedy i doba obratu, jíž je k tomu zapotřebí, zahrnuje několik obratů oběžných součástí kapitálu. Za dobu, v níž fixní kapitál vykoná jen jeden obrat, vykoná oběžný kapitál několik obratů. Jedna z hodnotových součástí produktivního kapitálu nabývá určenosti formy fixního kapitálu jen potud, pokud se výrobní prostředky, v nichž existuje, za dobu, v níž se výrobek zhotoví a je jako zboží vyvržen z výrobního procesu na trh, úplně nespotřebují. Část jeho hodnoty musí zůstat vázána ve staré, dále trvající užitné formě, kdežto druhou část vnáší hotový výrobek do oběhu, při čemž oběh výrobku je zároveň oběhem celkové hodnoty oběžné součásti kapitálu v protikladu k jeho fixní součásti.

3. Část hodnoty produktivního kapitálu vynakládaná na fixní kapitál se zálohuje celá najednou, pro celou dobu fungování té části výrobních prostředků, z nichž se fixní kapitál skládá. Tuto hodnotu tedy kapitalista vrhá do oběhu najednou; z oběhu ji však bere jen po částech a postupně realisací těch části hodnoty, které fixní kapitál po částech přidává vyrobeným zbožím. Na druhé straně samy výrobní prostředky, v nichž se fixuje jedna ze součástí produktivního kapitálu, jsou odnímány z procesu oběhu najednou a vcházejí do výrobního procesu na celou dobu svého fungování; ale po tuto dobu je není třeba nahrazovat novými exempláři téhož druhu, není je třeba reprodukovat. Po delší či kratší dobu nadále přispívají k tvoření zboží, jež jsou vrhána do oběhu, aniž samy odnímají z oběhu prvky svého vlastního obnovování. Po tuto dobu tedy také nevyžadují, aby kapitalista obnovoval zálohování na ně. A konečně: kapitálová hodnota vynaložená na fixní kapitál neprobíhá v době fungování těch výrobních prostředků, v nichž existuje, koloběhem svých forem hmotně, nýbrž jen co do své hodnoty, aj to jen po částech a postupně. T. j. část hodnoty fixního kapitálu je neustále vnášena do oběhu jako část hodnoty zboží a přeměňována v peníze, aniž se zpětně přeměňuje z peněz ve svou původní naturální formu. K této zpětné přeměně peněz v naturální formu výrobních prostředků dochází teprve na konci <období obratu>, až když jsou výrobní prostředky úplně spotřebovány.

4. Má-li být výrobní proces nepřetržitý, musí být prvky oběžného kapitálu v tomto procesu fixovány stejně tak natrvalo jako prvky fixního kapitálu. Ale takto fixované prvky oběžného kapitálu se ustavičně obnovují in natura (výrobní prostředky se nahrazují novými exempláři téhož druhu, pracovní síla stále obnovovanou koupí); kdežto pokud jde o prvky fixního kapitálu, neobnovují se po celou dobu jejich existence ani ony samy, ani není třeba obnovovat jejich koupě. Ve výrobním procesu jsou neustále suroviny a pomocné látky, ale stále nové exempláře téhož druhu tou měrou, jak se staré exempláře při tvoření hotového výrobku úplně spotřebovávají. Právě tak je ve výrobním procesu neustále pracovní síla, ale jen proto, že se ustavičně obnovuje její koupě, což je často provázeno i vystřídáním osob. Naproti tomu fungují v týchž opakovaných výrobních procesech během opakovaných obratů oběžného kapitálu stále tytéž budovy, stroje atd.

II. Součásti, nahrazováni, opravy, akumulace fixního kapitálu

V kapitálu vloženém do téhož podniku mají jednotlivé prvky fixního kapitálu různou dobu života, a tudíž i různé doby obratu. Na železnici na př. mají kolejnice, pražce, pozemní práce, nádražní budovy, mosty, tunely, lokomotivy a vozy různou dobu fungování a různou dobu reprodukce, a proto mají i části kapitálu na ně zálohovaného různé doby obratů. Budovy, nástupiště, vodní nádrže, viadukty, tunely, zemní výkopy a náspy, zkrátka vše, čemu se v anglické železniční dopravě říká works of art, nepotřebuje být po léta obnovováno. Předměty, které se nejvíce opotřebovávají, jsou trať a vozový park (rolling stock).

Původně, když se stavěly moderní železnice, převládal názor, jejž podporovali i nejznamenitější inženýři praktici, že dráha vydrží věčně a že opotřebování kolejnic je tak nepatrné, že pokud jde o finanční a praktickou stránku věci nepadá na váhu; mělo se za to, že dobré kolejnice vydrží 100—150 let. Brzy se však ukázalo, že životnost kolejnic, která ovšem závisí na rychlosti lokomotiv, váze a počtu vlaků, síle kolejnic samých a na množství jiných vedlejších okolností, nepřesahuje průměrně 20 let. V jednotlivých nádražích, ve velkých dopravních centrech, opotřebují se kolejnice dokonce každoročně. Kolem roku 1867 se proto začaly zavádět ocelové kolejnice, které sice stojí přibližně dvakrát tolik co železné kolejnice, zato však vydrží více než dvakrát tak dlouho. Dřevěné pražce vydrží 12—15 roků. U vozového parku se ukázalo, že nákladní vozy se opotřebovávají mnohem rychleji než osobní vozy. Život lokomotivy byl roku 1867 vypočten na 10—12 roků.

Opotřebování je způsobováno především užíváním samým. Všeobecně se kolejnice opotřebovávají úměrně počtu vlaků. (R. C., č. 17645.)[22] Při zvýšené rychlosti rostlo opotřebování více než se čtvercem rychlosti, t. j. při zdvojnásobené rychlosti vlaků stouplo opotřebování více než čtyřnásobně. (R. C., č. 17046.)

Další příčinou opotřebování je působení přírodních sil. Tak trpí pražce nejen skutečným opotřebováním, nýbrž i hnitím. „Náklady na udržování dráhy nezávisí tolik na opotřebování, které s sebou nese železniční doprava, jako na jakosti dřeva, železa a stavebního materiálu, které jsou vystaveny povětrnostním vlivům. Jediný měsíc tuhé zimy uškodí železnici víc než celý rok dopravy.“ (R. P. Williams: „On the Maintenance of Permanent Way“. Přednáška v Institute of Civil Engineers na podzim roku 1867.)

Konečně jako všude ve velkém průmyslu hraje také zde úlohu morální opotřebování: po deseti letech lze obyčejně koupit za 30.000 liber št. takové množství vagonů a lokomotiv, které stálo dříve 40.000 liber št. U tohoto materiálu se tak musí počítat s 25% snížením tržní ceny, i když nenastane snížení užitné hodnoty. (Lardner: „Railway Economy“.)

„Rourové propusti ve své dnešní formě se neobnovují.“ (Protože nyní jsou lepší formy takových propustí.) „Obyčejné opravy těchto propustí, odstraňování a vyměňování jednotlivých částí se nevyplácejí.“ (W. P. Adams: „Roads and Rails“. Londýn 1862.) Pokrokem v průmyslu dochází u většiny pracovních prostředků k ustavičným převratům. Nejsou tedy nahrazovány ve své původní formě, nýbrž ve formě, která prošla převratem. Na jedné straně je to, že masa fixního kapitálu, která se vkládá v určité naturální formě a musí v ní po určitou průměrnou dobu setrvat, příčinou toho, že nové stroje atd. se zavádějí jen pozvolna atd., a je tedy překážkou rychlého všeobecného zavádění zdokonalených pracovních prostředků. Na druhé straně nutí konkurenční boj, zejména za rozhodujících převratů, k nahrazování starých pracovních prostředků ještě před jejich přirozenou smrtí novými pracovními prostředky. K takovému předčasnému obnovování provozního zařízení v širším společenském měřítku nutí zejména katastrofy, krise.

Opotřebování (nehledě k morálnímu opotřebování) je ta část hodnoty, kterou fixní kapitál svým využitím postupně odevzdává výrobku, a to v té průměrné míře, v níž ztrácí svou užitnou hodnotu.

S tímto opotřebováním je tomu zčásti tak, že fixní kapitál má určitou průměrnou dobu života; na tuto dobu se celý zálohuje; po jejím uplynutí musí být celý nahrazen. Pro živé pracovní prostředky, na př. koně, je doba reprodukce stanovena samou přírodou. Průměrná délka jejich života jako pracovních prostředků je určena přírodními zákony. Jakmile tato lhůta uplyne, musí být využité exempláře nahrazeny novými. Kůň nemůže být nahrazován po částech, nýbrž jen novým koněm.

Jiné prvky fixního kapitálu připouštějí periodické nebo částečné obnovování. Zde je nutno rozlišovat mezi částečným nebo periodickým nahrazováním a postupným rozšiřováním podniku.

Fixní kapitál se skládá zčásti ze stejnorodých součástí, které však mají nestejnou dobu trvání a které se obnovují po částech, po různých časových úsecích. Tak kolejnice na nádražích musí být nahrazovány častěji než na ostatních částech trati. Právě tak pražce, jichž se podle Lardnera v padesátých letech na belgických drahách obnovovalo asi 8% ročně, které se tedy za 12 let obnovovaly úplně. Situace je tu tedy taková: určitá suma se zálohuje na určitý druh fixního kapitálu na př. na 10 let. Tento výdaj se udělá najednou. Ale určitá část tohoto fixního kapitálu, jejíž hodnota vešla do hodnoty výrobku a s ním se přeměnila v peníze, se každoročně nahrazuje in natura, kdežto ostatní část existuje dále ve své původní naturální formě. Právě to, že se vydává najednou a reprodukuje v naturální formě jen po částech, odlišuje tento kapitál jako fixní kapitál od oběžného kapitálu.

Jiné prvky fixního kapitálu se skládají z nestejnorodých součástí, které se opotřebují za nestejnou dobu a musí se tedy i za nestejnou dobu nahrazovat. Je tomu tak zejména u strojů. Co jsme právě řekli o různých délkách života různých součástí fixního kapitálu, platí stejně tak o délce života různých součástí téhož stroje, který vystupuje jako prvek tohoto fixního kapitálu.

Pokud jde o pozvolné rozšiřování podniku během částečného obnovování, uvedeme toto. Ačkoli, jak jsme viděli, fixní kapitál působí dále in natura ve výrobním procesu, obíhá část jeho hodnoty, určená průměrnou velikostí opotřebování, s výrobkem, přeměňuje se v peníze, tvoří prvek reservního peněžního fondu, který slouží k nahrazení kapitálu, když nastane doba jeho reprodukce in natura. Tato část hodnoty fixního kapitálu přeměněná takto v peníze může sloužit k tomu, aby byl rozšířen podnik nebo aby se provedlo zdokonalení strojů, které zvýší jejich účinnost. V kratších či delších obdobích dochází tak k reprodukci, a to — díváme-li se na ni se společenského hlediska — k reprodukci v rozšířeném měřítku; rozšířené extensivně, rozšiřuje-li se oblast výroby; rozšířené intensivně, používá-li se účinnějších výrobních prostředků. Tato reprodukce v rozšířeném měřítku nevzniká z akumulace — přeměny nadhodnoty v kapitál — nýbrž ze zpětné přeměny hodnoty, která se odštěpila, oddělila v peněžní formě od tělesa fixního kapitálu a přeměnila v nový — dodatečný nebo ještě účinnější fixní kapitál téhož druhu. Závisí ovšem zčásti na specifické povaze podniku, jak dalece a v jakém rozsahu je schopen takového postupného růstu, tedy také v jakém rozsahu musí být nashromážděn reservní fond, aby mohl být tímto způsobem znovu vložen do téhož podniku, a v jakých lhůtách k tomu může docházet. Na druhé straně, pokud jde o možnost zdokonalovat dosavadní stroje v detailech, závisí to ovšem na povaze zdokonalení a na konstrukci strojů samých. Nakolik se však k této otázce předem přihlíží na př. u železničních staveb, dokazuje Adams: „Celá konstrukce by se měla řídit zásadou, která vládne ve včelím úlu: aby se daly neomezeně rozšiřovat. Všechny příliš solidní a už napřed symetrické stavby jsou zlem, musí-li se v případě rozšíření zbourat.“ (Str. 123.)

Závisí to převážně na místě, které je k disposici. U některých budov je možno přistavovat poschodí, jiné je nutno rozšiřovat do stran, je tedy zapotřebí většího pozemku. V kapitalistické výrobě se jednak mnoho prostředků promrhá, jednak dochází při postupném rozšiřování podniku často k takovémuto neúčelnému rozšiřování do stran (zčásti ke škodě pracovní síly), a to proto, že se tu nic neděje podle společenského plánu, nýbrž všechno závisí na nekonečně rozmanitých okolnostech, prostředcích atd., s nimiž musí jednotlivý kapitalista počítat. Z toho vzniká velké plýtvání produktivními silami.

Takovéto vkládání peněžního reservního fondu (t. j. části fixního kapitálu, která se zpětně přeměnila v peníze) po částech je nejsnazší v zemědělství. Prostorově dané pole výroby je tu v největší míře schopno postupně vstřebávat kapitál. Stejně je tomu i tam, kde dochází k přirozené reprodukci, jako při chovu dobytka.

Fixní kapitál způsobuje zvláštní náklady na udržování. Udržování uskutečňuje zčásti sám pracovní proces: fixní kapitál podléhá zkáze, nefunguje-li v pracovním procesu. (Viz kniha I, kap. VI a kap. XIII: Opotřebování strojů tím, že se jich neužívá.) Proto také anglický zákon považuje za přímé poškozování (waste), nejsou-li zpachtované pozemky obdělávány způsobem v zemi obvyklým. (W. A. Holdsworth, Barrister at Law [právní zástupce]: „The Law of Landlord and Tenant“. Londýn 1857, str. 96.) Toto udržování, které vyplývá z užívání v pracovním procesu, je bezplatným darem, který přináší přirozená povaha živé práce. Tato udržující síla práce má dvojaký charakter. Práce jednak uchovává hodnotu pracovních materiálů tím, že ji přenáší na výrobek, jednak uchovává hodnotu pracovních prostředků — pokud i ji nepřenáší na výrobek — tím, že uchovává jejich užitnou hodnotu prostřednictvím jejich fungování ve výrobním procesu.

Fixní kapitál vyžaduje však také přímé vynakládání práce, aby byl udržen v řádném stavu. Stroje se musí čas od času čistit. Jde tu o dodatečnou práci, bez níž se stávají nepouživatelnými; o pouhou ochranu před škodlivými vlivy živlů, které jsou nerozlučně spjaty s výrobním procesem, tedy doslova o udržování strojů ve stavu schopném práce. Normální doba trvání fixního kapitálu se samozřejmě určuje s předpokladem, že budou splněny podmínky, za nichž může po tuto dobu normálně fungovat, jako se předpokládá, že žije-li člověk průměrně 30 let, že se také myje. Nejde tu tedy o to, aby se nahradila práce obsažená ve stroji, nýbrž o neustálou dodatečnou práci, která se stává nutnou v důsledku jeho užívání. Nejde tu o práci, kterou stroj vykonává, nýbrž o práci, která se stroji věnuje, při čemž stroj není agentem výroby, nýbrž surovinou. Kapitál vynaložený na tuto práci patří k oběžnému kapitálu, třebaže nevchází do vlastního pracovního procesu, jemuž výrobek děkuje za svůj vznik. Tuto práci je nutno při výrobě neustále vynakládat, její hodnota tedy také musí být neustále nahrazována hodnotou výrobku. Kapitál vynaložený na tuto práci patří k té části oběžného kapitálu, která má krýt všeobecné útraty a má se podle výpočtu ročního průměru rozdělit na nově vytvořenou hodnotu. Viděli jsme, že v průmyslu ve vlastním slova smyslu vykonávají tuto práci čištění dělníci sami zadarmo v přestávkách a že se právě proto velmi často čistí i během výrobního procesu samého, což je zdrojem většiny úrazů. Tato práce se neplatí v ceně výrobku. V tomto smyslu ji spotřebitel dostává zadarmo. Na druhé straně tak kapitalista ušetří náklady na udržování svého stroje. Dělník platí vlastní kůží, a v tom spočívá jeden z tajů sebezáchovy kapitálu, které ve skutečnosti zakládají dělníkův právní nárok na stroj a činí jej i s hlediska buržoasního práva spolumajitelem stroje. Ale v různých výrobních odvětvích, kde stroje musí být k čištění vyřazeny z výrobního procesu, a kde se tedy čištění nemůže provádět jen tak mimochodem — tak je tomu na př. u lokomotiv — počítá se tato práce s udržováním mezi běžné náklady, je tedy prvkem oběžného kapitálu. Lokomotiva se musí nejpozději po třídenní práci dopravit do depa a tam vyčistit; kotel musí nejdříve vychladnout, aby se při vymývání nepoškodil. (R. C., č. 17823.)

Vlastní opravy nebo správky vyžadují takové vynakládání kapitálu a práce, které není obsaženo v původně zálohovaném kapitálu, nemohou tedy být nahrazeny a kryty — alespoň ne vždy — z takového zdroje, jakým je postupné nahrazování hodnoty fixního kapitálu. Je-li na př. hodnota fixního kapitálu 10.000 librám št. a celková doba jeho trvání 10 rokům, nahrazuje těchto 10.000 liber št., přeměněných po 10 letech úplně v peníze, pouze hodnotu původně vloženého kapitálu, ale nenahrazuje kapitál nebo práci mezitím nově přidanou v opravách. Je to dodatečná součást hodnoty, která se také nezálohuje najednou, nýbrž podle potřeby; a k různým okamžikům, kdy se zálohuje, dochází podle povahy věci náhodně. Takové pozdější postupné, dodatečné vynakládání kapitálu na pracovní prostředky a pracovní sílu vyžaduje každý fixní kapitál.

Poškození, jemuž jsou vystaveny jednotlivé části strojů atd., je podle povahy věci náhodné, a proto jsou náhodné i opravy, které si vyžádá. Přesto však z nich lze vyjmout dva druhy opravných prací, které mají více méně stálý charakter a spadají do různých období života fixního kapitálu: dětské nemoci a daleko četnější nemoci stáří překročivšího střední hranici délky života. Ať má na př. stroj při svém vstupu do výrobního procesu sebedokonalejší konstrukci, ukáží se při jeho používání v praxi vady, které musí být opraveny dodatečnou prací. Na druhé straně, čím více překračuje střední hranice své délky života, čím více tedy roste normální opotřebování, čím více se materiál, z něhož je vytvořen, opotřeboval a stářím zchátral, tím četnějšími a značnějšími se stávají opravné práce, nutné k tomu, aby stroj udržely při životě až do uplynutí jeho průměrné délky života; je tomu úplně tak jako u starého člověka, který, aby předčasně nezemřel, musí mnohem více vydávat na lékařskou pomoc než člověk kypící mládím. Přes svůj náhodný charakter rozdělují se tedy opravné práce nerovnoměrně na různá životní období fixního kapitálu.

Z toho i z jinak náhodného charakteru opravných prací, jež stroj vyžaduje, vyplývá:

Na jedné straně je skutečný výdaj pracovní síly a pracovních prostředků na opravné práce náhodný tak jako i samy okolnosti, které tyto opravy vynucují; rozsah nutných oprav je nerovnoměrně rozdělen na různá životní období fixního kapitálu. Na druhé straně se při odhadu průměrného životního období fixního kapitálu předpokládá, že se stále udržuje v činném stavu, jednak čištěním (sem patří i udržování čistoty v místnostech), jednak opravami, kdykoli je jich třeba. Přenášení hodnoty spojené s opotřebováním fixního kapitálu se vypočítává podle jeho průměrného životního období, ale toto průměrné životní období samo se zase vypočítává s přihlédnutím k tomu, že se během něho bude neustále zálohovat dodatečný kapitál, nutný k jeho udržování.

Na druhé straně je právě tak jasné, že hodnota přidaná tímto dodatečným vynaložením kapitálu a práce nemůže vcházet do ceny zboží současně s tímto vydáváním. Na př. přádelník nemůže tento týden prodávat přízi dráže než minulý týden, protože se mu tento týden zlámalo kolo nebo přetrhl řemen. Všeobecné náklady na předení se touto nehodou v jednotlivé továrně nijak nezměnily. Zde, jako při určování hodnoty vůbec, rozhoduje průměr. Zkušenost ukazuje průměrné množství takových nehod a průměrný rozsah udržovacích a opravných prací nutných během průměrného životního období fixního kapitálu, vloženého do určitého výrobního odvětví. Tento průměrný výdaj se rozděluje na průměrné životní období a přiráží se v příslušných částech k ceně výrobku a nahrazuje se tedy jeho prodejem.

Dodatečný kapitál, který se takto nahrazuje, patří k oběžnému kapitálu, ačkoli způsob vydávání je nepravidelný. Poněvadž je nanejvýš důležité, aby se každá choroba strojů ihned léčila, existuje v každé větší továrně vedle vlastních továrních dělníků zvláštní personál, inženýři, truhláři, mechanikové, zámečníci atd. Jejich mzda tvoří část variabilního kapitálu a hodnota jejich práce se rozděluje na výrobek. Na druhé straně se nutné výdaje na výrobní prostředky určují podle průměrného výpočtu a vcházejí podle tohoto výpočtu neustále do výrobku jako část jeho hodnoty, ačkoli se ve skutečnosti zálohují v nepravidelných obdobích a tedy také v nepravidelných obdobích vcházejí do výrobku, resp. do fixního kapitálu. Tento kapitál vynakládaný na vlastní opravy tvoří v jistém ohledu kapitál zvláštního druhu, který se nedá zařadit ani k oběžnému kapitálu, ani k fixnímu kapitálu, ale lze jej spíše počítat k prvnímu, protože patří do kategorie běžných výdajů.

Způsob, jakým se vedou knihy, nemění ovšem nic na skutečném vzájemném vztahu věcí, o kterých se knihy vedou. Je však důležité poznamenat, že v mnoha výrobních odvětvích je zvykem počítat dohromady náklady na opravy a skutečné opotřebování fixního kapitálu takto: zálohovaný fixní kapitál nechť je 10.000 liber št., jeho životní období 15 let; roční opotřebování je tedy 6662/3 libry št. Ale místo toho se opotřebování počítá jen na 10 let, t. j. k ceně vyrobených zboží se za opotřebování fixního kapitálu připočítává ročně 1000 liber št. místo 6662/3 libry št.; t. j. na opravné práce atd. se reservuje 3331/3 libry št. (číslice 10 a 15 jsou vzaty jen jako příklad.) Tolik se tedy průměrně vydává na opravy, aby fixní kapitál vydržel 15 let. Tento výpočet ovšem nebrání tomu, že fixní kapitál a dodatečný kapitál vynakládaný na opravy tvoří různé kategorie. Na základě takovéhoto způsobu výpočtu se na př. počítalo, že minimální přirážka k nákladům na udržování a nahrazování parolodi činí 15% ročně, tedy doba reprodukce = 62/3 roku. V šedesátých letech vyplácela na to anglická vláda společnosti Peninsular and Oriental Co. 16% ročně, což odpovídá době reprodukce 61/4 roku. U železnic je průměrná délka života lokomotivy 10 let, ale protože se započítávají opravy, určuje se opotřebování na 121/2%, což snižuje délku života na 8 let. U osobních a nákladních vozů se počítá 9% opotřebování, předpokládá se tedy délka života 111/9 roku.

Zákonodárství uznává všude u smluv o pronájmu domů a jiných věcí, které jsou pro svého majitele fixním kapitálem a jako takový se pronajímají, rozdíl mezi normálním opotřebováním, které je způsobeno časem, vlivem přírodních živlů a normálním používáním, a mezi příležitostnými opravami, jichž je čas od času zapotřebí, aby se dům udržel v řádném stavu po normální délku svého života a při normálním užívání. Zpravidla připadají opravy prvního druhu na vrub majitele, opravy druhého druhu na vrub nájemce. Dále se činí rozdíl mezi obyčejnými opravami a generálními opravami. Generální opravy jsou částečným obnovením fixního kapitálu v jeho naturální formě a jdou rovněž na vrub majitele, nestanoví-li smlouva výslovně opak. Tak na př. podle anglického práva:

„Nájemník je jen povinen udržovat rok od roku budovy v takovém stavu, aby byly chráněny před větrem a vodou, pokud je to možné bez generální opravy; a vůbec je povinen starat se jen o takové opravy, které lze označit za obyčejné. A i v tomto směru se musí přihlížet ke stáří a celkovému stavu příslušných částí budov v době, kdy je nájemník převzal, neboť není povinen ani nahrazovat starý a opotřebovaný materiál novým, ani hradit nevyhnutelné znehodnocení, které vzniká vlivem času a pravidelného používání.“ (Holdsworth: „Law of Landslord and Tenant“, str. 90, 91.)

Naprosto odlišné jak od náhrady opotřebování, tak i od udržovacích a opravných prací je pojištění proti škodám způsobeným neobvyklými přírodními událostmi, požárem, povodněmi atd. Musí se krýt z nadhodnoty a tvoří srážku z ní. Nebo díváme-li se na věc s hlediska celé společnosti, musí docházet k ustavičné nadvýrobě, t. j. k výrobě ve větším rozsahu, než je zapotřebí k prostému nahrazování a reprodukci existujícího bohatství; tato nadvýroba je nutná — nepřihlížíme-li vůbec k přírůstku obyvatelstva — k tomu, aby byly k disposici výrobní prostředky ke krytí mimořádných škod způsobených nehodami a přírodními silami, neobvyklými přírodními událostmi, požárem, povodněmi atd. Musí se krýt z nadhodnoty a tvoří srážku z ní. Nebo díváme-li se na věc s hlediska celé společnosti, musí docházet k ustavičné nadvýrobě, t. j. k výrobě ve větším rozsahu, než je zapotřebí k prostému nahrazování a reprodukci existujícího bohatství; tato nadvýroba je nutná — nepřihlížíme-li vůbec k přírůstku obyvatelstva — k tomu, aby byly k disposici výrobní prostředky ke krytí mimořádných škod způsobených nehodami a přírodními silami.

Jen velmi nepatrnou část kapitálu, jehož je zapotřebí k nahrazování, tvoří ve skutečnosti peněžní reservní fond. Nejdůležitější část představuje rozšíření rozsahu výroby samé, jež je jednak skutečným rozšířením, jednak — v těch výrobních odvětvích, která vyrábějí fixní kapitál — nutnou podmínkou normálního rozsahu výroby. Tak se na př. při stavbě továrny na stroje počítá jak s tím, že se továrny jejích zákazníků budou každoročně rozšiřovat, tak i s tím, že část těchto továren bude neustále vyžadovat úplnou nebo částečnou reprodukci.

Při stanovení opotřebování i nákladů na opravy podle společenského průměru se nutně vyskytují velké rozdíly i u stejně velkých kapitálů, vložených nadto za stejných podmínek do téhož výrobního odvětví. V praxi vydrží jednomu kapitalistovi stroj atd. déle než průměrné období, jinému nevydrží tak dlouho. Náklady na opravu jsou u jednoho vyšší než průměr, u druhého nižší atd. Ale přirážka k ceně zboží, určená opotřebováním a náklady na opravu, je stejná a určuje se průměrem. Jeden tedy dostává touto přirážkou k ceně více, než skutečně přidal, druhý méně. To i všechny ostatní okolnosti, které činí zisk různých kapitalistů při stejném vykořisťování pracovní síly v témž výrobním odvětví různým, přispívá k tomu, že se ztěžuje pochopení pravé povahy nadhodnoty.

Hranice mezi vlastní opravou a nahrazováním, mezi náklady na údržbu a náklady na obnovu, je více méně pohyblivá. Odtud věčný spor, na př. u železnic, představují-li určité výdaje opravu nebo nahrazení, mají-li být kryty z běžného vydání nebo ze základního kapitálu. Přenášení výdajů na opravy na účet kapitálu místo na účet důchodu je známý prostředek, jímž ředitelství drah uměle vyhánějí do výše své dividendy. Ale i tu již zkušenost poskytla velmi podstatná vodítka. Na př. dodatečné práce v prvním období života železnice „nejsou opravami, nýbrž musí se považovat za podstatnou součást stavby dráhy a je nutno je přičíst na účet kapitálu, a ne na účet důchodu, protože nevznikají z opotřebování nebo normálního působení dopravy, nýbrž jsou zaviněny počáteční nevyhnutelnou nedokonalostí stavby“. (Lardner: „Railway Economy“, str. 40.) „Naproti tomu je jedině správnou metodou přičíst na účet každoročního důchodu znehodnocení, k němuž nutně došlo, aby tento důchod mohl být získán, ať už tato suma byla skutečně vydána nebo ne.“ (Captain Fitzmaurice: „Committee of Inquiry on Caledonian Railway“, otištěno v „Money Market Review“, 1867.)

Oddělovat od sebe nahrazování a udržování fixního kapitálu je prakticky nemožné a bezúčelné v zemědělství, aspoň pokud se v něm ještě nepoužívá parní síly. „Při úplném, ale ne nadměrně velkém stavu inventáře (nejrůznějšího zemědělského a jiného pracovního a hospodářského nářadí) se roční opotřebování a náklady na udržování inventáře obvykle určují průměrně na 15—25% pořizovacího kapitálu, podle rozdílných daných podmínek.“ (Kirchhof: „Handbuch der Landwirtschaftlichen Betriebslehre“, Berlín 1852, str. 137.)

U vozového parku železnice nelze opravu a nahrazování od sebe oddělovat. „Udržujeme svůj vozový park v plném stavu. Kolik lokomotiv máme, tolik jich udržujeme. Stane-li se některá časem nepoužitelnou, takže je výhodnější postavit novou, stavíme ji na účet důchodu, při čemž ovšem k důchodu připočteme hodnotu materiálu zbylého ze starého stroje... Zbývá vždy dost... Kola, osy, kotel atd., krátce zbývá pořádná část staré lokomotivy.“ (T. Gooch, Chairman of Great Western Railway Co. [předseda Velké západní železniční společnosti], R. C., č. 17327—17329.) — „Opravovat znamená obnovovat; pro mne neexistuje slovo ‚nahrazovat‘; ...koupí-li železniční společnost vůz nebo lokomotivu, měla by je tak opravovat, aby mohly sloužit věčně.“ (17784.) „Náklady na lokomotivu stanovíme na 81/2 pence na jednu projetou anglickou míli. Z těchto 81/2pence musíme udržovat lokomotivy provždy. Obnovujeme své stroje. Chcete-li koupit nový stroj, vydáte víc peněz, než je třeba... U starého stroje se vždy najde několik kol, osa nebo nějaká jiná část, které se dá použít, a to umožňuje zhotovit levněji stroj, který je stejně dobrý jako stroj úplně nový.“ (17790.) „Vyrobím nyní každý týden novou lokomotivu, t. j. tak dobrou, jako je nová, protože má nový kotel, válec a rám.“ (17823. Archibald Sturrock, Locomotive Superintendent of Great Northern Railway [vrchní inspektor lokomotiv Velké severní dráhy], v R. C., 1867.)

Stejně je tomu u vozů: „Během času se zásoba lokomotiv a vozů stále obnovuje; jednou se nasadí kola, po druhé se udělá nový rám. Tak se postupně obnovují části, na nichž spočívá pohyb a které se nejvíce opotřebovávají; stroje a vozy mohou tak být podrobeny takové řadě oprav, že u mnoha z nich nezůstane po starém materiálu ani stopy... I když už jsou úplně neschopné opravy, vyberou se ze starých vozů nebo lokomotiv jednotlivé části a použijí se, takže nikdy úplně nezmizí z dráhy. Pohyblivý kapitál je proto ve stavu neustálé reprodukce; to, co se u železničního tělesa musí v určitou dobu provést najednou, když se klade celá trať znovu, děje se u vozového parku postupně rok od roku. Jeho existence je věčná, neustále se omlazuje.“ (Lardner, str. 115—116.)

Tento proces, jak jej tu líčí Lardner u železnice, se nehodí na jednotlivou továrnu, podává nám však obraz o ustavičné částečné reprodukci fixního kapitálu, proplétající se s opravami, v některém průmyslovém odvětví vzatém v celku nebo v celé výrobě vůbec, díváme-li se na ni ve společenském měřítku.

A ještě jeden doklad o tom, v jak širokých hranicích dovedou čilá ředitelství hospodařit s pojmy oprava a nahrazování, aby dosáhla dividend. Podle výše citované přednášky R. P. Williamse odepisovaly různé anglické železniční společnosti s konta důchodu po řadu let jako náklady na opravy a udržování železničního tělesa a budov v průměru tyto sumy (na anglickou míli železniční trati ročně):

London and North Western     370 liber št.
Midland 225   “   “
London and South Western 257   “   “
Great Northern 360   “   “
Lancashire and Yorkshire 377   “   “
South Eastern 263   “   “
Brighton 266   “   “
Manchester and Sheffield 200   “   “

Tyto rozdíly vyplývají jen ve velmi nepatrné míře z rozdílnosti skutečných výdajů; vyvěrají skoro výhradně z různého způsobu vypočítávání, podle toho, píší-li se různé výdajové položky na vrub konta kapitálu nebo na vrub konta důchodu. Williams říká přímo: „Uvádí se menší zatížení, protože je nezbytné pro dobrou dividendu, a dělá se větší zatížení, protože je vyšší důchod, který to může snést.“

V určitých případech se opotřebování, tedy i jeho nahrazení stává veličinou blížící se prakticky nule, takže se počítá jenom s náklady na opravy. To, co praví Lardner dále o works of art na železnicích, platí všeobecně o všech takových trvalých stavbách, průplavech, dokách, železných a kamenných mostech atd. — „opotřebování, k němuž dochází následkem dlouhého působení času i u solidnějších staveb, účinkuje v kratších časových úsecích téměř neznatelně; ale po dlouhé době, na př. po staletích, činí obnovení, úplné nebo částečné, nutným i u nejsolidnějších staveb. Poměr mezi tímto neznatelným opotřebováním a patrnějším opotřebováním jiných částí dráhy se dá přirovnat k poměru mezi sekulárním a periodickým odchylováním, k němuž dochází v pohybu nebeských těles. Působení času na masivnější železniční stavby — mosty, tunely, viadukty atd. — je příkladem toho, co můžeme nazvat sekulárním opotřebováním. Rychlejší a patrnější znehodnocování, které se v kratších časových úsecích napravuje opravami nebo nahrazováním, je analogické periodickým odchylkám. Do ročních nákladů na opravy se zahrnuje také nahrazování náhodných škod, které utrpí čas od času i trvanlivější stavby zevně; ale přes tyto opravy koná na nich čas své dílo, a dříve či později musí nadejít chvíle — ať je sebevíc vzdálena — kdy si jejich stav vynutí novou stavbu. Pokud jde o finanční a ekonomickou stránku věci, může ovšem tato chvíle být příliš daleko, aby se s ní prakticky počítalo.“ (Lardner, 1. c., str. 38, 39.)

To platí pro všechna taková díla trvající věky, u nichž tedy není třeba nahrazovat kapitál, který byl na ně zálohován, postupně podle jejich opotřebování, nýbrž je třeba přenášet na cenu výrobku jen průměrné roční náklady na udržování a opravy.

Jak jsme viděli, přeměňuje se větší část peněz, které se každoročně nebo i častěji vracejí na náhradu opotřebování fixního kapitálu, zpětně v naturální formu tohoto kapitálu, přesto však potřebuje každý jednotlivý kapitalista amortisační fond pro tu část fixního kapitálu, pro kterou nadchází lhůta reprodukce najednou až po letech a která pak musí být nahrazena celá. Značná součást fixního kapitálu vylučuje už svou povahou možnost částečné reprodukce. Mimo to, kde dochází k částečné reprodukci tím způsobem, že se v kratších intervalech přidává ke znehodnocenému inventáři nový, je dříve, než může k tomuto nahrazení dojít, zapotřebí předcházející akumulace peněz ve větším či menším rozsahu podle specifické povahy daného výrobního odvětví. K tomu nestačí jakákoli libovolná peněžní částka, je k tomu zapotřebí peněžní částka určité výše.

Zkoumáme-li to za předpokladu, že jde pouze o prostý oběh peněz, při čemž ponecháváme stranou úvěrovou soustavu, o níž se pojednává až později, je mechanismus pohybu tento: v knize první (kap. III, 3a) jsme ukázali, že leží-li stále část peněz, které jsou ve společnosti k disposici, ladem jako poklad, zatím co druhá část funguje jako oběživo, resp. jako bezprostřední reservní fond vzhledem k již obíhajícím penězům, mění se ustavičně proporce, v níž se celková masa peněz dělí na poklad a oběživo. V našem příkladu se pak peníze, které větší kapitalista musí nahromadit jako poklad ve větším rozsahu, vrhají při nákupu fixního kapitálu najednou do oběhu. Pak se zase samy ve společnosti znovu rozpadají na oběživo a poklad. Díky amortisačnímu fondu, do něhož se hodnota fixního kapitálu odpovídající jeho opotřebování vrací jako do svého výchozího bodu, tvoří část obíhajících peněz na delší či kratší dobu zase poklad u téhož kapitalisty, jehož poklad se při nákupu fixního kapitálu přeměnil v oběživo a tím se od něho vzdálil. Je to stále se měnící rozdělování pokladu existujícího ve společnosti, který hned funguje jako oběživo a hned se zase jako poklad odděluje od masy obíhajících peněz. S rozvojem úvěrnictví, který jde nevyhnutelně ruku v ruce s rozvojem velkého průmyslu a kapitalistické výroby, nefungují už peníze jako poklad, nýbrž jako kapitál, ale ne v rukou svého vlastníka, nýbrž jiných kapitalistů, jimž se dávají k disposici.

__________________________________

Poznámky:

20 Vzhledem k tomu, že je velmi těžké určit fixní a oběžný kapitál, soudí pan Lorenz Stein, že se toto rozlišování zavádí pouze pro snazší výklad.

21 Až potud rukopis IV. — Dále rukopis II.

22 Citáty označené R. C. jsou vzaty z „Royal Commission on Railways, Minutes of Evidence taken before the Commissioners, presented to both Houses of Parliament“, Londýn 1867. — Otázky a odpovědi jsou číslovány a čísla jsou zde uvedena.

‹—Kapitál II. díl – kapitola sedmá | Kapitál II. díl – Obsah | Kapitál II. díl – kapitola devátá—›