Karel Marx
Kapitál, III. díl
Kapitola druhá
Míra zisku
Všeobecný vzorec kapitálu je P — Z — P‘, tj. určitá suma hodnoty se vrhá do oběhu, aby se z něho získala větší suma hodnoty. Proces, který tuto větší sumu hodnoty plodí, je kapitalistická výroba; proces, který ji realisuje, je oběh kapitálu. Kapitalista nevyrábí zboží pro zboží samo, pro jeho užitnou hodnotu nebo pro svou osobní spotřebu. Výrobek, o který tu kapitalistovi ve skutečnosti jde, není sám hmatatelný výrobek, nýbrž přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou kapitálu na něj spotřebovaného. Kapitalista zálohuje celý kapitál bez ohledu na různou úlohu, kterou hrají jeho součásti při výrobě nadhodnoty. Zálohuje všechny tyto součásti bez rozdílu, aby nejen reprodukoval zálohovaný kapitál, ale aby vyrobil i určitý přebytek hodnoty nad tento kapitál. Hodnotu variabilního kapitálu, který zálohuje, může přeměnit ve větší hodnotu jen jeho směnou za živou práci, vykořisťováním živé práce. Práci však může vykořisťovat jen tehdy, zálohuje-li zároveň i podmínky k realisaci této práce — pracovní prostředky a pracovní předmět, stroje a suroviny, tj. přemění-li sumu hodnoty, kterou má, ve formu výrobních podmínek; neboť je vůbec kapitalistou a může zahájit proces vykořisťování práce jen proto, že proti dělníkovi jako majiteli pouhé pracovní síly stojí jako vlastník pracovních podmínek. Již dříve, v první knize, jsme ukázali, že právě ta okolnost, že tyto výrobní prostředky vlastní nedělníci, mění dělníky v námezdní dělníky a nedělníky v kapitalisty.
Kapitalistovi je jedno, bere-li se to tak, že zálohuje konstantní kapitál, aby dosáhl zisku z variabilního kapitálu, nebo tak, že zálohuje variabilní kapitál, aby zvýšil hodnotu konstantního kapitálu; čili tak, že vydává peníze na mzdy, aby dodal vyšší hodnotu strojům a surovinám, nebo tak, že zálohuje peníze na stroje a suroviny, aby mohl vykořisťovat práci. Ačkoli nadhodnotu vytváří jen variabilní část kapitálu, vytváří ji jen tehdy, jsou-li zálohovány i ostatní části, výrobní podmínky práce. Protože kapitalista může vykořisťovat práci jen tím, že zálohuje konstantní kapitál, protože může zhodnocovat konstantní kapitál jen tím, že zálohuje variabilní kapitál, oba tyto kapitály v jeho představě splývají, a to tím spíše, že skutečná výše jeho zisku není určována poměrem k variabilnímu kapitálu, nýbrž k celkovému kapitálu, není určována mírou nadhodnoty, nýbrž mírou zisku, která může, jak uvidíme, zůstat nezměněna, a přesto vyjadřovat různé míry nadhodnoty.
K nákladům na výrobek patří všechny součásti jeho hodnoty, které kapitalista zaplatil nebo za něž vrhl do výroby ekvivalent. Tyto náklady musí být nahrazeny, má-li se kapitál alespoň uchovat čili reprodukovat ve své původní velikosti.
Hodnota obsažená ve zboží se rovná pracovní době, kterou stála jeho výroba, a souhrn této práce se skládá ze zaplacené i nezaplacené práce. Naproti tomu pro kapitalistu se náklady na zboží skládají jen z té části práce v něm ztělesněné, kterou zaplatil. Nadpráce obsažená ve zboží kapitalistu nic nestojí, ačkoli dělníka stojí práci právě tak jako práce zaplacená a ačkoli stejně jako zaplacená práce vytváří hodnotu a vchází do zboží jako hodnototvorný prvek. Zisk kapitalisty vzniká z toho, že kapitalista má na prodej něco, co nezaplatil. Nadhodnotu, resp. zisk tvoří právě přebytek hodnoty zboží nad cenou jeho nákladů, tj. přebytek celkové sumy práce obsažené ve zboží nad zaplacenou sumou práce v něm obsaženou. Nadhodnota, ať je její původ jakýkoli, je tedy přebytek nad celkovým zálohovaným kapitálem. Poměr tohoto přebytku k celkovému kapitálu je proto možno vyjádřit zlomkem 
, kde K znamená celkový kapitál. Tak dostáváme miru zisku 
na rozdíl od míry nadhodnoty 
Míra, kterou dostaneme tím, že nadhodnotu poměříme variabilním kapitálem, se nazývá míra nadhodnoty; míra, kterou dostaneme tím, že nadhodnotu poměříme celkovým kapitálem, se nazývá míra zisku. Je to dvojí různé měření téže veličiny, které v důsledku rozdílnosti měřítek zároveň vyjadřuje různé poměry nebo vztahy téže veličiny.
Přeměnu nadhodnoty v zisk je třeba vyvozovat z přeměny míry nadhodnoty v míru zisku, a ne naopak. A skutečně, historicky byla východiskem míra zisku. Nadhodnota a míra nadhodnoty jsou relativně něco neviditelného, jakási podstata, kterou je třeba vyzkoumat, kdežto míra zisku, a tudíž i forma nadhodnoty, zisk, se projevují na povrchu jevů.
Pokud jde o jednotlivého kapitalistu, je jasné, že jediné, co ho zajímá, je poměr nadhodnoty čili přebytku hodnoty, s nímž prodává své zboží, k celkovému kapitálu zálohovanému na výrobu zboží; kdežto určitý poměr tohoto přebytku ke zvláštním součástem kapitálu a jeho vnitřní spojitost s nimi ho nejen nezajímá, nýbrž má zájem právě na tom, aby tento určitý poměr a tato vnitřní spojitost zůstaly zamlženy.
Třebaže přebytek hodnoty zboží nad cenou jeho nákladů vzniká v bezprostředním výrobním procesu, realisuje se teprve v procesu oběhu, a zdání, že se vytvořil v procesu oběhu, vzniká tím spíše, že ve skutečnosti, za konkurence, na skutečném trhu, závisí na tržních poměrech, zda tento přebytek bude či nebude realisován a do jaké míry bude realisován. Není tu třeba vykládat, že prodává-li se zboží nad svou hodnotou nebo pod ní, dochází jen k jinému rozdělení nadhodnoty a že toto jiné rozdělení, změněný poměr, v němž se různé osoby o nadhodnotu dělí, nemění nic ani na velikosti, ani na povaze nadhodnoty. Ve skutečném procesu oběhu nejen probíhají přeměny, které jsme prozkoumali v knize II, nýbrž spadají vjedno se skutečnou konkurencí, s koupí a prodejem zboží nad jeho hodnotou nebo pod ní, takže pro jednotlivého kapitalistu závisí nadhodnota, kterou realisuje, právě tak na vzájemném napalování jako na přímém vykořisťování práce.
V procesu oběhu začíná působit vedle pracovní doby i doba oběhu, která příslušně omezuje masu nadhodnoty, již je možno za určitou dobu realisovat. Ještě jiné momenty vyvěrající z oběhu mají určující vliv na bezprostřední výrobní proces. Oba procesy — bezprostřední výrobní proces i proces oběhu — neustále přecházejí jeden v druhý, navzájem se prostupují a tak neustále zastírají své charakteristické rozlišovací znaky. Výroba nadhodnoty, jako výroba hodnoty vůbec, dostává v procesu oběhu, jak jsme ukázali dříve, nová určení; kapitál probíhá kruhem přeměn; nakonec vstupuje ze svého tak říkajíc vnitřního organického života do vnějších životních poměrů, do poměrů, kde proti sobě nestojí kapitál a práce, ale jednak kapitál a kapitál, a jednak jednotlivci, také zase prostě jako kupci a prodavači; doba oběhu a pracovní doba se na své dráze křižují, a tak se zdá, že obě stejnou měrou určují nadhodnotu; původní forma, v níž proti sobě stojí kapitál a námezdní práce, je zahalována tím, že sem zasahují vztahy zdánlivě na tom nezávislé; sama nadhodnota se nejeví jako produkt přivlastnění pracovní doby, nýbrž jako přebytek prodejní ceny zboží nad cenou jeho nákladů, a proto se cena nákladů snadno může jevit jako jeho skutečná hodnota (valeur intrinsèque), takže se zisk jeví jako přebytek prodejní ceny zboží nad jeho imanentní hodnotou.
Za bezprostředního výrobního procesu si kapitalista sice neustále uvědomuje pravou povahu nadhodnoty, jak jsme to viděli už při zkoumání nadhodnoty na jeho chtivosti cizí pracovní doby atd. Ale: 1) sám bezprostřední výrobní proces je jen pomíjivým momentem, který neustále přechází v proces oběhu, tak jako proces oběhu přechází ve výrobní proces, takže tušení o zdroji zisku, vznikajícího ve výrobním procesu, tj. o povaze nadhodnoty, tušení, které více méně jasně probleskuje ve výrobním procesu, jeví se nanejvýš jako moment rovnocenný s představou, že realisovaný přebytek pochází z pohybu, který nezávisí na výrobním procesu, vyvěrá přímo z oběhu a je kapitálu vlastní nezávisle na jeho vztahu k práci. Ne nadarmo se i novodobí ekonomové, jako Ramsay, Malthus, Senior, Torrens atd., přímo odvolávají na tyto jevy oběhu jako na důkazy, že kapitál už ve své věcné existenci, nezávisle na svém společenském vztahu k práci, který jej právě činí kapitálem, je vedle práce a nezávisle na práci samostatným zdrojem nadhodnoty. — 2) Pod rubrikou nákladů, do níž spadá mzda stejně jako cena surovin, opotřebování strojů atd., vystupuje ždímání neplacené práce jen jako úspora při placení jedné z položek vcházejících do nákladů, jen jako nižší úhrada za určité množství práce; úplně tak, jako se ušetří, když se levněji nakoupí surovina nebo zmenší opotřebování strojů. Tak ztrácí ždímání nadpráce svůj specifický charakter; specifický poměr nadpráce k nadhodnotě se zatemňuje; velmi tomu napomáhá a usnadňuje to, jak jsme ukázali v knize I, oddíl VI, okolnost, že hodnota pracovní síly vystupuje ve formě mzdy.
Tím, že se všechny části kapitálu stejně zdají zdrojem přebytečné hodnoty (zisku), se zastírá kapitalistický vztah.
Jestliže se nadhodnota cestou přes míru zisku přeměňuje ve formu zisku, je to jen další rozvíjení záměny subjektu a objektu, k níž dochází už za výrobního procesu. Už tam jsme viděli, jak se všechny subjektivní produktivní síly práce jeví jako produktivní síly kapitálu. [Srov. díl I, str. 359. Na jedné straně se hodnota, minulá práce, která ovládá živou práci, zosobňuje v kapitalistovi; na druhé straně se naproti tomu dělník jeví jen jako pracovní síla, jako předmět, jako zboží. Z tohoto převráceného poměru vzniká nutně již v prostém výrobním vztahu samém odpovídající převrácená představa, transponované vědomí, které se dále rozvíjí přeměnami a obměnami vlastního procesu oběhu.
Bylo by naprosto nesprávné — jak se můžeme přesvědčit na Ricardově škole — chtít vykládat zákony míry zisku přímo jako zákony míry nadhodnoty nebo naopak. V kapitalistově hlavě ovšem
mezi nimi není rozdíl. Ve výrazu se nadhodnota poměřuje s hodnotou celkového kapitálu, který byl zálohován na její výrobu a zčásti
v této výrobě úplně spotřebován, zčásti jen použit. Ve skutečnosti
vyjadřuje poměr stupeň zhodnocení celého zálohovaného kapitálu, tj. vzato tak, jak to odpovídá pojmové, vnitřní souvislosti a povaze nadhodnoty, ukazuje, jak se má veličina, o kterou se změnil variabilní kapitál, k celkovému zálohovanému kapitálu.
Sama o sobě není velikost hodnoty celkového kapitálu v žádném vnitřním poměru k velikosti nadhodnoty, alespoň ne přímo. Co do svých hmotných prvků se celkový kapitál minus variabilní kapitál — tj. konstantní kapitál — skládá z hmotných podmínek uskutečnění práce, z pracovních prostředků a pracovního materiálu. K tomu, aby se určité množství práce realisovalo ve zboží, aby tedy také vytvořilo hodnotu, je zapotřebí určitého množství pracovního materiálu a pracovních prostředků. Podle zvláštního charakteru přidávané práce existuje určitý technický poměr mezi množstvím práce a množstvím výrobních prostředků, k nimž má být tato živá práce přidána. Potud tedy existuje i určitý poměr mezi množstvím nadhodnoty, respektive nadpráce, a množstvím výrobních prostředků. Činí-li např. práce nutná k výrobě mzdy 6 hodin denně, musí dělník pracovat 12 hodin denně, aby vykonal 6 hodin nadpráce, aby vytvořil nadhodnotu 100%. Za těchto 12 hodin spotřebuje dvakrát víc výrobních prostředků než za 6 hodin. Ale to ještě neznamená, že nadhodnota, kterou za 6 hodin přidává, je v nějakém bezprostředním poměru k hodnotě výrobních prostředků, spotřebovaných za těchto 6 nebo třeba za těchto 12 hodin. Na této hodnotě tu vůbec nezáleží; záleží tu jen na technicky nutné mase. Je úplně jedno, jsou-li suroviny nebo pracovní prostředky drahé nebo levné, jen když mají potřebnou užitnou hodnotu a jsou tu v technicky předepsaném poměru k živé práci, která má být pohlcena. Vím-li, že se za hodinu spřede x liber bavlny, které stojí a šilinků, vím ovšem také, že se za 12 hodin spřede 12x liber bavlny = 12a šilinkům, a mohu pak vypočítat poměr nadhodnoty k hodnotě těchto 12, tak jako jej mohu vypočítat k hodnotě 6. Ale poměr živé práce k hodnotě výrobních prostředků tu má co dělat jen potud, pokud a šilinků slouží jako název pro x liber bavlny, protože určité množství bavlny má určitou cenu, a tedy i naopak, určitá cena může sloužit jako ukazatel pro určité množství bavlny, dokud se cena bavlny nezmění. Jestliže vím, že chci-li si přivlastnit 6 hodin nadpráce, musím nechat pracovat 12 hodin, tedy mít nachystáno bavlny na 12 hodin, a jestliže znám cenu tohoto množství bavlny, jehož je zapotřebí na 12 hodin, stanoví se nepřímo poměr mezi cenou bavlny (jako ukazatelem nezbytného množství) a nadhodnotou. Ale naopak z ceny suroviny nemohu nikdy usoudit, jaké množství suroviny lze spříst např. za hodinu, a ne za 6 hodin. Neexistuje tedy vnitřní, nutný poměr mezi hodnotou konstantního kapitálu, tedy ani mezi hodnotou celkového kapitálu (= c + v) a nadhodnotou.
Je-li míra nadhodnoty známa a velikost nadhodnoty dána, nevyjadřuje míra zisku nic jiného než to, čím skutečně je: jiné měření nadhodnoty, její měření hodnotou celkového kapitálu, a ne hodnotou té části kapitálu, z níž přímo vzniká směnou této části kapitálu za práci. Ale ve skutečnosti (tj. ve světě jevů) je tomu naopak. Nadhodnota je dána, avšak dána jako přebytek prodejní ceny zboží nad cenou nákladů na ně; přitom zůstává záhadou, odkud tento přebytek pochází, zda z vykořisťování práce ve výrobním procesu, či z napalování kupců v procesu oběhu, nebo z obojího. Dále je dán poměr tohoto přebytku k hodnotě celkového kapitálu čili míra zisku. Uvést tento přebytek prodejní ceny nad cenou nákladů do poměru k hodnotě celkového zálohovaného kapitálu je velmi důležité a přirozené, neboť tím se skutečně zjistí číselný poměr, v němž se celkový kapitál zhodnotil, čili zjistí se stupeň jeho zhodnocení. Vychází-li se z této míry zisku, není tedy vůbec možné vyvodit z toho specifický poměr mezi přebytkem a částí kapitálu vynaloženou na mzdu. V jedné z pozdějších kapitol[*] uvidíme, jak směšné kotrmelce dělá Malthus, když se tímto způsobem snaží proniknout do tajemství nadhodnoty a jejího specifického poměru k variabilní části kapitálu. Co však míra zisku jako taková ukazuje, je to, že přebytek je ve stejném poměru ke stejně velkým částem kapitálu, v němž s tohoto hlediska vůbec nejsou žádné vnitřní rozdíly, až na rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem. A i tento rozdíl se objevuje jen proto, že se přebytek vypočítává dvojím způsobem. Totiž za prvé jako jednoduchá veličina: přebytek nad cenou nákladů. V této první formě přebytku vchází do ceny nákladů celý oběžný kapitál, kdežto z fixního kapitálu do ní vchází jen opotřebování. Dále za druhé: poměr tohoto přebytku hodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu. Zde vchází do výpočtu hodnota celého fixního kapitálu, úplně stejně jako hodnota oběžného kapitálu. Oběžný kapitál vchází tedy v obou případech stejně, kdežto fixní kapitál v prvním případě vchází jinak než oběžný kapitál, v druhém případě stejně jako oběžný kapitál. Tak se tu rozdíl mezi oběžnýma fixním kapitálem vtírá jako jediný rozdíl.
Jestliže se tedy přebytek, řečeno po hegelovsku, odráží od míry zisku sám k sobě, čili jinak řečeno, je-li mírou zisku blíže charakterisován, jeví se jako přebytek, který kapitál vyrábí ročně nebo v určitém období oběhu nad svou vlastní hodnotu.
Ačkoli se tedy míra zisku číselně liší od míry nadhodnoty, zatím co nadhodnota a zisk jsou fakticky totéž a i číselně jsou stejné, přesto je zisk přeměněnou formou nadhodnoty, formou, v níž jsou její původ a tajemství jejího bytí zatemněny a setřeny. Zisk je fakticky jevovou formou nadhodnoty, která musí být teprve rozborem z této formy vyloupnuta. V nadhodnotě je poměr mezi kapitálem a prací jasně vidět; v poměru mezi kapitálem a ziskem, tj. mezi kapitálem a nadhodnotou, jak se jeví na jedné straně jako přebytek nad cenou nákladů na zboží, realisovaný v procesu oběhu, na druhé straně jako přebytek blíže určený svým poměrem k celkovému kapitálu, jeví se kapitál jako poměr k sobě samému, jako poměr, v němž se kapitál jako původní suma hodnoty liší od nové hodnoty, kterou sám zplodil. Že plodí tuto novou hodnotu při svém pohybu výrobním procesem a procesem oběhu, to v povědomí je. Ale jak se to děje, to už je zastřeno a zdá se, že to vyvěrá z inherentních, skrytých vlastností kapitálu samého.
Čím dále budeme sledovat zhodnocovací proces kapitálu, tím více se bude kapitál jako poměr zatemňovat a tím nesnadnější bude odhalit tajemství jeho vnitřního organismu. V tomto oddílu se míra zisku číselně liší od míry nadhodnoty; naproti tomu zisk a nadhodnota se považují za tutéž číselnou veličinu, jenže v různé formě. V dalším oddílu uvidíme, jak zvnějšňování jde dále a jak zisk vystupuje jako veličina i číselně odlišná od nadhodnoty.
__________________________________
Poznámky:
* Ve IV. knize. (Pozn. red. čes. vydání)