Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola devátá

Tvoření všeobecné míry zisku (průměrné míry zisku)
a přeměna hodnot zboží ve výrobní ceny

Organické složení kapitálu závisí v každém daném momentu na dvou okolnostech: předně na technickém poměru používané pracovní síly k mase používaných výrobních prostředků; za druhé na ceně těchto výrobních prostředků. Jak jsme viděli, je nutno zkoumat je v jeho procentním poměru. Organické složení kapitálu, který se skládá ⁴/₅ konstantního kapitálu a z ¹/₅ variabilního, vyjadřujeme vzorcem 80_c + 20_v. Dále se při srovnávání předpokládá neměnná míra nadhodnoty, a to jakákoli libovolná míra, např. 100%. Kapitál složený z 80_c + 20_v vytváří tedy nadhodnotu 20_m, což z celkového kapitálu dává míru zisku 20%. Velikost skutečné hodnoty jeho výrobku závisí na tom, jak velká je fixní část konstantního kapitálu, a kolik z ní opotřebováním vchází do hodnoty výrobku a kolik z ní nevchází. Ale protože to nemá význam pro míru zisku, a tedy ani pro náš rozbor, předpokládáme pro zjednodušení, že konstantní kapitál vchází všude stejně do ročního výrobku těchto kapitálů celý. Dále předpokládáme, že kapitály v různých výrobních sférách ročně realisují v poměru k velikosti své variabilní části stejně velké množství nadhodnoty; nepřihlížíme tedy prozatím k rozdílům, které v tomto ohledu může vyvolat různost dob obratu. O tom pojednáme později.

Vezměme pět různých výrobních sfér s rozdílným organickým složením kapitálů do nich vložených. Tak třeba:

Kapitály	Míra nadhodnoty	Nadhodnota	Hodnota výrobku	Míra zisku
I. 80c + 20v	100%	20	120	20%
II. 70c + 30v	100%	30	130	30%
III. 60c + 40v	100%	40	140	40%
IV. 85c + 40v	100%	15	115	15%
V. 85c + 40v	100%	5	105	5%

Máme tu pro různé výrobní sféry při stejném vykořisťování práce velmi rozdílné míry zisku, tak jak to odpovídá různému organickému složení kapitálů.

Celková suma kapitálů vložených do těchto pěti sfér je 500; celková suma jimi vyrobené nadhodnoty = 110; celková hodnota jimi vyrobeného zboží = 610. Považujeme-li těchto 500 za jediný kapitál a I—V jen za jeho jednotlivé části (jako je tomu např. v bavlnářské továrně, kde v různých odděleních, mykacím, předpřádacím, spřádacím a tkacím, existuje různý poměr mezi variabilním a konstantním kapitálem a průměrný poměr pro celou továrnu se musí teprve vypočítávat), bylo by průměrné složení kapitálu 500 = 390_c + 110_v, čili v procentech 78_c + 22_v. Kdybychom se na každý z těchto kapitálů 100 dívali jen jako na ¹/₅ celkového kapitálu, měl by každý, toto průměrné složení 78_c + 22_v; stejně tak by na každých 100 připadalo 22 jako průměrná nadhodnota; průměrná míra zisku by tedy byla = 22% a konečně cena každé pětiny celkového výrobku vyrobeného kapitálem 500 by byla = 122. Výrobek každé pětiny celkového zálohovaného kapitálu by se tedy musel prodávat za 122.

Nechceme-li však dojít k úplně falešným závěrům, nesmíme všechny ceny nákladů považovat za rovny 100.

Při 80_c + 20_v a míře nadhodnoty = 100% by úhrnná hodnota zboží vyrobeného kapitálem I = 100 byla = 80_c + 20_v + 20_m = 120, kdyby do ročního výrobku vcházel celý konstantní kapitál. Za určitých okolností se to ovšem v jistých výrobních odvětvích může stát. Je to však sotva možné tam, kde poměr c : v = 4 : 1. Pokud jde o hodnoty zboží, vyráběného každým 100 jednotek různých kapitálů, je tedy třeba uvážit, že mohou být různé podle různého dělení c na fixní a oběžné součásti a že fixní součásti různých kapitálů se zase mohou opotřebovávat rychleji nebo pomaleji, tedy přidávat výrobku za stejnou dobu nestejné množství hodnoty. Ale na míru zisku to nemá vůbec vliv. Ať 80_c přenáší na roční výrobek hodnotu 80 nebo 50 nebo 5, ať tedy roční výrobek = 80_c + 20_v + 20_m = 120 nebo 50_c + 20_v + 20_m = 90 nebo 5_c + 20_v + 20_m = 45, je ve všech těchto případech přebytek hodnoty výrobku nad jeho cenou nákladů = 20, a ve všech těchto případech se při určování míry zisku těchto 20 bere v poměru ke kapitálu = 100; míra zisku kapitálu I je tedy ve všech případech 20%. Abychom to znázornili ještě zřetelněji, budeme v následující tabulce s týmiž pěti kapitály jako dříve předpokládat, že do hodnoty výrobku vcházejí různé části konstantního kapitálu.

Kapitály	Míra nadhodnoty	Nadhod- nota	Míra zisku	Spotřebo- vané c	Hodnota zboží	Cena nákladů
I. 80c + 20v	100%	20	20%	50	90	70
II. 70c + 30v	100%	30	30%	51	111	81
III. 60c + 40v	100%	40	40%	51	131	91
IV. 85c + 15v	100%	15	15%	40	70	55
V. 95c + 5v	100%	5	5%	10	20	15
390c + 110v	—	110	—	—	—	Úhrn
78c + 22v	—	22	22%	—	—	Průměr

Bereme-li kapitály I—V opět jako jediný celkový kapitál, vidíme, že i v tomto případě složení úhrnu těchto pěti kapitálů = 500 = 390_c + 110_v, že tedy průměrné složení = 78_c + 22_v zůstává nezměněno a stejně tak i průměrná nadhodnota = 22%. Rozdělíme-li tuto nadhodnotu stejnou měrou mezi kapitály I—V, dostaneme tyto ceny zboží:

Kapitály	Nadhod- nota	Hodnota zboží	Cena nákladů na zboží	Cena zboží	Míra zisku	Odchylka ceny od hodnoty
I. 80c + 20v	20	90	70	92	22%	+ 2
II. 70c + 30v	30	111	81	103	22%	- 8
III. 60c + 40v	40	131	91	113	22%	-18
IV. 85c + 15v	15	70	55	77	22%	+ 7
V. 95c + 5v	5	20	15	37	22%	+17

Úhrnem se zboží prodává 2 + 7 + 17 = 26 nad hodnotou a 8 + 18 = 26 pod hodnotou, takže se odchylky ceny stejnoměrným rozdělením nadhodnoty, tj. připočtením průměrného zisku 22, připadajícího na každých 100 zálohovaného kapitálu, k příslušným cenám nákladů na zboží I—V vzájemně ruší; o to, oč se jedna část zboží prodává nad svou hodnotou, prodává se jeho druhá část pod svou hodnotou. A jen tím, že se prodává za takové ceny, je možné, že míra zisku je u I—V stejná a rovná se 22%, přestože organické složení kapitálů I—V je různé. Ceny, které vznikají tím, že se vezme průměr z různých měr zisku v různých výrobních sférách a že se tento průměr připočítá k cenám nákladů v různých výrobních sférách, jsou výrobní ceny. Jejich předpokladem je existence jedné všeobecné míry zisku, a ta zase předpokládá, že míry zisku v každé jednotlivé sféře výroby jsou již převedeny na stejně tolik průměrných měr zisku. Tyto zvláštní míry zisku jsou v každé výrobní sféře = m/K ‚ a je nutno je odvodit, jak jsme to učinili v prvním oddílu této knihy, z hodnoty zboží. Neodvodíme-li je takto, zůstává všeobecná míra zisku (a tudíž i výrobní cena zboží) nesmyslnou a bezobsažnou představou. Výrobní cena zboží se tedy rovná ceně nákladů na ně plus zisku vypočtenému v procentech podle všeobecné míry zisku, jinak řečeno, výrobní cena zboží se rovná ceně jeho nákladů plus průměrnému zisku.

Protože organické složení kapitálů, vložených do různých odvětví výroby, je rozdílné, protože tudíž stejně veliké kapitály uvádějí do pohybu různá množství práce podle různého procentního poměru variabilní části k celkovému kapitálu dané velikosti, přivlastňují si tyto stejně veliké kapitály velmi různá množství nadpráce čili vyrábějí velmi různé masy nadhodnoty. Vzhledem k tomu jsou míry zisku, které vládnou v různých výrobních odvětvích, původně velmi různé. Tyto různé míry zisku se vlivem konkurence vyrovnávají na jednu všeobecnou míru zisku, která je průměrem všech těchto různých měr zisku. Zisk, který připadá podle této všeobecné míry zisku na kapitál dané velikosti, ať je jeho organické složení jakékoli, se nazývá průměrný zisk. Cena zboží, která se rovná ceně jeho nákladů plus té části ročního průměrného zisku z celého kapitálu použitého na jeho výrobu (a ne pouze spotřebovaného na jeho výrobu), jež na zboží připadá podle podmínek jeho obratu, je jeho výrobní cenou. Vezměme na př. kapitál 500, z toho 100 fixního kapitálu, z něho se za jedno období obratu oběžného kapitálu 400 opotřebuje 10%. Průměrný zisk za toto období obratu nechť je 10%. Pak bude cena nákladů na výrobek zhotovený během tohoto obratu: 10_c za opotřebování plus 400 (c + v) oběžného kapitálu = 410, a jeho výrobní cena: 410 cena nákladů plus (10% zisk z 500) 50 = 460.

Ačkoli tedy kapitalisté různých sfér výroby při prodeji svého zboží dostávají nazpět kapitálové hodnoty vynaložené na výrobu tohoto zboží, nerealisují nadhodnotu — a tudíž ani zisk — vyrobenou v jejich vlastním odvětví při výrobě tohoto zboží, nýbrž dostávají jen tolik nadhodnoty — a tudíž i zisku — kolik jí z celkové nadhodnoty čili celkového zisku, vyrobeného v daném časovém úseku celkovým kapitálem společnosti ve všech výrobních sférách dohromady, připadá při stejnoměrném rozdělení na každou alikvotní část celkového kapitálu. Každý zálohovaný kapitál, ať je jeho složení jakékoli, vynáší za rok nebo za jiný časový úsek z každých 100 takový zisk, jaký za tento časový úsek připadá na každých 100 celkového kapitálu. Pokud jde o zisk, je zde vzájemný poměr různých kapitalistů poměrem pouhých akcionářů akciové společnosti, v níž se zisk připadající na jednotlivé členy rozděluje stejnoměrně na každých 100 kapitálu, a liší se tedy u různých kapitalistů jen podle velikosti kapitálu, který ten který kapitalista do společného podniku vložil, podle toho, jak se podílejí na společném podniku, podle počtu jejich akcií. Část ceny zboží, která nahrazuje části kapitálové hodnoty spotřebované při výrobě zboží a za kterou tedy tyto spotřebované kapitálové hodnoty musí být znovu nakoupeny, tato část tvořící cenu nákladů se tedy řídí výhradně podle výdajů v příslušných výrobních sférách. Naproti tomu druhá součást ceny zboží, připočítávaná k této ceně nákladů, zisk, se neřídí podle masy zisku, vyráběné tímto určitým kapitálem v této určité výrobní sféře za danou dobu, nýbrž podle masy zisku, která za danou dobu průměrně připadá na každý vložený kapitál jakožto alikvotní část celkového společenského kapitálu vloženého do celkové výroby.^[22]

Prodá-li tedy kapitalista své zboží za jeho výrobní cenu, strží množství peněz odpovídající velikosti hodnoty kapitálu spotřebovaného při výrobě zboží a vytlouká zisk úměrně ke kapitálu, který zálohoval, jako by to byla prostě příslušná část celkového společenského kapitálu. Ceny nákladů v každé dané sféře výroby mají specifický charakter. Zisk, který se připočítává k ceně nákladů, nezávisí na tom, jaké jsou podmínky v příslušné zvláštní sféře výroby, je prostým průměrem na každých 100 zálohovaného kapitálu.

Dejme tomu, že by pět různých kapitálů I—V, uvedených v předešlém příkladu, patřilo jedné osobě. Množství variabilního a konstantního kapitálu, spotřebované při výrobě zboží na každých 100 kapitálu vloženého do podniku, by zde pro každý vklad pod I—V bylo dáno, a tato část hodnoty zboží I—V by samozřejmě tvořila část jeho ceny, protože při nejmenším tato cena je nutná k nahrazení zálohované a spotřebované části kapitálu. Tyto ceny nákladů by tedy byly pro každý druh zboží I—V různé a majitel by je musel také stanovit různě. Pokud však jde o různé masy nadhodnoty čili zisku vyrobené u jednotlivých vkladů I—V, mohl by na ně kapitalista docela dobře pohlížet jako na zisk ze svého celkového zálohovaného kapitálu, takže by na každých 100 kapitálu připadala příslušná část tohoto celkového zisku. Ceny nákladů na zboží vyrobené u jednotlivých vkladů I—V by tedy byly rozdílné; ale ta část prodejní ceny, kterou by tvořil zisk připočítávaný na každých 100 kapitálu, by byla u všeho tohoto zboží stejná. Úhrnná cena zboží I—V by se tak rovnala jeho úhrnné hodnotě, tj. součtu cen nákladů I—V plus součtu nadhodnoty čili zisku vyrobeného v I—V; byla by tedy vlastně peněžním výrazem pro úhrnné množství práce — minulé i nově přidané — obsažené ve zboží I—V. A tak se i ve společnosti — díváme-li se na všechna výrobní odvětví jako na jediný celek — úhrn výrobních cen vyrobeného zboží rovná úhrnu jeho hodnot.

Tomuto tvrzení zdánlivě odporuje ten fakt, že v kapitalistické výrobě se prvky produktivního kapitálu kupují zpravidla na trhu, že tedy jejich ceny obsahují již realisovaný zisk, tj. výrobní cenu jednoho výrobního odvětví i se ziskem v ní obsaženým, takže zisk jednoho průmyslového odvětví vchází do ceny nákladů druhého odvětví. Ale postavíme-li úhrn cen nákladů na zboží v celé zemi na jednu stranu a úhrn v zemi vyrobených zisků čili nadhodnot na druhou stranu, je jasné, že musíme dospět k spránému výsledku. Vezměme např. zboží A; nechť do ceny jeho nákladů vcházejí zisky z B, C a D a do cen nákladů B, C a D atd. zase zisky z A. Při vypočítávání nebudeme zisk z A připočítávat k jeho vlastní ceně nákladů a stejně tak zisky z B, C a D atd. nevejdou do jejich vlastních cen nákladů. Nikdo nezapočítává svůj vlastní zisk do své ceny nákladů. Je-li tedy např. n výrobních sfér a rovná-li se zisk v každé z nich z, je cena nákladů ve všech dohromady = k — nz. Zkoumáme-li celkový výpočet, shledáváme, že pokud zisky jedné výrobní sféry vcházejí do ceny nákladů druhé sféry, potud jsou již započteny v úhrnné ceně konečného výrobku a nemohou se po druhé objevit v rubrice zisku. Objeví-li se však v této rubrice, pak jen proto, že zboží samo bylo konečným výrobkem a že proto jeho výrobní cena nevchází do ceny nákladů jiného zboží.

Vchází-li do ceny nákladů na zboží částka = z, která představuje zisk výrobců výrobních prostředků, a přirazí-li se k této ceně nákladů zisk = z₁, pak je celkový zisk Z = z + z₁. Celková cena nákladů na zboží, vyloučíme-li všechny části ceny, které připadají na zisk, rovná se jeho vlastní ceně nákladů minus Z. Nazveme-li tuto cenu nákladů k, pak zřejmě k + Z = k + z + z₁. Když jsme v knize I, kap. VII, 2, str. 182 a násl. [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde] pojednávali o nadhodnotě, viděli jsme, že na výrobek každého kapitálu se lze dívat tak, že jedna jeho část jen nahrazuje kapitál, druhá pak jen vyjadřuje nadhodnotu. Zkoumáme-li stejným způsobem celkový výrobek společnosti, musíme učinit příslušné opravy, neboť bereme-li v úvahu celou společnost, nemůže např. zisk obsažený v ceně lnu figurovat dvakrát: jednou jako část ceny plátna a po druhé jako zisk pěstitele lnu.

Mezi ziskem a nadhodnotou není rozdíl potud, že např. nadhodnota kapitalisty A vchází do konstantního kapitálu kapitalisty B. Pro hodnotu zboží je přece úplně lhostejné, je-li práce v něm obsažená prací zaplacenou nebo nezaplacenou. Svědčí to jen o tom, že B platí nadhodnotu A. V celkovém výpočtu se nadhodnota A nesmí počítat dvakrát.

Ale rozdíl je v tom: Nejenže se cena výrobku např. kapitálu B odchyluje od jeho hodnoty, protože nadhodnota realisovaná v B může být větší nebo menší než zisk, započtený do ceny výrobků B; ale totéž platí opět o zboží, které tvoří konstantní část kapitálu B a nepřímo — jako životní prostředky dělníků — také jeho variabilní část. Pokud jde o konstantní část, rovná se ceně nákladů plus nadhodnotě, tj. v daném případě ceně nákladů plus zisku, a tento zisk může být opět větší nebo menší než nadhodnota, kterou zastupuje. Pokud jde o variabilní kapitál, rovná se sice průměrná denní mzda vždy nové hodnotě vytvořené za tolik hodin, kolik musí dělník pracovat, aby vyrobil nutné životní prostředky; ale tento počet hodin je zase skreslen tím, že výrobní ceny nutných životních prostředků se odchylují od jejich hodnot. To se však vždy vyřeší tak, že oč více nadhodnoty vchází do jednoho zboží, o to méně jí vchází do druhého zboží, a proto se odchylky od hodnoty, které jsou obsaženy ve výrobních cenách zboží, vzájemně ruší. V kapitalistické výrobě se vůbec každý všeobecný zákon prosazuje jako vládnoucí tendence vždy jen velmi spletitě a přibližně, jako průměr neustálého kolísání, který se nedá nikdy přesně zjistit.

Protože všeobecnou míru zisku tvoří průměr různých měr zisku na každých 100 zálohovaného kapitálu za určitou dobu, řekněme za rok, mizí v ní také rozdíl, který je způsobován rozdílem dob obratu různých kapitálů. Ale tyto rozdíly mají určující vliv na různé míry zisku v různých výrobních sférách, jejichž průměr tvoří všeobecnou míru zisku.

Když jsme znázorňovali, jak se tvoří všeobecná míra zisku, předpokládali jsme, že každý kapitál v každé výrobní sféře = 100; učinili jsme to proto, abychom objasnili procentní rozdíl v mírách zisku, a tudíž i rozdíl v hodnotách různého zboží vyráběného stejně velikými kapitály. Je však jasné, že skutečné masy nadhodnoty, které se vytvářejí v každé jednotlivé výrobní sféře, závisí vzhledem k tomu, že v každé takové dané výrobní sféře je složení kapitálu dáno, na velikosti použitých kapitálů. Ale na zvláštní míru zisku každé jednotlivé výrobní sféry nemá vliv to, používá-li se kapitálu 100, m x 100 či xm x 100. Míra zisku zůstává 10%, ať celkový zisk činí 10 : 100 nebo 1000 : 10.000.

Protože však míry zisku v různých výrobních sférách jsou rozdílné, protože se v nich podle toho, jaký je poměr variabilního kapitálu k celkovému kapitálu, vyrábějí velmi různé masy nadhodnoty, a tudíž zisku, je jasné, že průměrný zisk připadající na 100 jednotek společenského kapitálu, tj. průměrná míra zisku čili všeobecná míra zisku bude velmi rozdílná podle toho, jak veliké budou příslušné kapitály vložené do těchto různých sfér. Vezměme čtyři kapitály A, B, C, D. Míra nadhodnoty nechťje u všech = 100%. V každém 100 z celkového kapitálu nechť je variabilní kapitál u A=25, u B=40, u C=15 a u D=10.Nakaždé 100 z celkového kapitálu by pak připadalo u A = 25, u B = 40, u C = 15 a u D = 10, dohromady 90 nadhodnoty čili zisku; tedy jsou-li tyto čtyři kapitály stejně veliké, průměrná míra zisku = 90/₄ = 22¹/₂%.

Jsou-li však kapitály: A = 200, B = 300, C = 1000 a D = 4000, činí příslušné vyrobené zisky 50, 120, 150 a 400. Dohromady připadá na 5500 kapitálu zisk 720, tj. průměrná míra zisku 13¹/₁₁%.

Masy celkové vyrobené hodnoty jsou různé podle toho, jak veliké jsou příslušné celkové kapitály zálohované do A, B, C a D. Při tvorbě všeobecné míry zisku nejde tedy jen o rozdíl mezi mírami zisku v různých výrobních sférách, z nichž by se prostě měl vzít aritmetický průměr, nýbrž i o to, jak se tyto různé míry zisku podílejí na vytváření průměru. To však závisí na relativní velikosti kapitálu vloženého do každé jednotlivé sféry, tj. na tom, jakou část celkového společenského kapitálu tvoří kapitál vložený do každé jednotlivé výrobní sféry. Musí se tu ovšem objevovat značně veliký rozdíl, podle toho, dává-li větší nebo menší část celkového kapitálu vyšší nebo nižší míru zisku. A to opět závisí na tom, kolik kapitálu je vloženo do sfér, kde variabilní kapitál je proti celkovému kapitálu relativně velký nebo malý. Zde je tomu úplně tak jako u průměrné úrokové sazby, jíž dosahuje lichvář, který rozpůjčí různé části svého kapitálu na různé úroky, na př. na 4, 5, 6, 7% apod. Průměrný úrok závisí jen a jen na tom, kolik ze svého kapitálu zapůjčil na ten který úrok.

Všeobecnou míru zisku tedy určují dva činitelé:

1) organické složení kapitálů v různých sférách výroby, tedy rozdílné míry zisku v jednotlivých sférách;

2) rozdělení celkového společenského kapitálu mezi tyto různé sféry, tedy relativní velikost kapitálu vloženého do každé jednotlivé sféry a majícího tudíž zvláštní míru zisku, tj. relativní podíl z masy celkového společenského kapitálu, který každá jednotlivá výrobní sféra pohlcuje.

V knize I a II jsme měli co dělat jen s hodnotou zboží. Nyní se tu jako část této hodnoty jednak oddělila cena nákladů, jednak se nám jako přeměněná forma hodnoty vyvinula výrobní cena zboží.

Dejme tomu, že složení průměrného společenského kapitálu je 80_c + 20_v a že míra roční nadhodnoty m‘ = 100%; pak průměrný roční zisk pro kapitál 100 bude = 20, a všeobecná roční míra zisku = 20%. Ať už by bylo k, cena nákladů na zboží vyrobené ročně kapitálem 100, jakékoli, výrobní cena zboží by byla k + 20. Ve výrobních sférách, kde složení kapitálu = (80 — x) _c + (20 + x)_v, byla by skutečně vyrobená nadhodnota, resp. roční zisk vyrobený v dané výrobní sféře = 20 + x, tj. větší než 20, a vyrobená zbožní hodnota by byla = k + 20 + x, větší než k + 20, čili větší než výrobní cena. Ve sférách, kde by bylo složení kapitálu = (80 + x)_c + (20 — x)_v, by byla ročně vyrobená nadhodnota čili zisk = 20 — x, tj. menší než 20, a tudíž hodnota zboží k + 20 — x menší než výrobní cena, která = k + 20. Ponecháme-li stranou to, že mohou být rozdíly v době obratu, rovnala by se výrobní cena zboží jeho hodnotě jen ve sférách, kde by bylo složení kapitálu náhodou = 80_c + 20_v.

Specifický vývoj společenské produktivní síly práce je v každé jednotlivé výrobní sféře na různém stupni, je vyšší nebo nižší podle toho, jak velké množství výrobních prostředků se uvádí do pohybu určitým množstvím práce, tedy — při daném pracovním dni — určitým počtem dělníků; jinak řečeno, je vyšší nebo nižší podle toho, jak malé je množství práce potřebné na určité množství výrobních prostředků. Kapitály, které obsahují procentuálně více konstantního, tedy méně variabilního kapitálu než průměrný společenský kapitál, nazýváme proto kapitály vyššího složení. Naopak takové kapitály, v nichž konstantní kapitál zaujímá relativně menší a variabilní kapitál relativně větší místo než u průměrného společenského kapitálu, nazýváme kapitály nizšího složení. Konečně kapitály průměrného složení nazýváme ty kapitály, jejichž složení se kryje se složením průměrného společenského kapitálu. Skládá-li se průměrný společenský kapitál procentuálně z 80_c + 20_v, je kapitál 90_c + l0_v nad společenským průměrem, kapitál 70_c + 30_v pod ním. Všeobecně, rovná-li se složení průměrného společenského kapitálu m_c + n_v, kde m a n jsou veličiny stálé a m + n = 100, představuje (m + x)_c + (n — x)_v vyšší, (m — x)_c + (n + x)_v nižší složení jednotlivého kapitálu nebo skupiny kapitálů. Jak tyto kapitály fungují, je-li stanovena průměrná míra zisku, za předpokladu, že se obracejí jednou za rok, ukazuje následující přehled, v němž I znázorňuje průměrné složení, a průměrná míra zisku je tudíž 20%:

I. 80c + 20v + 20m		Míra zisku = 20%. Cena výrobku 120. Hodnota 120
II. 90c + 10v + 10m		Míra zisku = 20%. Cena výrobku 120. Hodnota 110
III. 70c + 30v + 30m		Míra zisku = 20%. Cena výrobku 120. Hodnota 130

Zboží vyrobené kapitálem II by tedy mělo nižší hodnotu než výrobní cenu; zboží vyrobené kapitálem III by mělo výrobní cenu menší než hodnotu, a jen u kapitálu I, ve výrobním odvětví, kde by se složení kapitálu náhodou shodovalo s průměrným společenským složením, by si hodnota a výrobní cena byly rovny. Ostatně při aplikaci těchto označení na určité případy musíme samozřejmě přihlížet k tomu, zda odchylky v poměru mezi c a v od všeobecného průměru nejsou do určité míry způsobeny rozdílným technickýn složením, ale pouhou změnou hodnoty prvků konstantního kapitálu.

Výklad, který jsme právě podali, modifikuje ovšem určení ceny nákladů na zboží. Původně jsme měli za to, že cena nákladů na zboží se rovná hodnotě zboží spotřebovaného při jeho výrobě. Ale výrobní cena daného zboží představuje pro kupce tohoto zboží cenu nákladů na ně a může tak jakožto cena nákladů vejít do tvorby ceny jiného zboží. Protože se výrobní cena zboží může odchylovat od jeho hodnoty, může být i cena nákladů na zboží, v níž je zahrnuta tato výrobní cena jiného zboží, vyšší nebo nižší než část jeho celkové hodnoty, kterou tvoří hodnota výrobních prostředků, jež do něho vcházejí. Na tento modifikovaný význam ceny nákladů se nesmí zapomínat, nesmí se tedy zapomínat na to, že je vždy možno dopustit se chyby, pokládá-li se v nějaké jednotlivé výrobní sféře cena nákladů na zboží za rovnu hodnotě výrobních prostředků spotřebovaných při jeho výrobě. Pro náš nynější rozbor není nutné zabývat se touto otázkou blíže. Přitom zůstává v každém případě správná these, že cena nákladů na zboží je vždy menší než jeho hodnota. Neboť ať se cena nákladů na zboží sebevíc odchyluje od hodnoty výrobních prostředků na ně spotřebovaných, kapitalistovi na těchto minulých chybách nezáleží. Cena nákladů na zboží je danou veličinou, je předpokladem nezávislým na jeho, kapitalistově výrobě, kdežto výsledkem jeho výroby je zboží, které obsahuje nadhodnotu, tj. určitý přebytek hodnoty zboží nad cenu nákladů na ně. These, že cena nákladů je menší než hodnota zboží, se nyní ostatně prakticky změnila v thesi, že cena nákladů je menší než výrobní cena. Pokud jde o celkový společenský kapitál, u něhož se výrobní cena rovná hodnotě, je tato these totožná s předešlou thesí, že cena nákladů je menší než hodnota. Ačkoli má pro jednotlivé výrobní sféry různý smysl, zůstává jejím základem vždy skutečnost, že zkoumáme-li celkový společenský kapitál, je cena nákladů na zboží, které vyrobil, menší než hodnota čili zde — u celkové masy vyrobeného zboží — výrobní cena, která je s touto hodnotou totožná. Cena nákladů na zboží odpovídá jen množství zaplacené práce, která je v něm obsažena, hodnota odpovídá veškeré práci, která je v něm obsažena, zaplacené i nezaplacené; výrobní cena úhrnu zaplacené práce plus určitému množství nezaplacené práce, nezávislému na podmínkách této dané výrobní sféry.

Vzorec, podle něhož se výrobní cena zboží rovná k + z, tj. ceně nákladů plus zisku, je nyní blíže určen v tom smyslu, že z = kz‘ (kde z‘ je všeobecná míra zisku), a tedy výrobní cena = k + kz‘. Je-li k = 300 a z' = 15%, je výrobní cena k + kz‘ = 300 + 300 x (15/100) = 345.

Velikost výrobní ceny zboží v každé jednotlivé výrobní sféře se může měnit:

1) při stálé hodnotě zboží (tj. vchází-li do jeho výroby před změnou výrobní ceny i po ní totéž množství mrtvé a živé práce) tím, že ve všeobecné míře zisku dojde ke změně, která nezávisí na dané výrobní sféře;

2) při stálé všeobecné míře zisku tím, že se změní hodnota, ať už v této dané výrobní sféře, proto, že došlo k technickým změnám, nebo proto, že se změnila hodnota zboží, která vcházejí jako tvůrčí prvky do konstantního kapitálu dané výrobní sféry;

3) konečně, působí-li obě tyto okolnosti společně.

Přes veliké změny, které ustavičně — jak uvidíme dále — probíhají ve skutečných mírách zisku jednotlivých výrobních sfér, je skutečná změna všeobecné míry zisku, pokud ji nevyvolají nějaké výjimečné, mimořádné ekonomické události, dozvukem celé řady výkyvů trvajících dlouhá údobí, tj. výkyvů, které potřebují velmi mnoho času k tomu, aby se ustálily a vyrovnaly, a tak vyvolaly změnu všeobecné míry zisku. Proto si u všech kratších období (kolísání tržních cen ponecháváme vůbec stranou) musíme změnu výrobních cen vždy vysvětlovat prima facie [nejprve] skutečnou změnou hodnoty zboží, tj. změnou celkového množství pracovní doby nutné k jeho výrobě. Pouhá změna v peněžním vyjádření týchž hodnot tu samozřejmě vůbec nepřichází v úvahu.^[23]

Přitom je jasné, že zkoumáme-li celkový společenský kapitál, je souhrn hodnot zboží jím vyrobeného (čili v peněžním vyjádření jeho cena) = hodnotě konstantního kapitálu + hodnotě variabilního kapitálu + nadhodnotě. Za předpokladu, že se stupeň vykořisťování práce nemění, může se tu při nezměněné mase nadhodnoty míra zisku měnit jen tehdy, jestliže se mění hodnota konstantního kapitálu nebo hodnota variabilního kapitálu nebo obě, takže se mění K a tím m/K, všeobecná míra zisku. V každém případě tedy změna ve všeobecné míře zisku předpokládá změnu v hodnotě zboží, která vcházejí jakožto tvůrčí prvky do konstantního kapitálu nebo do variabilního kapitálu nebo do obou zároveň.

Dále se může všeobecná míra zisku při nezměněné hodnotě zboží měnit, jestliže se mění stupeň vykořisťování práce.

Konečně při nezměněném stupni vykořisťování práce se všeobecná míra zisku může měnit, jestliže se mění suma používané práce vzhledem ke konstantnímu kapitálu v důsledku technických změn v pracovním procesu. Ale takové technické změny se musí vždy projevit ve změně hodnoty zboží, a proto musí být provázeny změnou hodnoty zboží, na jehož výrobu je nyní třeba více nebo méně práce, než jí bylo třeba dříve.

V prvním oddílu jsme viděli, že nadhodnota a zisk byly totožné, pokud jsme je zkoumali co do jejich masy. Naproti tomu se míra zisku hned od počátku liší od míry nadhodnoty, což se nejprve jeví jen jako jiná forma výpočtu; ale protože míra zisku může při nezměněné míře nadhodnoty stoupat nebo klesat a naopak, a protože kapitalistu prakticky zajímá jedině míra zisku, zatemňuje to a mystifikuje rovněž hned od počátku skutečný původ nadhodnoty. Nicméně kvantitativní rozdíl byl jen mezi mírou nadhodnoty a mírou zisku, a ne přímo mezi nadhodnotou a ziskem. Protože v míře zisku se nadhodnota vypočítává vzhledem k celkovému kapitálu a poměřuje se jím, zdá se, že nadhodnota vznikla z celkového kapitálu, a to ze všech jeho částí bez rozdílu, a tak v pojmu zisku mizí organický rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem; v této své přeměněné podobě jako zisk proto nadhodnota opravdu zapírá svůj původ, ztrácí svůj charakter, je k nepoznání. Až potud se však rozdíl mezi ziskem a nadhodnotou týkal jen kvalitativní změny, změny formy, kdežto skutečný kvantitativní rozdíl existuje na tomto prvním stupni přeměny jen mezi mírou zisku a mírou nadhodnoty, ale ještě ne mezi ziskem a nadhodnotou.

Jinak je tomu, jakmile se vyvine všeobecná míra zisku a s její pomocí průměrný zisk, odpovídající velikosti použitého kapitálu, která je v různých výrobních sférách dána.

Pak je to už jen náhoda, shoduje-li se nadhodnota — a tudíž i zisk — skutečně vytvořená v určité výrobní sféře, se ziskem obsaženým v prodejní ceně zboží. Zisk a nadhodnota, nejen jejich míry, jsou tu zpravidla skutečně rozdílné veličiny. Při daném stupni vykořisťování práce je nyní masa nadhodnoty, vyrobená v té které jednotlivé výrobní sféře, důložitější pro celkový průměrný zisk společenského kapitálu, tj. pro třídu kapitalistů vůbec, než přímo pro kapitalisty toho kterého jednotlivého výrobního odvětví. Pro ně^[24] je důležitá jen potud, pokud množství nadhodnoty vyrobené v jejich výrobním odvětví spolupůsobí při regulování průměrného zisku. Ale to je proces, který se odehrává za kapitalistovými zády, proces, který kapitalista nevidí, jemuž nerozumí a který ho ve skutečnosti nezajímá. Skutečný rozdíl mezi velikostí zisku a nadhodnoty — nejen mezi mírou zisku a mírou nadhodnoty — v jednotlivých sférách výroby nyní úplně zahaluje pravou povahu a původ zisku, a to nejen kapitalistovi, který má v tomto případě zvláštní zájem na tom, aby se klamal, nýbrž i dělníkovi. S přeměnou hodnot ve výrobní ceny uniká zraku sám základ určení hodnoty. Konečně už při pouhé přeměně nadhodnoty v zisk ta část hodnoty zboží, která tvoří zisk, vystupuje vůči druhé části hodnoty jakožto ceně nákladů na zboží, takže se tu kapitalistovi již ztrácí pojem hodnoty, protože nemá před sebou všechnu práci, která se vynakládá na výrobu zboží, nýbrž jen tu část této práce, kterou zaplatil ve formě živých nebo mrtvých výrobních prostředků, a tak se mu zisk jeví jako něco, co stojí mimo imanentní hodnotu zboží; při tvorbě výrobních cen se pak tato představa s konečnou platností utvrzuje, upevňuje, kostnatí, protože nyní, vezmeme-li jednotlivou výrobní sféru, zisk připočítávaný k ceně nákladů opravdu není určen hranicemi hodnototvorného procesu, který v ní probíhá, nýbrž naopak zcela mimo tyto hranice.

To, že je tu po prvé odhalena tato vnitřní souvislost; že, jak uvidíme z dalšího výkladu a z knihy IV, politická ekonomie dosud buď svévolně nepřihlížela k rozdílům mezi nadhodnotou a ziskem, mezi mírou nadhodnoty a mírou zisku, aby si mohla uchovat určení hodnoty jako základ, nebo se tohoto určení hodnoty vzdávala a tím opouštěla půdu vědeckého přístupu k látce a ulpívala na rozdílech, které jsou na pohled nápadné — tento zmatek vládnoucí mezi theoretiky ukazuje nejlépe, jak kapitalista, který je cele zaujat konkurenčním bojem a neproniká pod jeho povrch, jak takový kapitalista praktik není s to rozpoznat pod vnějším zdáním vnitřní podstatu a vnitřní podobu tohoto procesu.

Všechny zákony o vzestupu a poklesu míry zisku, vyvozené v prvním oddílu, mají ve skutečnosti tento dvojí význam:

1) Jednak jsou to zákony všeobecné míry zisku. Při četných rozmanitých příčinách, které podle toho, co jsme vyložili, způsobují vzestup nebo pokles míry zisku, bychom si mohli myslit, že všeobecná míra zisku se mění každý den. Ale pohyb v jedné výrobní sféře se ruší pohybem v druhé sféře, jednotlivé vlivy se kříží a vzájemně paralysují. Později prozkoumáme, kam tyto výkyvy nakonec směřují; jsou však pomalé; to, že jsou náhlé, mnohostranné a že v jednotlivých výrobních sférách různě dlouho trvají, působí, že se zčásti, jak následují časově po sobě, vyrovnávají, takže po poklesu cen následuje jejich vzestup a naopak, že tedy zůstávají lokální, tj. omezené na určitou výrobní sféru, a konečně, že různé lokální výkyvy se navzájem neutralisují. Uvnitř každé jednotlivé výrobní sféry dochází ke změnám, odchylkám od všeobecné míry zisku, které se jednak v určitém údobí vyrovnávají, a proto nepůsobí na všeobecnou míru zisku, jednak pak na ni nepůsobí proto, že je ruší jiné současné lokální výkyvy. Protože všeobecná míra zisku není určena jen průměrnou mírou zisku v každé sféře, nýbrž také rozdělením celkového kapitálu mezi jednotlivé sféry, a protože se toto rozdělení neustále mění, máme tu opět neustálou příčinu změn ve všeobecné míře zisku — ale takovou příčinu změn, která se opět, při nepřetržitosti^[*] a všestrannosti tohoto pohybu, do značné míry sama paralysuje.

2) Uvnitř každé sféry má míra zisku možnost kratší nebo delší dobu kolísat, dokud se toto kolísání po řadě vzestupů nebo poklesů nezkonsoliduje natolik, aby mohlo začít působit na všeobecnou míru zisku, a tudíž získat větší význam než lokální. Proto v takovýchto místních a časových hranicích platí rovněž zákony míry zisku vyvozené v prvním oddílu této knihy.

Theoretický názor — pokud jde o první přeměnu nadhodnoty v zisk — že každá část kapitálu bez rozdílu vyrábí zisk^[25], vyjadřuje praktickou skutečnost. Ať má průmyslový kapitál jakékoli složení, ať uvádí do pohybu čtvrtinu mrtvé práce a tři čtvrtiny živé práce nebo tři čtvrtiny mrtvé práce a jen čtvrtinu živé práce, ať v prvním případě vstřebá třikrát víc nadpráce čili vyrobí třikrát víc nadhodnoty než v druhém případě — nezmění-li se stupeň vykořisťování práce a nehledě na individuální rozdíly, které ostatně beztak mizejí, protože v obou případech máme před sebou jen průměrné složení celé výrobní sféry — bude v obou případech dávat stejný zisk. Jednotlivý kapitalista (nebo i všichni kapitalisté v každé zvláštní výrobní sféře), jehož rozhled je omezený, se právem domnívá, že jeho zisk nepochází jen z práce, které používá on nebo jeho výrobní odvětví. To je zcela správné pokud jde o průměrný zisk jednotlivého kapitalisty. Nakolik je tento zisk podmíněn celkovým vykořisťováním práce celkovým kapitálem, tj. všemi jeho kapitalistickými kolegy, je pro něho hotovým mysteriem tím spíše, že ani theoretikové buržoasie, političtí ekonomové, toto tajemství dosud neodhalili. Uspořit na práci — nejen na práci nutné k vyrobení určitého výrobku, nýbrž i na počtu zaměstnaných dělníků — a použít ve větší míře mrtvé práce (konstantního kapitálu) se jeví jako ekonomicky naprosto racionální operace, která se zdánlivě nijak nedotýká všeobecné míry zisku ani průměrného zisku. Jak by tedy měla být živá práce výhradním pramenem zisku, když to vypadá, jako by zmenšení množství práce nutného k výrobě nejen zisk nesnižovalo, nýbrž jako by naopak za určitých okolností bylo nejbližším pramenem jeho rozmnožení, alespoň pro jednotlivého kapitalistu?

Jestliže v některé výrobní sféře stoupá nebo klesá ta část ceny nákladů, která představuje hodnotu konstantního kapitálu, vychází tato část ze sféry oběhu a vstupuje do výrobního procesu zboží hned od počátku zvětšena nebo zmenšena. Jestliže na druhé straně použitý počet dělníků začne v téže době vyrábět více nebo méně, tedy mění-li se při nezměněném počtu dělníků množství práce nutné k výrobě určitého množství zboží, může ta část ceny nákladů, která představuje hodnotu variabilního kapitálu, zůstat nezměněna, tj. vejít v témž rozsahu do ceny nákladů na celkový výrobek. Ale na každé jednotlivé zboží, jejichž souhrn tvoří celkový výrobek, připadá nyní více nebo méně práce (placené, a tudíž i neplacené), tedy také větší nebo menší výdaj za tuto práci, tj. větší nebo menší část mzdy. Celková mzda, kterou kapitalista zaplatí, zůstává táž, ale je jiná, rozpočítá-li se na každý kus zboží. Dochází tu tedy ke změně v této části ceny nákladů na zboží. Zvyšuje-li se nebo snižuje-li se cena nákladů na jednotlivé zboží následkem takovýchto změn v hodnotě tohoto zboží nebo v hodnotě jeho prvků (nebo mění-li se také cena nákladů na souhrn zboží vyráběných kapitálem dané velikosti) — zůstává průměrný zisk, byl-li např. 10%, i nadále 10%; třebaže 10% u jednotlivého zboží představuje velmi rozdílnou veličinu, podle toho, jak se v důsledku předpokládané změny hodnoty změnila cena nákladů na toto jednotlivé zboží^[28].

Pokud jde o variabilní kapitál — a to je nejdůležitější, protože variabilní kapitál je zdrojem nadhodnoty a protože všechno, co zastírá jeho skutečnou úlohu při obohacování kapitalisty, mystifikuje celý systém — představuje si to kapitalista velmi zjednodušeně, totiž takto: nechť variabilní kapitál 100 liber št. představuje na př. týdenní mzdu 100 dělníků. Vyrobí-li těchto 100 dělníků při daném pracovním dni týdně 200 kusů zboží = 200 Z, pak — odmyslíme-li si část ceny nákladů, kterou přidává konstantní kapitál, 1 Z = 100 liber št./200 = 10 šilinků, protože 100 liber št. = 200 Z. Dejme tomu, že nastane změna v produktivní síle práce, že se produktivní síla zdvojnásobí, takže týž počet dělníků vyrobí dvakrát 200 Z za tutéž dobu, za kterou vyrobil dříve jen 200 Z. V tomto případě (pokud cenu nákladů tvoří jen mzda) 1 Z = 100 liber št./400 = 5 šilinků, protože nyní 100 liber št. 400 Z. Kdyby se naopak produktivní síla o polovinu zmenšila, vyrobila by táž práce jen 200 Z/2; a protože l00 liber št. = 200 Z /2, je nyní l Z = 200 liber št./200 = 1 libra št. Změny v pracovní době nutné k výrobě zboží a tudíž změny v hodnotě zboží se nyní jeví pokud jde o cenu nákladů, a tedy i o výrobní cenu, jako různé rozdělení téže mzdy na větší nebo menší množství zboží, podle toho, zda se v téže pracovní době vyrobí za tutéž mzdu více nebo méně zboží. Kapitalista, a tudíž i politický ekonom vidí jen to, že se s produktivitou práce mění část placené práce, která připadá na jednotlivý kus zboží, a že se tím zároveň mění i hodnota každého jednotlivého kusu; ale nevidí, že je tomu stejně i s nezaplacenou prací obsaženou v každém kusu zboží, a není to schopen vidět tím spíše, že průměrný zisk je určen nezaplacenou prací, pohlcenou v jeho sféře, opravdu jen náhodou. Jen v takto zjednodušené a bezobsažné formě probleskuje nyní skutečnost, že hodnota zboží je určena prací v něm obsaženou.

__________________________________

Poznámky:

22 Cherbuliez [„Riche ou pauvre“. Paris—Genève 1840, str. 116 a násl.]

23 Corbet [„An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals“. Londýn 1841], str. 174.

24 Nepřihlíží se tu samozřejmě k možnosti vytlouci dočasný mimořádný zisk snižováním mzdy, monopolními cenami a pod.

* V 1. něm. vyd. „přetržitosti“ [„Unterbrochenheiť‘]. Opraveno podle Marxova rukopisu.

25 Malthus [„Principles of Political Economy“, 2. vyd., Londýn 1836, str. 268].

26 Corbet [„An Inquiry etc.“, str. 20].

---

‹— Kapitál III. díl – kapitola VIII.| Kapitál III. díl – Obsah| Kapitál III. díl – kapitola X. —›