Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola desátá
Vyrovnání všeobecné míry zisku konkurencí.
Tržní ceny a tržní hodnoty
Mimořádný zisk.Část výrobních sfér má střední čili průměrné složení kapitálu tj. složení kapitálu, jehož se v nich používá, je úplně nebo přibližně stejné jako složeni průměrného společenského kapitálu.
V těchto sférách se výrobní cena vyrobeného zboží úplně nebo přibližně shoduje s jeho hodnotou vyjádřenou v penězích. I kdyby se nedalo matematické hranice dosáhnout nijak jinak, šlo by to takto. Konkurence rozděluje společenský kapitál mezi různé sféry výroby tak, že se výrobní ceny v každé sféře tvoří podle vzoru. výrobních cen v těchto sférách se středním složením, tj. = k + kz‘ (cena nákladů plus součin průměrné míry zisku a ceny nákladů). Tato průměrná míra zisku není však nic jiného než procentuálně vyjádřený zisk v uvedené sféře středního složení, kde se tedy zisk kryje s nadhodnotou. Míra zisku je tedy ve všech sférách výroby táž, totiž vyrovnána na míru zisku těch středních sfér výroby, v nichž panuje průměrné složení kapitálu. Proto se úhrn zisků všech různých sfér výroby musí rovnat úhrnu nadhodnot a úhrn výrobních cen celkového společenského produktu úhrnu jeho hodnot. Je však jasné, že vyrovnávání mezi výrobními sférami s různým složením kapitálu musí vždy mít tendenci vyrovnat je se sférami se středním složením kapitálu, ať už tyto sféry odpovídají společenskému průměru přesně nebo jen přibližně. Mezi výrobními odvětvími blížícími se více méně střední sféře se zase uplatňuje tendence vyrovnat se na ideální, tj. ve skutečnosti neexistující střední úroveň, jinak řečeno tendence přizpůsobit se této ideální úrovni jako normě. Po této stránce panuje tedy nutně tendence učinit z výrobních cen pouze přeměněné formy hodnoty, čili přeměnit zisky v pouhé části nadhodnoty, které však nejsou rozděleny úměrně k nadhodnotě vyrobené v každé jednotlivé sféře výroby, nýbrž úměrně k mase kapitálu použitého v každé výrobní sféře, takže na stejně velké masy kapitálu, ať už je jejich složení jakékoli, připadají stejně velké podíly (alikvotní části) z celkové nadhodnoty, vyrobené celkovým společenským kapitálem.
U kapitálů středního nebo přibližně středního složení se tedy výrobní cena úplně nebo přibližně shoduje s hodnotou a zisk s nadhodnotou jimi vyrobenou. Všechny ostatní kapitály, ať už je jejich složení jakékoli, snaží se pod tlakem konkurence vyrovnat se s kapitály středního složení. Protože však kapitály středního složení jsou stejné nebo přibližně stejné jako průměrný společenský kapitál, snaží se všechny kapitály, ať už je nadhodnota, kterou samy vyrobily, jakákoli, aby v ceně svého zboží místo této nadhodnoty realisovaly průměrný zisk, tj. snaží se realisovat výrobní ceny.
S druhé strany je možno říci, že všude, kde se tvoří průměrný zisk, tedy všeobecná míra zisku — ať už se tohoto výsledku dosahuje jakkoli — nemůže být tento průměrný zisk ničím jiným než ziskem připadajícím na průměrný společenský kapitál, ziskem, jehož úhrn se rovná úhrnu nadhodnoty, a že ceny vzniklé přirážkou tohoto průměrného zisku k ceně nákladů nemohou být nic jiného než hodnoty přeměněné ve výrobní ceny. Na věci by se nic nezměnilo, kdyby kapitály vložené do určitých sfér výroby z nějakých příčin neprocházely vyrovnávacím procesem. Průměrný zisk by se pak vypočítával z té části společenského kapitálu, která vchází do vyrovnávacího procesu. Je jasné, že průměrný zisk nemůže být nic jiného než celková masa nadhodnoty, rozdělená v každé sféře výroby mezi masy kapitálu úměrně jejich velikosti. Je to souhrn realisované nezaplacené práce, a celá tato masa nezaplacené práce se stejně jako zaplacená mrtvá i živá práce zračí v celkové mase zboží a peněz, připadající kapitalistům.
Skutečně obtížnou otázkou tu je: jak dochází k tomuto vyrovnávání zisků na všeobecnou míru zisku, neboť je zřejmé, že je výsledkern a nemůže být východiskem.
Je jasné, že ocenění zbožních hodnot, např. v penězích, může být jen výsledkem jejich směny, a že předpokládáme-li tedy takové ocenění, musíme se na ně dívat jako na výsledek skutečných směn jedné zbožní hodnoty za druhou. Ale jak může dojít k této směně zboží za jejich skutečnou hodnotu?
Připusťme nejprve, že by se všechno zboží v různých výrobních sférách prodávalo za svou skutečnou hodnotu. Co by se pak stalo? Podle toho, co bylo vyloženo dříve, vládly by v různých výrobních sférách velmi různé míry zisku. Prima facie [zřejmě] jsou to dvě naprosto různé věci, prodávají-li se zboží za svou hodnotu (t. j. směňují-li se navzájem podle hodnoty v nich obsažené, za ceny odpovídající jejich hodnotě) nebo prodávají-li se za takové ceny, že jejich prodej vynáší stejně velké zisky ze stejných mas příslušných kapitálů, zálohovaných na jejich výrobu.
To, že kapitály, které uvádějí do pohybu nestejné množství živé práce, vyrábějí nestejné množství nadhodnoty, předpokládá, alespoň do určité míry, že stupeň vykořisťování práce čili míra nadhodnoty je všude stejná nebo že se rozdíly mezi nimi vyrovnávají skutečnými nebo domnělými (konvenčními) kompensačními důvody. To předpokládá konkurenci mezi dělníky a vyrovnávání tím, že dělníci neustále přecházejí z jednoho výrobního odvětví do druhého. Takovou všeobecnou míru nadhodnoty — jakožto tendenci, jako u všech ekonomických zákonů — předpokládáme pro theoretické zjednodušení; ve skutečnosti je však faktickým předpokladem kapitalistického způsobu výroby, třebaže ji více nebo méně brzdí praktické překážky, které vytvářejí více nebo méně značné místní rozdíly, jako např. zákony o trvalém pobytu (settlement laws) pro zemědělské dělníky v Anglii. Ale v theorii se předpokládá, že se zákony kapitalistického způsobu výroby vyvíjejí v ryzí podobě. Ve skutečnosti dochází vždy jen k určitému přiblížení; toto přiblížení je však tím větší, čím pokročilejší je kapitalistický způsob výroby a čím méně je znešvařen a promíšen zbytky dřívějších ekonomických poměrů.
Celá potíž vzniká z toho, že se zboží nesměňují prostě jako zboží, nýbrž jako výrobky kapitálů, které si činí nárok na podíl z celkové masy nadhodnoty úměrný své velikosti, čili při stejné velikosti na stejný podíl. A úhrnná cena zboží vyrobeného daným kapitálem za danou dobu má vyhovovat tomuto požadavku. Úhrnná cena tohoto zboží je však pouze úhrn cen jednotlivých zboží, tvořících výrobek kapitálu.
Punctum saliens [rozhodující bod] vynikne nejzřetelněji, přistoupime-li k otázce takto: dejme tomu, že dělníci sami jsou vlastníky příslušných výrobních prostředků a svá zboží vzájemně směňují. Tato zboží by pak nebyla výrobkem kapitálu. Hodnota pracovních prostředků a pracovního materiálu používaných v různých pracovních odvětvích by byla různá podle technické povahy různých prací; rovněž tak by bylo, nehledě na různou hodnotu používaných výrobních prostředků, pro dané množství práce zapotřebí různého množství těchto výrobních prostředků, protože jedno zboží je možno zhotovit za hodinu, jiné až za den atd. Dejme tomu dále, že tito dělníci pracují průměrně stejnou dobu, při čemž počítáme i s vyrovnávajícími vlivy, které vyplývají z různé intensity práce atd. Oba dělníci by pak ve zboží, které tvoří výrobek jejich denní práce, nahradili předně své výdaje, ceny nákladů na spotřebované výrobní prostředky. Tyto ceny nákladů by byly různé podle technické povahy jejich pracovních odvětví. Za druhé by oba vytvořili stejné množství nové hodnoty, totiž hodnotu rovnající se pracovnímu dni, který připojili k výrobním prostředkům. Tato nová hodnota by zahrnovala jejich mzdu plus nadhodnotu, nadpráci nad jejich nutné potřeby, jejíž výsledek by však patřil jim samým. Vyjádřeno kapitalisticky, dostanou oba stejnou mzdu plus stejný zisk, a tím hodnotu zračící se ve výrobku např. desetihodinového pracovního dne. Ale za prvé, hodnoty jejich zboží by byly různé. Ve zboží I by např. na spotřebované výrobní prostředky připadala větší část hodnoty než ve zboží II, a abychom hned počítali se všemi možnými rozdíly, předpokládejme, že by zboží I vssávalo více živé práce, že by tedy jeho zhotovení vyžadovalo delší pracovní dobu než zhotovení zboží II. Hodnota těchto zboží I a II je tedy velmi rozdílná. Rozdílné jsou i součty zbožních hodnot, které jsou produktem práce vykonané za danou dobu dělníkem I a dělníkem II. Míry zisku u I a II by byly také velmi rozdílné, nazveme-li tu mírou zisku poměr nadhodnoty k celkové hodnotě vynaložených výrobních prostředků. Životní prostředky, které dělníci I a II při výrobě denně spotřebují a které představují mzdu, tvoří tu část prostředků zálohovaných na výrobu, kterou jinak nazýváme variabilní kapitál. Ale nadhodnoty by byly za stejnou pracovní dobu pro I i II stejné; nebo ještě přesněji řečeno, protože I a II dostávají každý hodnotu výrobku jednoho pracovního dne, dostávají po srážce hodnoty zálohovaných „konstantních“ prvků stejnou hodnotu, na jejíž jednu část se můžeme dívat jako na náhradu životních prostředků spotřebovaných při výrobě a na druhou část jako na přebývající nadhodnotu. Měl-li I více výdajů, je k jejich nahrazení zapotřebí větší části hodnoty jeho zboží, která nahrazuje tuto „konstantní“ část, a proto také musí I opět přeměnit ve hmotné prvky této konstantní části větší část celkové hodnoty svého výrobku, kdežto II, i když za výrobek strží méně, musí zato také přeměnit v hmotné prvky konstantní části o to menší část hodnoty. Rozdílnost měr zisku by tedy byla za tohoto předpokladu okolností lhostejnou, tak jako je dnes pro námezdního dělníka lhostejné, v jaké míře zisku se vyjadřuje množství nadhodnoty z něho vyždímané, a tak jako je v mezinárodním obchodu rozdíl mezi mírami zisku u různých národů okolnost úplně lhostejná pro jejich směnu zboží.
Směna zboží za jejich hodnoty nebo přibližně za jejich hodnoty odpovídá tedy mnohem nižšímu stupni než směna za výrobní ceny, k níž je třeba určité výše kapitalistického vývoje.
Ať už se vzájemný poměr cen různého zboží původně stanoví nebo reguluje jakkoli, je jejich pohyb ovládán zákonem hodnoty. Kde klesá pracovní doba nutná k výrobě zboží, klesají i ceny; kde tato pracovní doba stoupá, stoupají za jinak stejných okolností i ceny.
I kdybychom nebrali v úvahu to, že ceny a pohyb cen jsou ovládány zákonem hodnoty, je tedy naprosto správné považovat hodnoty zboží nejen theoreticky, ale i historicky za prius výrobních cen [něco, co je předchází]. Platí to pro poměry, kdy výrobní prostředky patří tomu, kdo s nimi pracuje, a takový stav nacházíme ve starém i v moderním světě jednak u rolníka, který sám pracuje a má půdu, jednak u řemeslníka. Shoduje se to také s názorem, který jsme vyslovili dříve[27], že přeměna výrobků ve zboží začíná směnou mezi různými pospolitostmi, a ne mezi členy téže pospolitosti. Platí to jak pro tento prvotní stav, tak pro pozdější poměry založené na otroctví a nevolnictví, i pro cechovní organisaci řemesla, dokud se výrobní prostředky, srostlé s každým výrobním odvětvím, jen těžko dají přenést z jedné sféry do druhé, a různé sféry výroby se proto do určité míry k sobě chovají jako cizí země nebo komunistické pospolitosti.
K tomu, aby ceny, za něž se zboží navzájem směňují, odpovídaly přibližně jejich hodnotě, není třeba nic jiného, než aby 1) směna různých zboží přestala být čistě náhodným nebo ojedinělým jevem; 2) aby se, pokud máme na mysli přímou směnu zboží, tato zboží vyráběla na obou stranách v poměrném množství, přibližně odpovídajícím vzájemné potřebě, k čemuž se dojde na základě vzájemné zkušenosti z odbytu, tedy jako k výsledku opakující se směny samé; a 3) pokud jde o prodej, aby žádný přirozený nebo umělý monopol neumožňoval některé ze smluvních stran prodávat nad hodnotou nebo ji nenutil přenechávat zboží pod hodnotou. Náhodným monopolem rozumíme monopol, který se pro kupce nebo prodavače vytváří z náhodného stavu poptávky a nabídky.
Předpoklad, že se zboží různých výrobních sfér prodává za svou hodnotu, znamená ovšem jen to, že jeho hodnota je těžištěm, kolem něhož se točí jeho ceny a podle něhož se vyrovnávají jejich neustálé výkyvy nahoru a dolů. Mimo to je vždy třeba odlišovat tržní hodnotu — o níž pojednáme později — od individuální hodnoty jednotlivých zboží, vyráběných různými výrobci. Individuální hodnota některých těchto zboží bude pod tržní hodnotou (tj. k jejich výrobě je zapotřebí méně pracovní doby, než vyjadřuje tržní hodnota), individuální hodnota jiných zboží bude nad ní. Na tržní hodnotu je třeba se dívat na jedné straně jako na průměrnou hodnotu zboží vyrobeného v dané sféře výroby, na druhé straně jako na individuální hodnotu zboží, jež se vyrábí za průměrných podmínek dané sféry a tvoří část jejích výrobků. Jen při výjimečných kombinacích se tržní hodnota řídí podle zboží vyrobeného za nejhorších nebo za nejpříznivějších podmínek, při čemž je tato tržní hodnota zase středem, kolem něhož kolísají tržní ceny, které však jsou pro zboží téhož druhu stejné. Jestliže nabídka zboží za průměrnou hodnotu, tj. za střední hodnotu masy ležící mezi oběma krajními body, uspokojuje obvyklou poptávku, realisuje zboží, jehož individuální hodnota je pod tržní hodnotou, zvláštní nadhodnotu čili mimořádný zisk, kdežto zboží, jehož individuální hodnota je nad tržní hodnotou, nemůže realisovat část nadhodnoty, jež je v něm obsažena.
Není nic platné říci, že prodej zboží vyrobeného za nejhorších podmínek dokazuje, že tohoto zboží je nutně zapotřebí ke krytí poptávky. Kdyby byla v předpokládaném případě cena vyšší než střední tržní cena, byla by poptávka menší[*]. Při určitých cenách může určitý druh zboží zaujímat na trhu jen určité místo; změní-li se ceny, zůstává toto místo nezměněno jen tehdy, kryje-li se vyšší cena se zmenšeným množstvím zboží nebo nižší cena se zvětšeným množstvím zboží. Je-li však poptávka tak silná, že neklesne ani tehdy, je-li cena regulována hodnotou zboží vyrobeného za nejhorších podmínek, určuje tržní hodnotu toto zboží. To je možné jen tehdy, převyšuje-li poptávka obvyklou úroveň nebo klesne-li nabídka pod obvyklou úroveň. Je-li konečně množství vyrobeného zboží větší než to, které nachází odbyt za střední tržní hodnoty, určuje tržní hodnotu zboží vyrobené za nejlepších podmínek. Takové zboží se např. může prodávat úplně anebo přibližně za svou individuální hodnotu, při čemž se může stát, že zboží vyrobené za nejhorších podmínek nerealisuje ani svou cenu nákladů, kdežto zboží vyrobené za průměrných podmínek může realisovat jen část nadhodnoty v něm obsažené. Co tu bylo řečeno o tržní hodnotě, platí i o výrobní ceně, jakmile nastoupí na místo tržní hodnoty. Výrobní cena je v každé jednotlivé sféře regulována, a to regulována podle zvláštních okolností. Sama však je opět středem, kolem něhož se točí denní tržní ceny a podle něhož se tyto ceny v určitých obdobích vyrovnávají. (Viz Ricarda o tom, že výrobní ceny určují podniky pracující za nejhorších podmínek.)
Ať jsou ceny regulovány jakkoli, vyplývají z toho tyto závěry:
1) Zákon hodnoty řídí jejich pohyb tak, že zmenší-li se nebo zvětší-li se množství práce, jehož je zapotřebí k výrobě, vede to k vzestupu nebo poklesu výrobních cen. V tomto smyslu praví Ricardo (který ovšem cítí, že se jeho výrobní ceny odchylují od hodnoty zboží), že „rozbor, na který chce zaměřit čtenářovu pozornost, se týká účinku změn v relativní hodnotě zboží, a ne v jeho absolutní hodnotě“. [D. Ricardo: „On the Principles of Political Economy“. Works ed. by MacCulloch, Londýn 1852, str. 15.]
2) Průměrný zisk, který určuje výrobní ceny, musí se vždy přibližně rovnat množství nadhodnoty, jež připadá na daný kapitál jako na alikvotní část celkového společenského kapitálu. Dejme tomu, že všeobecná míra zisku, a tudíž průměrný zisk, je vyjádřena v peněžní hodnotě, která je vyšší než skutečná průměrná nadhodnota, převedená na svou peněžní hodnotu. Pokud jde o kapitalisty, je lhostejné, napočítají-li si navzájem 10 nebo 15% zisku. Jedna procentní sazba neodpovídá skutečné hodnotě zboží o nic víc než druhá, protože peněžní vyjádření je na obou stranách přehnáno. Pokud však jde o dělníky (protože se předpokládá, že dostávají svou normální mzdu, neznamená zvýšení průměrného zisku skutečnou srážku ze mzdy, tj. nevyjadřuje něco docela jiného, než je normální nadhodnota kapitalisty), musí vzestupu cen zboží, vyvolanému zvýšením průměrného zisku, odpovídat zvýšení peněního vyjádření variabilního kapitálu. Ve skutečnosti není takové všeobecné nominální zvýšení míry zisku a průměrného zisku nad sazbu danou poměrem skutečné nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu možné, aniž má za následek zvýšení mzdy a rovněž zvýšení cen zboží, z nichž se skládá konstantní kapitál. Při snížení je tomu naopak. Protože celková hodnota zboží reguluje celkovou nadhodnotu a celková nadhodnota reguluje — jako všeobecný zákon, čili jako princip řídící kolísání — výši průměrného zisku, a tudíž všeobecnou míru zisku, reguluje zákon hodnoty výrobní ceny.
Konkurence vytváří — nejprve v jedné sféře výroby — z různých individuálních hodnot zboží stejnou tržní hodnotu a tržní cenu. Ale teprve konkurence kapitálů v různých výrobních odvětvích vytváří výrobní cenu, která vyrovnává míru zisku mezi různými odvětvími. K dosažení tohoto výsledku je zapotřebí vyššího rozvoje kapitalistického způsobu výroby než k prvnímu výsledku.
K tomu, aby se zboží téže výrobní sféry, téhož druhu a přibližně téže jakosti prodávalo za svou hodnotu, je zapotřebí dvou podmínek.
Za prvé musí být různé individuální hodnoty vyrovnány na jednu společenskou hodnotu, na tržní hodnotu, probranou výše, a k tomu je zapotřebí konkurence mezi výrobci zboží téhož druhu a rovněž trhu, na němž tito výrobci společně nabízejí svá zboží. Má-li tržní cena stejnorodých zboží, z nichž se však každé vyrábí za různých individuálních okolností, odpovídat tržní hodnotě, neodchylovat se od ní ani nahoru, ani dolů, je třeba, aby tlak, který na sebe vykonávají různí prodavači, byl dost velký, aby vrhali na trh masu zboží odpovídající společenské potřebě, tj. takové množství zboží, za které je společnost s to zaplatit tržní hodnotu. Kdyby masa výrobků tuto potřebu převyšovala, muselo by se zboží prodávat pod svou tržní hodnotou; a naopak, muselo by se prodávat nad svou tržní hodnotou, kdyby masa výrobků nebyla dost velká nebo — což je totéž — kdyby tlak konkurence mezi prodavači nebyl dost silný, aby je donutil přinést tuto masu zboží na trh. Kdyby se změnila tržní hodnota, změnily by se i podmínky, za nichž může být prodána celá masa zboží. Klesne-li tržní hodnota, rozšíří se průměrná společenská potřeba (jíž tu vždy rozumíme koupěschopnou potřebu) a může v určitých mezích pohltit větší množství zboží. Stoupne-li tržní hodnota, omezí se společenská potřeba zboží a pohlcuje menší množství zboží. Určují-li tedy poptávka a nabídka tržní ceny nebo lépe řečeno odchylky tržních cen od tržní hodnoty, reguluje na druhé straně tržní hodnota poměr mezi poptávkou a nabídkou čili střed, kolem něhož tržní ceny vlivem kolísání poptávky a nabídky oscilují.
Podíváme-li se na to blíže, vidíme, že podmínky, které platí pro hodnotu jednotlivého zboží, reprodukují se tu jako podmínky, které určují hodnotu celkové sumy určitého druhu zboží. Vždyť kapitalistická výroba je od počátku výroba masová, a i za jiných, méně vyvinutých výrobních způsobů se zboží — alespoň hlavní zboží — vyráběné v menším množství jako společný výrobek třeba i mnoha drobných výrobců soustřeďuje na trhu ve velkých masách v rukou poměrně malého počtu obchodníků a tito obchodníci je hromadí a prodávají jako společný výrobek celého výrobního odvětví nebo jeho většího či menšího úseku.
Jen tak mimochodem tu poznamenáme, že „společenská potřeba“, tj. to, co reguluje princip poptávky, je podstatně podmíněna vzájemným poměrem různých tříd a jejich ekonomickým postavením, tedy zejména za prvé poměrem celkové nadhodnoty ke mzdě a za druhé vzájemným poměrem různých částí, na něž se nadhodnota štěpí (zisk, úrok, pozemková renta, daně a pod.); a tak se opět i zde ukazuje, že poměr mezi poptávkou a nabídkou nemůže absolutně nic vysvětlit, dokud není vyložena základna, na níž se tento poměr vytváří.
Ačkoli obojí, zboží i peníze, představuje jednotu směnné hodnoty a užitné hodnoty, viděli jsme již (kniha I, kap. I, 3, zde), jak v aktu prodeje a koupě jsou obě tato určení polárně rozložena na obou krajních bodech, takže zboží (prodavač) představuje užitnou hodnotu, a peníze (kupec) směnnou hodnotu. Jeden z předpokladů prodeje byl, jak jsme zjistili, aby zboží mělo užitnou hodnotu, aby tedy uspokojovalo společenskou potřebu. Druhý předpoklad byl, aby množství práce obsažené ve zboží představovalo společensky nutnou práci, aby se tudíž individuální hodnota (čili, což je za tohoto předpokladu totéž, prodejní cena) zboží shodovala s jeho společenskou hodnotou.[28]
Aplikujme to na masu zboží na trhu, která tvoří produkt celého výrobního odvětví.
Nejsnáze to vyložíme, budeme-li se na celou masu zboží, tedy nejprve jen jednoho výrobního odvětví, dívat jako na jedno zboží a na úhrn cen mnoha stejnorodých zboží jako na jednu úhrnnou cenu. Pak to, co bylo řečeno o jednotlivém zboží, platí doslova o mase zboží určitého výrobního odvětví, která je na trhu. Požadavek, aby individuální hodnota zboží odpovídala jeho společenské hodnotě, je nyní splněn nebo dále určen v tom smyslu, že celkové množství zboží obsahuje práci společensky nutnou k jeho výrobě a že hodnota této masy zboží = její tržní hodnotě.
Dejme tomu nyní, že převážná část tohoto zboží je vyrobena za přibližně stejných, normálních společenských podmínek, takže tato hodnota je zároveň individuální hodnotou jednotlivých zboží tvořících tuto masu. A byla-li jedna, poměrně malá část zboží vyrobena za horších, jiná za lepších podmínek, takže individuální hodnota první části je větší a druhé menší než střední hodnota většiny zboží, a jestliže se přitom obě tyto krajnosti vyrovnávají, takže se průměrná hodnota zboží těchto krajních bodů rovná hodnotě zboží střední masy, pak je tržní hodnota určována hodnotou zboží vyrobeného za středních podrnínek.[29] Hodnota celkové masy zboží se rovná skutečnému součtu hodnot všech jednotlivých zboží dohromady, jak těch, která byla vyrobena za středních podmínek, tak těch, která byla vyrobena za lepších nebo horších podmínek, než jsou střední podmínky. V tomto případě je tržní hodnota čili společenská hodnota masy zboží — nutná pracovní doba obsažená ve zboží — určena hodnotou převážné střední masy zboží.
Dejme tomu naopak, že celkové množství zboží přineseného na trh zůstalo stejné, ale že hodnota zboží vyrobeného za horších podmínek se nevyrovnává s hodnotou zboží vyrobeného za lepších podmínek, takže část celkového množství vyrobená za horších podmínek je poměrně značně velká jak ve srovnání se střední masou zboží, tak ve srovnání s druhou krajností. Pak reguluje tržní hodnotu čili společenskou hodnotu masa zboží vyrobená za horších podmínek.
Dejme tomu konečně, že masa zboží vyrobená za lepších podmínek než středních převyšuje svým množstvím značně masu zboží vyrobenou za horších podmínek a je značně velká i ve srovnání s masou vyrobenou za středních podmínek; pak reguluje tržní hodnotu část zboží vyrobená za nejlepších podmínek. Nepřihlížíme tu k přeplnění trhu, kdy tržní cenu reguluje vždy část zboží vyrobená za nejlepších podmínek; ale zde nemáme co činit s tržní cenou, pokud se liší od tržní hodnoty, nýbrž s různým určováním tržní hodnoty samé.[30]
Opravdu, v případě I se tržní hodnota celé masy zboží, regulovaná středními hodnotami, přesně vzato (což se ovšem ve skutečnosti stává jen přibližně a s nesčetnými modifikacemi) rovná součtu jejich individuálních hodnot; přitom však u zboží vyrobeného na obou krajních pólech znamená tato hodnota průměrnou hodnotu, která je mu vnucena. Ti, kdo vyrábějí zboží za nejhorších podmínek, musí je prodávat pod individuální hodnotou; ti, kdo vyrábějí za nejlepších podmínek, prodávají zboží nad individuální hodnotou.
V případě II se individuální masy hodnoty vyrobené za obou krajních podmínek nevyrovnávají a rozhodujícím se stává zboží vyrobené za horších podmínek. Přesně vzato, byla by tu průměrná cena čili tržní hodnota každého jednotlivého zboží nebo každé alikvotní části celkové masy zboží určena úhrnnou hodnotou celkové masy zboží, která by vyšla sečtením jednotlivých hodnot zboží vyrobeného za nejrozmanitějších podmínek, a tou částí této úhrnné hodnoty, která by připadala na každé jednotlivé zboží. Tržní hodnota, k níž by se takto došlo, byla by nad individuální hodnotou nejen zboží vyrobeného za nejpříznivějších podmínek, nýbrž i zboží střední vrstvy; přesto by však vždy byla pod individuální hodnotou zboží vyrobeného za nejnepříznivějších podmínek. Jak dalece se tržní hodnota blíží individuální hodnotě zboží vyrobeného za nejnepříznivějších podmínek nebo konečně jak dalece se s ní kryje, závisí úplně na tom, jak velkou část tvoří v dané výrobní sféře zboží vyrobené za nejhorších podmínek. Převažuje-li přitom poptávka, byť nepatrně, reguluje tržní hodnotu individuální hodnota zboží vyrobeného za nejnepříznivějších podmínek.
Dejme tomu konečně, jako v případě III, že množství zboží vyrobeného za nejlepších podmínek převažuje nejen ve srovnání s druhou krajností, nýbrž i ve srovnání se středními podmínkami; pak tržní hodnota klesá pod střední hodnotu. Průměrná hodnota, vypočítaná sečtením hodnot zboží vyrobeného jak za obou krajních, tak za středních podmínek, je tu pod hodnotou střední skupiny a blíží se jí nebo vzdaluje se od ní podle relativního rozsahu, jaký zaujímá nejpříznivější krajní případ. Je-li poptávka proti nabídce slabá, vybojuje si část zboží, která má příznivé podmínky, ať je jakkoli velká, převahu násilně tím, že sníží svou cenu na svou individuální hodnotu. S touto individuální hodnotou zboží vyrobeného za nejlepších podmínek se tržní hodnota nikdy nemůže krýt, ledaže nabídka silně převažuje nad poptávkou.
Toto stanovení tržní hodnoty, podané zde abstraktně, je na skutečném trhu zprostředkováno konkurencí mezi kupujícími, je-li poptávka právě tak velká, aby pohltila danou masu zboží za její takto stanovenou hodnotu. A zde se dostáváme k druhému bodu.
Za druhé. To, že zboží má užitnou hodnotu, znamená jen, že uspokojuje nějakou společenskou potřebu. Pokud jsme měli co činit jen s jednotlivými zbožími, mohli jsme se spokojit předpokladem, že existuje potřeba tohoto určitého zboží — v jehož ceně je již obsaženo jeho množství — aniž jsme se dále pouštěli do zkoumání rozsahu potřeby, jež má být uspokojena. Tento rozsah se však stává podstatným momentem, jakmile máme na jedné straně výrobek celého výrobního odvětví a na druhé straně společenskou potřebu tohoto výrobku. Pak je nutno prozkoumat rozsah, tj. množství této společenské potřeby.
Při určování tržní hodnoty, jak jsme je vylíčili výše, se předpokládá, že masa vyrobeného zboží je dána, tj. že se nemění; že se mění jen poměr mezi součástmi této masy, které se vyrábějí za různých podmínek, a že proto tržní hodnota téže masy zboží je regulována různě. Dejme tomu, že tato masa představuje obvyklé množství nabídky, při čemž nepřiblížíme k možnosti, že část vyrobeného zboží může být z trhu dočasně stažena. Zůstane-li poptávka po této mase také obvyklá, prodává se zboží za svou tržní hodnotu, ať už se tato tržní hodnota reguluje kterýmkoli ze tří výše probraných způsobů. Masa zboží nejen uspokojuje určitou potřebu, nýbrž uspokojuje ji ve společenském měřítku. Je-li však množství zboží na trhu menší nebo větší než poptávka po něm, dochází k odchylkám tržní ceny od tržní hodnoty. A první odchylka je, že je-li množství příliš malé, reguluje tržní hodnotu vždy zboží vyrobené za nejhorších podmínek, a je-li příliš velké, reguluje ji vždy zboží vyrobené za nejlepších podmínek; že tedy tržní hodnotu určuje jeden z krajních bodů, přestože by podle pouhého poměru jednotlivých množství vyrobených za různých podmínek musel vyjít jiný výsledek. Je-li rozdíl mezi poptávkou a nabízeným množstvím výrobků větší, bude se i tržní cena více odchylovat nahoru nebo dolů od tržní hodnoty. Rozdíl mezi množstvím vyrobeného zboží a tím jeho množstvím, při němž se zboží prodává za svou tržní hodnotu, může však mít dvojí příčinu. Buď se mění toto množství samo, stává se příliš malým nebo příliš velkým, takže se reprodukce uskutečňuje v jiném měřítku, než je měřítko, které regulovalo danou tržní hodnotu. Pak se mění nabídka, ačkoli poptávka zůstává nezměněna, a dochází tudíž k relativní nadvýrobě nebo podvýrobě. Anebo reprodukce, tj. nabídka, zůstává nezměněna, ale poptávka klesá nebo stoupá, což může nastat z různých příčin. Ačkoli přitom absolutní velikost nabídky zůstala stejná, změnila se její relativní velikost, její velikost ve srovnání s potřebou. Mělo to týž účinek jako v prvním případě, jenže v opačném směru. Konečně, dojde-li ke změnám na obou stranách, ale v různém směru, anebo sice v témž směru, ale v různé míře — prostě dojde-li k oboustranným změnám, které však zároveň mění dřívější poměr mezi oběma stranami, musí konečný výsledek vždy nutně znamenat jeden z dvou výše prozkoumaných případů.
Skutečná obtíž při obecném určení pojmů poptávka a nabídka je v tom, že se zdá, že toto určení není nic jiného než tautologie. Prozkoumejme nejprve nabídku, tj. výrobek, který je na trhu nebo na něj může být dodán. Abychom se tu nepouštěli do zcela zbytečných podrobností, vezmeme roční masu reprodukce v každém jednotlivém průmyslovém odvětví a nebudeme vůbec přihlížet k tomu, že různá zboží mohou být ve větší nebo menší míře stažena z trhu a uložena pro spotřebu, dejme tornu pro příští rok. Tato roční reprodukce je vyjádřena především v určitém množství — míře nebo počtu — podle toho, tvoří-li danou masu zboží jednotlivé kusy nebo je-li to nepřetržitá veličina; jsou to nejen užitné hodnoty, uspokojující lidské potřeby, nýbrž užitné hodnoty, které jsou na trhu v určitém množství. Za druhé však má toto množství zboží určitou tržní hodnotu, kterou je možno vyjádřit jako násobek tržní hodnoty zboží nebo míry zboží, sloužících za jednotku. Mezi množstvím zboží na trhu a jeho tržní hodnotou nemusí tedy být souvislost; např. některé zboží má specificky vysokou hodnotu, jiné zase specificky nízkou hodnotu, takže se daná suma hodnoty může zračit ve velmi velkém množství jednoho zboží a ve velmi malém množství jiného zboží. Mezi množstvím zboží na trhu a tržní hodnotou tohoto zboží je pouze tato souvislost: při dané úrovni produktivity práce je v každé dané výrobní sféře ke zhotovení určitého množství zboží zapotřebí určitého množství společenské pracovní doby, ačkoli v různých výrobních sférách je tento poměr naprosto různý a nijak vnitřně nesouvisí s užitečností daného zboží čili se zvláštní povahou jeho užitné hodnoty. Stojí-li množství a daného druhu zboží b pracovní doby, stojí množství na za jinak stejných podmínek nb pracovní doby. Dále: chce-li společnost uspokojovat své potřeby a vyrábět proto určitý druh zboží, musí je zaplatit. Protože se při zbožní výrobě předpokládá dělba práce, kupuje společnost skutečně toto zboží tím, že na jeho výrobu používá části pracovní doby, kterou disponuje, kupuje je tedy určitým množstvím pracovní doby, kterou — tato daná společnost — může disponovat. Ta část společnosti, které připadá dělbou práce úkol vynaložit svou práci na výrobu tohoto určitého zboží, musí dostat ekvivalent ve společenské práci, ztělesněné ve zboží uspokojujícím její potřeby. Neexistuje však nutná souvislost, nýbrž jen náhodná souvislost mezi celkovým množstvím společenské práce vynaložené na daný společenský výrobek, tj. mezi alikvotní částí souhrnné pracovní síly, jíž společnost použije na výrobu tohoto výrobku, tedy mezi rozsahem, jaký má výroba tohoto výrobku v celkové výrobě, a mezi rozsahem, v jakém chce společnost krýt potřebu uspokojovanou tímto určitým výrobkem. Třebaže každé jednotlivé zboží nebo každé dané množství určitého druhu zboží obsahuje jen společenskou práci nutnou k jeho výrobě, a po této stránce představuje tržní hodnota celé masy všeho zboží daného druhu jen nutnou práci, je přesto, bylo-li určité zboží vyrobeno v množství převyšujícím danou společenskou potřebu, část společenské pracovní doby promrhána a celá masa zboží představuje pak na trhu mnohem menší množství společenské práce, než je v ní skutečně obsaženo. (Jen tam, kde je výroba pod skutečnou předem určující kontrolou společnosti, vytváří společnost souvislost mezi množstvím společenské pracovní doby vynakládanýrn na výrobu určitého předmětu a rozsahem společenské potřeby, která má být tímto předmětem uspokojena.) Tato zboží musí proto být prodána pod svou tržní hodnotou a část jich se může dokonce stát neprodejnou. — Opak nastane, bude-li množství společenské práce vynaložené na výrobu určitého druhu zboží příliš malé vzhledem k rozsahu společenské potřeby, která má být tímto výrobkem uspokojena. — Odpovídá-li však množství společenské práce vynaložené na výrobu určitého zboží rozsahu společenské potřeby, jež má být uspokojena, takže vyrobené množství produktu odpovídá obvyklému měřítku reprodukce při nezměněné poptávce, prodává se zboží za svou tržní hodnotu. Směna čili prodej zboží za jejich hodnotu je racionálním principem, přírodním zákonem jejich rovnováhy; odchylky je třeba vysvětlovat na základě tohoto zákona, a ne naopak vyvozovat zákon z odchylek.
Podívejme se nyní na druhou stranu, na poptávku.
Zboží se kupuje buď jako výrobní prostředky, nebo jako životní prostředky, aby vešlo do produktivní nebo osobní spotřeby — při čemž na tom nemění nic to, že některé druhy zboží mohou sloužit oběma těmto účelům. Nastává po něm tedy poptávka u výrobců (zde kapitalistů, protože předpokládáme, že výrobní prostředky jsou přeměněny v kapitál) a u spotřebitelů. Zdá se, že obojí především předpokládá na straně poptávky určité množství společenských potřeb, jemuž na straně nabídky odpovídá určité množství společenské produkce v různých výrobních odvětvích. Má-li bavlnářský průmysl opět uskutečnit svou roční reprodukci v daném měřítku, je k tomu zapotřebí obvyklého množství bavlny, a vezmeme-li v úvahu roční rozšíření reprodukce v důsledku akumulace kapitálu, je za jinak stejných okolností zapotřebí ještě určitého dalšího množství bavlny. Stejně je tomu i se životními prostředky. Má-li si dělnická třída udržet svou dosavadní průměrnou životní úroveň, musí znovu dostat alespoň dosavadní množství nutných životních prostředků, třebaže snad poněkud jinak rozdělených na různé druhy zboží; a protože počet obyvatelstva každý rok vzrůstá, je zapotřebí ještě určitého dalšího množství životních prostředků; totéž lze s většímí nebo menšími obměnami říci o ostatních třídách.
Zdá se tedy, že za poptávkou stojí určitá společenská potřeba dané velikosti, k jejímuž uspokojení je zapotřebí určitého množství zboží na trhu. Avšak kvantitativní určenost této potřeby je neobyčejně pružná a proměnná. Potřeba je stálá jen zdánlivě. Kdyby byly životní prostředky levnější nebo peněžní mzda vyšší, kupovali by jich dělníci víc a projevila by se větší „společenská potřeba“ těchto druhů zboží, při čemž úplně ponecháváme stranou paupery atd., jejichž „poptávka“ je dokonce pod minimem jejich fysické potřeby. Kdyby naproti tomu klesla např. cena bavlny, stoupla by poptávka kapitalistů po bavlně, do bavlnářského průmyslu by bylo vloženo víc dodatečného kapitálu atd. Přitom se vůbec nesmí zapomínat na to, že za našeho předpokladu je poptávka za účelem produktivní spotřeby poptávkou kapitalisty, jehož pravým cílem je výroba nadhodnoty, a že kapitalista vyrábí určitý druh zboží jen proto, aby získal nadhodnotu. To však vůbec nebrání tomu, aby kapitalista, pokud vystupuje na trhu jako kupec, např. kupec bavlny, byl představitelem potřeby bavlny, protože prodavači bavlny také nezáleží na tom, zda kupec nadělá z bavlny látku na košile nebo střelnoubavlnu, nebo zda jí chce zacpat uši sobě a celému světu. Má to však velký vliv na to, jakého druhu kupcem je. Jeho potřeba bavlny se podstatně modifikuje tím, že ve skutečnosti jen zahaluje jeho potřebu vytloukat zisk. — Meze, v nichž je potřeba zboží představovaná na trhu — poptávka — kvantitativně odlišná od skutečné společenské potřeby, jsou ovšem pro různá zboží velmi různé; mám na mysli rozdíl mezi množstvím zboží, po němž je skutečně poptávka, a tím množstvím zboží, po němž by byla poptávka při jiných peněžních cenách zboží nebo za jiných peněžních poměrů, resp. životních poměrů kupujících.
Není nic snazšího než ujasnit si nerovnost poptávky a nabídky a odchylky tržních cen od tržních hodnot, které z toho vyplývají. Skutečně obtížné je určit, co máme rozumět tím, že nabídka a poptávka se kryjí.
Nabídka a poptávka se kryjí, jsou-li k sobě v takovém poměru, že masa zboží určitého výrobního odvětví může být prodána za svou tržní hodnotu — ani nad ní, ani pod ní. To je první, co uslyšíte.
A druhé: nabídka s poptávkou se kryjí, prodává-li se zboží za svou tržní hodnotu.
Kryjí-li se nabídka a poptávka, přestávají působit, a právě proto se zboží prodává za svou tržní hodnotu. Působí-li dvě stejně velké síly opačným směrem, ruší se navzájem, nepůsobí vůbec navenek, a jevy, k nimž za této podmínky dochází, se musí vykládat nějak jinak než působením těchto dvou sil. Jestliže se poptávka a nabídka navzájem ruší, nevysvětlují už vůbec nic, nepůsobí už na tržní hodnotu, takže pak už nám teprve není jasné, proč se tržní hodnota projevuje právě v této částce peněz, a ne v nějaké jiné. Skutečné vnitřní zákony kapitalistické výroby zřejmě nemohou být vysvětleny ze vzájemného působení poptávky a nabídky (i když ponecháme stranou hlubší rozbor obou těchto společenských hybných sil, který sem nepatří), neboť tyto zákony se uplatňují v čisté podobě jen tehdy, když poptávka a nabídka přestanou působit, tj. když se kryjí. Poptávka a nabídka se ve skutečnosti nikdy nekryjí, anebo kryjí-li se někdy, pak jen náhodně, s vědeckého hlediska musí tedy být tento případ = 0, musíme se na něj dívat jako na něco, co neexistuje. V politické ekonomii se však předpokládá, že se kryjí. Proč? Proto, aby se jevy mohly zkoumat ve své zákonité, ryzí podobě, tj. aby byly zkoumány nezávisle na vnějším zdání, vyvolaném pohybem poptávky a nabídky. Na druhé straně proto, aby byla objevena skutečná tendence jejich pohybu, aby byla jaksi fixována. Neboť nerovnosti mají protikladný charakter a protože se ustavičně vystřídávají, vyrovnávají se navzájem díky tomu, že mají opačný směr, že jsou ve vzájemném rozporu. Nekryje-li se poptávka s nabídkou ani v jednom konkretním případě, vystřídávají se jejich nerovnosti tak — vždyť odchylka jedním směrem vyvolává odchylku opačným směrem— že zkoumáme-li větší nebo menší období jako celek, pak se poptávka a nabídka vždy navzájem kryjí, ale jen jako průměr uplynulého pohybu a jen jako neustálý pohyb jejich rozporu. Tím se tržní ceny odchylující se od tržních hodnot vyrovnávají a dávají průměr shodující se s tržní hodnotou, při čemž se odchylky od tržní hodnoty vzájemně ruší jako plus a minus. A tento průměr má nejen theoretický význam, nýbrž má i praktický význam pro kapitál, při jehož vkládání se počítá s kolísáním a vyrovnáváním ve více méně určitém období.
Poměr mezi poptávkou a nabídkou vysvětluje tedy na jedné straně jen odchylky tržních cen od tržních hodnot a na druhé straně tendenci směřující k odstranění těchto odchylek, tj. ke zrušení vlivu, jaký má poměr mezi poptávkou a nabídkou. (Výjimečnými případy zboží, které má cenu, ale nemá hodnotu, se tu nezabýváme.) Účinek své nerovnosti mohou nabídka a poptávka odstraňovat velmi různým způsobem. Klesá-li např. poptávka, a tedy i tržní cena, může to mít za následek, že se z příslušného odvětví stáhne kapitál a tím klesne nabídka. Může to však mít za následek i to, že vynálezy, které zkracují nutnou pracovní dobu, sníží samu tržní hodnotu, a vyrovnají ji tak s tržní cenou. Naopak, stoupá-li poptávka, čímž stoupá tržní cena nad tržní hodnotu, může to mít za následek přílišný příliv kapitálu do daného výrobního odvětví a takové rozšíření výroby, že tržní cena klesne dokonce pod tržní hodnotu; nebo na druhé straně může dojít k takovému vzestupu cen, že sníží samu poptávku. V jednotlivých výrobních odvětvích to může způsobit i to, že tržní hodnota sama na delší či kratší období stoupne, protože po tuto dobu se musí část výrobků požadovaných na trhu vyrábět za horších podmínek.
Určuje-li poptávka a nabídka tržní cenu, určuje na druhé straně tržní cena, a při dalším rozboru tržní hodnota, poptávku a nabídku. U poptávky je to zjevné, protože se pohybuje v opačném směru než ceny: stoupá, klesají-li ceny, a naopak. Ale totéž platí o nabídce. Neboť ceny výrobních prostředků, které vcházejí do nabízeného zboží, určují poptávku po těchto výrobních prostředcích, a tudíž i nabídku zboží, jehož nabídka zahrnuje poptávku po těchto výrobních prostředcích. Ceny bavlny jsou rozhodující pro nabídku bavlněných látek.
Tento zmatek — určování cen poptávkou a nabídkou a vedle toho určování poptávky a nabídky cenami — je komplikován ještě tím, že poptávka určuje nabídku a naopak, nabídka určuje poptávku, výroba trh a trh výrobu.[31]
I prachobyčejný ekonom (viz poznámku) chápe, že i bez změny v nabídce nebo potřebě, vyvolané vnějšími okolnostmi, může se poměr mezi nimi změnit vlivem změny v tržní hodnotě zboží. I on musí připustit, že ať je tržní hodnota jakákoli, musí se poptávka a nabídka vyrovnat, má-li se tržní hodnota prosadit. To znamená, že tržní hodnotu nevysvětluje poměr poptávky k nabídce, nýbrž naopak, že tržní hodnota vysvětluje kolísání poptávky a nabídky. Autor „Observations“ pokračuje za místem citovaným v poznámce: „Ale tento poměr“ (mezi poptávkou a nabídkou) „rozumíme-li ‚poptávkou‘ a ‚přirozenou cenou‘ to, co jsme jimi právě rozuměli, když jsme se odvolávali na A. Smitha, musí být vždy poměrem rovnosti; protože jen tehdy, když se nabídka rovná skutečné poptávce, tj. poptávce, která nechce platit ani více, ani méně než přirozenou cenu — jen tehdy může být přirozená cena skutečně zaplacena; v různé době může tedy mít totéž zboží dvě velmi rozdílné přirozené ceny, a přesto poměr mezi poptávkou a nabídkou může v obou případech zůstat nezměněn, totiž zůstat poměrem rovnosti.“ Připouští se tu tedy, že se při dvou různých „natural prices“ [přirozených cenách] téhož zboží v různé době poptávka a nabídka může, ba musí po každé krýt, má-li být zboží po každé prodáno za svou natural price. Protože se však přitom v obou případech poměr mezi poptávkou a nabídkou nijak nemění, zato však se mění velikost přirozené ceny samé, je tato cena zřejmě určována nezávisle na poptávce a nabídce a nemůže jimi tedy být ani zdaleka určována.
Aby se zboží mohlo prodat za svou tržní hodnotu, tj. podle toho, kolik společensky nutné práce je v něm obsaženo, musí celkové množství společenské práce použité k výrobě celkové masy zboží daného druhu odpovídat velikosti společenské potřeby tohoto zboží, tj. koupěschopné společenské potřeby. Konkurence, kolísání tržních cen, které odpovídá kolísání poměru mezi poptávkou a nabídkou, snaží se stále omezit celkové množství práce vynaložené na každý druh zboží na tuto míru.
V poměru mezi poptávkou a nabídkou zboží se za prvé opakuje poměr mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou, mezi zbožím a penězi, kupcem a prodavačem; za druhé poměr mezi výrobcem a spotřebitelem, třebaže oba mohou být zastoupeni třetími osobami, obchodníky. Chceme-li tento poměr rozvinout, stačí postavit kupce a prodavače proti sobě jako jednotlivce. Tři osoby stačí k úplné metamorfose zboží, a tedy k procesu koupě a prodeje jako celku. A přemění své zboží v peníze B, jemuž zboží prodává, a peníze opět přemění ve zboží, které koupí od C; celý proces probíhá mezi těmito třemi osobami. Dále: při zkoumání peněz jsme předpokládali, že se zboží prodává za svou hodnotu, neboť jsme vůbec neměli důvod, proč zkoumat ceny odchylující se od hodnoty, protože šlo výhradně o změny formy, jimiž zboží prochází, když se stává penězi a když se z peněz opět přeměňuje ve zboží. Jakmile se zboží vůbec prodává a za stržené peníze se kupuje nové zboží, máme před sebou celou metamorfosu a pro ni jako takovou je úplně lhostejné, je-li cena zboží pod jeho hodnotou nebo nad ní. Hodnota zboží si uchovává význam jako základ, protože jen z tohoto základu lze pojmově vyvodit peníze, a cena co do svého všeobecného pojmu je především jen hodnota v peněžní formě. Při zkoumání peněz jako oběživa se ovšem předpokládá, že nedochází pouze k jedné metamorfose zboží. Zkoumá se naopak společenská spleť těchto metamorfos. Jen tak dojdeme k oběhu peněz a vyvodíme jejich funkci jako oběživa. Avšak jak je tato souvislost důležitá pro přechod peněz k funkci oběživa a pro jejich změněnou podobu, která z toho vyplývá, tak je lhostejná pro transakci mezi jednotlivými kupci a prodavači.
Naproti tomu zkoumáme-li poptávku a nabídku, shledáváme, že nabídka se rovná souhrnu prodavačů čili výrobců určitého druhu zboží a poptávka že se rovná souhrnu kupců čili spotřebitelů (individuálních nebo produktivních) téhož druhu zboží. A přitom tyto souhrny působí na sebe navzájem jako celky, jako agregátní síly. Jednotlivec tu působí jen jako část společenské síly, jako atom masy, a v této formě odhaluje konkurence společenský charakter výroby a spotřeby.
Ta z konkurujících stran, která je v dané chvíli slabší, je zároveň stranou, kde každý jednotlivec jedná nezávisle na mase svých konkurentů a často přímo proti nim, a právě tím dává pociťovat závislost jednotlivého konkurenta na druhých, kdežto silnější strana stojí vždy proti svým protivníkům jako více méně semknutý celek. Je-li poptávka po daném druhu zboží větší než nabídka, přeplácí — v určitých mezích — jeden kupec druhého a zdražuje tak pro všechny zboží nad jeho tržní hodnotu, kdežto na druhé straně se prodavači svorně snaží prodat zboží za vysokou tržní cenu. Je-li naopak nabídka větší než poptávka, začne jeden přenechávat zboží levněji a druzí ho musí následovat, kdežto kupci svorně usilují o to, aby tržní cenu snížili co nejhlouběji pod tržní hodnotu. Lidé ze společného tábora zajímají každého jen potud, pokud společným postupem s nimi získá víc, než půjde-li proti nim. A společně postupovat se přestává, jakmile se daná strana jako taková stane slabší než druhá, a pak se každý jednotlivec snaží protlouci se co nejlépe na vlastní pěst. Dále, vyrábí-li některý z konkurentů levněji než ostatní a může-li prodat víc zboží a vydobýt si na trhu větší místo tím, že prodává pod běžnou tržní cenou nebo tržní hodnotou, udělá to a začne působit tak, že ponenáhlu nutí druhé zavést levnější způsob výroby, čímž se snižuje množství společensky nutné práce. Má-li jedna strana převahu, získává každý, kdo k ní patří; je to tak, jako by všichni, kdo k ní patří, prováděli společný monopol. Je-li jedna strana slabší než druhá, může se každý svými vlastními silami pokusit stát se silnějším než protivník (např. kdo pracuje s menšími výrobními náklady) nebo aspoň vyváznout s co nejmenšími ztrátami, a tu se čerta stará o svého souseda, třebaže se jeho jednání týká nejen jeho, ale i všech jeho kumpánů.[32]
Poptávka a nabídka předpokládají přeměnu hodnoty v tržní hodnotu, a pokud působí na kapitalistické základně, pokud je zboží produktem kapitálu, předpokládají kapitalistický výrobní proces, tedy mnohem spletitější vztahy než pouhou koupi a prodej zboží. Nejde tu o formální přeměnu hodnoty zboží v cenu, tj. o pouhou změnu formy; jde o určité kvantitativní odchylky tržních cen od tržních hodnot a dále od výrobních cen. Při prosté koupi a prodeji stačí mít proti sobě výrobce zboží jako takové. Poptávka a nabídka při dalším rozboru předpokládají existenci různých tříd a třídních skupin, jež si mezi sebe rozdělují celkový důchod společnosti a spotřebovávají jej jako důchod, které tedy tvoří poptávku tvořenou tímto důchodem; přitom k pochopení nabídky a poptávky, která se vytváří mezi výrobci jako takovými, je zapotřebí ujasnit si, jak se utváří kapitalistický výrobní proces jako celek.
V kapitalistické výrobě jde nejen o to, aby za masu hodnoty vrženou do oběhu ve formě zboží byla vybrána stejná masa hodnoty v jiné formě — v penězích nebo jiném zboží — ale jde o to, aby z kapitálu zálohovaného na výrobu byla získána stejná nadhodnota čili zisk, jakých dosahuje každý jiný stejně velký kapitál, čili pro rata [úměrně] jeho velikosti, ať je ho použito v kterémkoli výrobním odvětví; jde tedy o to, prodat zboží alespoň za ceny, které vynášejí průměrný zisk, tj. za výrobní ceny. Kapitál v této formě dospívá k tomu, že si sám sebe uvědomuje jako společenskou moc, na níž se podílí každý kapitalista úměrně svému podílu na celkovém společenském kapitálu.
Za prvé je kapitalistická výroba sama o sobě naprosto lhostejná. k určité užitné hodnotě a vůbec ke specifické zvláštnosti zboží, které vyrábí. V každé výrobní sféře jí záleží jen na tom, aby vyrobila nadhodnotu, aby si v produktu práce přivlastnila určité množství nezaplacené práce. A je právě tak v povaze námezdní práce, podrobené kapitálu, že je lhostejná k specifickému charakteru svých prací, že se musí měnit podle potřeb kapitálu a dát se přehazovat z jedné výrobní sféry do druhé.
Za druhé je ve skutečnosti jedna výrobní sféra stejně dobrá nebo stejně špatná jako druhá; každá vynáší stejný zisk a žádná by nebyla opodstatněna, kdyby zboží, které vyrábí, neuspokojovalo nějakou společenskou potřebu.
Prodává-li se však zboží za svou hodnotu, vznikají, jak už bylo vyloženo výše, v různých výrobních sférách velmi různé míry zisku, podle různého organického složení mas kapitálu, jež do nich byly vloženy. Kapitál však opouští odvětví s nízkou mírou zisku a vrhá se na jiná odvětví, která vynášejí vyšší zisk. Tím, že se kapitál takto neustále vystěhovává a přistěhovává, zkrátka tím, že se rozděluje mezi různé výrobní sféry podle toho, kde míra zisku klesá a kde stoupá, vyvolává takový poměr mezi poptávkou a nabídkou, že se v různých výrobních sférách vytváří stejný průměrný zisk, a tudíž hodnoty se mění ve výrobní ceny. Provést toto vyrovnání se kapitálu daří tím úplněji, čím vyšší je kapitalistický vývoj v dané národní společnosti, tj. čím více jsou poměry dané země přizpůsobeny kapitalistickému výrobnímu způsobu. S pokrokem kapitalistické výroby vyvíjejí se také její podmínky; kapitalistická výroba podrobuje svému specifickému charakteru a svým imanentním zákonům celý souhrn společenských předpokladů, v nichž se uskutečňuje výrobní proces.
Neustále vznikající nerovnosti se neustále vyrovnávají tím rychleji, 1) čím pohyblivější je kapitál, tj. čím snáze se dá přenést z jedné sféry do druhé a z jednoho místa na jiné; 2) čím rychleji se dá pracovní síla přehodit z jedné sféry do druhé a z jednoho místního střediska výroby do druhého. Bod 1 předpokládá úplnou svobodu obchodu uvnitř společnosti a odstranění všech monopolů kromě přirozených, tj. odstranění všech monopolů, které vyvěrají přímo z kapitalistického výrobního způsobu. Dále se předpokládá rozvoj úvěrové soustavy, která koncentruje rozptýlenou masu volného společenského kapitálu a staví ji proti jednotlivým kapitalistům; konečně podrobení různých výrobních sfér kapitalistům. To je už zahrnuto v našem předpokladu, při němž jsme měli za to, že jde o přeměnu hodnot ve výrobní ceny ve všech kapitalisticky provozovaných výrobních sférách; ale toto vyrovnávání samo naráží na větší překážky, vklíní-li se mezi kapitalistické podniky a propletou-li se s nimi četné a masové nekapitalisticky provozované výrobní sféry (na příklad zemědělství malých rolníků). Konečněje zapotřebí velké hustoty obyvatelstva. — Bod 2 předpokládá zrušení všech zákonů, které brání dělníkům stěhovat se z jedné výrobní sféry do druhé nebo z jednoho místního střediska výroby do nějakého jiného. Lhostejnost dělníka k obsahu jeho práce. Co největší přeměnu práce ve všech výrobních sférách na jednoduchou práci. Že se dělníci zbaví všech předsudků svého povolání. Konečně — a zejména — podrobení dělníka kapitalistickému výrobnímu způsobu. Další rozbor této otázky patří do speciálního zkoumání konkurence.
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že každý jednotlivý kapitalista i všichni kapitalisté každé jednotlivé výrobní sféry jako celek se podílejí na vykořisťování celé dělnické třídy celkovým kapitálem a na stupni tohoto vykořisťování nejen ze všeobecné třídní sympatie, nýbrž i přímo ekonomicky, protože — předpokládáme-li, že všechny ostatní okolnosti, mezi nimi hodnota celkového zálohovaného konstantního kapitálu, jsou dány — průměrná míra zisku závisí na stupni vykořisťování celkové práce celkovým kapitálem.
Průměrný zisk se kryje s průměrnou nadhodnotou, kterou vyrábí kapitál na každých 100, a pokud jde o nadhodnotu, je to, co jsme právě řekli, samozřejmé. U průměrného zisku k tomu jen jako jeden z momentů určujících míru zisku přistupuje hodnota zálohovaného kapitálu. Ve skutečnosti je zvláštní zájem, který má kapitalista nebo kapitál určité výrobní sféry na vykořisťování dělníků, které přímo zaměstnává, omezen na to, aby buď výjimečnou nadměrnou prací, nebo snížením mzdy pod průměr, nebo výjimečnou produktivitou používané práce dosáhl mimořádného zisku, převyšujícího průměrný zisk. Ponecháme-li to stranou, měl by kapitalista, který by ve svém výrobním odvětví vůbec nepoužíval variabilního kapitálu, a tudíž by vůbec nepoužíval dělníků (což je ovšem ve skutečnosti nemožné), stejně velký zájem na vykořisťování dělnické třídy kapitálem a úplně stejně by dostával zisk z nezaplacené nadpráce jako třeba kapitalista, který by používal jen variabilního kapitálu (opět předpoklad, který je ve skutečnosti nemožný), tedy vynakládal by celý svůj kapitál na mzdu. Stupeň vykořisťování práce však při daném pracovním dni závisí na průměrné intensitě práce a při dané intensitě na délce pracovního dne. Na stupni vykořisťování práce závisí výše míry nadhodnoty, tedy při dané celkové mase variabilního kapitálu velikost nadhodnoty, tudíž i velikost zisku. Speciální zájem, který má kapitál určitého odvětví — na rozdíl od celkového kapitálu — na vykořisťování dělníků speciálně jím zaměstnávaných, má jednotlivý kapitalista — na rozdíl od kapitálu celého jeho odvětví — na vykořisťování dělníků, jež zaměstnává sám.
Na druhé straně má každá jednotlivá sféra kapitálu a každý jednotlívý kapitalista stejný zájem na produktivitě společenské práce používané celkovým kapitálem, protože na tom závisí dvě okolnosti. Za prvé množství užitných hodnot, v němž se zračí průměrný zisk; a to je dvojnásob důležité, protože zisk tvoří jednak fond akumulace nového kapitálu, jednak fond důchodů určených pro osobní spotřebu. Za druhé výše hodnoty celkového zálohovaného kapitálu (konstantního a variabilního), která při dané velikosti nadhodnoty čili zisku celé třídy kapitalistů určuje míru zisku čili zisk z určitého množství kapitálu. Zvláštní produktivita práce v jednotlivé sféře nebo v jednotlivém individuálním podniku této sféry zajímá kapitalisty přímo tu zúčastněné, jen pokud umožňuje jednotlivé sféře dosahovat mimořádného zisku ve srovnání s celkovým kapitálem nebo jednotlivému kapitalistovi ve srovnání s celou jeho sférou.
Máme tu tedy matematicky přesné vysvětlení toho, proč kapitalisté, kteří při vzájemné konkurenci projevují k sobě tak málo bratrských citů, tvoří přitom pravé zednářské bratrstvo v boji proti dělnické třídě jako celku.
Výrobní cena zahrnuje průměrný zisk. Používáme pro ni názvu výrobní cena; fakticky je to totéž, čemu A. Smith říká „natural price“ [přirozená cena], Ricardo „price of production“, „cost of production“ [výrobní cena, výrobní náklady], fysiokraté „prix nécessaire“ [nutná cena] — při čemž nikdo z nich nevyložil odlišnost výrobní ceny od hodnoty — protože výrobní cena je trvalou podmínkou nabídky a reprodukce zboží v každé jednotlivé výrobní sféře[33]. Je také pochopitelné, proč tíž ekonomové, kteří se vzpírají určování hodnoty zboží pracovní dobou, množstvím práce v nich obsažené, mluví vždy o výrobních cenách jako o středech, kolem nichž kolísají tržní ceny. Mohou si to dovolit, protože výrobní cena je již úplně zvnějšněnou a prima facie [zřejmě] bezobsažnou formou zbožní hodnoty, formou, v níž vystupuje v konkurenci, tedy ve vědomí vulgárního kapitalisty, a proto i ve vědomí vulgárních ekonomů.
*
Z předcházejícího výkladu je vidět, jak tržní hodnota (a všechno, co o ní bylo řečeno, platí s nutnými výhradami i o výrobní ceně) zahrnuje mimořádný zisk těch, kteří v každé zvláštní výrobní sféře vyrábějí za nejlepších podmínek. Vyjma případy krisí a nadvýroby vůbec, platí to o všech tržních cenách, ať se jakkoli odchylují od tržních hodnot nebo od tržních výrobních cen. Tržní cena totiž předpokládá, že se za všechno zboží téhož druhu platí stejná cena, přestože toto zboží může být vyrobeno za velmi různých individuálních podmínek a může tedy mít velmi různé ceny nákladů. (O mimořádném zisku jako následku monopolů v obvyklém smyslu tohoto slova — umělých nebo přirozených — tu nemluvíme.)
Mimořádný zisk však může mimo to vzniknout ještě tehdy, jsou-li určité výrobní sféry s to vyhnout se tomu, aby se jejich zbožni hodnoty přeměňovaly ve výrobní ceny, a tedy aby se jejich zisky redukovaly na průměrný zisk. V oddílu o pozemkové rentě budeme zkoumat, co se s těmito dvěma formami mimořádného zisku děje dále.
__________________________________
Poznámky:
27 Tehdy, roku 1865, jen pouhý „názor“ Marxův. Dnes, po důkladném prozkoumání prvobytných občin, počínaje Maurerem a konče Morganem, fakt, který sotvakdo ještě popírá. — B. E.
* V 1. vydání: „větší“ (grösser). Opraveno na základě Marxova rukopisu. (Pozn. red. čes. vydání)
28 K. Marx: „Zur Kritik der politischen Oekonomie“. Berlín 1859. Srov. K. Marx: „Ke kritice politické ekonomie“, zde)
29 K. Marx: „Zur Kritik etc.“
30 Spor mezi Storchem a Ricardem v otázce pozemkové renty (spor jen pokud jde o věc samu: ve skutečnosti jeden druhého neberou na vědomí), zda je tržní hodnota (u nich spíše tržní, resp. výrobní cena) regulována zbožím vyrobeným za nejhorších (Ricardo) nebo naopak za nejlepších (Storch) podmínek, je tedy vyřešen tak, že oba mají i nemají pravdu a že si oba vůbec nevšímají středního případu. Srovnej Corbeta o případech, kdy je cena regulována zbožím vyrobeným za nejlepších podmínek. — „To neznamená, že (Ricardo) tvrdí, že dvě určitá množství dvou různých zboží, jako jeden klobouk a jeden pár bot, se navzájem směňují, jestliže každé z těchto dvou určitých množství bylo vyrobeno stejným množstvím práce. ‚Zbožím‘ zde musíme rozumět určitý ‚druh zboží‘ [the „description of commodity“], a ne nějaký jednotlivý klobouk, nějaký jednotlivý pár bot a pod. Pro tento účel musíme všechnu práci, která vyrábí všechny klobouky v Anglii, považovat za rozdělenou mezi všechny tyto klobouky. Zdá se mi, že to zprvu nebylo vyjádřeno a že se to v obvyklých výkladech této doktriny poušti se zřetele.“ („Observations on Certain Verbal Dispute in Political Economy etc,“ Londýn 1821, str. 53, 54.)
31 Veliká pitomost je tato „moudrost“: „Jestliže se množství mezd, kapitálu a půdy, jehož je třeba k výrobě daného zboží, mění ve srovnání s dřívější velikostí, mění se i to, co Adam Smith nazývá jeho přirozenou cenou, a ta cena, která byla původně jeho přirozenou cenou, stává se vzhledem k této změně jeho tržní cenou, neboť ačkoli se možná nezměnila ani nabídka, ani požadované množství zboží“ (obojí se tu mění právě proto, že se v důsledku změny hodnoty mění tržní hodnota čili — o čem se vlastně mluví u A. Smitha — výrobní cena), „přesto tato nabídka nyní neodpovídá úplně přesně požadavkům osob, které jsou sto a chtějí zaplatit to, nač přišla výroba, ale je buď větší, nebo menší než tato suma, takže se poměr mezi nabídkou a faktickou poptávkou, která existuje nyní vzhledem k novým výrobním nákladům, liší od dřívějšího poměru. Nevyskytnou-li se překážky, změní se pak rozsah nabídky, což nakonec dovede zboží k jeho nové přirozené ceně. Protože zboží dospívá ke své přirozené ceně změnou v nabídce, mohl by si snad někdo říci, že přirozená cena vděčí za svou existenci určitému poměru mezi poptávkou a nabídkou, tak jako tržní cena vděčí jinému poměru; a že tedy přirozená cena, stejně jako tržní cena, závisí na vzájemném poměru mezi poptávkou a nabídkou.“ („Veliký princip poptávky a nabídky se uvádí v činnost, aby určil to, co A. Smith nazývá přirozenou cenou, i to, co nazývá tržní cenou.“ — Malthus.) („Observations on Certain Verbal Disputes etc.“ Londýn 1821, str. 60, 61.) Tento moudrý muž nechápe, že v daném případě právě změna v „cost of production“ [ve výrobních nákladech], tedy také v hodnotě, vyvolala změnu v poptávce, tedy i v poměru mezi poptávkou a nabídkou, a že tato změna v poptávce může způsobit změnu v nabídce; a to by dokazovalo pravý opak toho, co chce náš myslitel dokázat — dokazovalo by to, že výrobní náklady vůbec nejsou regulovány poměrem mezi poptávkou a nabídkou, nýbrž naopak, že samy tento poměr regulují.
32 „Kdyby každý člen skupiny nikdy nemohl dostat víc než daný podíl nebo příslušnou část zisku a majetku celku, rád by se spojil s druhými, aby tyto zisky zvýšil“ (to také dělá, pokud mu to dovoluje poměr mezi poptávkou a nabídkou); „to je monopol. Ale myslí-li každý, že může nějak zvýšit absolutní velikost svého (podílu, třebaže by se tím zmenšila celková suma, často to udělá; to je konkurence.“ „An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand etc.“ Londýn 182l, str. 105.)
33 Malthus: [„Principles of Political Economy“. Londýn 1836, str. 77 a násl..)