Ekonomické rukopisy: Kapitál III. díl, 12. kap., Dodatky

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola dvanáctá

Dodatky

I. Příčiny podmiňující změnu výrobní ceny

Výrobní cena nějakého zboží se může měnit jen ze dvou příčin:

Za prvé. Všeobecná míra zisku se mění. To je možné jen tehdy, mění-li se sama průměrná míra nadhodnoty nebo — při nezměněné průměrné míře nadhodnoty — poměr úhrnu přivlastňovaných nadhodnot k úhrnu celkového zálohovaného společenského kapitálu.

Pokud změna míry nadhodnoty není založena na stlačení mzdy pod normální hladinu nebo na jejím zvýšení nad tuto hladinu a takové pohyby je třeba považovat jen za jakési kmitání — může k ní dojít jen buď tím, že klesne nebo stoupne hodnota pracovní síly; ani jedno, ani druhé není možné, nenastane-li změna v produktivitě práce, která vyrábí životní prostředky, tedy nenastane-li změna v hodnotě zboží, která vcházejí do spotřeby dělníka.

Anebo se mění poměr úhrnu přivlastňované nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu společnosti. Protože tu změna nevychází z míry nadhodnoty, musí vycházet z celkového kapitálu, a to z jeho konstantní části. Masa této konstantní části, technicky vzato, se zvětšuje nebo zmenšuje úměrně množství pracovní síly, kupované variabilním kapitálem, a masa její hodnoty roste nebo klesá tedy s růstem nebo poklesem její masy samé; tedy roste nebo klesá rovněž úměrně mase hodnoty variabilního kapitálu. Uvádí-li dřívější množství práce do pohybu více konstantního kapitálu, znamená to, že se práce stala produktivnější, a naopak. Došlo tedy ke změně v produktivitě práce a muselo dojít ke změně hodnoty některých zboží.

Pro oba případy tedy platí tento zákon: mění-li se výrobní cena nějakého zboží proto, že se změnila všeobecná míra zisku, může sice vlastní hodnota tohoto zboží zůstat nezměněna, ale muselo dojít ke změně hodnoty jiných zboží.

Za druhé. Všeobecná míra zisku zůstává nezměněna. Pak se může výrobní cena zboží změnit jen proto, že se změnila jeho vlastní hodnota, že nyní je k reprodukci tohoto zboží zapotřebí více nebo méně práce než dříve, ať už proto, že se změnila produktivita práce, která vyrábí dané zboží v jeho konečné formě, nebo produktivita práce, která vyrábí zboží vcházející do výroby daného zboží. Výrobní cena bavlněné příze může klesnout buď proto, že se levněji vyrábí surová bavlna, nebo proto, že lepší stroje zvýšily produktivitu spřádací práce.

Jak jsme ukázali dříve, výrobní cena = k + z, rovná se ceně nákladů plus zisku. Ale to = k + kz‘, kde k, cena nákladů, je neurčitá veličina, která se v různých výrobních sférách mění a vždy se rovná hodnotě konstantního a variabilního kapitálu spotřebovaného na výrobu zboží, a z‘ je průměrná míra zisku vypočítaná v procentech. Je-li k = 200 a z' = 20%, je výrobní cena k + kz‘ = 200 + 200 x 20/100 = 200 + 40 = 240. Je jasné, že tato výrobní cena může zůstávat nezměněna, třebaže se hodnota zboží mění.

Všechny změny ve výrobní ceně zboží jsou konec konců změnou v hodnotě; ale ne každá zrněna v hodnotě zboží se musí projevit změnou výrobní ceny, protože výrobní cenu určuje nejen hodnota daného zboží, ale i úhrnná hodnota všech zboží. Změna u zboží A může tedy být vyrovnána opačnou změnou u zboží B, takže celkový poměr zůstává stejný.

II. Výrobní cena zboží středního složení

Viděli jsme, že odchylky výrobních cen od hodnot vznikají tím: 1) že k ceně nákladů na zboží se nepřiráží nadhodnota v něm obsažená, nýbrž průměrný zisk;

2) že výrobní cena zboží, odchylující se takto od jeho hodnoty, vchází jako prvek do ceny nákladů na jiná zboží, takže se tedy už cena nákladů na některé zboží může odchylovat od hodnoty výrobních prostředků na ně spotřebovaných, nehledě k odchylce, která může i u tohoto zboží vzniknout z rozdílu mezi průměrným ziskem a nadhodnotou.

Proto je tedy možné, že se i u zboží vyrobeného kapitály středního složení může cena nákladů odchylovat od úhrnu hodnoty prvků, z nichž se tato součást jeho výrobní ceny skládá. Dejme tomu, že střední složení je 80_c + 20_v. Je možné, že u skutečných kapitálů, které jsou takto složeny, je 80_c větší nebo menší než hodnota c, konstantního kapitálu, protože toto c se skládá ze zboží, jejichž výrobní cena se odchyluje od jejich hodnoty. Stejně tak se může 20_v odchylovat od své hodnoty, spotřebovávají-li se za mzdu zboží, jejichž výrobní cena se liší od hodnoty, musí-li tedy dělník, aby mohl za tato zboží zaplatit (aby je mohl nahradit), pracovat delší nebo kratší pracovní dobu, tj. vykonat více nebo méně nutné práce, než by bylo zapotřebí, kdyby se výrobní ceny nutných životních prostředků kryly s jejich hodnotou.

Tato možnost však vůbec nic nemění na správnosti thesí vyslovených o zboží středního složení. Množství zisku připadající na tato zboží se rovná množství nadhodnoty, které je v nich obsaženo. Např. u hořejšího kapitálu se složením 80_c + 20_v není pro určení nadhodnoty důležité to, zda tato čísla vyjadřují skutečné hodnoty, ale to, v jakém jsou vzájemném poměru, totiž to, že v = ¹/₅ celkového kapitálu a c = jeho ⁴/₅. Jakmile je tomu tak, rovná se — jak se předpokládalo výše — nadhodnota, kterou v vyrobilo, průměrnému zisku. S druhé strany: protože se nadhodnota rovná průměrnému zisku, je výrobní cena = ceně nákladů + zisku = k + z = k + m, prakticky se rovná hodnotě zboží. Tj. zvýšení nebo snížení mzdy ponechává v tomto případě k + z stejně nezměněno, jako by ponechalo nezměněnu hodnotu zboží, a vyvolává jen příslušný opačný pohyb, snížení nebo zvýšení, u míry zisku. Kdyby se tu totiž zvýšením nebo snížením mzdy změnila cena zboží, byla by míra zisku v těchto sférách se středním složením nad úrovní míry zisku v ostatních sférách nebo pod ní. Jen pokud zůstává cena nezměněna, udržuje si sféra středního složení stejnou úroveň zisku s ostatními sférami. Děje se v ní tedy prakticky totéž, jako kdyby se výrobky této sféry prodávaly za svou skutečnou hodnotu. Prodává-li se totiž zboží za svou skutečnou hodnotu, je jasné, že za jinak stejných okolností vyvolá vzestup nebo pokles mzdy příslušný pokles nebo vzestup zisku, ne však změnu v hodnotě zboží, a že se za žádných okolností vzestup nebo pokles mzdy nemůže dotknout hodnoty zboží, nýbrž vždy jen velikosti nadhodnoty.

III. Kapitalistovy důvody pro kompensaci

Řekli jsme už, že konkurence vyrovnává míry zisku různých výrobních sfér na průměrnou míru zisku a právě tím přeměňuje hodnoty výrobků těchto různých sfér ve výrobní ceny. A to se děje tím, že se kapitál neustále přenáší z jedné sféry do druhé, kde je v dané chvíli zisk nad průměrem; přitom se však musí přihlížet ke kolísání zisku, spojenému se střídáním hubených a tučných let, jak po sobě přicházejí v tom kterém průmyslovém odvětví během daného období. Toto nepřetržité stěhování kapitálu sem a tam, k němuž dochází mezi různými sférami výroby, vyvolává vzestupné a sestupné pohyby míry zisku, které se vzájemně více nebo méně vyrovnávají a tím mají tendenci uvést míru zisku všude na tutéž společnou a všeobecnou úroveň.

Tento pohyb kapitálů je podmíněn především stavem tržních cen, které na jednom místě zvyšují zisky nad všeobecnou průměrnou úroveň, jinde je stlačují pod ni. Prozatím ještě ponecháváme stranou obchodní kapitál, s nímž tu ještě nemáme co dělat a který může, jak ukazují náhle propukající paroxismy spekulace s určitým hledaným zbožím, neobyčejně rychle stáhnout masy kapitálu z jednoho oboru podnikání a právě tak rychle je vrhnout do jiného. Ale v každé sféře výroby ve vlastním smyslu tohoto slova — v průmyslu, zemědělství, hornictví atd. —je přenesení kapitálu z jcdné sféry do druhé značně obtížné, zejména kvůli fixnímu kapitálu. Mimo to ukazuje zkušenost, že vynáší-li některé průmyslové odvětví, např. bavlnářský průmysl, v některé době neobyčejně vysoké zisky, vynáší jindy jen nepatrný zisk nebo je dokonce ztrátové, takže za určitý cyklus let je tu průměrný zisk přibližně stejný jako v jiných odvětvích. A s touto zkušeností se kapitál brzy naučí počítat.

Konkurence však neukazuje, že hodnota ovládá pohyb výroby, neukazuje hodnoty, které stojí za výrobními cenami a konec konců je určují. Konkurence však ukazuje: 1) průměrné zisky, které jsou nezávislé na organickém složení kapitálu v různých výrobních sférách, tedy i na mase živé práce, kterou si daný kapitál v dané sféře vykořisťování přivlastňuje; 2) vzestup a pokles výrobních cen v důsledku změny ve výši mzdy — jev, který na první pohled naprosto odporuje hodnotovému poměru zboží; 3) kolísání tržních cen, které nepřevádí průměrnou tržní cenu zboží v daném období na tržní hodnotu, nýbrž na tržní výrobní cenu, která se od ní velmi liší a odchyluje. Všechny tyto jevy zdánlivě odporují určení hodnoty pracovní dobou i povaze nadhodnoty, kterou tvoří nezaplacená nadpráce. V konkurenci se tedy všechno jeví převráceně. Hotová podoba ekonomických vztahů, jak se jeví na povrchu, ve své reálné existenci, a tudíž i v představách, v nichž si tyto vztahy snaží ujasnit jejich nositelé a agenti, se velmi liší od jejich vnitřního, podstatného, ale skrytého jádra [Kerngestalt] a jemu odpovídajícího pojmu, jsou fakticky jeho převrácením, jeho protikladem.

Dále: Jakmile kapitalistická výroba dosáhne určitého vývojového stupně, nedochází už k vyrovnávání různých měr zisku jednotlivých výrobních sfér na jednu všeobecnou míru zisku pouze tím, že si tržní ceny pohrávají s kapitálem tak, že jej přitahují nebo odpuzují. Když se průměrné ceny a jim odpovídající tržní ceny na nějakou dobu ustálí, vstoupí do vědomí jednotlivých kapitalistů, že při tomto vyrovnávání se vyrovnávají určité rozdíly, a hned s nimi ve svých vzájemných výpočtech počítají. Tyto rozdíly žijí v představě kapitalistů a kapitalisté je uplatňují jako kompensační důvody.

Základní představou je při tom sám průměrný zisk, představa, že stejně velké kapitály musí za stejnou dobu vynášet stejně velké zisky. Tato představa je opět založena na představě, že kapitál každé výrobní sféry se má pro rata [úměrně] své velikosti podílet na přivlastňování celkové nadhodnoty, kterou z dělníků vyždímal celkový společenský kapitál; čili že na každý zvláštní kapitál je třeba se dívat jen jako na kus celkového kapitálu, na každého kapitalistu fakticky jako na akcionáře společného podniku, který se podílí na celkovém zisku pro rata [úměrně] velikosti svého podílu kapitálu.

Na této představě se pak zakládá kapitalistův výpočet, že např. kapitál, který se obrací pomaleji buď proto, že zboží setrvává déle ve výrobním procesu, nebo proto, že musí být prodáno na vzdálenějších trzích, si přesto připočítává zisk, který mu tím uchází, odškodňuje se tedy přirážkou k ceně. Anebo vklady kapitálu, které jsou vystaveny většímu nebezpečí, jako např. v rejdařství, dostávají odškodnění přirážkou k ceně. Jakmile je vyvinuta kapitalistická výroba a s ní pojišťování, je nebezpečí ve skutečnosti pro všechny výrobní sféry stejně velké (viz u Corbeta); nejvíce ohrožené podniky však platí vyšší pojistnou prémii a vynahrazují si ji v ceně svého zboží. V praxi to všechno dopadá tak, že se s každou okolností, která činí jeden vklad kapitálu — a v určitých mezích platí všechny vklady za stejně nutné — méně výnosným a jiný výnosnějším, počítá jako s kompensačním důvodem platným jednou provždy, aniž by musela stále znovu působit konkurence, aby byla dokázána oprávněnost tohoto motivu nebo správnost tohoto výpočtu. Kapitalista jen zapomíná — či spíše nevidí, protože mu to konkurence neukazuje — že všechny tyto kompensační důvody, které kapitalisté vůči sobě uplatňují při vzájemném vypočítávání cen zboží různých výrobních odvětví, záleží jen v tom, že všichni mají pro rata svému kapitálu stejně velký nárok na společnou kořist, na celkovou nadhodnotu. Naopak, protože zisk, který shrábli, je odlišný od nadhodnoty, kterou vyždímali, zdá se jim, že jejich kompensační důvody nevyrovnávají jejich podíl na celkové nadhodnotě, ale vytvářejí sám zisk, jako by zisk vznikal prostě z tak či onak motivované přirážky k ceně nákladů na zboží.