Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola sedmnáctá
Obchodní zisk
V knize II jsme viděli, že čisté funkce kapitálu ve sféře oběhu — operace, které musí průmyslový kapitalista podniknout, aby za prvé realisoval hodnotu svého zboží a za druhé aby tuto hodnotu přeměnil opět ve výrobní prvky zboží, operace, jež zprostředkovávají metamorfosy zbožního kapitálu Z' — P — Z, tedy akty prodeje a koupě — nevytvářejí ani hodnotu, ani nadhodnotu. Ukázalo se naopak, že doba, jíž je k tomu zapotřebí, tvoří objektivně, pokud jde o zboží, a subjektivně pokud jde o kapitalistu, hranice pro tvorbu hodnoty a nadhodnoty. Co platí o metamorfose zbožního kapitálu jako takového, nemění se ovšem nijak tím, že jeho část přijímá podobu zbožně obchodního kapitálu čili že se operace, které zprostředkovávají metamorfosu zbožního kapitálu, jeví jako zvláštní činnost zvláštní skupiny kapitalistů čili jako výhradní funkce části peněžního kapitálu. Jestliže prodej a koupě zboží — a v tom spočívá metamorfosa zbožního kapitálu Z' — P — Z — když je provádějí sami průmysloví kapitalisté, nejsou operacemi, vytvářejícími hodnotu nebo nadhodnotu, nemohou se jimi stát tím, že je místo kapitalistů bude provádět někdo jiný. Jestliže dále část celkového společenského kapitálu, která musí být neustále k disposici jako peněžní kapitál, nemá-li být reprodukční proces přerušován procesem oběhu, ale nepřetržitě pokračovat — jestliže tento peněžní kapitál nevytváří ani hodnotu, ani nadhodnotu, nemůže této vlastnosti nabýt tím, že jej bude k vykonávání týchž funkcí neustále vrhat do oběhu místo průmyslových kapitalistů jiná skupina kapitalistů. Nakolik může být obchodní kapitál nepřímo produktivní, o tom jsme se již zmínili a později to ještě probereme podrobněji.
Zbožně obchodní kapitál — ponecháme-li stranou všechny heterogenní funkce, které s ním mohou být spojeny, jako uskladňování, expedici, přepravu, třídění a detailování, a omezíme-li se na jeho pravou funkci koupě za účelem prodeje — nevytváří ani hodnotu, ani nadhodnotu, nýbrž jen zprostředkovává jejich realisaci a tím zároveň skutečnou směnu zboží, jeho přechod z ruky do ruky, společenskou výměnu látek. Ale protože fáze oběhu průmyslového kapitálu je fází reprodukčního procesu stejně jako výroba, musí kapitál samostatně fungující v procesu oběhu vynášet průměrný roční zisk stejně jako kapitál fungující v různých odvětvích výroby. Kdyby obchodní kapitál vynášel procentuálně vyšší průměrný zisk než průmyslový kapitál, přeměnila by se část průmyslového kapitálu v obchodní kapitál. Kdyby vynášel nižší průměrný zisk, nastal by opak. Část obchodního kapitálu by se přeměnila v průmyslový kapitál. Žádný druh kapitálu nemůže snáze změnit své určení, svou funkci, než obchodní kapitál.
Protože obchodní kapitál sám nevyrábí nadhodnotu, je jasné, že nadhodnota, která na něj připadá ve formě průměrného zisku, je částí nadhodnoty vyrobené celkovým produktivním kapitálem. Ale nyní jde o to: Jak se obchodní kapitál zmocňuje té části nadhodnoty — čili zisku — vyrobené produktivním kapitálem, která na něj připadá?
Je jen zdání, že obchodní zisk je pouhá přirážka, nominální zvýšení ceny zboží nad jeho hodnotu.
Je jasné, že obchodníkův zisk může pocházet jen z ceny zboží, které prodává, a ještě jasnější je, že tento zisk, jehož obchodník při prodeji zboží dosahuje, se musí rovnat rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou, tomu, oč prodejní cena převyšuje nákupní cenu.
Je možné, že na zboží je po jeho nákupu a před jeho prodejem zapotřebí dalších nákladů (oběhových nákladů), a stejně možné je, že tomu tak není. Vzniknou-li takové náklady, je jasné, že přebytek prodejní ceny nad nákupní cenou nepředstavuje jen zisk. Abychom rozbor zjednodušili, předpokládejme nejprve, že takové náklady nevzniknou.
U průmyslového kapitalisty se rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou jeho zboží rovná rozdílu mezi jeho výrobní cenou a cenou jeho nákladů, čili vezmeme-li celkový společenský kapitál, rovná se rozdílu mezi hodnotou zboží a cenou jeho nákladů pro kapitalisty, což opět není nic jiného než rozdíl mezi celkovým množstvím práce v něm zpředmětněné a množstvím zaplacené práce v něm zpředmětněné. Dříve než průmyslový kapitalista vrhne zboží, které koupil, zpět na trh jako zboží připravené k prodeji, prochází toto zboží výrobním procesem, v němž se teprve vyrobí součást jeho ceny, která se má později realisovat jako zisk. Ale u obchodníka se zbožím je tomu jinak. Zboží je v jeho rukou jen dotud, dokud je v procesu oběhu. Obchodník jen pokračuje v jeho prodeji, který zahájil průmyslový kapitalista, v realisaci jeho ceny, a nedává mu tedy projít žádným meziprocesem, v němž by do sebe mohlo znovu vstřebat nadhodnotu. Zatím co průmyslový kapitalista dosud vyrobenou nadhodnotu čili zisk v oběhu jen realisuje, má naproti tomu obchodník v oběhu a pomocí oběhu zisk nejen realisovat, nýbrž teprve si jej vytvořit. Zdá se, že je to možné jen tím, že zboží, která mu průmyslový kapitalista prodal za výrobní ceny, čili vezmeme-li celkový zbožní kapitál, za jejich hodnotu, prodá nad výrobními cenami, přirazí k jejich cenám nominální přirážku, tedy vezmeme-li celkový zbožní kapitál, prodá jej nad jeho hodnotou, a tento přebytek nominální hodnoty nad reálnou hodnotou si strčí do kapsy, zkrátka, že zboží prodá dráže, než stojí.
Tuto formu přirážky lze velmi snadno pochopit. Např. loket plátna stojí 2 šilinky. Mám-li mít z jeho opětovného prodeje 10% zisku, musím k ceně přirazit 1/10 tedy prodávat loket po 2 šilincích 22/5 pence. Rozdíl mezi skutečnou výrobní cenou plátna a jeho prodejní cenou je pak =22/5 pence; na dva šilinky je to zisk 10%. Prodávám tu kupujícímu loket plátna za cenu, která je ve skutečnosti cenou 11/10 lokte. Čili, což je konec konců totéž: je to tak, jako bych kupujícímu po 2 šilincích prodal jen 10/11 lokte a 1/11 si ponechal. Za 22/5 pence si mohu skutečně 1/11 lokte zase koupit při ceně lokte 2 šilinky 22/5 pence. Byla by to tedy jen oklika, aby se nominálním zvýšením ceny zboží dosáhlo podílu na nadhodnotě a nadvýrobku.
To je realisace obchodního zisku přirážkou k ceně zboží, jak se jeví na první pohled na povrchu jevů. A celá představa, že zisk vzniká z nominálního zvýšení cen zboží čili z jeho prodeje nad jeho hodnotou, skutečně vznikla z toho, jak to vidí obchodní kapitál.
Ale podíváme-li se na to blíže, ukáže se brzy, že je to jen zdání. A že se za předpokladu, že kapitalistický výrobní způsob je vládnoucím způsobem výroby, obchodní zisk takto nerealisuje. (Jde tu vždy jen o průměr, a ne o jednotlivé případy.) Proč předpokládáme, že obchodník se zbožím může ze svého zboží realisovat řekněme 10% zisku jen tím, že je prodá o 10% nad výrobní cenou? Protože jsme předpokládali, že výrobce tohoto zboží, průmyslový kapitalista (který jako zosobnění průmyslového kapitálu figuruje vůči vnějšímu světu vždy jako „výrobce“), prodal obchodníkovi zboží za výrobní cenu. Rovnají-li se kupní ceny, které obchodník za zboží zaplatil, výrobním cenám zboží, konec konců jejich hodnotě, takže tedy výrobní cena, konec konců hodnota zboží představuje pro obchodníka cenu nákladů, musí být přebytek jeho prodejní ceny nad jeho kupní cenou — a jen tento rozdíl je zdrojem jeho zisku — ve skutečnosti přebytkem obchodní ceny zboží nad jeho výrobní cenou a obchodník musí konec konců všechno zboží prodávat nad hodnotou. Ale proč jsme předpokládali, že průmyslový kapitalista prodává obchodníkovi zboží za výrobní ceny? Nebo lépe řečeno, co tento předpoklad zahrnuje? Že se obchodní kapitál (zde s ním máme co dělat už jen jako se zbožně obchodním kapitálem) neúčastní tvorby všeobecné míry zisku. Z tohoto předpokladu jsme nutně vyšli při výkladu všeobecné míry zisku, a to za prvé proto, že obchodní kapitál jako takový pro nás tehdy ještě neexistoval; a za druhé proto, že průměrný zisk, a tedy všeobecnou míru zisku bylo nutno nejprve vyložit jako vyrovnávání zisků čili nadhodnot, které jsou skutečně vyráběny průmyslovými kapitály různých výrobních sfér. U obchodního kapitálu však máme co dělat s kapitálem, který se podílí na zisku, aniž se podílí na jeho výrobě. Musíme tedy nyní dřívější výklad doplnit.
Dejme tomu, že celkový průmyslový kapitál zálohovaný za rok je = 720c + 180v = 900 (třeba milionů liber št.) a m' = 100%. Produkt je tedy = 720c + 180v + 180m. Označíme-li pak tento produkt čili vyrobený zbožní kapitál Z, je jeho hodnota čili výrobní cena (protože pro úhrn zboží se obě shodují) = 1080, a míra zisku pro celkový kapitál 900 = 20%. Těchto 20% je podle toho, co jsme vyložili dříve, průměrná míra zisku, protože nadhodnota se tu neuvádí do poměru k tomu či onomu kapitálu zvláštního složení, nýbrž do poměru k celému průmyslovému kapitálu s jeho průměrným složením. Tedy Z = 1080 a míra zisku = 20%. Ale dejme tomu, že k těmto 900 librám št. průmyslového kapitálu přistupuje ještě 100 liber št. obchodního kapitálu, který má pro rata [úměrně] své velikosti stejný podíl na zisku jako průmyslový kapitál. Podle předpokladu je to 1/10 celkového kapitálu 1000. Připadá mu tedy 1/10 celkové nadhodnoty 180, a dostává tedy zisk v míře l8%. Zisk, který se má rozdělit mezi ostatních 9/10 celkového kapitálu, se tedy fakticky rovná už jen 162, čili pro kapitál 900 je rovněž = 18%. Cena, za kterou majitelé průmyslového kapitálu 900 prodávají Z obchodníkům, je tedy = 720c + 180v + 162m = 1062. Přirazí-li si tedy obchodník ke kapitálu 100 průměrný zisk 18%, prodává zboží za 1062 + 18 = 1080, tj. za jeho výrobní cenu, čili — vezmeme-li celkový zbožní kapitál — za jeho hodnotu, ačkoli dosahuje zisku jen v oběhu a pomocí oběhu a jen tím, že cena, za kterou prodává, převyšuje cenu, za kterou kupuje. Ale přesto neprodává zboží nad jeho hodnotou čili nad jeho výrobní cenou, a to právě proto, že je od průmyslových kapitalistů koupil pod jeho hodnotou čili pod jeho výrobní cenou.
Obchodní kapitál se tedy určující měrou podílí na tvorbě všeobecné míry zisku pro rata [úměrně] tomu, jakou část celkového kapitálu tvoří. Říkáme-li tedy v uvedeném případě: průměrná míra zisku je = 18%, byla by = 20%, kdyby 1/10, celkového kapitálu netvořil obchodní kapitál a kdyby se tím všeobecná míra zisku nesnížila o 1/10. Tím se však také blíže určuje, vymezuje pojem výrobní ceny. Výrobní cenou je i nadále třeba rozumět cenu zboží = jeho nákladům (hodnotě v něm obsaženého konstantního + variabilního kapitálu) + průměrnému zisku z nich. Tento průměrný zisk je však nyní určen jinak. Je určen celkovým ziskem, jejž plodí úhrnný produktivní kapitál; ale nevypočítává se z tohoto úhrnného produktivního kapitálu, takže kdyby byl tento kapitál jako výše = 900 a zisk = 180, byla by průměrná míra zisku = 180/900 = 20%, nýbrž vypočítává se z úhrnného produktivního kapitálu + obchodního kapitálu, takže je-li produktivní kapitál 900 a obchodní kapitál 100, je průměrná míra zisku = 180/1000 = 18°%. Výrobní cena je tedy = k (náklady) + 18, místo k + 20. V průměrné míře zisku je už započítána část celkového zisku připadající na obchodní kapitál. Skutečná hodnota čili výrobní cena celého zbožního kapitálu je tudíž = k + z + h (kde h znamená obchodní zisk). Výrobní cena čili cena, za kterou průmyslový kapitalista jako takový prodává, je tedy menší než skutečná výrobní cena zboží; čili vezmeme-li všechna zboží jako celek, jsou ceny, za něž je třída prümyslových kapitalistů prodává, menší než jejich hodnoty. Tak v hořejším příkladu: 900 (náklady) + 18% z 900 čili 900 + 162 = = 1062. Když pak obchodník prodává zboží, které ho stojí 100, za 118, přiráží si ovšem 18%; ale protože zboží, které koupil za 100, má hodnotu 118, neprodává je proto nad jeho hodnotou. Budeme výrazu výrobní cena používat v užším smyslu, jak jsme jej výše vyložili. Pak je jasné, že zisk průmyslového kapitalisty se rovná přebytku výrobní ceny zboží nad cenou nákladů na ně a že obchodní zisk se na rozdíl od tohoto průmyslového zisku rovná přebytku prodejní ceny nad výrobní cenou zboží, která je pro obchodníka jeho nákupní cenou, skutečná cena zboží že je však = jeho výrobní ceně + obchodnímu zisku. Tak jako průmyslový kapitál jen realisuje zisk, který už jako nadhodnota vězí v hodnotě zboží, tak jej i obchodní kapitál jen realisuje, protože v ceně zboží, kterou realisoval průmyslový kapitál, není ještě realisována celá nadhodnota čili zisk.[39] Cena, za kterou obchodník prodává, není tedy vyšší než cena, za kterou kupuje, proto, že by byla vyšší než úhrnná hodnota, ale proto, že jeho nákupní cena je nižší než úhrnná hodnota.
Obchodní kapitál se tedy podílí na vyrovnávání nadhodnoty na průměrný zisk, ačkoli se nepodílí na výrobě této nadhodnoty. Proto všeobecná míra zisku už obsahuje srážku z nadhodnoty, která připadá na obchodní kapitál, tj. srážku ze zisku průmyslového kapitálu.
Z toho, co jsme dosud vyložili, vyplývá:
1) Čím větší je obchodní kapitál ve srovnání s průmyslovým kapitálem, tím menší je míra průmyslového zisku a obráceně.
2) Ukázalo-li se v prvním oddílu, že míra zisku vždy vyjadřuje menší míru, než je míra skutečné nadhodnoty, tj. že vždy vyjadřuje stupeň vykořisťování práce příliš nízko — např. v hořejším případě 720c + 180v + 180m je míra nadhodnoty 100% vyjádřena jako míra zisku jen 20% — rozchází se tento poměr ještě více, když se průměrná míra zisku při započítání podílu, připadajícího na obchodní kapitál, jeví ještě nižší, v našem případě 18% místo 20%. Průměrná míra zisku kapitalisty vykořisťujícího přímo vyjadřuje tedy míru zisku níže, než jaká je ve skutečnosti.
Za jinak stejných okolností je relativní velikost obchodního kapitálu (při čemž však kapitál maloobchodníků — tento smíšený typ — tvoří výjimku) nepřímo úměrná rychlosti jeho obratu, tedy nepřímo úměrná energii reprodukčního procesu vůbec. Při vědeckém rozboru se jako východisko tvorby všeobecné míry zisku jeví průmyslové kapitály a konkurence mezi nimi a teprve později se tato tvorba opravuje, doplňuje a modiňkuje tím, že sem přistupuje obchodní. kapitál. V historkkém vývoji je tomu právě naopak. Právě obchodní kapitál první určuje ceny zboží více nebo méně podle jejich hodnot a všeobecná míra zisku se nejdříve tvoří ve sféře oběhu, který zprostředkovává reprodukční proces. Obchodní zisk původně určuje průmyslový zisk. Teprve když zapustí kořeny kapitalistický způsob výroby a výrobce se stane sám obchodníkem, redukuje se obchodní zisk na alikvotní část celkové nadhodnoty, která připadá obchodnímu kapitálu jako alikvotní části celkového kapitálu, zaměstnaného ve společenském reprodukčním procesu.
Při doplňovacím vyrovnávání zisků, k němuž dochází tím, že sem přistoupil obchodní kapitál, se ukázalo, že do hodnoty zboží nevchází žádný další prvek, který by připadal na peněžní kapitál zálohovaný obchodníkem, že přirážka k ceně, jíž obchodník dosahuje zisku, se rovná jen té části hodnoty zboží, kterou produktivní kapitál nezapočítal do výrobní ceny zboží, kterou z ní vypustil. S tímto peněžním kapitálem je to totiž stejné jako s fixním kapitálem průmyslového kapitalisty, pokud není spotřebován, pokud se tedy jeho hodnota nestane prvkem hodnoty zboží. Cenou, za kterou obchodník kupuje zbožní kapitál, nahrazuje totiž jeho výrobní cenu = P v penězích. Jeho prodejní cena, jak bylo vyloženo dříve = P + ∆P, kteréžto ∆P je přirážka k ceně zboží, určená všeobecnou mírou zisku. Prodá-li tedy zboží, vrací se mu kromě ∆P původní peněžní kapitál, který zálohoval při nákupu zboží. Zde se opět ukazuje, že jeho peněžní kapitál není nic jiného než zbožní kapitál průmyslového kapitalisty přeměněný v peněžní kapitál, který nemůže mít vliv na velikost hodnoty tohoto zbožního kapitálu, tak jako by jej nemohl mít, kdyby se zbožní kapitál neprodával obchodníkovi, ale přímo konečnému spotřebiteli. Fakticky jen anticipuje zaplacení zboží spotřebitelem. To je však správné jen tehdy, předpokládáme-li jako dosud, že obchodník nemá žádné výlohy, čili že kromě peněžního kapitálu, který musí zálohovat na nákup zboží od výrobce, nemusí v procesu metamorfosy zboží, koupí a prodejů, zálohovat žádný jiný kapitál, ani fixní, ani oběžný. Ale tak tomu není, jak jsme viděli při zkoumání oběhových nákladů (kniha II, kap. VI). A tyto oběhové náklady jsou jednak náklady, které může obchodník přesunout na jiné agenty oběhu, jednak náklady, které jsou přímo spjaty s jeho specifickou činností.
Ať jsou tyto oběhové náklady jakéhokoli druhu, ať vyvěrají z čistě obchodního podnikání jako takového, tedy patří ke specifickým obchodníkovým oběhovým nákladům, nebo ať představují výdaje způsobené dodatečnými výrobními procesy, přistupujícími v procesu oběhu, jako expedice zboží, jeho přeprava, uskladnění a j. — předpokládají vždy, že obchodník musí mít kromě peněžního kapitálu, zálohovaného na nákup zboží, další kapitál, který zálohuje na nákup a zaplacení těchto oběhových prostředků. Pokud se tento prvek nákladů skládá z oběžného kapitálu, vchází jako další prvek do prodejní ceny zboží celý; pokud se skládá z fixního kapitálu, vchází do ní jako další prvek podle toho, jak se opotřebovává; ale vchází do ní jako prvek, který tvoří nominální hodnotu, i když jako čistě obchodní náklady na oběh fakticky nic nepřidává k hodnotě zboží. Ale celý tento dodatečný kapitál, ať oběžný nebo fixní, se účastní tvorby všeobecné míry zisku.
Čistě obchodní náklady na oběh (tedy vyjma náklady na expedici, přepravu, uskladnění a pod.) nejsou nic jiného než náklady nutné k realisaci hodnoty zboží, k její přeměně ze zboží v peníze ncbo z peněz ve zboží, ke zprostředkování jejich směny. Přitom ponecháváme naprosto stranou eventuální výrobní procesy, které pokračují za aktu oběhu a od nichž může existovat obchodní podnikání úplně odděleně; tak jako např. skutečný dopravní průmysl a expedice skutečně mohou být a jsou průmyslovými odvětvími úplně odlišnými od obchodu, tak také zboží, které se má koupit a prodat, může být skladováno v docích a jiných veřejných prostorách, a náklady, které tím vznikají, zaúčtovávají obchodníkovi, pokud je má zálohovat, třetí osoby. S tím vším se setkáme ve vlastním velkoobchodu, kde obchodní kapitál vystupuje v nejčistší podobě a nejméně smíšen s jinými funkcemi. Majitel zasilatelství, ředitel železniční společnosti, rejdař nejsou „obchodníci“. Náklady, které tu zkoumáme, jsou náklady na nakupování a prodávání. Už dříve jsme poznamenali, že to je kalkulace, účetnictví, jednání na trhu, korespondence a j. Konstantní kapitál, jehož je k tomu zapotřebí, tvoří kancelář, papír, poštovné atd. Ostatní náklady tvoří variabilní kapitál, který se zálohuje na to, aby se najali obchodní námezdní dělníci. (Na expediční výdaje, dopravní náklady, zálohy na cla a pod. je možno se zčásti dívat tak, že je obchodník zálohuje při nákupu zboží, že tedy pro něho vcházejí do kupní ceny.)
Všechny tyto náklady nevznikají při výrobě užitné hodnoty zboží, nýbrž při realisaci jeho hodnoty; jsou to čisté oběhové náklady. Nevcházejí do bezprostředního výrobního procesu, nýbrž do procesu oběhu, tudíž do celkového reprodukčního procesu.
Nás tu zajímá jen jedna část těchto nákladů — část, která se vynakládá na variabilní kapitál. (Kromě toho by bylo třeba prozkoumat: Předně, jak se v procesu oběhu uplatňuje zákon, že do hodnoty zboží vchází jen nutná práce. Za druhé, jak se projevuje u obchodního kapitálu akumulace. Za třetí, jak obchodní kapitál funguje ve skutečném celkovém reprodukčním procesu společnosti.)
Tyto náklady jsou podmíněny ekonomickou formou výrobku jako zboží.
Nepřidává-li pracovní doba, kterou ztrácejí sami průmysloví kapitalisté, když si prodávají zboží přímo mezi sebou — tedy objektivně řečeno, doba oběhu zboží — tomuto zboží žádnou hodnotu, je jasné, že tato pracovní doba nenabývá jiného charakteru tím, že se přesouvá z průmyslového kapitalisty na obchodníka. Přeměna zboží (výrobku) v peníze a peněz ve zboží (ve výrobní prostředky) je nezbytnou funkcí průmyslového kapitálu, a tudíž nezbytnou operací kapitalisty, který je fakticky jen zosobněným kapitálem nadaným vlastním vědomím a vůlí. Tyto funkce však ani nezvětšují hodnotu, ani nevytvářejí nadhodnotu. Obchodník, který provádí tyto operace čili dále zprostředkovává funkce kapitálu ve sféře oběhu, když to přestal dělat produktivní kapitalista, jen vystřídává průmyslového kapitalistu. Pracovní doba, jíž je na tyto operace zapotřebí, se vynakládá na nutné operace v reprodukčním procesu kapitálu, ale nepřidává hodnotu. Kdyby obchodník tyto funkce nevykonával (tedy také nevynakládal pracovní dobu, jíž je k tomu zapotřebí), nepoužíval by svého kapitálu jako agent oběhu průmyslového kapitálu, nepokračoval by dále ve funkci, kterou přerušil průmyslový kapitalista, a nesměl by se tudíž pro rata úměrně] svému zálohovanému kapitálu podílet na mase zisku, kterou vyrábí třída průmyslových kapitalistů. Aby se obchodní kapitalista mohl podílet na mase nadhodnoty, aby mohl sumu, kterou zálohoval, zhodnotit jako kapitál, nemusí tudíž používat námezdních dělníků. Je-li jeho podnik a kapitál malý, může v něm být sám jediným dělníkem. Placen je částí zisku, která vzniká z rozdílu mezi nákupní cenou zboží a jeho skutečnou výrobní cenou.
S druhé strany, zálohuje-li obchodník malý kapitál, nemusí být zisk, který realisuje, o nic větší než mzda lépe placeného zručného námezdního dělníka nebo může být dokonce menší. Skutečně, vedle něho fungují přímí obchodní agenti produktivního kapitalisty, nákupčí, prodavači, obchodní cestující, kteří mají stejný nebo větší příjem, ať už ve formě mzdy, nebo ve formě podílu na zisku (provise, tantiémy) z každého prodeje. V prvním případě pobírá obchodník obchodní zisk jako samostatný kapitalista; v druhém případě se obchodnímu zaměstnanci, námezdnímu dělníku průmyslového kapitalisty, vyplácí část zisku, ať už ve formě mzdy, nebo ve formě poměrného podílu na zisku průmyslového kapitalisty, jehož přímým agentem tento zaměstnanec je, a jeho principál v tomto případě shrábne jak průmyslový, tak obchodní zisk. Ale ačkoli se agentu oběhu může jeho příjem jevit jako pouhá mzda, jako úhrada za práci, kterou vykonal, a ačkoli tam, kde se tak nejeví, může být jeho zisk třeba jen tak velký jako mzda lépe placeného dělníka, je ve všech těchto případech zdrojem jeho příjmu jen obchodní zisk. Vyplývá to z toho, že jeho práce není hodnototvorná.
Prodlužování operace oběhu znamená pro průmyslového kapitalistu 1) osobně ztrátu času, protože mu to brání vykonávat funkci dirigenta výrobního procesu; 2) delší pobyt jeho výrobku — v peněžní nebo zbožní formě — v procesu oběhu, tedy v procesu, v němž se tento výrobek nezhodnocuje a v němž je přerušen bezprostřední výrobní proces. Nemá-li se výrobní proces přerušit, musí se buď omezit výroba, nebo se musí zálohovat další peněžní kapitál, aby mohl výrobní proces pokračovat neustále v dosavadním měřítku. Znamená to po každé, že se buď s dosavadním kapitálem dosáhne menšího zisku, nebo že se musí zálohovat další peněžní kapitál, aby se dosáhlo dosavadního zisku. To všechno se nijak nemění, když na místo průmyslového kapitalisty nastoupí obchodník. Místo aby průmyslový kapitalista vynakládal čas na proces oběhu, vynakládá jej obchodník; místo aby průmyslový kapitalista musel zálohovat na oběh dodatečný kapitál, zálohuje jej obchodník; nebo — což je nakonec stejné — místo aby značná část průmyslového kapitálu neustále kolovala v procesu oběhu, je v něm trvale upoután obchodníkův kapitál; a místo aby průmyslový kapitalista dosahoval menšího zisku, musí část svého zislu úplně postoupit obchodníkovi. Pokud obchodní kapitál nepřesahuje nutné meze, je rozdíl jen v tom, že se touto dělbou funkce kapitálu spotřebovává výhradně na proces oběhu méně času, že se na to zálohuje méně dodatečného kapitálu, a ztráta na celkovém zisku, která se projevuje ve formě obchodního zisku, je menší, než by byla jinak. Vynáší-li v uvedeném příkladu kapitál 720c + 180v + 180m, když vedle něho existuje obchodní kapitál 100, průmyslovému kapitalistovi zisk 162 čili 18%, tedy zisk o 18 menší, byl by — nebýt tohoto osamostatnění obchodního kapitálu — nutný dodatečný kapitál třeba 200, a celková suma, kterou by průmyslový kapitalista zálohoval, by pak byla 1100 místo 900, tedy při nadhodnotě 180 by míra zisku byla jen 164/11%.
Zálohoval-li průmyslový kapitalista, který je svým vlastním obchodníkem, kromě dodatečného kapitálu — za který koupí nové zboží, než se jeho výrobek, který jev oběhu, opět přemění v peníze — ještě kapitál na realisaci hodnoty svého zbožního kapitálu, tedy na proces oběhu (náklady na kancelář a mzdu obchodním dělníkům) jsou sice tyto náklady dodatečným kapitálem, ale nevytvářejí nadhodnotu. Musí se nahrazovat z hodnoty zboží, protože část hodnoty tohoto zboží se musí znovu přeměnit v tyto oběhové náklady; tím se však nevytváří další nadhodnota. Vzhledem k celkovému kapitálu společnosti to fakticky znamená, že části tohoto kapitálu je zapotřebí na podružné operace, které nevcházejí do zhodnocovacího procesu, a že tato část společenského kapitálu se musí pro tyto účely neustále reprodukovat. Pro jednotlivého kapitalistu a pro celou třídu průmyslových kapitalistů se tím snižuje míra zisku, což je nutný důsledek po každé, když se přidá dodatečný kapitál, pokud je ho zapotřebí k tomu, aby se uvedla do pohybu táž masa variabilního kapitálu.
Pokud tyto dodatečné náklady spojené s oběhem přebírá od průmyslového kapitalisty obchodní kapitalista, dochází rovněž k tomuto snížení míry zisku, jenže v menším měřítku a jinak. Nyní se to jeví tak, že obchodník zálohuje více kapitálu, než by bylo třeba, kdyby tyto náklady neexistovaly, a že zisk z tohoto dodatečného kapitálu zvyšuje úhrn obchodního zisku; obchodní kapitál se tedy ve větší míře účastní spolu s průmyslovým kapitálem vyrovnávání průměrné míry zisku, takže průměrný zisk klesá. Kdyby se v našem příkladu kromě 100 obchodního kapitálu zálohovalo ještě 50 dodatečného kapitálu na náklady, o nichž tu mluvíme, dělila by se celková hodnota 180 mezi produktivní kapitál 900 a obchodní kapitál 150, dohromady = 1050. Průměrná míra zisku by tedy klesla na 171/7%. Průmyslový kapitalista prodá zboží obchodníkovi za 900 + 1542/7 = 10542/7 a obchodník je prodá za 1130 (1080 + 50 na náklady, které musí opět nahradit). Ostatně je třeba si uvědomit, že s dělbou mezi obchodním a průmyslovým kapitálem je spojena centralisace obchodních nákladů, a tudíž jejich snížení.
Nyní je otázka: Jak je tomu s obchodními námezdními dělníky, které zaměstnává obchodní kapitalista, zde obchodník se zbožím?
Po jedné stránce je takový obchodní dělník námezdním dělníkem jako každý jiný. Za prvé proto, že se jeho práce kupuje za obchodníkův variabilní kapitál, a ne za peníze vydávané jako důchod, tedy se nekupuje pro osobní služby, nýbrž proto, aby se zhodnotil kapitál, který se na to zálohuje. Za druhé proto, že hodnota jeho pracovní síly, a tudíž jeho mzda je jako u všech ostatních námezdních dělníků určena náklady na výrobu a reprodukci jeho specifické pracovní síly, a ne produktem jeho práce.
Ale mezi ním a dělníky, které zaměstnává přímo průmyslový kapitál, musí být týž rozdíl jako mezi průmyslovým kapitálem a obchodním kapitálem, tedy mezi průmyslovým kapitalistou a obchodníkem. Protože obchodník jako pouhý agent oběhu nevyrábí ani hodnotu, ani nadhodnotu (nebot dodatečná hodnota, kterou obchodník přidává zboží svými náklady, je jen přídavek hodnoty, která už existovala, ačkoli se tu vtírá otázka, jak tuto hodnotu svého konstantního kapitálu uchovává, konservuje), nemohou ani obchodní dělníci, kteří u něho vykonávají tytéž funkce, pro něho přímo vytvářet nadhodnotu. Přitom stejně jako u produktivních dělníků předpokládáme, že mzda je určena hodnotou pracovní síly, že se tedy obchodník neobohacuje srážkou ze mzdy, že si tedy do svých nákladů nezapočítává zálohu na práci, kterou by byl zaplatil jen zčásti, jinak řečeno, že se neobohacuje tím, že šidí své zaměstnance aj.
Pokud jde o obchodní námezdní dělníky, není těžké vysvětlit, jak vyrábějí přímo pro svého zaměstnavatele zisk, ačkoli nevyrábějí přímo nadhodnotu (zisk je jen její přeměněná forma). Tato otázka byla vlastně už vyřešena všeobecným rozborem obchodního zisku. Tak jako průmyslový kapitál dosahuje zisku tím, že prodává práci vězící a realisovanou ve zboží, za kterou nezaplatil ekvivalent, tak dosahuje obchodní kapitál zisku tím, že nezaplacenou práci vězící ve zboží (ve zboží, pokud kapitál vynaložený na jeho výrobu funguje jako alikvotní část celkového průmyslového kapitálu) neplatí průmyslovému kapitálu celou, ale při prodeji zboží si tuto část, která ve zboží ještě vězí a kterou nezaplatil, dá zaplatit. Obchodní kapitál má jiný vztah k nadhodnotě než průmyslový kapitál. Průmyslový kapitál vyrábí nadhodnotu přímým přivlastňováním nezaplacené cizí práce. Obchodní kapitál si část této nadhodnoty přivlastňuje tím, že tuto část nechává na sebe přenést prúrnyslovým kapitálem.
Jen tím, že plní funkci realisace hodnot, funguje obchodní kapitál v reprodukčním procesu jako kapitál, a proto se jako fungující kapitál podílí na nadhodnotě vyrobené celkovým kapitálem. Pro jednotlivého obchodníka závisí masa jeho zisku na mase kapitálu, jíž může v tomto procesu použít, a může jí na koupě a prodeje použít tím více, čím větší je neplacená práce jeho zaměstnanců. Funkci, která činí jeho peníze kapitálem, dává obchodní kapitalista většinou vykonávat svým dělníkům. Neplacená práce těchto zaměstnanců sice nevytváří nadhodnotu, ale umožňuje mu, aby si ji přivlastnil, což je pro tento kapitál co do výsledku úplně totéž; tato nezaplacená práce je tedy pro něj zdrojem zisku. Jinak by se obchodní činnost nikdy nemohla provozovat ve velkém, kapitalisticky.
Tak jako dělníkova nezaplacená práce přímo vytváří produktivnímu kapitálu nadhodnotu, tak nezaplacená práce obchodních námezdních dělníků opatřuje obchodnímu kapitálu podíl na této nadhodnotě.
Ale těžké je vysvětlit tohle: Protože pracovní doba a práce obchodníka není hodnototvornou prací, ačkoli mu umožňuje podílet se na nadhodnotě, která už byla vytvořena, jak je tomu s variabilním kapitálem, který obchodník vydává na nákup obchodní pracovní síly? Má se tento variabilní kapitál jako součást nákladů připočítávat k zálohovanému obchodnímu kapitálu? Jestliže ne, pak to zdánlivě odporuje zákonu vyrovnávání míry zisku; který kapitalista by zálohoval 150, kdyby mohl za zálohovaný kapitál považovat jen 100? A jestliže ano, pak to zdánlivě odporuje podstatě obchodního kapitálu, protože tento druh kapitálu nefunguje jako kapitál tím, že by jako průmyslový kapitál uváděl do pohybu cizí práci, ale tím, že sám pracuje, tj. plní funkce koupě a prodeje, a právě jen za to a tím na sebe přenáší část nadhodnoty vyrobené průmyslovým kapitálem.
(Máme tedy probrat tyto body: variabilní kapitál obchodníka; zákon nutné práce v oběhu; jak obchodníkova práce uchovává hodnotu jeho konstantního kapitálu; úlohu obchodního kapitálu v celkovém reprodukčním procesu; konečně rozdvojení na zbožní kapitál a peněžní kapitál na jedné straně a zbožně obchodní kapitál a peněžně obchodní kapitál na druhé straně.)
Kdyby měl každý obchodník jen tolik kapitálu, kolik je s to obrátit sám svou vlastní prací, obchodní kapitál by se nesmírně tříštil; toto tříštění by muselo vzrůstat tou měrou, jak produktivní kapitál s rozvojem kapitalistického způsobu výroby vyrábí ve stále větším měřítku a operuje se stále většími masami. Nepoměr mezi nimi by tedy rostl. Tou měrou, jak by se kapitál ve sféře výroby centralisoval, decentralisoval by se ve sféře oběhu. Čistě obchodní činnost průmyslového kapitalisty a s ní jeho čistě obchodní výdaje by se tím nesmírně zvětšily, protože by měl co dělat s 1000 obchodníků místo se 100. Velká část výhod, vyplývajících z osamostatnění obchodního kapitálu, by tím byla ztracena; kromě čistě obchodních nákladů by vzrůstaly i ostatní náklady na oběh, náklady na třídění, expedici atd. Tolik o průmyslovém kapitálu. Podívejme se nyní na obchodní kapitál. Předně, pokud jde o čistě obchodnické práce. Počítat s velkými čísly nestojí víc času než počítat s malými. 10 nákupů po 100 librách št. stojí desetkrát více času než jeden nákup za 1000 liber št. Stojí to desetkrát více korespondence, papíru a poštovného, koresponduje-li se s 10 malými obchodníky místo s jedním velkým. Přesně vymezená dělba práce v obchodní dílně, kde jeden vede knihy, druhý pokladnu, třetí koresponduje, ten nakupuje, onen prodává, jiný cestuje atd., ušetří spoustu pracovní doby, takže počet obchodních dělníků, jehož se používá ve velkoobchodu, neodpovídá poměrné velikosti podniku. Je tomu tak proto,že v obchodě mnohem víc než v průmyslu stojí táž funkce stejnou pracovní dobu, ať už se vykonává ve velkém nebo v malém. Proto se také koncentrace objevuje historicky dříve v obchodním podniku než v průmyslové dílně. A dále výdaje na konstantní kapitál. 100 malých kanceláří stojí mnohem víc než jedna velká, 100 malých skladišť mnohem víc než jedno velké atd. Dopravní náklady, alespoň ty, které se musí zálohovat v obchodním podnikání, s tříštěním rostou.
Průmyslový kapitalista by musel na obchodní část svého podnikání vynakládat víc práce a oběhových nákladů. Kdyby byl týž obchodní kapitál rozdělen mezi mnoho malých obchodníků, potřeboval by pro tuto roztříštěnost mnohem více dělníků, aby mohl plnit své funkce, a kromě toho by bylo zapotřebí většího obchodního kapitálu, aby se obrátil týž zbožní kapitál.
Nazveme-li všechen obchodní kapitál vynaložený přímo na koupi a prodej zboží B a příslušný variabilní kapitál vynaložený na zaplacení pomocným obchodním dě1níkům b, je B + b menší, než by musel být celkový obchodní kapitál B, kdyby se každý obchodník obešel bez pomocníků, tj. kdyby se část nevydávala na b. Ale s obtíží jsme se stále ještě nevypořádali.
Prodejní cena zboží musí být tak velká, 1) aby se mohl zaplatit průměrný zisk z B + b. To je jasné už z toho, že B + b je vůbec menší než původní B, že představuje menší obchodní kapitál, než jakého by bylo zapotřebí bez b. Tato prodejní cena však musí být tak velká, 2) aby se kromě zisku z b, který se nyní dodatečně objevuje, mohla nahradit i vyplacená mzda, obchodníkův variabilní kapitál = b. V tom je ta obtíž. Je b novou součástí ceny, nebo je to jen část zisku dosaženého s B + b, která se jeví jako mzda jen pokud jde o obchodního dělníka, a pokud jde přímo o obchodníka jako pouhé nahrazení jeho variabilního kapitálu? Pak by se zisk, jehož obchodník dosáhne ze svého vynaloženého kapitálu B + b, rovnal jen zisku, který připadá na B podle všeobecné míry zisku, plus b, které obchodník vyplácí ve formě mzdy, které však samo nevynáší zisk.
Jde vlastně o to, najít hranice b (v matematickém smyslu). Především přesně určeme, v čem spočívá obtíž. Označme kapitál vynaložený přímo na koupi a prodej zboží — B, konstantní kapitál, který se při této funkci spotřebovává (věcné obchodní náklady) — N, a variabilní kapitál vynaložený obchodníkem — b.
Nahrazení B nepůsobí vůbec žádné potíže. Je to pro obchodníka jen realisovaná nákupní cena čili výrobní cena pro továrníka. Obchodník platí tuto cenu a při prodeji dostává B nazpět jako část své prodejní ceny; kromě tohoto B dostává zisk z B, jak jsme vyložili dříve. Zboží stojí na př. 100 liber št. Zisk z něho je dejme tornu 10%. Zboží se tedy prodává za 110. Už předtím stálo zboží 100; obchodní kapitál 100 k němu přiráží jen 10.
Vezměme dále N; je nanejvýš stejně velké jako — ve skutečnosti je menší než — ta část konstantního kapitálu, kterou by spotřeboval při prodeji a nákupu výrobce, která by však představovala přídavek ke konstantnímu kapitálu, jejž výrobce potřebuje přímo ve výrobě. Přesto se tato část musí neustále nahrazovat z ceny zboží, čili — což je totéž — příslušná část zboží se musí neustále v této formě vydávat, musí se — vezmeme-li celkový kapitál společnosti — v této formě neustále reprodukovat. Tato část zálohovaného konstantního kapitálu by stejně jako celá masa konstantního kapitálu vložená přímo do výroby snižovala míru zisku. Pokud průmyslový kapita1ita přenechává obchodní část svého podnikání obchodníkovi, nemusí tuto část kapitálu zálohovat. Místo něho ji zálohuje obchodník. Ale tak je tomu jen nominálně; obchodník ani nevyrábí, ani nereprodukuje konstantní kapitál (věcné obchodní náklady), který spotřeboval. Výroba konstantního kapitálu se tedy jeví jako zvláštní činnost nebo alespoň jako část činnosti určitých průmyslových kapitalistů, kteří tak hrají tutéž úlohu jako průmysloví kapitalisté, dodávající konstantní kapitál těm, kdo vyrábějí životní prostředky. Obchodník tedy dostává předně náhradu za tento konstantní kapitál a za druhé zisk z něho. Obojím se tedy zmenšuje zisk průmyslového kapitalisty. Ale v důsledku koncentrace a úspor, spojených s dělbou práce, se zmenšuje menší měrou, než by tomu bylo, kdyby tento kapitál musel zálohovat sám průmyslový kapitalista. Snížení míry zisku je menší, protože takto zálohovaný kapitál je menší.
Zatím se tedy prodejní cena skládá z B + N + zisku z B + N. Po tom, co jsme vyložili, nepůsobí tato její část potíže. Nyní k tomu však přistupuje b, čili variabilní kapitál zálohovaný obchodníkem.
Prodejní cena se tím mění v B+ N+ b + zisk z B + N + zisk z b.
B jen nahrazuje kupní cenu, ale kromě zisku z B k této ceně nic nepřidává. N k ní přidává nejen zisk z N, nýbrž i N samo; ale N + zisk z N — část oběhových nákladů zálohovaná ve formě konstantního kapitálu + příslušný průměrný zisk — by bylo u průmyslového kapitalisty větší než u obchodního kapitalisty. Snížení průměrného zisku se jeví v té formě, že se vypočítává plný průměrný zisk — po odečtení B + N od zálohovaného průmyslového kapitálu — ale částka, která se od průměrného zisku odečetla na B + N, se vyplácí obchodníkovi, takže se jeví jako zisk zvláštního kapitálu, obchodního kapitálu.
Ale s b + ziskem z b, čili v daném případě, kde se předpokládá míra zisku 10%, s b + 1/10b je tomu jinak. A zde je ta potíž.
Podle předpokladu kupuje obchodník za b pouze obchodní práci, tj. práci nutnou ke zprostředkování funkcí oběhu kapitálu Z — P a P — Z. Ale obchodní práce je práce, která je vůbec nutná k tomu, aby kapitál fungoval jako obchodní kapitál, aby zprostředkovával přeměnu zboží v peníze a peněz ve zboží. Je to práce, která realisuje hodnoty, ale nevytváří je. A jen pokud nějaký kapitál plní tyto funkce — tedy jen pokud nějaký kapitalista vykonává se svým kapitálem tyto operace, tuto práci — funguje jako obchodní kapitál a účastní se regulování všeobecné míry zisku, tj. pobírá dividendu z celkového zisku. V (b + zisk z b) se však zřejmě platí předně práce (neboť je jedno, zda průmyslový kapitalista platí obchodníkovi za jeho vlastní práci nebo za práci zaměstnanců, jimž platí obchodník) a za druhé zisk z částky zaplacené za tuto práci, kterou by musel konat obchodník sám. Obchodní kapitál dostává nazpět předně úhradu b a za druhé zisk z něho; vyvěrá to tedy z toho, že si předně dává zaplatit práci, díky které funguje jako obchodní kapitál, a za druhé že si dává zaplatit zisk, protože funguje jako kapitál, tj. protože vykonává práci, za kterou se mu jako fungujícímu kapitálu platí ziskem. To je tedy otázka, kterou máme vyřešit.
Dejme tomu, že B = 100, b = 10 a míra zisku = 10%. Předpokládejtne, že N = 0; pak s tímto prvkem kupní ceny, který sem nepatří a s kterým jsme se už vypořádali, nebudeme muset znovu zbytečně počítat. Prodejní cena by pak byla = B + z + b + z (= B + Bz' + b + bz', kde z' je míra zisku) = 100 + 10 + 10 + 1 = 121.
Kdyby však obchodník nevydal b na mzdu — protože b se platí jen za obchodní práci, tedy za práci nutnou k realisaci hodnoty zbožního kapitálu, jejž průmyslový kapitál vrhá na trh — bylo by tomu takto: obchodník bý svůj čas — a dejme tomu, že je to všechen čas, který má k disposici — věnoval na to, aby za B = 100 nakoupil nebo prodal. Kdyby se obchodní práce, kterou představuje b čili 10, neplatila mzdou, ale ziskem, předpokládala by jiný obchodní kapitál 100, neboť 10% z něho = b = 10. Toto druhé B = 100 by nevcházelo dodatečně do ceny zboží, ovšem oněch 10% by do ní vcházelo. Provedly by se tudíž dvě operace po 100, = 200, aby se koupilo zboží za 200 + 20 = 220.
Protože obchodní kapitál není absolutně nic jiného než osamostatněná forma části průmyslového kapitálu fungujícího v procesu oběhu, musí se všechny otázky, které se ho týkají, řešit tak, že nejprve vezmeme problém ve formě, v níž se jevy typické pro obchodní kapitál ještě neprojevují samostatně, nýbrž ještě v přímé souvislosti s průmyslovým kapitálem, jako jeho odvětví. Jako kancelář, na rozdíl od dílny, funguje obchodní kapitál neustále v procesu oběhu. Tedy zde, v kanceláři průmyslového kapitalisty, musíme nejprve zkoumat b, o něž nám jde.
Tato kancelář je především vždy mizivě malá ve srovnání s průmyslovou dílnou. Je ostatně jasné, že tou měrou, jak se rozšiřuje měřítko výroby, množí se obchodní operace, které se musí neustále provádět, má-li průmyslový kapitál obíhat, jak proto, aby se prodal výrobek, který tu je ve formě zbožního kapitálu, tak proto, aby se stržené peníze opět přeměnily ve výrobní prostředky a aby se o tom všem vedly účty. Vypočítávání cen, vedení knih, vedení pokladny, korespondence, to všechno sem patří. Čím větší je měřítko výroby, tím větší — třebaže zdaleka ne v příslušné proporci — jsou obchodní operace průmyslového kapitálu, tedy i práce a ostatní oběhové náklady na realisaci hodnoty a nadhodnoty. Tím se stává nutným používat obchodních námezdních dělníků, kteří tvoří vlastní kancelář. Ačkoli výdaje na ně mají formu mzdy, liší se od variabilního kapitálu, který se vynakládá na nákup produktivní práce. Tím se zvětšují výdaje průmyslového kapitalisty, masa kapitálu, který musí zálohovat, aniž se přímo zvětšuje nadhodnota. Neboť to jsou výdaje na zaplacení práce, jíž se používá jen při realisaci už vytvořených hodnot. Jako každý jiný výdaj tohoto druhu zmenšuje také tento výdaj míru zisku, protože roste zálohovaný kapitál, ale neroste nadhodnota. Zůstane-li nadhodnota m nezměněna, avšak zálohovaný kapitál K vzroste na K + ∆K, dostaneme místo míry zisku m/K menší míru zisku m /(K +∆K) Průmyslový kapitalista se proto snaží tyto oběhové náklady, stejně jako své výdaje na konstantní kapitál omezit na minimum. Průmyslový kapitál tedy nemá ke svým obchodním námezdním dělníkům stejný poměr jako ke svým produktivním námezdním dělníkům. Čím více produktivních dělníků se za jinak stejných okolností používá, tím víc se vyrábí, tím větší je nadhodnota čili zisk. A naopak. Čím větší je měřítko výroby a čím větší je hodnota, a tudíž i nadhodnota, které se mají realisovat, tedy čím větší je vyrobený zbožní kapitál, tím víc rostou absolutně, třebaže ne relativně, náklady na kancelář dávají podnět k jakési dělbě práce. Do jaké míry je předpokladem těchto výdajů zisk, o tom svědčí mimo jiné to, že s růstem platů obchodních zaměstnanců se často část jich platí procentním podílem na zisku. Je v povaze věci, že práce, která záleží jen ve zprostředkujících operacích, spojených jednak s vypočítáváním hodnot, jednak s jejich realisací, jednak se zpětnou přeměnou realisovaných peněz ve výrobní prostředky, jejichž rozsah tedy závisí na velikosti vyrobených hodnot, které mají být realisovány — že taková práce nepůsobí jako příčina — na rozdíl od práce, která je přímo produktivní — příslušných velikostí a mas těchto hodnot, nýbrž jako jejich následek. Podobně je tornu s ostatními oběhovými náklady. Aby se mohlo mnoho měřit, vážit, balit, dopravovat, musí tu mnoho být; množství práce spojené s balením, dopravou a pod. závisí na množství zboží, které je předmětem této činnosti, a ne naopak.
Obchodní dělník nevyrábí přímo nadhodnotu. Avšak cena jeho práce je určena hodnotou jeho pracovní síly, tedy jejími výrobními náklady, kdežto uplatnění této pracovní síly, její vypětí, vynaložení a opotřebování, jako u každého jiného námezdního dělníka, není nijak omezeno její hodnotou. Proto mezi jeho mzdou a masou zisku, kterou kapitalistovi pomáhá realisovat, není nutná souvislost. Co dělník kapitalistu stojí a co mu vynáší, jsou dvě různé veličiny. Nevynáší mu zisk tím, že by přímo vytvářel nadhodnotu, ale tím, že mu pomáhá zmenšovat náklady na realisaci nadhodnoty, protože vykonává práci, za kterou zčásti nedostává zaplaceno. Obchodní dělník ve vlastním smyslu patří k lépe placené třídě námezdních dělníků, k těm, jejichž práce je kvalifikovanou prací, cennější než průměrná práce. S pokrokem kapitalistického způsobu výroby má však mzda tendenci klesat, a to i oproti průměrné práci. Je to způsobeno jednak dělbou práce v kanceláři; ta vede k jednostrannému rozvíjení pracovní schopnosti a náklady na to kapitalistu zčásti nic nestojí, protože zručnost dělníka se vyvíjí vykonáváním funkce samé, a to tím rychleji, čím ji dělba práce činí jednostrannější. Za druhé je to způsobeno tím, že předběžné vzdělání, obchodní a jazykové znalosti atd. se s pokrokem vědy a lidového vzdělání reprodukují tím rychleji, snáze, všeobecněji a levněji, čím víc kapitalistický způsob výroby přizpůsobuje vyučovací metody atd. praktickým potřebám. Všeobecné rozšíření lidového vyučování umožňuje rekrutovat tento druh dělníků ze tříd, které dříve neměly k tomuto povolání přístup, které byly zvyklé na horší způsob života. Kromě toho zvyšuje nával do tohoto povolání a s ním konkurenci. Proto se až na některé výjimky s postupem kapitalistické výroby pracovní síla těchto lidí znehodnocuje; jejich mzda klesá, kdežto jejich pracovní schopnost roste. Kapitalista rozmnožuje počet těchto dělníků, když je třeba realisovat více hodnoty a zisku. Přibývání této práce je vždycky účinkem, nikdy příčinou přibývání nadhodnoty.[40]
Dochází tedy k rozdvojení. Na jedné straně jsou funkce kapitálu jako zbožního kapitálu a peněžního kapitálu (tedy při dalším určení jako obchodního kapitálu) všeobecnými určeními forem průmyslového kapitálu. Na druhé straně se výhradně těmito funkcemi zabývají zvláštní kapitály, tedy také zvláštní kategorie kapitalistů; tyto funkce se tak stávají zvláštními sférami zhodnocování kapitálu.
Obchodní funkce a oběhové náklady se vyskytují osamostatněny jen u obchodního kapitálu. Ta stránka průmyslového kapitálu, která je obrácena k oběhu, existuje nejen v tom, že sám tu neustále je ve formě zbožního a peněžního kapitálu, ale i v tom, že tu vedle dílny je kancelář. U obchodního kapitálu se však tato stránka osamostatňuje. Jeho jedinou dílnou je kancelář. Ta část kapitálu, jíž se používá ve formě oběhových nákladů, je u velkoobchodníka mnohem větší než u průmyslníka, protože kromě vlastních obchodních kanceláří, které jsou při každé průmyslové dílně, je ta část kapitálu, jíž by musela takto používat celá třída průmyslových kapitalistů koncentrována v rukou jednotlivých obchodníků; ti se starají o to, aby pokračovaly funkce oběhu, a nesou další náklady na oběh, které z toho vyplývají.
Průmyslovému kapitálu se oběhové náklady jeví jako neproduktivní výdaje a skutečně jimi jsou. Obchodníkovi se jeví jako zdroj jeho zisku, který je — předpokládáme-li všeobecnou míru zisku — úměrný jejich velikosti. Výdaje na tyto oběhové náklady jsou proto pro obchodní kapitál produktivní investicí. Je pro něj tedy přímo produktivní i obchodní práce, kterou kupuje.
__________________________________
Poznámky:
39 John Bellers.
40 Jak se tato předpověď osudů obchodního proletariátu napsaná roku 1865 od té doby potvrdila, o tom mohou vyprávět stovky německých obchodních zaměstnanců, kteří, ačkoli jsou zběhlí ve všech obchodních operacích a znají tři až čtyři jazyky, marně nabízejí své služby v londýnské City za 25 šilinků týdně — hluboko pod mzdou kvalifikovaného strojního zámečníka. — Dvoustránková mezera v rukopise naznačuje, že tento bod měl být ještě dále rozveden. Pokud jde o další, je možno poukázat na knihu II, kap. VI (,‚Náklady oběhu“), str. 105—113 [K. Marx: „Kapitál“, díl II, zde], kde se Marx už dotkl mnoha věcí, které sem patří. — B. E.