Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola dvacátá osmá
Obĕživo a kapitál.
Tookovo a Fullartonovo pojetíRozdíl mezi oběživem a kapitálem, jak jej líčí Tooke[90], Wilson a jiní — při čemž pletou páté přes deváté rozdíly mezi oběživem jako penězi, jako peněžním kapitálem vůbec, a jako úrokovým kapitálem (moneyed capital v anglickém smyslu) — se omezuje na dva body.
Oběživo obíhá jednak jako mince (peníze), pokud zprostředkuje vydávání důchodu, tedy styk mezi individuálními spotřebiteli a maloobchodníky, do kteréžto kategorie je třeba zahrnout všechny obchodníky, kteří prodávají spotřebitelům — individuálním spotřebitelůrn na rozdíl od produktivních spotřebitelů čili výrobců. Zde obíhají peníze ve funkci mince, i když neustále nahrazují kapitál. Určitá část peněz v zemi je neustále vyhrazena pro tuto funkci, i když ji tvoří stále jiné jednotlivé peníze. Naproti tomu pokud peníze zprostředkují převod kapitálu, ať už jako kupní prostředek (oběživo), nebo jako platidlo, jsou kapitálem. Od mince se tedy neliší tím, že fungují jako kupní prostředek, ani tím, že fungují jako platidlo; neboť jako kupní prostředek mohou fungovat i mezi obchodníkem a obchodníkem, pokud kupují od sebe navzájem za hotové, a jako platidlo mohou fungovat také mezi obchodníkem a spotřebitelem, pokud se poskytuje úvěr a pokud se důchod nejprve spotřebuje a pak teprve platí. Rozdíl je tedy v tom, že v druhém případě tyto peníze nejen nahrazují kapitál jedné straně, prodávajícímu, nýbrž i druhá strana, kupující, je vydává, zálohuje jako kapitál. Ve skutečnosti je to tedy rozdíl mezi peněžní formou důchodu a peněžní formou kapitálu, a ne rozdíl mezi oběživem a kapitálem, neboť jako prostředník mezi obchodníky, stejně tak jako prostředník mezi spotřebiteli a obchodníky obíhá část peněz, která je co do svého množství určitá, a proto máme v obou funkcích co činit s oběživem. A tu se v Tookově pojetí objevuje několikerý zmatek:
1) tím, že se směšují funkční určení;
2) tím, že se do toho plete otázka množství peněz, které obíhají v obou funkcích dohromady;
3) tím, že se do toho plete otázka relativního vzájemného poměru množství oběživa obíhajícího v obou funkcích, a tedy v obou sférách reprodukčního procesu.
Ad 1) Směšování funkčních určení, tj. že peníze jsou v jedné formě oběživem (currency) a v druhé formě kapitálem. Pokud peníze slouží v jedné nebo druhé funkci, ať k realisaci důchodu nebo k převodu kapitálu, fungují při koupi a prodeji nebo při placení jako kupní prostředek nebo platidlo, a v širším slova smyslu jako oběživo. Další určení, co s nimi zamýšlí ten, kdo je vydává ncbo přijímá, totiž že pro něho představují kapitál nebo důchod, na tom naprosto nic nemění; a to se také projevuje dvojím způsobem. Ačkoli druhy peněz, které obíhají v obou sférách, jsou různé, přece přechází táž peněžní jednotka, např. pětilibrová bankovka, z jedné sféry do druhé a plní střídavě obě funkce; je to nevyhnutelné už proto, že maloobchodník může dát svému kapitálu peněžní formu jedině ve formě mince, kterou dostává od svých zákazníků. Může se předpokládat, že vlastní drobné peníze mají těžiště svého oběhu ve sféře maloobchodu; maloobchodník je neustále potřebuje k rozměňování a dostává je ustavičně zpět od svých zákazníků při placení. Dostává však také peníze, tj. kovové mince, které jsou měřítkem hodnoty, tedy v Anglii libry a dokonce bankovky, zejména malé bankovky, tedy např. pěti a desetilibrové. Tyto zlaté mince a bankovky spolu s přebytečnými drobnými mincemi ukládá každý den nebo každý týden do své banky a platí jimi prostřednictvím šeku ze svého bankovního vkladu své nákupy. Ale tytéž zlaté mince a bankovky právě tak neustále přímo nebo nepřímo vybírá z bank celá veřejnost jakožto spotřebitel jako peněžní formu svého důchodu (např. továrníci vybírají drobné peníze na výplatu mezd), a tak se peníze neustále vracejí k maloobchodníkům, jimž tak znovu realisují část jejich kapitálu, ale zároveň také část jejich důchodu. Tuto tak důležitou okolnost Tooke úplně přehlíží. Jen tehdy, když se peníze vydávají jako peněžní kapitál na počátku reprodukčního procesu (kniha II, oddíl I), existuje kapitálová hodnota jako taková ve své čisté podobě. Neboť vyrobené zboží obsahuje nejen kapitál, ale už i nadhodnotu; zboží už není jen kapitálem jako takovým, nýbrž již vytvořeným kapitálem, kapitálem s přivtěleným zdrojem důchodu. To, co maloobchodník odevzdává za peníze, které se k němu vracejí — jeho zboží — je tedy pro něho kapitál plus zisk, kapitál plus důchod.
Dále, tím že se obíhající peníze k maloobchodníkovi vracejí, obnovují znovu peněžní formu jeho kapitálu.
Je tedy naprosto nesprávné dělat z rozdílu mezi oběhem jako oběhem důchodu a oběhem jako oběhem kapitálu rozdíl mezi oběživem a kapitálem. To, že Tooke takto mluví, vyvěrá u něho z toho, že se prostě staví na stanovisko bankéře, který vydává vlastní bankovky. Suma jeho bankovek, která je neustále (i když ji tvoří stále jiné bankovky) v rukou veřejnosti a funguje jako oběživo, jej nestojí nic než papír a tisk. Jsou to obíhající dluhopisy (směnky) vystavené na něj, ale vynášejí mu peníze a jsou tedy prostředkem zhodnocování jeho kapitálu. Ale liší se od jeho kapitálu, ať je to kapitál vlastní nebo vypůjčený. Z toho pro něho vyplývá zvláštní rozdíl mezi oběživem a kapitálem, který však nemá nic společného s významem těchto pojmů jako takových, natož pak s významem, který jim přisoudil Tooke.
Rozdílné určení peněz — zda fungují jako peněžní forma důchodu nebo kapitálu — nemění především nic na jejich charakteru jako oběživa; tento charakter si uchovávají, ať plní tu či onu funkci. Ovšem, vystupují-li peníze jako peněžní forma důchodu, fungují více jako vlastní oběživo (mince, kupní prostředek), a to pro roztříštěnost těchto koupí a prodejů, a protože většina těch, kdo vydávají důchod, dělníci, mohou poměrně málo kupovat na úvěr; kdežto ve styku obchodního světa, kde je oběživo peněžní formou kapitálu, fungují peníze — částečně v důsledku koncentrace, částečně v důsledku toho, že převládá úvěrový systém — hlavně jako platidlo. Ale rozdíl mezi penězi jako platidlem a penězi jako kupním prostředkem (oběživem) je rozdíl, který je vlastní penězům samým; není to rozdíl mezi penězi a kapitálem. Protože v maloobchodě obíhá více mědi a stříbra, ve velkoobchodě více zlata, není rozdíl mezi stříbrem a mědí na jedné straně a zlatem na druhé straně rozdílem mezi oběživem a kapitálem.
Ad 2) Vnášení otázky množství peněz, obíhajících v obou funkcích dohromady: Pokud peníze obíhají, ať jako kupní prostředek nebo jako platidlo — ať už v jedné nebo druhé sféře, a nezávisle na tom, zda ve funkci, kdy realisují důchod nebo kapitál — platí pro množství obíhajících peněz zákony, které jsme vyvodili dříve, když jsme zkoumali prostý oběh zboží (kniha I, kap. III, 2b). Množství obíhajících peněz, currency, je v obou případech určeno stupněm rychlosti oběhu, tj. tím, kolikrát tytéž peníze za danou dobu opakují tutéž funkci kupního prostředku a platidla, množstvím současných koupí a prodejů, respektive plateb, souhrnem cen obíhajícího zboží a konečně platebními bilancemi, které je nutno za tutéž dobu vyrovnat. Zda takto fungující peníze představují pro platícího nebo příjemce kapitál nebo důchod, je lhostejné, na věci to vůbec nic nemění. Jejich množství je prostě určeno jejich funkcí jako kupního prostředku a platidla.
Ad 3) K otázce relativního poměru množství oběživa obíhajícího v obou funkcích, a tudíž v obou sférách reprodukčního procesu. Obě sféry oběhu spolu vnitřně souvisí, neboť na jedné straně množství důchodů, které jsou určeny k výdaji, vyjadřuje rozsah spotřeby, a na druhé straně velikost kapitálových mas, které obíhají ve výrobě a v obchodě, vyjadřuje rozsah a rychlost reprodukčního procesu. Přesto působí tytéž okolnosti různě, ba dokonce v protichůdném směru, na množství peněžních mas obíhajících v obou funkcích či sférách, čili jak to Angličané vyjadřují v bankovní mluvě, na množství oběhu. A to dává Tookovi nový podnět k vulgárnímu rozlišování oběživa a kapitálu. To, že tito pánové vyznávající currency-theory směšují dvě různé věci, není ještě důvodem k tomu, aby se z nich dělaly dva různé pojmy.
V dobách, kdy je reprodukční proces v rozkvětu, kdy se silně rozšiřuje, zrychluje a zintensivňuje, jsou dělníci plně změstnáni. Většinou také dochází k vzestupu mzdy, který poněkud vyrovnává její pokles pod průměrnou úroveň v jiných obdobích obchodního cyklu. Zároveň značně rostou důchody kapitalistů. Spotřeba všeobecně roste. Ceny zboží rovněž pravidelně stoupají, při nejmenším v různých rozhodujících odvětvích podnikání. V důsledku toho roste množství obíhajících peněz, alespoň v určitých mezích, neboť větší rychlost oběhu zase klade meze růstu množství oběživa. Protože část společenského důchodu, kterou tvoří mzda, zálohuje původně průmyslový kapitalista ve formě variabilního kapitálu, a to vždy v peněžní formě, potřebuje tato část v dobách prosperity ke svému oběhu více peněz. Nesmíme je však počítat dvakrát: jednou jako peníze potřebné k oběhu variabilního kapitálu a po druhé jako peníze potřebné k tomu, aby obíhal důchod dělníků. Peníze vyplácené dělníkům jako mzda se vydávají v maloobchodu a vracejí se přibližně týdně do bank jako vklady maloobchodníků, když mezitím v menších kolobězích zprostředkovaly ještě všelijaké obchody. V obdobích prosperity probíhá návrat peněz k průmyslovým kapitalistům hladce, a tak jejich potřeba vypůjčovat si peníze nestoupá proto, že musí platit více na mzdách, že potřebují více peněz k oběhu svého variabilního kapitálu.
Celkovým výsledkem je to, že v obdobích prosperity rozhodně roste množství oběživa, které slouží k vydávání důchodů.
Pokud pak jde o oběh, jehož je zapotřebí k převodu kapitálu, tedy jen mezi kapitalisty, je tato doba čilého obchodu zároveň i obdobím nejpružnějšího a nejsnadnějšího úvěru. Rychlost oběhu mezi dvěma kapitalisty se řídí bezprostředně úvěrem, a množství oběživa, kterého je třeba k vyrovnání plateb a dokonce ke koupím za hotové, se tedy relativně zmenšuje. Absolutně se může zvětšovat, ale relativně, ve srovnání s rozšiřováním reprodukčního procesu, se za všech okolností zmenšuje. Na jedné straně se velké platby likvidují bez použití peněz; na druhé straně, vzhledem k velkému oživení procesu, se zrychluje pohyb téhož množství peněz, ať už jako kupního prostředku, nebo jako platidla. Totéž množství peněz zprostředkovává zpětný příliv většího počtu jednotlivých kapitálů.
Vcelku se oběh peněz v takových obdobích jeví plný (full), ačkoli se jeho část II (převádění kapitálu) alespoň relativně zmenšuje, zatímco část I (vydávání důchodu) se absolutně zvětšuje.
Návraty peněz vyjadřují zpětnou přeměnu zbožního kapitálu v peníze, P — Z — P', jak jsme viděli při zkoumání reprodukčního procesu (kniha II, oddíl 1). Návrat v peněžní formě je díky úvěru nezávislý na době skutečného návratu jak pro průmyslového kapitalistu, tak i pro obchodníka. Oba prodávají na úvěr; jejich zboží se tedy zcizuje dříve, než se jim přemění v peníze, tj. než se k nim vrátí v peněžní formě. Na druhé straně kupují na úvěr, a tak se jim hodnota jejich zboží zase mění buď v produktivní kapitál, nebo ve zbožní kapitál, dříve než se tato hodnota skutečně přemění v peníze, dříve než je zboží splatné a než se za ně zaplatí. V takových dobách prosperity se kapitál vrací zpět snadno a hladce. Maloobchodník platí spolehlivě velkoobchodníkovi, ten továrníkovi, továrník dovozci surovin atd. Zdání, že se kapitál vrací rychle a bezpečně, se udržuje ještě dlouho po tom, když už ve skutečnosti tyto rychlé návraty neexistují; udržuje se díky úvěru, protože úvěrové návraty, je-li úvěrová soustava v chodu, nahrazují skutečné návraty. Banky začínají větřit nebezpečí, jakmile jejich klienti začnou platit více směnkami než penězi. Viz výpověď liverpoolského bankovního ředitele, uvedenou na str. 398 [v tomto vydání zde].
Sem je ještě třeba vsunout to, co jsem už uvedl dříve: „V obdobích převládajícího úvěru vzrůstá rychlost oběhu peněz rychleji, než stoupají ceny zboží, kdežto s ubývajícím úvěrem ceny zboží klesají pomaleji než rychlost oběhu.“ („Zur Kritik der Politischen Oekonomie“, 1859, str. 83, 84. [Česky „Ke kritice politické ekonomie“, zde])
V období krise je tomu opačně. Oběh č. I se zmenšuje, ceny klesají, stejně tak mzdy; počet zaměstnaných dělníků se zmenšuje, množství obratů klesá. Naproti tornu v oběhu č. II se zmenšováním úvěru roste potřeba vypůjčovat si peníze, což si nyní rozebereme podrobněji.
Není pochyby, že zmenšuje-li se úvěr v souvislosti s tím, že vázne reprodukční proces, zmenšuje se množství oběživa, jehož je zapotřebí pro č. I, pro vydávání důchodu, kdežto množství potřebné pro č. II, pro převádění kapitálů, roste. Je však nutné prozkoumat, jak dalece je tato poučka totožná s poučkou, kterou zastává Fullarton a jiní: „Poptávka po zápůjčním kapitálu a poptávka po dodatečném oběživu jsou naprosto různé věci a nevyskytují se často spolu.“[91]
Především je jasné, že v prvním z obou hořejších případů, v době prosperity, kdy množství oběživa musí vzrůstat, poptávka po něm roste. Právě tak jasné však je, že vybere-li továrník ze svého vkladu v bance více zlata nebo bankovek, poněvadž musí vynaložit více kapitálu v peněžní formě, neroste proto jeho poptávka po kapitálu, nýbrž jen jeho poptávka po této zvláštní formě, v níž svůj kapitál vynakládá. Poptávka se vztahuje jen k technické formě, v níž vrhá svůj kapitál do oběhu, stejně tak jako při různém rozvoji úvěrnictví např. týž variabilní kapitál, totéž množství mzdy vyžaduje v jedné zemi větší množství oběživa než v druhé zemi: v Anglii např. víc než ve Skotsku, v Německu víc než v Anglii. Právě tak v zemědělství týž kapitál fungující v reprodukčním procesu vyžaduje k výkonu své funkce v různých ročních obdobích různé množství peněz.
Ale protiklad, tak jak jej formuluje Fullarton, není správný. Období stagnace se od období prosperity neliší, jak říká Fullarton, silnou poptávkou po půjčkách, nýbrž lehkostí, s níž se tato poptávka uspokojuje v období prosperity, a obtížností, s níž se uspokojuje, jakmile nastane stagnace. Právě ohromný rozvoj úvěrového systému v období prosperity, tedy také neobyčejný vzestup poptávky po zápůjčním kapitálu a ochota, s níž jí v takových obdobích vychází nabídka vstříc, vyvolává v období stagnace úvěrovou tíseň. Pro obě období tedy není charakteristický rozdíl ve velikosti poptávky po půjčkách.
Jak již bylo dříve podotknuto, liší se obě období především tím, že v období prosperity převládá poptávka po oběživu mezi spotřebiteli a obchodníky, v období stagnace poptávka po oběživu mezi kapitalisty. V období stagnace se první poptávka snižuje, druhá zvyšuje.
Fullartonovi a jiným se zdá rozhodujícím to, že v takových dobách, kdy množství securities — zástav a směnek — v rukou Anglické banky vzrůstá, oběh jejích bankovek se zmenšuje a naopak. Výše securities však vyjadřuje rozsah peněžních operací, eskontovaných směnek a půjček na běžné cenné papíry. Tak Fullarton na místě, uvedeném výše [str. 471 v poznámce 91], říká: Množství cenných papírů (securities), kterým disponuje Anglická banka, se pohybuje většinou v opačném směru než oběh jejích bankovek, a to potvrzuje zásadu odedávna osvědčenou u soukromých bank, že žádná banka nemůže zvýšit emisi svých bankovek nad určitou částku, která je určena potřebou jejích klientů; chce-li půjčovat víc než tuto částku, musí tak činit ze svého kapitálu, tedy buď dát do oběhu cenné papíry, nebo k tomu použít docházejících plateb, které by jinak uložila do cenných papírů.
Zde se také ukazuje, co Fullarton rozumí kapitálem. Co zde znamená kapitál? Že banka už nemůže poskytovat půjčky svými vlastními bankovkami, platebními přísliby, které ji ostatně nic nestojí. Ale čím pak poskytuje půjčky? Poskytuje je z toho, co utrží z prodeje securities in reserve, tj. státních papírů, akcií a jiných úrokových cenných papírů. Zač však prodává tyto papíry? Za peníze, zlato nebo bankovky, pokud jsou zákonným platidlem, jako bankovky Anglické banky. Půjčuje tedy vždy peníze. Tyto peníze však nyní tvoří část jejího kapitálu. Půjčuje-li zlato, je to jasné, Půjčuje-li bankovky, pak tyto bankovky nyní představují kapitál, protože banka za ně dala skutečnou hodnotu, úrokové papíry, U soukromých bank mohou být bankovky, které k nim plynou z prodeje cenných papírů, většinou jen bankovky Anglické banky nebo jejich vlastní, protože jiné se stěží přijímají jako platba za cenné papíry. Jestliže však tuto operaci provádí sama Anglická banka, pak ji její vlastní bankovky, které dostává zpět, stojí kapitál, tj. úrokové papíry. Kromě toho tím stahuje z oběhu své vlastní bankovky. Vydává-li pak zase tyto bankovky nebo místo nich nové bankovky v téže částce, představují tedy nyní kapitál. A představují kapitál, ať už se jich použije na půjčky kapitalistům, nebo později, když poptávka po takových peněžních půjčkách poklesne, k novému uložení do cenných papírů. Ve všech těchto případech se tu slova kapitál používá jen v bankovním smyslu, kde znamená, že bankéř je nucen půjčovat víc než svůj pouhý úvěr.
Jak je známo, poskytuje Anglická banka všechny své půjčky ve svých bankovkách. Jestliže se však přesto zpravidla oběh bankovek banky zmenšuje úměrně tomu, jak se zvětšuje množství eskontovaných směnek a zástav v jejích rukou — tedy úměrně tomu, jak se zvětšuje množství zápůjček, které poskytuje — co se pak děje s bankovkami, vrženými do oběhu, jak se vracejí do banky?
Především, je-li poptávka po peněžních půjčkách vyvolána nepříznivou národní platební bilancí a podmiňuje-li tedy odliv zlata, je to velmi jednoduché. Směnky se eskontují v bankovkách. Bankovky se přímo v bance, v emisním oddělení, vyměňují za zlato a zlato se vyváží. Je to totéž, jako by banka hned při eskontu směnek vyplatila přímo zlato, bez prostřednictví bankovek. Takováto stoupající poptávka — která v určitých případech dosahuje 7 až 10 milionů liber št. — ovšem nepřidá vnitřnímu oběhu země ani jedinou pětilibrovou bankovku. Řekne-li se, že tu banka půjčuje kapitál, a ne oběživo, má to dvojí smysl. Předně, že nepůjčuje úvěr, nýbrž skutečnou hodnotu, část svého vlastního kapitálu nebo kapitálu, který je u ní uložen. Za druhé, že nepůjčuje peníze pro vnitřní oběh, nýbrž pro mezinárodní oběh, světové peníze; a k tomuto účelu musí peníze vždy existovat ve formě pokladu, ve své kovové tělesnosti, ve formě, v níž jsou nejen formou hodnoty, nýbrž samy se rovnají hodnotě, jejíž peněžní formou jsou. Ačkoli toto zlato nyní představuje pro banku i pro vývozce zlata kapitál, bankéřský kapitál nebo obchodní kapitál, nevzniká po něm poptávka jako po kapitálu, nýbrž jako po absolutní formě peněžního kapitálu. Vzniká právě ve chvíli, kdy jsou zahraniční trhy přeplněny nerealisovatelným anglickým zbožním kapitálem. Nežádá se tedy kapitál jako kapitál, nýbrž kapitál jako peníze, ve formě, v níž jsou peníze všeobecným zbožím světového trhu; a tou je jejich původní forma drahého kovu. Odlivy zlata nejsou tedy a mere question of capital [čistě otázka kapitálu], jak praví Fullarton, Tooke atd., nýbrž a question of money [otázka peněz], i když v jejich specifické funkci. Okolnost, že to není otázka vnitřního oběhu, jak to tvrdí stoupenci currency-theory, nikterak nedokazuje, jak se domnívá Fullarton a jiní, že je to pouhá question of capital. Je to a question of money v té formě, v níž jsou peníze mezinárodním platidlem. „To, zda se tento kapitál“ (kupní cena milionů kvarterů cizozemské pšenice po neúrodě v zemi) „převádí ve zboží nebo v hotovosti, nemá vůbec vliv na povahu transakce.“ (Fullarton, cit. dílo, str. 131.) Je to však velmi důležité pro otázku, zda dojde k odlivu zlata nebo ne. Kapitál se převádí ve formě drahého kovu, protože ve formě zboží se buď vůbec nemůže převést, nebo jen s největšími ztrátami. Obavy, které má moderní bankovní systém z odlivu zlata, předstihují všechno, co si kdy vybájil monetární systém, pro nějž je drahý kov jediným pravým bohatstvím. Vezměme např. následující výslech guvernéra Anglické banky Morrise před parlamentní komisí o krisi z let 1847—1848 (3846. Otázka:) „Mluvím-li o znehodnocení zásob (stocks) a fixního kapitálu, není vám známo, že stejně byl znehodnocen všechen kapitál uložený v zásobách a výrobcích všeho druhu, že se suroviny, bavlna, hedvábí, vlna, zasílaly na pevninu rovněž za babku a že cukr, káva a čaj se rozprodávaly s velkými oběťmi jako při nucených prodejích?“ — „Země musela nevyhnutelně přinést značnou oběť, aby se čelilo odlivu zlata, vyvolanému obrovským dovozem potravin.“ — (3848.) „Nemyslíte, že by bylo bývalo lépe sáhnout na těch 8 milionů liber št., které ležely v pokladnách banky, než pokoušet se dostat zlato nazpět s takovými oběťmi?“ — „Myslím, ze ne.“ — Zde platí za jediné skutečné bohatství zlato.
Tookův objev, citovaný Fullartonem, že „až na jednu nebo dvě výjimky, a to takové, které se dají uspokojivě vysvětlit, každý znatelný pokles kursu provázený odlivem zlata, k němuž došlo v posledních padesáti letech, se vždy časově kryl s poměrně nízkým stavem oběživa a vice versa [naopak]“ (Fullarton, str. 121) — dokazuje, že tyto odlivy zlata nastávají většinou po období oživení a spekulace jako „signál začínajícího úpadku... příznak toho, že jsou přeplněny trhy, že přestává zahraniční poptávka po našich výrobcích, že váznou platby a — jako nutný důsledek toho všeho — že v obchodování se projevuje nedůvěra, že se zavírají továrny, dělnictvo hladoví a v průmyslu a podnikání je všeobecná stagnace.“ (Str. 129.) To zároveň nejlépe vyvrací tvrzení stoupenců theorie currency, „že přeplněný oběh vyhání drahý kov a nízký oběh jej přitahuje“. Naopak, ačkoli Anglická banka má značnou zásobu zlata většinou v době prosperity, tvoří se tento poklad vždy v době ochablosti a stagnace, která přichází po bouři.
Celá moudrost v otázce odlivu zlata tedy záleží v tom, že poptávka po mezinárodním oběživu a platidle se liší od poptávky po vnitřním oběživu a platidle (z čehož také samo sebou vyplývá, že „fakt odlivu neznamená nezbytně zmenšení vnitřní poptávky po oběživu“, jak tvrdí Fullarton, str. 112) a že posílat drahé kovy ze země, vrhat je do mezinárodního oběhu, není totéž jako vrhat bankovky nebo mince do vnitřního oběhu. Ostatně už dříve jsem ukázal, že pohyb pokladu koncentrovaného jako reservní fond pro mezinárodní platby nemá sám o sobě nic společného s pohybem peněz jako oběživa. Ovšem, komplikuje se to tím, že různé funkce pokladu, které jsem vyvodil z povahy peněz: jeho funkce jako reservního fondu platidel pro splatné platby uvnitř země; jako reservního fondu oběživa; a konečně jako reservního fondu světových peněz — má na krku jediný reservní fond, z čehož také vyplývá, že za určitých okolností se může odliv zlata z banky dovnitř země kombinovat s odlivem zlata do ciziny. K další komplikaci však dochází tím, že se tomuto pokladu zcela svévolně ukládá ještě jedna funkce — sloužit jako fond k zabezpečení výměny bankovek za zlato v zemích, kde je rozvinut úvěrový systém a úvěrové peníze. K tomu všemu pak nakonec přistupuje 1) koncentrace národního reservního fondu v jediné hlavní bance, 2) jeho omezení na co možno nejmenší míru. Odtud také Fullartonovo postesknutí (str. 143.): „Není možno se dívat na naprostý klid a lehkost, s nimiž v kontinentálních zemích obvykle probíhají změny kursu — ve srovnání s horečným neklidem a poplachem, který vždy nastává v Anglii, jakmile se zdá, že je poklad banky téměř úplně vyčerpán, a nebýt překvapen velkými výhodami, které má po této stránce kovové oběživo.“
Ponecháme-li však stranou odliv zlata, jak může banka, která vydává bankovky, tedy na př. Anglická banka, zvětšit sumu peněžních půjček, které poskytuje, aniž zvýší svou emisi bankovek?
Všechny bankovky mimo zdi banky, ať obíhají nebo odpočívají v soukromých pokladech, jsou pro banku v oběhu, tj. nemá je v držbě. Rozšiřuje-li tedy banka své diskontní a lombardní operace, půjčky na securities [záruky], musí se k ní bankovky, které k tomu vydala, zase vracet, neboť jinak by se zvětšovala suma oběhu, což se právě nemá stát. Tento návrat může probíhat dvojím způsobem.
Za prvé: Banka vyplatí osobě A bankovky na cenné papíry; A jimi zaplatí B splatnou směnku a B uloží bankovky zase v bance. Oběh těchto bankovek tím skončil, ale půjčka trvá. („Půjčka trvá a oběživo, není-li ho potřeba, se zase vrací k tomu, kdo je vydal.“ Fullarton, str. 97.) Bankovky, které banka půjčila osobě A, se nyní do banky vrátily, ale banka je přesto věřitelkou osoby A nebo výstavce směnky, kterou A eskontoval, a dlužníkem osoby B v sumě hodnoty vyjádřené těmito bankovkami, a B tak disponuje příslušnou částí kapitálu banky.
Za druhé: A zaplatí osobě B, a B sám nebo C, který bankovky dostane od B, jimi zaplatí směnky splatné na řad banky, přímo nebo nepřímo. V tomto případě bylo bance zaplaceno jejími vlastními bankovkami. Tím pak transakce končí (až na to, že A zase zaplatí bance.)
Nakolik je možno půjčku banky osobě A považovat za půjčku kapitálu a nakolik za pouhou půjčku platidla?[92]
{To záleží na povaze půjčky samé. Přitom je třeba prozkoumat tři případy.
První případ. A dostane od banky určitou částku jako půjčku na svůj osobní úvěr, aniž na ni dá nějaké krytí. V tomto případě mu bylo půjčeno nejen platidlo, nýbrž nesporně i nový kapitál, který může až do splacení dluhu ve svém podniku užívat a zhodnocovat jako dodatečný kapitál.
Druhý případ: A zastavil v bance cenné papíry, státní dluhopisy nebo akcie a dostal na ně půjčku v hotovosti, dejme tomu až do dvou třetin jejich kursu. V tomto případě dostal platidlo, které potřeboval, ale žádný dodatečný kapitál, protože odevzdal bance větší kapitálovou hodnotu, než od ní dostal. Avšak této větší kapitálové hodnoty jednak nemohl použít pro své okamžité potřeby — potřeby platidla — protože byla vložena v určité formě, aby nesla úroky, jednak měl důvody k tomu, aby ji nepřeměnil přímo v platidlo prodejem. Jeho cenné papíry byly mimo jiné určeny k tomu, aby fungovaly jako reservní kapitál, a on je takto nechal fungovat. Mezi A a bankou došlo tedy k dočasnému vzájemnému převodu kapitálu, takže A nedostal žádný dodatečný kapitál (naopak!), dostal ovšem potřebné platidlo. Naproti tomu pro banku znamenala tato transakce dočasné umístění peněžního kapitálu ve formě půjčky, přeměnu peněžního kapitálu z jedné formy v druhou, a tato přeměna je právě podstatnou funkcí bankovnictví.
Třetí případ. A eskontoval v bance směnku a dostal za ni po srážce diskontu určitou částku v hotovosti. V tomto případě prodal bance peněžní kapitál ve vázané formě za částku hodnoty ve volné formě; směnku, která ještě nebyla splatná, prodal za hotové peníze. Směnka je nyní vlastnictvím banky. Na tom nic nemění to, že kdyby nebyla zp1acena, poslední indosant, A, bance za částku ručí; o toto ručení se dělí s ostatními indosanty a výstavcem směnky, vůči nimž může svého času uplatnit postih. Zde tedy vůbec nejde o půjčku, nýbrž o docela obyčejnou koupi a prodej. A proto bance nemusí nic vracet, banka kryje svůj výdaj inkasem směnky při její splatnosti. Také zde došlo ke vzájemnému převodu kapitálu mezi A a bankou, a to zcela tak jako při koupi a prodeji každého jiného zboží, a proto A nedostal žádný dodatečný kapitál. Potřeboval a dostal platidlo, a dostal je tím, že mu banka přeměnila jednu formu jeho peněžního kapitálu — směnku — v jinou formu — v peníze.
O skutečné půjčce kapitálu, o skutečném zálohování kapitálu, je tedy možno mluvit jen v prvním případě. V druhém a třetím případě je možno mluvit o půjčce kapitálu, o zálohování kapitálu nanejvýš v tom smyslu, v jakém se mluví o „zálohování kapitálu“ při každém vkládání kapitálu. V tomto smyslu banka půjčuje, zálohuje osobě A peněžní kapitál; ale pro A je to peněžní kapitál nanejvýš v tom smyslu, že to je vůbec část jeho kapitálu. Žádá jej a užívá ho speciálně nikoli jako kapitálu, nýbrž speciálně jako platidla. Jinak by musel i každý obyčejný prodej zboží, kterým se opatřuje platidlo, být považován za přijatou půjčku kapitálu. — B.E.}
U soukromé banky, která vydává bankovky, je rozdíl v tom, že nezůstávají-li bankovky v místním oběhu ani se k ní nevracejí ve formě vkladů nebo při proplácení splatných směnek, dostávají se do rukou lidí, kterým musí banka výměnou za ně vyplatit zlato nebo bankovky Anglické banky. V tomto případě tedy půjčka jejích bankovek představuje ve skutečnosti půjčku bankovek Anglické banky nebo, což je pro ni totéž, zlata, tedy části jejího bankovního kapitálu. Totéž platí o případě, kdy Anglická banka sama nebo některá jiná banka, pro niž platí zákon stanovící maximum emise bankovek, musí prodat cenné papíry, aby stáhla z oběhu své vlastní bankovky a pak je zase vydala v půjčkách; její vlastní bankovky tu představují část jejího mobilisovaného bankovního kapitálu.
I kdyby oběživo bylo čistě kovové, mohl by zároveň 1) odliv zlata {míní se tu zřejmě odliv zlata, který jde alespoň zčásti do ciziny — B. E.} vyprázdnit tresor banky a 2) protože by zlato bylo na bance požadováno hlavně jen k vyrovnávání rozdílů v platbách (k vyřízení minulých transakcí), mohly by její půjčky na cenné papíry velmi vzrůstat, ale vracet se k ní ve formě vkladů nebo proplácení splatných směnek; takže na jedné straně by se při růstu množství cenných papírů, které má banka v zásobě, její celkový poklad zmenšoval, a na druhé straně by banka tutéž částku, jejíž byla dříve majitelkou, nyní měla v rukou jako dlužnice svých vkladatelů a nakonec by se zmenšilo celkové množství oběživa.
Až dosud jsme předpokládali, že se půjčky poskytují v bankovkách, že tedy vyvolávají alespoň okamžité, třebaže ihned zase mizející zvýšení emise bankovek. To však není nutné. Místo aby banka vydala osobě A papírové bankovky, může jí otevřít úvěr na běžný účet, takže A, její dlužník, se stává jejím imaginárním vkladatelem. A platí svým věřitelům šeky na banku a příjemce těchto šeků jimi platí svému bankéři, který je vyměňuje v clearing house [odúčtovacím ústavu] za šeky, vydané na něho. V tomto případě se to obejde bez bankovek a celá transakce se omezuje na to, že pohledávky, které má banka splnit, se vyrovnávají šekem, znějícím na ni, a ke skutečnému vyrovnání dochází tím, že se zatíží úvěrový účet osoby A. V tomto případě půjčila banka osobě A část svého bankovního kapitálu, totiž své vlastní pohledávky.
Pokud je tato poptávka po peněžních půjčkách poptávkou po kapitálu, je poptávkou jen po peněžním kapitálu, po kapitálu s hlediska bankéře, totiž po zlatu — při odlivu zlata do ciziny — nebo po bankovkách národní banky, které může soukromá banka získat jen koupí za ekvivalent, které pro ni tedy představují kapitál. Nebo konečně jde o úrokové cenné papíry, státní papíry, akcie atd., které se musí prodat, aby banka získala zlato nebo bankovky. Jsou-li to však státní papíry, jsou kapitálem jen pro toho, kdo je koupil, pro něhož tedy představují cenu, za kterou je koupil, jeho kapitál, který do nich vložil; samy o sobě nejsou kapitálem, nýbrž pouhými pohledávkami; jsou-li to hypotéky, jsou pouhými poukázkami na budoucí pozemkovou rentu, a jsou-li to jiné akcie, jsou pouhými vlastnickými tituly, které opravňují k získání budoucí nadhodnoty. Všechny tyto věci nejsou skutečným kapitálem, netvoří součásti kapitálu a nejsou také samy o sobě hodnotami. Podobnými transakcemi se také mohou peníze, patřící bance, přeměnit ve vklady, takže se banka stane z jejich vlastníka dlužníkem, bude je mít z jiného titulu. Pro banku je to sice důležité, ale nemění to nic na množství zásobního kapitálu, ba ani peněžního kapitálu v zemi. Kapitál tu tedy figuruje jen jako peněžní kapitál, a není-li tu ve skutečné peněžní formě, jako pouhý titul ke kapitálu. To je velmi důležité, protože nedostatek bankovního kapitálu a naléhavá poptávka po něm se obvykle směšují se zmenšením skutečného kapitálu, kterého je naopak v takových případech, ve formě výrobních prostředků a výrobků, nadbytek a který tlačí na trhy.
Vysvětluje se tedy velmi prostě, jak může vzrůstat množství cenných papírů, které si banka udržuje jako krytí, jak tedy banka může i při nezměněném nebo zmenšujícím se celkovém množství oběživa uspokojovat rostoucí poptávku po peněžních půjčkách. A toto celkové množství se v takových dobách peněžní tísně udržuje v určitých mezích dvojím způsobem: 1) odlivem zlata; 2) poptávkou po penězích jako pouhém platidle, kdy se vydané bankovky ihned vracejí zpět nebo kdy se transakce provádí pomocí úvěru v knihách bez jakéhokoli vydání bankovek, kdy tedy pouhá úvěrová transakce zprostředkuje platby, jejichž vyřízení bylo jediným účelem operace. Peníze mají tu zvláštnost, že tam, kde fungují jen k vyrovnávání plateb (a v dobách krise se vypůjčuje, aby se mohlo platit, a ne aby se mohlo kupovat; aby se mohly vyřídit dřívější obchody, a ne aby se ujednávaly nové), je jejich oběh jen mizivý, i když se toto vyrovnávání neprovádí pouhou úvěrovou operací, bez jakékoli účasti peněz; že se tedy při velké sháňce po peněžních půjčkách může uskutečnit ohromné množství těchto transakcí, aniž se rozšíří oběh. Avšak pouhá skutečnost, že oběh Anglické banky zůstává nezměněn nebo že se dokonce zmenšuje, když se silně zvětšují peněžní půjčky, které tato banka poskytuje, prima facie naprosto nedokazuje — jak soudí Fullarton, Tooke a j. v (důsledku svého omylu, podle něhož je peněžní půjčka totožná s výpůjčkou capital on loan [zápůjčního kapitálu], dodatečného kapitálu) — že oběh peněz (bankovek) v jejich funkci platidla neroste a nerozšiřuje se. Protože se oběh bankovek jako kupního prostředku v dobách stagnace v podnikání, kdy je potřeba takových značných půjček, zmenšuje, může se jejich oběh jako platidla zvětšovat a celková suma oběhu, suma bankovek, které fungují jako kupní prostředek a platidlo, může přesto zůstávat nezměněna nebo dokonce klesat. Oběh bankovek — jako platidla — které se ihned vracejí k bance, jež je vydává, není totiž v očích oněch ekonomů žádný oběh.
Kdyby se oběh peněz jako platidla zvětšoval větší měrou, než by se zmenšoval jejich oběh jako kupního prostředku, rostl by celkový oběh, ačkoli množství peněz fungujících jako kupní prostředek by se bylo značně zmenšilo. A to skutečně nastává v určitých okamžicích krise, totiž při úplném zhroucení úvěru, kdy je nejen nemožné prodat zboží a cenné papíry, ale ani eskontovat směnky a kdy nezbývá než platit hotovými, čili jak říkají obchodníci: kasa. Protože Fullarton a jiní nechápou, že oběh bankovek jako platidla je charakteristickým rysem takových období nouze o peníze, dívají se na tento zjev jako na něco náhodného. „Pokud jde o příklady silné konkurence o získání bankovek, která charakterisuje doby paniky a která může někdy, jako koncem roku 1825, vést k náhlému, třebaže jen dočasnému zvýšení emise bankovek dokonce i tehdy, když odliv zlata pokračuje, myslím, že se na to nemáme dívat jako na jeden z přirozených a nevyhnutelných průvodních zjevů nízkého kursu; poptávka v takových případech není poptávkou po oběživu“ (mělo by být: po oběživu jako kupním prostředku), „nýbrž po pokladu, poptávkou části poplašených bankéřů a kapitalistů, která obvykle vzniká v posledním aktu krise“ (tedy poptávkou po reservě platidel), „po dlouhotrvajícím odlivu zlata, a je předzvěstí jeho ukončení.“ (Fullarton [cit. dílo], str. 130.)
Už když jsme zkoumali peníze jako platidlo (kniha I, kap. III, 3b), vyložili jsme, jak se při náhlém přerušení řetězu plateb mění peníze vůči zboží z pouze ideální formy ve věcnou a zároveň absolutní formu hodnoty. Tam jsme o tom v poznámkách 100 a 101 také uvedli některé příklady. Toto přerušení je zčásti následkem, zčásti příčinou otřesu úvěru a okolností, které jej provázejí: přeplnění trhů, znehodnocení zboží, přerušení výroby atd.
Je však jasné, že Fullarton dělá z rozdílu mezi penězi jako kupním prostředkem a penězi jako platidlem nesprávný rozdíl mezi oběživem (currency) a kapitálem. Základem toho je zase uzkoprsá bankerova představa o oběhu.
Bylo by možno se ještě zeptat: Čeho je v takových dobách tísně nedostatek, kapitálu nebo peněz v jejich funkci platidla? A o to je, jak znamo, spor.
Především, pokud se tíseň projevuje v odlivu zlata, je jasné, že se žádá mezinárodní platidlo. Ale peníze ve své určenosti mezinárodního platidla jsou zlato v jeho kovové reálnosti, jako sama hodnotová substance, hodnotová hmota. Zároveň jsou kapitálem, ale kapitálem nikoli jako zbožní kapitál, nýbrž jako peněžní kapitál, kapitál nikoli ve formě zboží, nýbrž ve formě peněz (a to peněz v eminentním smyslu slova, v němž existují jako všeobecné zboží světového trhu). Není tu tedy protiklad mezi poptávkou po penězích jako platidle a poptávkou po kapitálu. Protiklad je mezi kapitálem v jeho formě peněz a v jeho formě zboží; a forma, v níž je tu žádán a v níž tu jedině může fungovat, je jeho peněžní forma.
Ponecháme-li stranou tuto poptávku po zlatě (nebo stříbře), nelze říci, že se v takových dobách krise pociťuje nějaký nedostatek kapitálu. Může tomu tak být za mimořádných okolností, jako je např. zdražení obilí, nouze o bavlnu atd.; nejsou to však vůbec nutné nebo pravidelné průvodní zjevy takových období; a na to, že je takovýto nedostatek kapitálu, nelze tedy předem usuzovat z toho, že je velká poptávka po peněžních půjčkách. Naopak. Trhy jsou přeplněny, zaplaveny zbožním kapitálem. Příčinou tísně tedy jistě není nedostatek zbožního kapitálu. K této otázce se později vrátíme.
__________________________________
Poznámky:
90 Uvedeme tu příslušné místo z Tooka v originálu; ve výňatcích je citováno v překladu na str. 390. [V tomto vydání zde) „The business of bankers, aside the issue of promissory notes payable on demand, may be divided setting into two branches, corresponding with the distinction pointed out by Dr. (Adam) Smith of the transactions between dealers and dealers, and between dealers and consumers. One branch of the bankers‘ business is to collect capital from those who havee not immediate employment for it, and to distribute or transfer it to those who have. The other branch is to receive deposits of the incomes of their customers, and to pay out the amomt, as it is wanted for expenditure by the latter in the objects of their consumption... the former being a circulation of capital, the latter of currency.“ [„Činnost bankéřů, ponecháme-li stranou emisi bankovek splatných na předložení, lze rozdělit na dva druhy operací, odpovídající rozlišování transakcí mezi obchodníky a obchodníky, a mezi obchodníky a spotřebiteli, jak to vymezil dr. (Adam) Smith. Jedním druhem bankéřských operaci je sbírat kapitál od těch, kteří ho nemohou přímo použít, a rozdělovat nebo předávat jej těm, kteří ho mohou použít. Druhým druhem operací je přijímat vklady z příjmů jejich klientů a vyplácet jim z nich částky, které potřebují na výdaje za spotřební předměty... První je oběh kapitálu, druhý oběh oběživa.“] — (Tooke: „Inquiry into the Currency Principle“. London 1844, str. 36— 37.) — První druh operací je „the concentration of capital on the one hand and the distribution of it on the other“ [koncentrace kapitálu na jedné straně a jeho rozdělování na druhé straně], druhý je „administering the circulation for locál purposes of the district“ [řízení oběhu pro místní potřeby obvodu]. (Tamtéž str. 37.) — Daleko vice se správnému pojetí otázky blíží Kinnear, a to v tomto místě: „Peněz se používá ke dvěma podstatně odlišným operacím. Jako prostředek směny mezi obchodníkem a obchodníkem jsou nástrojem, pomocí něhož se převádí kapitál, tj. směňuje se určitá kapitálová částka v penězích za stejnou kapitálovou částku ve zboží. Ale peníze, vynaložené na zaplacení mzdy a na koupi a prodej mezi obchodníkem a spotřebitelem, nejsou kapitál, nýbrž důchod; je to část důchodu celé společnosti, které se používá ke každodenním výdajům. Tyto peníze obíhají při ustavičném denním používání a jedině tyto peníze lze v přesném smyslu slova nazvat oběživem (currency). Zápůjčky kapitálu závisí výhradně na vůli banky nebo jiných majitelů kapitálu — neboť člověka, který si chce vypůjčit, je možno najít vždy; avšak částka oběživa závisí na potřebách společnosti, v níž peníze obíhají na každodenní výdaje.“ (J. G. Kinnear: „The Crisis and the Currency“. Londýn 1847 [str. 3—4].)
91 A demand for capital on loan and a demand for additional circulation are quite distinct things, and not often found associated. (Fullarton: „On the Regulation of Currencies“. Londýn 1845, str. 82, nadpis ke kap. 5.) — „Je vskutku velká chyba představovat si, že poptávka po peněžních půjčkách (pecuniary accommodation)“ (tj. po půjčkách kapitálu) „je totožná s poptávkou po dodatečném oběživu nebo že obě vystupují často společně. Každá z nich vzniká za okolnosti, které se jí dotýkají jinak a velmi se od sebe liší. Vypadá-li všechno růžově, jsou-li vysoké mzdy, stoupají-li ceny a mají-li továrny dost práce, bývá obvykle k plnění dalších funkcí, neoddělitelně spjatých s nutností provádět větší a četnější platby, zapotřebí dodatečné nabidky oběživa; kdežto hlavně v pokročilejším stadiu obchodního cyklu, když se začínají objevovat potíže, když jsou trhy přeplněny a platby váznou, úrok stoupá a je stále silnější poptávka u bank po půjčkách kapitálu. Je pravda, že banka kromě toho, že vydává bankovky, nemá jiný prostředek, jak půjčovat kapitál; a že tedy odmítnout vydávání bankovek znamená odmítnout úvěr. Ale jakmile je úvěr poskytnut, přizpůsobuje se vše potřebám trhu; půjčka trvá a oběživo, není-li ho potřeba, se vrací k tomu, kdo je vydal. Tak se i při povrchním pohledu na parlamentní zprávy může každý přesvědčit, že množství cenných papírů, kterými disponuje Anglická banka, se pohybuje v opačném směru než její oběživo častěji než v souhlasném směru a že tedy příklad tohoto velkého ústavu netvoří výjimku z doktriny, na niž kladou provinciální bankéři takový důraz, že totiž žádná banka nemůže zvýšit emisi svých bankovek, jestliže množství tohoto oběživa již odpovídá těm potřebám, jimž obvykle oběh bankovek slouží; chce-li však banka poskytovat půjčky, které přesahují tuto mez, musí je poskytovat ze svého kapitálu, tj. buď pustit do oběhu některé ze svých reservních cenných papírů, nebo upustit od dalších investic do takových cených papír. Tabulka sestavená z parlamentních zpráv za období mezi rokem 1833 a 1840, o níž jsem se zmínil na předcházející stránce, podává řadu příkladů potvrzujících tuto pravdu; ale dva z nich jsou tak charakteristické, že postačí uvést jen je. Dne 3. ledna 1837, když prostředky banky byly napjaty do krajnosti, jen aby se mohl poskytovat úvěr a aby se mohlo čelit nesnázím na peněžním trhu, shledáváme, že její zálohy na výpůjčky a diskont dostoupily ohromné sumy 17,022.000 liber št., částky, s níž se po válce sotva setkáme a která se téměř rovnala celé částce postupně vydaných bankovek, která zatím zůstávala beze změny na velmi nízké úrovni, na pouhých 17,076.000 liber št.! Na druhé straně máme 4. června 1833 oběživa na 18,892.000 liber št. při účtě soukromých jistot nepřevyšujícím 972.000 liber št., tedy velmi nízkém, ne-li nejnižším za posledních padesát let!“ (Fullarton, tamtéž, str. 97, 98.) — Že demand for pecuníary accommodation [poptávka po peněžních půjčkách] nemusí být vůbec totožná s demand for gold [poptávkou po zlatě] (což Wilson, Tooke aj. nazývají kapitálem), vidíme z následujících výpovědí pana Weguelina, guvernéra Anglické banky: „Eskont směnek až do této částky“ (do milionu denně po tři dny po sobě) „by nezmenšil reservu“ (bankovek), „kdyby obecenstvo nežádalo větší částku aktivního oběživa. Bankovky vydané při eskontu směnek by se vrátily prostřednictvím bank a vklady. Nemají-li takovéto transakce za účel vývoz zlata nebo nepanuje-li v zemi taková panika, že lidé bankovky schovávají, místo aby je ukládali do bank, neprojevily by se takovéto mohutné transakce na reservě.“ — „Banka může eskontovat půl druhého milionu denně, a to se děje ustavičně, aniž se to v nejmenším dotýká její reservy. Bankovky se vracejí jako vklady, a jediná změna, k níž dochází, je převádění z jednoho účtu na druhý.“ („Report on Bank Acts“, 1857. Výpověď č. 241, 500.) Bankovky tu tedy slouží jen jako prostředek k převádění úvěrů.
92 Místo originálu, které za tím následuje, je v dané souvislosti nepochopitelné a je vydavatelem až do konce závorky nově přepracováno. V jiné souvislosti se o této otázce mluvilo již v kap. XXVI. — B. E.