Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Oddíl šestý

Přeměna mimořádného zisku
v pozemkovou rentu

Kapitola třicátá sedmá

Úvodní výklad

Rozbor pozemkového vlastnictví v jeho rozmanitých historických formách přesahuje rámec tohoto díla. Zabýváme se jím jen potud, pokud část nadhodnoty, vytvořené kapitálem, připadá pozemkovému vlastníku. Předpokládáme tedy, že v zemědělství právě tak jako v manufaktuře vládne kapitalistický způsob výroby, tj. že zemědělství provozují kapitalisté, kteří se liší od ostatních kapitalistů především jen prvkem, do něhož se vkládá jejich kapitál a námezdní práce, kterou tento kapitál uvádí do pohybu. S našeho hlediska vyrábí pachtýř pšenici atd. jako továrník přízi nebo stroje. Předpoklad, že se kapitalistický způsob výroby zmocnil zemědělství, zahrnuje, že tento výrobní způsob ovládá všechny sféry výroby a buržoasní společnosti, že už tedy úplně dozrály i jeho podmínky, jako volná konkurence kapitálů, jejich přenosnost z jedné sféry výroby do druhé, stejná výše průměrného zisku atd. Forma pozemkového vlastnictví, kterou se zabýváme, je specificky historická forma pozemkového vlastnictví, působením kapitálu a kapitalistického výrobního způsobu přeměněná forma feudálního pozemkového vlastnictví nebo malorolnického zemědělství provozovaného pro obživu, v němž se držba půdy jeví jako jedna z výrobních podmínek pro bezprostředního výrobce a jeho vlastnictví půdy jako nejvýhodnější podmínka, jako podmínka rozkvětu jeho výrobního způsobu. Je-li předpokladem kapitalistického výrobního způsobu vůbec odloučení dělníka od pracovních podmínek, je jeho předpokladem v zemědělství odloučení zemědělských dělníků od půdy a jejich podřízení kapitalistovi, který provozuje zemědělství pro zisk. Pro náš výklad je tedy úplně bezvýznamné, namítne-li někdo, že existovaly nebo ještě existují i jiné formy pozemkového vlastnictví a zemědělství. To se může týkat jen těch ekonomů, kteří nepohlížejí na kapitalistický výrobní způsob v zemědělství a na formu vlastnictví půdy, která mu odpovídá, jako na kategorie historické, nýbrž věčné.

Pro nás je prozkoumání moderní formy pozemkového vlastnictví nutné proto, že nám vůbec jde o to prozkoumat výrobní a směnné poměry, které vznikají z vkládání kapitálu do zemědělství. Bez toho by byl rozbor kapitálu neúplný. Omezíme se tedy jen na vkládání kapitálu do vlastního zemědělství, tj. do výroby hlavní rostlinné látky, z níž žije obyvatelstvo. Můžeme říci pšenice, protože pšenice je hlavní potravinou moderních, kapitalisticky vyvinutých národů. (Nebo místo zemědělství doly, protože zákony jsou tytéž.)

Je jednou z velkých zásluh A. Smitha, že vyložil, jak je pozemková renta kapitálu použitého k výrobě jiných zemědělských výrobků, např. lnu, barvířských rostlin, k samostatnému chovu dobytka atd., určena pozemkovou rentou, kterou vynáší kapitál vložený do výroby hlavní potraviny. V tom po něm skutečně nebyl udělán žádný krok vpřed. Všechno, co bychom měli připomenout jako výhradu nebo k doplnění, patří do samostatného pojednání o pozemkovém vlastnictví, nikoli sem. O pozemkovém vlastnictví, pokud se nevztahuje na půdu určenou k výrobě pšenice, nebudeme tedy mluvit ex professo [podrobně], nýbrž zmíníme se o něm jen občas pro ilustraci.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že půdou tu rozumíme i vodu atd., pokud má vlastníka a pokud je příslušenstvím půdy.

Pozemkové vlastnictví předpokládá, že určité osoby mají monopol nakládat s určitými částmi zeměkoule jako s výhradními sférami své soukromé vůle a ostatní jsou z toho vyloučeni. [26] Za tohoto předpokladu jde o to vyložit ekonomickou hodnotu, tj. zhodnocení tohoto monopolu na základě kapitalistické výroby. Právní mocí těchto osob používat nebo zneužívat částí zeměkoule není nic vyřízeno. Používání této moci závisí úplně na ekonomických podmínkách, které jsou nezávislé na jejich vůli. Právní představa sama neznamená nic víc, než že majitel půdy může nakládat s půdou tak jako každý majitel zboží se svým zbožím; a tato představa — právní představa svobodného soukromého pozemkového vlastnictví — vyvstává ve starém světě jen v době rozkladu organického společenského řádu a v moderním světě jen s rozvojem kapitalistické výroby. Do Asie byla jen místy importována Evropany. V oddílu o původní akumulaci (kniha I, kap. XXIV ) jsme viděli, jak tento výrobní způsob předpokládá na jedné straně, aby bezprostřední výrobci přestali být pouhým příslušenstvím půdy (ve formě poddaných, nevolníků, otroků atd.), na druhé straně, aby mase lidu byla vyvlastněna půda. Potud je monopol pozemkového vlastnictví historickým předpokladem a zůstává stálou základnou kapitalistického výrobního způsobu i všech dřívějších výrobních způsobů založených na vykořisťování mas v té či oné formě. Ale forma, v jaké začínající kapitalistický výrobní způsob nachází pozemkové vlastnictví, mu neodpovídá. Formu, která mu odpovídá, si teprve sám vytváří tím, že podřizuje zemědělství kapitálu; tím se také mění feudální pozemkové vlastnictví, klanové vlastnictví nebo drobné rolnické vlastnictví s občinou v ekonomickou formu odpovídající tomuto výrobnímu způsobu, ať jsou jejich právní formy seberozmanitější. Jedním z velkých výsledků kapitalistického výrobního způsobu je, že na jedné straně mění zemědělství z pouze empirického a mechanicky dále se dědícího zaměstnání nejzaostalejší části společnosti ve vědomé vědecké používání agronomie, pokud je to za poměrů daných soukromým vlastnictvím vůbec možné[27] že na jedné straně úplně vyprošťuje pozemkové vlastnictví z poměrů vrchnostenství a rabství a na druhé straně úplně odlučuje půdu jako pracovní podmínku od vlastnictví půdy a vlastníka půdy, pro něhož půda nepředstavuje nic víc než určitou peněžní daň, kterou vybírá z titulu svého monopolu od průmyslového kapitalisty, pachtýře; [že] tak zpřetrhává svazek pozemkového vlastníka s půdou, že pozemkový vlastník může strávit celý život v Cařihradě, zatím co jeho pozemkový majetek leží ve Skotsku. Pozemkové vlastnictví tak nabývá své čistě ekonomické formy, ztrácejíc všechny své dřívější politické a sociální příkrasy, krátce všechny ony tradiční příměsi, které sami průmysloví kapitalisté i jejich theoretičtí mluvčí, jak uvidíme později, v zápalu svého boje s pozemkovým vlastnictvím napadají jako zbytečnou a planou superfoetaci [výhonek]. Na jedné straně racionalisace zemědělství, která teprve umožňuje provozovat je společensky, a na druhé straně dovedení pozemkového vlastnictví ad absurdum, to jsou veliké zásluhy kapitalistického způsobu výroby. Jako všechny své ostatní historické pokroky vykoupil i tento pokrok naprostým zbídačením bezprostředních výrobců.

Dříve než přejdeme k vlastnímu předmětu, je nutno předeslat několik poznámek, abychom zabránili nedorozumění.

Předpoklad kapitalistického způsobu výroby je tedy takovýto: skutečnými zemědělci jsou námezdní dělníci, zaměstnaní u kapitalisty, pachtýře, který provozuje zemědělství jen jako zvláštní oblast využívání kapitálu, jako vkládání svého kapitálu do zvláštní výrobní sféry. Tento pachtýřský kapitalista platí pozemkovému vlastníku, majiteli půdy, kterou exploatuje, v určitých lhůtách, např. ročně, smluvně stanovenou peněžní částku (úplně tak jako ten, kdo si vypůjčí peněžní kapitál, platí určitý úrok) za to, že smí používat svého kapitálu v této zvláštní oblasti výroby. Tato peněžní částka se nazývá pozemková renta, lhostejno, zda se platí z orné půdy, ze stavební plochy, z dolů, lovišť ryb, lesů atd. Platí se za celou dobu, na kterou pozemkový vlastník půdu pachtýři smluvně půjčil, pronajal. Pozemková renta je tu tedy formou, v níž se pozemkové vlastnictví ekonomicky realisuje, zhodnocuje. Dále tu máme spolu a proti sobě všechny tři třídy, které tvoří rámec moderní společnosti: námezdní dělník, průmyslový kapitalista, pozemkový vlastník.

Kapitál může být fixován v půdě, může k ní být přivtělen, buď převážně dočasně, jako při zlepšeních chemické povahy, hnojení atd., nebo převážně natrvalo, jako s odvodňovacími kanály, zavlažovacím zařízením, nivelováním, hospodářskými budovami atd. Na jiném místě jsem kapitál přivtělený takto k půdě nazval la terrecapital [pozemkový kapitál] [28]. Spadá do kategorie fixního kapitálu. Úrok z kapitálu přivtěleného k půdě a ze zlepšení, kterého se jí tak dostává jako výrobnímu nástroji, může být částí renty, kterou platí pachtýř vlastníku půdy[29], ale netvoří vlastní pozemkovou rentu, která se platí za užívání půdy jako takové, ať je v přírodním stavu nebo obdělávána. Při systematickém výkladu o pozemkovém vlastnictví, což nemáme v úmyslu, bylo by třeba pojednat o této části příjmu pozemkového vlastníka podrobně. Zde o tom stačí několik slov. Všechny krátkodobější vklady kapitálu, které si vyžadují obyčejné výrobní procesy v zemědělství, činí bez výjimky pachtýř. Tyto vklady, jako pouhé obdělávání vůbec, provádí-li se alespoň trochu racionálně, tedy neomezuje-li se na brutální vymrskávání půdy, jako na příklad u bývalých amerických otrokářů — proti čemuž se však páni pozemkoví vlastníci smluvně zajišťují — zlepšují půdu[30], zvětšují její produkt a mění půdu z pouhé hmoty v pozemkový kapitál. Obdělávané pole má větší hodnotu než neobdělávané pole téže přírodní kvality. Také fixní kapitály přivtělené k půdě natrvalo a opotřebovávající se za delší dobu vynakládá většinou a v některých sférách často výhradně pachtýř. Jakmile však uplyne smluvně stanovená pachtovní doba — a to je jeden z důvodů, proč se s vývojem kapitalistické výroby pozemkový vlastník snaží pachtovní dobu co nejvíce zkrátit — připadají zlepšení provedená s půdou jako nerozlučné příslušenství substance, půdy, majiteli půdy jako jeho vlastnictví. Když pozemkový vlastník uzavírá novou pachtovní smlouvu, připočítává si k vlastní pozemkové rentě úrok z kapitálu přivtěleného k půdě, ať už pronajímá půdu pachtýři, který zlepšení provedl, nebo jinému pachtýři. Jeho renta tak stoupá; čili, chce-li půdu prodat — hned uvidíme, jak se určuje její cena — je nyní její hodnota zvýšena. Neprodává prostě půdu, nýbrž zlepšenou půdu, kapitál přivtělený k půdě, který ho nic nestál. To je jedno z tajemství — nehledě vůbec k pohybu vlastní pozemkové renty — toho, že se pozemkoví vlastníci s postupem ekonomického vývoje stále více obohacují, že jejich renty neustále stoupají a peněžní hodnota jejich pozemků roste. Strkají si tak do kapes výsledek společenského vývoje, jehož bylo dosaženo bez jejich přičinění — fruges consumere nati [zrozeni k tomu, aby sklízeli plody]. Ale zároveň je to jedna z největších překážek racionálního zemědělství, neboť pachtýř se vyhýbá všemu zlepšování a nákladům, u nichž se nedá očekávat, že se mu do konce jeho pachtovní doby úplně vrátí; a vidíme, že na tuto okolnost jako na takovouto překážku znovu a znovu ukazují jak v minulém století James Anderson, vlastní objevitel moderní theorie renty, zároveň pachtýř praktik a ve své době významný agronom, tak za našich dnů odpůrci nynějšího uspořádání pozemkového vlastnictví v Anglii.

A. A. Walton o tom říká v „History of the Landed Tenures of Great Britain and Ireland“, Londýn 1865, na str. 96, 97: „Všechno úsilí četných zemědělských institucí v naší zemi nemůže vést k žádným podstatným nebo opravdu znatelným výsledkům v tom, že by se skutečně pokročilo v zlepšeném obdělávání půdy, dokud takové zlepšování v mnohem větší míře zvyšuje hodnotu pozemkového majetku a rentu majitele půdy, než zlepšuje postavení pachtýře nebo zemědělského dělníka. Pachtýři vcelku vědí stejně dobře jako majitel půdy, jeho rentmistr nebo i sám předseda nějaké zemědělské společnosti, že dobré odvodnění, vydatné hnojení a dobré hospodaření, spojené se zvýšeným použitím práce k tomu, aby se půda důkladně vyčistila a obdělala, přinese krásné výsledky, jak pokud jde o zlepšení půdy, tak pokud jde o zvýšení výroby. Ale to všechno vyžaduje značné náklady a pachtýři vědí rovněž velmi dobře, že ať zlepší půdu sebevíc nebo sebevíc zvýší její hodnotu, sklidí z toho natrvalo hlavní prospěch majitelé půdy ve zvýšené rentě a vzrostlé hodnotě půdy… Jsou dost chytří, aby poznali, co jim ti řečníci {pozemkoví vlastníci a jejich rentmistři na zemědělských hostinách} —a to je zvláštní — vždy zapomenou říci — totiž, že lví podíl ze všeho zlepšení, které udělá pachtýř, musí vždy nakonec putovat do kapsy majitele půdy... Ať dřívější pachtýř zlepší zpachtovanou půdu sebevíc, jeho nástupce vždy shledá, že majitel půdy zvýší rentu úměrně tomu, jak dřívějším zlepšením stoupla hodnota půdy.“

Ve vlastním zemědělství není tento proces ještě tak jasný jako při používání půdy jako stavebních pozemků. Převážná část půdy ke stavebním účelům se v Anglii neprodává jako freehold [tj. do vlastnictví], nýbrž pozemkoví vlastníci ji pronajímají na 99 let, nebo je-li to možné, na kratší dobu. Po uplynutí této doby připadají budovy s pozemkem majiteli pozemku. „Pachtýři jsou povinni po uplynutí nájemní smlouvy odevzdat dům velkému pozemkovému vlastníku v dobrém obyvatelném stavu, při čemž až do této doby platili přemrštěnou pozemkovou rentu. Sotva nájemní smlouva vyprší, přijde agent nebo inspektor majitele pozemku, prohlédne váš dům, postará se o to, abyste jej uvedli do dobrého stavu, převezme jej a připojí jej k majetku svého pána. Fakt je, že dopustí-li se, aby tento systém ještě delší dobu plně působil, bude všechen domovní majetek v království i všechen pozemkový majetek na venkově v rukou velkých pozemkových vlastníků. Celý londýnský Westend, na sever a na jih od Temple Bar, patří skoro výhradně asi půl tuctu velkých pozemkových vlastníků, je pronajat za úžasné pozemkové renty, a kde nájemní smlouvy ještě zcela nevypršely, končí rychle jedna za druhou. Totéž platí ve větší či menší míře o každém městě v království. Ale ani na tom nemá tento chamtivý systém výhradnosti a monopolu ještě dost. Skoro všechno zařízení doků v našich přístavních městech se týmž procesem usurpace dostalo do rukou velkých pozemkových Leviathanů.“ (Tamtéž, str. 93.) Za těchto okolností je jasné, že uvádí-li sčítání lidu v Anglii a Walesu v roce 1861 při celkovém počtu obyvatelstva 20,066.224 36.032 majitelů domů, vypadal by poměr vlastníků k počtu domů a obyvatelstva docela jinak, kdyby se velcí vlastníci počítali zvlášť a malí také zvlášť.

Tento příklad s vlastnictvím budov je důležitý, 1) protože jasně ukazuje rozdíl mezi vlastní pozemkovou rentou a úrokem z fixního kapitálu přivtěleného k půdě; tento úrok může tvořit přídavek k pozemkové rentě. Dokud trvá nájemní smlouva, připadá úrok z budov, jako v zemědělství z kapitálu přivtěleného k půdě pachtýřem, průmyslovému kapitalistovi — stavebnímu spekulantovi nebo pachtýři — a nemá sám o sobě nic společného s pozemkovou rentou, která se musí platit ročně v určitých lhůtách za užívání půdy. 2) Protože ukazuje, jak s půdou nakonec připadá pozemkovému vlastníku i cizí kapitál k ní přivtělený a jak úrok z tohoto kapitálu zvyšuje jeho rentu.

Někteří spisovatelé, jednak jako zastánci pozemkového vlastnictví proti útokům buržoasních ekonomů, jednak ve snaze změnit kapitalistický výrobní systém ze systému protikladů v systém „harmonií“, jako např. Carey, se snažili vydávat pozemkovou rentu, specifický ekonomický výraz pozemkového vlastnictví, za totožnou s úrokem. Tím by totiž byl setřen protiklad mezi pozemkovými vlastníky a kapitalisty. Opačné metody se používalo na začátku kapitalistické výroby. Tehdy ještě platilo v běžné představě pozemkové vlastnictví za prvotní a ctihodnou formu soukromého vlastnictví, kdežto úrok z kapitálu měl pověst lichvy. Dudley North, Locke atd. líčí tedy úrok z kapitálu jako formu analogickou pozemkové rentě, tak jako Turgot vyvozoval oprávněnost úroku z existence pozemkové renty. — Tito novější spisovatelé zapomínají — nehledě vůbec na to, že pozemková renta může existovat a existuje v ryzí podobě, bez přídavku jakéhokoli úroku z kapitálu přivtěleného k půdě — že pozemkový vlastník takto dostává nejen úrok z cizího kapitálu, který ho nic nestojí, ale navíc ještě zadarmo přídavkem cizí kapitál. Ospravedlněním pozemkového vlastnictví, stejně jako všech ostatních forem vlastnictví, odpovídajících určitému výrobnímu způsobu, je, že výrobní způsob sám je historickou přechodnou nezbytností, jsou jí tedy i výrobní a směnné poměry, které z něho vyvěrají. Avšak, jak uvidíme později, pozemkové vlastnictví se liší od ostatních druhů vlastnictví tím, že se na určitém vývojovém stupni jeví i s hlediska kapitalistického výrobního způsobu jako zbytečné a škodlivé.

Pozemková renta může být zaměňována s úrokem ještě v jiné formě, a tak může docházet k tomu, že se nechápe její specifický charakter. Pozemková renta se zračí v určité peněžní částce, kterou pozemkový vlastník dostává ročně z propachtovaného pozemku. Viděli jsme, jak každý určitý peněžní příjem může být kapitalisován, tj. považován za úrok z imaginárního kapitálu. Je-li např. průměrná úroková sazba 5%, může tedy být roční pozemková renta 200 liber št. považována za úrok z kapitálu 4000 liber št. Takto kapitalisovaná pozemková renta tvoří kupní cenu čili hodnotu půdy, což je kategorie, která je prima facie [na první pohled], stejně jako cena práce, irracionální, protože půda není produkt práce, nemá tedy hodnotu. Přitom se však za touto irracionální formou skrývá skutečný výrobní vztah. Koupí-li kapitalista za 4000 liber št. půdu, která nese roční rentu 200 liber št., dostává průměrný roční úrok 5°% ze 4000 liber št., tak jako kdyby byl tento kapitál vložil do zúročitelných papírů nebo přímo půjčil na 5% úrok. Je to pětiprocentní zhodnocení kapitálu 4000 liber št. Za tohoto předpokladu by mu příjmy, které mu tento statek vynesl, nahradily za 20 let jeho kupní cenu. V Anglii se proto vypočítává kupní cena pozemků podle tolika a tolika years‘ purchase [ročních výnosů], což je jen jiný výraz pro kapitalisaci pozemkové renty. Není to vlastně kupní cena půdy, nýbrž pozemkové renty, kterou tato půda vynáší, vypočítaná podle obvyklé úrokové sazby. Tato kapitalisace renty však předpokládá rentu, kdežto obráceně rentu není možno odvodit a vysvětlit z její vlastní kapitalisace. Naopak, její existence, nezávisle na prodeji, je tu předpokladem, z něhož se vychází.

Z toho tedy vyplývá, že předpokládáme-li pozemkovou rentu jako stálou veličinu, může cena půdy stoupat, klesá-li úroková sazba, nebo klesat, stoupá-li úroková sazba. Kdyby obvyklá úroková sazba klesla z 5% na 4% představovala by roční pozemková renta 200 liber št. roční zhodnocení kapitálu 5000 liber št., místo 4000 liber št., a cena téhož pozemku by stoupla ze 4000 na 5000 liber št. čili z 20 years‘ purchase na 25. V opačném případě by tomu bylo opačně. Je to pohyb ceny půdy nezávislý na pohybu pozemkové renty samé a regulovaný jen úrokovou sazbou. Protože jsme však viděli, že míra zisku, a tudíž i úroková sazba, pokud je regulována mírou zisku, má v průběhu společenského vývoje tendenci klesat; že dále, i když nepřihlížíme k míře zisku, má úroková sazba tendenci klesat, protože roste zapůjčitelný peněžní kapitál, vyplývá z toho, že cena půdy má tendenci stoupat i nezávisle na pohybu pozemkové renty a ceny produktů půdy, jejíž část renta tvoří.

Zaměňování pozemkové renty s formou úroku, kterou tato renta na sebe bere pro kupce půdy — zaměňováni, založené na naprostém nepochopení povahy pozemkové renty — musí vést k nejpodivnějším mylným závěrům. Protože pozemkové vlastnictví se ve všech starých zemích považuje za zvlášť vznešenou formu vlastnictví, koupě pozemkového vlastnictví kromě toho za zvlášť jisté umístění kapitálu, pohybuje se úroková sazba, za niž se kupuje pozemková renta, obvykle níže než při jiných dlouhodobějších vkladech kapitálu, takže např. kupec půdy dostává jen 4% z kupní ceny, kdežto jinak by dostal z téhož kapitálu 5%; nebo, což je konec konců totéž, za pozemkovou rentu platí více kapitálu, než by platil za stejný roční peněžní příjem při jiném umístění kapitálu. Z toho vyvozuje pan Thiers ve svém vůbec prašpatném spisu „La Propriété“ (otištěné řeči, kterou pronesl roku 1849 proti Proudhonovi ve francouzském Národním shromáždění), že pozemková renta je nízká, zatím co to jen dokazuje, že její kupní cena je vysoká.

Okolnost, že se kapitalisovaná pozemková renta jeví jako cena půdy čili hodnota půdy, a že se tudíž půda kupuje a prodává jako každé jiné zboží, je pro některé apologety důvodem k ospravedlnění pozemkového vlastnictví, protože kupec za ně, jako za každé jiné zboží, zaplatil ekvivalent, a převážná část pozemkového vlastnictví tak přešla z ruky do ruky. Ale týž důvod by pak platil i pro ospravedlnění otroctví, neboť pro otrokáře, který za otroka zaplatil, představuje výnos z otrokovy práce jen úrok z kapitálu vynaloženého na jeho zakoupení. Vyvozovat z koupě a prodeje pozemkové renty oprávněnost její existence znamená vůbec ospravedlňovat její existenci její existencí.

Jak je pro vědecký rozbor pozemkové renty — tj. samostatné, specifické ekonomické formy pozemkového vlastnictví na základě kapitalistického způsobu výroby — důležité zkoumat ji v ryzí podobě a bez všech příměsí, které ji skreslují a zatemňují, tak je na druhé straně pro pochopení praktických účinků pozemkového vlastnictví a pro theoretické poznání spousty faktů, které odporují pojmu a povaze pozemkové renty, a přesto se projevují jako způsoby existence pozemkové renty, neméně důležité znát prvky, které vedou k tomuto zatemňování theorie.

Prakticky se ovšem jeví jako pozemková renta všechno, co pachtýř platí ve formě pachtovného pozemkovému vlastníku za to, že mu dovolí na půdě hospodařit. Ať už se tento poplatek skládá z jakýchkoli součástí, ať pochází z jakéhokoli zdroje, s vlastní pozemkovou rentou má společné to, že monopol na kus zeměkoule zmocňuje tzv. pozemkového vlastníka vybírat poplatek, ukládat kontribuci. S vlastní pozemkovou rentou má společné to, že určuje cenu půdy, která, jak jsme ukázali výše, není nic jiného než kapitalisovaný příjem z propachtované půdy.

Viděli jsme již, že takovou cizorodou součást pozemkové renty může tvořit úrok z kapitálu přivtěleného k půdě, součást, která s postupem ekonomického vývoje nutně tvoří stále rostoucí přídavek k celkovému úhrnu rent té které země. Ale ponecháme-li tento úrok stranou, je možné, že se v pachtovném částečně, a v určitých případech výhradně — tedy tehdy, kdy tu vůbec není vlastní pozemková renta, kdy tudíž půda skutečně nemá hodnotu — skrývá srážka, ať už z průměrného zisku, nebo z normální mzdy, nebo z obou zároveň. Tato část zisku nebo mzdy tu vystupuje v podobě pozemkové renty, protože nepřipadá, jak tomu bývá normálně, průmyslovému kapitalistovi nebo námezdnímu dělníkovi, ale platí se ve formě pachtovného pozemkovému vlastníku. Ani ta, ani ona část není pozemkovou rentou v ekonomickém smyslu slova; ale prakticky je to příjem pozemkového vlastníka, ekonomické zhodnocení jeho monopolu, zcela tak jako skutečná pozemková renta, a právě tak jako ona má určující vliv na cenu půdy.

Nemluvíme tu o takových poměrech, kdy formálně existuje pozemková renta, tento výraz pozemkového vlastnictví odpovídající kapitalistickému způsobu výroby, aniž existuje sám kapitalistický způsob výroby, aniž je pachtýř sám průmyslovým kapitalistou nebo aniž hospodaří kapitalisticky. Tak je tomu např. v Irsku. Pachtýř je tu v průměru drobný rolník. Co platí pozemkovému vlastníku jako pachtovné, pohlcuje často nejen část jeho zisku, tj. jeho vlastní nadpráce, na kterou má jako majitel svých pracovních nástrojů právo, ale i část normální mzdy, kterou by za jiných poměrů dostával za totéž množství práce. Kromě toho mu pozemkový vlastník, který tu vůbec nic nedělá pro zlepšení půdy, vyvlastňuje jeho malý kapitál, který přivtělil k půdě převážně svou vlastní prací — tak, jak by to za podobných poměrů dělal lichvář. Jenže lichvář při takové operaci dává v sázku alespoň svůj vlastní kapitál. Toto neustálé olupování je předmětem svárů kvůli irskému zákonodárství o půdě, kterému jde v podstatě o to, aby byl pozemkový vlastník, který dá pachtýři výpověď, donucen odškodnit jej za zlepšení půdy, které provedl, nebo za kapitál, který přivtělil k půdě. Palmerston na to cynicky odpovídával: „Dolní sněmovna je sněmovna pozemkových vlastníků.“

Nemluvíme také o výjimečných poměrech, kdy i v zemích s kapitalistickou výrobou může pozemkový vlastník vytloukat vysoké pachtovné, které nijak neodpovídá produktu půdy, jako na příklad v anglických průmyslových obvodech propachtovávání nepatrných kousků půdy továrním dělníkům buď na zahrádky, nebo na diletantské zemědělství po práci. („Reports of Inspectors of Factories.“)

Mluvíme o zemědělské rentě v zemích s pokročilou kapitalistickou výrobou. Mezi anglickými pachtýři je např. určitý počet malých kapitalistů, kteří jsou výchovou, vzděláním, tradicí, konkurencí a jinými okolnostmi určeni a nuceni k tomu, aby vkládali svůj kapitál jako pachtýři do zemědělství. Jsou nuceni spokojovat se s menším ziskem než průměrným a část tohoto zisku odvádět ve formě renty vlastníku půdy. Jen s touto podmínkou se jim dovoluje vkládat svůj kapitál do půdy, do zemědělství. Protože pozemkoví vlastníci mají všude značný, ba v Anglii dokonce převážný vliv na zákonodárství, mohou tohoto vlivu využívat k tomu, aby šidili celou třídu pachtýřů. Např. obilní zákony z roku 1815 — daň z chleba, uložená zemi nezakrytě proto, aby se zahalečům pozemkovým vlastníkům zajistilo další trvání rent, které za protijakobínské války abnormálně vzrostly — měly sice — nepřihlížíme-li k jednotlivým výjimečně úrodným letům — ten účinek, že udržovaly ceny zemědělských výrobků nad úrovní, na kterou by byly klesly při volném dovozu obilí. Nedosáhly však toho výsledku, aby se ceny udržely na té výši, jak si je pozemkoví vlastníci jako zákonodárci nadekretovali jako normální ceny tak, že tvořily zákonitou hranici pro dovoz cizího obilí. Ale pachtovní smlouvy byly uzavírány pod dojmem těchto normálních cen. Jakmile iluse pominula, byl vytvořen nový zákon s novými normálními cenami, které byly zase jen právě takovým bezmocným výrazem chamtivé fantasie pozemkového vlastnictví jako staré ceny. Tak byli pachtýři napalováni od roku 1815 až do třicátých let. Odtud po celou tuto dobu stálé thema agricultural distress [zemědělské tísně_. Odtud v tomto období vyvlastnění a zbídačení celé generace pachtýřů a jejich nahrazení novou třídou kapitalistů. [31]

Mnohem všeobecnějším a důležitějším faktem však je stlačování mzdy vlastních zemědělských dělníků pod normální průměrnou úroveň, takže se dělníkovi část mzdy odnímá, tvoří součást pachtovného, a tak pod rouškou pozemkové renty připadá pozemkovému vlastníku místo dělníkovi. To je všeobecným zjevem např. v Anglii a ve Skotsku, až na několik příznivě situovaných hrabství. Práce parlamentních výborů pověřených vyšetřováním výše mzdy, které byly zřízeny v Anglii před zavedením obilních zákonů — dosud nejcennější a téměř úplně nevyužitý materiál k dějinám mzdy v XIX. století a zároveň pomník hanby, který vybudovala anglická aristokracie a buržoasie sama sobě — dokázaly nad slunce jasněji, nade vši pochybnost, že vysoké sazby rent a jim odpovídající stoupání ceny půdy za protijakobínské války byly zčásti jen výsledkem toho, že se strhovalo ze mzdy a že se mzda snižovala i pod fysické minimum; tj. toho, že se část normální mzdy odváděla pozemkovému vlastníku. Různé okolnosti, mezi jiným znehodnocení peněz, způsob, jakým se používalo chudinských zákonů v zemědělských okresech atd., umožnily tuto operaci v téže době, kdy příjmy pachtýřů úžasně stoupaly a pozemkoví vlastníci se neslýchaně obohacovali. Ba jeden z hlavních argumentů jak pachtýřů, tak pozemkových vlastníků pro zavedení obilních cel byl, že je fysicky nemožné snižovat mzdu zemědělských nádeníků ještě víc. Tento stav se v podstatě nezměnil, a v Anglii, stejně jako ve všech evropských zemích, stává se i nadále část normální mzdy součástí pozemkové renty. Když byl hrabě Shaftesbury, tehdy lord Ashley, jeden z lidumilných aristokratů, neobyčejně pohnut postavením anglických továrních dělníků a za agitace pro desetihodinový pracovní den vystoupil ve sněmovně jako jejich zastánce, uveřejnili mluvčí průmyslníků ze msty statistiku o mzdě zemědělských nádeníků v jeho vesnicích (viz knihu I, kap. XXIII, 5, e: Britský zemědělský proletariát), z níž bylo jasně vidět, že část pozemkové renty tohoto lidumila pochází pouze z toho, co pro něho jeho pachtýři ukradnou ze mzdy zemědělských dělníků. Tato publikace je zajímavá také proto, že fakta v ní uvedená mohou směle závodit s tím, co nejhoršího odhalily komise z let 1814 a 1815. Kdykoli si poměry vynutí dočasné zvýšení mzdy zemědělských nádeníků, spustí hned pachtýři pokřik, že není možné zvýšit mzdu na normální úroveň, jakou má v jiných odvětvích podnikání, a že je to přivede na mizinu, nebude-li zároveň snížena pozemková renta. V tom se tedy tají přiznání, že pod jménem pozemkové renty strhávají pachtýři na mzdě, a co strhnou, odvádějí pozemkovému vlastníku. Např. v letech 1849—1859 stoupla v Anglii mzda zemědělských dělníků shodou závažných okolností, jako: vystěhovalectví z Irska, které zastavilo příliv zemědělských dělníků odtamtud; mimořádné pohlcování zemědělského obyvatelstva továrním průmyslem; poptávka po vojácích pro válku; neobyčejně silné vystěhovalectví do Australie a do Spojených států (Kalifornie), a z jiných příčin, o nichž se tu není třeba podrobněji zmiňovat. Zároveň v tomto období, vyjma neúrodná léta 1854 až 1856, klesly průměrné ceny obilí o více než 16%. Pachtýři volali po snížení rent. V jednotlivých případech se jim to podařilo. V průměru s tímto požadavkem pohořeli. Uchýlili se ke snižování výrobních nákladů, mimo jiné hromadným zaváděním parních lokomobil a nových strojů, které zčásti nahrazovaly a vytlačovaly z hospodářství koně, zčásti však tím, že uvolňovaly zemědělské dělníky, vyvolávaly umělé přelidnění, a tudíž nový pokles mzdy. A to se dělo přes to, že v tomto desetiletí nastal ve srovnání se vzrůstem celkového počtu obyvatelstva všeobecný relativní úbytek zemědělského obyvatelstva a absolutní úbytek zemědělského obyvatelstva v některých čistě zemědělských obvodech. [32] Právě tak prohlásil 12. října 1865 Fawcett, tehdy profesor politické ekonomie v Cambridgi {zemřel v roce 1884 jako generální poštmistr}[*], na Social Science Congress [sociologickém kongresu]: „Zemědělští nádeníci se začínají vystěhovávat a pachtýři začínají naříkat, že nebudou s to platit tak vysoké renty, jaké obvykle platili, protože práce následkem vystěhovalectví zdražila.“ Zde se tedy vysoká pozemková renta přímo ztotožňuje s nízkou mzdou. A pokud je výše ceny půdy podmíněna touto okolností, která zvyšuje rentu, je zvýšení hodnoty půdy totožné se znehodnocením práce, vysoká cena půdy s nízkou cenou práce.

Totéž platí o Francii. „Pachtovné stoupá, protože na jedné straně stoupá cena chleba, vína, masa, zeleniny a ovoce, a na druhé straně cena práce zůstává nezměněna. Porovnají-li starší lidé účty svých otců, což nás zavede asi o 100 let zpět, shledají, že tenkrát byla cena pracovního dne v zemědělské Francii právě taková jako dnes. Cena masa se od té doby ztrojnásobila… Kdo je obětí tohoto převratu? Boháč, majitel zpachtované půdy, nebo chudák, který na ní pracuje?… Stoupání pachtovného je důkazem neštěstí společnosti.“ („Du Mécanisme de la Société en France et en Angleterre“. Par M. Rubichon. 2. vyd., Paříž 1837, str. 101.)

Příklady renty jako následku srážky jednak z průměrného zisku, jednak z průměrné mzdy:

Výše citovaný Morton, realitní zprostředkovatel a zemědělský inženýr, praví, že v mnoha krajích lze pozorovat, že renta z velkých pachtů je nižší než z malých, protože „o malé pachty je obvykle větší konkurence než o velké pachty a protože drobní pachtýři, kteří jsou zřídka kdy s to uplatnit se v nějakém jiném podnikání než zemědělství, se často uvolí platit rentu, o níž sami vědí, že je příliš vysoká; dohání je k tomu nemožnost najít vhodnější zaměstnání. (John L. Morton: „The Resources of Estates“. Londýn 1858, str. 116.)

Tento rozdíl však podle jeho názoru pozvolna mizí, čemuž prý velmi napomáhá vystěhovalectví, s nímž se setkáváme právě u třídy drobných pachtýřů. Týž Morton uvádí příklad, kdy do pozemkové renty zřejmě vchází srážka přímo ze mzdy pachtýře, a tedy ještě nepochybněji ze mzdy lidí, které pachtýř zaměstnává. A to u pachtů pod 70—80 akrů (30—34 hektarů), které nemohou vydržovat dvojspřežní potah. „Nepracuje-li pachtýř svýma vlastníma rukama stejně pilně jako nějaký dělník, nemůže být ze svého pachtu živ. Přenechá-li práci svým lidem a sám se omezí jen na dozor nad nimi, shledá se vší pravděpodobností velmi záhy, že není s to platit rentu.“ (Tamtéž, str. 118.) Morton z toho vyvozuje, že nejsou-li pachtýři v kraji příliš chudí, neměly by pachty být pod 70 akrů, tak aby si pachtýř mohl držet dva až tři koně.

Neobyčejně moudrý pán je pan Léonce de Lavergne, Membre de l‘Institut et de la Société Centrale d‘Agriculture [člen Institutu a Ústřední zemědělské společnosti ]. Ve své „Economie Rurale de l‘Angleterre“ (citováno podle anglického překladu, Londýn 1855) srovnává roční výtěžek z hovězího dobytka, který ve Francii pracuje a v Anglii ne, protože tam je nahrazen koňmi (str. 42):

Francie: mléko 4 miliony lib. št.      Anglie: mléko 16 milionů lib. št.
  maso 16 milionů lib. št.        maso 20 milionů lib. št.
  práce 8 milionů lib. št.      práce — milionů lib. št.
    28 milionů lib. št.        36 milionů lib. št.

Ale vyšší produkt v Anglii vychází proto, že podle vlastních Lavergnových údajů je tam mléko dvakrát dražší než ve Francii, kdežto u masa počítá v obou zemích stejné ceny (str. 35); anglická produkce mléka je tedy jen 8 milionů liber št. a celková produkce 28 milionů liber št. jako ve Francii. Je to opravdu trochu silné, počítá-li pan Lavergne zároveň s množstvím produktu i s rozdíly v cenách, takže to, že Anglie vyrábí určité předměty dráže než Francie, což nanejvýš znamená větší zisk pro pachtýře a pozemkové vlastníky, vypadá jako přednost anglického zemědělství.

Že pan Lavergne nejen zná hospodářské úspěchy anglického zemědělství, ale sdílí i předsudky anglických pachtýřů a pozemkových vlastníků, dokazuje na str. 48: „S obilninami bývá obvykle spojena velká nevýhoda… vyčerpávají půdu, která je rodí.“ Pan Lavergne nejen věří, že jiné rostliny to nedělají; je přesvědčen, že pícniny a okopaniny půdu obohacují: „Pícniny si berou hlavní prvky ke svému růstu ze vzduchu, a půdě vracejí víc, než si z ní berou; pomáhají tedy dvojím způsobem, jak přímo, tak svou přeměnou v živočišné hnojivo, nahrazovat škodu způsobenou obilninami a jinými plodinami vyčerpávajícími půdu; odtud zásada, že by se měly s těmito plodinami alespoň střídat; v tom záleží norfolkské střídavé hospodářství.“ (Str. 50, 51.)

Není se co divit, že věří-li pan Lavergne anglickým venkovským prosťáčkům tyto pohádky, věří jim také, že po zrušení obilních cel není už mzda britských zemědělských dělníků tak abnormálně nízká jako dříve. Viz, co jsme o tom řekli dříve v knize I, kap. XXIII, 5. [**] Ale poslechněme si ještě také řeč pana Johna Brighta, kterou pronesl v Birminghamu 14. prosince 1865. Když promluvil o 5 milionech rodin, které vůbec nejsou zastoupeny v parlamentě, pokračuje: „Z nich je ve Spojeném království 1 milion, či spíše přes 1 milion zapsáno v neblahém seznamu pauperů. Pak je ještě další milion lidí, kteří se ještě drží tak tak nad hladinou pauperismu, ale stále jim hrozí nebezpečí, že se paupery stanou. Jejich postavení a jejich vyhlídky nejsou o nic lepší. A podívejte se na nevědomé nejnižší vrstvy této části společnosti. Všimněte si jejich postavení vyvržených, jejich chudoby, jejich útrap, jejich naprosté beznaděje. I ve Spojených státech, i v Jižních státech za vlády otroctví každý černoch věřil, že se jednou dočká lepších časů. Ale tito lidé, tato masa nejnižších vrstev v naší zemi musím to tu říci — nemá ani naději na nějaké zlepšení, ani po tom netouží. Četli jste nedávno v novinách zprávičku o Johnu Crossovi, zemědělském dělníku z Dorsetshire? Pracoval 6 dnů týdně, měl výborné vysvědčení od svého zaměstnavatele, u něhož pracoval 24 let za mzdu 8 šilinků týdně. Z této mzdy musel ve své chatrči živit 7 dětí. Aby mohl zatopit své churavé ženě a jejímu kojenci, vzal — podle zákona by se asi řeklo ukradl — dřevěnou košatinu v hodnotě 6 pencí. Za tento přečin byl smírčími soudci odsouzen na 14 či 20 dní do vězení. Věřte mi, že takových případů, jako je případ Johna Crosse, je v celé zemi na tisíce, zejména na Jihu, a že jejich postavení je takové, že ani nejpoctivější badatel nebyl až dosud s to odhalit tajemství, jak se vůbec udržují na živu. A teď obraťte svůj zrak na celou zemi a podívejte se na těchto 5 milionů rodin a na zoufalé poměry této vrstvy obyvatelstva. Nedá se vpravdě říci, že tato masa národa, vyloučená z hlasovacího práva, se plahočí a plahočí a téměř nezná odpočinku? Srovnejte ji s panující třídou — ale udělám-li to, budu obviněn z komunismu… ale srovnejte tento veliký udřený národ bez hlasovacího práva s onou částí, kterou je možno považovat za vládnoucí třídy. Podívejte se na jejich bohatství, na jejich lesk, na jejich přepych. Podívejte se na jejich únavu — neboť i mezi nimi se najde únava, ale to je únava z přesycení — a vizte, jak se ženou s místa na místo, jako by neexistovalo nic jiného než najít nové zábavy.“ („Morning Star“, 14. prosince 1865.)

V dalším textu ukazuji, jak se nadpráce, a tudíž nadvýrobek vůbec zaměňuje s pozemkovou rentou, touto kvantitativně a kvalitativně specificky určenou — alespoň na základě kapitalistického způsobu výroby — částí nadvýrobku. Přirozenou základnou nadpráce vůbec, tj. přírodní podmínkou, bez níž není nadpráce možná, je, že příroda poskytuje nutné životní prostředky — ať v produktech půdy, rostlinných nebo živočišných, nebo v rybolovu atd. — při vynaložení pracovní doby, která nepohltí celý pracovní den. Tato přirozená produktivita zemědělské práce (k níž tu patří pouhé sbírání plodů, lov, rybolov, chov dobytka) je základnou veškeré nadpráce, tak jako je každá práce původně a především zaměřena na opatřování potravy a její výrobu. (Zvíře přece dává zároveň kožišinu, která chrání před zimou v chladnějším podnebí; kromě toho jeskynní obydlí atd.)

Táž záměna nadvýrobku s pozemkovou rentou, jenže jinak vyjádřena, se vyskytuje u pana Dova. Zemědělská práce a průmyslová práce nejsou od sebe původně odděleny; průmyslová práce se přimyká k zemědělské. Nadpráce a nadvýrobek zemědělského kmene, domácího společenství nebo rodiny zahrnuje jak zemědělskou, tak průmyslovou práci. Obě jdou ruku v ruce. Lov, rybolov, zemědělství jsou nemožné bez příslušných nástrojů. Předení, tkaní atd. se zprvu provozují jako vedlejší práce při zemědělství.

Ukázali jsme dříve, že tak jako se práce jednotlivého dělníka dělí na nutnou práci a nadpráci, tak je možno úhrnnou práci dělnické třídy rozdělit tak, že ta část, která vyrábí životní prostředky pro celou dělnickou třídu (včetně výrobních prostředků, jichž je k tomu zapotřebí), vykonává nutnou práci pro celou společnost. Práci, kterou koná celá zbývající část dělnické třídy, je možno považovat za nadpráci. Nutná práce však naprosto nezahrnuje jen zemědělskou práci, nýbrž také práci, která vyrábí všechny ostatní výrobky nutně vcházející do dělníkovy průměrné spotřeby. S hlediska společnosti také jedni vykonávají jen nutnou práci, protože druzí vykonávají jen nadpráci, a naopak. Je to jen dělba práce mezi nimi. Stejně je tomu s dělbou práce mezi zemědělskými a průmyslovými dělníky vůbec. Čistě průmyslovému charakteru práce na jedné straně odpovídá čistě zemědělský charakter na druhé straně. Tato čistě zemědělská práce není dána od přírody, nýbrž sama je produktem, a to velmi moderním, zdaleka ne všude dosaženým produktem společenského vývoje a odpovídá zcela určitému stupni rozvoje výroby. Tak jako se část zemědělské práce zpředmětňuje ve výrobcích, které bud‘ slouží jen přepychu, nebo jsou surovinami pro průmysl, ale naprosto se jich nepoužívá jako potravy, natož pak potravy mas, tak se na druhé straně část průmyslové práce zpředmětňuje ve výrobcích, které jsou nutnými spotřebními předměty jak zemědělských, tak nezemědělských dělníků. Je nesprávné chápat tuto průmyslovou práci — se společenského hlediska — jako nadpráci. Je to zčásti stejně nutná práce jako nutná část zemědělské práce. Ba je to jen osamostatněná forma části průmyslové práce, která byla dříve přirozeně spjata se zemědělskou prací, je to nutný vzájemný doplněk čistě zemědělské práce, která je od ní nyní oddělena. (Díváme-li se na věc po stránce čistě materiální, pak vyrábí např. 500 tkalců na mechanických stavech v mnohem větší míře přebytečnou tkaninu, tj. vyrábí více, než potřebují na oděv pro sebe.)

Konečně, když zkoumáme jevové formy pozemkové renty, tj. pachtovné, které se pod názvem pozemkové renty platí majiteli půdy za její užívání, ať je to k výrobním, nebo ke spotřebním účelům, musíme mít stále na paměti, že cenu věcí, které samy o sobě nemají hodnotu, tj. nejsou produktem práce, jako jím není půda, nebo alespoň se nedají prací reprodukovat, jako starožitnosti, umělecká díla určitých mistrů atd., že cenu takových věcí mohou určovat velmi náhodné kombinace. K tomu, aby se nějaká věc mohla prodat, není zapotřebí nic jiného, než aby byla monopolisovatelná a zcizitelná.

*

Při zkoumání pozemkové renty je třeba se vyhnout třem hlavním omylům, které zatemňují rozbor:

1) Záměně různých forem renty, které odpovídají různým vývojovým stupňům společenského výrobního procesu.

Ať je specifická forma renty jakákoli, všechny její typy mají společné to, že přivlastňování renty je ekonomickou formou, v níž se realisuje pozemkové vlastnictví, a že pozemková renta zase předpokládá pozemkové vlastnictví, to, že určití jedinci vlastní určité kusy zeměkoule, ať už je vlastníkem představitel pospolitosti, jako v Asii, Egyptě apod., nebo ať je pozemkové vlastnictví jen accidens [přídatek_ vlastnictví určitých osob nad osobami bezprostředních výrobců, jako za otrokářského systému nebo za nevolnictví, nebo ať je to čistě soukromé vlastnictví nevýrobců nad přírodou, pouhý vlastnický titul k půdě, nebo konečně ať je to poměr k půdě, o němž se zdá, že je — jako u kolonistů a malorolnických majitelů půdy — při isolované a sociálně nevyvinuté práci přímo zahrnut v přivlastňování a výrobě produktů určitých kusů půdy bezprostředními výrobci.

Tento společný znak různých forem renty — že jsou ekonomickou realisací pozemkového vlastnictví, právní fikce, která dává různým jedincům výhradní právo na určité části zeměkoule — vede k tomu, že se přehlížejí rozdíly.

2) Každá pozemková renta je nadhodnota, produkt nadpráce. Ve své nevyvinuté formě, ve formě naturální renty, je to ještě přímo nadvýrobek. Odtud omyl, že renta odpovídající kapitalistickému způsobu výroby, která je vždy přebytek nad ziskem, tj. nad částí hodnoty zboží, která sama záleží v nadhodnotě (nadpráci) — že tato zvláštní a specifická součást nadhodnoty se vysvětlí tím, že se vysvětlí všeobecné podmínky existence nadhodnoty a zisku vůbec. Tyto podmínky jsou: bezprostřední výrobci musí pracovat déle, než je zapotřebí k reprodukci jejich vlastní pracovní síly, k reprodukci jich samých. Musí konat nadpráci vůbec. To je subjektivní podmínka. A objektivní podmínkou je, že také mohou nadpráci konat, že přírodní podmínky jsou takové, že část pracovní doby, kterou disponují, stačí k jejich reprodukci a sebezáchově jako výrobců, že výroba jejich nutných životních prostředků nepohltí celou jejich pracovní sílu. Plodnost přírody tu tvoří jednu hranici, jedno východisko, jednu základnu. Druhou hranicí je vývoj společenské produktivní síly práce. Zkoumáme-Ii to ještě blíže — poněvadž výroba potravin je první životní podmínkou bezprostředních výrobců a první podmínkou veškeré výroby vůbec, musí práce vynaložená v této výrobě, tedy zemědělská práce v nejširším ekonomickém smyslu tohoto slova, být natolik plodná, aby výroba potravin pro bezprostřední výrobce nepohlcovala celou pracovní dobu, která je k disposici, aby tedy byla možná zemědělská nadpráce, a tudíž zemědělský nadvýrobek. A jdeme-li dále, aby celková zemědělská práce — nutná práce i nadpráce — jedné části společnosti stačila vyrábět nutné potraviny pro celou společnost, tedy i pro nezemědělské dělníky; aby tedy byla možná tato velká dělba práce mezi zemědělci a pracovníky v průmyslu, a rovněž mezi těmi zemědělci, kteří vyrábějí potravu, a těmi, kteří vyrábějí suroviny. Ačkoli práce bezprostředních výrobců potravy se pro ně samy rozpadá na nutnou práci a nadpráci, představuje tak vůči společnosti jen nutnou práci, jíž je zapotřebí k výrobě potravin. Totéž je ostatně u každé dělby práce uvnitř celé společnosti, na rozdíl od dělby práce uvnitř jednotlivé dílny. Je to práce nutná k výrobě zvláštních předmětů — k uspokojování zvláštní společenské potřeby těchto zvláštních předmětů. Je-li toto rozdělení proporcionální, prodávají se výrobky různých skupin za své hodnoty (a jdeme-li dále, za své výrobní ceny), anebo za ceny, které jsou modifikacemi těchto hodnot, resp. výrobních cen, určovanými všeobecnými zákony. Je to ve skutečnosti zákon hodnoty, jak se uplatňuje nikoli vůči jednotlivým zbožím nebo předmětům, nýbrž vždycky vůči souhrnu výrobků zvláštních, dělbou práce osamostatněných společenských sfér výroby; takže nejenže na každé jednotlivé zboží je použito jen nutné pracovní doby, nýbrž i na různé skupiny je z celkové společenské pracovní doby použito jen nutného proporcionálního množství. Neboť podmínkou zůstává užitná hodnota. Ale tak jako užitná hodnota jednotlivého zboží závisí na tom, zda samo o sobě uspokojuje nějakou potřebu, závisí užitná hodnota společenské masy výrobků na tom, zda je tato masa výrobků adekvátní kvantitativně určité společenské potřebě každého zvláštního druhu výrobků, a tudíž na tom, zda je práce mezi různé výrobní sféry rozdělena proporcionálně, úměrně této kvantitativně vymezené společenské potřebě. (Tento bod přibrat při otázce rozdělení kapitálu mezi různé výrobní sféry.) Společenská potřeba, tj. užitná hodnota ve společenském měřítku, tu určuje, jaký díl celkové společenské pracovní doby připadá na různé zvláštní výrobní sféry. Je to však jen týž zákon, který se projevuje už u jednotlivého zboží, totiž: že jeho užitná hodnota je předpokladem jeho směnné hodnoty, a tím i jeho hodnoty. Tento bod má s poměrem mezi nutnou prací a nadprací co dělat jen tolik, že při porušení této proporce nemůže být hodnota zboží, tedy ani nadhodnota v ní vězící realisována. Nechť se např. vyrobí neúměrně mnoho bavlněné tkaniny, ačkoli v celém tomto výrobku, v této tkanině, je realisována jen pracovní doba, která je k tomu za daných podmínek nutná. Ale na toto zvláštní odvětví je vůbec vynaloženo příliš mnoho společenské práce, tj. část výrobku je neužitečná. Celý výrobek lze proto prodat jen tak, jako by byl vyroben v nutné proporci. Tato kvantitativní mez částí společenské pracovní doby, které je možno účelně vynaložit na různé zvláštní výrobní sféry, je jen dále rozvinutý výraz zákona hodnoty vůbec, ačkoli nutná pracovní doba tu nabývá jiného smyslu. K uspokojení společenské potřeby je jí zapotřebí jen tolik a tolik. Mez je tu dána užitnou hodnotou. Společnost může za daných výrobních podmínek na takový a takový jednotlivý druh výrobku vynaložit jen tolik a tolik ze své celkové pracovní doby. Ale subjektivní a objektivní podmínky nadpráce a nadhodnoty vůbec nemají nic společného s určitou formou, ať zisku, nebo renty. Platí pro nadhodnotu jako takovou, ať na sebe bere jakoukoli formu. Pozemkovou rentu tudíž nevysvětlují.

3) Právě při ekonomickém zhodnocování pozemkového vlastnictví, při vzniku pozemkové renty, vystupuje zejména jako zvláštnost ta okolnost, že výše renty není vůbec určována přičiněním toho, kdo rentu pobírá, nýbrž vývojem společenské práce, nezávislým na jeho přičinění, probíhajícím bez jeho účasti. Proto se snadno považuje za zvláštnost renty (a zemědělského výrobku vůbec) něco, co je na základě zbožní výroby — a přesněji řečeno kapitalistické výroby, která je v celém svém rozsahu zbožní výrobou — společné všem výrobním odvětvím a všem jejich výrobkům.

Výše pozemkové renty (a s ní hodnota půdy) se vyvíjí v průběhu společenského vývoje jako výsledek úhrnné společenské práce. Na jedné straně roste se společenským vývojem trh a poptávka po produktech půdy, na druhé straně poptávka po půdě samé jako konkurující výrobní podmínce pro všechna možná, i nezemědělská odvětví podnikání. Přesněji: renta, a s ní hodnota půdy, abychom mluvili jen o vlastní zemědělské rentě, se vyvíjí s trhem pro produkt půdy a tedy s růstem nezemědělského obyvatelstva, s jeho potřebou a jeho poptávkou jednak po potravinách, jednak po surovinách. Je v povaze kapitalistického způsobu výroby, že ustavičně zmenšuje počet zemědělského obyvatelstva v poměru k nezemědělskému, protože v průmyslu (v užším smyslu) je růst konstantního kapitálu proti variabilnímu spojen s absolutním růstem variabilního kapitálu, i když ho relativně ubývá; kdežto v zemědělství se variabilní kapitál, jehož je zapotřebí k exploataci určitého pozemku, zmenšuje absolutně; variabilní kapitál tu tedy může vzrůstat jen tehdy, obdělává-li se nová půda, ale to zase předpokládá ještě větší vzrůst nezemědělského obyvatelstva.

Ve skutečnosti není tento jev specifickou zvláštností zemědělství a jeho výrobků. Naopak, za zbožní výroby a její absolutní formy, kapitalistické výroby, to platí o všech ostatních výrobních odvětvích a o všech ostatních výrobcích.

Tyto výrobky jsou zbožím, užitnými hodnotami, které mají směnnou hodnotu, a to realisovatelnou, zpeněžitelnou směnnou hodnotu, jen potud, pokud jiná zboží pro ně tvoří ekvivalent, pokud jiné výrobky vůči nim vystupují jako zboží a jako hodnoty; tedy potud, pokud se nevyrábějí jako bezprostřední životní prostředky pro své výrobce, nýbrž jako zboží, jako výrobky, které se stávají užitnými hodnotami jen tím, že se přemění ve směnnou hodnotu (peníze), že se zcizí. Trh pro tato zboží se vytváří společenskou dělbou práce; rozdělení produktivních prací přeměňuje produkty těchto prací vzájemně ve zboží, ve vzájemné ekvivalenty, vede k tomu, že jedno zboží slouží jako trh druhému zboží. Není to naprosto nic, co by bylo specifické pro zemědělské výrobky.

Renta se může stát peněžní rentou jen na základě zbožní výroby, přesněji řečeno kapitalistické výroby, a stává se jí tou měrou, jak se stává zemědělská výroba zbožní výrobou, tedy tou měrou, jak se nezemědělská výroba vyvíjí jako samostatná vůči zemědělské výrobě; neboť tou měrou se stává zemědělský výrobek zbožím, směnnou hodnotou a hodnotou. Tou měrou, jak se s kapitalistickou výrobou vyvíjí výroba zboží, a tudíž výroba hodnoty, vyvíjí se výroba nadhodnoty a nadvýrobku. Ale tou měrou, jak se vyvíjí tato výroba, vyvíjí se i schopnost pozemkového vlastnictví zmocňovat se prostřednictvím svého monopolu na půdu stále většího dílu této nadhodnoty, a tím zvyšovat hodnotu své renty a cenu půdy samé. Kapitalista je při utváření této nadhodnoty a tohoto nadvýrobku ještě sám činný. Pozemkový vlastník nemusí dělat nic jiného než prostě zachycovat podíl na nadvýrobku a nadhodnotě, který roste bez jeho přičinění. V tom je zvláštnost jeho postavení, a ne vtom, že hodnota produktů půdy, a tudíž i půdy neustále roste tou měrou, jak se pro ně rozšiřuje trh, jak roste poptávka po nich a s ní i svět zboží, který stojí proti produktu půdy, tj. jinak řečeno, jak roste množství nezemědělských výrobců zboží a nezemědělské zbožní produkce. Ale protože se to děje bez jeho přičinění, zdá se, jako by to byla nějaká jeho specifická zvláštnost, že množství hodnoty, množství nadhodnoty a přeměna části této nadhodnoty v pozemkovou rentu závisí na společenském výrobním procesu, na vývoji zbožní výroby vůbec. Proto chce např. Dove vyvodit rentu z toho. Tvrdí, že renta nezávisí na množství zemědělského produktu, nýbrž na jeho hodnotě; ta však závisí na počtu a produktivitě nezemědělského obyvatelstva. Ale vždyť platí o každém jiném výrobku, že se stává zbožím jen tou měrou, jak roste jednak množství, jednak rozmanitost řady jiných zboží, která tvoří jeho ekvivalenty. Ukázali jsme to již při všeobecném výkladu hodnoty. Na jedné straně závisí směnitelnost nějakého výrobku vůbec na rozmanitosti zboží existujícího kromě něho. Na druhé straně na tom závisí zejména množství, v němž může být tento výrobek sám vyráběn jako zboží.

Žádný výrobce, ani průmyslový, ani zemědělský, vzat sám o sobě, nevyrábí hodnotu ani zboží. Jeho výrobek se stává hodnotou a zbožím jen v určité souvislosti společenských vztahů. Za prvé pokud je výrazem společenské práce, tedy pokud je vlastní pracovní doba daného výrobce částí společenské pracovní doby vůbec; za druhé: tento společenský charakter výrobcovy práce se projevuje jako společenský charakter, vlastní jeho výrobku, v peněžním charakteru tohoto výrobku a v jeho všeobecné směnitelnosti, určované cenou.

Na jedné straně se tedy místo toho, aby se vysvětlila renta, vysvětluje nadhodnota nebo při ještě omezenějším pojetí nadvýrobek vůbec, a na druhé straně se dělá ta chyba, že charakter, který je vlastní všem výrobkům jako zboží a hodnotám, se připisuje výhradně zemědělským výrobkům. A ještě více se to zplošťuje, když se od všeobecného určení hodnoty přechází k realisaci určité zbožní hodnoty. Každé zboží může realisovat svou hodnotu jen v procesu oběhu, a to, zda ji realisuje a nakolik ji realisuje, závisí po každé na tržních podmínkách.

Není tedy zvláštností pozemkové renty, že se zemědělské výrobky vyvíjejí v hodnoty a jako hodnoty, tj. že vystupují jako zboží vůči jiným druhům zboží a nezemědělské výrobky vystupují vůči nim jako zboží, čili že se vyvíjejí jako zvláštní výrazy společenské práce. Zvláštnost je v tom, že s podmínkami, za nichž se zemědělské výrobky vyvíjejí jako hodnoty (zboží), a s podmínkami realisace jejich hodnot se vyvíjí i moc pozemkového vlastnictví přivlastňovat si stále větší část těchto hodnot, vytvářených bez jeho přičinění, že se stále větší část nadhodnoty přeměňuje v pozemkovou rentu.

__________________________________

Poznámky:

26 Nemůže být nic směšnějšího než Hegelův výklad soukromého pozemkového vlastnictví. Člověk jako osoba musí svou vůli učinit skutečností jako duši vnější přírody, musí se proto této přírody zmocnit a udělat z ní svůj soukromý majetek. Má-li to být určení „osoby“ jako takové, člověka jako osoby, vyplývalo by z toho, že každý člověk musí být vlastníkem půdy, aby se uskutečnil jako osoba. Svobodné soukromé vlastnictví půdy — výtvor velmi moderní — není podle Hegela určitý společenský vztah, nýbrž vztah člověka jako osoby k „přírodě“, „absolutní právo člověka přivlastňovat si všechny věci“. (Hegel: „Philosophie des Rechts“, Berlín 1840, str. 79.) Především je jasné, že svou „vůlí“ se jednotlivá osoba nemůže uplatnit jako vlastník proti cizí vůli, která se také chce ztělesnit v témž kusu země. K tomu je zapotřebí docela jiných věcí než dobré vůle. Kromě toho nelze vůbec odhadnout, kam až „osoba“ půjde v uskutečňování své vůle, realisuje-li se její vůle v celé zemi, nebo potřebuje-li celou kupu zemí, aby jejich přivlastněním „manifestovala svrchovanost mé vůle vůči věci“. Zde se také Hegel dostává do slepé uličky. „Akt zmocnění se něčeho má zcela jedinečný ráz; zmocňuji se jen toho, čeho se dotýkám svým tělem, ale další věc je přitom, že vnější věci mají větší rozsah, než mohu obsáhnout. S tím, co mám, souvisí vždy něco jiného. Zmocňuji se rukou, ale dosah této ruky může být rozšířen.“ (Str. 90.) Ale s tímto jiným souvisí zase ještě něco jiného, a tak mizí hranice, kam až se má moje vůle jako duše vlít do půdy. „Mám-li něco, jde hned rozum dál, aby bylo moje nejen to, co přímo mám, ale i to, co s tím souvisí. Zde musí nastoupit positivní právo se svým ustanovením, neboť z pojmu nelze odvodit nic více.“ (Str. 91.) Je to neobyčejně naivní přiznání „pojmu“ a dokazuje to, že pojem, který se hned předem dopouští chyby, že zcela určitou a buržoasní společnosti náležející právní představu o pozemkovém vlastnictví považuje za absolutní, vůbec „nic“ nechápe ze skutečných podob tohoto pozemkového vlastnictví. V tom je zároveň obsaženo přiznání, že s měnícími se potřebami společenského, tj. ekonomického vývoje, může a musí „positivní právo“ měnit svá ustanovení.

27 Úplně konservativní zemědělští chemikové, jako na př. Johnston, přiznávají, že opravdu racionální zemědělství má v soukromém vlastnictví nepřekonatelnou překážku, na kterou naráží na každém kroku. Totéž činí spisovatelé, kteří jsou obhájci ex professo [z povolání] monopolu soukromého vlastnictví nad zeměkoulí, jako např. pan Charles Comte ve dvousvazkovém díle, jehož speciálním účelem je obhajoba soukromého vlastnictví. „žádný národ,“ praví, „nemůže dosáhnout stupně blahobytu a moci, odpovídajícího jeho přirozenosti, nedostane-li se každé části půdy, která jej živí, určení, které je nejvíce v souladu se všeobecným zájmem. Aby byl jeho bohatství zajištěn veliký rozvoj, musela by disposici nad každým jednotlivým kusem jeho území vzít do rukou pokud možno jediná a hlavně osvícená vůle a postarat se o to, aby každý kus přispíval k prospěchu všech ostatních. Ale existence takové vůle… by se nesrovnávala s rozdělením půdy na soukromé pozemky... a s možností, zaručenou každému vlastníku, téměř neomezeně podle svého uvážení nakládat se svým majetkem.“ — Johnston, Comte aj. mají při rozporu mezi vlastnictvím a racionální agronomií na zřeteli jen nutnost obdělávat půdu nějaké země jako jediný celek. Avšak závislost pěstování jednotlivých zemědělských plodin na výkyvech tržních cen a ustavičné střídání těchto kultur při těchto výkyvech cen, celý duch kapitalistické výroby, který je zaměřen na bezprostřední rychlý peněžní výdělek, je v rozporu se zemědělstvím, které má zajistit všechny stálé životní podmínky po sobě jdoucích lidských generaci. Pádným příkladem toho jsou lesy, v nichž se hospodaří někdy jakž takž ve shodě s všeobecným zájmem jen tam, kde nejsou soukromým vlastnictvím, nýbrž jsou ve státní správě.

28 „Misère de Ia Philosophie“, str. 165 [Viz K. Marx: „Bída filosofie“, 1950, str. 139.] Činím tam rozdíl mezi terre-matière [hmotou půdy] a terre-capital [půdou jako kapitálem]. „Musíme pouze vložit do pozemků, které jsou již proměněny ve výrobní prostředek, další kapitál, abychom rozmnožili kapitál pozemkový, aniž zvětšíme hmotu půdy, tj. rozlohu půdy... Půda jako kapitál není o nic věčnější než každý jiný kapitál… Pozemkový kapitál je kapitál fixní, avšak fixní kapitál se opotřebuje zrovna tak jako kapitály oběžné.“

29 Pravím „může“, protože za jistých okolností je tento úrok regulován zákonem pozemkové renty, a tudíž, jako např. při konkurenci nových půd s velkou přirozenou úrodností, může zmizet.

30 Viz Jamese Andersona (1739 – 1808; anglický ekonom, předchůdce Ricardův v theorii renty) a Careye (Henry Charles 1793 – 1879; americký vulgární ekonom; hlásal harmonii kapitálu a práce, neboť hodnotu prý určují reprodukční náklady a akumulovaný kapitál se neustále znehodnocuje. Nesouhlasil s Ricardovou theorií renty).

31 Viz Anti-Corn-Law Prize-Essays. Přesto však obilní zákony stále udržovaly ceny na uměle vysoké úrovni. Pro lepší pachtýře to byla výhoda. Těžili ze stagnace, v níž ochranné clo udržovalo velkou část pachtýřů, kteří se spoléhali, ať důvodně či bezdůvodně, na výjimečnou průměrnou cenu.

32 John C. Morton: „The Forces used in Agriculture“. Přednáška v londýnské Society of Arts [Vědecké společnosti] v roce 1860, založená na autentických dokumentech, sebraných přibližně u 100 pachtýřů z 12 skotských a 35 anglických hrabství.

* Dáno do svorek podle fotokopie Marxova rukopisu. Ve vydání z roku 1894 závorky nejsou. (Pozn. red. čes. vydání)

** K. Marx: „Kapitál“, díl I, 1953, kap. XXIII, 5, zde

‹— Kapitál III. díl – kapitola XXXVI. | Kapitál III. díl – Obsah | Kapitál III. díl – kapitola XXXVIII.—›