Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola padesátá
Zdání, které budí konkurence
Ukázali jsme, že se hodnota zboží, čili výrobní cena regulovaná jejich celkovou hodnotou, rozpadá na:
1) Část hodnoty, která nahrazuje konstantní kapitál čili která představuje minulou práci spotřebovanou ve formě výrobních prostředků při zhotovování zboží; zkrátka hodnotu nebo cenu, s níž tyto výrobní prostředky vešly do procesu výroby zboží. Nemluvíme tu nikdy o jednotlivém zboží, nýbrž o zbožním kapitálu, tj. o formě, v níž se zračí výrobek kapitálu za určitý časový úsek, např. za rok; jednotlivé zboží je jen prvkem zbožního kapitálu, který se ostatně co do hodnoty také rozpadá analogicky na tytéž součásti.
2) Variabilní část hodnoty kapitálu, která tvoří důchod dělníka a přeměňuje se pro něj ve mzdu, kteroužto mzdu tedy dělník v této variabilní části hodnoty reprodukoval; zkrátka část hodnoty, v níž se zračí zaplacená část práce, nově přidaná při výrobě zboží k první, konstantní části hodnoty.
3) Nadhodnotu, tj. část hodnoty zbožního výrobku, v níž se zračí nezaplacená práce čili nadpráce. Tato poslední část hodnoty zase na sebe bere samostatné formy, které jsou zároveň formami důchodu; formu zisku z kapitálu (úroku z kapitálu jako takového a podnikatelského zisku z kapitálu jako fungujícího kapitálu) a formu pozemkové renty, která připadá majiteli půdy spolupůsobící ve výrobním procesu. Součásti 2 a 3, tj. součást hodnoty, která vždy přijímá formu důchodu — v podobě mzdy (ovšem až poté, když napřed prošla formou variabilního kapitálu), zisku a renty — liší se od konstantní součásti 1 tím, že je to celá hodnota, v níž se zpředmětňuje práce nově přidaná k oné konstantní části, k výrobním prostředkům zboží. Nepřihlížíme-li pak ke konstantní části hodnoty, je správné tvrdit, že se hodnota zboží, pokud tak představuje nově přidanou práci, vždy rozpadá na tři části, které tvoří tři formy důchodu, na mzdu, zisk a rentu[58], jejichž velikosti hodnoty, tj. alikvotní části z celkové hodnoty, jsou určovány různými, specifickými zákony, které jsme vyložili dříve. Ale bylo by nesprávné tvrdit obráceně, že hodnota mzdy, míra zisku a míra renty tvoří samostatné ustavující prvky hodnoty, jejichž složením — ponecháme-li stranou konstantní součást — vzniká hodnota zboží; jinak řečeno, bylo by nesprávné tvrdit, že to jsou složky zbožní hodnoty nebo výrobní ceny.[59]
Rozdíl se tu pozná ihned.
Dejme tomu, že hodnota výrobku kapitálu 500 by byla = 400c + 100v + 150m = 650; že 150m se zase rozpadá na 75 zisku + 75 renty. Abychom se vyhnuli zbytečným obtížím, dejme tomu dále, že tento kapitál má průměrné složení, takže jeho výrobní cena se shoduje s jeho hodnotou; je to shoda, k níž dochází vždy, když výrobek tohoto jednotlivého kapitálu může být považován za výrobek části celkového kapitálu, odpovídající jeho velikosti.
Zde činí mzda, měřená variabilním kapitálem, 20% zálohovaného kapitálu; nadhodnota, v poměru k celkovému kapitálu, 30%, totiž 15% zisk a 15% renta. Celá součást hodnoty zboží, v níž je zpředmětněna nově přidaná práce, se rovná 100v + 150m = 250. Její velikost je nezávislá na tom, jak se štěpí na mzdu, zisk a rentu. Ze vzájemného poměru těchto částí vidíme, že pracovní síla, která byla zaplacena 100 v penězích, řekněme 100 librami št., dodala množství práce, zračící se v množství peněz 250 liber št. Z toho vidíme, že dělník vykonal 1½ krát více nadpráce než práce pro sebe. Byl-li pracovní den 10 hodinám, pracoval 4 hodiny pro sebe a 6 hodin pro kapitalistu. Práce dělníků zaplacených 100 librami št. se tedy zračí v peněžní hodnotě 250 liber št. Kromě této hodnoty 250 liber št. není mezi dělníka a kapitalistu a mezi kapitalistu a pozemkového vlastníka co rozdělit. Je to celá hodnota přidaná k hodnotě výrobních prostředků rovnající se 400. Zbožní hodnota 250, takto vyrobená a určená množstvím práce v ní zpředmětněném, je tedy hranicí dividend, které z ní mohou dostat dělník, kapitalista a pozemkový vlastník ve formě důchodu, ve formě mzdy, zisku a renty.
Dejme tomu, že kapitál téhož organického složení, tj. s týmž poměrem mezi použitou živou pracovní silou a konstantním kapitálem uváděným do pohybu, je nucen za tutéž pracovní sílu, která uvádí do pohybu konstantní kapitál 400, platit 150 liber št. místo 100; dejme tomu dále, že se nadhodnota dělí v jiném poměru na zisk a rentu. Protože předpokládáme, že variabilní kapitál 150 liber št. uvádí do pohybu totéž množství práce jako dříve kapitál 100, byla by nově vyrobená hodnota i nyní = 250 a hodnota celkového výrobku i nyní = 650, ale měli bychom pak: 400c + 150v + l00m; a těchto 100m by se rozpadalo řekněme na 45 zisku + 55 renty. Proporce, v níž se nověvyrobená celková hodnota rozděluje na mzdu, zisk a rentu, by byla úplně jiná; úplně jiná by byla i velikost celkového zálohovaného kapitálu, ačkoli tento kapitál uvádí do pohybu jen totéž celkové množství práce jako dříve. Mzda by činila 273/11%, zisk 82/11%, renta 10% zálohovaného kapitálu; celková nadhodnota tedy něco přes 18%.
V důsledku zvýšení mzdy by se změnila velikost nezaplacené části celkové práce a tím i velikost nadhodnoty. Dělník by při desetihodinovém pracovním dni pracoval 6 hodin pro sebe a jen 4 hodiny pro kapitalistu. Také poměr mezi ziskem a rentou by byl jiný; zmenšená nadhodnota by se dělila mezi kapitalistu a pozemkového vlastníka ve změněném poměru. Konečně, protože hodnota konstantního kapitálu zůstala nezměněna a hodnota zálohovaného variabilního kapitálu stoupla, zračila by se zmenšená nadhodnota v ještě více zmenšené míře hrubého zisku; mírou hrubého zisku tu rozumíme poměr celkové nadhodnoty k celému zálohovanému kapitálu.
Změna v hodnotě mzdy, v míře zisku a v míře renty, ať by byl účinek zákonů regulujících vzájemný poměr těchto částí jakýkoli, mohla by se pohybovat jen v mezích, které klade nově vytvořená zbožní hodnota 250. Výjimka by mohla nastat jen tehdy, kdyby se renta zakládala na monopolní ceně. To by nijak nezměnilo zákon, nýbrž jen by to zkomplikovalo zkoumání. Neboť kdybychom v tomto případě zkoumali jen sám výrobek, našli bychom změnu jen v rozdělení nadhodnoty; kdybychom však zkoumali jeho relativní hodnotu ve srovnání s jinými zbožími, našli bychom jen tu odlišnost, že část nadhodnoty z nich byla přenesena na toto specifické zboží.
Rekapitulujme:
Hodnota výrobku Nová
hodnotaMíra
nadhodnotyMíra
hrubého ziskuPrvní případ: 400c + 100v + 150m = 650 250 150% 30% Druhý případ: 400c + 150v + 100m = 650 250 66⅔% 182/11% Za prvé klesá nadhodnota o třetinu své dřívější částky, ze 150 na 100. Míra zisku klesá o něco více než o třetinu, z 30% na 18%, protože vychází z poměru zmenšené nadhodnoty k vzrostlému zálohovanému celkovému kapitálu. Neklesá však zdaleka v témž poměru jako míra nadhodnoty. Ta klesá ze 150/100 na 100/150, tedy ze 150% na 66⅔%, kdežto míra zisku klesá jen ze 150/500 na 100/550 čili z 30% na 182/11%. Míra zisku klesá tedy poměrně více než masa nadhodnoty, ale méně než míra nadhodnoty. Dále se ukazuje, že hodnoty i množství výrobků zůstávají nezměněny, používá-li se i nadále téhož množství práce, ačkoli se zálohovaný kapitál zvětšil, protože se zvětšila jeho variabilní součást. Toto zvětšení zálohovaného kapitálu by ovšem velmi pocítil kapitalista, který by začínal nový podnik. Ale s hlediska reprodukce jako celku neznamená vzrůst variabilního kapitálu nic jiného, než že se větší část hodnoty nově vytvořené nově přidanou prací přeměňuje ve mzdu, a tudíž především ve variabilní kapitál místo v nadhodnotu a nadvýrobek. Hodnota výrobku tedy zůstává táž, protože je omezena na jedné straně konstantní kapitálovou hodnotou = 400, na druhé straně číslicí 250, v níž se zračí nově přidaná práce. Obě tyto veličiny však zůstaly nezměněny. Tento výrobek, pokud by sám zase vcházel do konstantního kapitálu, by v téže velikosti hodnoty i nadále představoval stejné množství užitné hodnoty; totéž množství prvků konstantního kapitálu by si tedy uchovalo tutéž hodnotu. Jinak by tomu bylo, kdyby mzda stoupla nikoli proto, že by dělník dostával větší část své vlastní práce, nýbrž kdyby dostával větší část své vlastní práce proto, že klesla produktivita práce. Pak by celková hodnota, v níž by se zračilo totéž množství práce, zaplacené i nezaplacené, zůstala nezměněna; ale množství výrobku, v němž by se zračilo toto množství práce, by se zmenšilo, stoupla by tedy cena každé alikvotní části výrobku, protože každá část by představovala více práce. Zvýšená mzda 150 by nepředstavovala více výrobku než dříve mzda 100; zmenšená nadhodnota 100 by představovala jen ⅔ výrobku proti dřívějšku, 66⅔ množství užitných hodnot, které se dříve zračily ve 100. V tomto případě by zdražil i konstantní kapitál, pokud by do něho vešel tento výrobek. Nebyl by to však následek zvýšení mzdy, nýbrž zvýšení mzdy by bylo následkem zdražení zboží a následkem zmenšené produktivity téhož množství práce. Vzniká tu zdání, jako by výrobek bylo zdražilo zvýšení mzdy; zvýšení mzdy však tu není příčinou, nýbrž následkem změny v hodnotě zboží, způsobené sníženou produktivitou práce.
Kdyby naproti tomu za jinak stejných okolností — tj. v případě, že by se totéž množství vynaložené práce i nadále zračilo ve 250 — hodnota výrobních prostředků jí použitých stoupla nebo klesla, stoupla by nebo klesla hodnota téhož množství výrobků o tutéž veličinu. 450c + 100v + 150m dává hodnotu výrobku = 700, kdežto 350c + 100v + 150m dává pro hodnotu téhož množství výrobků jen 600 proti dřívějším 650. Roste-li tedy nebo zmenšuje-li se zálohovaný kapitál uváděný do pohybu týmž množstvím práce, stoupá nebo klesá za jinak stejných okolností hodnota výrobku, je-li zvětšení nebo zmenšení zálohovaného kapitálu způsobeno změnou ve velikosti hodnoty jeho konstantní části. Je-li však zvětšení nebo zmenšení zálohovaného kapitálu způsobeno změnou ve velikosti hodnoty variabilní části kapitálu při nezměněné produktivitě práce, pak se hodnota výrobku nemění. Zvětšení nebo zmenšení hodnoty konstantního kapitálu není vyváženo žádným protichůdným pohybem. Zvětšení nebo zmenšení hodnoty variabilního kapitálu při nezměněné produktivitě práce je vyváženo opačným pohybem nadhodnoty, takže hodnota variabilního kapitálu plus nadhodnota, tedy hodnota nově přidaná prací k výrobním prostředkům a nově vyjádřená ve výrobku, zůstává nezměněna.
Je-li naproti tomu zvětšení nebo zmenšení hodnoty variabilního kapitálu způsobeno zdražením nebo poklesem ceny zboží, tj. poklesem nebo vzestupem produktivity práce použité při tomto vkladu kapitálu, působí to na hodnotu výrobku. Ale vzestup nebo pokles mzdy tu není příčinou, nýbrž jen následkem.
Kdyby však v hořejším příkladě, při nezměněném konstantním kapitálu = 400c, nebyla změna ze 100v + 150m na 150v + l00m, tedy vzrůst variabilního kapitálu, způsobena poklesem produktivity práce v tomto zvláštním odvětví, např. v přádelnictví bavlny, nýbrž třeba v zemědělství, které dodává dělníkovi potraviny, tedy zdražením těchto potravin, zůstala by hodnota výrobku nezměněna. Hodnota 650 by se i nadále zračila v témž množství bavlněné příze.
Z toho, co bylo vyloženo, vysvítá dále: zmenší-li se výdaj konstantního kapitálu úsporou a pod. ve výrobních odvětvích, jejichž výrobky vcházejí do spotřeby dělníků, mohlo by to, právě tak jako samo přímé zvýšení produktivity používané práce, vyvolat snížení mzdy — protože by to zlevnilo životní prostředky dělníka — a tudíž vzrůst nadhodnoty; takže míra zisku by tu rostla ze dvou příčin, jednak proto, že se zmenšuje hodnota konstantního kapitálu, jednak proto, že roste nadhodnota. Když jsme zkoumali přeměnu nadhodnoty v zisk, předpokládali jsme, že mzda neklesá, nýbrž zůstává stálá, protože tam nám šlo o to, prozkoumat kolísání míry zisku nezávisle na změnách míry nadhodnoty. Kromě toho jsou zákony, které jsme tam vyvodili, všeobecné a platí i pro vklady kapitálu, jejichž výrobky nevcházejí do spotřeby dělníka, u nichž tedy změny v hodnotě výrobku nemají vliv na mzdu.
*
To, že se hodnota, kterou nově přidaná práce ročně nově přidává k výrobním prostředkům čili konstantní části kapitálu, odděluje a štěpí na různé formy důchodu: na mzdu, zisk a rentu, nemění tedy nic na hranicích hodnoty, na sumě hodnoty, která se rozděluje mezi tyto různé kategorie; právě tak jako změny ve vzájemném poměru těchto jednotlivých částí nemohou změnit jejich součet, tuto danou velikost hodnoty. Dané číslo 100 zůstává pořád stejné, ať se rozdělí na 50 + 50, nebo na 20 + 70 + 10, nebo na 40 + 30 + 30. Část hodnoty výrobku, která se rozpadá na tyto důchody, je určena, právě tak jako konstantní část hodnoty kapitálu, hodnotou zboží, tj. množstvím práce, která je v něm v každém daném případě zpředmětněna. Je tedy za prvé dáno množství zbožní hodnoty, které se rozděluje na mzdu, zisk a rentu; tedy absolutní hranice součtu jednotlivých částí hodnoty tohoto zboží. Za druhé, pokud jde o samy jednotlivé kategorie, jsou jejich průměrné a regulující hranice rovněž dány. Mzda tvoří základnu tohoto jejich ohraničení. Po jedné stránce je regulována přírodním zákonem; její minimální hranice je dána fysickým minimem životních prostředků, které musí dělník dostávat, aby mohl uchovat a reprodukovat svou pracovní sílu, tedy určitým množstvím zboží. Hodnota tohoto zboží je určena pracovní dobou, jíž je zapotřebí k jeho reprodukci, tedy tou částí práce nově přidávané k výrobním prostředkům čili tou částí každého pracovního dne, kterou dělník potřebuje k výrobě a reprodukci ekvivalentu hodnoty těchto nutných životních prostředků. Rovnají-li se na př. jeho průměrné denní životní prostředky svou hodnotou 6 hodinám průměrné práce, musí průměrně 6 hodin denně pracovat pro sebe. Skutečná hodnota jeho pracovní síly se od tohoto fysického minima odchyluje; je rozdílná podle podnebí a podle stavu společenského vývoje; závisí nejen na fysických, nýbrž i na historicky vzniklých společenských potřebách, které se stávají druhou přirozeností. Ale v každé zemi v daném období je tato regulující průměrná mzda danou veličinou. Hodnotě všech ostatních důchodů je tak vymezena hranice. Jejich hodnota se vždy rovná hodnotě, v níž se ztělesňuje celkový pracovní den (který se tu kryje s průměrným pracovním dnem, protože zahrnuje celkové množství práce, uváděné do pohybu celkovým společenským kapitálem), minus ta jeho část, která se ztělesňuje ve mzdě. Její hranice je tedy dána hranicí hodnoty, v níž se vyjadřuje nezaplacená práce, tj. množstvím této nezaplacené práce. Má-li část pracovního dne, kterou dělník potřebuje k reprodukci hodnoty své mzdy, krajní mez ve fysickém minimu jeho mzdy, má druhá část pracovního dne, v níž se zračí jeho nadpráce, tedy i část hodnoty, která vyjadřuje nadhodnotu, mez ve fysickém maximu pracovního dne, tj. v úhrnném množství denní pracovní doby, které dělník vůbec může dát, má-li si přitom uchovat a reprodukovat svou pracovní sílu. Protože v tomto zkoumání jde o rozdělování hodnoty, v níž se zračí celková práce nově přidávaná za rok, může tu být pracovní den považován za stálou veličinu, a předpokládá se jako taková, ať se sebevíce nebo sebeméně odchyluje od svého fysického maxima. Absolutní hranice části hodnoty, která tvoří nadhodnotu a rozpadá se na zisk a pozemkovou rentu, je tedy dána; je určena přebytkem nezaplacené části pracovního dne nad zaplacenou částí, tedy částí hodnoty celkového výrobku, v níž se uskutečňuje nadpráce. Nazveme-li, jak jsem to učinil, nadhodnotu omezenou těmito hranicemi a vypočítanou z celkového zálohovaného kapitálu ziskem, rovná se tento zisk co do absolutní velikosti nadhodnotě, jeho hranice jsou tedy určeny stejně zákonitě jako hranice nadhodnoty. A pokud jde o výši míry zisku, je to rovněž veličina sevřená do jistých hranic, určených hodnotou zboží. Je to poměr celkové nadhodnoty k celkovému společenskému kapitálu zálohovanému na výrobu. Je-li tento kapitál = 500 (třeba milionů) a nadhodnota = 100, je absolutní hranicí míry zisku 20%. Rozdělování společenského zisku podle této míry mezi kapitály vložené do různých výrobních sfér vytváří výrobní ceny, odchylující se od hodnot zboží, a ty jsou skutečně regulujícími průměrnými tržními cenami. Ale tato odchylka neruší ani určování cen hodnotami, ani zákonité hranice zisku. Rovná-li se hodnota zboží kapitálu spotřebovanému na toto zboží plus nadhodnotě v něm vězící, rovná se jeho výrobní cena kapitálu na ně spotřebovanému plus nadhodnotě, která na ně připadá podle všeobecné míry zisku, tedy na př. 20% z kapitálu, zálohovaného na jeho výrobu, a to jak spotřebovaného, tak pouze použitého. Ale tato přirážka 20% sama je určena nadhodnotou vyrobenou celkovým společenským kapitálem a jejím poměrem k hodnotě kapitálu; a proto činí 20%, a ne 10 nebo 100. Přeměna hodnot ve výrobní ceny tedy neruší hranice zisku, mění jen rozdělování zisku mezi různé jednotlivé kapitály, z nichž se skládá společenský kapitál, rozděluje jej mezi ně rovnoměrně, podle toho, jakou část tohoto celkového kapitálu každý z nich tvoří. Tržní ceny stoupají nad tyto regulující výrobní ceny a klesají pod ně, ale tyto výkyvy se navzájem ruší. Podíváme-li se na ceníky za delší období a vynecháme-li případy, kdy se skutečná hodnota zboží mění proto, že se změnila produktivita práce, a rovněž případy, kdy živelné nebo společenské pohromy způsobily poruchy ve výrobním procesu, podivíme se za prvé poměrně úzkým hranicím odchylek a za druhé tomu, s jakou pravidelností se vyrovnávají. Setkáme se tu s touž vládou regulujících průměrů, jak je dokázal Quételet u sociálních jevů. Nenaráží-li vyrovnávání hodnot zboží na výrobní ceny na překážky, není renta nic jiného než diferenciální renta, tj. omezuje se na vyrovnávání mimořádných zisků, které by regulující výrobní ceny dávaly části kapitalistů a které si nyní přivlastňuje pozemkový vlastník. Zde tedy má renta určitou hranici hodnoty v odchylkách individuálních měr zisku, vyvolávaných regulováním výrobních cen všeobecnou mírou zisku. Klade-li pozemkové vlastnictví vyrovnávání hodnot zboží na výrobní ceny překážky a přivlastňuje-li si absolutní rentu, je tato absolutní renta omezena přebytkem hodnoty zemědělských výrobků nad jejich výrobní cenou, tedy přebytkem nadhodnoty v nich obsažené nad ziskem připadajícím na kapitály podle všeobecné míry zisku. Tento rozdíl pak je hranicí renty, která je stále jen určitou částí dané a ve zboží obsažené nadhodnoty.
Kdyby konečně vyrovnávání nadhodnoty na průměrný zisk narazilo v různých výrobních sférách na překážku v podobě umělých nebo přirozených monopolů, a zejména v monopolu pozemkového vlastnictví, takže by byla možná monopolní cena, která by stoupla nad výrobní cenu a nad hodnotu zboží, na něž monopol působí, nebyly by tím hranice dané hodnotou zboží zrušeny. Monopolní cena určitého zboží by jen přenesla část zisku výrobců ostatního zboží na zboží s monopolní cenou. Došlo by nepřímo k místní poruše v rozdělení nadhodnoty mezi různé výrobní sféry, tato porucha by však ponechala samu hranici této nadhodnoty nezměněnu. Kdyby zboží s monopolní cenou vešlo do nutné spotřeby dělníka, zvýšilo by mzdu a tím snížilo nadhodnotu, kdyby se dělníkovi i nadále platila hodnota jeho pracovní síly. Takové zboží by mohlo stlačit mzdu pod hodnotu pracovní síly, ale jen potud, pokud by mzda přesahovala hranici fysického minima. Pak by se monopolní cena platila na úkor reálné mzdy (tj. množství užitných hodnot, které by dělník dostával za totéž množství práce) a zisku ostatních kapitalistů. Hranice, v nichž by monopolní cena zasáhla normální regulování cen zboží, by byly pevně určeny a daly by se přesně vypočítat.
Jako má rozdělení hodnoty zboží, nově přidané a vůbec převeditelné na důchod, dané a regulující hranice v poměru mezi nutnou prací a nadprací, mezi mzdou a nadhodnotou, má je rozdělení nadhodnoty na zisk a pozemkovou rentu v zákonech, které regulují vyrovnávání míry zisku. Při štěpení na úrok a podnikatelský zisk je hranicí jich obou dohromady průměrný zisk. Ten dává danou veličinu hodnoty, o kterou se mají a jedině mohou rozdělit. Určitý poměr, v jakém se dělí, je tu náhodný, tj. je určen výhradně konkurenčními poměry. Zatím co jinak rovnováha poptávky a nabídky ruší odchylky tržních cen od průměrných cen, které je regulují, tj. ruší vliv konkurence, zde působí jako moment jedině určující. Ale proč? Protože týž činitel výroby, kapitál, musí zde rozdělit dávku nadhodnoty, která na něj připadá, mezi dva majitele téhož činitele výroby. Ale to, že zde není určitá, zákonitá hranice pro dělbu průměrného zisku, neruší jeho hranice jako části hodnoty zboží, právě tak jako se nijak nedotýká hranic tohoto zisku fakt, že si dva společníci nějakého podniku z různých vnějších důvodů rozdělují zisk nestejně.
Rozpadá-li se tedy část zbožní hodnoty, v níž se zračí práce nově přidaná k hodnotě výrobních prostředků, na různé části, které ve formě důchodů přijímají vůči sobě navzájem samostatnou podobu, nijak z toho nevyplývá, že je třeba mzdu, zisk a pozemkovou rentu považovat za ustavující prvky, jejichž složením čili součtem by vznikala regulující cena (natural price, prix nécessaire) zboží; takže by původní jednotkou, která se rozpadá na tyto tři části, nebyla hodnota zboží — bez konstantní části hodnoty — nýbrž obráceně, cena každé z těchto tří částí by se určovala samostatně a cena zboží by se tvořila teprve součtem těchto tří nezávislých veličin. Ve skutečnosti je hodnota zboží předem daná veličina, úhrn hodnoty mzdy, zisku a renty, ať jsou jejich relativní velikosti jakékoli. V uvedeném nesprávném pojetí jsou mzda, zisk a renta tři samostatné hodnotové veličiny, jejichž úhrnná velikost vytváří, vymezuje a určuje velikost hodnoty zboží.
Především je jasné, že kdyby mzda, zisk a renta skládaly cenu zboží, týkalo by se to právě tak konstantní části zbožní hodnoty jako druhé části, v níž se zračí variabilní kapitál a nadhodnota. Této konstantní části si tu tedy nemusíme všímat, protože hodnota zboží, z nichž se skládá, by se rovněž převáděla na úhrn hodnot mzdy, zisku a renty. Jak jsme již poznamenali, tento názor popírá samu existenci takové konstantní části hodnoty.
Je dále jasné, že tu odpadá všechen pojem hodnoty. Zůstává už jen představa ceny v tom smyslu, že se majitelům pracovní síly, kapitálu a půdy platí určité množství peněz. Ale co jsou peníze? Peníze nejsou věc, nýbrž určitá forma hodnoty, tedy zase předpokládají hodnotu. Řekněme tedy, že se za tyto výrobní prvky platí určité množství zlata nebo stříbra nebo že se v hlavě položí za rovny tomuto množství. Ale zlato a stříbro (a osvícený ekonom je na tento poznatek hrdý) jsou samy zboží jako každé jiné zboží. Cena zlata a stříbra je tedy rovněž určena mzdou, ziskem a rentou. Nemůžeme tedy mzdu, zisk a rentu určovat tím, že je položíme za rovny určitému množství zlata a stříbra, neboť hodnota tohoto zlata a stříbra, v níž mají být oceněny jako ve svém ekvivalentu, má být teprve určena právě jimi, nezávisle na zlatě a stříbře, tj. nezávisle na hodnotě každého zboží, která je právě výsledkem oněch tří složek. Říkat, že hodnota mzdy, zisku a renty záleží v tom, že se rovnají určitému množství zlata a stříbra, by tedy jen znamenalo říkat, že se rovnají určitému množství mzdy, zisku a renty.
Vezměme především mzdu. Neboť i u tohoto názoru je nutno vycházet z práce. Jak je tedy určována regulující cena mzdy, cena, kolem níž oscilují její tržní ceny?
Řekněme poptávkou po pracovní síle a její nabídkou. Ale o jakou poptávku po pracovní síle jde? O poptávku kapitálu. Poptávka po práci se tedy rovná nabídce kapitálu. Máme-li mluvit o nabídce kapitálu, musíme především vědět, co je kapitál. Z čeho se skládá kapitál ? Vezměme jeho nejprostší projev: z peněz a zboží. Ale peníze jsou jen formou zboží. Tedy ze zboží. Ale hodnota zboží je podle předpokladu určena především cenou práce, která je vyrábí, mzdou. Mzda se tu předpokládá jako ustavující prvek ceny zboží a jako takový prvek se také posuzuje. Tato cena má pak být určena poměrem nabízené práce ke kapitálu. A cena kapitálu se rovná ceně zboží, z něhož se kapitál skládá. Poptávka kapitálu po práci se rovná nabídce kapitálu. A nabídka kapitálu se rovná nabídce sumy zboží dané ceny, a tato cena je regulována především cenou práce, a cena práce sama pak se zase rovná části ceny zboží, z něhož se skládá variabilní kapitál, který se postupuje dělníkovi za jeho práci; a cena zboží, z něhož se tento variabilní kapitál skládá, je sama zase určena především cenou práce; neboť je určena cenou mzdy, zisku a renty. Máme-li určit mzdu, nemůžeme tedy vycházet z kapitálu jakožto předpokladu, neboť mzda spoluurčuje, hodnotu kapitálu samého.
A nepomůže nám ani to, přibereme-li sem konkurenci. Konkurence vyvolává vzestup nebo pokles tržních cen práce. Ale dejme tornu, že se poptávka po práci a její nabídka kryjí. Co potom určuje mzdu? Konkurence. Ale vždyť jsme právě předpokládali, že konkurence přestává určovat, že v důsledku toho, že obě její protichůdné síly jsou v rovnováze, ztrácí vliv. Chceme přece najít přirozenou cenu mzdy, tj. cenu práce, kterou nereguluje konkurence, nýbrž naopak, která reguluje ji.
Nezbývá než určit nutnou cenu práce nutnými životními prostředky dělníka. Ale tyto životní prostředky jsou zboží, která mají cenu. Cena práce je tedy určena cenou nutných životních prostředků, a cena životních prostředků, jako všeho ostatního zboží, je určena především cenou práce. Cena práce určená cenou životních prostředků je tedy určena cenou práce. Cena práce je určena sama sebou. Jinak řečeno: nevíme, čím je cena práce určena. Práce tu má vůbec cenu proto, že se na ni díváme jako na zboží. Máme-li tedy mluvit o ceně práce, musíme vědět, co je cena vůbec. Ale co cena vůbec je, to se touto cestou teprve nedovíme.
Ale dejme tomu, že jsme tímto utěšeným způsobem nutnou cenu práce určili. A co průměrný zisk, zisk každého kapitálu v normálních poměrech, který je druhou složkou ceny zboží? Průměrný zisk musí být určen průměrnou mírou zisku; jak se určuje tato míra? Konkurencí mezi kapitalisty? Ale tato konkurence předpokládá, že zisk už tu je. Předpokládá různé míry zisku, a tudíž různé zisky ať v týchž, nebo různých výrobních odvětvích. Konkurence může působit na míru zisku jen potud, pokud působí na ceny zboží. Konkurence může způsobit jen to, aby výrobci v téže výrobní sféře prodávali zboží za stejné ceny a v různých výrobních sférách za ceny, které jim vynášejí stejný zisk, stejnou proporcionální přirážku k ceně zboží, zčásti již určené mzdou. Konkurence může tudíž jen vyrovnávat rozdíly v míře zisku. Mají-li se nestejné míry zisku vyrovnat, musí tu zisk jako složka ceny zboží už být. Konkurence jej nevytváří. Zvyšuje nebo snižuje hladinu, která se ustaluje, jakmile dojde k vyrovnání, ale nevytváří ji. A mluvíme-li o nutné míře zisku, chceme znát právě míru zisku, která nezávisí na pohybu konkurence, nýbrž sama konkurenci reguluje. Průměrná míra zisku se objevuje při rovnováze sil konkurujících kapitalistů. Konkurence může zjednat tuto rovnováhu, nemůže však vytvořit míru zisku, která se objevuje při této rovnováze. Jakmile nastane rovnováha, proč je pak všeobecná míra zisku 10 či 20 či l00%? Je to dílo konkurence? Ale právě naopak, konkurence odstranila příčiny, které vyvolávaly odchylky od 10 či 20 či 100%. Přivodila cenu zboží, při níž každý kapitál dává podle své velikosti týž zisk. Ale velikost tohoto zisku sama je na ní nezávislá. Konkurence jen stále znovu redukuje všechny odchylky na tuto velikost. Člověk konkuruje s jiným člověkem a konkurence ho nutí, aby prodával zboží za tutéž cenu jako druzí. Ale proč je tato cena 10 či 20 či 100?
Nezbývá tedy než vysvětlit míru zisku, a tudíž zisk jako nepochopitelně určovanou přirážku k ceně zboží, která byla až dotud určena mzdou. Jediné, co nám říká konkurence, je, že tato míra zisku musí být danou veličinou. Ale to jsme věděli již dříve, když jsme mluvili o všeobecné míře zisku a o „nutné ceně“ zisku.
Je úplně zbytečné, abychom se s tímto jalovým vyvozováním mořili zase u pozemkové renty. I bez toho je vidět, že je-li dovedeno do důsledků, dělá ze zisku a renty pouhou přirážku, určovanou nepochopitelnými zákony, přirážku k ceně zboží, určené především mzdou. Zkrátka konkurence má vysvětlit všechny nesmysly ekonomů, zatím co by ekonomové naopak měli vysvětlit konkurenci.
Odmyslíme-li si fantasii, že zisk a rentu jako součásti ceny vytváří oběh, tj. že vznikají z prodeje — a oběh nemůže nikdy dát něco, co mu předtím nebylo dáno — je to prostě takto: Cena zboží určená mzdou nechť je = 100; míra zisku 10% ze mzdy a renta 15% ze mzdy. Cena zboží určená úhrnem mzdy, zisku a renty je pak = 125. Těchto 25 přirážky nemůže pocházet z prodeje zboží. Neboť všichni, kdo si navzájem prodávají, prodávají si každý to, co stálo 100 na mzdě, za 125; což je totéž, jako kdyby všichni prodávali za 100. Tuto operaci je tedy nutno prozkoumat nezávisle na procesu oběhu.
Rozdělí-li se ti tři přímo o zboží, které nyní stojí 125 — a na věci se nic nemění, prodá-li kapitalista nejdříve za 125 a pak zaplatí dělníkovi 100, sám sobě 10 a poživateli pozemkové renty 15 — dostane dělník 4/5 = 100 z hodnoty a výrobku. Kapitalista dostane z hodnoty a výrobku 2/25 a poživatel pozemkové renty 3/25. Protože kapitalista prodal za 125 místo za 100, dává dělníkovi jen 4/5 výrobku, v němž se zračí jeho práce. Bylo by tedy úplně totéž, kdyby byl dal dělníkovi 80 a ponechal si 20, z čehož by připadlo jemu 8 a rentiérovi 12. Pak by byl prodal zboží za jeho hodnotu, protože přirážky k ceně jsou ve skutečnosti zvýšení, nezávislé na hodnotě zboží, která je za tohoto předpokladu určena hodnotou mzdy. To je oklikou totéž, že se v této představě slovo mzda, veličina 100, rovná hodnotě výrobku, tj. = částce peněz, v níž se toto určité množství práce zračí, že se však tato hodnota zase liší od reálné mzdy, a tudíž zanechává přebytek. Jenže si tu k tomuto přebytku pomáháme nominální přirážkou k ceně. Kdyby se tedy mzda rovnala 110 místo 100, musel by zisk být = 11 a pozemková renta = 16½, cena zboží tedy = 137½. Poměr by přitom zůstal nezměněn. Protože by se k této dělbě dospívalo vždy nominální přirážkou určitých procent ke mzdě, stoupala a klesala by cena se mzdou. Mzda se tu nejdříve klade za rovnu hodnotě zboží, a pak se od ní zase odlišuje. Ve skutečnosti se tu však bezobsažnou oklikou dochází k tomu, že hodnota zboží je určena množstvím práce, která je v něm obsažena, hodnota mzdy pak cenou nutných životních prostředků a že přebytek hodnoty nad mzdou tvoří zisk a rentu.
Rozpad hodnoty zboží, po odečtení hodnoty výrobních prostředků spotřebovaných při jeho výrobě, rozpad tohoto daného množství hodnoty, určeného množstvím práce zpředmětněné ve zbožním výrobku, na tři součásti, které jakožto mzda, zisk a pozemková renta na sebe berou podobu samostatných a na sobě navzájem nezávislých forem důchodu — tento rozpad se na zjevném povrchu kapitalistické výroby, a tudíž i v představě agentů, kteří jsou v jejím zajetí, zračí převráceně.
Úhrnná hodnota nějakého zboží je dejme tomu = 300, z toho 200 činí hodnota výrobních prostředků spotřebovaných při jeho výrobě čili prvků konstantního kapitálu. Zbývá tedy 100 jako suma nové hodnoty přidané tomuto zboží v jeho výrobním procesu. Tato nová hodnota 100 je všechno, co se může rozdělit na tři formy důchodu. Položíme-li mzdu za rovnu x, zisk = y, pozemkovou rentu = z, bude součet x + y + z v našem případě vždy = 100. V představě průmyslníků, obchodníků a bankéřů, jakož i v představě vulgárních ekonomů se to však odehrává docela jinak. Pro ně není hodnota zboží po odečtení hodnoty výrobních prostředků na ně spotřebovaných dána = 100, kteréžto 100 se pak rozpadá na x, y a z. Ne, podle nich se cena zboží prostě skládá z velikostí hodnoty mzdy, zisku a renty, určených nezávisle na hodnotě zboží a na sobě navzájem, takže x, y a z jsou veličiny dané a určené samostatně, a teprve z úhrnu těchto veličin, který může býti menší nebo větší než 100, vychází velikost hodnoty zboží jako výsledek součtu těchto složek jeho hodnoty. Toto quid pro quo [záměna] je nutné:
Za prvé proto, že součásti hodnoty zboží vystupují vůči sobě navzájem jako samostatné důchody, které se jako takové vztahují ke třem — od sebe navzájem naprosto odlišným — činitelům výroby: k práci, kapitálu a půdě, zdá se tudíž, že z nich vyvěrají. Vlastnictví pracovní síly, kapitálu a půdy je příčinou toho, že tyto různé součásti hodnoty zboží připadají těmto příslušným vlastníkům a že se proto pro ně přeměňují v důchody. Ale hodnota nevzniká z nějaké přeměny v důchod, nýbrž musí tu už být, než se může přeměnit v důchod, než může nabýt této podoby. Zdání, že je tomu opačně, se musí upevňovat tím spíše, že určování vzájemné relativní velikosti těchto tří částí se řídí různorodými zákony, jejichž souvislost s hodnotou zboží a to, že jsou touto hodnotou omezeny, se nijak neprojevuje na povrchu.
Za druhé. Viděli jsme, že všeobecný vzestup nebo pokles mzdy tím, že za jinak stejných okolností vyvolává pohyb všeobecné míry zisku v opačném směru, mění výrobní ceny různých zboží, jedny zvyšuje, druhé snižuje, podle průměrného složení kapitálu v příslušných výrobních sférách. Tak se tu tedy alespoň v některých výrobních sférách získává zkušenost, že průměrná cena zboží stoupá, protože stoupla mzda, a klesá, protože klesla mzda. „Zkušenost“ však nepomáhá poznat, že tyto změny skrytě reguluje hodnota zboží nezávislá na mzdě. Je-li však vzestup mzdy místní, dochází-li k němu jen v jednotlivých výrobních sférách vlivem zvláštních okolností, může nastat příslušný nominální vzestup cen tohoto zboží. Tento vzestup relativní hodnoty jednoho druhu zboží proti druhým, u nichž mzda zůstala nezměněna, je pak jen reakce na místní poruchu v rovnoměrném rozdělování nadhodnoty mezi různé výrobní sféry, prostředek k vyrovnání zvláštních měr zisku na všeobecnou míru. „Zkušenost“, která se při tom získává, je zase, že ceny jsou určeny mzdou. V obou těchto případech tedy zkušenost ukazuje, že ceny zboží určila mzda. Zkušenost však neukazuje skrytou příčinu této souvislosti. Dále: průměrná cena práce, tj. hodnota pracovní síly, je určena výrobní cenou nutných životních prostředků. Stoupá-li nebo klesá-li výrobní cena nutných životních prostředků, stoupá nebo klesá i průměrná cena práce. Zde zase zkušenost ukazuje, že existuje souvislost mezi mzdou a cenou zboží; ale příčina se může zračit jako účinek a účinek jako příčina, jak tomu také bývá u pohybu tržních cen, kde vzestup mzdy nad průměr odpovídá vzestupu tržních cen nad výrobní ceny, spojenému s obdobím prosperity, a po něm následující pokles mzdy pod průměr poklesu tržních cen pod výrobní ceny. Nepřihlížíme-li ke kmitání tržních cen, musela by závislosti výrobních cen na hodnotě zboží prima facie vždy odpovídat zkušenost, že stoupá-li mzda, míra zisku klesá, a naopak. Viděli jsme však, že míra zisku může být určována pohyby v hodnotě konstantního kapitálu, nezávisle na pohybu mzdy; takže mzda a míra zisku se nemusí pohybovat v protichůdném směru, nýbrž mohou se pohybovat v témž směru, mohou obě zároveň stoupat nebo klesat. Kdyby se míra nadhodnoty přímo kryla s mírou zisku, nebylo by to možné. I tehdy, když mzda stoupá, protože stouply ceny životních prostředků, může míra zisku zůstat nezměněna nebo dokonce stoupnout, zvětšila-li se intensita práce nebo prodloužil-li se pracovní den. Všechny tyto zkušenosti potvrzuj í zdání vyvolané samostatnou, převrácenou formou součástí hodnoty, jako by buď mzda sama, nebo mzda a zisk dohromady určovaly hodnotu zboží. Jakmile vůbec vzniká toto zdání u mzdy, tedy jakmile se zdá, že se cena práce a hodnota vyrobená prací kryjí, rozumí se to pro zisk a rentu samo sebou. Jejich ceny, tj. jejich peněžní výrazy, musí pak být regulovány nezávisle na práci a na hodnotě, kterou práce vyrobila.
Za třetí. Dejme tomu, že by se hodnoty zboží nebo výrobní ceny, jen zdánlivě na nich nezávislé, na povrchu jevů bezprostředně a stále kryly s tržními cenami zboží, místo aby se naopak prosazovaly ustavičným vyrovnáváním neustálých výkyvů tržních cen jen jako regulující průměrné ceny. Dejme tomu dále, že reprodukce probíhá stále za týchž nezměněných poměrů, že tedy produktivita práce zůstává ve všech prvcích kapitálu stálá. Dejme tomu konečně, že ta část hodnoty zbožního výrobku, která se vytváří tím, že se k hodnotě výrobních prostředků v každé výrobní sféře přidá nové množství práce, tedy nově vyrobená hodnota — že se tato část hodnoty ve stále stejné proporci rozkládá na mzdu, zisk a rentu, takže se skutečně zaplacená mzda, fakticky realisovaný zisk a faktická renta stále přímo kryjí s hodnotou pracovní síly, s částí celkové nadhodnoty, připadající podle průměrné míry zisku na každou samostatně fungující část celkového kapitálu, a s hranicemi, do nichž je na této základně normálně vtěsnána pozemková renta. Zkrátka, dejme tomu, že rozdělování hodnoty vyrobené společností a regulování výrobních cen probíhá na kapitalistické základně, ale bez konkurence.
Tedy za těchto předpokladů, kdy by cena zboží byla stálá a jevila by se jako stálá, kdy by část hodnoty zbožního výrobku, která se rozpadá na důchody, zůstala stálou veličinou a vždy by se jako taková zračila, kdy by se konečně tato daná a stálá část hodnoty rozpadala na mzdu, zisk a rentu vždy ve stejné proporci — i za těchto předpokladů by se skutečný pohyb nutně jevil v převrácené podobě: nevypadal by jako rozpad předem dané hodnotové veličiny na tři části, které nabývají na sobě navzájem nezávislých forem důchodu, nýbrž opačně jako vytváření této hodnotové veličiny ze součtu jejích tvůrčích prvků, které jsou určeny nezávisle a každý sám o sobě, z prvků mzdy, zisku a pozemkové renty. Takové zdání by nutně vzniklo, protože ve skutečném pohybu jednotlivých kapitálů a jejich zbožních výrobků se nepředpokládá napřed hodnota zboží a potom teprve její rozpad, nýbrž naopak, součásti, na něž se rozpadá, fungují jako předpoklad hodnoty zboží. Především jsme viděli, že každému kapitalistovi se cena nákladů na zboží jeví jako daná veličina a ve skutečné výrobní ceně vždy jako taková vystupuje. Cena nákladů se však rovná hodnotě konstantního kapitálu, zálohovaných výrobních prostředků, plus hodnotě pracovní síly, která se však agentu výroby zračí v irracionální formě ceny práce, takže mzda se zároveň jeví jako důchod dělníka. Průměrná cena práce je veličina daná, protože hodnota pracovní síly, tak jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou nutnou k její reprodukci. Ale pokud jde o tu část hodnoty zboží, která tvoří mzdu, nevzniká z toho, že přijímá tuto formu mzdy, že kapitalista zálohuje dělníkovi v jevové formě mzdy jeho podíl na jeho vlastním výrobku, nýbrž z toho, že dělník vyrábí ekvivalent odpovídající jeho mzdě, tj., že část jeho denní nebo roční práce vyrábí hodnotu obsaženou v ceně jeho pracovní síly. Mzda se však ujednává smluvně dříve, než se vyrobí ekvivalent hodnoty, který jí odpovídá. Jako prvek ceny, jehož velikost je dána dříve, než se vyrobí zboží a zbožní hodnota, jako součást ceny nákladů se tudíž mzda nejeví jako část, která se v samostatné formě odlučuje od celkové hodnoty zboží, nýbrž naopak jako daná veličina, která ji předem určuje, tj. jako činitel, který tvoří cenu nebo hodnotu. Podobnou úlohu jako mzda v ceně nákladů na zboží má průměrný zisk v jeho výrobní ceně, neboť výrobní cena se rovná ceně nákladů plus průměrnému zisku ze zálohovaného kapitálu. Tento průměrný zisk je prakticky, v představě a ve výpočtu kapitalisty, regulujícím prvkem, nejen v tom smyslu, že určuje přenášení kapitálů z jedné sféry vkládání do druhé, ale i vůbec při všech prodejích a smlouvách, zahrnujících reprodukční proces za delší období. Ale pokud je takovýmto prvkem, je předpokládanou veličinou a ve skutečnosti nezávisí na hodnotě a nadhodnotě vyrobené v každé zvláštní výrobní sféře, a tudíž tím méně na hodnotě a nadhodnotě vyrobené každým jednotlivým vkladem kapitálu v každé této sféře. Navenek nevypadá průměrný zisk jako výsledek rozštěpení hodnoty, nýbrž naopak jako veličina nezávislá na hodnotě zbožního výrobku, předem daná v procesu výroby zboží a určující průměrnou cenu zboží, tj. jako činitel tvořící hodnotu. A nadhodnota se v důsledku toho, že se její různé části rozpadají na formy na sobě navzájem úplně nezávislé, jeví v ještě konkretnější formě jako předpoklad tvorby hodnoty zboží. Část průměrného zisku vystupuje ve formě úroku vůči fungujícímu kapitalistovi samostatně jako prvek daný před výrobou zboží a jeho hodnotou. Nechť velikost úroku kolísá sebevíce, je přesto v každém okamžiku a pro každého kapitalistu danou veličinou, která pro něho, jednotlivého kapitalistu, vchází do ceny nákladů na zboží jím vyráběné. Stejně je tou s pozemkovou rentou ve formě smluvně stanoveného pachtovného pro zemědělského kapitalistu a ve formě nájemného za podnikové místnosti pro jiné podnikatele. Protože tyto části, na něž se nadhodnota rozpadá, jsou pro jednotlivého kapitalistu danými prvky ceny nákladů, zdá se naopak, že tvoří nadhodnotu, že tvoří jednu část ceny zboží, tak jako mzda tvoří její druhou část. Tajemství, proč se tyto výsledky rozpadu hodnoty zboží ustavičně jeví jako předpoklady tvorby hodnoty, je prostě v tom, že kapitalistický výrobní způsob, jako každý jiný výrobní způsob, ustavičně reprodukuje nejen materiální výrobek, ale i společenské ekonomické vztahy, ekonomické určenosti formy jeho tvorby. Jeho výsledek se proto právě tak jeví jako jeho předpoklad, jako se jeho předpoklady jeví jako jeho výsledky. A tuto ustavičnou reprodukci týchž vztahů anticipuje jednotlivý kapitalista jako samozřejmý, nesporný fakt. Dokud trvá kapitalistická výroba jako taková, přeměňuje se jedna část nově přidané práce vždy ve mzdu, druhá část v zisk (úrok a podnikatelský zisk) a třetí v rentu. Při uzavírání smluv mezi vlastníky různých výrobních činitelů je to předpokladem, a tento předpoklad je správný, byť relativní velikosti v každém jednotlivém případě kolísaly sebevíce. Určitá podoba, v níž části hodnoty vůči sobě vystupují, je předpokladem, protože se neustále reprodukuje, a neustále se reprodukuje, protože je stálým předpokladem.
Ovšem zkušenost a vnější zdání ukazují také, že tržní ceny, v jejichž vlivu kapitalista skutečně vidí jediné určování hodnoty — že tržní ceny, pokud jde o jejich velikost, nikterak nezávisí na těchto anticipacích; že se neřídí podle toho, zda úrok nebo renta byly ujednány vysoko nebo nízko. Ale tržní ceny jsou stálé jen ve změně a jejich průměr za delší období dává právě příslušné průměry mzdy, zisku a renty jako veličiny stálé a tedy konec konců vládnoucí tržním cenám.
Na druhé straně se zdá velmi prostou myšlenka, že jsou-li mzda, zisk a renta tvůrci hodnoty proto, že se jeví jako předpoklady výroby hodnoty a pro jednotlivého kapitalistu jsou dány předem v ceně nákladů a ve výrobní ceně, je tvůrcem hodnoty i konstantní část kapitálu, jejíž hodnota vchází do výroby každého zboží jako veličina daná. Ale konstantní část kapitálu není nic jiného než souhrn zboží, a tudíž zbožních hodnot. Byla by to tedy jen nejapná tautologie, že zbožní hodnota je tvůrcem a příčinou zbožní hodnoty.
Ale kdyby měl kapitalista nějaký zájem, aby se nad tím zamyslil — a jako kapitalista přemýšlí výhradně, jak mu velí jeho zájem a jeho zištné pohnutky — ukáže mu zkušenost, že výrobek, který sám vyrábí, vchází jako konstantní část kapitálu do jiných výrobních sfér a že výrobky těchto jiných výrobních sfér vcházejí jako konstantní části kapitálu do jeho výrobku. Protože se tedy pro něho, pokud jde o jeho novou výrobu, vytváří přídavek hodnoty zdánlivě z velikosti mzdy, zisku a renty, platí to i o konstantní části, která se skládá z výrobků jiných kapitalistů, a tak se cena konstantní části kapitálu a tím i celková hodnota zboží redukuje — byť tak, že tomu nelze přijít docela na kloub — konec konců na úhrn hodnoty, který vychází ze součtu samostatných tvůrců hodnoty řídících se různými zákony a pramenících z různých zdrojů: ze součtu mzdy, zisku a renty.
Za čtvrté. Jednotlivému kapitalistovi je úplně jedno, prodává-li se zboží za svou hodnotu nebo ne, je mu tedy úplně jedno i to, jak se hodnota určuje. Určování hodnoty je již předem něco, co se děje za jeho zády, vlivem poměrů na něm nezávislých, protože regulujícími průměrnými cenami v každé výrobní sféře nejsou hodnoty, nýbrž výrobní ceny, lišící se od hodnot. Určování hodnoty jako takové zajímá jednotlivého kapitalistu a kapitál v každé zvláštní výrobní sféře a je pro ně určujícím momentem jen potud, pokud mu snížené nebo zvýšené množství práce, jehož je při vzestupu nebo poklesu produktivity práce zapotřebí k výrobě zboží, v prvním případě umožňuje při existujících tržních cenách dosáhnout mimořádného zisku a v druhém případě ho nutí zvýšit cenu zboží, protože na každý dílčí výrobek nebo na každé jednotlivé zboží připadá o trochu více mzdy, více konstantního kapitálu, tudíž i více úroku. Určování hodnoty jej zajímá jen potud, pokud mu zvyšuje nebo snižuje výrobní náklady zboží, tedy pokud mu dává výjimečné postavení.
Naproti tomu mzda, úrok a renta se mu jeví jako hranice regulující nejen cenu, při níž může realisovat část zisku, která mu připadá jakožto fungujícímu kapitalistovi, podnikatelský zisk, nýbrž cenu, za kterou vůbec musí zboží prodat, má-li být možná nepřetržitá reprodukce. Je mu úplně jedno, realisuje-li při prodeji hodnotu a nadhodnotu vězící ve zboží nebo ne, jen když z ceny vytluče obvyklý nebo vyšší podnikatelský zisk, převyšující cenu nákladů, danou pro něho individuálně velikostí mzdy, úroku a renty. Nepřihlížíme-li ke konstantní části kapitálu, jeví se mu proto mzda, úrok a renta jako prvky vymezující, a tudíž vytvářející, určující cenu zboží. Podaří-li se mu např. stlačit mzdu pod hodnotu pracovní síly, tedy pod její normální výši, získat kapitál za nižší úrokovou sazbu a platit pachtovné pod normální výší renty, je mu úplně jedno, prodá-li výrobek pod jeho hodnotou, ba dokonce pod všeobecnou výrobní cenou, tedy dá-li část nadpráce obsažené ve zboží zadarmo. To platí i o konstantní části kapitálu. Může-li průmyslník např. nakoupit surovinu pod výrobní cenou, chrání ho to před ztrátou i tehdy, když ji v hotovém zboží zase prodá pod výrobní cenou. Jeho podnikatelský zisk může zůstat stejný a dokonce stoupat, jen když přebytek ceny zboží nad prvky ceny, které se musí zaplatit, nahradit ekvivalentem, zůstane stejný nebo stoupá. Ale kromě hodnoty výrobních prostředků, které vcházejí do výroby jeho zboží jako kvantitativně dané prvky ceny, vcházejí do této výroby jakožto omezující a regulující prvky ceny právě mzda, zisk a renta. Jeví se mu tedy jako prvky, které určují cenu zboží. Podnikatelský zisk se s tohoto hlediska zdá buď určen přebytkem tržních cen, závislých na náhodných okolnostech konkurence, nad imanentní hodnotou zboží, určenou uvedenými prvky ceny; nebo pokud má sám určující vliv na tržní ceny, jeví se sám zase jako závislý na konkurenci mezi kupujícími a prodávajícími.
Jak v konkurenci mezi jednotlivými kapitalisty, tak v konkurenci na světovém trhu se s danými a předem předpokládanými veličinami mzdy, zisku a renty počítá jako s veličinami stálými a regulujícími; stálými nikoli v tom smyslu, že se jejich velikost nemění, nýbrž v tom smyslu, že jsou v každém jednotlivém případě dány a tvoří stálou hranici pro ustavičně kolísající tržní ceny. Tak např. při konkurenci na světovém trhu jde výhradně o to, zda je při dané mzdě, úroku a rentě možno prodat zboží za danou všeobecnou tržní cenu nebo pod ní s výhodou, tj. tak, aby se při tom realisoval patřičný podnikatelský zisk. Je-li v jedné zemi mzda a cena půdy nízká, avšak úrok z kapitálu vysoký, protože v ní kapitalistický způsob výroby vůbec není vyvinut, kdežto v jiné zemi jsou mzda a cena půdy nominálně vysoké, ale úrok z kapitálu nízký, používá kapitalista v první zemi více práce a půdy a ve druhé zemi poměrně více kapitálu. Při úvaze, do jaké míry je možná konkurence mezi oběma těmito kapitalisty, se počítá s těmito činiteli jako s určujícími momenty. Zkušenost tu tedy ukazuje theoreticky a zištné výpočty kapitalistů prakticky, že ceny zboží jsou určeny mzdou, úrokem a rentou, cenou práce, kapitálu a půdy, a že tyto prvky ceny jsou skutečně regulujícími tvůrci ceny.
Ovšem přitom stále zbývá prvek, který není předpokladem, nýbrž výsledkem tržní ceny zboží, totiž přebytek nad cenou nákladů vzniklou součtem uvedených prvků, mzdy, úroku a renty. Zdá se, že tento čtvrtý prvek je určen v každém jednotlivém případě konkurencí a v průměru případů průměrným ziskem, jejž reguluje zase táž konkurence, jenže za delší období.
Za páté. Na základně kapitalistického výrobního způsobu je tak samozřejmé štěpit hodnotu, v níž se zračí nově přidaná práce, na důchody ve formě mzdy, zisku a pozemkové renty, že se této metody (nemluvě o minulých dějinných obdobích, z nichž jsme uvedli příklady u pozemkové renty) používá i tam, kde předem chybějí existenční podmínky těchto forem důchodu. Tj. všechno se pod ně zařazuje analogicky.
Pracuje-li nezávislý dělník — vezměme malého rolníka, protože zde se dají aplikovat všechny tři formy důchodu — sám pro sebe a prodává-li, co vyrobí, považuje se za prvé za svého vlastního zaměstnavatele (kapitalistu), který zaměstnává sám sebe jako dělníka, a pak za svého vlastního vlastníka půdy, který je sám sobě pachtýřem. Jako dělníkovi si vyplácí mzdu, jako kapitalista si přivlastňuje zisk a jako vlastníkovi půdy si platí rentu. Za předpokladu, že všeobecně společenskou základnou je kapitalistický výrobní způsob a poměry, které mu odpovídají, je toto podřazení potud správné, pokud nezávislý výrobce nevděčí za to, že si může přivlastňovat svou vlastní nadpráci, své práci, nýbrž tomu, že má výrobní prostředky — které tu už všeobecně přijaly formu kapitálu. A dále, pokud vyrábí výrobek jako zboží a je tedy závislý na jeho ceně (a i když tomu tak není, může se cena přesto vzít do výpočtu), nezávisí množství nadpráce, které může zhodnotit, na své vlastní velikosti, nýbrž na všeobecné míře zisku; a rovněž případný přebytek nad částkou nadhodnoty, určenou všeobecnou mírou zisku, zase není určen množstvím práce, kterou tento výrobce vykonal, nýbrž může si jej přivlastnit jen proto, že je vlastníkem půdy. Protože takováto forma výroby, která neodpovídá kapitalistickému způsobu výroby, může být — a do určité míry nikoli bezdůvodně — zařazována pod kapitalistické formy důchodu, upevňuje se tím více zdání, jako by kapitalistické poměry byly přirozenými poměry každého výrobního způsobu.
Ovšem převedeme-li mzdu na její všeobecný základ, tj. na část produktu vlastní práce, která vchází do individuální spotřeby dělníka; zbavíme-li tento podíl kapitalistických hranic a rozšíříme-li jej na rozsah spotřeby, jejž na jedné straně připouští daná produktivní síla společnosti (tedy společenská produktivita jeho vlastní práce jako práce skutečně společenské) a jejž na druhé straně vyžaduje plný rozvoj individuality; redukujeme-li dále nadpráci a nadvýrobek na míru, jíž je za daných výrobních podmínek společnosti zapotřebí jednak k vytvoření pojišťovacího a reservního fondu, jednak k neustálému rozšiřování reprodukce ve stupni určeném společenskou potřebou; zahrneme-li konečně do čís. 1, nutné práce, a čís. 2, nadpráce, ono množství práce, které musí členové společnosti schopní práce stále konat za ty členy společnosti, kteří ještě nejsou s to nebo už nejsou s to pracovat, tj. zbavíme-li jak mzdu, tak nadhodnotu, nutnou práci i nadpráci, specificky kapitalistického charakteru, nezbudou nám už tyto formy, nýbrž jejich základy, které jsou společné všem společenským způsobům výroby.
Ostatně takovéto podřazování je vlastní i dřívějším vládnoucím způsobům výroby, např. feudálnímu. Výrobní vztahy, které mu vůbec neodpovídaly, stály úplně mimo něj, se zařazovaly pod feudální vztahy, např. v Anglii tenures in common socage [obyčejná selská léna] (v protikladu k tenures on knight‘s service [šlechtickým lénům]), která byla povinována jen peněžními dávkami a byla feudální jen podle jména.
__________________________________
Poznámky:
58 Při štěpení hodnoty, přidané ke konstantní části kapitálu, na mzdu, zisk a pozemkovou rentu je samozřejmé, že to jsou části hodnoty. Je ovšem možno představit si je jako části existující přímo ve výrobku, v němž se tato hodnota zračí, tj. přímo ve výrobku, který vyrobili dělníci a kapitalisté dané zvláštní výrobní sféry, např. přádelny, tedy v přízi. Ale ve skutečnosti se v tomto výrobku nezračí o nic méně a o nic více než v kterémkoli jiném zboží, než v kterékoli jiné součásti hmotného bohatství téže hodnoty. A v praxi se přece mzda platí v penězích, tedy v čistém výrazu hodnoty; právě tak úrok a renta. Pro kapitalistu je přeměna jeho výrobku v čistý výraz hodnoty opravdu velmi důležitá; při rozdělování se už předpokládá. To, zda se tyto hodnoty opět přemění v týž výrobek, v totéž zboží, z jehož výroby vzešly, zda dělník odkoupí část výrobku, který přímo sám vyrobil, nebo koupí-li výrobek jiné a kvalitativně odlišné práce — to s danou otázkou nemá co dělat. Pan Rodbertus se kvůli tomu zcela zbytečně rozčiluje.
59 „Stačí poznamenat, že totéž všeobecné pravidlo, jímž se řídí hodnota suroviny a manufakturního zboží, platí i o kovech; jejich hodnota nezávisí na míře zisku, ani na míře mzdy, ani na rentě, která se platí z dolů, nýbrž na celkovém množství práce nutné k tomu, aby se kov získal a dopravil na trh.“ (Ricardo: „Principles etc.“, kap. III, str. 77.)