Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola padesátá první
Vztahy rozdělování a výrobní vztahy
Hodnota, která se nově přidává prací nově přidanou za rok — tedy i část ročního výrobku, v níž se tato hodnota zračí a kterou je možno vyjmout, vydělit z celkového výtěžku — rozpadá se tedy na tři části, které přijímají formy tří různých důchodů, na formy, které vyjadřují část této hodnoty jako část patřící čili připadající majiteli pracovní síly, další část jako část připadající majiteli kapitálu a třetí část jako část připadající majiteli půdy. Jsou to tedy vztahy čili formy rozdělování, neboť vyjadřují vztahy, za nichž se celková nově vytvořená hodnota rozděluje mezi majitele různých činitelů výroby.
Obyčejnému názoru se tyto vztahy rozdělování jeví jako přirozené vztahy, jako vztahy, které vyvěrají přímo z přirozené povahy veškeré společenské výroby, ze zákonů lidské výroby. Nelze sice popírat, že předkapitalistické společnosti mají jiné způsoby rozdělování, ale ty se pak vykládají jako nevyvinuté, nedokonalé a zahalené, nepřevedené na svůj nejčistší výraz a na svou nejvyšší podobu, jako jinak zbarvené způsoby oněch přirozených vztahů rozdělování.
Na této představě je správné jedině toto: vezmeme-li společenskou výrobu jakéhokoli druhu (na př. samorostlých indických občin nebo spíše uměle vyvinutého komunismu Peruánců), můžeme vždy rozlišovat mezi částí práce, jejíž výrobek spotřebují individuálně přímo výrobci a jejich příslušníci, a — nepřihlížíme-li k části, která jde na produktivní spotřebu — druhou částí práce, která je vždy nadprací, jejíž produkt vždy slouží uspokojování všeobecných společenských potřeb, ať už se tento nadvýrobek rozděluje jakkoli a ať už jako představitel těchto společenských potřeb funguje kdokoli. Totožnost různých způsobů rozdělování tedy znamená jen to, že jsou totožné, abstrahujeme-li od jejich odlišností a specifických forem a soustředíme-li se na to, co je v nich jednotné, proti tomu, co je v nich rozdílné.
Vyvinutější, kritičtější poznání sice připouští historicky se vyvinuvší charakter vztahů rozdělování[60], ale zato lpí tím houževnatěji na charakteru výrobních vztahů samých jako neměnném, vyvěrajícím z lidské přirozenosti, a tudíž nezávislém na jakémkoli historickém vývoji.
Naproti tomu vědecký rozbor kapitalistického výrobního způsobu dokazuje naopak, že je to výrobní způsob zvláštního druhu, specifické historické určenosti; že jako každý jiný určitý výrobní způsob předpokládá jako svou historickou podmínku daný stupeň společenských výrobních sil a jejich vývojových forem — podmínku, která je sama dějinným výsledkem a výtvorem předcházejícího procesu a z níž vychází nový výrobní způsob jako ze svého daného základu; že výrobní vztahy odpovídající tomuto specifickému, historicky určitému způsobu výroby — vztahy, do nichž vstupují lidé ve svém společenském životním procesu, při vytváření svého společenského života — mají specifický, historický a přechodný charakter; a že konečně vztahy, za nichž se rozděluje, jsou v podstatě totožné s výrobními vztahy, jsou jejich rubem, takže oboje mají týž historicky přechodný charakter.
Při zkoumání vztahů rozdělování se vychází především z domnělého faktu, že se roční výrobek rozděluje jako mzda, zisk a pozemková renta. Ale vyslovit fakt takto není správné. Výrobek se rozděluje jednak na kapitál, jednak na důchody. Jeden z těchto důchodů, mzda, přijímá dokonce formu důchodu, důchodu dělníka, teprve poté, když předtím vystoupila vůči témuž dělníkovi ve formě kapitálu. Fakt, že vyrobené pracovní podmínky a produkty práce vůbec vystupují vůči bezprostředním výrobcům jako kapitál, předpokládá předem určitý společenský charakter věcných pracovních podmínek vůči dělníkům, a tím určitý vztah, v němž vystupují ve výrobě vůči majitelům pracovních podmínek a vůči sobě navzájem. Přeměna těchto pracovních podmínek v kapitál zase předpokládá vyvlastnění půdy bezprostředním výrobcům, a tím určitou formu pozemkového vlastnictví.
Kdyby se část výrobku nepřeměňovala v kapitál, nenabývala by druhá část forem mzdy, zisku a renty.
Na druhé straně, předpokládá-li kapitalistický výrobní způsob tuto určitou společenskou podobu výrobních podmínek, reprodukuje ji neustále. Vyrábí nejen materiální výrobky, nýbrž také neustále reprodukuje výrobní vztahy, za nichž se tyto výrobky vyrábějí, a tím i příslušné vztahy rozdělování.
Může se ovšem říci, že kapitál (a pozemkové vlastnictví, které kapitál zahrnuje jako svůj protiklad) sám už předpokládá rozdělování: vyvlastnění pracovních podmínek dělníkům, koncentraci těchto podmínek v rukou menšiny jednotlivců, výhradní vlastnictví půdy pro jiné jednotlivce, zkrátka všechny ty poměry, o nichž jsme pojednali v oddílu o původní akumulaci (kniha I, kap. XXIV). Ale toto rozdělování se naprosto liší od toho, co se rozumí vztahy rozdělování, když se jim na rozdíl od výrobních vztahů přiznává historický charakter. Myslí se jimi různé tituly k části výrobku, která připadá individuální spotřebě. Naproti tomu tyto vztahy rozdělování jsou základem zvláštních společenských funkcí, které přímo ve výrobním vztahu připadají určitým jeho agentům v protikladu k bezprostředním výrobcům. Dávají výrobním podmínkám samým a jejich představitelům specificky společenskou kvalitu. Určují celý charakter a celý pohyb výroby.
Kapitalistický výrobní způsob se předem vyznačuje dvěma charakteristickými rysy.
Za prvé. Vyrábí výrobky jako zboží. Sám fakt výroby zboží ho neodlišuje od jiných výrobních způsobů, nýbrž to, že být zbožím je vládnoucím a určujícím charakteristickým znakem jeho výrobku. To především zahrnuje, že sám dělník vystupuje jen jako prodavač zboží, a tudíž jako svobodný námezdní dělník, tedy práce vůbec jako námezdní práce. Po tom, co jsme dosud vyložili, je zbytečné dokazovat znovu, jak vztah kapitálu a námezdní práce určuje celý charakter výrobního způsobu. Hlavní agenti tohoto výrobního způsobu, kapitalista a námezdní dělník, jsou jako takoví jen ztělesněním, personifikací kapitálu a námezdní práce; jsou to určité společenské charaktery, které společenský výrobní proces vtiskuje individuím, produkty těchto určitých společenských výrobních vztahů.
Charakter 1) výrobku jako zboží a 2) zboží jako výrobku kapitálu již zahrnuje všechny poměry oběhu, tj. určitý společenský proces, kterým musí výrobky projít a v němž nabývají určitého společenského charakteru; zahrnuje rovněž určité vztahy agentů výroby, jimiž je určováno zhodnocení jejich výrobku a jeho zpětná přeměna buď v životní prostředky, nebo ve výrobní prostředky. Ale i když to ponecháme stranou, z obou uvedených charakteristických vlastnosti výrobku jako zboží nebo zboží jako kapitalisticky vyrobeného zboží vyplývá celé určování hodnoty a regulování veškeré výroby hodnotou. V této zcela speciftcké formě hodnoty platí práce na jedné straně jen jako společenská práce; na druhé straně rozdělování této společenské práce a vzájemné doplňování jejích výrobků, výměna látek mezi nimi, její podřizování společenskému mechanismu a její včleňování do něho — to všechno je ponecháváno náhodnému, vzájemně se rušícímu jednání jednotlivých kapitalistických výrobců. Protože tito výrobci stojí proti sobě jen jako majitelé zboží a každý se snaží prodat své zboží co nejdráže (a dokonce v regulování výroby se řídí zdánlivě jen svou libovůlí), prosazuje se vnitřní zákon jen prostřednictvím konkurence mezi nimi, jejich vzájemného tlaku na sebe, čímž se odchylky navzájem ruší. Jen jako vnitřní zákon, vůči jednotlivým agentům jako slepý přírodní zákon, působí tu zákon hodnoty a prosazuje společenskou rovnováhu výroby uprostřed jejích náhodných výkyvů.
Už ve zboží, a ještě více ve zboží jako výrobku kapitálu, je dále zahrnuto zvěcnění společenských určení výroby a subjektivisace materiálních základů výroby, které charakterisují celý kapitalistický výrobní způsob.
Druhý rys, kterým se kapitalistický způsob výroby speciálně vyznačuje, je výroba nadhodnoty jako přímý účel a určující pohnutka výroby. Kapitál vyrábí především kapitál a to dělá jen potud, pokud vyrábí nadhodnotu. Při zkoumání relativní nadhodnoty a dále při zkoumání přeměny nadhodnoty v zisk jsme viděli, jak je na tom založen výrobní způsob charakteristický pro kapitalistické období — zvláštní forma vývoje společenských produktivních sil práce, které však vůči dělníkovi vystupují jako osamostatněné síly kapitálu a jsou proto v přímém rozporu s jeho, dělníkovým, vlastním vývojem. Výroba pro hodnotu a nadhodnotu zahrnuje, jak ukázal náš další výklad, neustále působící tendenci snížit pracovní dobu nutnou k výrobě zboží, tj. hodnotu zboží pod společenský průměr, který toho času existuje. Snaha omezit cenu nákladů na minimum se stává nejsilnější pákou zvyšování společenské produktivní síly práce, které se tu však jeví jen jako ustavičné zvyšování produktivní síly kapitálu.
Moc, kterou získává kapitalista jakožto zosobnění kapitálu v bezprostředním výrobním procesu, společenská funkce, kterou zastává jako vedoucí výroby a vládce nad ní, se podstatně liší od moci získané na základně výroby s otroky, nevolníky atd.
Zatím co na základně kapitalistické výroby vystupuje proti mase bezprostředních výrobců společenský charakter jejich výroby ve formě přísně řídící moci a společenského mechanismu pracovního procesu, uspořádaného jako hotová hierarchie — při čemž však tuto moc mají její nositelé jen jako zosobnění pracovních podmínek proti práci, a ne jako političtí nebo theokratičtí vládci, jak tomu bylo v dřívějších formách výroby — vládne mezi nositeli této moci, mezi kapitalisty, kteří stojí proti sobě jen jako majitelé zboží, naprostá anarchie, v níž se společenská souvislost výroby uplatňuje proti individuální libovůli jen jako všemocný přírodní zákon.
Jen proto, že práce se předpokládá ve formě námezdní práce a výrobní prostředky ve formě kapitálu — tedy jen v důsledku tohoto specifického společenského charakteru těchto dvou podstatných činitelů výroby — zračí se část hodnoty (výrobku) jako nadhodnota, a tato nadhodnota jako zisk (renta), jako výdělek kapitalisty, jako dodatečné pohotové bohatství, patřící jemu. Ale jen proto, že se tak zračí jako jeho zisk, zračí se dodatečné výrobní prostředky, které jsou určeny k rozšíření reprodukce a jsou částí zisku, jako nový dodatečný kapitál a rozšíření reprodukčního procesu vůbec jako proces kapitalistické akumulace.
Ačkoli forma práce jako námezdní práce je rozhodující pro podobu celého procesu a pro specifický způsob výroby samé, neurčuje námezdní práce hodnotu. Při určování hodnoty jde o společenskou pracovní dobu vůbec, o množství práce, jímž společnost vůbec může disponovat, při čemž to, kolik z něho pohltí různé výrobky, do určité míry určuje jejich společenskou váhu. Určitá forma, v níž se společenská pracovní doba prosazuje v hodnotě zboží jako určující činitel, souvisí ovšem s formou práce jako námezdní práce a s odpovídající formou výrobních prostředků jako kapitálu potud, že jen na této základně se zbožní výroba stává všeobecnou formou výroby.
Prozkoumejme ostatně tak zvané vztahy rozdělování samy. Mzda předpokládá námezdní práci, zisk kapitál. Tyto určité formy rozdělování tedy předpokládají určitý společenský charakter výrobních podmínek a určité společenské vztahy činitelů výroby. Určitý vztah rozdělování je tedy jen výrazem historicky určitého výrobního vztahu.
A nyní vezměme zisk. Tato určitá forma nadhodnoty je předpokladem toho, že se vytváření nových výrobních prostředků děje ve formě kapitalistické výroby; je to tedy vztah, který ovládá reprodukci, ačkoli se jednotlivému kapitalistovi zdá, že by vlastně mohl celý zisk projíst jako důchod. Naráží však při tom na hranice, které se mu stavějí do cesty již ve formě pojišťovacího a reservního fondu, zákona konkurence atd. a prakticky mu dokazují, že zisk není pouhou kategorií rozdělování výrobku, jejž je možno individuálně spotřebovat. Celý kapitalistický výrobní proces je dále regulován cenami výrobků. Ale regulující výrobní ceny jsou samy zase regulovány vyrovnáváním míry zisku a jemu odpovídajícím rozdělováním kapitálu mezi různé společenské výrobní sféry. Zisk se tu tedy jeví jako hlavní faktor nikoli rozdělování výrobků, nýbrž přímo jejich výroby, jako část rozdělování kapitálů a práce samé mezi různé výrobní sféry. Štěpení zisku na podnikatelský zisk a úrok se jeví jako rozdělování jednoho a téhož důchodu. Vyvěrá však především z vývoje kapitálu jako hodnoty, která se sama zhodnocuje, plodí nadhodnotu, z vývoje této určité společenské podoby vládnoucího výrobního procesu. Vyvíjí ze sebe úvěr a úvěrové instituce a tím podobu výroby. V úroku atd. vcházejí domnělé formy rozdělování jako určující výrobní momenty do ceny.
Pokud jde o pozemkovou rentu, mohlo by se zdát, že je pouhou formou rozdělování, protože pozemkové vlastnictví jako takové nezastává přímo ve výrobním procesu žádnou, nebo alespoň žádnou normální funkci. Ale to, že 1) renta se omezuje na přebytek nad průměrným ziskem, 2) že pozemkový vlastník je z dirigenta výrobního procesu a celého společenského životního procesu a vládce nad ním degradován na pouhého propachtovatele půdy, lichváře s půdou a pouhého inkasistu renty, je specificky historický výsledek kapitalistického způsobu výroby. To, že půda nabyla formy pozemkového vlastnictví, je historickým předpokladem tohoto způsobu výroby. To, že pozemkové vlastnictví nabývá forem, které připouštějí kapitalistický způsob hospodaření v zemědělství, je produkt specifického charakteru tohoto způsobu výroby. Ať se říká renta příjmu pozemkového vlastníka i v jiných formách společnosti. Ale tato renta se podstatně liší od renty, která se objevuje v tomto způsobu výroby.
Tak zvané vztahy rozdělování tedy odpovídají historicky určitým, specificky společenským formám výrobního procesu a vztahů, do nichž spolu vstupují lidé v procesu reprodukce svého lidského života, a vznikají z nich. Historický charakter těchto vztahů rozdělování je historický charakter výrobních vztahů, z nichž vyjadřují jen jednu stránku. Kapitalistické rozdělování se liší od forem rozdělování vyvěrajících z jiných způsobů výroby, a každá forma rozdělování mizí s určitou formou výroby, z níž pochází a jíž odpovídá.
Názor, který považuje za historické jen vztahy rozdělování, ale ne výrobní vztahy, je jednak jen názor začínající, ale ještě nesmělé kritiky buržoasní ekonomie. Jednak však je založen na zaměňování a ztotožňování společenského výrobního procesu s prostým pracovním procesem, jak by jej také musel provádět uměle isolovaný člověk bez jakékoli pomoci společnosti. Pokud je pracovní proces jen pouhý proces mezi člověkem a přírodou, zůstávají jeho prosté prvky společné všem jeho společenským vývojovým formám. Ale každá určitá historická forma tohoto procesu rozvíjí dále jeho materiální základy a společenské formy. Když dosáhne určitého stupně zralosti, odhodí se a ustoupí vyšší formě. Že moment takové krise nadešel, ukazuje se, jakmile se rozšíří a prohloubí rozpor a protiklad mezi vztahy rozdělování, a tudíž i určitou historickou podobou příslušných výrobních vztahů na jedné straně, a výrobními silami, výrobní schopností a rozvojem jejích činitelů na druhé straně. Pak vzniká konflikt mezi materiálním rozvojem výroby a její společenskou formou.[61]
__________________________________
Poznámky:
60 J. Stuart Mill: „Some Unsettled Questions in Polit. Econ.“, Londýn 1844.
61 Viz spis o Competition and Cooperation [konkurence a spolupráce] (1832?).