Karel Marx
Kapitál, III. dílB. Engels
Dodatky k třetímu dílu „Kapitálu“Od té doby, co byl třetí díl „Kapitálu“ předložen k posouzení veřejnosti, byl už mnohokrát a různým způsobem vykládán. Nic jiného se ani nedalo očekávat. Při jeho vydání mi šlo především o to, abych pořídil co nejautentičtější text, abych reprodukoval nové výsledky Marxova bádání pokud možno vlastními Marxovými slovy, abych sám zasahoval jen tam, kde to bylo absolutnč nezbytné, a ani tam aby čtenář nemohl být ani v nejmenším na pochybách, kdo k němu promlouvá. To mi bylo vytýkáno; byl vysloven názor, že jsem měl z materiálu, který mi byl k disposici, udělat systematicky zpracovanou knihu, en faire un uvre, jak říkají Francouzi, jinak řečeno — měl jsem obětovat autentičnost textu čtenářovu pohodlí. Ale tak jsem svůj úkol nechápal. K tomu, abych text takto přepracoval, jsem neměl sebemenší právo: takový člověk jako Marx si může činit nárok na to, aby byl slyšen sám a aby zanechal potomstvu své vědecké objevy v autentickém vlastním výkladu. Kromě toho jsem ani nechtěl tak nepřípustně — jak mi to nutně muselo připadat — zacházet s odkazem tak vynikajícího člověka; byl bych to považoval za věrolomnost. A za třetí by to bylo úplně zbytečné. Je vůbec bezúčelné namáhat se nějak kvůli těm, kdo nedovedou nebo nechtějí číst, kvůli těm, kdo už při prvním dílu vynaložili víc úsilí na to, aby jej pochopili nesprávně, než kolik bylo nutné k tomu, aby jej pochopili správně. A pro ty, kterým jde o správné pochopení, byl nejdůležitější právě původní text; pro ně by moje přepracování mělo cenu nanejvýš jako komentář a nadto jako komentář k něčemu, co nebylo vydáno a co není dostupné. Při první kontroversi by stejně bylo nutné sáhnout k původnímu textu a při druhé, třetí by se ukázalo, že je naprosto nutné vydat jej in extenso [v plném rozsahu].
Takové kontroverse jsou úplně přirozené u spisu, který přináší tolik nového a přitom jen ve formě zběžně načrtnutého a místy neúplného prvního zpracování. Zde ovšem mohou mé zásahy přispět k tomu, aby bylo usnadněno pochopení textu, aby byly zdůrazněny důležité momenty, jejichž význam v textu není dost patrný, nebo aby k textu, napsanému roku 1865, byly pod zorným úhlem situace roku 1895 připojeny některé důležitější dodatky. Opravdu, už teď jsou dva takové body, které je podle mého názoru nutné stručně objasnit.
I
Zákon hodnoty a míra ziskuDalo se očekávat, že vyřešení zdánlivého rozporu mezi oběma těmito činiteli povede po uveřejnění Marxova textu ke sporům právě tak, jako k nim vedlo před jeho uveřejněním. Leckdo čekal pravý zázrak a je zklamán, když místo očekávaného hokuspokusu vidí prosté, racionální a prosaicky střízlivé vyřešení tohoto rozporu. Nejškodolibější radost z tohoto zklamání má ovšem nám již známý slovutný Loria. Ten konečně našel Archimedův opěrný bod, z něhož i pidimužík jeho kalibru může nadzvednout Marxovu pevně skloubenou obrovskou budovu a rozbít ji na kusy. Cože, volá rozhorleně, tohle že je řešení? Vždyť je to pouhá mystifikace! Když ekonomové mluví o hodnotě, mluví o takové hodnotě, která se fakticky prosazuje při směně. „Ale zabývat se hodnotou, za kterou se zboží ani neprodává, ani nikdy nemůze prodávat (nè possono vendersi mai), to ještě nikdy neudělal a neudělá žádný ekonom, který si zachoval alespoň špetku zdravého rozumu... Jestliže Marx tvrdí, že hodnota, za kterou se zboží nikdy neprodává, je určena úměrně množství práce v něm obsažené, cožpak tu neopakuje — jenže na ruby — thesi orthodoxních ekonomů, že hodnota, za kterou se zboží prodává, není úměrná práci, která na ně byla vynaložena?... Nic nepomáhá ani to, jestliže Marx říká, že přes odchylky jednotlivých cen od jednotlivých hodnot se úhrnná cena všech zboží vždy rovná jejich úhrnné hodnotě čili množství práce obsaženému v celkovém množství zboží. Vždyť už sama představa úhrnné hodnoty je absurdum, nesmysl... contradictio in adjecto, poněvadž hodnota není nic jiného než poměr, v němž se jedno zboží směňuje za druhé.“ Marx prý říká hned na začátku svého spisu, že směna může porovnávat dvě zboží jen proto, že obsahují stejné množství stejnorodého prvku, totiž stejné množství práce. Teď prý však slavnostně sám sebe popírá, tvrdí-li, že se zboží nesměňují úměrně množství práce v nich obsažené, ale v úplně jiném poměru. „Kde se kdy dospělo k většímu absurdu, k většímu theoretickému bankrotu? Kde byla kdy spáchána vědecká sebevražda s větší pompou a slávou ?“ („Nuova Antologia“, 1. února 1895, str. 478 a 479.)
Jak je vidět, náš Loria je radostí celý pryč. Neměl snad právo jednat s Marxem jako se sobě rovným, jako s prachobyčejným šarlatánem? Jen se podívejte — Marx se vysmívá svému čtenářstvu úplně stejně jako Loria, je živ mystifikacemi právě tak jako poslední italský profesůrek politické ekonomie. Ale zatím co si to tento šarlatán může dovolit, protože se vyzná ve svém řemesle, dostává se nemotorný seveřan Marx na každém kroku do úzkých, říká nesmysly a absurda, takže mu nakonec nezbývá nic jiného než okázalá sebevražda.
Nebudeme se zatím zabývat tvrzením, že zboží se nikdy neprodávalo a nemůže prodávat za svou hodnotu. Zastavme se tu jen u tvrzení pana Loni, že „hodnota není nic jiného než poměr, v němž se jedno zboží směňuje za druhé, a že proto už sama představa úhrnné hodnoty zboží je absurdum, nesmysl atd.“ Poměr, v němž se dvě zboží směňují — jejich hodnota — je tedy něco naprosto náhodného, o čem zboží neví, jak k tomu přišlo, a co může mít dnes jednu velikost a zítra jinou. Smění-li se jeden metrický cent pšenice za jeden gram nebo za jeden kilogram zlata, to nezávisí ani v nejmenším na podmínkách tkvících v této pšenici nebo v tomto zlatu, ale na okolnostech jim oběma úplně cizích. Neboť jinak by se tyto podmínky musely uplatňovat i při směně, musely by ji, všeobecně vzato, ovládat a musely by samostatně existovat i nezávisle na směně, takže by se dalo mluvit i o úhrnné hodnotě zboží. Avšak slovutný Loria tvrdí, že je to nesmysl. Ať se dvě zboží směňují v jakémkoli poměru, je to jejich hodnota — a basta. Hodnota je tedy totožná s cenou a každé zboží má tolik hodnot, kolik může mít cen. Cena se pak určuje poptávkou a nabídkou, a kdo se ještě dále ptá a čeká na odpověď, je blázen.
Ale je v tom háček. Za normálního stavu se poptávka a nabídka kryjí. Rozdělme všechno zboží na světě na dvě poloviny — na skupinu poptávky a stejně velkou skupinu nabídky. Dejme tomu, že cena každé skupiny = 1000 miliardám - marek, franků, liber šterlinků nebo čeho chcete. To dává — jak ví každý školák — cenu nebo hodnotu 2000 miliard. Nesmysl, absurdum! — volá p. Loria. Obě skupiny dohromady mohou představovat cenu 2000 miliard, ale s hodnotou je tomu jinak. Řekneme-li cena, je 1000 + 1000 = 2000; avšak řekneme-li hodnota, je 1000 + 1000 = 0. Tak je tomu alespoň v daném případě, kde jde o souhrn všech zboží. Neboť zde zboží každého z obou stojí 1000 miliard, poněvadž každý z nich chce a může dát tuto sumu za zboží druhého. Soustředíme-li však všechna zboží obou v rukou někoho třetího, nezůstane prvnímu z nich žádná hodnota, druhému také ne a třetí nebude mít tím spíš nic — nakonec nebude mít nikdo nic. A my se znovu obdivujeme výtečnosti našeho jižního Cagliostra, který se s pojmem hodnoty vypořádal tak, že po něm nezůstala ani památka. To je opravdu vrchol vulgární ekonomie![*]
V Braunově „Archiv für soziale Gesetzgebung“ (roč. VII, seš. 4) je velmi dobrý povšechný výklad Marxova systému od Wernera Sombarta. Je to první případ, kdy se německému universitnímu profesorovi daří vyčíst z Marxových spisů zhruba to, co Marx skutečně řekl, je to první případ, kdy se prohlašuje, že kritika Marxova systému nemůže spočívat v jeho vyvracení — „tím nechť se zabývají političtí kariéristé“ — nýbrž jen v jeho dalším rozvíjení. I Sombart se samozřejmě zabývá naším thematem. Zkoumá otázku, jaký význam má v Marxově systému hodnota, a dochází k těmto závěrům: Hodnota se neprojevuje ve směnném poměru kapitalisticky vyrobených zboží; nežije ve vědomí agentů kapitalistické výroby; hodnota není empirický, nýbrž myšlený, logický fakt; pojem hodnoty v její hmotné určenosti není u Marxe nic jiného než ekonomický výraz toho faktu, že základem hospodářského bytí je společenská produktivní síla práce; v kapitalistickém hospodářském řádu vládne zákon hodnoty v poslední instanci nad hospodářskými jevy a pro tento hospodářský řád v nejobecnější formě znamená: hodnota zboží je specificky historická forma, v níž se prosazuje určující působení produktivní síly práce, která vládne v poslední instanci nad všemi hospodářskými jevy. Potud Sombart; o takovém chápání významu zákona hodnoty pro kapitalistickou formu výroby se nedá tvrdit, že je nesprávné. Zdá se mi však, že je pojato příliš obecně, že je třeba, aby bylo určitěji, přesněji formulováno; podle mého názoru vůbec nevyčerpává celý význam zákona hodnoty pro ty stupně ekonomického vývoje společnosti, které jsou tímto zákonem ovládány.
V Braunově „Sozialpolitisches Zentralblatt“ z 25. února 1895, čís. 22, je uveřejněn rovněž skvělý článek o třetím dílu „Kapitálu“; autorem tohoto článku je Conrad Schmidt. Zejména je nutno zdůraznit, že se v něm poukazuje na to, jak Marx tím, že vyvodil průměrnou míru zisku z nadhodnoty, po prvé dává odpověď na otázku, kterou dosavadní ekonomie ještě ani nepoložila: jak se určuje výše této průměrné míry zisku a proč dosahuje řekněme 10 nebo 15%, a ne 50 nebo 100%? Od té doby, co víme, že nadhodnota, kterou si přivlastňují nejprve průmysloví kapitalisté, je jediným a výhradním zdrojem, z něhož pramení zisk a pozemková renta, není už třeba tuto otázku řešit. Tato část Schmidtovy stati jako by byla speciálně napsána pro ekonomy à la Loria, není-li ovšem marné snažit se otevřít oči těm, kdo nechtějí vidět.
I Schmidt má formální pochybnosti o zákonu hodnoty. Nazývá jej vědeckou hypothesou, zkonstruovanou k objasnění skutečného směnného procesu, hypothesou, která se osvědčuje jako nutný theoretický výchozí bod, vrhající světlo i na jevy konkurenčních cen, jež jí zdánlivě úplně odporují; bez zákona hodnoty není podle jeho názoru možné jakékoliv poznání ekonomického mechanismu kapitalistické skutečnosti. A v jednom soukromém dopise, který mi dovolil citovat, Schmidt přímo prohlašuje zákon hodnoty uvnitř kapitalistické formy výroby za fikci, i když theoreticky nutnou. Toto pojetí je však podle mého názoru zcela nesprávné. Zákon hodnoty má i pro kapitalistickou výrobu daleko větší a závažnější význam než jen význam pouhé hypothesy, tím méně tu může jít o fikci, i když nutnou.
Jak Sombart, tak Schmidt — o slovutném Loriovi se přitom zmiňuji jen mimochodem jako o zábavném vulgárně ekonomickém protějšku — nepřihlížejí dost k tomu, že tu nejde jen o čistě logický proces, ale o historický proces a o jeho objasňující odraz v myšlení, o logické vysledování jeho vnitřních souvislostí.
Rozhodující místo o tom je u Marxe v III. dílu, kap. X:
„Celá potíž vzniká z toho, že se zboží nesměňují prostě jako zboží, nýbrž jako výrobky kapitálů, které si činí nárok na podíl z celkové masy nadhodnoty, úměrný své velikosti, nebo při stejné velikosti na stejný podíl.“
Pro ilustraci tohoto rozdílu se pak předpokládá, že dělníci jsou vlastníky výrobních prostředků, že pracují průměrně stejnou dobu a se stejnou intensitou a směňují svá zboží přímo mezi sebou. Za těchto podmínek by dva dělníci přidávali za jeden den ke svému výrobku svou prací stejné množství nové hodnoty, ale výrobek každého z nich by měl různou hodnotu, podle množství práce již dříve ztělesněné ve výrobních prostředcích. Tato druhá část hodnoty by představovala konstantní kapitál kapitalistického hospodářství; část nově přidané hodnoty, vynaložená na životní prostředky pracujících, by odpovídala variabilnímu kapitálu a další zbývající část nové hodnoty by představovala nadhodnotu, která by v daném případě patřila dělníkům. Oba dělníci by tedy po odečtení náhrady za „konstantní“ část hodnoty, kterou jen zálohovali, dostali stejně velké hodnoty, avšak poměr části představující nadhodnotu k hodnotě výrobních prostředků — což by odpovídalo kapitalistické míře zisku — by u nich byl různý. Protože však je každému z nich při směně hodnota jeho výrobních prostředků nahrazena, byla by to okolnost úplně lhostejná.
„Směna zboží za jejich hodnoty nebo přibližně za jejich hodnoty odpovídá tedy mnohem nižšímu stupni než směna za výrobní ceny, k níž je třeba určité výše kapitalistického vývoje... I kdybychom nebrali v úvahu to, že ceny a pohyb cen jsou ovládány zákonem hodnoty, je tedy naprosto správné považovat hodnoty zboží nejen theoreticky, ale i historicky za prius výrobních cen [něco, co je předchází]. Platí to pro poměry, kdy výrobní prostředky patří tornu, kdo s nimi pracuje, a takový stav nacházíme ve starém i v moderním světě jednak u rolníka, který sám pracuje a má půdu, jednak u řemeslníka. Shodujě se to také s názorem, který jsme vyslovili dříve, že přeměna výrobků ve zboží začíná směnou mezi různými pospolitostmi, a ne mezi členy téže pospolitosti. Platí to jak pro tento prvotní stav, tak pro pozdější poměry založené na otroctví a nevolnictví, i pro cechovní organisaci řemesla, dokud se výrobní prostředky, srostlé s každým výrobním odvětvím, jen těžko dají přenést z jedné sféry do druhé, a různé sféry výroby se proto do určité míry k sobě chovají jako cizí země nebo komunistické pospolitosti.“ (Marx, „Kapitál“, díl III, kap. X)
Kdyby byl Marx mohl třetí díl ještě jednou přepracovat, byl by toto místo jistě rozvedl mnohem podrobněji. Ve své nynější podobě je to jen hrubý nástin toho, co by se mělo o této otázce říci. Podívejme se na ni proto poněkud podrobněji.
Všichni víme, že v počátcích života společnosti spotřebovávají výrobky výrobci sami a že tito výrobci se přirozeně spojují ve více méně komunisticky organisované pospolitosti; že směna přebytků těchto výrobků s cizinci, jíž začíná přeměna výrobků ve zboží, spadá do pozdější doby; původně dochází ke směně jen mezi jednotlivými pospolitostmi různých kmenů, teprve později se uplatňuje směna i uvnitř pospolitosti a významným způsobem přispívá k jejich rozpadu na větší nebo menší rodinné skupiny. Ale i po tomto rozpadu zůstávají směňující hlavy rodin pracujícími rolníky, kteří téměř všechno, co potřebují k uspokojení všech svých potřeb, vyrábějí se svou rodinou ve vlastním hospodářství a jen nepatrnou část nutných předmětů získávají směnou odjinud za přebytek produktu své práce. Rodina se zabývá nejen zemědělstvím a chovem dobytka, ale zpracovává také jejich produkty v hotové spotřební předměty, místy si ještě mele zrní ručními mlýnky, peče chléb, přede, barví, tká len a vlnu, vydělává kůže, staví a opravuje dřevěné stavby, zhotovuje nářadí a pracovní nástroje, často koná truhlářské a kovářské práce, takže taková rodina nebo rodinná skupina je v podstatě soběstačná.
To málo, co taková rodina musí získávat směnou nebo kupovat od jiných, skládalo se — v Německu dokonce až do začátku XIX. století — převážně z předmětů řemeslné výroby, tj. z takových věcí, o nichž rolník dobře věděl, jak se zhotovují, ale které sám nevyráběl jen proto, že těžko získával suroviny, nebo proto, že koupené výrobky byly mnohem lepší nebo daleko levnější. Středověký rolník tedy dost přesně věděl, kolik pracovní doby je třeba ke zhotovení předmětů, které získával směnou. Vesnický kovář a kolář pracovali před jeho očima, stejně tak krejčí nebo obuvník, kteří ještě v době mého mládí chodili v Porýní od jednoho rolníka ke druhému a šili šaty a boty z látek a kůží vyrobených po domácku. Jak rolník, tak ti od nichž kupoval, sami pracovali: předměty, které směňovali, byly produkty jejich vlastní práce. Co vynakládali při zhotovování těchto předmětů? Práci — a jedině práci: na nahrazení pracovních nástrojů, na výrobu suroviny a na její zpracování vynakládali jedině svou vlastní pracovní sílu; jak jinak mohli tudíž směňovat tyto své výrobky za výrobky jiných pracujících výrobců než úměrně vynaložené práci? Pracovní doba vynaložená na tyto výrobky tu byla nejen jediným vyhovujícím měřítkem pro kvantitativní určení směňovaných veličin, ale žádné jiné měřítko tu vůbec ani nebylo možné. Myslí si snad někdo, že rolníci a řemeslníci byli tak hloupí, aby směňovali výrobek desetihodinové práce jednoho za výrobek hodinové práce druhého? Pro celé období rolnického naturálního hospodářství byla možná jen taková směna, při níž byla tendence porovnávat směňovaná množství zboží stále víc podle množství práce v nich ztělesněné. Od té chvíle, kdy do tohoto způsobu hospodaření pronikají peníze, projevuje se tendence přizpůsobení zákonu hodnoty (nota bene v Marxově formulaci!) na jedné straně ještě výrazněji, ale na druhé straně začíná již být porušována zasahováním lichvářského kapitálu a fiskálního vyssávání, a období, v nichž se ceny v průměru téměř blíží hodnotě, se již prodlužují.
Totéž platí o směně výrobků rolníků za výrobky městských řemeslníků. Nejprve se směňuje přímo, bez prostřednictví obchodníka, ve dnech, kdy se konají ve městech trhy, kde rolník prodává své výrobky a nakupuje. I zde zná rolník pracovní podmínky řemeslníka a řemeslník opět pracovní podmínky rolníka. Řemeslník sám je ještě do jisté míry rolníkem, má nejen ovocnou a zelinářskou zahradu, ale velmi často kousek pole, jednu dvě krávy, prasata, drůbež atd. Tak byli lidé ve středověku s to dost přesně si navzájem spočítat výrobní náklady pokud jde o suroviny, pomocné látky, pracovní dobu — alespoň u předmětů denní potřeby.
Ale jak se při této směně podle množství vynaložené práce toto množství určovalo, třebaže nepřímo a relativně, u výrobků vyžadujících déle trvající, nepravidelně přerušovanou práci s nejistým výtěžkem, na příklad u obilí nebo dobytka a nadto u lidí, kteří neuměli počítat? Je zřejmé, že k tomu docházeli jen zdlouhavým procesem, oklikami, tápáním v temnotě, při čemž se jako vždy učili teprve z trpkých zkušeností. Nutnost, aby každý dostal nazpět zhruba to, co vynaložil, pomáhala vždy najít správnou cestu, a omezený počet druhů předmětů, které se směňovaly, spolu s neměnícím se — často po celá staletí — charakterem jejich výroby tento úkol ulehčovaly. A že přibližně přesné stanovení relativní velikosti hodnoty těchto výrobků netrvalo nijak příliš dlouho, to dokazuje už sám fakt, že takové zboží, jako dobytek, u něhož se to pro dlouhou výrobní dobu jednotlivého kusu zdá nejobtížnější, se stalo prvním téměř všeobecně uznaným peněžním zbožím. Než se k tomu došlo, musela už hodnota dobytka, jeho směnný poměr k celé řadě jiných zboží, dosáhnout poměrně neobvyklého ustálení, uznávaného bez námitek na území četných kmenů. A tehdejší lidé, jak pastevci, tak i ti, kteří od nich kupovali, byli jistě dost chytří, aby pracovní dobu, kterou sami vynaložili, nedávali při směně bez ekvivalentu. Naopak, čím blíže je ten či onen národ prvotnímu stavu zbožní výroby — na př. Rusové a obyvatelé východních zemí — tím více času ještě dnes promarňují, aby dloůhým, úporným smlouváním vytloukli plnou náhradu za pracovní dobu vynaloženou na výrobu výrobku.
Vycházejíc z tohoto určení hodnoty pracovní dobou, rozvíjí se celá zbožní výroba — a s ní i rozmanité vztahy, v nichž se projevují různé stránky zákona hodnoty — tak, jak je to vyloženo v prvním oddílu prvního dílu „Kapitálu“; rozvíjejí se tedy zejména podmínky, za nichž je jedině práce tvůrcem hodnoty. Přitom jsou to takové podmínky, které se prosazují, aniž si to zúčastněné osoby uvědomují, a které mohou být jen obtížným theoretickým bádáním abstrahovány z každodenní praxe, které tedy působí podobně jako přírodní zákony, což nutně vyplývá, jak dokázal Marx, z povahy zbožní výroby. Nejdůležitějším a rozhodujícím pokrokem byl přechod ke kovovým penězům, avšak důsledkem tohoto přechodu bylo i to, že určení hodnoty pracovní dobou již přestalo viditelně vystupovat na povrchu směny zboží. S hlediska praxe se rozhodující mírou hodnoty staly peníze, a to tím více, čím rozmanitějšími se stávala zboží přicházející do obchodu, v čím větší míře pocházela z dalekých zemí, čím méně tedy bylo možno kontrolovat pracovní dobu nutnou k jejich zhotovení. Kromě toho i samy peníze pocházely z počátku většinou z ciziny; ale i tehdy, když se drahé kovy dobývaly v dané zemi, nebyli rolníci a řemeslníci jednak s to ani přibližně odhadnout práci vynaloženou na jejich těžbu, jednak však už sami, protože byli zvyklí počítat v penězích, měli velmi nejasnou představu o vlastnosti práce jako měřítka hodnoty; v povědomí lidu začaly být peníze představitelem absolutní hodnoty.
Zkrátka, Marxův zákon hodnoty platí všeobecně — pokud vůbec ekonomické zákony platí — pro celé období prosté zbožní výroby, tedy až do doby, kdy se vznikem kapitalistické formy výroby dochází k modifikaci zbožní výroby. Do té doby ceny tíhnou k hodnotám, určeným Marxovým zákonem, a kolísají kolem nich tak, že čím plněji se rozvíjí prostá zbožní výroba, tím více se průměrné ceny v dlouhých obdobích, nepřerušovaných vnějšími násilnými poruchami, shodují s hodnotami až na veličinu, které je možno nedbat. Marxův zákon hodnoty má tedy ekonomicky všeobecnou platnost pro období, které trvá od počátku směny, jež přeměnila výrobky ve zboží, až do XV. století našeho letopočtu. Počátek směny pak spadá do doby, která předchází jakékoli psané dějiny a spadá v Egyptě nejméně do doby tři a půl a možná pět tisíc let, v Babyloně čtyři až šest tisíc let před naším letopočtem. Zákon hodnoty vládl tedy po dobu pěti až sedmi tisíc let. A teď se teprve obdivujte hlubokomyslnosti p. Lorii, nazývajícího hodnotu, která po celou tuto dobu měla všeobecný a bezprostřední význam, hodnotou, za niž se zboží nikdy neprodávalo a nemůže prodávat a jejímž zkoumáním se nikdy nebude zabývat žádný ekonom, který si zachoval alespoň špetku zdravého rozumu.
Dosud jsme nemluvili o obchodníkovi. Nemuseli jsme si všímat jeho zasahování až do této chvíle, kdy přecházíme k přeměně prosté zbožní výroby v kapitalistickou zbožní výrobu. Obchodník byl revolucionujícím elementem této společnosti, kde jinak bylo všechno neměnné, neměnné takřka dědičně; kde rolník nejen svůj lán, ale i své postavení svobodného vlastníka, svobodného nebo poddaného poplatníka nebo nevolníka a městský řemeslník své řemeslo a cechovní výsady získávali dědičně a téměř nezcizitelně; kromě toho každý z nich dědičně získával své zákazníky, své odbytiště, stejně jako zručnost ve zděděném povolání, vypěstovanou od mladých let. A do tohoto světa vstoupil nyní obchodník, který se měl stát výchozím bodem jeho převratu. Nepůsobil však jako vědomý revolucionář, ale naopak jako kost kosti jejich a tělo těla jejich. Obchodník ve středověku vůbec nebyl individualista, byl v podstatě příslušníkem sdružení jako všichni jeho současníci. Na vesnici vládla marka, vyrostlá z prvobytného komunismu. Každý rolník měl původně stejně velký lán se stejně velkými pozemky různé kvality a tomu odpovídající stejná práva ve společné marce. Když se marka stala uzavřenou a přestaly se přidělovat nové lány, nastalo drobení lánů děděním atd. a tomu odpovídající drobení markovních práv, avšak jednotkou markovního zemědělství zůstával i nadále plný lán, takže existovaly půllány, čtvrtlány, osminy lánu s poloviční, čtvrtinovou nebo osminovou účastí na markovních právech. Po vzoru marky se utvářely všechny pozdější řemeslnické organisace, především městské cechy, jejichž vnitřní zřízení nebylo ničím jiným než aplikací markovního zřízení, ale již na řemeslnické výsady, a ne na určité území. Ústředním bodem celé organisace bylo, že se každý její člen stejným dílem podílel na všech výsadách a požitcích zaručených celku, jak je to výmluvně vyjádřeno v privilegiu na „požívání příze“, uděleném obyvatelům Elberfeldu a Barmenu roku 1527. (Thun: „Industrie am Niederrhein“, II, 164 a násl.) Totéž platí i o hornictví, kde každý kuks [důlní podíl] dával stejnou účast a stejně jako lán příslušníka marky byl dělitelný i s právy a povinnostmi s ním spojenými. A totéž platí v nemenší míře o obchodních společenstvech, jež vyvolala v život zámořský obchod. Benátčané a Janované v alexandrijském nebo cařihradském přístavu — každý „národ“ ve své vlastní tržnici [Fondaco], skládající se z obytných budov, hostince, skladiště, výstavní a prodejní místnosti s ústřední kanceláří — tvořili uzavřená obchodní společenstva, byli odděleni od konkurentů a zákazníků, prodávali za ceny stanovené vzájemnou dohodou, jejich zboží mělo určitou kvalitu, zaručenou veřejnou kontrolou a často zvláštními značkami, společně stanovovali ceny, které se měly platit za výrobky domorodcům atd. Nejinak obchodovali členové hansy na „německém mostě“ (Tydske Bryggen) v norském Bergenu a právě tak jejich holandští a angličtí konkurenti. Běda tomu, kdo by byl prodal levněji nebo koupil dráže než za dohodnuté ceny! Bojkot, který jej stihl, znamenal za tehdejších podmínek, že nevyhnutelně přišel na mizinu, nemluvě ani o přímých trestech, jimiž stíhalo provinilce společenstvo. Kromě toho byla však zakládána užší společenstva k určitým účelům, jako janovská společnost Maona, vládnoucí dlouhá léta nad kamencovými ložisky ve Fókii v Malé Asii a na ostrově Chiu ve XIV. a XV. století, dále jako velká ravensberská obchodní společnost, která od konce XIV. století obchodovala s Italií a Španělskem a založila tam své pobočky, a jako německá společnost augsburských Fuggerů, Weiserů, Vöhlinů, Höchstetterů atd. a norimberských Hirschvogelů a jiných, která se s kapitálem 66.000 dukátů a třemi loďmi účastnila portugalské výpravy do Indie v letech 1505—1506 a získala přitom 150%, podle jiných pramenů l75% čistého zisku (Heyd: „Levantehandel“, II, 524), a jako celá řada jiných společností „monopolia“, proti nimž tak horlil Luther.
Zde po prvé narážíme na zisk a míru zisku. Obchodníci totiž vědomě a záměrně usilují o to, aby tato míra zisku byla pro všechny zúčastněné stejná. Benátčané na východě, členové hansy na severu platili za získané zboží každý stejné ceny jako jeho sousedé, zboží je stálo stejné dopravní náklady, dostávali za ně stejné ceny jako ostatní a rovněž zpětný náklad kupovali za tytéž ceny jako každý jiný obchodník téhož „národa“. Míra zisku byla tedy pro všechny stejná. Ve velkých obchodních společnostech bylo rozdělování zisku podle vloženého podílu kapitálu tak samozřejmé jako požívání práv v marce podle částí lánu, dávajících tato práva, nebo jako účast na zisku z dolů podle počtu kuksů. Stejná míra zisku, která je na vrcholu svého vývoje jedním z konečných výsledků kapitalistické výroby, ukazuje se zde ve své nejprostší formě jako jeden z výchozích bodů historického vývoje kapitálu, ba jako přímá odnož marky, která je zase přímou odnoží prvobytného komunismu.
Tato původní míra zisku byla nevyhnutelně velmi vysoká. Obchodování bylo velmi riskantní nejen pro silně rozšířené pirátství, ale i proto, že konkurující národy si při první vhodné příležitosti často dovolovaly všelijaké násilnosti; konečně odbyt a podmínky odbytu byly založeny na výsadách udělených cizími knížaty a často nedodržovaných a úplně měněných. Zisk tedy musel zahrnovat vysokou pojistnou prémii. Kromě toho obrat byl pomalý, obchody se protahovaly a v příznivějších dobách, které ostatně zřídka kdy trvaly dlouho, bylo obchodování monopolním obchodem s monopolním ziskem. O tom, že průměrná míra zisku byla velmi vysoká, svědčí také tehdy obvyklé velmi vysoké úrokové míry, které musí být vždy celkově nižší než obvyklá sazba obchodního zisku.
Ale tato vysoká a pro všechny účastníky stejná míra zisku, jíž se dosahovalo spoluprací společenstev, platila jen uvnitř společenstva, tj. v daném případě u jednotlivého „národa“. Benátčané, Janované, členové hansy, Holanďané, každý národ pro sebe a pravděpodobně zprvu také pro každé jednotlivé odbytiště měli zvláštní míru zisku. K vyrovnávání těchto různých měr zisku jednotlivých společenstev docházelo opačnou cestou — konkurencí. Nejprve se vyrovnaly míry zisku na různých trzích téhož národa. Jestliže Alexandrie poskytovala větší zisk za benátské zboží než Kypr, Cařihrad nebo Trapezunt, posílali Benátčané do Alexandrie více kapitálu a stáhli jej z jiných trhů. Potom muselo nastat postupné vyrovnávání měr zisku mezi jednotlivými národy vyvážejícími na tytéž trhy stejné nebo podobné zboží, při čemž byl velmi často některý z těchto národů přiveden na mizinu a zmizel se scény. Tento proces byl však neustále přerušován politickými událostmi: tak např. veškerý obchod s Východem zanikl v důsledku mongolských a tureckých nájezdů a veliké zeměpisné obchodní objevy po roce 1492 tento zánik jen urychlily a pak dovršily.
Náhlé rozšíření oblasti odbytu, jež pak následovalo, a s ním spojený převrat v dopravních spojeních nepřinesly z počátku podstatné změny ve způsobu provozování obchodu. S Indií a s Amerikou obchodovala zprvu také ještě převážně společenstva. Ale nyní již za těmito společenstvy stály velké národy. Místo Katalánců obchodujících s Východem zaujalo v americkém obchodě celé velké spojené Spanělsko a vedle něho dvě velké země — Anglie a Francie; ba i nejmenší země, Holandsko a Portugalsko, byly přece jen alespoň tak velké a silné jako Benátky — největší a nejsilnější obchodní národ předešlého období. To dávalo cestujícímu kupci [merchant adventurer] XVI. a XVII. století oporu, která činila společenstvo, hájící své členy i zbraní, čím dál tím zbytečnějším a jeho výdaje přímo břemenem. Bohatství se nyní mnohem rychleji hromadilo v rukou jednotlivců, takže záhy mohli jednotliví obchodníci vkládat do jednoho podniku právě tolik prostředků, kolik dříve vkládala celá společnost. Obchodní společnosti se tam, kde ještě existovaly, většinou přeměňovaly v ozbrojené korporace, které pod ochranou a protektorátem svých mateřských zemí podmaňovaly a monopolně vykořisťovaly celé nově objevené země. Ale čím více byly v nových oblastech zakládány kolonie převážně ve jménu státu, tím více ustupovala obchodní společenstva do pozadí před obchodem jednotlivého obchodníka, a tak se vyrovnávání měr zisku stále více stávalo výhradně věcí konkurence.
Dosud jsme se seznámili jen s mírou zisku obchodního kapitálu. Neboť dosud jsme měli co dělat jen s obchodním a lichvářským kapitálem, kdežto průmyslový kapitál se ještě nezačal rozvíjet. Výroba byla ještě převážně v rukou pracujících, kteří byli vlastníky svých výrobních prostředků a jejichž práce tedy nepřinášela nadhodnotu kapitálu. Jestliže museli část svého výrobku odevzdávat bez náhrady třetí osobě, pak jen ve formě dávky feudálnímu pánovi. Proto mohl obchodní kapitál vytloukat zisk, alespoň z počátku, jen na zahraničních kupcích domácích výrobků nebo na domácích kupcích zahraničních výrobků. Teprve na konci tohoto období — v Italii tedy s úpadkem levantského obchodu — mohly zahraniční konkurence a ztížený odbyt donutit řemeslného výrobce exportního zboží, aby přenechával obchodníku-vývozci zboží pod jejich hodnotou. Vidíme tu tedy takový jev, že ve vnitřním detailním obchodu mezi jednotlivými výrobci se zboží prodávají v průměru za svou hodnotu, avšak v mezinárodním obchodu je z uvedených důvodů všeobecným pravidlem prodej zboží nikoli za hodnotu. Tedy úplný opak toho, co je dnes, kdy výrobní ceny platí v mezinárodním obchodu a ve velkoobchodu, kdežto v městském maloobchodu je tvorba cen regulována úplně jinými mírami zisku, takže nyní npř. u hovězího masa vzniká větší přirážka k ceně cestou od londýnského velkoobchodníka k londýnskému spotřebiteli než cestou od velkoobchodníka v Chicagu k londýnskému velkoobchodníkovi, včetně výdajů za dopravu.
Nástrojem, který postupně provedl tento převrat ve vytváření cen, byl průmyslový kapitál. Předpoklady k tomu byly vytvořeny už ve středověku, a to ve třech oborech: v rejdařství, v báňském průmyslu a v textilním průmyslu. Rejdařství v rozsahu, v jakém je provozovaly italské a hansovní přímořské republiky, nebylo možné bez námořníků, tj. námezdních dělníků (jejich námezdní vztah bylo možno zastírat družstevními formami s podílem na zisku), a tehdejší galery byly nemyslitelné bez veslařů — námezdních dělníků nebo otroků. Těžaři rudných dolů, původně sdružení pracovníci, se skoro všude přeměnili v akciové společnosti, podnikající za pomoci námezdních dělníků. A v textilním průmyslu začal obchodník přímo dostávat malé mistry tkalce do svých služeb tím, že jim dodával přízi a dával jim ji ve své režii za pevnou mzdu zpracovat v tkaninu — prostě tím, že se z pouhého obchodníka stal tak zvaným faktorem.
Zde vidíme první počátky tvoření kapitalistické nadhodnoty. Těžaře v hornictví můžeme jako členy uzavřených monopolních korporací ponechat stranou. Pokud jde o rejdařství, je jasné, že zisk se musel rovnat při nejmenším zisku běžnému v dané zemi, se speciální přirážkou na pojištění, opotřebování lodí atd. Ale jak tomu bylo s faktory v textilním průmyslu, kteří po prvé přinesli na trh zboží vyrobené přímo v režii kapitalisty a vytvořili tím konkurenci pro zboží téhož druhu vyrobené v režii řemeslníka?
Míra zisku obchodního kapitálu už tu byla. Byla již také, alespoň pro každé dané místo, přibližně vyrovnána na průměrnou míru. Co tedy mohlo přimět obchodníka, aby na sebe vzal další úlohu faktora? Jen jedno: vyhlídka na větší zisk při prodejní ceně stejné jako u ostatních. A tuto vyhlídku měl. Tím, že vzal do svých služeb malé mistry, prorážel tradiční meze výroby, při nichž výrobce prodával svůj hotový výrobek a nic víc. Obchodní kapitalista kupoval pracovní sílu pracovníka, který dosud ještě měl své vlastní výrobní nástroje, ale už neměl surovinu. Tím, že takto zajišťoval tkalci pravidelný výdělek, mohl zároveň snižovat jeho mzdu, takže část vynaložené pracovní doby zůstala nezaplacena. Tak si začal faktor přivlastňovat nadhodnotu přesahující jeho dosavadní obchodní zisk. Musel k tomu sice použít dodatečného kapitálu, aby mohl koupit přízi atd. a ponechat ji v rukou tkalce, dokud nebyl výrobek hotov, kdežto dříve vyplácel plnou cenu výrobku až při jeho koupi. Ale za prvé ve většině případů i dříve vynakládal dodatečný kapitál na zálohy tkalci, kterého zpravidla teprve to, že byl zotročen dluhy, donutilo, aby se podřídil novým výrobním podmínkám. A za druhé, i přesto vypadá výpočet takto:
Dejme tomu, že náš obchodník provozuje vývozní obchod s kapitálem 30.000 dukátů, cechínů[**], liber šterlinků nebo čeho chcete. Dejme tomu, že 10.000 z nich vynaloží na nákup tuzemského zboží a 20.000 použije na zámořských odbytištích. Nechť se kapitál obrací jednou za dva roky, pak se roční obrat rovná 15.000. Ale dejme tomu, že náš obchodník chce provozovat tkalcovství ve vlastní režii, chce se stát faktorem. Kolik kapitálu na to musí dodatečně vynaložit? Nechť se výrobní doba kusu látky, se kterou obchoduje, rovná průměrně dvěma měsícům, což je jistě hodně dlouhá doba. Předpokládejme dále, že za všechno musí platit hotovými penězi. Pak bude muset dodatečně vynaložit tolik kapitálu, aby mohl zásobovat tkalce přízí na dva měsíce. Protože jeho roční obrat je I 5.000, nakoupí za dva měsíce látky za 2500. Nechť 2000 z toho představuje hodnotu příze a 500 mzdu tkalce; pak náš obchodník potřebuje dodatečný kapitál 2000. Dejme tomu, že nadhodnota, kterou si novým způsobem přivlastňuje od tkalce, činí jen 5% hodnoty látky, což představuje jistě velmi skromnou míru nadhodnoty 25% (2000c plus 500v plus 125m; m‘ = 125/500 = 25%; z‘ = 125/2500 = 5%). Za těchto podmínek má náš obchodník při ročním obratu 15.000 mimořádný zisk 750 a za 2⅔ roku dostane tedy nazpět celý dodatečný kapitál.
Aby však zrychlil svůj odbyt i svůj obrat, a tak získal ze stejného kapitálu týž zisk za kratší dobu, tedy aby za stejnou dobu získal větší zisk, daruje malou část své nadhodnoty kupujícímu, bude prodávat levněji než jeho konkurenti. Ti se také postupně přemění ve faktory a pak se mimořádný zisk u nich všech vyrovná na obvyklý nebo dokonce nižší zisk, při čemž bude získáván z kapitálu, který se u nich všech zvětšil. Je znovu dosaženo stejné míry zisku, třebaže snad na jiné úrovni, tím že se část nadhodnoty vyrobené uvnitř země postupuje zahraničním kupujícím.
Dalším krokem při podřizování průmyslu kapitálu bylo zavedení manufaktury. Také manufaktura umožňovala majiteli manufaktury, který byl v XVII. a XVIII. století většinou i vývozcem svého zboží — v Německu tomu tak bylo až do roku 1850 skoro všude a místy je tomu tak dodnes — vyrábět levněji než jeho starosvětští konkurenti, řemeslníci. Opakuje se týž proces: nadhodnota, kterou si přivlastňuje majitel manufaktury-kapitalista, dovoluje jemu nebo vývoznímu obchodníkovi, s nímž se o ni dělí, prodávat levněji než jeho konkurenti, dokud nový výrobní způsob nezevšeobecní a znovu nenastane vyrovnání zisků. Již existující míra obchodního zisku, i když je vyrovnána jen v místním měřítku, zůstává Prokrustovým ložem, na němž se nemilosrdně odsekává přebytečná nadhodnota.
Jestliže se již manufaktura bouřlivě rozvinula zlevněním výrobkü, pak to ještě více platí o velkém průmyslu, který svým neustálým revolucionováním výroby stále více snižuje výrobní náklady zboží a neúprosně odstraňuje všechny dosavadní způsoby výroby. Právě velký průmysl tím definitivně vybojovává kapitálu vnitřní trh, skoncovává s malovýrobou a naturálním hospodářstvím soběstačné rolnické rodiny, odstraňuje přímou směnu mezi malovýrobci a staví celý národ do služeb kapitálu. Velký průmysl vyrovnává také míru zisku v různých odvětvích obchodu a průmyslu na jednu všeobecnou míru zisku a konečně zajišťuje průmyslu při tomto vyrovnávání rozhodující úlohu, která mu patří, tím, že odstraňuje většinu překážek, jež do té doby bránily přelévání kapitálu z jednoho odvětví do druhého. Tím se pro celý směnný proces uskutečňuje přeměna hodnot ve výrobní ceny. Tato přeměna probíhá tedy podle objektivních zákonů bez vědomí nebo záměru zúčastněných. To, že konkurence snižuje zisk převyšující všeobecnou míru na všeobecnou úroveň a tak znovu odnímá prvním přivlastňovatelům, průmyslníkům, nadhodnotu převyšující průměrnou úroveň, nepůsobí theoreticky žádné potíže. Tím více potíží to však působí v praxi, protože odvětví s přebytečnou nadhodnotou, tj. s vysokým variabilním a nízkým konstantním kapitálem, tedy s nízkým složením kapitálu, se už pro svou přirozenou povahu nejpozději a nejneúplněji podřizují kapitalistické výrobě; především je to zemědělství. Naproti tomu pokud jde o zvýšení výrobních cen nad hodnotu zboží, které je nutné, aby nedostatečná nadhodnota, obsažená ve výrobcích odvětví s vysokým složením kapitálu, byla pozvednuta na úroveň průměrné míry zisku, zdá se to sice theoreticky velmi obtížné, ale v praxi to jde, jak jsme viděli, velmi snadno a rychle. Neboť zboží tohoto druhu, když se začínají vyrábět kapitalisticky a přicházejí do kapitalistického obchodu, začínají konkurovat se zbožími téhož druhu vyrobenými předkapitalistickými způsoby, tj. dražšími. Kapitalistický výrobce může tedy i tehdy, jestliže se zřekne části nadhodnoty, stržit zisk obvyklý v jeho zemi, který původně neměl přímý vztah k nadhodnotě, poněvadž vznikl z obchodního kapitálu dávno předtím, než se vůbec začalo kapitalisticky vyrábět a než se tedy stala možnou průmyslová míra zisku.
II
BURSA[***]1) Z třetího dílu, pátého oddílu, zvláště z kapitoly 27[†] je vidět, jaké postavení zaujímá bursa v kapitalistické výrobě vůbec. Avšak od roku 1865, kdy byla kniha napsána, nastala změna, která burse přiřkla značně větší a stále ještě rostoucí úlohu a která má při dalším vývoji tendenci koncentrovat v rukou bursiánů veškerou výrobu — průmyslovou i zemědělskou, a stejně tak i veškerý oběh — dopravní prostředky i funkci směny; bursa se tak stává nejpřednější představitelkou kapitalistické výroby.
2) V roce 1865 byla bursa ještě druhořadým činitelem v kapitalistickém systému. Velkou většinu bursovních hodnot tvořily státní papíry, ale i jich bylo poměrně málo. Kromě toho akciové banky, které na kontinentě i v Americe převládaly, kdežto v Anglii se teprve chystaly pohltit aristokratické soukromé banky, hrály většinou ještě poměrně nepatrnou roli. Rovněž železniční akcie byly proti dnešku ještě poměrně slabě rozšířeny. A přímých výrobních podniků, stejně jako i bank, bylo v akciové formě jenom málo a vznikaly ponejvíce v chudších zemích, v Německu, Rakousku, Americe atd. — „oko hospodářovo“ bylo tehdy ještě nepřekonanou pověrou.
Bursa tedy byla tenkrát ještě místem, kde se kapitalisté vzájemně obírali o nahromaděné kapitály a které se dělníků bezprostředně týkalo jen jako nový důkaz všeobecného demoralisujícího vlivu kapitalistického hospodářství a jako potvrzení kalvínské these, že vůle boží — jinými slovy náhoda — rozděluje požehnání i prokletí, bohatství, tj. radovánky a moc, i chudobu, tj. strádání a otroctví, již na tomto světě.
3) Nyní je tomu jinak. Od krise roku 1866 probíhala akumulace se stále vzrůstající rychlostí a přitom tak, že ani v jedné průmyslové zemi, a nejméně v Anglii, růst výroby nedržel krok s akumulací a akumulace jednotlivého kapitalisty se nemohla plně uplatnit k rozšíření jeho vlastního podniku; tak např. v anglickém bavlnářském průmyslu už v roce 1845, nebo železniční aféry. S touto akumulací vzrůstal však i počet rentiérů, lidí, kteří už měli dost stálého napětí spojeného s podnikáním a kteří se chtěli jedině bavit, nebo mít jen taková zaměstnání, která by je nijak nezatěžovala, dělat třeba ředitele nebo členy dozorčích rad společností. A za třetí, aby se ulehčilo umisťování spousty peněžního kapitálu, který se takto uvolnil, vytvářely se nyní všude, kde to dosud nebylo, nové zákonné formy pro společnosti s ručením omezeným a více nebo méně se snižovaly povinnosti akcionářů, kteří dosud ručili neomezeně. (Akciové společnosti v Německu v roce 1890 — 40% úpisů!)
4) Odtud postupná přeměna průmyslu v akciové podniky. Tento osud postihuje jedno odvětví za druhým. Nejprve železárny, kde je nyní zapotřebí ohromných investic (ještě před tím doly, pokud neměly již dříve formu podílových podniků). Potom chemický průmysl, strojírenství. Na kontinentě též textilní průmysl, ale v Anglii dosud jen v jednotlivých místech Lancashiru (přádelna v Oldhamu, tkalcovna v Burnley atd., sdružení oděvních závodů; to je však jen předstupeň a při nejbližší krisi připadají znovu jednotlivým majitelům), pivovary (před několika lety byly americké pivovary zašantročeny anglickému kapitálu, dále Guiness Bess, Allsopp [názvy dvou velkých anglických pivovarských firem]), potom trusty tvořící gigantické podniky pod společnou správou (jako United Alcali [anglický chemický trust]). Obyčejná jednotlivá firma se stále více a více stává pouhým předstupněm, kterým podnik musí projít, než vyroste natolik, aby se mohl přeměnit v akciovou společnost [„gegründet werden“].
Totéž platí o obchodu. Leafs, Parsons, Morleys, Morrison, Dillon [názvy firem] — všechny se přeměnily v akciové společnosti. Stejně tak nyní i maloobchodní firmy a přitom nejen pod rouškou družstva à la „stores“ [to jest po vzoru universálních obchodů].
Totéž lze říci o bankách a jiných úvěrových institucích, i v Anglii. Spousta nových — vše ve formě akciových společností s ručením omezeným. Dokonce i staré banky, jako Glyns atd., se přetvářejí spolu se 7 soukromníky v akciovou společnost.
5) Na úseku zemědělství totéž. Neuvěřitelně vzrostlé banky, zvláště v Německu (pod všemožnými úředními názvy) — stále více a více přejímají hypotéky; spolu s jejich akciemi přechází faktické svrchované vlastnictví půdy na bursu, ještě častěji pak tehdy, když statky upadají do rukou věřitelů. Zde působí mocně revoluce, která nastala v obdělávání stepí; bude-li to tak pokračovat, není daleko doba, kdy půda přijde do rukou bursy i v Anglii a ve Francii.
6) Dále umisťování kapitálu za hranicemi — vše v akciích. Má-li se mluvit pouze o Anglii: americké železnice, severní a jižní (nahlédnout do bursovního bulletinu), Goldberger atd.
7) Potom kolonisace. Ta je nyní pouhou pobočkou bursy, v jejímž zájmu evropské mocnosti před několika lety rozdělily Afriku, Francouzi dobyli Tunisu a Tonkinu. Afrika byla přímo propachtována společnostem (Nigerie, Jižní Afrika, Německá Jihozápadní a Východní Afrika). Mašonu a Natal pak Rhodes zabral pro bursu.
__________________________________
Poznámky:
* Tento „svou slávou známý“ pán (řečeno slovy Heinovými) byl o něco později nucen odpovědět na mou předmluvu k třetímu dílu, a to když vyšla italsky v prvním čísle „Rassegna“ z roku 1895. Odpověď byla otištěna v „Riforma sociale“ z 25. února 1895. Tam mne nejprve zahrnuje pochlebováním u něho nezbytným, a právě proto dvojnásob odporným, a pak prohlašuje, že ho ani nenapadlo přisvojovat si Marxovy zásluhy o materialistické pojetí dějin. Uznal prý je již v roce 1885 — jen tak mimochodem v časopiseckém článku. Ale zato tím zatvrzeleji o tom mlčí tam, kde je nutno o tom mluvit, totiž ve své knize na toto thema, kde se o Marxovi zmiňuje až na straně 129, a to ještě jen tam, kde mluví o drobném vlastnictví půdy ve Francii. A nyní směle prohlašuje, že Marx vůbec není tvůrcem této theorie. Jestliže ji zhruba nenastínil již Aristoteles, vyhlásil ji bezpochyby Harrington již v roce 1656 a pak ji dále rozvíjela celá plejada historiků, politiků, právníků a ekonomů dávno před Marxem. A čeho všeho se jen lze dočíst ve francouzském vydání Loriova spisu! Zkrátka — dokonalý plagiátor. Když jsem mu zabránil, aby se dále chvástal tím, co si vypůjčil od Marxe, drze prohlašuje, že i Marx se chlubil cizím peřím tak jako on. Z ostatních mých námitek odpovídá Loria jen na tu, že podle něho Marx nikdy ani neměl v úmyslu napsat druhý nebo dokonce třetí díl „Kapitálu“. „A nyní mi Engels vítězoslavně odpovídá a poukazuje na druhý a třetí díl... Výborně! Mám takovou radost z těchto dílů, jimž vděčím za tak velký duševní požitek, že mi ještě nikdy nebylo tak milé vítězství, jako je mi milá tato porážka — je-li to ovšem opravdu porážka. Ale je to opravdu porážka? Je skutečně pravda, že Marx tuto spoustu navzájem nesouvisících poznámek, které Engels s takovou pietou sebral, napsal s úmyslem, že je uveřejni? Lze skutečně předpokládat, že Marx... měl v úmyslu těmito stránkami dovršit své dílo a svůj systém? Je skutečně pravda, že by Marx byl uveřejnil onu kapitolu o průměrné míře zisku, kde se řešení, slíbené před mnoha lety, omezuje na bezútěšnou mystifikaci, na nejvulgárnější slovíčkaření? O tom lze při nejmenším pochybovat... To myslím dokazuje, že Marx po vydání své skvělé (splendido) knihy neměl v úmyslu napsat pokračováni anebo že chtěl dokončení této gigantické práce přenechat svým ideovým dědicům a nemít za to žádnou osobní odpovědnost.“
Tak je to napsáno na str. 267. Heine se nemohl o svém německém šosáckém čtenářstvu vyjádřit pohrdavěji než slovy: Nakonec si autor tak zvyká na své čtenářstvo, jako by to byla rozumná bytost. Za co asi považuje proslulý Loria své čtenářstvo?
Závěrem se hrne na mou nešťastnou hlavu nová záplava pochval. Přitom se náš Sganarell podobá Bileamovi, který přišel proklínat, ale jehož ústa bezděčně překypují „slovy požehnání a lásky“. Jak známo, vyznačoval se Bileam tím, že jezdil na oslu, který byl chytřejší než jeho pán. Tentokrát nechal Bileam zřejmě svého osla doma.
** zecchino — zlatý benátský peníz. (Pozn. překl. čes. vydání)
*** Engels nadepsal rukopis takto: „Bursa, dodatečné poznámky k třetímu dílu ‚Kapitálu‘“. (Pozn. red. čes. vydání)
† Engels si ponechal v rukopisu volné místo k označení pořadového čísla kapitoly. Jde tu zřejmě o kapitolu 27 — „Úloha úvěru v kapitalistické výrobě“. (Pozn. red. čes. vydání)