K. Marx
Mezinárodní Mirèsova aféra
Londýn 28. dubna 1862
Hlavním tématem rozhovorů ve zdejších diplomatických kruzích je postup Francie v Mexiku. Pokládá se za problematické, že Ludvík Bonaparte posílil expediční jednotky ve chvíli, kdy sliboval, že je sníží, a že chce postupovat, zatímco se Anglie stahuje. Je velmi dobře známo, že podnět k mexické expedici[205] nevyšel z Tuilerií, nýbrž ze svatojakubského kabinetu. Neméně dobře je známo, že Ludvík Bonaparte rád provádí všechny své podniky, zvláště zaoceánské, pod záštitou Anglie. Restaurované císařství nedokázalo ještě jak známo napodobit umění svého originálu v tom uměleckém kousku, že by ubytovalo francouzská vojska v hlavních městech moderní Evropy. Jako pis aller[a] je naopak vedlo do hlavních měst staré Evropy, do Cařihradu, Atén a Říma a nadto ještě do Pekingu.[294] Mělo snad promeškat divadelní efekt výletu do hlavního města Aztéků a příležitost k vojensko-archeologickým sbírkám à la[b] Montauban[295] ? Vezmeme-li však v úvahu současný stav francouzských financí a budoucí vážné konflikty se Spojenými státy a Anglií, k nimž by mohl vést postup Ludvika Bonaparta v Mexiku, pak musíme rozhodně zavrhnout předcházející výklad jeho postupu, v němž si libují různé anglické listy. Domnívám se naproti tomu, že vám mohu sdělit řešení.
V době konvence ze 17. července 1861[296] , když měly být upraveny nároky anglických věřitelů, ale anglický zmocněnec současně žádal, aby mohl vidět celý rejstřík mexických dluhů či hříchů, odhadl mexický ministr zahraničních věcí dluh Francii na 200 000 dolarů, tedy na pakatel asi 40 000 liber št. Účet, který předložila Francie nyní, se naproti tomu nikterak neomezuje na tyto skromné hranice.
Za katolické vlády Zuloagy a Miramóna bylo smluvně stanoveno vydání mexických obligací v částce 14 000 000 dolarů prostřednictvím švýcarského bankovního domu J. B. Jecker a spol. Celá suma, která byla realizována při první emisi těchto obligací, činila jen 5 procent nominální částky, čili 700 000 dolarů. Všechny vydané obligace přišly velmi brzy do rukou významných Francouzů, mezi nimiž byli i císařovi příbuzní a spolutvůrci "haute politique"[c]. Bankovní dům Jecker a spol. přenechal těmto pánům zmíněné obligace hluboko pod původní nominální cenou.
Miramón uzavřel smlouvu o tomto dluhu v době, kdy měl v rukou hlavní město. Později, když klesl na pouhého gerilového vůdce, vydal prostřcdnictvím svého takzvaného ministra financi seňora Peza-y-Pezy znovu státní obligace v nominální hodnotě 38 000 000 dolarů. A opět zprostředkoval vydání obligací bankovní dům Jecker a spol., ale tentokrát omezil své zálohy na skromnou sumu necelých 500 000 dolarů čili na jedno až dvě procenta na dolar. Opět se švýcarští bankéři dovedli svého mexického majetku co nejrychlcji zbavit a opět padly obligace do rukou "významných" Francouzů, a zasc mezi nimi bylo několik habitués[d] císařského dvora, jejichž jména budou v análech evropských burz žít stejně dlouho jako Mirèsova aféra.[297]
Tento dluh, který činí 52 000 000 dolarů, z nichž dosud nebylo zálohováno ani 4 200 000 dolarů, odmítá tedy uznat vláda presidenta Juáreze, a to jcdnak proto, že o nich nic neví, jednak proto, že pánové Miramón, Zuloaga a Peza-y-Peza neměli k uzavření smluv na takový státní dluh ústavní plnou moc. Zmínění "významní" Francouzi dovedli však prosadit na rozhodujícím místě opačný názor. Pokud se týče lorda Palmerstona, byl včas poučen několika členy parlamentu, že by celá aféra vedla ke krajně nepříjemným interpelacím v Dolní sněmovně. Mezi jiným je třeba se obávat otázky, zda smějí být britské pozemní a námořní síly používány k tomu, aby podporovaly hazardní operace jistých rouge et noir[e] politiků na druhé straně Kanálu. Palmerston se proto žádostivě chopil konference v Orizabě[298], aby se vyvlekl z věci, která hrozí, že ho zaplete do špinavé mezinárodní Mirèsovy aféry.
Napsali K. Marx kolem 28. dubna 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 120 z 2. května 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — východisko z nouze. (Pozn. red.)
b — ve stylu. (Pozn. red.)
c — vysoké politiky. (Pozn. red.)
d — stálých hostů. (Pozn. red.)
e — tj. červeno-černých (narážka na barvy hry na ruletě); tedy: hazardních politiků. (Pozn. red.)
294 Jde o okupaci Říma francouzskými vojsky v roce 1849 (viz poznámku [110]) a také o pobyt francouzských okupačních vojsk v Aténách a Cařihradě za krymské války v letech 1853-1856. V říjnu 1860 obsadila anglická a francouzská intervenční vojska v Číně město Peking.
295 Za třetí "opiové" války (viz poznámku [8]) po dobytí Pekingu v říjnu 1860 anglická a francouzská intervenční vojska pod velením generála Montaubana vyloupila a do základů spálila proslulý letní palác dynastie Čching Jüän-ming-jüän, nejbohatší pokladnici čínské architektury a umění. Cena majetku nakradeného v Číně se odhadovala na několik desítek miliónů franků; ohromné množství cenných předmětů bylo barbarsky zničeno.
296 Jde o usnesení mexického kongresu ze 17. července 1861, v němž se na dva roky zastavovalo splácení zahraničních půjček. To sloužilo Anglii, Francii a Španělsku jako záminka pro intervenci (víz poznámku [205]). Aby se vyhnula válce, zrušila vláda, v jejímž čele stál Juárez, v říjnu 1861 usnesení ze 17. července a prohlásila, že je připravena splnit požadavky tří mocností.
297 V létě 1861 se v Paříži konal rozsáhlý proces se slavným francouzským bankéřem Mirèsem, který byl obviněn z podvodných burzovních spekulací a z porušení zákona o úvěrních společnostech. Proces odhalil skandální finanční machinace, do nichž bylo zapleteno mnoho významných osobností druhého císařství. Mirès byl odsouzen k peněžité pokutě a pěti letům vězeni, ale v roce 1862 byl vyššími soudními instancemi osvobozen.
298 Konference zástupců Anglie, Francie a Španělska v Orizabě (Mexiko) se konala 9. dubna 1862. Jejím úkolem bylo stanovit plán dalších společných akci tří mocností v Mexiku. Projevily se však na ní podstatné rozpory mezi účastníky intervence. Zástupce Francie odmítal vést rozhovory s mexickou vládou a prohlásil, že nepokládá předběžnou mírovou smlouvu uzavřenou 19. února 1862 v Soledad za závaznou. Zmocněnci Anglie a Španělska tvrdili, že se Francie vměšuje do vnitřních záležitostí Mexika, a odmítli další účast na společné intervenci. Brzy po konferenci v Orizabě byla anglická a španělská vojska z Mexika odvolána (viz poznámku [205]).