Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
{534} *Dopis do redakce "Gazzettino Rosa"[393]
Mezinárodní dělnické sdružení
256, High Holborn, London, W. C.
Londýn 7. únoraObčanu redaktorovi listu "Gazzettino Rosa" Občane,
florentský "Libero Pensiero" už po několik měsíců nepřetržitě útočí na Internacionálu, jako kdyby toto velké dělnické sdružení vyvolávalo žárlivost společnosti racionalistů-prebendistů, kterou tento časopis hájí. Až dosud se mi zdálo zbytečné na tyto útoky odpovídat, ale když zmíněný list klesl tak hluboko, že rozšiřuje v Itálii pomluvy bismarckovského tisku o Internacionále a její generální radě, je na čase protestovat. Napsal jsem proto do "Libero Pensiero" tento dopis a prosím Vás, abyste jej uveřejnil také v "Gazzettino Rosa".
Bratrské pozdravy
B. Engels
tajemník pro Itálii
při generální radě
{535} Panu Luigi Stefanonimu,
redaktorovi listu "Libero Pensiero"
Vážený pane,
v 1. čísle "Libera Pensiero" ze 4. ledna 1872 čteme článek "Internacionála a londýnská Nejvyšší rada", k němuž bych rád podotkl několik slov.
V tomto článku se klade otázka: "Tuze rádi bychom se zeptali, kdo dal panu Engelsovi právo zastupovat Itálii?"
Nečiním si a nikdy jsem si nečinil nárok zastupovat Itálii. Mám tu čest být při generální radě tajemníkem speciálně pověřeným vést korespondenci s Itálií, což je poslání, které mi ukládá povinnost zastupovat radu, a nikoliv Itálii.
Pak jsou v článku uvedeny některé dopisy z Londýna, převzaté z berlínského "Neuer Social-Democrat"[394] a překypující nejhanebnějšími pomluvami proti generální radě a celé Internacionále. K těm nemám co říci. S takovým listem nevedeme diskusi. V celém Německu je dobře známo, co je zač "Neuer Social-Democrat", list placený Bismarckem, orgán pruského vládního socialismu. Potřebujete-li přesnější informace o tomto listě, napište svému lipskému dopisovateli Liebknechtovi a budete jich mít jistě dostatek. Dovolím si jen dodat, že dychtíte-li po podobných pomluvách proti Internacionále, najdete jich tisíce ve "Figaru", v "Gaulois", v "Petit-Journal" a v ostatním tisku pařížského demi-monde[a], v londýnském "Standardu", v "Journal de Geneve", ve vídeňské "Tages-Presse" a v "Moskevských novinách"[392], což jsou autority, které vás zbaví nutnosti citovat ubožáka Schneidera.
V redakční poznámce se praví:
"Snad se naráží na tajnou komunistickou společnost založenou Karlem Marxem roku 1850 v Kolíně; když byla odhalena, upadlo jako obvykle mnoho ubožáků do rukou pruské policie, kdežto hlavní agenti nalezli útočiště v Londýně."
Kdokoli říká něco takového, lže. Byl jsem členem této společnosti.[395] Nebyla založena ani Marxem, ani roku 1850, ani v Kolíně. Existovala už víc než 10 let předtím. Marx a já jsme byli už rok {536} v Anglii jako emigranti vypuzení pruskou vládou, když kolínská sekce vlastní neopatrností padla do rukou policie. Chcete-li podrobnější informace, můžete se obrátit na pány Beckera, dortmundského starostu a člena pruského a německého parlamentu; Kleina, lékaře a městského radního v Kolíně; Bürgerse, vydavatele "Wiesbadenských novin"[396]; Lessnera, krejčího a člena generální rady Internacionály v Londýně. Ti všichni byli odsouzeni v onom procesu proti komunistům.[397]
Prosím Vás, abyste ve svém příštím čísle otiskl tuto opravu, a zůstávám
v úctě
Bedřich Engels
Otištěno v "Gazzettino Rosa",
čís. 50 z 20. února 1872Podle textu novin
Přeloženo z italštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a - doslova: polosvěta; míní se prodejný tisk. (Pozn. red.)
393 Tento dopis do redakce "Gazzettino Rosa" napsal Engels v souvislosti s pomlouvačnou kampaní proti Internacionále, kterou v Itálii rozpoutal časopis "Il Libero Pensiero" ["Volná myšlenka"]. Tento časopis vycházel ve Florencii v letech 1866-1876 za redakce maloburžoazního demokrata Luigi Stefanoniho, člena bakuninské Aliance.
Ve snaze podlomit vliv Internacionály zasazoval se Luigi Stefanoni o vytvoření takzvané Všeobecné společnosti racionalistů (Societa Universale del Razionalisti). Stefanoni demagogicky prohlašoval, že tato společnost je povolána uskutečnit principy Internacionály, ale "bez jejích špatných stránek". Razil maloburžoazní utopistické ideje o výkupu půdy od statkářů a o zřizování vzorných zemědělských kolonií, které pokládal za univerzální prostředek k úplnému osvobození pracujících od vykořisťování. Italští pracující Stefanoniho program odmítli. Jeho plán vytvoření "Společnosti racionalistů" se neuskutečnil.
Engels racionalisty ironicky nazýval "prebendisty" (z latinského "praebenda" - statky katolické církve získané z darů a odkazů a propůjčované církevním hodnostářům), čímž naráží na jejich plán řešit sociální otázku vytvořením pozemkového fondu z prostředků získaných dobrovolnými sbírkami.
Engelsův dopis otiskl (bez průvodní části) také časopis "Libero Pensiero" z 22. února 1872.
"Il Gazzettino Rosa" ["Rudý zpravodaj"] - italský deník, který vycházel v letech 1867-1873 v Miláně; v letech 1871-1872 hájil Pařížskou komunu a publikoval zprávy a dokumenty Mezinárodního dělnického sdružení; od roku 1872 byl pod vlivem bakuninovců.
394 "Neuer Social-Demokrat" ["Nový sociální demokrat"] - německý list, vycházel v Berlíně v letech 1871-1876 třikrát týdně; orgán lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku, založeného v Lipsku roku 1863. V listě se odrážela lassallovská politika, přizpůsobování se bismarckovskému režimu a koketování s vládnoucími třídami Německa, oportunismus a nacionalismus lassallovských předáků. List vedl ze sektářských pozic systematický boj proti marxistickému vedení Internacionály a proti německé Sociálně demokratické dělnické straně; podporoval útoky bakuninovců a jiných protiproletářských směrů proti generální radě.
395 Míní se tu Svaz komunistů, první mezinárodní komunistická organizace proletariátu, založená pod vedením Marxe a Engelse počátkem června 1847 v Londýně. Vznikl reorganizací Svazu spravedlivých - tajného sdružení dělníků a řemeslníků, vytvořeného v 30. letech, jehož obce byly v Německu, Francii, Švýcarsku a Anglii. Programové a organizační zásady Svazu komunistů byly vypracovány za Marxovy a Engelsovy bezprostřední účasti. Z rozhodnutí druhého sjezdu Svazu (29. listopadu - 8. prosince 1847), který jednohlasně přijal zásady vědeckého komunismu vypracované Marxem a Engelsem, byl sestaven programový dokument - "Manifest Komunistické strany", otištěný v únoru 1848 (viz Marx-Engels, Spisy 4).
Když ve Francii vypukla revoluce, ústřední výbor Svazu v Londýně pověřil koncem února 1848 vedením Svazu bruselský krajský výbor v čele s Marxem. Když byl Marx z Bruselu vypovězen, byla za sídlo nového ústředního výboru určena začátkem března Paříž, kam Marx odjel. Do ústředního výboru byl zvolen i Engels.
V druhé polovině března a začátkem dubna 1848 se Marx, Engels a několik set německých dělníků, většinou členů Svazu komunistů, vracejí do vlasti, aby se zúčastnili začínající revoluce v Německu. Politickou platformou Svazu komunistů v revoluci byly "Požadavky Komunistické strany v Německu", zformulované Marxem a Engelsem koncem března. (Viz Marx-Engels, Spisy 5.) Centrem, které řídilo práci členů Svazu komunistů a určovalo její linii, se stala "Neue Rheinische Zeitung", kterou redigoval Marx. Porážkou revoluce utrpěl Svaz komunistů těžkou ránu, ale v letech 1849-1850 byl reorganizován a pokračoval ve své činnosti. V "Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů" z března 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7) shrnuli Marx a Engels zkušenosti z revoluce z let 1848-1849 a vytyčili úkol vytvořit samostatnou stranu proletariátu; v "Provolání" byla poprvé formulována myšlenka permanentní revoluce. V létě 1850 se v ústředním výboru Svazu komunistů vyhrotily zásadní rozpory v otázce taktiky. Většina ústředního výboru v čele s Marxem a Engelsem rozhodně vystoupila proti sektářské a dobrodružné taktice, kterou prosazovala Willichova a Schapperova frakce. Tato frakce navrhovala rozpoutat ihned bez ohledu na objektivní zákonitosti a reálné politické poměry revoluci v Německu a jiných evropských zemích. Rozbíječská činnost Willichovy a Schapperovy frakce vedla v polovině září 1850 k rozkolu s touto skupinou. Na schůzi 15. září 1850 (Marx-Engels, Spisy 8) byla na Marxův návrh pravomoc ústředního výboru přenesena na kolínský krajský výbor. Politická perzekuce a zatýkání členů Svazu způsobily, že Svaz komunistů v Německu v květnu 1851 fakticky přestal pracovat. 17. listopadu 1852, brzy po kolínském procesu proti komunistům (viz poznámku [397]), Svaz na návrh Marxův ohlásil, že se rozpouští a že jeho členové pokračují ve výchově kádrů pro příští revoluční boje.
Svaz komunistů sehrál důležitou historickou úlohu jako škola proletářských revolucionářů, jako zárodek proletářské strany a předchůdce Mezinárodního dělnického sdružení.
396 Míní se "Wiesbadener Zeitung" - německý konzervativní list, který vycházel v letech 1872-1881.
397 Kolínský proces proti komunistům (4. října až 12. listopadu 1852) byl provokační proces zorganizovaný pruskou vládou. Před soud bylo postaveno 11 členů mezinárodní komunistické organizace Svazu komunistů (1847 až 1852), obžalovaných ze "spiknutí majícího charakter velezrady". Jako usvědčujícího materiálu bylo použito falešné "originální knihy zápisů" ze schůzí ústředního výboru, kterou sestavili pruští policejní agenti, a dalších falzifikátů a také dokumentů, které policie ukradla dobrodružné Willichově a Schapperově frakci výloučené ze Svazu komunistů. Sedm obžalovaných bylo na základě podvržených dokladů a křivých svědectví odsouzeno k pevnostnímu vězení na 3 až 6 let. Marx a Engels odhalili všechny tyto provokační akce organizátorů procesu a zákeřné metody, kterých použil pruský policejní stát proti Mezinárodnímu dělnickému hnutí (viz Engelsův článek "Nedávný proces v Kolíně" a Marxovu brožuru "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům", M-E Spisy 8).