Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Poslední britská vláda[24]
Máme-li psát o nástupu vlády lorda Palmerstona, kterou nečeká, jak jsme přesvědčeni, ani dlouhá, ani příliš skvělá kariéra, bude správné podívat se v krátkosti na historii její předchůdkyně. Těžko říci, co u ní budou historikové nejvíc zdůrazňovat, zda lesk jejího počátečního programu, vážnost událostí, na nichž se podílela, její bezpříkladnou neschopnost či hanbu jejího pádu.
Je třeba připomenout, že lord Aberdeen a jeho koalice se dostali k moci při hlasování 16. prosince 1852, v němž byla poražena vláda Derbyho. Disraeli se při hlasování o rozpočtu, který předložil, ocitl v menšině. Rozpočet byl zamítnut většinou 19 hlasů pod záminkou, že navrhované rozšíření domovní daně a celého rozsahu přímého zdanění neodpovídá zásadám zdravé politické ekonomie, které hlásají whigové a peelovci. O výsledku hlasování však ve skutečnosti rozhodla irská brigáda[25], jejíž pohnutky nejsou, jak je dobře známo, zdaleka tak teoretické povahy; a dokonce i u takzvaných liberálů a liberálních konzervativců se musela slova rozcházet s činy, když ve svém rozpočtu opakovali mnohé návrhy Disraeliho a většinu jeho argumentů. Ať už tomu bylo jakkoli, toryové byli vypuzeni a po určitých půtkách a bezvýsledných pokusech se vytvořila tato koalice, s níž, podle londýnských „Times“, Anglie nyní stanula „na prahu politické tisícileté říše“. Tato tisíciletá říše trvala přesně dva roky a jeden měsíc; skončila úplnou porážkou a katastrofou za všeobecného rozhořčení britského lidu. A právě „Times“, které označily příchod vlády „všech talentů“ za počátek tisícileté říše, přispěly nejvíc ze všech novin k jejímu pádu.
„Talenty“ se představily parlamentu 10. února 1853. Znovu předložily onen program whigů, který už jednou, v roce 1850, slavnostně přednesl lord John Russell a který tehdy způsobil velmi rychlý pád vlády. O hlavní otázce, reformě parlamentu, se prý nedá jednat dříve než na „příštím zasedání“. Země se zatím má spokojit s menšími, zato však hojnějšími a praktičtějšími správními reformami, jako je právní reforma, nové železniční předpisy a drobné reformy ve školství. Odchod lorda Johna Russella z ministerstva zahraničních věcí, kde ho vystřídal lord Clarendon, byla první ze změn, které tuto talentovanou vládu charakterizují a které všechny skončily zřízením nových míst, vytvořením nových sinekur a stanovením nových platů pro její věrné stoupence. Russell byl po nějakou dobu členem vlády bez portfeje a zastával pouze funkci předsedy Dolní sněmovny. Nedostával také plat, ale velmi brzy se o něj začal ucházet a nakonec dostal hodnost a titul předsedy tajné rady s velmi slušně zaokrouhleným ročním platem.
Lord John předložil 24. února návrh zákona na zrušení právních omezení židů, který však nikam nevedl, neboť Horní sněmovna jej pohřbila. Poté, 4. dubna, předložil návrh zákona o školské reformě. Oba tyto návrhy byly tak mírné a neškodné, jak se jen dá od takové nanicovaté vlády očekávat. Mezitím Palmerston jako ministr vnitra odhalil nové prachové spiknutí — velkou raketovou aféru Kossutha-Halea. Palmerston, jak známo, dal prohledat Haleovu dílnu na výrobu raket a zabavit množství raket a výbušnin; celý případ byl uměle zveličen, a když se 15. dubna projednával v parlamentě, Palmerston jej svými tajemnými řečmi ještě více nafoukl. Z jedné věci však žádné tajemství nedělal. Prohlásil, že je pro kontinentální policii hlavním informátorem o emigrantech, a udělal to stejně otevřeně jako už sir James Graham roku 1844, když dal otevírat dopisy Mazziniho[26]. Jenže nakonec musel urozený informátor od celé té aféry fakticky upustit, neboť Halea mohli vinit jen z toho, že vyráběl výbušniny v nezákonné blízkosti londýnských předměstí; a tak se velké spiknutí, jehož cílem bylo vyhodit celou Evropu do povětří, změnilo v pouhé porušení policejních předpisů, které se trestá pokutou.
Nyní byla opět řada na Russellovi. Ve svém projevu v Dolní sněmovně 31. května urazil římské katolíky[27] — lidi, kteří jej dosadili do úřadu — takovým způsobem, že irští členové vlády okamžitě podali demisi. To bylo víc, než „silná vláda“ mohla snést, neboť podpora irské brigády byla první podmínkou její existence. Proto Aberdeen v dopise jednomu irskému členovi vlády svého kolegu desavuoval a Russell musel v parlamentě svůj projev odvolat.
Hlavní otázkou projednávanou na tomto zasedání byl návrh zákona o Východní Indii. Vláda v něm navrhovala, aby se platnost charty Východoindické společnosti bez jakéhokoli podstatného zlepšení ve správě Indie prodloužila na dalších dvacet let. To bylo i pro tento parlament příliš, a od návrhu se muselo upustit. Bylo rozhodnuto, že parlament bude mít právo chartu vypovědět, oznámí-li to rok předem. Sir Charles Wood, bývalý břídilský ministr pokladu v Russellově vládě, projevil nyní své schopnosti v Kontrolním úřadě, tj. v úřadě pro záležitosti Indie. Všechny navrhované reformy spočívaly jen v několika nepatrných a málo účinných změnách v soudním řízení a v tom, že o zaměstnání v civilních úřadech a ve speciálních oborech vojenské služby bylo možno se ucházet ve veřejném konkursu. Tyto reformy byly však jen záminkou, podstata návrhu zákona byla ve skutečnosti jiná: plat předsedy Kontrolního úřadu sira Charlese Wooda se zvyšoval z 1200 liber šterlinků na 5000 liber šterlinků. Z 24 ředitelů volených Společností mělo zůstat jen 18, 6 jich měla jmenovat vláda; toto zesílení patronátu vlády nijak ředitele nepoškozovalo, neboť jejich plat se měl zvýšit ze 300 na 900 liber šterlinků, přičemž předseda a místopředseda měli dostat 1000 liber šterlinků. Toto mrhání státními penězi jim nestačilo, a proto generální guvernér pro Indii, který byl dříve zároveň guvernérem Bengálska, bude mít nyní pro toto presidentství zvláštního guvernéra, který mu bude podléhat, a zřídí se ještě nové presidentství s novým guvernérem v oblasti Indu. Každý z těchto guvernérů musí přirozeně mít svou radu a křesla v těchto radách jsou věru skvěle placenou a výnosnou sinekurou. Indie by měla být šťastná, že ji konečně budou spravovat podle ryzích whigovských zásad!
Poté přišel na pořad rozpočet. Touto skvělou finanční kombinací i Gladstonovým plánem na likvidaci státního dluhu se „Tribune“ důkladně zabývala, takže není třeba znovu uvádět podrobnosti. Mnohé převzal Gladstone do svého návrhu z Disraeliho rozpočtu, který u něho svého času vyvolal spravedlivé rozhořčení. Nicméně v obou rozpočtech se navrhovalo snížení cla z čaje a rozšíření přímého zdanění. Některá z nejvýznamnějších opatření rozpočtu byla velkému finančníkovi vnucena, když jeho protinávrhy byly v parlamentě několikrát přehlasovány; jde například o zrušení dávky z inzerátů a rozšíření platnosti dědické daně na pozemkový majetek. Od reformy licenčního systému, jejíž návrh se v průběhu diskuse několikrát přepracovával, se muselo upustit. Návrh rozpočtu chtěl působit dojmem dokonalého systému, v debatě se však změnil ve zmatené mixtum compositum[a] vzájemně nijak nesouvisících drobných položek, a ty nestály ani za zlomek toho, co se o nich napovídalo.
S ještě větším nezdarem se Gladstone setkal v otázce snížení státního dluhu. Jeho plán, od něhož si sliboval ještě víc než od rozpočtu, měl ten výsledek, že místo jednoprocentních pokladničních poukázek byly vydány 2,5procentní pokladniční bony, takže veřejnost ztrácí 11/2 procenta celkové částky; dále se musely odkoupit, k velké škodě veřejnosti, všechny pokladniční poukázky, a ještě za 8 miliónů akcií Společnosti jižních moří[28] vydání pokladničních bonů skončilo úplným nezdarem, neboť je nikdo nechtěl. V důsledku těchto skvělých opatření mohl Gladstone s uspokojením konstatovat, že za rok, k 1. dubnu 1854, klesla bilance pokladu ze 7 800 000 liber šterlinků na 2 800 000 liber šterlinků, jinými slovy, bezprostředně v předvečer války se platební prostředky státní pokladny snížily o 5 miliónů liber šterlinků. Přitom, jak se ukazuje z tajné korespondence sira H. Seymoura, vláda musela už rok předem vědět, že válka s Ruskem je nevyhnutelná.
Nový návrh zákona o majitelích půdy a pachtýřích[29] v Irsku, který ještě za vlády lorda Derbyho předložil tory Napier, schválila Dolní sněmovna alespoň zdánlivě se souhlasem vlády, ale Horní sněmovna jej zamítla a Aberdeen nad tím vyslovil 9. srpna své uspokojení. Návrhy zákonů o deportacích[30], o námořní plavbě a další, které byly uzákoněny, se převzaly od Derbyho kabinetu. Návrhy zákonů o reformě parlamentu, školství a téměř všechny návrhy týkající se právní reformy se musely odložit. Britští whigové by zřejmě považovali za neštěstí, kdyby kterékoli jejich opatření mělo tomuto osudu uniknout. Jediný návrh zákona, který byl přijat a za jehož autora se může tato vláda právem považovat, je velký drožkářský zákon, ale i ten se musel hned druhý den po schválení pozměnit, neboť se setkal se všeobecným odporem drožkářů. A tak „všechny talenty“ nedokázaly uvést v život ani několik nařízení pro drožkáře.
20. srpna 1853 zakončil Palmerston zasedání ujištěním, že pokud jde o potíže na Východě, může být lid klidný; z podunajských knížectví vojsko odejde; zárukou prý je „jeho důvěra v čest a charakter ruského imperátora, které cara povedou k tomu, aby svá vojska z podunajských knížectví odvolal“! 3. prosince přišla zpráva, že Rusové zničili u Sinopu turecké loďstvo. 12. prosince zaslaly čtyři mocnosti Cařihradu nótu, v níž požadovaly od Porty ve skutečnosti ještě větší ústupky, než se žádaly v předchozí nótě vídeňské konference[31]. 14. prosince britská vláda telegrafovala do Vídně, že nepovažuje sinopskou záležitost za překážku dalšího jednání. Palmerston s tím výslovně souhlasil, ale příštího dne podal demisi — formálně pro jakési názorové rozdíly v otázce návrhu zákona o parlamentní reformě, který předložil Russell, ve skutečnosti však proto, aby se veřejnému mínění zdálo, že podává demisi v důsledku zahraniční a vojenské politiky. Když dosáhl svého cíle, vrátil se po několika dnech do vlády a vyhnul se tak všemu nepříjemnému vysvětlování v parlamentě.
V roce 1854 začalo představení demisí jednoho z mladších lordů pokladu, pana Sadleira, který byl současně vládním makléřem irské brigády. Skandální odhalení irského soudu připravilo vládu o jeden z jejích talentů. Pak přišla další skandální historie. Pan Gladstone, počestný Gladstone, se pokusil dostat na místo australského guvernéra jednoho ze svých příbuzných, svého osobního tajemníka, jakéhosi Lawleyho, který byl znám jen jako sázkař a burzovní dohazovač. Naštěstí vyšla tato věc brzy najevo. Gladstone byl rovněž nepříjemně zapleten do případu jistého OʼFlahertyho, svého podřízeného, jehož sám na jeho místo dosadil a který upláchl se značnou částkou státních peněz. Jiné individuum, jakýsi Hayward, napsal proti Disraelimu objemný pamflet bez jakékoli literární nebo vědecké ceny a odměnou za to dostal od Gladstona místo v Úřadě chudinské péče.
Parlament se sešel začátkem února. 6. února oznámil Palmerston, že předloží návrh zákona o organizování milice v Irsku a ve Skotsku, ale vzhledem k tomu, že 27. března byla skutečně vyhlášena válka, považoval za svou povinnost nepředkládat návrh před koncem června. 13. února předložil Russell svůj návrh zákona o parlamentní reformě, aby jej pak po deseti týdnech „se slzami v očích“ opět stáhl, také jen proto, že byla vyhlášena válka. V březnu předložil Gladstone svůj rozpočet, kde žádal pouze „částku nezbytnou k tomu, aby mohl vrátit zase zpět 25 000 mužů, kteří měli právě opustit britské pobřeží“. Dík svým kolegům je nyní těchto starostí ušetřen. Car mezitím uveřejnil tajnou korespondenci[32] a donutil tak vlády Francie a Británie, aby vyhlásily válku. Tato tajná korespondence, která začíná jednou z Russellových depeší z 11. ledna 1853, ukázala, že britští ministři už tenkrát velmi dobře věděli o útočných plánech Ruska. Všechna jejich tvrzení o Mikulášově cti a charakteru a o mírumilovném a umírněném postoji Ruska se nyní jeví jako holé výmysly, které měly jen obalamutit Johna Bulla.
7. dubna pocítil lord Grey silnou touhu dostat se na místo ministra války, aby rozvrátil kázeň armády, tak jako narušil poslušnost téměř všech britských kolonií, když stál v čele koloniální správy; proto zahájil filipiku proti nynější organizaci vojenské správy. Žádal, aby se všechny její úřady soustředily v rukou jednoho ministra války. Greyův projev umožnil ministrům, aby vytvořili v červnu nové ministerské křeslo — funkci ministra války, tím, že ministerstvo války bylo odděleno od ministerstva pro kolonie. Všechno zůstalo stejně nedokonalé jako dosud, jen s tím rozdílem, že se vytvořil nový úřad s novými platy. Vcelku se dají výsledky celého zasedání parlamentu shrnout takto: bylo předloženo 7 významných návrhů zákonů; tři z nich byly zamítnuty, návrh na změnu zákona o přesidlování chuďasů[33], o školství ve Skotsku a o změně textu parlamentní přísahy[34] — jiná forma návrhu zákona o právech židů; tři další návrhy zákonů, a to o zamezení volebního úplatkářství, o reorganizaci státní služby a o parlamentní reformě — byly staženy; jeden návrh zákona, o reformě university v Oxfordu, prošel, ale v úplně změněné podobě.
O vedení války a o diplomatickém úsilí koalice zde není třeba mluvit — každý to má v čerstvé paměti. Parlament, jehož zasedání bylo 12. srpna minulého roku odročeno, se znovu sešel v prosinci, aby narychlo přijal dvě nejvýš naléhavá opatření: návrh zákona o cizinecké legii a návrh zákona povolující milici vysílat dobrovolníky pro výkon vojenské služby v zahraničí. Oba tyto návrhy zákonů zůstaly dodnes jen na papíře. Mezitím došly zprávy o katastrofálním stavu britské armády na Krymu. Byly to křiklavé a nepopiratelné skutečnosti a vyvolaly rozhořčení veřejnosti; ministři museli uvažovat o demisi. Parlament se sešel v lednu, Roebuck oznámil, že předloží svůj návrh, lord John Russell ihned zmizel a po debatě trvající jen několik dnů stihla „všechny talenty“ porážka, jaká nemá obdoby v dějinách parlamentu.
Velká Británie se může pochlubit mnoha ubohými vládami, ale žádná z nich nebyla tak ubohá a nicotná, chamtivá a současně tak troufalá jako vláda „všech talentů“. Svou činnost zahájila bezuzdným chvástáním, vyžívala se v puntičkářských sporech, utrpěla mnoho porážek a skončila s takovou hanbou, že větší nemůže nikoho potkat.
__________________________________
Napsali K. Marx a B. Engels 1. února 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4321 z 23. února 1855Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — směsici. (Pozn. red.)
24 Článek „Poslední britská vláda“ je jedním z četných příkladů Marxovy a Engelsovy tvůrčí spolupráce. 30. ledna 1855 poslal Marx Engelsovi materiál k charakteristice odstoupivší Aberdeenovy koaliční vlády, a 31. ledna v dopise Engelsovi načrtl osnovu zamýšleného článku. Na základě tohoto materiálu napsal Engels 1. února článek, který byl otištěn 23. února v „New-York Daily Tribune“ jako úvodník. Pro „Neue Oder-Zeitung“ napsal Marx o téže otázce články „Svržená vláda“ a „Dvě krize“.
25 Irská brigáda — frakce irských poslanců v britském parlamentu. V třicátých až padesátých letech 19. století se skládala většinou z příslušníků pravého, kompromisnického křídla národního hnutí, které zastupovalo zájmy špiček irské buržoazie, landlordů a klerikálních katolických kruhů. Zároveň k ní patřili irští liberální politikové, za nimiž stáli zámožní pachtýři. V dobách, kdy se mezi toryi a whigy vytvořila rovnováha, mohla irská brigáda stejně jako manchesteriáni zvrátit poměr sil v parlamentě, ovlivnit průběh vnitroparlamentního boje a někdy i rozhodnout o osudu vlády.
26 James Graham roku 1844, kdy byl britským ministrem vnitra, vyšel vstříc rakouské vládě a nařídil anglické poštovní správě, aby postoupila policii dopisy italských revolucionářů-emigrantů, které policie tajně otvírala. Byly mezi nimi i dopisy Mazziniho, který žil jako emigrant v Londýně od roku 1837.
27 V projevu na zasedání Dolní sněmovny 31. května 1853 Russell prohlásil, že anglický parlament nemůže schválit státní podporu katolické církve v Irsku, protože katolické duchovenstvo není dost oddáno anglické koruně a ústavě.
28 Společnost jižních moří byla založena v Anglii kolem roku 1712; naoko to měla být společnost pro obchod s Jižní Amerikou a tichomořskými ostrovy, ale ve skutečnosti byla založena pro spekulaci se státními papíry. Dostala od vlády řadu výsad a monopolních práv, zejména právo vydávat státní cenné papíry, a rozvinula obrovskou spekulační činnost, která roku 1720 skončila úpadkem společnosti. Tím vznikl velký státní dluh, který se Gladstone v roce 1853 pokoušel zčásti zlikvidovat skoupením znehodnocených akcií této společnosti.
29 Míní se návrhy zákonů o majitelích půdy a pachtýřích v Irsku, které byly anglickému parlamentu předloženy v listopadu 1852. Těmito návrhy se měly poněkud zlepšit podmínky pachtu půdy v Irsku. V roce 1853 tyto návrhy prošly v Dolní sněmovně za pokryteckého souhlasu koaliční vlády, která chtěla získat podporu irských poslanců pro svou politiku, ale v Horní sněmovně narazily na odpor. V dalších letech přecházely ze sněmovny do sněmovny a byly v nich prováděny různé změny; v červenci 1855 bylo projednání těchto návrhů opět odloženo na neurčito. Rozbor a hodnocení návrhů provedl Marx v řadě svých článků (viz Z parlamentu: Bulwerův návrh, irská otázka a Odstoupení generála Simpsona. — Z parlamentu).
30 Návrh zákona o deportacích (Transportation Bill), kterým se rušila deportace na nucené práce do kolonií jako trest za zločiny, byl schválen 12. srpna 1853. Po skončení vyšetřovací vazby dostávali odsouzenci propouštěcí listy, podle nichž měli právo žít v Anglii pod policejním dohledem; používalo se jich jako laciné pracovní síly při veřejných pracích. Marx zhodnotil tento návrh zákona v článku „Otázka války.— Britské obyvatelstvo a obchodní výkazy. — Činnost parlamentu“ (viz Marx-Engels, Spisy 9, zde).
31 Jde tu o konferenci vyslanců Anglie, Francie, Pruska a zástupce Rakouska, která byla svolána z iniciativy rakouské vlády 24. července 1853 do Vídně. Měli se zde poradit o zprostředkování dohody mezi Ruskem a Tureckem, jejichž vztah se přiostřil. Konference navrhla kompromisní nótu (tzv. vídeňskou nótu), která zdůrazňovala sultánovu povinnost plnit küčükkajnardžkou smlouvu z roku 1774 a drinopolskou smlouvu z roku 1829 a respektovat práva a výsady pravoslavné církve v osmanské říši. Konference se usnesla, že nóta bude nejprve doručena carovi a teprve potom, vyjádří-li se k ní car kladně, sultánovi. Mikuláš I. schválil obsah nóty, ale současně si vyhradil právo vykládat ji po svém, kdežto turecký sultán byl ochoten podepsat dohodu jen s mnoha připomínkami a výhradami, které carská vláda prohlásila za nepřijatelné.
V nótě, kterou podepsali v Cařihradě vyslanci Anglie, Francie, Rakouska a Pruska 12. prosince 1853 a která byla doručena Turecku 15. prosince 1853, nabízely tyto čtyři státy turecké vládě, že zprostředkují obnovení míru mezi Ruskem a Tureckem. Jako základ jednání navrhovaly tyto hlavní body: Rusko vyklidí podunajská knížectví, obnoví platnost dřívějších dohod mezi Ruskem a Tureckem, Turecko pak zaručí zvláštními fermany práva křesťanů v Turecku a změní systém vlády v osmanské říši.
32 Jde o tajnou korespondenci anglického vyslance v Petrohradě lorda Seymoura s anglickým ministrem zahraničních věcí lordem Johnem Russellem a potom s Clarendonem, týkající se Seymourových rozhovorů s Mikulášem I. o turecké otázce, k nimž došlo počátkem roku 1853. Po útočné řeči Johna Russella v Dolní sněmovně 17. února 1854, která byla namířena proti Rusku, přinesl „Journal de Saint-Pétersbourg“ („Petrohradské noviny“ — orgán ruského ministerstva zahraničních věcí, který vycházel francouzsky) 2. března (18. února) 1854 úvodník, který narážel na to, že existuje dohoda o turecké otázce mezi carskou a anglickou vládou a odvolával se na Seymourovu korespondenci. Anglická vláda musela tuto korespondenci uveřejnit. Marx podrobně rozebral tyto dokumenty i dvojaký postoj, jaký zaujímala anglická vláda v průběhu jednání s Mikulášem I., v článcích „Dokumenty o rozdělení Turecka“ a „Tajná diplomatická korespondence“ (viz Marx-Engels, Spisy 10).
33 Podle zákonodárství platného v Anglii od roku 1662 mohli být chuďasi (paupeři), kteří se chtěli přestěhovat nebo se obrátili o pomoc na chudinskou péči některé farnosti, rozhodnutím soudu posláni postrkem zpátky do své domovské obce. 10. února 1854 byl Dolní sněmovně předložen návrh zákona, který zakazoval provádět v Anglii a Walesu nucené přesidlování chuďasů (Settlement and Removal Bill). Parlament návrh zákona neschválil.
34 Podle zákona platného v Anglii od počátku 18. století měli poslanci nové zvoleného parlamentu skládat „přísahu zřeknutí“ (Oath of Abjuration) (tj. odpřisáhnout, že popírají práva potomků Jakuba II. na trůn); text přísahy obsahoval slova o věrnosti křesťanství. Poslanec, který přísahu nesložil, neměl právo aktivně se podílet na práci parlamentu. V parlamentě byla nejednou nadhozena otázka změny textu přísahy, ale teprve v roce 1866 byla slova o věrnosti křesťanství vypuštěna.