Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Poznámky o válce XXXI - Situace Němců ve Francii
Poznámky o válce - XXXI
Poznámky o válce - XXXII
Situace Němců ve Francii
Poznámky o válce - XXXI
{241} V tažení na Loiře došlo zřejmě ke krátké přestávce, která nám poskytuje čas, abychom porovnali zprávy a data a uspořádali velmi zmatené a odporující si podklady v natolik jasný přehled skutečných událostí, jak je to za daných okolností vůbec možné.
Loirská armáda začala jako samostatné vojsko existovat 15. listopadu, kdy ďAurelle de Paladines, dosavadní velitel 15. a 16. sboru, byl jmenován velitelem nové armády vznikající pod tímto názvem. Které další jednotky byly tehdy ještě její součástí, nelze říci; tato armáda totiž dostávala stále nové posily, a to nejméně do konce listopadu, kdy ji nominálně tvořily tyto sbory: 15. (Pallieres), 16. (Chanzy), 17. (Sonis), 18. (Bourbaki), 19. (podle pruských zpráv Barral) a 20. (Crouzat). Z nich se 19. sbor se nikdy neobjevil ani ve francouzských, ani v pruských zprávách a nemůžeme proto předpokládat, že se zúčastnil bojů. Kromě toho byly u Le Mansu a v blízkém conlieském táboře ještě 21. armádní sbor (Jaures) a Bretaňská armáda, která byla po Kératryho rezignaci přičleněna pod Jauresovo velení. A 22. sbor, můžeme ještě dodat, jemuž velí na severu generál Faidherbe a jehož operační základnou je Lille. Ve svém výčtu jsme opominuli jezdecký sbor generála Michela, který je přidělen k Loirské armádě; toto jezdectvo je prý sice velmi početné, ale protože bylo zformováno teprve nedávno a jeho mužstvo je málo vycvičeno, můžeme ho pokládat jen za dobrovolnické nebo amatérské jezdectvo.
Elementy, z nichž se tato armáda skládala, byly velmi různorodé - od zkušených starých vojáků znovu povolaných do služby až po nevycvičené nováčky a dobrovolníky, kteří nemají ani stopy {242} po kázni; od pevných praporů, jako byli papežští zuávové[125], až po houfy, které se prapory jen nazývaly. Jistého stupně kázně se sice dosáhlo, celek však byl nadále poznamenán velikým spěchem, s nímž byla armáda formována. "Kdyby byla měla tato armáda o čtyři týdny více času na přípravu, byla by strašným protivníkem," - prohlásili němečtí důstojníci, kteří se s ní seznámili na bojišti.[126] Odpočítáme-li všechny ony naprosto nevycvičené nováčky, kteří se jen pletli do cesty, můžeme odhadnout všecb pět ďAurellových bojeschopných sborů (kromě 19.) asi na 120 000 až 130 000 mužů, zasluhujících si názvu bojovníci. Vojska u Le Mansu mohla dát asi 40 000 dalších mužů.
Proti nim stojí armáda prince Bedřicha Karla včetně vojsk pod velením velkovévody meklenburského; jak nyní víme od kapitána Hoziera, měla tato vojska vcelku ani ne 90 000 mužů. Vzhledem ke svým válečným zkušenostem, ke své organizaci a k osvědčenému válečnému umění svých vojevůdců se však těchto 90 000 vojáků mohlo směle postavit dvojnásobné přesile takových vojsk jaká měli proti sobě. Vyhlídky na úspěch byly tedy téměř vyrovnané, což je velice ke cti francouzskému lidu, který za tři měsíce vytvořil tuto novou armádu vlastně z ničeho.
Francouzi zahájili tažení útokem na von der Tanna u Coulmiers[111] a opětným dobytím Orleansu dne 9. listopadu; pak následoval pochod velkovévody meklenburského na pomoc von de: Tannovi a ďAurellův manévr směrem na Dreux, čímž bylo celé vojsko velkovévody meklenburského upoutáno na tento směr a velkovévoda byl nucen táhnout na Le Mans. Na tomto pochodu znepokojovala francouzská nepravidelná vojska Němce způsobem jaký tato válka dosud nepoznala; obyvatelstvo projevilo co nejrozhodnější odpor, franktiréři[39] ustavičně kroužili kolem boků vetřelce; pravidelné jednotky se však omezovaly jen na demonstrace a nedaly se vlákat do boje. Zprávy německých dopisovatelů u armády velkovévody meklenburského, jejich vztek a rozhořčení nad tím, že ti zatracení Francouzi tvrdošíjně uplatňuj jen ten způsob boje, který jim nejvíce vyhovuje, ale který co nejméně vyhovuje nepříteli, jsou nejlepším důkazem, že si obránci při tomto krátkém tažení v okolí Le Mansu počínali skvěle. Francouzi {243} zlákali velkovévodu meklenburského k naprosto nesmyslné honičce za neviditelnou armádou až do vzdálenosti asi 25 mil od Le Mansu. Když se velkovévoda dostal až tak daleko, váhal už postupovat dále a obrátil se k jihu. Podle původního plánu měl být zřejmě zasazen armádě u Le Mansu zdrcující úder, pak se měla velkovévodova armáda otočit k jihu na Blois a obejít levé křídlo Loirské armády, zatímco Bedřich Karel, který se právě blížil, ji měl napadnout čelně a z týlu. Tento plán však selhal stejně jako mnoho dalších. D'Aurelle ponechal velkovévodu meklenburského jeho osudu, táhl proti Bedřichu Karlovi a napadl 24. listopadu u Ladonu a Maizières 10. pruský sbor a 28. listopadu u Beaune-la-Rolande velké síly Prusů. Je jasné, že tady řídil svá vojska špatně. Měl jich jen malou část v pohotovosti, ačkoli to byl jeho první pokus prorazit pruskou armádou a probít si cestu na Paříž. Jediné, co se mu podařilo, bylo, že vzbudil u nepřítele respekt ke svým vojskům. Ustoupil do opevněných postavení před Orleansem a soustředil tam všechny své síly. Rozmístil je tam odprava doleva takto: 18. sbor na krajním pravém křídle, pak 20. a 15. sbor, všechny východně od železniční trati Paříž-Orleans; dále k západu 16. sbor a na krajním levém křídle 17. sbor. Kdyby byly tyto masy vojska bývaly soustředěny včas, lze sotva pochybovat, že mohly rozdrtit armádu Bedřicha Karla, která tehdy neměla ani 50 000 mužů. Avšak v době, kdy se ďAurelle pevně zachytil ve svých opevněných postaveních, vyrazil velkovévoda meklenburský znovu k jihu a spojil se s pravým křídlem svého bratrance, který se nyní ujal vrchního velení. Velkovévodových 40 000 mužů tak mohlo přitáhnout a připojit se k útoku na ďAurella, zatímco francouzská armáda u Le Mansu se spokojila se slávou, že "zahnala" protivníka, a klidně zůstala ve svých ubikacích asi 60 mil od místa, kde se rozhodovalo o osudu tažení.
Pak náhle přišla zpráva o Trochuho výpadu ze 30. listopadu. Bylo nutno vyvinout nové úsilí na jeho podporu. Dne 1. prosince zahájil ďAurelle generální ofenzívu proti Prusům, bylo však už příliš pozdě. Zatímco Němci ho uvítali se všemi svými silami, jeho 18. sbor - na krajním pravém křídle - byl zřejmě poslán nesprávným směrem a vůbec se nezúčastnil bojů. D'Aurelle tak {244} bojoval jen se čtyřmi sbory, to znamená jen s takovým počtem bojovníků (skutečných bojovníků), který asi jen nepatrně převyšoval počet nepřátel. Byl poražen a zřejmě se cítil poražen ještě předtím, než se to opravdu stalo. Z toho pramenila nerozhodnost, kterou projevil, když nejprve večer 3. prosince nařídil ústup za Loiru a pak příštího jitra tento rozkaz zrušil a rozhodl se bránit Orleans. Mělo to obvyklý důsledek: rozkaz, opačný rozkaz, zmatek. Protože pruský útok se soustředil na ďAurellovo levé křídlo a na střed, ztratily jeho dva pravokřídelní sbory - zřejmě v důsledku odporujících si rozkazů, které dostaly - svou ústupovou linň na Orleans a musely překročit řeku, a to 20. sbor u Jargeau a 18. sbor ještě dále na východ, u Sully. Malá část 18. sboru byla zřejmě zatlačena ještě východněji, protože na ni 7. prosince narazil 3. pruský sbor u Nevoye nedaleko Gienu, odkud ji pronásledoval směrem na Briare, stále po pravém břehu řeky. Němci se zmocnili Orleansu večer 4. prosince a okamžitě organizovali pronásledování. Zatímco 3. sbor měl táhnout protj proudu Loiry po pravém břehu, byl 10. sbor poslán k Vierzonu a vojska velkovévody meklenburského dostala rozkaz pochodovat po pravém břehu na Blois. Než však dospěla k tomuto městu, narazila u Beaugency aspoň na část armády z Le Mansu, která se nyní konečně dostala pod Chanzyho velení a postavila se nepříteli na úporný a zčásti i úspěšný odpor. Tento odpor však byl brzy zlomen, protože 9. pruský sbor pochodoval po levém břehu řeky na Blois, kde by byl Chanzymu odřízl ústup na Tours. Tento obchvatný manévr dosáhl svého cíle. Chanzy se stáhl z nebezpečného místa a Blois padl do rukou útočníka. Asi v té době nastala obleva a lijáky, které rozmočily cesty; další pronásledování tím bylo zastaveno.
Princ Bedřich Karel telegrafoval do hlavního stanu, že Loirská armáda je úplně rozprášena na všechny strany, že její střed je rozbit a že přestala jako armáda existovat. Zní to všechno velmi pěkně, ale není to ani zdaleka pravda. Dokonce ani německé zprávy nenechávají nikoho na pochybách, že 77 děl ukořistěných před Orleansem byla téměř výhradně námořní děla ponechaná v zákopech. Bylo snad zajato 10 000 a s raněnými 14 000 vojáků, z nichž {245} většina byla značně demoralizována; ale Bavoři, kteří se v naprostém zmatku, beze zbraní a tlumoků tlačili 5. prosince na silnici z Artenay do Chartres, na tom nebyli o mnoho lépe. Během pronásledování 5. prosince a později nebylo nic ukořistěno; a kdyby byla armáda rozbita, pak by aktivní a početné jezdectvo, které, jak známo, Prusové mají, muselo nutně pozajímat obrovské množství jejích vojáků. Jde tu - co nejjemněji řečeno - o velikou nepřesnost. Obleva není omluvou; nastala kolem 9. prosince a do té doby zbývaly ještě čtyři až pět dní, kdy byly cesty a pole umrzlé a krásně se hodily pro aktivní pronásledování. Postup Prusů nezastavila ani tak obleva, jako vědomí, že jejich síly - těch 90 000 lidí, jež ztráty a nutnost zanechat za sebou posádky teď zredukovaly asi na 60 000 - jsou téměř vyčerpány. Došlo se skoro k oné hranici, za níž je nerozumné pronásledovat i poraženého nepřítele. Snad ještě dojde k nájezdům ve větším měřítku dále na jih, ale sotva už bude obsazeno další území. Loirská armáda, která je nyní rozdělena na dvě armády pod velením Bourbakiho a Chanzyho, bude mít spoustu času a prostoru, aby se znovu zformovala a přivolala nově vytvořené prapory. Po rozdělení přestala existovat jako armáda, je však první francouzskou armádou v tomto tažení, která se přitom nepokryla hanbou. O jejích dvou následnicích pravděpodobně ještě uslyšíme.
V Prusku se mezitím projevují příznaky vyčerpání. Povolávají se příslušníci zeměbrany až do čtyřiceti let a starší, ačkoli jsou po dosažení dvaatřicátého roku podle zákona zproštěni vojenské služby. Vycvičené zálohy země jsou vyčerpány. V lednu budou do Francie posláni nováčkové - to je ze Severního Německa asi 90 000 lidí. Celkem to snad dá oněch 150 000 mužů, o nichž se tolik mluví, ale zatím tam ještě nejsou. A když tam doopravdy přijdou, velmi podstatně to změní charakter armády. Únava a vyčerpání z tohoto tažení jsou strašlivé a stávají se den ze dne strašlivější. Svědčí o tom jak melancholický tón dopisů odesílaných z armády, tak i seznamy ztrát. Hlavní část těchto seznamů už netvoří velké bitvy, nýbrž drobná střetnutí, při nichž padne jeden, dva, pět lidí. Vlny lidové války ustavičně a ponenáhlu nahlodávají, podemílají a odplavují tuto největší armádu po malých kouscích {246} a hlavně bez viditelného ekvivalentu. Pokud se drží Paříž, zlepšuje se postavení Francouzů každým dnem a netrpělivost, s níž ve Versailles čekají na kapitulaci Paříže, nejlépe ukazuje, že se toto město může ještě stát svým obléhatelům nebezpečné.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1824 ze 17. prosince 1870
Poznámky o válce - XXXII
{247} Boje minulého týdne dokázaly, jak správně jsme posuzovali postavení obou bojujících stran, když jsme řekli, že armády, které dospěly od Met na Loiru a do Normandie, už z větší části vyčerpaly svou schopnost obsazovat nová území.[a] Rozsah území okupovaného německými vojsky se od té doby skoro nezvětšil. Velkovévoda meklenburský s von der Taunovými Bavory (bez nichž se není možno na frontě obejít přesto, že jsou dezorganizováni a špatně obuti), s 10. sborem a se 17. a 22. divizí sledoval Chanzyho vojska, pomalu a za stálých bojů ustupující od Beaugency k Blois, od Blois k Vendôme, Épuisay a dále. Chanzy bránil všechna postavení, která mu poskytovaly říčky vlévající se do Loiry od severu, a když 9. sbor (nebo aspoň jeho hesenská divize), který přešel z levého břehu řeky, obchvátil u Blois jeho pravé křídlo, ustoupil Chanzy k Vendôme a zaujal postavení na linii řeky Loir. Toto postavení držela jeho armáda 14. a 15. prosince proti nepřátelským útokům, vyklidila je však 15. prosince večer a pomalu ustoupila, stále směle čelíc nepříteli, k Le Mansu. Dne 17. prosince se jeho zadní voj znovu utkal s von der Tannem u Épuisay, kde se stýkají silnice z Vendôme a Morée na Saint-Calais; nato se Chanzy stáhl a Němci ho zřejmě už dál nepronásledovali.
Jak je vidět, prováděl se celý tento ústup velmi opatrně. Jakmile bylo rozhodnuto, že se má stará Loirská armáda rozdělit na dvě části, z nichž jedna měla pod Bourbakiho velením operovat jižně od Orleansu a druhá pod velením Chanzyho, jemuž byla přidělena {248} i vojska z okolí Le Mansu, měla bránit západní Francii na sever od Loiry - jakmile tedy bylo rozhodnuto v tomto smyslu, nemohlo být v Chanzyho zájmu provokovat rozhodující bojové akce. Naopak, musel mít v plánu hájit každou píď půdy tak dlouho, jak to bylo bezpečně možné, aniž by byl zatažen do nějakého většího boje, způsobovat přitom nepříteli co nejtěžší ztráty a učit svá mladá vojska pořádku a odolnosti pod nepřátelskou palbou. Ztratil by při tomto ústupu samozřejmě více lidí než nepřítel, a to zvláště těch, kteří by nevydrželi tempo pochodu, byli by to však ti nejhorší vojáci z jeho praporů, bez nichž by se mohl docela dobře obejít. Upevnil by morálku svých vojsk a v nepřítelových očích by si udržel onen respekt, který republikánským vojskům už vybojovala Loirská armáda. A brzy by dospěl k bodu, kde by se pronásledovatelé, oslabení ztrátami v bitvách, nemocemi a vyčleňováním oddílů zanechaných na zásobovacích cestách, museli buď vzdát pronásledování nebo riskovat vlastní porážku. Tímto bodem by byl s největší pravděpodobností Le Mans; tam byly v Yvré l'Evêque a v Conlie dva výcvikové tábory s neznámým počtem vojsk v různých stadiích organizace a vyzbrojení; organi-zovaných praporů tam však bylo jistě víc, než by byl Chanzy potřeboval k odražení každého případného útoku velkovévody meklenburského. Pruský velitel nebo spíše jeho náčelník štábu generál Stosch, který ve skutečnosti řídí pohyby velkovévodovy armády, to zřejmě vytušil. Po zprávě, že 10. severoněmecký sbor pronásledoval 18. prosince Chanzyho za Épuisay, dovídáme se totiž nyní, že 21. prosince porazil generál Voigts-Rhetz (který velí právě tomuto 10. sboru) francouzský oddíl u Monnaie a zatlačil ho za Notre-Dame d'Oé. Monnaie ovšem leží asi 35 mil jižně od Épuisay na cestě z Vendôme do Toursu a Notre-Dame d'Oé je o několik mil blíže k Toursu. Vojska velkovévody meklenburského tedy nejprve pronásledovala Chanzyho hlavní síly téměř až k samému Le Mansu, ale teď zřejmě zamířila - ne-li všechna, pak aspoňjejich část - k Toursu, k němuž patrně právě už mezitím dospěla, nebudou jej však asi schopna natrvalo obsadit.
Pruští kritikové haněli Francouze za odstředivý ústup Loirské armády po bitvách před Orleansem a tvrdili, že k takovému chybnému {249} kroku mohli být Francouzi donuceni jen ráznou akcí prince Bedřicha Karla, jíž "rozbil jejich střed". Ochotně bychom uvěřili, že tento odstředivý ústup a dokonce i následující rozdělení armády pod dvě různá velení měly mnoho společného se špatným ďAurellovým řízením právě ve chvíli, kdy mu nepřítel zasadil úder. Mělo to však ještě jiný motiv. Nejvíce ze všeho potřebuje Francie čas, aby mohla organizovat vojska, a prostor - to znamená co nejvíc území -, aby z něho mohla shromažďovat prostředky pro tuto organizaci, tj. lidi a materiál. Protože zatím ještě není schopna pouštět se do rozhodujících bitev, musí se pokoušet uchránit co největší území před nepřátelskou okupací. A protože vpád nyní dosáhl linie, na níž jsou síly útočníků a síly obránců téměř vyrovnány, nemusí obránci soustřeďovat svá vojska tak jako pro rozhodující akci. Naopak, tato vojska se mohou bez většího rizika rozdělit na několik velkých skupin, aby tak bylo kryto co největší území a aby proti nepříteli v kterémkoli směru jeho postupu stály dostatečně velké síly, které by byly s to zabránit trvalé okupaci. A protože je u Le Mansu stále ještě nějakých 60 000 nebo snad 100 000 mužů (jejich vybavení, výcvik a kázeň jsou ještě velmi nedostatečné, ale denně se zlepšují) a protože prostředky k jejich vybavení, vyzbrojení a zásobování jsou připraveny a shromažďují se v západní Francii, bylo by velkou chybou nechat je napospas nepříteli jen proto, že strategická teorie vyžaduje, aby poražená armáda za normálních okolností ustupovala pohromadě, což bylo v tomto případě možné jen za předpokladu, že by se ustupovalo k jihu a západ že by zůstal nechráněn. Naopak, v táborech u Le Mansu je dostatek materiálu, z něhož může časem vzejít nová Západní armáda dokonce ještě silnější, než byla stará Loirská armáda, zatímco celý jih organizuje posily pro Bourbakiho vojska. To, co se na první pohled zdá být chybou, tak ve skutečnosti bylo velmi správným a nutným opatřením, které naprosto nevylučuje možnost, že někdy později budou všechna francouzská vojska schopna spolupracovat při rozhodných akcích.
Význam Toursu tkví fakticky v tom, že je nejzápadnějším železničním uzlem spojujícím severozápadní a jižní Francii. Padne-li Tours natrvalo do rukou Prusů, nebude mít Chanzy už žádné {250} železniční spojení ani s vládou v Bordeaux, ani s Bourbakim v Bourges. Se svými nynějšími silami však Prusové nemají žádné vyhlídky, že město udrží. Jsou tam asi slabší, než byl von der Tann na počátku listopadu v Orleansu. A dočasná ztráta Toursu by sice byla nepříjemná, ale dala by se snést.
O ostatních německých kolonách máme málo zpráv. Princ Bedřich Karel s třetím sborem a snad s polovinou devátého úplně zmizel z dohledu, což nijak nesvědčí o tom, že by měl dost sil k postupu. Manteuffel se musel omezit na to, že hraje roli ohromné pohyblivé kolony pověřené rekvizicemi; jeho schopnost trvale okupovat území zřejmě nedosahuje za Rouen. Werder je ze všech stran obklíčen drobnou válkou, a zatímco se v Dijonu může udržet pouze a jedině díky své aktivitě, zjišťuje nyní, že když si chce zajistit týl, musí blokovat i Langres. Kde na to má vzít vojska, to jsme se nedověděli; sám nemůže postrádat nikoho a zeměbrana kolem Belfortu a v Alsasku má plné ruce práce se svými úkoly. Zdá se tedy, že síly jsou všude téměř vyrovnány. Nyní probíhá závod o posily, ale je to závod, v němž má Francie mnohem příznivější vyhlídky, než měla před třemi měsíci. Kdyby bylo možné s jistotou říci, že se Paříž udrží do konce února, dalo by se skoro věřit tomu, že Francie tento závod vyhraje.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1829 z 23. prosince 1870
Situace Němců ve Francii
{251} V Německu se začíná projevovat únava a vysílení z nynější války. První útočníkova armáda, zahrnující všechno řadové vojsko Severního Německa[11] i z jihu, měla asi 640 000 mužů. Dva měsíce tažení zdecimovaly tuto armádu tak, že bylo nutno poslat na frontu první část příslušníků náhradních praporů a eskadron - asi třetinu původní síly armády. Tyto posily přibyly koncem září a počátkem října, a přestože to muselo být asi 200 000 mužů, nebyly polní prapory ani zdaleka doplněny na svou původní sílu - po 1000 vojáků. Prapory před Paříží měly po 700 až 800 mužích a prapory před Metami byly ještě slabší. Nemoci a ztráty v bojích brzy natropily další spousty, a když princ Bedřich Karel dosáhl Loiry, zmenšily se jeho tři sbory na méně než polovinu své normální síly, průměrně na 450 vojáků v praporu. Boje v tomto měsíci, jakož i drsné a střídavé počasí bezpochyby těžce postihly vojska před Paříží i armády, které kryjí obklíčení, takže prapory nyní jistě mají v průměru méně než 400 mužů. Na počátku ledna budou moci být po tříměsíčním výcviku posláni do pole nováčkové z odvodního ročníku 1870. Bude jich asi 110 000 a na prapor z nich připadne o něco méně než 300 mužů. Dozvídáme se nyní, že část z nich už projela Nancy a že nové oddíly přicházejí každý den; prapory tak brzy mohou znovu dosáhnout počtu asi 650 mužů.Jestliže skutečně byl použitelný zbytek dosud nevycvičených mladších příslušníků náhradní zálohy (Ersatz-Reserve) cvičen spolu s nováčky z pravidelných odvodů, což se zdá být podle některých náznaků pravděpodobné, pak by byl každý prapor posílen ještě asi o 100 mužů, takže by pak měly prapory vcelku po 750 mužích. To by se rovnalo {252} asi třem čtvrtinám původní síly a tvořilo by to armádu 480 000 bojeschopných vojáků z miliónu mužů, kteří byli z Německa posláru na frontu. To znamená, že o něco víc než polovina těch, kdo opustili Německo s řadovými pluky nebo se k nim později připojili, byla zabita nebo vyřazena ze služby za méně než čtyři měsíce. Kdyby se to snad někomu zdálo nepravděpodobné, ať si porovná ztráty z dřívějších tažení, například z let 1813 a 1814, a ať uváží, že nepřetržité dlouhé a rychlé pochody Prusů za této války musely mít pro jejich vojsko strašlivé důsledky.
Dosud jsme se zabývali pouze řadovým vojskem. Kromě něho však vtáhla do Francie téměř celá zeměbrana. Zeměbrana měla původně ve svých gardových praporech po 800 mužích a v ostatních praporech po 500 mužích. Tyto počty se však postupem doby zvýšily až na 1000 mužů ve všech praporech. To by dávalo celkový počet 240 000 mužů včetně jezdectva a dělostřelectva. Značná většina jich je už po nějakou dobu ve Francii, kde zajišťuje komunikace, blokuje pevnosti atd. Ale ani pro tyto úkoly jich není dost, neboť se právě nyní organizují čtyři další divize zeměbrany (patrně tak, že se u každého pluku zeměbrany tvoří třetí prapor). Tyto nové divize mají nejméně padesát praporů, tj. dalších 50 000 mužů. Ti všichni mají být nyní posláni do Francie; ti, kteří stále ještě zůstávali v Německu, kde střežili francouzské zajatce, mají být v této povinnosti vystřídáni nově vytvořenými "posádkovými prapory". Z jakých lidí se mají tyto prapory skládat, nemůžeme přesně říci, dokud nedostaneme plný text rozkazu o jejich vytvoření, jehož obsah je zatím znám jen z telegrafického výtahu. Protože však víme, že uvedené čtyři nové divize zeměbrany nelze vytvořit jinak než povoláním čtyřicetiletých a starších mužů, kdo z vycvičených vojáků pak zbude pro posádkové prapory kromě lidí mezi čtyřiceti a padesáti lety? Záloha vycvičených vojáků v Německu je tímto opatřením nepochybně zcela vyčerpána a nadto je vyčerpán i celý ročník nováčků.
Jednotky zeměbrany musely ve Francii absolvovat daleko méně pochodů, nocování pod širým nebem a bojových akcí než řadové vojsko. Většinou měly vhodné ubytování, dostatečné stravování a mírnou službu; celkový počet jejich ztrát na mrtvých i vyřazených {253} ze služby lze proto odhadnout asi na 40 000 mužů. Podle toho by tu i s nově formovanými prapory mělo být 250 000 mužů, je však značně nejisté, jak brzo - a zda vůbec - budou moci být všichni uvolněni pro službu za hranicemi. Řekli bychom, že v nejbližších dvou měsících nepřekročí ani při vysokém odhadu počet bojových sil zeměbrany ve Francii 200 000 mužů.
Spočteme-li řadové vojsko a zeměbranu dohromady, budou tedy Němci mít ve Francii po polovině ledna ve zbrani asi 650 000 až 680 000 mužů, z nichž 150 000 až 200 000 je nyní na cestě nebo se na cestu připravuje. Tato vojska se však budou značně lišit od těch, která tam byla nasazena doposud. Plnou polovinu řadových praporů budou tvořit dvacetiletí či jednadvacetiletí mladíci, tedy nezkušení lidé ve věku, ve kterém tělesná konstituce zvlášť těžce snáší obtíže zimního tažení. Tito lidé brzy naplní lazarety a síla praporů se znovu začne ztrácet. Zeměbrana se přitom bude stále více skládat z mužů starších dvaatřiceti let, což jsou téměř bez výjimky ženatí lidé a otcové rodin, kteří jsou mimoto ve věku, kdy táboření pod širým nebem za chladného či vlhkého počasí bude mít téměř určitě za následek rychlý a hromadný výskyt revmatismu. Kromě toho bude větší část zeměbrany nyní bezpochyby muset absolvovat mnohem více pochodů a bojů než dosud, protože se rozšířilo území, které bude mít za úkol střežit. Řadové vojsko tedy ve srovnání s dosavadním stavem povážlivě mládne a domobrana povážlivě stárne. Nováčkové poslaní k řadovým plukům měli sotva čas absolvovat vojenský výcvik a osvojit si kázeň, a nové posily pro zeměbranu měly spoustu času, aby obojí zapomněly. Německá armáda tak dostává elementy, které ji co do charakteru mnohem více než dosud přibližují francouzským nováčkům stojícím proti ní. Němci však mají tu výhodu, že tyto elementy jsou začleňovány mezi silné a pevné kádry staré armády.
Jaké lidské zálohy po tom všem Prusku zbývají? Branci, kteří dosáhnou dvaceti let v roce 1871, a starší mužové z náhradní zálohy, kteří však jsou vesměs nevycvičeni, téměř všichni ženatí a v takovém věku, kdy už lidé nemají chuť ani schopnosti hrát si na vojáky. Povolávat tyto lidi, kteří si už za dlouhá léta zvykli na myšlenku, že jejich vztah k armádě je čistě formální, by bylo {254} velmi nepopulární opatření. Ještě nepopulárnější by bylo, kdyby měli být povoláváni ti tělesně schopní mužové, kteří z toho či onoho důvodu unikli vojenské povinnosti vůbec. V jasně obranné válce by všichni tito lidé nastoupili bez váhání, avšak v dobyvačné válce a nadto v době, kdy se úspěch této dobyvačné politiky stává pochybným, se to od nich nedá čekat. Dobyvačnou válku, v níž je bitevní štěstí jen trochu vrtkavé, nelze vést po delší dobu s armádou složenou převážně z ženatých mužů. Jeden či dva velké neúspěchy musejí demoralizovat vojsko, jemuž bylo svěřeno takové poslání. čím více se prodlužováním války stává pruská armáda skutečným "národem ve zbrani"[80], tím méně je schopna výbojů. Ať si němečtí šosáci sebezuřivěji křičí o Alsasku a Lotrinsku, jisté je, že se Německo nemůže kvůli dobytí těchto oblastí vystavit takovému strádání, takové sociální dezorganizaci a takovému omezení národní produkce, jaké Francie dobrovolně snáší pro svou sebeobranu. Jakmile bude takovému německému šosákovi navlečena uniforma a bude poslán na frontu, brzy na nějakém francouzském bojišti nebo při přenocování pod mrazivým nebem vystřízliví. A proto by bylo pro oba národy koneckonců nejlepší, kdyby se opravdu setkaly tváří v tvář se zbraní v ruce.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1830 z 24. prosince 1870
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Viz tento svazek zde, str. {233-234}. (Pozn. red.)
125 Papežští zuávové - pluk papežské gardy, který byl organizován a cvičen podle vzoru zuávů (viz poznámku [16]) a tvořili jej dobrovolníci z řad francouzské šlechtické mládeže. Po obsazení Říma italskými vojsky a po likvidaci papežovy světské moci v září 1870 byli papežští zuávové přepraveni do Francie a přeměněni na "legii západních dobrovolníků"; účastnili se pak bojů s německými vojsky v rámci 1. a 2. Loirské armády. Po skončení války se legie podílela na potlačení Pařížské komuny a pak byla rozpuštěna.
126 "Kolnische Zeitung" z 9. prosince 1870.