Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Poznámky o válce XXXIII - Bourbakiho katastrofa
Poznámky o válce - XXXIII
Poznámky o válce - XXXIV
Poznámky o válce - XXXV
Poznámky o válce - XXXVI
Poznámky o válce - XXXVII
Poznámky o válce - XXXVIII
Poznámky o válce - XXXIX
Poznámky o válce - XL
Vojenské aspekty situace ve Francii
Bourbakiho katastrofa
Poznámky o válce - XXXIII
{255} Vánoce přinesly začátek skutečného obležení Paříže. Do té doby byla tato obrovská pevnost pouze obklíčena. Byly sice zřízeny baterie pro těžká obléhací děla, shromáždil se obléhací park, avšak ani jedno dělo nezaujalo palebné postavení, nebyla proražena ani jedna střílna, nepadl ani jediný výstřel. Všechny tyto přípravy se uskutečňovaly na jižní a jihozápadní frontě pevnosti. Na ostatních frontách byly sice rovněž zřízeny předprsně, ty však byly zřejmě určeny jen k obranným účelům, k zachycení výpadů a k ochraně pěchoty a polního dělostřelectva obléhatelů. Tato opevnění byla samozřejmě rozmístěna ve větší vzdálenosti od pařížských pevnůstek, než by měly být normální obléhací baterie. Mezi nimi a pevnůstkami byl široký pás země nikoho, v němž bylo možno provádět výpady. Když byl odražen velký Trochuho výpad z 30. listopadu, zůstala přesto v jeho rukou jistá část této země nikoho na východní straně Paříže, zejména izolovaná avronská plošina před pevnůstkou Rosny. Trochu ji začal opevňovat. Nevíme přesně, od kdy, ale nacházíme zmínku ze 17. prosince, že jak Mont Avron, tak výšiny u Varennes (v oblouku Marny) byly už opevněny a vyzbrojeny těžkými děly.
Nepočítáme-li několik předsunutých redut na jižní frontě u Vitry a Villejuifu, které patrně nemají valný význam, jde tu o první rozsáhlý pokus obránců rozšířit svá postavení pomocí protizákopů. Tady se ovšem musíme pro srovnání uchýlit k Sevastopolu[58]. Více než čtyři měsíce poté, co spojenci zřídili proti Sevastopolu zákopy, koncem února 1855, když obléhatelé strašlivě trpěli zimou, začal Totleben budovat před svými liniemi předsunutá {256} opevnění, a to ve vzdálenosti, která byla na tehdejší podmínky značně velká. Dne 23. února vybudoval Selenginskou redutu, vzdálenou 1100 yardů od hlavního pevnostního valu, a téhož dne byla odražena spojenecká zteč tohoto nového opevnění; 1. března byla dokončena další reduta (Volyňská), která byla ještě více předsunuta - byla vzdálena od valů 1450 yardů. Spojenci říkali těmto dvěma opevněním "ouvrages blancs"[a] . Dne 12. března byla ve vzdálenosti 800 yardů od valu dokončena Kamčatská luneta, nazývaná spojenci "Mamelon vert"[b], a před všemi těmito opevněními byly vykopány okopy pro střelce. Zteč z 22. března byla odražena, všechna tato opevnění právě tak jako další opevnění ležící (při pohledu z ruské strany) vpravo od Mamelonu - zvané "Quarry"[c] - byla úplně dokončena a všechny tyto reduty byly spojeny skrytou cestou. Po celý duben a květen se spojenci marně pokoušeli znovu dobýt území, na němž byla tato opevnění. Museli proti nim postupovat přibližovacími zákopy jako při normálním obléhání a dokázali je vzít ztečí teprve 7. června, když jim přišly značné posily. A tak tato předsunutá polní opevnění zdržela pád Sevastopolu o plné tři měsíce, ačkoli se na ně útočilo nejmohutnějšími námořními děly, jaká v té době existovala.
Obrana Mont Avronu vedle toho, co jsme teď líčili, vypadá velmi nicotně. Francouzi měli na vybudování svých opevnění více než čtrnáct dní a 17. prosince baterie dokončili. Obléhatelé mezitím poslali pro obléhací dělostřelectvo, což byla převážně stará děla, jichž se už používalo při předcházejících obleženích. Dne 22. prosince byly baterie proti Mont Avronu hotovy, nepodnikla se však žádná akce, dokud úplně nepominulo nebezpečí francouz-ského výpadu en masse a dokud nebylo 26. prosince přerušeno zřizování opevněného tábora Pařížské armády kolem Drancy. Teprve pak, 27. prosince, zahájily německé baterie palbu, která pokračovala i 28. a 29. prosince. Palba francouzských opevnění byla brzy umlčena a 29. prosince Francouzi svá opevnění opustili, {257} protože - podle oficiální francouzské zprávy - tam nebyly kasematy, v nichž by se mohla posádka skrýt.
Je to jistě ubohá obrana a ještě ubožejší je její omluva. Hlavní nedostatek tkví zřejmě v konstrukci opevnění. Ze všech popisů jsme nuceni soudit, že na pahorku nebyla ani jediná uzavřená reduta, ale jen baterie otevřené do týlu, které dokonce nebyly ani dostatečně chráněny z boků. Nadto byly tyto baterie zamířeny zřejmě jen jedním směrem - k jihu nebo jihovýchodu, zatímco velmi blízko odtud jsou na severovýchodní straně výšiny Raincy a Montfermeil, které se pro umístění baterií proti Avronu hodily ze všeho nejvíc. Obléhatelé to využili a obklíčili Avron půlkruhem baterií, jež brzy umlčely francouzskou palbu a vytlačily posádku. Proč tam však posádka neměla kryty? Mráz je jen poloviční omluvou, protože Francouzi měli dost času a to, co mohli Rusové dokázat za krymské zimy a na skalnaté půdě, muselo být možné i tohoto prosince před Paříží. Dělostřelectvo použité proti Avronu bylo jistě mnohem účinnější než spojenecké dělostřelectvo před Sevastopolem; ale bylo to totéž dělostřelectvo, jakého bylo použito proti düppelským redutám[86], které byly rovněž polními opevněními, a přece vydržely tři týdny. Podle některých dohadů prý pěchota z posádky utekla a nechala dělostřelectvo bez ochrany. Stát se to mohlo, neomlouvá to však ženisty, kteří stavěli opevnění. Máme-li soudit podle tohoto příkladu, musí být ženijní štáb v Paříži velmi špatně organizován.
Rychlé zničení Mont Avronu dodalo obléhatelům chuť na další podobné úspěchy. Zahájili palbu na východní pevnůstky, zejména na Noisy, Rosny a Nogent. Po dvoudenním bombardování tyto pevnůstky téměř umlkly. Nevíme už nic o tom, co se proti nim podniká dále. Nejsou ani žádné zmínky o palbě ze zákopů, které byly zřízeny v mezerách mezi těmito pevnůstkami. Můžeme však být jisti, že obléhatelé vynakládají veškeré úsilí, aby se dostali k těmto pevnůstkám přibližovacími zákopy, třebas jen primitivními, a aby si tak zajistili pevné postavení na Mont Avronu. Nedivili bychom se, kdyby se jim to nehledě na počasí podařilo lépe než Francouzům.
Jaký však to všechno má vliv na průběh obležení? Kdyby měly {258} všechny tyto tři pevnůstky padnout do pruských rukou, byl by to nepochybně velký úspěch, který by Prusům umožnil posunout své baterie do vzdálenosti 3000 až 4000 yardů od hradebního pásu. Avšak tyto pevnůstky rozhodně nemusejí hned tak padnout. Mají pro své posádky vesměs kasematy odolné proti bombám, a obléhatelé dosud nedostali žádné moždíře s rýhovanými hlavněmi, jichž mají vůbec jen málo. Tyto moždíře jsou jediný druh děl, který může ve velmi krátké době zničit kryt odolný proti bombám; staré moždíře jsou příliš nepřesné, pokud jde o dostřel, takže nemohou dosáhnout nijak rychlého účinku, a 24liberní děla (střílející granáty o váze 64 liber) nelze nařídit na tak vysoký náměr, aby mohla vést účinnou vertikální palbu. Jestliže tedy palba z těchto pevnůstek údajně zmlkla, neznamená to nic víc, než že byla děla stažena do krytů, aby byla v pohotovosti pro případ zteče. Pruské baterie mohou rozbít předprsně valů, tím však ještě nevznikne průlom. Aby Prusové prolomili velmi dobře kryté zdivo eskarpy, třeba i nepřímou palbou, budou muset zřídit baterie ve vzdálenosti nejvýš 1000 yardů od pevnůstek, a toho lze dosáhnout pouze pomocí normálních paralel a přibližovacích zákopů. "Zkrácený" průběh obléhání, o němž Prusové tolik mluví, není vlastně nic jiného než umlčení nepřátelské palby z větší vzdálenosti tak, aby bylo možno budovat přibližovací zákopy s menším nebezpečím a s menší ztrátou času; pak následuje prudké bombardování a prolomení pevnostního valu nepřímou palbou. Jestliže to vše nepřinutí obležené ke kapitulaci - a u pařížských pevnůstek si lze těžko představit, jak by se to mohlo stát - pak nezbývá nic jiného než hnát přibližovací zákopy obvyklým způsobem až ke glacis a riskovat zteč. Zteč Düppelu byla podniknuta, až když přibližovací zákopy pronikly asi na vzdálenost 250 yardů od pobořených opevnění, a u Štrasburku se obléhatelé museli prokopat docela postaru až na hřeben glacis a za něj.
Vzhledem k tomu všemu nám nezbývá než znovu a znovu se vracet k názoru, který jsme na těchto stránkách tak často zastávali, že totiž obranu Paříže je nutno provádět aktivně, a ne jen pasívně. Byla-li někdy vhodná doba pro výpady, pak je to teď. V této chvíli to není otázka prolomení nepřátelských linií, jde {259} o to, aby obležení přijímali místní boje, které jim obléhatelé vnucují. Existuje starý a nesporný axióm, že obléhatelé mohou téměř za všech okolností dosáhnout v každém daném bodě palebné převahy nad obleženými; jestliže obležení nevyrovnají tento nevyhnutelný nedostatek aktivitou, smělostí a rozhodností svých výpadů, vzdávají se své nejlepší vyhlídky. Tvrdí se, že vojsko uvnitř Paříže pokleslo na duchu - ale k tomu nemá žádný důvod. Mohlo snad pozbýt důvěry ve svého velitele, to však je něco docela jiného; a jestliže Trochu setrvá ve své nečinnosti, pak by na tom nebylo nic divného.
Rádi bychom se ještě několika slovy zmínili o duchaplné hypotéze některých lidí, podle níž se prý Trochu hodlá po pádu Paříže stáhnout se svými vojsky na opevněný poloostrov Mont-Valérien jako do citadely. Tento hlubokomyslný dohad je výplodem několika velechytrých vrtichvostů ve versailleském štábu a vychází hlavně z toho, že se mezi Paříží a tímto poloostrovem pohybuje oběma směry značné množství povozů. Musel by to být jistě neobyčejně chytrý generál, aby si k vybudování citadely zvolil plochý naplaveninový poloostrov obklopený ze všech stran výšinami, které jej ovládají a z nichž by jeho utábořená vojska bylo vidět jako na dlani, takže by se na ně dalo velmi snadno střílet. Pruský štáb má však odjakživa potíže s přítomností jistých lidí obdařených nadlidskou bystrostí. Tito lidé se vždycky domnívají, že nepřítel s největší pravděpodobností udělá to, co je ze všeho nejnepravděpodobnější. Jak říkávají Němci, "slyší trávu růst". Každý, kdo se zabýval pruskou vojenskou literaturou, musel o tento druh lidí zakopnout, a podivné je přitom jen to, že se ještě najdou jednotlivci, kteří jim věří.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1841 ze 6. ledna 1871
Poznámky o válce - XXXIV
{260} I když od chvíle, kdy jsme naposledy vylíčili postavení obou bojujících stran v provinciích[d], došlo k četným bojům, změnilo se jen velmi málo, což dokazuje správnost našeho názoru, že v současné době jsou síly obou stran téměř v rovnováze.
Chanzyho Západní armáda udržela svá postavení před Le Mansem; armáda velkovévody meklenburského stojí proti ní na linii táhnoucí se od Blois přes Vendôme k Verneuilu. V okolí Vendôme došlo k řadě jednotlivých bojů, na vzájemném postavení obou armád se však nic nezměnilo. Chanzy mezitím k sobě stáhl všechny vycvičené a vyzbrojené vojáky z conlieského tábora, který byl zrušen. Opevnil se prý v silném postavení kolem Le Mansu, který mu slouží jako tvrz pro případ ústupu, a nyní se očekává, že obnoví ofenzívu. Tato zpráva může být naprosto správná, poněvadž pan Gambetta odejel 5. ledna z Bordeaux do Le Mansu. O skutečné síle a organizaci Chanzyho vojsk víme jen to, že před svým ústupem k Le Mansu měl tři armádní sbory. O mnoho více toho však nevíme ani o silách, které stojí přímo proti němu. Vojsko velkovévody meklenburského se do té míry smísilo s původní armádou prince Bedřicha Karla, že prvotní ordre de bataille[e] už neplatí. Budeme muset obě vojska pokládat za jedinou armádu, jíž také opravdu jsou od chvíle, kdy se Bedřich Karel ujal celkového velení. Jediný rozdíl je v tom, že velkovévoda meklenburský velí vojskům, která jsou rozložena a cheval[f] na řece Loir a obrácena k západu, {261} zatímco princ bezprostředně řídí ta vojska, která jsou rozmístěna podél Loiry od Blois ke Gienu, jsou obrácena k jihu a střeží Bourbakiho. Obě tato vojska mají dohromady deset pěších a tři jezdecké divize, zanechala však značně velké vyčleněné oddíly na pochodové linii z Commercy přes Troyes k Loiře; tyto oddíly teprve postupně docházejí, jak jsou vystřídávány novými kontingenty zeměbrany.
Dne 11. prosince přibyl princ Bedřich Karel do Briaru s úmyslem postupovat na Nevers, aby obešel Bourbakiho pravé křídlo a přerušil mu přímé spojení s vojsky stojícími proti Werderovi. Teprve nedávno jsme se však dozvěděli, že jakmile princ dostal zprávy o rozhodném Chanzyho odporu, na který neočekávaně narazil velkovévoda meklenburský, vzdal se okamžitě svého plánu a obrátil se s většinou svých vojsk zpět směrem k Toursu, k němuž se - jak víme - jeho vojska přiblížila na dohled, ale do něhož ani nevkročila. Dovídáme se tak nyní, že Chanzyho chytrý a odvážný ústup zajistil nejen jeho, ale i Bourbakiho bezpečnost. Bourbaki je zřejmě stále ještě v okolí Bourgesu a Neversu. Kdyby byl, jak se předpokládalo, táhl k východu proti Werderovi nebo proti pruské komunikační linii, byli bychom o něm už slyšeli. Nejspíše reorganizuje a posiluje svou armádu, a začne-li Chanzy postupovat, uslyšíme jistě i o něm.
Severně od Seiny drží Manteuffel s 1. sborem Rouen a jeho okolí, kdežto 8. sbor poslal do Pikardie. Tento sbor se tam octl v nesnázích. Generál Faidherbe nedopřává své Severní armádě mnoho odpočinku. Ve třech nejsevernějších francouzských departementech - od Sommy k belgickým hranicím - je asi dvacet různě velkých pevností, které sice v dnešní době nejsou proti velkému vpádu z belgického území vůbec k ničemu, ale v daném případě jsou tou nejvítanější a téměř nedobytnou operační základnou. Když Vauban téměř před dvěma sty lety rýsoval plány tohoto trojitého pásma pevností, jistě ani nepomyslel, že jednou poslouží francouzské armádě jako velký opevněný tábor, jakýsi znásobený čtyřúhelník pevností proti nepříteli postupujícímu ze srdce Francie. Skutečnost je však taková a ať je toto území sebemenší, je pro tuto chvíli nedostupné; kromě toho je důležité vzhledem ke svým {262} výrobním zdrojům a k hustotě obyvatelstva. Když byl Faidherbe po bitvě u Villers-Bretonneux (27. listopadu[117]) zatlačen zpět do tohoto bezpečného útočiště, zreorganizoval a posílil svou armádu. Koncem prosince pak znovu vytáhl na Amiens a 23. prosince se utkal s Manteuffelem v nerozhodné bitvě na řece Hallue. V této bitvě měl čtyři divize (podle jeho údajů 35 000 mužů) proti dvěma divizím 8. pruského sboru (podle pruských údajů 24 000 mužů). Když za takového poměru sil dokázal odolat tak slavnému generálovi, jako je von Goeben, znamená to, že se jeho mobilní garda i mobilizovaní vojáci zlepšují. Nato ustoupil téměř nerušeně za řeku Scarpe, a to, jak uvádí, kvůli mrazům a pro nedostatky u své intendantury a trénu, pravděpodobně však také proto, že si nebyl jist, zda jeho vojska vydrží i druhý den tvrdých bojů. Von Goeben ho pronásledoval, zanechal větší část 16. divize, aby udržovala spojení a obklíčila Péronne, a postupoval jen s 15. divizí a s pohyblivou kolonou prince Albrechta mladšího (která se počtem rovnala nanejvýš brigádě) na Bapaume a dále. Faidherbe se svými čtyřmi divizemi tu tedy měl příležitost. Neváhal ani chvíli, vystoupil ze svého krytého postavení a zaútočil na Prusy. Po úvodních srážkách 2. ledna se příštího dne utkaly hlavní síly obou vojsk před Bapaume. Jasné Faidherbovy zprávy, značná početní převaha Francouzů (osm brigád čili nejméně 33 000 mužů proti třem pruským brigádám čili 16 000 až 18 000 mužů, vycházíme-li při tomto výpočtu z výše uvedených údajů o obou armádách) a Manteuffelovy vyhýbavé řeči nenechávají nikoho na pochybách, že v této bitvě měli Francouzi vrch. Ostatně v Německu je dobře známa Manteuffelova chvástavost: všichni si tam pamatují, jak jako guvernér Šlesviku prohlašoval, narážeje na svou výšku, že je ochoten "přikrýt každých sedm stop šlesvické půdy svým tělem". Jeho zprávy jsou i po versailleské cenzuře určitě nejméně spolehlivé ze všech pruských hlášení. Na druhé straně však Faidherbe nerozvinul svůj úspěch, ale stáhl se po bitvě k vesnici ležící několik mil za bojištěm, takže Péronne nebylo vyproštěno a - jak už bylo na stránkách tohoto listu připomenuto - všechny plody tohoto boje sklidili Prusové. Faidherbovo omlouvání tohoto ústupu nelze brát vážně. Ale ať měl jakékoli důvody, dokud se svými vojsky nedokáže {263} nic víc než porazit tři pruské brigády a pak ustoupit, dotud Paříž nevyprostí.
Manteuffelovi mezitím přichází významná posila. K oblasti jeho bojových akcí se po dobytí Montmédy a Mézières blíží 14. (Kamekova) divize 7. sboru se svým obléhacím parkem. Boj u Guise patrně vyznačuje jednu etapu tohoto postupu; Guise leží na přímé cestě z Mézières do Péronne, které se přirozeně zdá být další pevností určenou k bombardování. Po Péronne přijde pravděpodobně na řadu Cambrai, bude-li Prusům přát štěstí.
Na jihovýchodě Werder od 27. prosince, kdy vyklidil Dijon, nepřetržitě ustupuje. Trvalo nějakou dobu, než se o tom Němci vůbec zmínili, ale Prusové i pak zachovávali úplné mlčení; zpráva o tom proskočila na nenápadném místě "Karlsruher Zeitung"[127]. Dne 31. prosince evakuoval Werder po boji i Gray a nyní kryje ve Vesoulu obležení Belfortu. Lyonská armáda[77] pod Crémerovým velením (Crémer je prý emigrovaný hannoverský důstojník) ho pronásleduje, zatímco Garibaldi zřejmě působí o něco dále na západ proti pruské hlavní komunikační linii. Werder, který prý očekává posilu 36 000 mužů, bude ve Vesoulu zcela bezpečný, se zajištěním komunikační linie to však zřejmě je všelijaké. Nyní se dovídáme, že tam byl poslán velitel 7. sboru generál Zastrow a že navázal s Werderem spojení. Pokud není jmenován do úplně nové velitelské funkce, bude mít pod svým velením 13. divizi, kterou v Metách vystřídala zeměbrana, a bude disponovat i dalšími silami pro aktivní operace. Prapor, který byl napaden a prý rozdrcen nedaleko Saulieu na cestě z Auxerre do Châlon-sur-Saône, musel být jedním z jeho praporů. Jaký je stav komunikací na podřadnějších železničních tratích (vyjímaje ovšem hlavní trať z Nancy do Paříže, která je dobře střežena a potud je bezpečná), ukazuje dopis poslaný z Chaumontu (departement Haute-Marne) redakci "Kölnische Zeitung"[128] Pisatel si v něm stěžuje, že nyní už potřetí přerušili franktiréři[39] železniční trať mezi Chaumontem a Troyes. Naposledy, 24. prosince, rozmontovali kolejnice, takže vlak s 500 zeměbranci vykolejil a zastavil se, načež franktiréři zahájili z lesa palbu, byli však odraženi. Tento dopisovatel to pokládá nejen za nečestné, ale za "podlé". Podobá se tím rakouskému {264} kyrysníkovi, který roku 1849 v Uhrách prohlásil: "Nejsou snad tihle husaři podlá banda? Vidí, že mám kyrys, ale musejí mě sekat do tváře."
Stav těchto komunikací je pro armádu, která obléhá Paříž, otázkou života a smrti. Následky několikadenního přerušení provozu by tato armáda nesla po celé týdny. Prusové to vědí a soustřeďují nyní veškerou svou zeměbranu do severovýchodní Francie ve snaze ovládnout dostatečně široký pás území, aby byla zajištěna bezpečnost jejich železnic. Pád Mézières jim otevírá druhou železniční trať od hranic přes Thionville, Mézières a Remeš. Tato trať však nebezpečně vystavuje svůj bok Severní armádě. Má-li být Paříž zbavena obléhatelů, snad by se to dalo nejsnáze provést přerušením této komunikační linie.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1842 ze 7. ledna 1871
Poznámky o válce - XXXV
{265} Polní armády podnikly dvě operace, které by snadno mohly přivodit ve vývoji války krizi. První z nich je Bourbakiho pochod proti Werderovi, druhou je pochod prince Bedřicha Karla proti Chanzymu.
Pověsti o Bourbakiho pochodu směrem k východu už kolují téměř týden, nebylo tu však nic, co by je odlišilo od ostatních pověstí, které se nyní tak množí. Že by tento manévr byl sám o sobě dobrý, to ještě nijak neopravňovalo víru v jeho reálnost. Nyní však už nelze pochybovat, že Bourbaki dorazil přinejmenším s 18. a 20. sborem a také s novým 24. sborem do východní Francie a obešel Werderova postavení u Vesoulu postupem přes Besançon směrem na Lure, ležící mezi Vesoulem a Belfortem. Werder na něj 9. ledna zaútočil u Villersexelu nedaleko Lure a došlo k boji, po němž se obě strany prohlašují za vítěze. Byl to zřejmě boj se zadním vojem, jímž si Werder patrně zajistil bezpečný ústup. Ať však v této první srážce zvítězil kdokoli, za den či dva budou jistě následovat další a rozsáhlejší bitvy, které zde přivedou vývoj do krize.[129]
Kdyby Bourbaki podnikl tento manévr s dostatečnými silami - to znamená se všemi vojáky, koňmi a děly, kterých nebylo absolutně zapotřebí jinde - a kdyby ho provedl s potřebným důrazem, mohlo by to znamenat obrat ve válce. Už dříve jsme poukazovali na slabiny dlouhé německé komunikační linie a na možnost, že by byla Paříž vyproštěna důrazným útokem na tuto linii.[g] Teď se sází {266} právě na tuto možnost a zda z toho opravdu něco bude, záleží jen na tom, jak se karty rozehrají.
Téměř všechna řadová vojska z invazní armády, která je nyní ve Francii, jsou zaměstnána buď obležením Paříže, nebo krytím tohoto obležení. Ze třiceti pěti divizí (včetně gardové zeměbrany, které se po celou dobu užívalo jako řadových vojsk) jsou takto zaměstnány třicet dvě divize. Dvě divize má pod svým velením Werder (tři bádenské a jedna pruská brigáda) a jedna - pod velením Zastrowa - se k nim nedávno připojila. Mimoto má Werder nejméně dvě divize zeměbrany na obléhání Belfortu a obsazení pevností v jižním Alsasku. Celé rozsáhlé území na severovýchod od linie táhnoucí se od Mézières přes Laon a Soissons k Paříži a odtud přes Auxerre a Châtillon k Huningue u Basileje i se všemi tamějšími dobytými pevnostmi má být obsazeno zbytkem zeměbrany, pokud byla pro to uvolněna. A vezmeme-li v úvahu, že v Německu jsou také váleční zajatci, kteří musejí být střeženi, a pevnosti, které musejí mít posádky; uvážíme-li dále, že jen devět pruských armádních sborů (které existovaly před rokem 1866) mělo dostatek starých vojáků pro sestavení praporů zeměbrany, kdežto ostatní sbory musejí čekat ještě pět let, než budou tyto lidi mít - můžeme si představit, že síly, které jsou k dispozici k obsazení této části Francie, nemohou být příliš početné. Jako posádky do pevností v Alsasku a Lotrinsku se teď sice posílá osmnáct náhradních praporů, a nově formované "posádkové prapory" mají vystřídat zeměbranu v Prusku, ale podle zpráv německého tisku postupuje formování těchto posádkových praporů jen pomalu a okupační armáda tak bude ještě nějakou dobu poměrně slabá a sotva bude schopna držet v šachu obyvatelstvo provincií, které má střežit.
A právě proti této části německé armády postupuje Bourbaki. Pokusil se zřejmě vklínit svá vojska mezi Vesoul a Belfort, čímž by izoloval Werdera; mohl by ho pak porazit samotného a zatlačit ho k severozápadu. Protože však je nyní Werder patrně před Belfortem a spojil se s Tresckowem, musí Bourbaki porazit oba, aby bylo možno vyprostit město z obležení, a pak musí obléhatele zatlačit zpět do rýnského údolí. Nato by mohl postupovat po západní {267} straně Vogéz k Lunévillu, kde by se octl na hlavní komunikační linii Němců. Zničení železničních tunelů u Phalsbourgu by na značnou dobu blokovalo štrasburskou trať; zničení železničního uzlu ve Frouardu by zastavilo provoz na dráze přes Saarbrücken a Mety; bylo by dokonce možné vyslat pohyblivou kolonu k Thionvillu, aby zničil také trať v blízkosti tohoto místa, čímž by byla přerušena poslední průběžná trať, kterou Němci mají. Tento oddíl by se mohl vždycky stáhnout do Lucemburska nebo do Belgie a tam složit zbraně - bohatě by se to vyplatilo.
Právě tyto cíle má jistě Bourbaki na mysli. Protože okolí Paříže je už vyplundrováno, bylo by třeba i jen několikadenní přerušení komunikací mezi Paříží a Německem pro 240 000 Němců před Paříží velmi závažné a přítomnost 120 000 až 150 000 francouzských vojáků v Lotrinsku by mohla být účinnějším prostředkem, jak dosáhnout likvidace obležení, než dokonce takové Chanzyho vítězství nad Bedřichem Karlem, které by nakonec prince donutilo couvnout k obléhajícím vojskům, aby ho podpořila z týlu. Němci sice mají ještě další železniční komunikaci přes Thionville, Mézières a Remeš, jíž by Bourbaki asi nebyl s to dosáhnout ani pohyblivými kolonami; jakmile by však úspěšně pronikl do Lotrinska, došlo by zcela jistě ke všeobecnému povstání lidu v obsazených oblastech; a nemusíme dále vykládat, jak bezpečný by za takových okolností byl provoz na této druhé železniční trati. Mimoto by prvním následkem Bourbakiho úspěchu bylo to, že by se Goeben musel stáhnout zpátky, a Severní armáda by tak měla příležitost odříznout tuto komunikační linii mezi Soissonsem a Mézières.
Pokládáme tento Bourbakiho manévr za nejdůležitější a nejslibnější ze všech, které kdy nějaký francouzský generál v této válce podnikl. Opakujeme však, že musí být patřičně proveden. I nejlepší plány pozbývají ceny, uskutečňují-li se mdle a nerozhodně; o Bourbakiho silách a o tom, jak jim velí, se však pravděpodobně nedovíme nic pozitivního, dokud nebudou rozhodnuta jeho utkání s Werderem.
Máme však zprávy, že se podobná eventualita předvídala a že bylo rozhodnuto rozšířit Werderův sbor ve velkou "pátou armádu" pod velením generála Manteuffela, který má odevzdat svou "první {268} armádu" Goebenovi a přivést na pomoc Werderovi 2., 7. a 14. sbor. Ze 7. sboru byla už poslána k Vesoulu 13. divize pod Zastrowovým velením, 14. divize právě obsadila Mézières a Rocroi a nelze ji proto očekávat u Vesoulu tak brzy; 14. sbor je právě oním sborem, který byl po celou dobu pod Werderovým velením (je to bádenská divize a s ní 30. a 34. pruský pluk pod Goltzovým velením); konečně pokud jde o 2. sbor, který je před Paříží, domníváme se, že nevyrazí, dokud se město nevzdá, protože bez něho by se tam bylo těžko obejít. Ale i kdyby byl odeslán nyní, dorazil by na místo až po Werderově rozhodném boji s Bourbakim. Pokud jde o jiné posily pro Werdera ze záloh, které podle předpokladu mohou existovat v Německu, musíme především uvážit, že veškerá zeměbrana, kterou bylo možno uvolnit, už byla do Francie odeslána nebo je odesílána nyní, a za druhé musíme vzít v úvahu, že náhradní prapory, jež jsou jedinou další existující zálohou, právě přišly o své vycvičené vojáky a tvoří je v této chvíli pouze kádry. Bourbaki tak bude muset za všech okolností vybojovat své první a nejrozhodnější utkání dříve, než budou moci dorazit předpokládané posily, a dosáhne-li vítězství, bude ve výhodném postavení, protože bude moci vyřídit tyto posily jednu po druhé, jak budou postupně docházet z nejrůznějších směrů.
Na druhé straně princ Bedřich Karel - přes svůj vítězný pochod na Le Mans - asi přece jen udělal první chybu, které se Němci v této válce dopustili, a to tím, že nechal Bourbakiho úplně volného jen proto, aby sám mohl soustředit všechny své síly proti Chanzymu. Chanzy byl ovšem nepochybně jeho bezprostřednějším protivníkem a v dané chvíli i nejnebezpečnějším protivníkem. V oblasti, kde Chanzy operuje, není však možno dosáhnout nad Francouzi rozhodujícího úspěchu. Chanzy právě utrpěl krutou porážku[130] a tím zatím padají jeho pokusy o vyproštění Paříže. Nic víc se tím však dosud neřeší. Chanzy si může vybrat ústup buď do Bretaně, nebo směrem na Calvados. V obou případech najde na konci svého ústupu velký námořní arzenál, Brest nebo Cherbourg, jejichž samostatné pevnůstky ho mohou krýt do té doby, než francouzské loďstvo přepraví jeho vojáky na jih od Loiry nebo na sever od Sommy. Západní Francie je tedy oblastí, kde mohou Francouzi vést válku {269} tak, aby tahali nepřítele za nos - mohou tu válčit tak, že budou střídat postup a ústup, aniž by se mohli proti své vůli octnout ve slepé uličce. Nedivili bychom se zprávě, že Chanzyho nutil do boje Gambetta, který prý se k němu připojil a který určitě má sklon podřizovat vojenské úvahy úvahám politickým. Po své porážce a po ztrátě Le Mansu nemohl Chanzy udělat nic lepšího než odlákat Bedřicha Karla co nejdál na západ, aby tak tato část pruských vojsk nemohla natropit žádné škody, až se začne rozvíjet Bourbakiho tažení.
Faidherbe na severu je zjevně příliš slabý na to, aby podnikl něco rozhodného proti Goebenovi. Protože je zřejmé, že Chanzy nemůže porazit Bedřicha Karla a tak vyprostit Paříž, bylo by lepší poslat značné síly na sever, aby mohl být Amiens i Rouen zbaven Goebena, a pokusit se postupovat se soustředěnými silami k železniční trati z Mézières do Paříže; mělo by to svůj význam zvláště nyní, kdy Bourbaki ohrožuje druhou železnici, kterou mají v rukou Němci. Komunikace jsou nejchoulostivější stránkou postavení každé armády; a kdyby byla severní trať, která je tolik vystavena útoku od severu jak u Soissonsu, tak u Rethelu, náhle vážně ohrožena ve chvíli, kdy se Bourbaki činí v jižním cípu Lotrinska, mohli bychom ve Versailles pozorovat náhlý a docela hezký zmatek.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1848 ze 14. ledna 1871
Poznámky o válce - XXXVI
{270} Od doby, kdy po Sedanu byla Paříž poprvé vážně ohrožena nepřátelským útokem, jsme stále upozorňovali na velkou sílu takového opevněného hlavního města, jako je Paříž; nikdy jsme však nezapomínali dodat, že mají-li se plně rozvinout jeho obranné možnosti, musí město hájit velká pravidelná armáda, armáda natolik silná, aby ji nebylo možno uzavřít v pevnostních opevněních nebo zabránit jí v manévrování na otevřené prostoře kolem pevnosti, která by jí sloužila za opěrný bod a částečně i za operační základnu.
Za normálních podmínek by taková armáda byla přirozeně téměř vždycky k dispozici. Francouzské armády, poražené u hranic, by se mohly stáhnout k Paříži jako ke své poslední a hlavní baště; za normálních okolností by sem dorazily v dostatečné síle a našly by tu dostatečné posily, aby byly s to plnit uložený úkol. Tentokrát však strategie druhého císařství způsobila, že všechny francouzské armády zmizely z bojiště. Této strategii se podařilo dosáhnout, že se jedna z armád nechala - podle všeho beznadějně - uzavřít v Metách, a druhá se právě vzdala v Sedanu. Když Prusové dorazili k Paříži, bylo k její obraně připraveno všeho všudy pár zpola sestavených náhradních oddílů, jistý počet příslušníků mobilní gardy z provincií (právě povolaných) a místní národní garda (ještě ani zpola nezformovaná).
Ale dokonce i za takových okolností působila vnitřní síla Paříže na útočníky tak strašným dojmem a úkol zaútočit na toto obrovské město a jeho vnější opevnění lege artis[h] se jim zdál tak {271} gigantický, že od něho okamžitě upustili a rozhodli se dobýt město vyhladověním. V té době vytvořili Henri Rochefort a další osoby "barikádovou komisi[91]", která byla pověřena vybudováním třetí vnitřní obranné linie, aby se tak připravila půda pro čistě pařížský způsob boje - obranu barikád a boj dům od domu. Tisk si tehdy z této komise tropil žerty, ale - jak nepochybně prozrazovaly polooficiální zprávy pruského štábu - k rozhodnutí vyhladovět město přiměla Prusy především jistota, že narazí na odhodlaný odpor na barikádách. Prusové věděli velmi dobře, že kdyby byly pevnůstky a pak i hradební pás hájeny pouze dělostřelectvem, musely by po jisté době padnout; pak by však došlo k takové fázi boje, v níž by nováčci a dokonce i civilisté byli pro zkušené vojáky tvrdým oříškem, neboť by bylo nutné dobývat dům za domem, ulici za ulicí, což by se - vzhledem k velkému počtu obránců - neobešlo bez nezměrných ztrát. Bude-li někdo hledat informace o této věci v tisku, najde v pruském listě "Staats-Anzeiger"[131] potvrzeno, že tato okolnost byla rozhodujícím důvodem proti pravidelnému obležení.
Obklíčení začalo 19. září, tedy přesně před čtyřmi měsíci. Den nato podnikl velitel pařížských pravidelných vojsk generál Ducrot se třemi divizemi výpad směrem na Clamart, ztratil sedm děl a 3000 jeho vojáků padlo do zajetí. Pak následovaly podobné výpady 23. a 30. září a znovu 13. a 21. října. Ve všech utrpěli Francouzi značné ztráty, aniž získali jinou výhodu než snad to, že si mladí vojáci zvykli na nepřátelskou palbu. Dne 28. října došlo k dalšímu výpadu, na Le Bourget. Ten už měl větší úspěch, neboť Francouzi vesnici dobyli a drželi ji dva dny; 30. října však druhá divize pruské gardy - třináct praporů, tehdy méně než 10 000 mužů - dobyla vesnici zpět. Francouzi zřejmě velmi špatně využili oněch dvou dní, za nichž mohli přeměnit tuto pevně stavěnou vesnici v pevnost, a nepostarali se ani o to, aby měli po ruce zálohy, které by obránce včas podpořily; jinak by jim tak nevelké síly nebyly mohly vesnici vyrvat.
Po tomto vypětí následoval měsíc klidu. Trochu zřejmě hodlal zlepšit výcvik a kázeň svých vojáků, než se znovu odváží velkých výpadů - a bylo to správné. Přitom však zanedbával akce předních {272} stráží, průzkumných oddílů a hlídek, zanedbával organizování léček a náhlých přepadů, což je činnost, kterou se nyní běžně zaměstnávají vojáci na francouzské frontě kolem Paříže; zanedbal tedy onen způsob vedení války, který ze všech nejlépe může mladým vojákům vštípit důvěru v jejich důstojníky a v sebe samy a navyknout je chladnokrevnosti při střetnutí s nepřítelem. Vojsko, které zjistilo, že v malých jednotkách, v jednotlivých četách, polorotách a rotách může překvapit, porazit či zajmout podobné malé jednotky nepřítele, se brzy naučí utkávat se s nepřítelem prapor proti praporu. Kromě toho se tak naučí, co to opravdu je služba v předních strážích, o níž mnozí z nich patrně neměli tušení ještě ani v prosinci.
Konečně 28. listopadu začala řada výpadů, která vyvrcholila 30. listopadu velkým výpadem přes Marnu a postupem celé východní pařížské fronty. Dne 2. prosince dobyli Němci zpět Brie a část Champigny a den poté se Francouzi vrátili přes Marnu. Jako pokus prolomit opevněné obkličovací linie, které zřídili obléhatelé, útok úplně ztroskotal, protože nebyl proveden s potřebnou rázností. Francouzům však po útoku zůstala v rukou značná část terénu před jejich liniemi, který byl dosud zemí nikoho. Zmocnili se asi dvě míle širokého pásu půdy od Drancy k Marně u Neuilly, což byl terén plně ovládaný palbou jejich pevnůstek, s pevně vybudovanými a snadno hájitelnými osadami a s avronskou plošinou, která pro ně byla novým postavením ovládajícím okolní krajinu. Nabízela se jim tu tedy možnost neustále zvětšovat okruh obrany; jakmile by tento terén byl pevně zajištěn, mohly by se z něho podnikat pokusy o další postup. Tak by bylo možno buď linii obléhatelů natolik "vydout", aby se dalo na nepřátelské linie úspěšně zaútočit, nebo by sem nepřítel soustředil velké síly a byl by tedy nucen oslabit své linie na jiných místech, což by opět usnadnilo francouzský útok. A tento terén zůstal ve francouzských rukou po celý měsíc. Němci byli nuceni zřídit proti Avronu obléhací baterie, ale stačily pouhé dva dny palby těchto baterií, aby byli Francouzi odtud zahnáni; a když už byl ztracen Avron, vyklidili pak i ostatní postavení. Dne 21. prosince sice došlo k novým útokům na celé severovýchodní a východní frontě, Francouzi napůl {273} obsadili Le Bourget a dobyli Maison Blanche a Ville-Evrart, ale všechny tyto výhodné pozice byly ještě téže noci zase ztraceny. Vojsko zůstalo venku před pevnůstkami, kde přenocovalo pod širým nebem za devítistupňového až jednadvacetistupňového mrazu, a bylo nakonec staženo do krytů, protože přirozeně nemohlo v tomto počasí venku vydržet. Celá tato epizoda ze všeho nejlépe charakterizuje nerozhodnost a slabost, onu mollesse[i] a mohli bychom přímo říci netečnost, s jakou se tato obrana Paříže provádí.
Avronská epizoda nakonec Prusy přiměla k tomu, aby od obklíčení přešli ke skutečnému obležení a aby použili obléhacího dělostřelectva, které bylo připraveno pro každý případ. Dne 30. prosince začalo pravidelné bombardování severovýchodních a východních pevnůstek a 5. ledna bombardování jižních pevnůstek. Obojí bombardování pokračovalo bez přerušení a nedávno se k němu připojilo i bombardování samotného města, což je ovšem hnusná surovost. Nikdo neví lépe než sám pruský štáb ve Versailles a nikdo také v tisku častěji neujišťoval, že bombardování města tak rozlehlého, jako je Paříž, nemůže uspíšit jeho kapitulaci ani o chvilku. Za dělostřelbou proti pevnůstkám následuje zřizování pravidelných paralel, aspoň proti Issy; podle došlých zpráv se děla přemisťují do baterií blíže k pevnůstkám, a nebudou-li obránci při svých útočných akcích rozhodnější než dosud, brzy se asi dovíme, že jedna či více pevnůstek bylo vážně poškozeno.
Ať už úmyslně či ne, setrvává Trochu ve své nečinnosti. Oněch několik výpadů podniknutých v posledních dnech se zdálo být až příliš "platonickými" - jak je souhrnně nazývá Trochuho žalobce v listě "Siècle". Vojáci prý odmítli poslouchat své důstojníky. Je-li to pravda, pak to neznamená nic víc, než že ztratili veškerou důvěru ve své vrchní velení. A skutečně se nemůžeme ubránit závěru, že dozrála nutnost vyměnit pařížského vrchního velitele. Nerozhodnost, malátnost a naprostý nedostatek vytrvalé energie při všech akcích obrany nelze svádět jen na nízkou kvalitu vojsk. Jestliže postavení ovládané po celý měsíc, během něhož se vyskytlo všeho všudy asi deset dní se silnými mrazy, nebylo patřičně opevněno, {274} nelze to vytýkat nikomu jinému než Trochuovi, jehož povinností bylo postarat se o to. A tento měsíc byl ke všemu kritickým obdobím obležení; na jeho konci se měla vyřešit otázka, která strana, zda obléhatelé nebo obležení, nabude vrchu. Nerozhodnost a nečinnost - ne vojsk, nýbrž vrchního velitele - sklonily misku vah v neprospěch obležených.
Ale proč tato nečinnost a nerozhodnost trvá ještě i nyní? Pevnůstky jsou pod nepřátelskou palbou, baterie obléhatelů se stále přibližují, francouzské dělostřelectvo je podle doznání samotného Trochuho slabší než dělostřelectvo útočníků. Bude-li valy pevnůstek hájit jen dělostřelectvo, dá se za těchto okolností přímo vypočítat den, kdy tyto valy - zdivo i všechno ostatní - vezmou za své. Nečinnost a nerozhodnost je spasit nemohou. Něco se musí udělat - a nemůže-li to udělat Trochu, měl by to raději nechat zkusit někoho jiného.
Kinglake zaznamenal jednu příhodu, v níž se Trochuho povaha jeví stejně jako při této obraně Paříže. Když lord Raglan a Saint-Arnaud společně rozhodli o postupu na Varnu[132] a když už byla odeslána britská lehká divize, dostavil se k lordu Raglanovi plukovník Trochu - "opatrný, rozvážný a ve strategické vědě dobře obeznalý muž", o kterém "se předpokládalo, že součástí jeho poslání je zdržovat francouzského maršála od všech nepředložených manévrů" - a tento plukovník Trochu zahájil s Raglanem jednání, v jejichž důsledku Saint-Arnaud prohlásil, že se rozhodl "poslat do Varny jen jednu divizi a neumisťovat ostatní svou armádu v postavení před balkánským hřebenem, nýbrž za ním"[133], načež vyzval lorda Raglana, aby následoval jeho příkladu. A to ve chvíli, kdy Turci bez cizí pomoci měli na Dunaji už jen krůček k vítězství!
Mohlo by se říci, že vojska v Paříži ztratila ducha a nejsou už s to podnikat velké výpady, že už je příliš pozdě vyrážet proti pruským obléhacím opevněním, že si Trochu snad šetří vojska pro jedno veliké vypětí sil v poslední chvíli atd. Jestliže se však má 500 000 ozbrojených lidí v Paříži vzdát nepříteli, který nemá ani polovinu vojáků a který nadto zaujímá postavení velmi nevýhodné pro obranu, pak to jistě neudělají dříve, než bude celému {275} světu i jim samotným jasné, že jsou slabší než nepřítel. Jistě nechtějí klidně sedět, sníst poslední kus masa ze svých zásob a pak kapitulovat! A jestliže poklesli na duchu, je to proto, že se pokládají za poražené a nemají už žádnou naději, nebo proto, že už nevěří Trochumu? Je-li na výpady příliš pozdě nyní, pak za další měsíc budou ještě neproveditelnější. A pokud jde o Trochuho velké finále, čím dřív k němu dojde, tím lépe; nyní jsou vojáci stále ještě slušně živeni a dost silní, ale těžko říci, jací budou v únoru.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1852 z 19. ledna 1871
Poznámky o válce - XXXVII
{276} Tento týden byl pro francouzské zbraně zvlášť nešťastný. Po porážce Chanzyho byl odražen i Bourbaki před Belfortem a nyní - podle pruských zpráv - utrpěl před Saint-Quentinem[134] nezdar také Faidherbe.
O neúspěchu Bourbakiho nemůže být pochyb. Hned od srážky u Villersexelu, k němuž došlo 9. ledna, byly jeho pohyby tak pomalé, že to svědčilo buď o generálově nerozhodnosti, nebo o nedostatečné síle jeho vojsk. Útok na opevněná postavení, která Werder připravil pro ochranu obležení Belfortu za řekou Lisaine (podle jiných map se nazývá Isel), začal až 15. ledna a už 17. ledna večer ho Bourbaki přerušil jako beznadějný. Nyní už nelze pochybovat, že Francouzi podnikli tuto výpravu s nedostatečnými silami. Jejich 15. sbor zůstal nedaleko Neversu, o 19. sboru jsme už měsíc neslyšeli a vojska, která přibyla z Lyonu, se skládají pouze z jediného - 24. - armádního sboru. Dovídáme se nyní o značných posilách, které jsou spěšně odesílány do Dijonu, ale protože značné posily rychle přicházejí i druhé straně, neumožní Bourbakimu jeho posily, aby ihned obnovil ofenzívu.
Je možná sporné, zda měl Bourbaki vést svá mladá vojska do útoku na opevněná postavení hájená zadovkami; víme však zatím ještě málo o taktických podmínkách, za nichž k onomu třídennímu boji došlo; snad nemohl Bourbaki jednat jinak.
Mimořádné úsilí, s nímž Prusové činili opatření proti Bourbakimu, svědčí o tom, že v pruském hlavním stanu nad Bourbakiho výpravou nekrčili tak pohrdavě rameny jako mnozí lidé zde v Londýně. Z těchto opatření jasně vyplývá, že se o Bourbakiho {277} manévru ve Versailles vědělo hned od chvíle, kdy zahájil svůj pochod na východ, ne-li už dříve. Dne 2. ledna dostal 2. sbor rozkaz k pochodu od Paříže na jihovýchod, směrem k údolí horní Seiny. Asi v téže době vytáhl Zastrow s 13. divizí z okolí Met na Châtillon. Hned po pádu Rocroi, 9. ledna, byla 14. divize (zbývající divize Zastrowova 7. sboru) poslána z Charlevillu k Paříži, aby odtud následovala 2. sbor, a 15. ledna už se dovídáme, že její předvoj (jeden prapor 77. pluku) svedl boj u Langres. Současně byly z Německa spěšně poslány do jižního Alsaska jednotky zeměbrany, a Manteuffel zřejmě vděčí za svou novou velitelskou funkci[j] právě tomuto prvnímu závažnému manévru proti nejslabšímu bodu celé německé linie. Kdyby si byl Bourbaki přivedl dostatečné síly, aby dokázal porazit Werdera, byl by ho mohl zahnat zpět do rýnského údolí, rozmístit svá vojska tak, že by mezi nimi a Werderem byl horský hřeben Vogéz, a táhnout s většinou svých sil proti německým posilám, které mohl napadat po částech, jak by přicházely z různých směrů. Byl by mohl proniknout až k železniční trati Paříž-Štrasburk, a v takovém případě je velmi pochybné, zda by se bylo dalo pokračovat v obklíčení Paříže. Bourbakiho porážka nijak nesvědčí proti strategii jeho manévru; dokazuje pouze, že tento manévr byl uskutečňován s nedostatečnými silami. Pisatel těchto "Poznámek" se nadále domnívá, že nejkratší a nejbezpečnější cestou k vyproštění Paříže je útok na železniční trať Štrasburk-Paříž, jež je jedinou průběžnou železnicí, kterou Němci mají; teď totiž víme, že druhá trať - přes Thionville a Mézières - je stále ještě nepoužitelná a bude nepoužitelná ještě nějakou dobu, poněvadž jeden tunel v Ardenách byl vyhozen do povětří. Mimochodem, je to v této válce už druhý případ, kdy zničení tunelu zastavuje železniční provoz na celé měsíce, zatímco zničené mosty nebo viadukty byly vždycky opraveny v neuvěřitelně krátké době.
Pokud jde o Chanzyho, dopustil se zřejmě veliké chyby, že vůbec vstoupil do pravidelné bitvy. O Bourbakiho manévru byl jistě zpraven téměř měsíc předem; musel vědět, že to je ve skutečnosti {278} manévr k vyproštění Paříže a že se mezitím může armáda Bedřicha Karla celou svou vahou vrhnout na něho. Nemusel bitvu přijímat; naopak, mohl pomalým ústupem za ustavičných potyček zadních vojů - jako tomu bylo v prosinci, kdy si tímto způsobem vedení boje poprvé získal úctu - odlákat svého protivníka dále, než by to bylo nepříteli zdrávo. Měl spoustu času, aby odeslal své zásoby na spolehlivá místa, a mohl si vybrat, zda se stáhne do Bretaně, která má opevněné námořní přístavy, nebo přes Nantes na jih od Loiry. Bedřich Karel ho nadto se všemi svými silami nemohl sledovat příliš daleko. Takový vojenský ústup by byl spíše odpovídal našim dřívějším zkušenostem s Chanzym; a protože jistě věděl, že nové posily, které dostal, nejsou zatím ještě ani svou výstrojí, výzbrojí, ani kázní připraveny pro generální úder, nutně docházíme k závěru, že bitva před Le Mansem nebyla vybojována z vojenských, nýbrž z politických důvodů a že odpovědným za ni není Chanzy, nýbrž Gambetta. Nynější Chanzyho ústup je přirozeně předcházející porážkou značně znesnadněn. Chanzy je však v ústupech mistrem a zatím se nezdá, že by vítězové nějak podstatně oslabili soudržnost jeho armády. Jinak by totiž mohli uvést podstatné důkazy pro své tvrzení, že tato armáda "projevuje známky rozkladu". Není jisté, zda opravdu jednotlivé části Chanzyho armády ustupují různými směry. Ať tak či tak, ze skutečnosti, že část jeho vojsk ustoupila na Alençon a jiná část na Laval, nemusí ještě vyplývat, že ona první část bude zatlačena na poloostrov Cotentin směrem na Cherbourg a druhá do Bretaně směrem na Brest. A poněvadž se francouzské loďstvo může přeplavit z jednoho přístavu. do druhého za několik hodin, ani to by ostatně neznamenalo nějakou velkou pohromu. V Bretani pak je krajina poseta živými ploty - tak hustými, jako jsou na ostrově Wight, jenže je jich tu ještě mnohem víc - a proto se tamější terén výborně hodí pro obranu, zejména pro obranu s nezkušenými vojsky, jejichž slabiny tu téměř mizí. Bedřich Karel se asi sotva bude chtít zamotat do bludiště, v němž armády první republiky po celá léta bojovaly proti pouhému rolnickému povstání[135].
Z celého lednového tažení musíme dojít k závěru, že je Francouzi všude prohráli, protože se pokoušeli dělat příliš mnoho různých {279} věcí najednou. Mají naději na vítězství jen tehdy, soustředí-li masy svých vojsk do jednoho bodu s rizikem, že budou dočasně zatlačeni jinde, kde by se ovšem měli vyhýbat pravidelným bitvám. Neudělají-li to, a neudělají-li to rychle, lze Paříž pokládat za ztracenou. Budou-li si však počínat podle této osvědčené zásady, mohou stále ještě zvítězit, ať jejich dnešní situace vypadá sebechmurněji. Němci nyní dostali všechny posily, s nimiž mohou počítat pro příští tři měsíce, zatímco Francouzi mají ve svých výcvikových táborech jistě nejméně 200 000 až 300 000 mužů, kteří za tu dobu budou připraveni k utkání s nepřítelem.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1854 z 21. ledna 1871
Poznámky o válce - XXXVIII
{280} Vstoupili jsme opět do kritického období války, které by se mohlo stát kritickým obdobím v plném slova smyslu. Od chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že vláda vydává v Paříži chléb na příděl, nelze už pochybovat, že nastal začátek konce. Jak brzy po tom přijde nabídka kapitulace, je jen podružnou otázkou. Domníváme se tedy, že se obležená armáda o síle 500 000 ozbrojených mužů má vzdát asi 220 000 obléhatelů, a to za podmínek, jaké se obléhatelům zamanou. Zda to bude možné provést bez nového boje, to ještě uvidíme; rozhodně však by žádný takový boj nemohl situaci podstatně změnit. Zda Paříž vydrží ještě čtrnáct dní, či zda se části z oněch 500 000 ozbrojených mužů podaří probít se obkličovacími liniemi, to už další běh války nijak podstatně neovlivní.
Nemůžeme se nedomnívat, že za tento výsledek obležení je odpovědný hlavně generál Trochu. Rozhodně nebyl mužem, který by byl schopen vytvořit armádu z toho jistě skvělého materiálu, jejž měl k dispozici. Měl téměř pět měsíců na to, aby ze svých lidí udělal vojáky; zdá se však, že na konci obléhání nebojují o nic lépe než na jeho počátku. Závěrečný výpad z Valérienu[136] byl uskutečněn mnohem méně rázně než předešlý výpad přes Marnu; bylo v něm zřejmě velmi mnoho divadelního efektu a málo zoufalého vzteku. Nelze říci, že se vojska nedala poslat na zteč opevnění obsazených zkušenými německými vojáky. Proč ne? Pět měsíců je dost dlouhá doba, aby se z lidí, jimž Trochu velel, stali velice spolehliví vojáci, a žádné okolnosti se k tomu nehodily lépe než obležení velkého opevněného tábora. Je jasné, že po listopadových a prosincových výpadech poklesli lidé na duchu; bylo to však {281} proto, že se pokládali za horší, než byli jejich protivníci, nebo proto, že přestali úplně věřit v údajné Trochuho odhodlání bojovat až do konce? Všechny zprávy z Paříže shodně připisují neúspěchy tomu, že vojáci nemají důvěru ve vrchní velení. A mají pravdu: Nesmíme zapomínat, že Trochu je orleanista a jako takový že má smrtelnou hrůzu z La Villette, Belleville a ostatních "revolučních" pařížských čtvrtí. Bál se jich víc než Prusů. To není jen náš předpoklad nebo závěr. Ze spolehlivého pramene víme o dopisu, který z Paříže poslal jistý člen vlády[k] a ve kterém se tvrdí, že na Trochuho ze všech stran naléhali, aby podnikl energický útok, že však ustavičně odmítal, protože prý by takové počínání mohlo vydat Paříž do rukou "demagogů".
Pád Paříže se tedy nyní zdá být téměř jistý. Bude to těžká rána pro francouzský národ, zasazená hned po Saint-Quentinu[134], Le Mansu[130] a Héricourtu[129], a její morální účinek bude za těchto okolností značně silný. A nejen to, události hrozící v jihovýchodní části země mohou z této rány učinit ránu morálně zdrcující. Jak se zdá, Bourbaki otálí v okolí Belfortu tak, že to vypadá, jako když vůbec nechápe svou situaci. Bressollesův 24. sbor byl 24. ledna stále ještě v Blamontu, asi dvanáct mil na jih od Montbéliardu, na samých švýcarských hranicích. A i když předpokládáme, že to byl Bourbakiho zadní voj, nelze očekávat, že by ostatní dva sbory, které má Bourbaki pod svým velením, byly daleko odtud. Mezitím zjišťujeme, že pruské oddíly už 21. ledna odřízly v Dôle železniční trať mezi Besançonem a Dijonem, že od té doby už obsadily Saint-Vit, další stanici na této trati, ale blíž k Besançonu, a že tak Bourbakimu omezují ústup k Lyonu na úzký pruh mezi řekou Doubs a švýcarskými hranicemi; je to kraj s rovnoběžnými protáhlými horskými řetězy a údolími, kde mohou i poměrně malé síly nalézt spoustu postavení, v nichž dokáží zadržet ústup takové armády, jakou se ukázala být armáda Bourbakiho. Domníváme se, že těmito oddíly na řece Doubs jsou 13. divize Zastrowova 7. sboru. nebo snad část Franseckyho 2. sboru, který se 23. ledna objevil u Dijonu; 60. pluk, tvořící spolu s 21. plukem 8. brigádu (čili 4. brigádu 2. sboru), byl před tímto městem zatlačen Garibaldim a ztratil {282} svou zástavu. Protože však Garibaldi má nanejvýš 15 000 lidí, nebude s to udržet toto město proti přesile, která sem mezitím jistě dorazí. Bude zatlačen zpět a pruský postup bude pokračovat k řece Doubs a za ní. Jestliže Bourbaki do té doby nevytáhne z nohou svých vojáků, co se dá, může být s celou svou armádou zatlačen do besangonské pevnosti, kde by se znovu odehrála historie Met, anebo do nějakého zákoutí Jury těsně u švýcarského území, kde by musel složit zbraně na té či oné straně hranice.[137] A i kdyby dokázal s větší částí svých vojsk uniknout, je téměř jisté, že bude muset obětovat značný počet opozdilců, množství zavazadel a snad i dělostřelectvo.
Po třídenním boji u Héricourtu neměl Bourbaki žádný důvod setrvávat třeba jen o den déle v tomto nekrytém postavení u hranic, zvlášť když pruské posily táhly směrem k jeho komunikacím. Jeho pokusy o vyproštění Belfortu se nezdařily; jakékoli vyhlídky na další ofenzivní pohyby v tomto směru zmizely; jeho postavení se stávalo den ze dne nebezpečnějším a zachránit ho mohl jen rychlý ústup. Podle všeho však zanedbal i to, a kdyby teď jeho neopatrnost měla vést k druhému Sedanu, byla by to rána, která by mohla francouzský lid morálně zničit.
Říkáme - morálně, protože z materiálního hlediska by to nemuselo být tak zlé. Německo jistě není tak vyčerpáno, jak to tvrdí Gambetta, avšak právě v této době má ve hře síly absolutně i relativně větší, než bude moci znovu nasadit po řadu měsíců. Německé síly musejí po nějakou dobu slábnout, kdežto francouzským silám, dokonce i po kapitulaci pařížské posádky a po kapitulaci Bourbakiho - kdyby k ní mělo dojít - nemůže nic zabránit, aby znovu rostly. Prusové sami se zřejmě vzdali vší naděje, že dokáží dobýt a obsadit celou Francii; a dokud je kompaktní územní blok na jihu volný a dokud na severu neustal pasívní a příležitostně i aktivní odpor (jako vyhození mostu přes Moselu u Toulu), nevidíme, jak by mohla Francie být donucena ke kapitulaci, leda že by ji válka úplně vyčerpala.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1858 z 26. ledna 1871
Poznámky o válce - XXXIX
{283} Jen dvakrát od dob Sedanu operace francouzské armády vážně zneklidnily generála Moltka. Poprvé k tomu došlo asi v polovině listopadu, když se Loirská armáda po porážce von der Tanna u Coulmiers[111] obrátila vlevo, aby se přiblížila k Paříži od západu, a postupovala na Dreux. Tehdy se Moltke připravil s rozhodností, důstojnou takové krize, na okamžité zrušení obležení v případě, že by velkovévoda meklenburský nebyl i se všemi posilami, které mu byly dočasně poslány na pomoc, dostatečně silný, aby zastavil nepřátelský postup. Postup byl zastaven a obležení mohlo pokračovat. Podruhé zneklidnil versailleský hlavní stan Bourbaki svým pochodem na východ. Jak vážně pohlíželi Prusové na tento manévr, ukazují opatření, která proti němu okamžitě podnikli. Werderovy jednotky - 14. sbor a s ním Tresckowova a Schmelingova záložní divize - byly okamžitě posíleny dvěma dalšími sbory, z nichž jeden, a to 2. sbor, vytáhl od Paříže už 2. ledna. Tón polooficiálních zpráv začal být ostražitý; 11. ledna upozorňuje "Provinzial-Correspondenz"[138], že se "na východě Francie chystají důležité a rozhodné bitvy" a že Bourbaki hodlá po vyproštění Belfortu přerušit pruskou komunikační linii u Nancy. Neoficiální dopisovatelé sice také zachovávají jistou ostražitost, ale přece jen hovoří otevřeněji; ocitujeme jen jednoho - Wickeda z "Kolnische Zeitung". Hned po srážce u Villersexelu, jíž si Werder zajistil spojení s Tresckowovými vojsky před Belfortem a ústup k nim, byla podle Wickedových slov
"učiněna opatření, abyFrancouzi nemohli vyprostit Belfort, a po nedávných úspěšných bojích můžeme patrně doufat, že se jim nepodaří postoupit přes {283} Chaumont k Nancy nebo k nějakému jinému bodu na naší železniční trati, i když ještě nedávno byly některé důvody, abychom se toho obávali".
A 16. ledna píše z Nancy, že když už Manteuffel se třemi divizemi dorazil za Châtillon,
"obavy, že by se nějaký nepřátelský sbor mohl zmocnit Nancy, tedy obavy, které jsme mohli před několika dny právem (mit Recht) pociťovat, nyní zcela zmizely". (Hned za tímto článkem je otištěn dopis z Badenu začínající slovy: "Nelze pochybovat, že situace před Belfortem vypadá velmi vážně.")
Na pana Wickeda však čekaly nové obavy, neboť o den později musel oznámit, že došla zpráva o obsazení Flavigny (jedenáct mil od Nancy) francouzskými vojsky. Okamžitě byly posíleny stráže, byly rozeslány silné hlídky, na nádraží roztopilo své kotle všech dvacet lokomotiv a důstojníci, vládní úředníci a ostatní Němci sbalili kufry a připravili se k okamžitému odjezdu. Panovala domněnka, že vojáci u Flavigny jsou předvojem Garibaldiho; ukázalo se však, že to bylo asi dvacet franktirérů z Vogéz, kteří zase brzy zmizeli. Pruská posádka v Nancy se však úplně uklidnila až 19. ledna, kdy přišla zpráva o tom, že na řece Lisaine byl Bourbaki definitivně odražen; a tehdy teprve mohl Wickede zase nasadit svůj starý tón.
Neměli by Francouzi po všech těchto porážkách dospět k přesvědčení, že další odpor je beznadějný? Takový názor měli ti, jichž se zcela bezprostředně týkala ona operace, kterou po jejím nezdaru ,,Times" prostě označily za absurdní. Mohly se různit názory na to, zda byla tato operace podniknuta s potřebnými silami, zda by v případě úspěchu mohly být její důsledky rozvinuty včas, aby byla Paříž zachráněna dříve, než ji hlad donutí kapitulovat, či zda tato akce proti německým komunikacím byla či nebyla vedena tím nejlepším směrem. Ale říci o takovém manévru - nejúčinnějším ze všech, které strategie zná - že je prostě absurdní, to bylo vyhrazeno pouze Moltkům z "Times".
Hrabě Moltke mezitím operoval se svým obvyklým mistrovstvím. Na poslání posil, které by Werdera stihly ještě před Bourbakiho příchodem, bylo už příliš pozdě. Moltke proto zvolil další nejlepší možnost a soustředil své posily u Châtillonu, kde měl Manteuffel 15. ledna nebo ještě předtím tři divize (3., 4. a 13.) {284} a kde se k nim připojil 60. pluk (z 3. sboru), který zanechal nablízku princ Bedřich Karel. Lze předpokládat, že se nyní k Manteuffelovi připojila už i 14. divize. V každém případě měl Manteuffel za svého postupu na jih nejméně čtyřicet jeden, ne-li padesát tři prapory. S těmito vojsky táhl k řece Doubs, a to mimo město Dijon, které zůstalo na jih od jeho kolon a kde pouze upoutal Garibaldiho útokem z 23. ledna, nehodlaje však zřejmě vůbec zdržovat svůj postup vážným bojem s Garibaldim nebo dobýváním města. Naopak, vytrvale sledoval hlavní cíl - odříznout Bourbakimu ústup. Podle posledních telegramů tohoto cíle téměř dosáhl. Jeho vojska překročila Doubs u Quingey a u Mouchardu, kde se křižuje železniční trať z Dijonu do Pontarlieru a do Švýcarska s tratí z Besançonu do Lyonu. Zatím stále ještě zbývá jedna dobrá silnice, po níž by Bourbaki mohl uniknout, tato silnice však je u Champagnole vzdálena jen 25 mil od Mouchardu a snad je v této chvíli už obsazena. V takovém případě by Bourbakimu zbývala jen cesta kolem pramenů řeky Doubs, jíž by však jen stěží mohl projít s dělostřelectvem; ale i tato cesta může být přerušena dříve, než unikne z nebezpečí. A nepodaří-li se mu pak v terénu, který se velmi dobře hodí k obraně, prorazit protivníkovým vojskem, bude mít na vybranou jen dvojí: buď se stáhnout pod ochranu besançonských pevnůstek, nebo kapitulovat v otevřeném terénu, tedy volbu mezi Metami a Sedanem - pokud ovšem nesloží zbraně ve Švýcarsku.
Je nepochopitelné, proč tak dlouho otálel u Belfortu; podle posledních pruských telegramů je prý stále ještě severovýchodně od Besançonu. Jestliže nemohl porazit Werdera před Manteuffelovým příchodem, oč méně může očekávat, že to dokáže potom! Je jasné, že se Bourbaki měl po konečném odražení svého útoku před Belfortem okamžitě stáhnout do bezpečného postavení. Naprosto se nedá vysvětlit, proč to neučinil. Ale stane-li se mu to nejhorší, pak se - vezmeme-li v úvahu jeho tajemnou cestu z Met do Chislehurstu[139] a to, že odmítl pozdravit v Lille republiku - dostane loajalita tohoto bývalého velitele císařské gardy do velmi pochybného světla.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1860 z 28. ledna 1871
Poznámky o válce - XL
{286} Máme-li věřit nejnovější telegrafické zprávě z Bernu - a nemáme nyní proč jí nevěřit - pak se naše předpoklady o osudu Bourbakiho armády[l] splnily. Švýcarská spolková rada prý dostala oficiální zprávu, že tato asi osmdesátitisícová armáda přešla na švýcarské území, kde bude přirozeně muset složit zbraně. Přesná místa, kde se to stalo, nebyla uvedena, ale muselo k tomu dojít někde na jih od Blamontu a ne jižněji než u Pontarlieru. Jednotlivé oddíly asi překročily hranice na různých místech, největší část vojsk patrně u Les Brenets, kde přechází na švýcarské území silnice z Besangonu do Neuchâtelu.
Tak přestala existovat další francouzská armáda, a to, máme-li se vyjádřit co nejmírněji, vinou nerozhodnosti svého velitele. Bourbaki je možná smělý důstojník, stojí-li v čele divize; ale duševní síla, jíž je zapotřebí k tomu, aby se člověk v rozhodné chvíli vzchopil k statečnému řešení, je něco docela jiného než duševní síla umožňující perfektně velet divizi pod nepřátelskou palbou. A jako mnohým jiným lidem, obdařeným nesporně skvělou osobní odvahou, chybí zřejmě i Bourbakimu morální statečnost, které je k rozhodnému řešení zapotřebí. Nejpozději onoho večera 17. ledna, kdy si musel plně uvědomit, že není s to prorazit Werderovy linie, se měl okamžitě rozhodnout, co bude dělat dál. Musel vědět, že se od severozápadu k jeho ústupové linii blíží pruské posily, že jeho postavení - s vítězným nepřítelem před sebou a s dlouhou ústupovou linií těsně podél neutrálních hranic za sebou -je mimořádně {287} nebezpečné, že celé jeho tažení nenávratně zkrachovalo a že jeho nejnaléhavější a vlastně za těchto okolností jedinou povinností je zachránit armádu. Jinými slovy, že musí ustupovat tak rychle, jak to stav jeho armády dovolí. Ale rozhodnout se pro ústup a tím fakticky přiznat nezdar své výpravy, to bylo na něj asi příliš mnoho. Prodléval na dějišti svých posledních bitev, poněvadž postupovat nemohl a ustupovat nechtěl, a poskytl tak Manteuffelovi čas, aby mu odřízl ústup. Kdyby byl okamžitě odtáhl, mohl i při rychlosti pouhých patnáct mil denně dosáhnout 20. ledna Besançonu a 21. ledna okolí Dôle; byl by tam tedy právě v době, kdy se tam objevili první Prusové. Tato pruská vojska nemohla být příliš silná; i Bourbakiho předvoj by je byl jistě dokázal ne-li definitivně odrazit, tedy aspoň udržet na pravém, tj. západním břehu řeky Doubs; a to by bylo zcela stačilo zajistit Bourbakiho ústupovou linii, zvláště když měl co dělat s takovým protivníkem, jako je Manteuffel, který si počíná celkem správně jen potud, pokud při plnění Moltkových rozkazů. nenarazí na žádný odpor, klesne však pod průměrnou úroveň, jakmile takový odpor vyžaduje, aby projevil vlastní rozumové schopnosti.
Jedním z nejpodivnějších bodů dokumentu, na němž se dohodl Bismarck s Jules Favrem,[140] je bod, podle něhož nejsou čtyři departementy, v nichž operuje Bourbaki a Garibaldi, zahrnuty do všeobecného příměří, čímž si Prusové fakticky vyhrazují právo pokračovat tam v boji tak dlouho, jak se jim zlíbí. Tato bezpříkladná podmínka svědčí víc než co jiného o tom, že dobyvatel si podle pravého pruského způsobu vynutil naprosto všechny ústupky, jež mu jeho momentální převaha umožnila vymáhat. Příměří má zahrnovat západ, kde Bedřich Karel shledává, že by raději neměl postupovat za Le Mans, sever, kde Goebena zadržují pevnosti, nikoli však jihovýchod, kde Manteuffelův postup sliboval druhý Sedan. Tím, že Jules Favre souhlasil s tímto bodem, ve skutečnosti souhlasil s Bourbakiho kapitulací ať už do rukou Prusů, nebo Švýcarů, a to jen s tím pro sebe výhodným rozdílem, že odpovědnost za tento akt svrhl ze svých beder na bedra Bourbakiho.
Kapitulace Paříže je vůbec neslýchaný dokument. Když Napoleon kapituloval u Sedanu, odmítl jednat o čemkoli jiném {288} kromě kapitulace své a své armády, protože jako zajatec neměl právo dělat rozhodnutí závazná pro vládu a pro Francii. Když pan Jules Favre podepisuje kapitulaci Paříže a její armády, souhlasí s podmínkami, které zavazují ostatní Francii, ačkoli je přesně ve stejné situaci jako Napoleon v Sedanu. Ba jeho situace je dokonce horší. Napoleon měl téměř až do dne své kapitulace volné spojení s ostatní Francií, kdežto pan Jules Favre měl po pět či šest týdnů jen vzácnou příležitost dozvědět se, aspoň zlomkovitě, co se děje mimo Paříž. Zprávy o vojenské situaci před linií pevnůstek mu mohl dodávat pouze Bismarck, a Favre si troufal jednat právě na základě těchto jednostranných informací, které mu dodával nepřítel.
Pan Jules Favre měl na vybranou jedno ze dvou zel. Mohl udělat to, co udělal, totiž uzavřít třítýdenní příměří na základě podmínek nepřítele a učinit je závazným pro skutečnou francouzskou vládu, pro vládu v Bordeaux[94]. Nebo mohl odmítnout jednat jménem ostatní Francie, nabídnout jednání jen za Paříž a v případě, že by obléhatelé činili potíže, počínat si tak jako velitel Phalsbourgu - otevřít brány a vyzvat dobyvatele ke vstupu. Druhý způsob by býval spíše v zájmu jeho důstojnosti i jeho politické budoucnosti.
Pokud jde o vládu v Bordeaux, bude muset přistoupit na příměří i na volby do Národního shromáždění. Nemá prostředky, jimiž by mohla generály donutit, aby příměří odmítli, a bude váhat vnést rozkol mezi lid. Bourbakiho kapitulace do rukou Švýcarů je další zdrcující ranou v řadě těch, které Francouzi utrpěli v poslední době; a jak jsme už v předtuše této události řekli,[m] domníváme se, že tento úder, následující hned po kapitulaci Paříže, zapůsobí na národního ducha Francouzů tak tísnivě, že bude uzavřen mír. Materiální zdroje Francie ovšem nejsou ani zdaleka vyčerpány, takže by boj mohl pokračovat ještě celé měsíce. O obrovských nesnázích, které stojí v cestě úplnému dobytí Francie, svědčí ostatně jedna překvapující skutečnost. Princ Bedřich Karel zahnal po sedmidenních bojích Chanzyho armádu, která se octla ve stavu naprostého rozkladu. {289} Až na několik brigád fakticky nezbyla žádná vojska, která by mu mohla klást odpor. Před ním ležel bohatý a poměrně nevyčerpaný kraj. A přesto se princ zastavuje v Le Mansu a v pronásledování pokračuje jen svým předvojem, a to ještě ne do velké vzdálenosti. Naši čtenáři si jistě vzpomenou, že jsme žádný jiný výsledek ani nečekali[n]; bezesporu je totiž hodně pravdy na tom, že při dobývání rozlehlé země rostou rozměry obsazovaného území aritmetickou řadou, potíže okupace se však zvětšují řadou geometrickou.
Přesto se domníváme, že opětovné pohromy lednového tažení musely notně otřást morálním stavem národa, takže se navrhované Národní shromáždění asi nejen sejde, ale patrně uzavře i mír. A tak spolu s válkou skončí i tyto "Poznámky" o ní.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1864 z 2. února 1871
Vojenské aspekty situace ve Francii
{290} Dá-li se právem usuzovat, že řada pohrom, které stihly francouzské zbraně v lednovém tažení - Faidherbova a Chanzyho porážka, pád Paříže, porážka Bourbakiho a jeho kapitulace do rukou Švýcarů - že všechny tyto zdrcující události, soustředěné do krátkého období tří týdnů, podlomily francouzského ducha odporu, pak se nyní zdá pravděpodobné, že Němci svými přehnanými požadavky[141] mohou tohoto ducha znovu probudit. Má-li být země úplně zruinována mírem tak jako válkou, proč tedy vůbec uzavírat mír? Stranu míru doposud tvořily majetné třídy - městská buržoazie, větší pozemkoví vlastníci a část drobnějších rolníků; bylo možno očekávat, že za poslance Národního shromáždění zvolí přívržence míru. Jestliže se však trvá na tak neslýchaných požadavcích, pak může z jejich řad stejně jako z řad dělníků ve velkých městech zaznít výzva k válce na život a na smrt. Rozhodně nelze pouštět zcela ze zřetele možnost, že válka bude po 19. únoru obnovena[142] ; zejména když sami Němci - máme-li věřit dnešním "Daily News" - nejsou s průběhem událostí spokojeni natolik, aby upustili od vážných příprav na obnovení nepřátelství. Podívejme se proto ještě jednou na vojenské aspekty situace.
Sedmadvacet francouzských departementů, které jsou nyní obsazeny Prusy, má rozlohu 15 800 000 hektarů a počet jejich obyvatel (kromě pevností, které dosud nekapitulovaly) činí téměř 12 500 000 lidí. Plocha celé Francie měří 54 240 000 hektarů a celá země má 37 382 000 obyvatel. Z toho tedy v zaokrouhlených cifrách vyplývá, že 38 500 000 hektarů s obyvatelstvem čítajícím 25 000 000 {291} lidí je stále ještě nedobyto - to jsou celé dvě třetiny obyvatelstva a značně víc než dvě třetiny území. Paříž a Mety, jejichž odpor tak dlouho zdržoval další nepřátelský postup, ovšem padly. V nedobytém území už nejsou, až na Lyon, žádné opevněné tábory, které by mohly sehrát stejnou roli, jako hrály tyto dvě pevnosti. Téměř 700 000 Francouzů (nepočítaje pařížskou národní gardu) je v zajetí nebo ve švýcarských internačních táborech. Jsou tu však jiné okolnosti, které by mohly tento nedostatek vyrovnat, i kdyby se třítýdenního příměří nevyužilo ke zřizování nových táborů obklopených polními opevněními, ačkoli na to je dostatek času.
Velká část neobsazené Francie leží na jih od linie Nantes - Besançon; tvoří kompaktní celek, krytý ze tří stran mořem nebo neutrální hranicí, a jen jeho severní pomezní čára je vystavena nepřátelskému útoku. Tady je síla národního odporu; zde je třeba najít lidi a materiál k vedení války, bude-li obnovena. Na dobytí a obsazení tohoto obrovského čtyřúhelníku o rozměrech 450 krát 250 mil proti zoufalému pravidelnému i nepravidelnému odporu obyvatelstva by vojska, která dnes Prusové mají, nestačila. Budou-li v hlavním městě ponechány čtyři sbory jako posádka, uvolní kapitulace Paříže devět divizí; Bourbakiho kapitulace uvolňuje šest Manteuffelových řadových divizí; celkem se tedy pro operace v poli uvolní patnáct divizí čili 150 000 až 170 000 dalších vojáků, kteří se přidají ke Goebenovým čtyřem divizím a k osmi divizím Bedřicha Karla. Goeben však má spoustu práce na severu a Bedřich Karel prozradil, když se zastavil v Toursu a Le Mansu, že jeho ofenzivní síla je zcela vyčerpána, takže pro dobývání jihu zbývá jen uvedených patnáct divizí, přičemž po několik příštích měsíců nemohou dojít žádné další posily.
Na počátku budou Francouzi muset proti těmto patnácti divizím postavit většinou nové formace. U Neversu a Bourgesu byl 15. a 25. sbor a v téže oblasti musel být i 19. sbor, o kterém jsme neslyšeli od začátku prosince. Pak je tu 24. sbor, který unikl Bourbakiho krachu, a Garibaldiho vojska, která byla nedávno posílena na 50 000 mužů, i když nevíme, z jakých jednotek a odkud tyto posily byly. Celkem jde asi o třináct či čtrnáct, snad dokonce šestnáct divizí, které ovšem jak svým počtem, tak kvalitou {292} naprosto nestačí zadržet postup nových armád, které proti nim budou jistě poslány, jestliže příměří uplyne, aniž bude mezitím uzavřen mír. Třítýdenní příměří však poskytne těmto francouzským divizím nejen čas na konsolidaci, ale umožní také, aby se alespoň nejlepší prapory z odvedenců, kteří jsou nyní ve výcvikových táborech - jsou to zatím více či méně nováčci, jejichž počet Gambetta odhaduje na 250 000 - přeměnily v použitelné sbory, schopné utkat se s nepřítelem. Kdyby tedy měla být válka obnovena, mohli by Francouzi být s to odrazit každý vážnější vpád do jižní části země, možná ne hned na pomezní čáře podél Loiry nebo daleko na sever od Lyonu, ale přece jen v bodech, kde přítomnost nepřítele nemůže nijak podstatně oslabit sílu jejich odporu.
Příměří samozřejmě poskytuje dostatek času k obnovení výstroje a k obnovení kázně a morálky Faidherbových a Chanzyho armád i všech ostatních jednotek, které jsou v Cherbourgu, Le Havru atd. Otázkou je jen to, zda se toho času takto využije. Zatímco tak francouzské síly - jak co do počtu, tak co do kvality - podstatně vzrostou, dostanou německá vojska sotva nějaký přírůstek. V tomto směru bude tedy příměří výhodné pro francouzskou stranu.
Avšak kromě kompaktního území jižní Francie nebyly dosud dobyty dva poloostrovy - Bretaň s Brestem a Cotentin s Cherbourgem - a nadto i dva severní departementy se svými pevnostmi. Také Le Havre je nedobytým a dobře opevněným úsekem pobřeží. Každá z těchto čtyř oblastí má nejméně jedno dobře opevněné místo na pobřeží, které by mohlo být bezpečným útočištěm ustupující armádě; a tak loďstvo, které v této době nemá nic, absolutně nic jiného na práci, může udržovat spojení mezi jihem a všemi těmito oblastmi, může dopravovat vojsko podle potřeby z jednoho místa na druhé, a tak umožnit poražené armádě, aby neočekávaně obnovila ofenzívní akce s přesilou. Dokud jsou tedy tyto čtyři západní a severní oblasti do jisté míry nedobytné, znamená každá z nich slabinu v boku Prusů. Linie, která je pro Francouze skutečně nebezpečná, se táhne od Angersu k Besançonu. Pro Němce se ovšem táhne dál - od Angersu přes Le Mans, Rouen a Amiens {293} k belgickým hranicím. Projeví-li Francouzi jen trochu zdravého rozumu, nemohou se výhody Němců na této druhé linii nikdy stát rozhodující, zato však výhoda, kterou tu mají Francouzi před Němci, by za určitých okolností rozhodující mohla být.
Tak vypadá strategická situace. Při výhodném použití svého loďstva by Francouzi mohli přesunovat své vojáky na západě a na severu a tím nutit Němce, aby udržovali v této oblasti vojska, jejichž síla by značně přesahovala síly francouzské; tím by Němci oslabovali vojska vyslaná k dobytí jihu, jemuž by Francouzi museli především zabránit. Při větším soustředění svých armád, než bylo dosud, a na druhé straně při hojnějším vysílání malých partyzán-ských skupin by mohli Francouzi s vojsky, která mají k dispozici, dosahovat značně většího účinku. V Cherbourgu a v Le Havru je patrně mnohem více vojsk, než je zapotřebí k obraně, a mistrovsky provedené zničení mostu ve Fontenoy nedaleko Toulu, v centru oblasti obsazené okupanty, svědčí o tom, co dokáží odvážní partyzáni. Bude-li tedy po 19. únoru válka vůbec obnovena, pak to bude muset být skutečně válka na život a na smrt, jako byla španělská válka proti Napoleonovi[82]; válka, ve které žádné střílení zajatců a vypalování vesnic, i kdyby se provádělo v sebevětším rozsahu, nedokáže zlomit ducha odporu.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1869 z 8. února 1871
Bourbakiho katastrofa
{294} Od dopisovatele listu "Standard" se nám konečně dostalo očitého svědectví o tom, co se dělo v Bourbakiho armádě za jejího katastrofálního lednového tažení. Dopisovatel byl u divize generála Crémera, která tvořila za postupu krajní levé křídlo a za ústupu zadní voj. Jeho zpráva je sice přirozeně jednostranná a plná nepřesností tam, kde šlo o věci, jichž nebyl přímým svědkem, je však velmi cenná proto, že líčí fakta a poskytuje údaje dosud neznámé, a tak vrhá jasné světlo na tuto fázi války.
Ukazuje se, že Bourbakiho armáda měla 133 000 mužů a 330 děl a že si tudíž sotva zasluhuje názvu armáda. Vojáci řadového vojska měli dost dobré důstojníky, ale nebyli tělesně tak zdatní jako příslušníci mobilní gardy, ti však zase téměř neměli důstojníky, kteří by byli obeznámeni aspoň se svými základními povinnostmi. Zprávy, které došly ze Švýcarska, to potvrzují; hovoří-li tyto zprávy o tělesném stavu vojáků ještě nepříznivěji, pak nesmíme zapomínat, že se tu projevily účinky měsíčního tažení za hladu a mrazu. Vybavení oděvy a obuví bylo podle všech zpráv zřejmě ubohé. Intendanční služba nebo aspoň prostě nějaká organizace, která by jen trochu řádně a pravidelně prováděla rekvizice a která by takto získané potraviny rozdělovala, zřejmě prakticky neexistovala.
Ze čtyř a půl sboru, které se zúčastnily tažení, dostal Bourbaki tři (15., 18. a 20. sbor) už 5. prosince a velmi brzy poté byl pravděpodobně schválen plán pochodu na východ. Až do 5. ledna byly všechny Bourbakiho pohyby pouhými soustřeďovacími pochody, které nebyly nepřítelem rušeny; nijak tedy nepřekážely zdokonalování {295} organizace této armády - ba právě naopak. Napoleon udělal roku 1813 ze svých nevycvičených nováčků vojáky právě na pochodu do Německa. Bourbaki tedy měl celý měsíc na přípravu, a jestliže se po této době, kterou měl k dispozici, jeho vojska přiblížila k nepříteli ve stavu, jaký jsme popsali, pak na tom rozhodně nemůže být bez viny. Zřejmě nevyniká organizačními schopnostmi.
Původní plán prý počítal s pochodem na Belfort ve čtyřech kolonách - první měla postupovat po východní straně řeky Doubs pohořím Jura, aby napadla nebo obešla Montbéliard a pruské levé křídlo; druhá kolona měla jít údolím řeky a napadnout nepřítele čelně; třetí kolona se měla pohybovat západnější cestou přes Rougemont a Villersexel proti nepřátelskému pravému křídlu a Crémerova divize měla dorazit z Dijonu přes Lure do týlu pravého pruského křídla. To se však změnilo. Všechny tři první kolony postupovaly po jediné cestě údolím, čímž se prý ztratilo pět dní, během nichž dostal Werder posily; a protože byla celá armáda vržena i na jedinou ústupovou linii, ztratila znovu čas a byla tak odříznuta od Lyonu a přitlačena ke švýcarským hranicím. Je naprosto zřejmé, že vrhnout nějakých 120 000 vojáků - a vojáků tak slabě organizovaných, jako byli tito - v jediné koloně na jedinou pochodovou osu znamená způsobit zmatek a zdržení; ale není tak jisté, že k této chybě skutečně došlo v uvedeném rozsahu. Podle všech dosavadních zpráv dorazila Bourbakiho vojska k Belfortu v široké frontě táhnoucí se od Villersexelu ke švýcarským hranicím, což znamená, že se použilo různých cest, o nichž se zmiňoval původní plán. Ale ať už to mělo jakoukoli příčinu, ke zdržení skutečně došlo a toto zdržení se stalo hlavní příčinou porážky v bitvě u Héricourtu.[129] K boji u Villersexelu došlo 9. ledna. Villersexel je vzdálen asi 20 mil od pruských postavení u Héricourtu a Bourbakimu trvalo pět dní - až do večera 14. ledna - než přivedl svá vojska k těmto postavením tak, aby na ně byl schopen příštího jitra zaútočit! To jsme v jednom z předešlých článků[o] vytkli jako první velkou chybu v tomto tažení a ze zprávy dopisovatele "Standardu" nyní vidíme, že to za chybu pokládali i Crémerovi {296} důstojníci, a to ještě před zahájením bitvy u Héricourtu.
V této třídenní bitvě bojovalo 130 000 Francouzů proti 35 000 až 40 000 Němců a nedokázalo dobýt jejich opevněná postavení. Takováto početní převaha umožňovala i ty nejsmělejší boční manévry. Čtyřicet nebo padesát tisíc vojáků, kteří by byli energicky vrženi do německého týlu, zatímco by ostatní zaměstnávali Němce vpředu, by muselo téměř určitě Němce z jejich postavení vytlačit. Místo toho se však útočilo jen čelně, na opevněnou frontu postavení, a tím vznikly obrovské a zbytečné ztráty. Boční útoky byly prováděny tak mdle, že jediná německá brigáda (Kellerova) je na pravém křídle Němců nejen stačila odrazit, ale byla i s to udržet Frahier a Chenebier a sama obchvátit francouzské křídlo. Bourbakiho mladí vojáci tak byli postaveni před nejtěžší úkol, jaký může voják v bitvě dostat, zatímco při jejich početní převaze by bylo snazší dobýt postavení manévrováním. Zkušenosti posledních pěti dnů však Bourbakimu patrně ukázaly, že by marně očekával od své armády pohyblivost.
Po definitivním odražení útoku 17. ledna následoval ústup na Besançon. Je pravděpodobné, že se tento ústup dál hlavně po jediné silnici údolím Doubsu, víme však, že celé velké jednotky ustupovaly jinými cestami blíže ke švýcarským hranicím. Ať tak či onak, odpoledne 22. ledna dorazil zadní voj pod Crémerovým velením do Besançonu. To znamená, že předvoj sem určitě došel už 20. ledna a že tedy měl být 21. ledna připraven vytáhnout proti Prusům, kteří toho dne dosáhli Dôle. Ale ne, nikdo si jich ani nevšiml až do příchodu Crémera, který byl znenadání převeden ze zadního voje do předního a poslán 23. ledna k Saint-Vitu vstříc Němcům. Příštího dne byl Crémer povolán zpět do Besançonu. Tak byly promarněny nerozhodností a nečinností dva dny, až do 26. ledna, kdy se Bourbaki po přehlídce 18. sboru pokusil o sebevraždu. Pak začíná zmatený ústup směrem na Pontarlier. Toho dne však byli Němci u Mouchardu a Salinsu blíže ke švýcarským hranicím než prchající Francouzi, kteří tak měli ústup fakticky odříznut, Už to nebyly závody; Němci mohli pohodlně obsadit východy ze všech podélných údolí, jimiž bylo ještě možno uniknout, zatímco jiná jejich vojska tlačila Francouze z týlu. Pak následovaly {297} boje v okolí Pontarlieru, které poražené armádě jasně ukázaly její situaci. Výsledkem pak byla konvence v Les Verrières a kapitulace celé armády do rukou Švýcarů.[143]
Celé Bourbakiho chování v době od 15. do 26. ledna zřejmě dokazuje, že úplně přestal věřit svým vojákům a že tudíž úplně přestal věřit i sobě. Proč zastavil pochod svých kolon v Besançonu až do Crémerova příchodu a proč tak zmařil všechny vyhlídky na únik; proč povolal Crémerovu divizi - nejlepší v armádě - zpátky hned poté, co ji poslal z Besançonu proti Prusům, kteří blokovali přímou cestu na Lyon; proč potom váhal ještě další dva dny a tak prodloužil čas ztracený v Besançonu na plných šest dní - to všechno nelze vysvětlit jinak než předpokladem, že Bourbakimu naprosto chyběla ona rozhodnost, která je nejdůležitější vlastností samostatného velitele. Znovu se tu opakuje stará historie srpnového tažení a je zvláštní, že se tato neobvyklá váhavost opět objevila u generála zděděného po císařství, zatímco žádný z republikánských generálů - ať měli jinak sebevíce chyb - takovou nerozhodnost neprojevil, ani nebyl za ni tak potrestán.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1878 z 18. února 1871
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a — "bílá opevnění". (Pozn. red.)
b — "Zelený vrch". (Pozn. red.)
c "Kamenolom". (Pozn. red.)
d Viz tento svazek zde, str. {247-250} (Pozn. red.)
e — bojový pořádek, bitevní členění. (Pozn. red.)
f — obkročmo, tj. po obou březích. (Pozn. red.)
g Viz tento svazek zde, str. {264}.
h — podle všech pravidel. (Pozn. red.)
i — malátnost, liknavost. (Pozn. red.)
k — tj. Jules Favre; viz tento svazek, str. 543. (Pozn. red.)
l Viz tento svazek zde, str. {282}.
m Viz tento svazek zde, str. {282}.
n Viz tento svazek zde, str. {278-279}.
o Viz tento svazek zde, str. {276}.
127 "Karlsruher Zeitung" ["Karlsružské noviny"] - bádenský vládní deník; vycházel od roku 1757.
128 "Kölnische Zeitung" ["Kolínské noviny"] - německý deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802 do roku 1945. Za revoluce 1848-1849 a po ní byl mluvčím liberálně monarchistické buržoazie; za prusko-francouzské války aktivně podporoval šovinistický požadavek zabrání Alsaska a Lotrinska a vystupoval proti Francouzské republice; v období Pařížské komuny vyzýval k ozbrojenému potlačení revoluce v Paříži.
129 Tento Engelsův předpoklad se plně potvrdil. K rozhodné bitvě mezi francouzskou Východní armádou generála Bourbakiho a německými vojsky generála Werdera došlo na řece Lisaine v okolí Belfortu ve dnech 15.-17. ledna 1871. Francouzská vojska nedokázala přes svou značnou početní převahu zvítězit a po bitvě musela zahájit ústup, v jehož průběhu byla Bourbakiho armáda definitivně rozdrcena. Tuto bitvu (zvanou též bitvou u Héricourtu) a následující francouzský ústup popisuje Engels v článcích "Poznámky o válce - XXXVII" a "Bourbakiho katastrofa" (tento svazek, str. {276-279} a {294-297}).
130 V bitvě u Le Mansu v západní Francii porazila 10.-12. ledna 1871 německá vojska pod velením prince Bedřicha Karla nově zformovanou 2. Loirskou armádu, které velel generál Chanzy. Francouzi byli nuceni se značnými ztrátami ustoupit.
131 Míní se tu "Königlich -Preussischer Staats-Anzeiger" ["Královský pruský státní věstník"] - německý deník, oficiální orgán pruské vlády; pod tímto názvem vycházel v Berlíně v letech 1851-1871.
132 Jde o přesun anglických a francouzských vojsk v době krymské války (1853 až 1856) z jejich prvního stanoviště v tureckém Gallipoli do Varny. Mělo se tak pomoci turecké armádě na dunajském válčišti, kde ruská armáda zahájila v květnu 1854 operace proti Silistře. Tento plán se neuskutečnil; carské vládě totiž hrozilo, že do války na straně spojenců zasáhne také Rakousko, které už zahájilo vojenské přípravy, a proto raději přerušila obléhání Silistry a stáhla svá vojska z podunajských knížectví. Vojsk spojenců, která už byla mezitím dopravena do Varny, bylo později použito proti Sevastopolu.
133 Alexander William Kinglake, ,,The Invasion of the Crimea; its Origin, and an Account of its Progress down to the Death of Lord Raglan" ["Invaze na Krym; její počátek a zpráva o jejím průběhu až po smrt lorda Raglana"], sv. II, Edinburgh a Londýn 1863.
134 V bitvě u Saint-Quentinu v severovýchodní Francii porazila 19. ledna 1871 německá První armáda pod velením generála Goebena francouzskou Severní armádu generála Faidherba. Tato porážka definitivně zdemoralizovala francouzská vojska a znamenala konec jejich aktivních operací v této oblasti.
135 Engels tu míní roajalistické povstání za Francouzské revoluce, které začalo v březnu 1793 v departementu Vendée a rozšířilo se později do Bretaně a Normandie. Hlavní síly vzbouřenců tvořili místní rolníci podněcovaní a vedení kontrarevolučrumi duchovními a šlechtici. Povstání ve Vendée a v Bretani bylo v letech 1795-1796 potlačeno, ale v roce 1799 a ještě později se pokusy znovu rozpoutat povstání opakovaly.
136 Bitva u Mont-Valérienu (zvaná též bitvou u Montretoutu nebo u Buzenvalu) se strhla 19. ledna 1871, čtyři měsíce po zahájení obležení Paříže. Byl to poslední výpad z obleženého města, který organizoval Trochu s tím, že tak definitivně podlomí síly národní gardy, zdemoralizuje ji a přesvědčí obyvatelstvo i vojska o tom, že v obraně města nelze pokračovat. Při výpadu, který byl zahájen bez náležité přípravy, nebyla dobrá součinnost útočících vojsk a chyběly i nutné zálohy. Přestože francouzská vojska projevila velkou statečnost, byl výpad odražen na celé frontě.
137 Jak Engels předvídal, byla Východn9 armáda při ústupu po prohrané bitvě u Héricourtu (15.-17. ledna 1871) zatlačena ke švýcarským hranicím a 1. února byla nucena přejít na švýcarské území a složit tam zbraně.
138 "Provinzial-Correspondenz" ["Zprávy z provincií"] - pruský vládní list založený roku 1862; vycházel v Berlíně.
139 Na příkaz velitele francouzské armády v Metách Bazaina, který zahájil s Bismarckem jednám o obnovení císařství s pomocí vojsk blokovaných v Metách (viz též poznámku 101), odjel Bourbaki v září 1870 do Chislehurstu v Anglii, kde dlela v emigraci bývalá císařovna regentka Eugenie. Přímou příčinou této cesty bylo prohlášení francouzského dobrodruha Réniera, který Bismarckovi a Bazainovi řekl, že prý Eugenie vyjádřila s jednáním souhlas a určila ho svým zmocněncem. Bourbakiho mise však nesplnila naděje bonapartistů, protože Eugenie odmítla souhlasit s odstoupením Alsaska a Lotrinska.
140 Míní se dohoda o příměří a kapitulaci Paříže, kterou podepsali Bismarck a Jules Favre 28. ledna 1871. Odmítavý postoj vlády národní obrany vůči dalšímu boji proti pruským dobyvatelům a hanebná kapitulace Paříže byly zradou národních zájmů Francie, které tak byly obětovány snahám vládnoucích tříd využít všech sil k potlačeru revolučního hnutí v zemi. Tím, že podepsal uvedenou dohodu, vyslovil Favre souhlas s ponižujícími požadavky Prusů, aby Francie během dvou týdnů zaplatila válečnou kontribuci ve výši 200 miliónů franků, aby vydala většinu pařížských pevnůstek a odevzdala Němcům polní dělostřelectvo a válečný materiál pařížské armády. Ani Bismarck, ani Favre se však neodvážili vsunout do dohody článek o odzbrojení pařížské národní gardy, která se skládala většinou z dělníků. Dohoda dále předpokládala, že bude co nejrychleji zvoleno Národní shromáždění, které mělo rozhodnout o uzavření míru nebo pokračování ve válce.
141 Jako podmínku uzavření míru kladli Prusové požadavek anexe Alsaska a Lotrinska a mimoto žádali, aby Francie zaplatila ohromnou válečnou kontribuci.
142 19. února 1871 měla uplynout lhůta příměří, které uzavřel Bismarck s Favrem 28. ledna 1871 (viz poznámku [140]). Ale přestože Francie nevyčerpala všechny možnosti odporu, nebyly válečné akce proti Prusům obnoveny. Thiers, který byl Národním shromážděním postaven do čela výkonné moci, přistoupil neprodleně k jednání o míru, které bylo uzavřeno 26. února v německém hlavním stanu ve Versailles podepsáním předběžné mírové smlouvy na základě podmínek nadiktovaných Bismarckem; 10. května pak byla ve Frankfurtu nad Mohanem podepsána definitivní mírová smlouva (viz tento svazek, zde str. {388-389} a poznámky [233] a [473]).
143 Konvence v Les Verrières (ve Švýcarsku) byla uzavřena 1. února 1871 mezi generálem Clinchantem, který nahradil generála Bourbakiho ve funkci velitele Východní armády, a mezi vrchním velitelem švýcarské armády generálem Herzogem. Podle této konvence, která stanovila podmínky přechodu francouzských vojsk na švýcarské území, musela francouzská armáda odevzdat Švýcarům zbraně, výstroj a střelivo.