Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Pan Vogt

IV. Techowův dopis

Copak teď asi vytáhne "zaoblená povaha" ze svého

"tristo Sacco
Che merda fa di quel, che si trangugia."
                                                  (Dante)
{"Ohavného měchu, jenž v lejno mění vše,
co pohltí."
(Dante, "Božská komedie", Peklo, 28. zpěv.)
(Marxova poznámka.)}

Techowův dopis datovaný v Londýně 26. srpna 1850:

"Abych charakterizoval tuto činnost" (totiž "Pekelníků"), "nemohu udělat nic lepšího, než sdělit tu dopis muže, kterého každý, kdo (!) se s nim nějak znal, uzná za čestného muže, a který si mohu dovolit uveřejnit proto, že byl určen" (ten čestný muž nebo ten dopis?) "výslovně k tomu, aby byl sdělen," (komu?) "a není už třeba zachovávat ohledy", (na čí straně?) "které dříve zabraňovaly uveřejnění." ("Hlavní kniha", str. 141.)

Techow přijel koncem srpna 1850 ze Švýcarska do Londýna. Jeho dopisje určen bývalému pruskému poručíku Schimmelpfennigovi (tehdy v Bernu), "aby jej sdělil přátelům", totiž členům "Centralizace", tajné společnosti, která je už skoro deset let nebožkou, byla založena německými emigranty ve Švýcarsku, složena z velmi pestrého členstva a silně spřízněna s parlamentními živly. Teehow k této společnosti patřil, Vogt a jeho přátelé ne. Jak se tedy dostal Techowův dopis do rukou Vogtovi a kdo ho zmocnil, aby jej uveřejnil?

Techow sám mi píše z Austrálie s datem 17. dubna 1860:

"Rozhodně jsem nikdy neměl příležitost dát panu Karlu Vogtovi jakoukoli autorizaci v této záležitosti."

Z Techowových "přátel", jimž měl být sdělen obsah dopisu, jsou ve Švýcarsku už jen dva. Dejme jim oběma slovo:

E. {tj. Emmermann (Pozn. red.)} Schilymu, 29. dubna 1860, Horní Engadin, kanton Graubünden:

"Když vyšla Vogtova brožura ‚Můj proces proti Allgemeine Zeitung', kde je otištěn Techowův dopis jeho přátelům ve Švýcarsku, datovaný 26. srpna 1850, rozhodli jsme se jako ti z Techowových přátel, kteří jsou ještě ve Švýcarsku, že Vogtovi napíšeme a vyslovíme svůj nesouhlas s neoprávněným uveřejněním tohoto dopisu. Techowův dopis byl adresován Schimmelpfennigovi do Bernu a měl být v opisu sdělen přátelům… Jsem rád, že jsme se nemýlili v tom smyslu, že tímto způsobem nepoužil dopisu nikdo z Techowových přátel, nikdo z těch, kdo má právo na jeho dopis z 26. srpna, nýbrž ten, kdo jej měl v rukou náhodou. 22. ledna jsme napsali Vogtovi, vyslovili jsme nesouhlas s neoprávněným uveřejněním Techowova dopisu, protestovali jsme proti jakémukoli dalšímu zneužívání tohoto dopisu a žádali jsme, aby jej vrátil. 27. ledna téhož roku Vogt odpověděl: ‚Techowův dopis byl určen k tomu, aby byl jeho obsah sdělen přátelům, a ten z Techowových přátel, kdo měl dopis v rukou, předal prý mu jej výslovně s tím, aby jej uveřejnil… a vrátí prý dopis jen tomu, od koho jej sám obdržel."

B. {tj. Beust (Pozn. red.)} Schilymu, Curych 1. května 1860:

"Dopis Vogtovi jsem napsal já po předchozí dohodě s E. .. R. {tj. Ranickel (Pozn. red.)} nepatřil k ‚přátelům', kterým měl být sdělen Techowův dopis; ale Vogt věděl z obsahu dopisu, že byl adresován mně, jenže si dal dobrý pozor, aby mě požádal o souhlas k uveřejnění."

Abych tu záhadu rozluštil, nechal jsem si nakonec jedno místo z Schilyho předtím uvedeného dopisu. Zní takto:

"Musím promluvit o tomhle Ranickelovi, protože Techowův dopis se určitě dostal Vogtovi do rukou jeho zásluhou, což je jeden z Tvých dotazů, který bych byl málem přehlédl. Tento dopis adresoval totiž Techow svým přátelům, s nimiž žil pohromadě v Curychu, Schimmelpfennigovi, B., E. Jako přítel těchto přátel i Techowa jsem ovšem dopis také dostal, jenže později. Když jsem byl tak hrubě beze všech cavyků vypovězen ze Švýcarska (sebrali mě totiž bez jakéhokoli předchozího vypovězení v Ženevě na ulici a hned mne vláčeli dál), nepodařilo se mi už zajít do svého bytu, abych si tam dal do pořádku věci. Z vězení v Bernu jsem proto napsal spolehlivému člověku do Ženevy, obuvnickému mistru Thumovi, aby zašel za některým z mých přátel, kteří by byli ještě v Ženevě (nevěděl jsem totiž, zda snad někdo z nich nebyl odtamtud podobným násilným způsobem odvlečen zároveň se mnou), a požádal jej, aby zabalil mé věci a ty nejcennější poslal za mnou do Bernu, zbytek aby však vzal zatím do úschovy, a přitom jsem doporučil pečlivě prohlédnout písemnosti, které po mně zbyly, tak aby se v zásilce, kterou za mnou pošlou, neocitlo nic, co by neobstálo při průjezdu Francii. Tak se také stalo a Techowův dopis nebyl za mnou poslán. Mezi těmi papíry, které po mně zůstaly, byly některé písemnosti, které se týkaly tehdejší vzpoury parlamentníků proti místnímu ženevskému výboru kvůli rozdělování podpor emigrantům (výbor se skládal ze tří ženevských občanů, mezi nimiž byl Thum, a dvou emigrantů, Beckera a mne) a které dopodrobna znal Ranickel, neboť se postavil na stranu výboru proti parlamentníkům. Požádal jsem tedy Thuma jako pokladníka a archiváře výboru, aby prostřednictvím Ranickelovým vyhledal v mých papírech ony písemnosti. Možná, že potom Ranickel, když byl tímto způsobem zmocněn, aby asistoval při pořádání mých papírů, dostal snad do rukou tak či onak Techowův dopis, snad mu jej sdělil někdo z pořádajících: Rozhodně nepopírám, že by bylo došlo mezi mnou a jím k převodu držby, což je nutno odlišovat od převodu vlastnictví; na tom však rozhodně trvám. Brzy potom jsem také napsal z Londýna Ranickelovi, ať mi dopis pošle. Ale neudělal to; od toho se tedy datuje jeho culpa manifesta {prokázaná vina (Pozn. red.)}, zpočátku sice jen levis {nepatrná (Pozn. red.)}, stupňující se však potom podle toho, nakolik se podílel na neoprávněném uveřejnění dopisu, takže z ní pak byla magna {těžká (Pozn. red.)} nebo maxima culpa {nejtěžší vina (Pozn. red.)} nebo dokonce dolus {zlý úmysl (Pozn. red.)}. Že to bylo zveřejnění neoprávněné, k němuž nedal svolení ani jeden z adresátů, o tom ani na chvíli nepochybuji, napíšu o tom ostatně ještě E. Že Ranickel přispěl k uveřejnění, o tom také není třeba pochybovat vzhledem k jeho obecně známým důvěrným stykům s Vogtem, a i když tyto důvěrné vztahy nechci jako takové ani dost málo kritizovat, přesto se nemohu ubránit, abych tu neupozornil, jak jsou v rozporu s tím, co bylo dříve. Ranickel byl totiž nejen jedním z nejzarytějších odpůrců parlamentu vůbec, ale zvláště vůči říšskému regentovi projevoval krajně krvežíznivé choutky: ‚Toho chlapa musím uškrtit,' křičel, ‚i kdybych kvůli tomu měl mít oplétačky s Bernem,' a museli mu dát málem svěrací kazajku, aby ho odvrátili od těchto regicidních {královražedných, zde regentovražedných (Pozn. red.)} úmyslů. Ale teď jako by mu spadly šupiny z očí a ze Šavla se stal Pavlem, a tak jsem moc zvědavý, jak se vybarví v jiném ohledu, totiž jako mstitel Evropy. Prodělal jsem krutý boj, řekl mi v těch dnech, kdy kolísal mezi Amerikou a Evropou, ale teď už to mám šťastně za sebou, zůstanu — a pomstím se!! Třes se, Byzanci."

Tolik Schilyho dopis.

Raniklík vyčmuchá {slovní hříčka: aufstöbern = vypátrat, vyslídit, vyčmuchat. Marx používá výrazu aufstiebern, v němž se ozývá jméno policejního agenta Stiebera, který sehrál neslavnou úlohu v kolínském procesu proti komunistům. Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 8 ‚ str. 449 a jinde. (Pozn. red.)} tedy Techowův dopis mezi papíry, které zanechal Schily v Ženevě. Přestože Schily dopis z Londýna reklamoval, Raniklík jej zadržuje. Dopis, který takto zpronevěřil, předává "přítel" Ranickel "příteli" Vogtovi, a "přítel" Vogt s úzkostlivou svědomitostí, která je mu vlastní, prohlašuje, že je oprávněn dopis otisknout, neboť Vogt a Ranickel jsou "přátelé". Kdo tedy píše dopis, "aby byl sdělen přátelům", píše ho nutně pro "přátele" Vogta a Ranickela - arcades ambo^[395].

Lituji, že mě tahle svérázná jurisprudence dovádí ke zpola zapomenutým a dávno zapadlým historiím; ale Ranickel začal a já musím pokračovat.

"Svaz komunistů" byl založen roku 1836 v Paříži, původně pod jiným názvem. Organizace, jak se postupně rozvíjela, vypadala takto: Určitý počet členů tvořil "obec", různé obce v témž městě "kraj", větší nebo menší počet krajů se seskupoval kolem "řídícího kraje"; v čele toho všeho stál "ústřední výbor", který byl zvolen na sjezdu zástupců všech krajů, měl však právo sám se doplňovat a v naléhavých případech jmenovat prozatímně svého nástupce. Ústřední výbor měl sídlo nejprve v Paříži, od roku 1840 do počátku roku 1848 v Londýně. Předsedové obcí a krajů, stejně jako sám ústřední výbor, byli všichni jmenováni na základě volby. Tyto demokratické stanovy, které by rozhodně nevyhovovaly cílům nějaké tajné spiklenecké společnosti, nebyly alespoň neslučitelné s úkoly propagandistické společnosti. Činnost "Svazu" spočívala především v zakládání veřejných německých dělnických vzdělávacích spolků, a většina takovýchto spolků, které dosud existují ve Švýcarsku, v Anglii, v Belgii a ve Spojených státech, byla založena buď přímo "Svazem", nebo je zřídil některý z jeho bývalých členů. Stanovy těchto dělnických spolků jsou proto všude stejné. Jeden den v týdnu byl určen k diskusi, jiný ke společenské zábavě (zpěvu, deklamaci atd.). Všude byly zakládány spolkové knihovny, a kdekoli se to dalo provést, byly zřizovány učebny pro vyučování dělníků základním vědomostem. "Svaz", který stál za veřejnými dělnickými spolky a řídil je, měl v nich jednak nejpříhodnější pole pro veřejnou propagandu, jednak se sám doplňoval a rozšiřoval z jejich nejschopnějších členů. Vzhledem k tomu, že němečtí řemeslníci většinou putovali z místa na místo, bylo jen ve vzácných případech třeba, aby ústřední výbor vysílal zvláštní emisary.

A pokud jde o tajné učení samého "Svazu", prodělalo veškeré proměny francouzského a anglického socialismu a komunismu i jejich německých odrůd (například Weitlingovy fantazie). Od roku 1839, jak vysvítá už z Bluntschliho zprávy^[396], hrála vedle sociální otázky nejvýznamnější úlohu náboženská otázka. Různé fáze, jimiž procházela německá filosofie od roku 1839 do roku 1846, sledovali sami členové těchto dělnických společností s velmi horlivým zaujetím. Tajná forma společnosti vděčí za svůj původ Paříži. Hlavní účel Svazu — propaganda mezi dělníky v Německu — si vyžádal, že se tato forma zachovávala i později. Když jsem se poprvé zdržoval v Paříži, stýkal jsem se osobně s tamějšími vedoucími "Svazu" i s vůdci většiny francouzských tajných dělnických společností, ale ani do jedné z těchto společností jsem nevstoupil. V Bruselu, kam mě vypověděl Guizot, jsem s Engelsem, W. Wolffem a jinými založil Německý dělnický vzdělávací spolek^[397], který trvá dodnes. Zároveň jsme uveřejnili řadu jednak tištěných, jednak litografovaných pamfletů, v nichž byla podrobena nemilosrdné kritice směsice francouzsko-anglického socialismu nebo komunismu a německé filosofie, což tehdy tvořilo tajné učení "Svazu", místo toho bylo vytyčeno vědecké pochopení ekonomické struktury buržoazní společnosti jako jediná pevná teoretická základna a konečně bylo populární formou vyloženo, že nejde o uskutečnění nějakého utopického systému, ale o uvědomělou účast na historickém procesu převratu společnosti, probíhajícím před našima očima. Toto naše působení přimělo ústřední výbor, že s námi navázal písemný styk a že koncem roku 1846 jednoho ze svých členů, hodináře Josefa Molla, který později padl jako voják revoluce na bojišti v Bádensku, vyslal do Bruselu, aby nás vyzval ke vstupu do "Svazu". Naše pochybnosti, které jsme v souvislosti s touto výzvou vyslovili, vyvrátil Moll prohlášením, že ústřední výbor má v úmyslu svolat sjezd Svazu do Londýna, kde by se měly kritické názory, které uplatňujeme, vyslovit ve veřejném manifestu jako doktrína Svazu, že však vůči zaostalým a opozičním živlům je nevyhnutelně zapotřebí naší osobní spolupráce, která je však spjata se vstupem do "Svazu". Vstoupili jsme tedy. Konal se sjezd, na kterém byli zastoupeni členové Svazu ze Švýcarska, Francie, Belgie, Německa a Anglie a po prudkých několikatýdenních debatách byl přijat "Manifest Komunistické strany", sepsaný Engelsem a mnou, který počátkem roku 1848 vyšel tiskem a později i v anglickém, francouzském, dánském a italském překladu. Když vypukla únorová revoluce, pověřil mě londýnský ústřední výbor vrchním řízením "Svazu". V době revoluce v Německu ustala jeho činnost sama sebou, protože teď se otevíraly účinnější cesty k uplatňování jeho cílů. Když jsem na sklonku léta 1849 po opětovném vypovězení z Francie přijel do Londýna, shledal jsem, že trosky tamějšího ústředního výboru jsou znovu vybudovány a že je opět navázáno spojení s obnovenými kraji Svazu v Německu. O několik měsíců později přijel do Londýna Willich a na můj návrh byl přijat do ústředního výboru. Doporučil mi ho Engels, který se jako jeho pobočník zúčastnil tažení za říšskou ústavu. Abych doplnil dějiny Svazu, poznamenávám ještě: 15. září 1850 došlo přímo v ústředním výboru k rozkolu. Jeho většina, se mnou a Engelsem, přeložila sídlo ústředního výboru do Kolína nad Rýnem, kde byl už dlouho "řídící kraj" pro střední a jižní Německo a kde už předtím bylo vedle Londýna nejvýznamnější středisko intelektuálních sil.

Zároveň jsme vystoupili z londýnského dělnického vzdělávacího spolku. Menšina ústředního výboru, s Willichem a Schapperem, založila naopak Sonderbund^[398], který byl ve styku s dělnickým vzdělávacím spolkem a zároveň navázal spojení se Švýcarskem a Francií, přerušené od roku 1848. 12. listopadu 1852 byl vynesen rozsudek nad kolínskými obžalovanými. O několik dní později byl Svaz na můj návrh prohlášen za rozpuštěný. Písemný doklad týkající se tohoto rozpuštění, datovaný v listopadu 1852, jsem přiložil k soudnímu materiálu pro proces proti "National-Zeitung". O důvodech rozpuštění se tam poznamenává, že od doby, kdy začalo zatýkání v Německu, tedy už od jara 1851, přestalo beztak jakékoli spojení s kontinentem, že ostatně taková propagandistická společnost není už ani aktuální. O několik měsíců později, počátkem roku 1853, skonal i Willichův a Schappcrův Sonderbund.

Zásadní důvody rozkolu, o němž se zmiňuji výše, najde čtenář v mých "Odhaleních o kolínském procesu proti komunistům", kde je otištěn výtah z protokolu schůze ústředního výboru z 15. září 1850. Prvním praktickým podnětem byla Willichova snaha zaplést "Svaz" do revolučních hříček německé demokratické emigrace. Úplně protichůdné pojetí politické situace rozkol ještě vyhrotilo. Uvedu jen jeden příklad. Willich si např. namlouval, že spor mezi Pruskem a Rakouskem v otázce Hesenska-Kaselska a Německého spolku^[399] povede k vážným konfliktům, a že se této příležitosti má využít k praktickému zásahu revoluční strany. 10. listopadu 1850, krátce po rozkolu "Svazu", uveřejnil také v tomto smyslu prohlášení "Aux démocrates de toutes les nations" {"Demokratům všech národů" (Pozn. red.)}, podepsané ústředním výborem "Sonderbundu" i francouzskými, maďarskými a polskými emigranty. Naproti tomu Engels a já, jak je možno se dočíst na str. 174, 175 "Revue der Neuen Rheinischen Zeitung" (dvojčíslo za květen-říjen 1850, Hamburk), jsme naopak tvrdili: "Všechen tento povyk nepovede k ničemu... Strany", Rakousko a Prusko, "se bez jediné kapky prolité krve pokojně sejdou" ve Frankfurtu "na křeslech Spolkového sněmu^[400], čímž se nijak nezmenší ani jcjich vzájemná řevnivost, ani jejich spory s poddanými, ani jejich nespokojenost s ruskou nadvládou."^[401]

Zda ovšem Willichovi jeho individualita, jejíž zdatnost ostatně nemíním popírat, a jeho tehdy (1850) jcště svěží besançonské vzpomínky umožňovaly, aby právě on chápal "neosobně" konflikty, k nimž vinou protichůdných názorů muselo nevyhnutelně docházet a které se každý den obnovovaly, to ať čtenář posoudí z následujícího dokladu:

"Německá kolona v Nancy
              občanu
Joh. Philippu Beckerovi v Bielu,
předsedovi německého vojenského spolku ‚Svépomoc'

Občane!

Jako zvolenému představiteli všech německých republikánů v emigraci Ti touto cestou oznamujeme, že se v Nancy vytvořila kolona německých emigrantů, která nese název ‚Německá kolona v Nancy'.

Emigranti, kteří tvoří zdejší kolonu, jsou jednak ti, kteří dříve tvořili kolonu ve Vesoulu, jednak jsou to zdejší emigranti, kteří byli součástí besançonské kolony; k odchodu z Besançonu je přiměly čistě demokratické důvody.

Willich se totiž málokdy radil s kolonou o čemkoli, co podnikal; tak základní zákony besançonské kolony nevznikly na poradách a usneseních všech zúčastněných, nýbrž Willich je vydal a priori a dal je provádět bez souhlasu kolony.

Dále nám Willich podal i a posteriori důkazy své despotické povahy různými rozkazy, které by snad byly hodny nějakého Jelačiče, Windischgrätze, ale rozhodně ne republikána.

Willich vydal rozkaz, aby příslušníkovi kolony, jménem Schön, který z kolony odcházel, byly staženy z nohou nové boty, pořízené z úspor kolony, a neuvážil, že i Schön se podíiel na těchto úsporách, neboť tyto úspory pocházely hlavně z těch deseti sous na jednoho muže, které denně přicházejí z Francie jako podpory… Schön si chtěl boty vzít, ale Willich mu je dal odebrat.

Willich poslal některé zdatné příslušníky kolony kvůli maličkostem, když třeba chyběli při nástupu, na cvičení, když se opozdili (večer), když měli drobné rozmíšky, aniž se dotázal kolony, pryč z Besançonu, a poznamenal, že mohou jít do Afriky, protože ve Francii prý už nemohou dál zůstat, a nepůjdou-li do Afriky, vydá prý je úřadům, a to do Německa, protože prý k tomu má plnou moc od francouzské vlády, ačkoli prefektura v Besançonu, když na to byla dotázána, prohlásila, že to není pravda. Willich skoro každý den prohlašoval při nástupu:

Komu se to nelíbí, může odejít, kdy chce, čím dřív, tím líp, může prý odejít do Afriky atd.; dále jednou všem vztekle pohrozil: Kdo prý se vzepře jeho rozkazům, může jít buďto do Afriky, nebo ho dá vydat Německu, což potom vedlo k uvedenému dotazu na prefektuře. Pro toto každodenní vyhrožování se mnoha lidem život v Besançonu, kde, jak říkali, dostávají každý den vyhazov, zprotivil; když chceme být otroky, říkali, můžeme jít do Ruska, nebo jsme se vůbec neměli v Německu do ničeho pouštět. Prohlašovali zkrátka, že už to v Besançonu ani za nic nevydrží, jinak že by se museli chytit s Willichem; proto odešli; ale protože nikde jinde nebyla kolona, která by je byla mohla přijmout, jim však pouhých 10 sous nestačilo na živobytí, nezbylo jim nic jiného, než aby se dali naverbovat do Afriky, což také udělali. Tak dohnal Willich třicet poctivých občanů k zoufalství a je vinen, že vlast navždy ztratila tyto síly.

Dále byl Willich tak nemoudrý, že při nástupech vždycky chválil své staré lidi, kdežto nové haněl, což vyvolávalo ustavičné spory, ba jednou dokonce Willich při nástupu prohlásil, že Prusové hlavou, srdcem i tělem, čili fyzickými, mravními i rozumovými schopnostmi, jak se vyjádřil, daleko předčí Jihoněmce. Jihoněmci jsou prý naopak dobromyslní, chtěl říci hloupí, ale to si přece jen netroufal. Tím Willich hrozně roztrpčil všechny Jihoněmce, kterých bylo daleko nejvíc. Nakonec ty největší hrubosti.

Před čtrnácti dny se stalo, že 7. rota povolila příslušníkovi kolony jménem Baroggio, kteréhoWillich o své újmě vykázal z kasáren, aby ještě jednu noc přespal na světnici, a přes Willichův zákaz ho ponechala ve své světnici a hájila ho proti Williehovým stoupencům, zfanatizovaným krejčíkům; nato Willich rozkázal, aby byly přineseny provazy a vzbouřenci byli svázáni. Provazy byly také přineseny. Jenže k tomu, aby dal rozkaz provést do konce, postačovala sice Willichovi vůle, ale ne moc... Toto jsou důvody, proč vystoupili.

Nenapsali jsme to proto, abychom Willicha obžalovali. Neboť Willich má dobrou povahu i dobrou vůlí a mnozí z nás si ho váží, ale způsob, jak se snaží dosáhnout svého cíle, a prostředky, kterých používá, se nám vždycky nezamlouvaly. Willich to myslí dobře. Ale domnívá se, že jen u něho je moudrost a ultima ratio {nejvyšší rozum (Pozn. red.)}, a každého, kdo mu odporuje, byť jen v maličkostech, pokládá buď za hlupáka, nebo za zrádce. Willich zkrátka neuznává jiný názor než svůj vlastní. Je duchem aristokrat a despota, pokládá-li něco za dobré, pak ani neváhá použít jakýchkoli prostředků. Ale nechme toho; teď Willicha známe. Známe jeho silné i slabé stránky, proto už nejsme v Besançonu. Ostatně všichni při odchodu z Besançonu prohlásili, že se rozcházejí s Willichem, ale nevystupuJí z německého vojenského spolku ‚Svépomoc'.

Tak je tomu i s vesoulskými.
S výrazem hluboké úcty Tě bratrsky zdraví a tiskne Ti ruku kolona v Nancy.
Přijato na plenární schůzi 13. listopadu 1848.
Nancy 14. listopadu 1848.

Jménem a z příkazu kolony
                       jednatel B."

Teď se vraťme k Techowovu dopisu. Jed jeho dopisu, jako u jiného plaza, je v ocasu, totiž v dodatku z 3. září (1850). Zabývá se soubojem mého předčasně zemřelého přítele Konrada Schramma s panem Willichem. V tomto souboji, který se konal začátkem září 1850 v Antverpách, figurovali Techow a Francouz Barthélemy jako Willichovi sekundanti. Techow píše Schimmelpfennigovi, "aby to sdělil přátelům":

"Tamti" (totiž Marx a jeho stoupenci) "poštvali svého borce Schramma proti Willichovi, který ho" (Techow chce říci: kterého on) "napadl těmi nejvulgárnějšími invektivami a nakonec ho vyzval na souboj." ("Hlavní kniha", str. 156, 157.)

Tuto bláhovou pomluvu jsem vyvrátil v pamfletu "Rytíř šlechetného vědomí", z něhož jsem už předtím citoval a který vyšel tiskem už před sedmi lety (v New Yorku 1853).

Schramm byl tehdy ještě naživu. Žil, tak jako Willich, ve Spojených státech.

Willichův sekundant Barthélemy nebyl tehdy ještě oběšen; Schrammův sekundant, statečný polský důstojník Miskowsky, tehdy ještě neuhořel, a pan Techow tehdy ještě nemohl zapomenout, co napsal ve svém oběžníku, který měl být "sdělen přátelům".

V uvedeném pamfletu je dopis mého přítele Bedřicha Engelse, datovaný v Manchesteru 23. listopadu 1853, kde se v závěru říká:

"Na schůzi ústředního výboru, kde se Schramm a Willich vyzvali na souboj,^[402]) dopustil jsem se prý (tj. Engels) (podle Willicha) toho zločinu, že jsem krátce před touto příhodou ‚opustil' se Schrammem ‚místnost', a celou věc jsem tedy připravil. Dříve to byl (podte Willicha) Marx, který prý Schramma ‚poštval', teď jsem to pro změnu zase já. Souboj mezi starým pruským poručíkem, vycvičcným ve střelbě z pistole, a obchodníkem, který snad v životě neměl pistoli v ruce, to by bylo jistě skvělé opatření, jak ‚odstranit' poručíka. Přesto vypravuje přítel Willich všude, ústně i písemně, že jsme jej chtěli dát zastřelit… Schramm byl prostě rozzloben Willichovým nestoudným vystupováním a k největšímu překvapení nás všech jej vyzval na souboj. Několik minut předtím neměl ani sám Schramm tušení, že se něco takového stane. Nikdy nebylo spontánnějšího činu… Schramm odešel (z místnosti, kde se konala schůze) teprve na osobní domluvu Marxovu, který chtěl zabránit dalšímu skandálu.

B. Engels" ("Rytíř atd.", str. 7.^[403])

O tom, že jsem ani zdaleka netušil, že by se Techow propůjčil za šiřitele té bláhové pomluvy, je možno se dočíst na následujícím místě téhož pamfletu:

"Původně, jak vyprávěl po návratu do Londýna mně a Engelsovi sám Techow, byl Willich pevně přesvědčen, že chci Schrammovým prostřednictvím sprovodit šlechetné vědomí ze světa, a tuto myšlenku rozhlásil písemně do všech světadílů. Ale po zralejší úvaze přišel na to, že by tak ďábelskému taktikovi, jako jsem já, nemohlo přijít na mysl odstranit ho soubojem se Schrammem." (Viz citované dílo, str. 9.)^[404]

To, co Techow nažvanil panu Schimmelpfennigovi, "aby to sdělil přátelům", to žvaní jen podle doslechu. Karl Schapper, který se při rozkolu ve Svazu, k němuž později došlo, postavil na Willichovu stranu a byl svědkem příhody s výzvou k souboji, píše mi o tom toto:

"5, Percy Street, Bedford Square,
               27. srpna 1860

Milý Marxi,
pokud jde o skandál mezi Schrammem a Willichem, sděluji ti toto:

Došlo k němu na schůzi ústředního výboru, a to po prudké výměně názorů, která se mezi nimi náhodou rozvinula za diskuse. Ještě si docela dobře vzpomínám, že jsi udělal všechno možné, aby se uklidnili a aby se věc urovnala, a žes zřejmě stejně žasl nad tímto nenadálým výbuchem jako já sám i ostatní přítomní členové.

Salut

Tvůj Karl Schapper"

Nakonec se chci ještě zmínit o tom, že sám Schramm mě několik týdnů po souboji obvinil v dopise z 31. prosince 1850 ze zaujatosti pro Willicha. Před soubojem í po něm jsme mu s Engelsem otevřeně řekli, že se soubojem nesouhlasíme, a to ho na chvíli rozladilo. Tento jeho dopis a jiné písemnosti o souboji, které jsem dostal od něho a od Miskowského, jsou k dispozici jeho příbuzným. Nepatří před veřejnost.

Když ke mně Konrad Schramm po návratu ze Spojených států v polovině července 1857 zase v Londýně přišel, nebyl to už ten výbojný, vytáhlý mladík jako dříve, bylo na něm vidět, že je to nevyléčitelný souchotinář, ale tato nemoc jako by jen ještě zjasnila jeho výrazně krásný obličej. To první, o čem mi při svém osobitém humoru, který ho ani na chvíli neopouštěl, se smíchem vypravoval, bylo jeho vlastní úmrtní oznámení, které právě uveřejnil jakýsi nediskrétní přítel v jednom newyorském německém listu na základě jakýchsi pověstí. Na radu lékaře se Schramm odebral do Saint Hélier na Jersey, kde jsme ho s Engelsem viděli naposledy. Schramm zemřel 16. ledna 1858. Při jeho pohřbu, na který přišla všechna liberální buržoazie ze Saint Hélicr a kam se dostavili do jednoho všichni emigranti, kteří se tam usadili, promluvil nad hrobem G. Julian Harney, jeden z nejlepších anglických lidových řečníků, který byl dříve znám jako vůdce chartistů a se Schrammem se spřátelil za jeho pobytu v Londýně. Schrammova prudká, po činech dychtící ohnivá povaha, která se nikdy nedala spoutat všedními zájmy, byla prosycena kritickým rozumem, schopností originálního myšlení, ironickým humorem a naivní dobromyslností. Byl to horkokrevný Percy naší strany.

Vraťme se k dopisu pana Techowa. Několik dní po svém příchodu do Londýna, pozdě večer, v jedné vinárně, kam jsme ho s Engelsem a Schrammem pozvali, s námi dlouho do noci rozmlouval. Toto setkání popisuje v dopise Schimmelpfennigovi z 26. srpna 1850, "aby se to sdělilo přátelům". Předtím jsem ho nikdy nespatřil a později jsem ho viděl snad ještě dvakrát, ale jen docela letmo. Ale přesto mě i mé přátele ihned prokoukl, co máme na srdci a za lubem, a hned spěchá, za našimi zády, aby poslal do Švýcarska psychologický zatykač, jehož tajné rozmnožení a rozšíření "přátelům" co nejbedlivěji doporučuje.

Techow se hodně zabývá tím, co prý mám "na srdci". Tohle pole mu velkomyslně ponechávám volné. "Ne parlons pas morale" {"Nechme řečí o morálce." (Pozn. red.)}, Jak říká pařížská grizetka, když její přítel mluví o politice.

Zdržme se chvilku u adresáta dopisu z 26. srpna, u bývalého pruského poručíka Schimmelpfenniga. Osobně toho pána neznám, nikdy jsem ho neviděl. Podávám jeho charakteristiku podle dvou dopisů. První dopis, z něhož uvádím jen výňatky, byl od mého přítele W. Steffena, bývalého pruského poručíka a učitele na divizní škole, adresovaný mně a datovaný v Chesteru 23. listopadu 1853.^[405] Píše se v něm:

"Willich sem" (do Kolína) "jednou poslal nějakého adjutanta, jménem Schimmelpfennig. Ten mi prokázal tu čest, že si mě dal zavolat, a byl pevně přesvědčen, že dokáže všechny okolnosti posoudit předem lépe než někdo, kdo byl každý den ve styku s fakty. Získal tedy o mně velmi špatné mínění, když jsem mu řekl, že důstojníci pruské armády by nepovažovali za štěstí bojovat pod jeho a pod Willichovým praporem, že by vůbec neměli chuť vyhlásit citissime {co nejrychleji (Pozn. red.)} willichovskou republiku. Ještě víc ho rozzlobilo, že nikdo nebyl tak bláhový, aby rozmnožoval výzvu k důstojníkům, kterou s sebou přivezl, aby se okamžitě vyslovili pro ‚To', co nazýval demokracií.

Dopálen odjel z ‚Kolína zotročeného Marxem' (jak mi napsal) a nesmyslnou výzvu si dal rozmnožit někde jinde, rozeslal ji spoustě důstojníků, a tak se stalo, že ‚pozorovatel' z ‚Kreuz-Zeitung' mohl zprostituovat toto cudné tajemství mazané metody, jak udělat z pruských důstojníků republikány."

Steffena, který přijel do Anglie teprve v roce 1853, jsem v době tohoto dobrodružství ještě vůbec neznal. Ještě pádněji se charakterizuje sám Schimmelpfennig v následujícím dopise témuž Hörfelovi, který byl později odhalen jako agent francouzské policie a byl duší revolučního výboru, který v Paříži koncem roku 1850 založili Schimmelpfennig, Schurz, Häfner a jiní tehdejší Kinkelovi přátelé; byl také nejdůvěrnějším přítelem obou matadorů Schurze a Schimmelpfenniga.

Schimmelpfennig Hörfelovi (v Paříži 1851):

"Stalo se tu" (v Londýně) "tohleto… Napsali jsme tam" (do Ameriky) "všem našim vlivnějším známým, aby připravovali půjčku" (Kinkelovu půjčku) "tím, že budou nejdříve nějakou dobu osobně i v tisku mluvit o moci spiknutí, že poukáží na to, jak zdatné síly, a to ani z německé, francouzské, ani z italské strany, nikdy neodejdou z bojiště." (Cožpak dějiny mají žádné datum?) {Marx se tu posmívá nesprávným gramatickým tvarům v předcházející Schimmelpfennigově větě a v závorkách uvádí v trochu pozměněné podobě slova reakčního poslance frankfurtského Národního shromáždění, knížete Lichnowského, který na jednom zasedání řekl: "Für das historische Recht gibt es kein Datum nicht" (pro historické právo neexistuje žádné datum), tj. použil dvojího záporu nepřípustného v němčině. (Viz Spisy 5, zde.) Podobné chyby se dopustil Schimmelpfennig. (Pozn. red.)} Naše práce se teď pěkně rozbíhá. Jakmile vyřídíme lidi, kteří jsou příliš tvrdohlaví, přijdou potom sami a rádi přijmou podmínky, které klademe. Teď je práce pevná a zajištěná, a tak se zítra do toho dám s Rugem a Haugem… Mé sociální postavení je stejně jako Tvé velmi tísnivé. Je zapotřebí, aby se náš podnik brzy víc rozhýbal." (Totiž Kinkelův podnik s revoluční půjčkou.)

"Tvůj Schimmelpfennig"

Tento Schimmelpfennigův dopis je v "Odhaleních", která uveřejnil A. Ruge 11. září 1853 v "Herold des Westens" v Louisvillu. Schimmelpfennig, který se zdržoval ve Spojených státech už v době tohoto uveřejnění, se proti pravosti dopisu nikdy neozval. Rugova "Odhalení" jsou otiskem dokumentu "Z aktů berlínského policejního presidia". Dokument se skládá z Hinckeldeyových poznámek a papírů, které buď sebrala francouzská policie u Schimmelpfenniga a Hörfela v Paříži, nebo je někdo vyčmuchal [aufgestiebert] u pastora Dulona v Brémách, anebo je za žabomyší vojny^[406] mezi Rugovým Agitačním spolkem a Kinkelovým Emigrantským spolkem^[407] sami poškorpení bráškové svěřili německému tisku v Americe. Příznačná je ironie, s níž Hinckeldey říká o Schimmelpfennigovi, že prý nakrátko přerušil své misionářské putování s Kinkelovou revoluční půjčkou po Prusku, protože "měl dojem, že ho sleduje policie"! V týchž "Odhaleních" je také dopis Karla Schurze, "představitele pařížského výboru (totiž Hörfelova, Häfnerova, Schimmelpfennigova atd.) v Londýně", v němž se píše:

"Včera bylo usneseno, aby se k poradám přibrali z emigrantů, kteří tu jsou, Bucher, dr. Frank, Redz z Vídně a Techow, který tu brzy bude. NR. Techowovi se o tomto usnesení nemá prozatím nic oznamovat, ani ústně, ani písemně, dokud tu nebude." (K. Schurz "milým lidem" v Paříži, Londýn 16. dubna 1851.)

Jednomu z těchto "milých lidí", panu Schimmelpfennigovi, adresuje Techow svůj dopis z 26. srpna 1850, "aby byl sdělen přátelům". Nejprve tomu "milému muži" sděluje teorie, které jsem choval dočista v tajnosti, které však prý on při našem jediném setkání s pomocí přísloví "in vino veritas" {ve víně je pravda (Pozn. red.)} na mně ihned vyzvěděl.

"Já," vypráví pan Techow panu Schimmelpfennigovi, "aby to bylo sděleno přátelům", "já… jsem nakonec prohlásil, že jsem si je" (Marxe, Engelse atd.) "vždycky představoval povznesené nad nesmysly nějaké komunistické stáje blaženosti â la Cabet atd." ("Hlavní kniha", str. 150.)

Představoval! Techow tedy nevěděl ani to nejmenší o našich názorech, ale přesto byl tak velkomyslný a povýšený, že si je představoval ne zrovna jako "nesmysl".

Nemluvě ani o vědeckých pracích, bylo by stačilo, kdyby si byl přečetl "Manifest Komunistické strany", který později označuje jako můj "proletářský katechismus", a byl by v něm našel obšírnou kapitolu nadepsanou "Socialistická a komunistická literatura", a na konci této kapitoly paragraf "Kriticko-utopický socialismus a komunismus", kde sc píše:

"Skutečně socialistické a komunistické systémy, systém Saint-Simonův, Fourierův, Owenův atd., se objevují v prvním, nevyvinutém období boje mezi proletariátem a buržoazií, které jsme vylíčili výše… Vynálezci těchto systémů viděli sice protikladnost tříd i působení rozkladných živlů uvnitř panující společnosti samé. Neviděli však u proletariátu samostatnou dějinnou iniciativu, neviděli žádné jemu vlastní politické hnutí. Protože vývoj třídního protikladu jde ruku v ruce s vývojem průmyslu, nemohou tito lidé ani najít materiální podmínky osvobození proletariátu a hledají sociální vědu a sociální zákony, které by tyto podmínky vytvořily. Místo společenské činnosti musí nastoupit jejich osobní vynalézání, místo historických podmínek osvobození podmínky vysněné, místo ponenáhlého organizování proletariátu ve třídu organizace společnosti podle jejich receptu. Budoucí dějiny celého světa se pro ně redukují na propagaci a praktické uskutečňování jejich společenských plánů… Význam kriticko-utopického socialismu a komunismu je nepřímo úměrný k dějinnému vývoji... A proto jak byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tak tvoří jejich žáci vždy reakční sekty... a ...stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií na zkoušku, o zakládání jednotlivých falanstér, o zřizování kolonií ve vlastní zemi (home-colonies), o zřízení malé Ikarie^[408] — kapesního vydání nového Jeruzaléma..." ("Manifest Komunistické strany", 1848, str. 21, 22.)^[409]

V posledních slovech je Cabetova Ikarie, anebo, jak to nazývá Techow, "stáj blaženosti" výslovně označena jako "kapesní vydání nového Jeruzaléma".

To, že Techow, jak sám přiznává, vůbec neznal názory, které jsme spolu s Engelsem mnoho let předtím, než jsme se s ním setkali, uvedli ve známost tiskem, je okolnost, jíž se plně vysvětluje jeho falešné chápání. K jeho vlastní charakteristice několik příkladů:

"Vysmívá se" (totiž Marx) "těm bláznům, kteří po něm papouškují jeho proletářský katechismus, stejně jako komunistům à la Willich, stejně jako buržoům. Koho si jedině váží, jsou aristokraté, ti ryzí, kteří jsou aristokraty vědomě. Aby je vytlačil z panství, potřebuje sílu, kterou nachází jedině v proletářích, proto přistřihl svůj systém jim na míru." ("Hlavní kniha", str. 152.)

Techow si tedy "představuje", že jsem napsal jakýsi "proletářský katechismus". Má na mysli "Manifest", kde je podroben kritice socialistický a kritický utopismus všech odrůd a kde, je-li Techowovi libo, se mu autoři "vysmívají". Jenže tenhle "výsměch" nebyl tak jednoduchý, jak si Techow "představuje", ale vyžadoval pěkný kus práce, jak mohl zjistit z mého spisu proti Proudhonovi "Misère de la philosophie" (1847)^[410] . Techow si dále "představuje", že jsem "přistřihl" nějaký "systém", kdežto já jsem naopak, i v "Manifestu" určeném přímo pro dělníky, zavrhl všechny systémy a místo nich jsem vytyčil "kritické pochopení podmínek, průběhu a všeobecných výsledků skutečného společenského pohybu"^[411]. Ale takové "pochopení" se nedá ani papouškovat, ani se nedá "přistřihnout" jako nějaká patrontaška. Vzácně naivní je pojetí vztahu aristokracie, buržoazie a proletariátu, jak si to "představuje" Techow a jak to připisuje mně.

Aristokracie si prý "vážím", buržoazii se prý "vysmívám" a pro proletáře jsem prý "přistřihl systém", abych s jejich pomoci aristokracii "vytlačil z panství". V první části "Manifestu", nazvané "Buržoové a proletáři" (viz "Manifest", str. 11)^[412] , je podrobně vyloženo, že ekonomické, a proto také, v té či oné formě, politické panství buržoazie je základní podmínkou jak pro existenci moderního proletariátu, tak pro vytvoření "materiálních podmínek jeho osvobození". "Vývoj moderního proletariátu" (viz "Revue der Neuen Rheinischen Zeitung", leden 1850, str. 15) "je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslově buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce."^[413] Proto v téže "Revui" prohlašuji, že každé proletářské hnutí, na kterém se nepodílí Anglie, je "bouře ve sklenici vody"^[414]. Engels už v roce 1845 vyložil stejný názor ve svém "Postavení dělnické třídy v Anglii"^[415]. V zemích, kde aristokracie v kontinentálním smyslu a tak chápal "aristokracii" Techow — musí být teprve "vytlačena z panství", chybí tedy podle mého názoru první předpoklad proletářské revoluce, totiž průmyslový proletariát v národním měřítku.

Můj názor na vztah speciálně německých dělníků k buržoaznímu hnutí našel Techow v "Manifestu" velmi určitě vyslovený.

"V Německu, pokud buržoazie vystupuje revolučně, bojuje komunistická strana společně s ní proti absolutní monarchii, feudálnímu pozemkovému vlastnictví a maloměšťáctvu. Komunistická strana však nepřestává ani na okamžik pěstovat mezi dělníky co nejjasnější vědomí nepřátelského protikladu mezi buržoazií a proletariátem" atd. ("Manifest", str. 23.)^[416]

Když jsem stál před buržoazní porotou v Kolíně nad Rýnem pro "podněcování ke vzpouře", prohlásil jsem v témž smyslu: "V moderní buržoazní společnosti existují ještě třídy, ale neexistují už stavy. Bude se vyvíjet v boji těchto tříd, ale ty jsou spojeny proti stavům a jejich království z boží milosti." ("Dva politické procesy, projednávané před kolínskou porotou v únoru 1849", str. 59.)^[417]

Co jiného dělala liberální buržoazie ve svých výzvách k proletariátu od roku 1688 až do roku 1848, než že "přistřihovala systémy a fráze", aby jeho silou vytlačila aristokracii z panství? Jádrem pudlíka {Goethe, "Faust", díl I., scéna třetí ("Studovna"). (Pozn. čes. red.)}, které pan Techow vylupuje z mé tajné teorie, by tedy byl praobyčejný buržoazní liberalismus! Tant de bruit pour une omelette! {Takový povyk pro takovou maličkost! (Pozn. red.)} Ale protože Techow na druhé straně přece jen věděl, že "Marx" nebyl buržoazním liberálem, nezbývalo mu nic jiného, než aby si "odnesl dojem, že cílem všeho jeho snažení je jeho osobní panství". "Všechno mé snažení", jaký to umírněný výraz pro mou jedinou rozmluvu s panem Techowem!

Techow dále svěřuje svému Schimmelpfennigovi, "aby to bylo sděleno přátelům", že jsem prý vyslovil tento ohromující názor:

"Vždyť je konec konců docela lhostejné, zda tahle ubohá Evropa zajde, což se musí stát zakrátko i bez sociální revoluce, a zda potom Amerika využije starého systému na úkor Evropy." ("Hlavní kniha", str. 148.)

S Techowem jsem mluvil koncem srpna 1850. V sešitu "Revue der Neuen Rheinischen Zeitung" z února 1850, tedy osm měsíců předtím, než na mně Techow vyzvěděl toto tajemství, prozradil jsem německému publiku toto:

"Dostáváme se teď k Americe. Nejdůležitější událost, k níž zde došlo, událost ještě důležitější než únorová revoluce, je objevení kalifornských nalezišť zlata. Už teď, za necelého půldruhého roku, je možno předvídat, že tento objev bude mít mnohem velkolepější výsledky než samo objevení Ameriky… Podruhé dostává světový obchod nový směr… Pak bude hrát Tichý oceán tutéž úlohu jako nyní Atlantský a ve starověku a středověku Středozemní moře — úlohu velké vodní cesty pro světovou dopravu; a Atlantský oceán se stane pouhým vnitřním mořem, jakým je dnes Středozemní moře. Nemají-li se potom evropské civilizované země stát po stránce průmyslové, obchodní a politické závislými, jako dnes Itálie, Španělsko a Portugalsko, zbývá jim jediné východisko — sociální revoluce atd." ("Revue", druhý sešit, únor 1850, str. 76, 77.)^[418]

Panu Techowovi patří jen to, že stará Evropa "zakrátko zajde" a že hned druhý den ráno zasedne na trůn Amerika. Jak jasná mu tehdy byla nejbližší budoucnost Ameriky, je vidět z tohoto místa v téže "Revue": "Velmi brzy se rozbují horečná spekulace… a i když tam… hromadně poplyne anglický kapitál,… přesto zůstane tentokrát centrem veškeré spekulační horečky New York, a tak jako roku 1836 první zažije krach." (Dvojčíslo "Revue", květen-říjen 1850, str. 149.)^[419] Tato předpověď, kterou jsem roku 1850 vyslovilo Americe, se měla doslova vyplnit za velké obchodní krize z roku 1857. O "staré Evropě" říkám naopak, když jsem vylíčil její hospodářský rozmach: "Za takové všeobecné prosperity, kdy se výrobní síly buržoazní společnosti rozvíjejí tak bujně…, nemůže být o skutečné revoluci ani řeči… Všelijaké ty různice, které teď zaměstnávají představitele jednotlivých frakcí kontinentální strany pořádku a jimiž se vzájemně kompromitují, zdaleka nemohou být popudem k revoluci; naopak, jsou možné jen proto, že základna poměrů je v této chvíli tak pevná a — což reakce neví — tak buržoazní. O tuto základnu se všechny pokusy reakce zadržet buržoazní vývoj rozbijí právě tak jistě jako všechno mravní rozhořčení a všechny nadšené proklamace demokratů. Nová revoluce je možná jen jako následek krize." (Tamtéž, str. 153.)^[420]

A vskutku teprve od krize z let 1857-1858 dostaly evropské dějiny zase akutní, a chcete-li, revoluční charakter. Vskutku se právě v období reakce v letech 1849-1859 průmysl a obchod rozvíjely na kontinentě v dosud nevídaném měřítku a s nimi i materiální základna pro politické panství buržoazie. Vskutku se v onom období "všechno mravní rozhořčení a všechny nadšené proklamace demokratů" rozbíjely o ekonomické vztahy.

Jestliže Techow takhle žertovně reprodukuje vážný obsah naší rozmluvy, pak to, co bylo míněno jako žert, bere naopak tím vážněji. S náramně slavnostní, žalostně zarmoucenou tváří informuje svého Schimmelpfenniga, "aby to sdělil přátelům":

"Dále říká Marx: Důstojníci jsou v revolucích vždycky nejnebezpečnější… Od Lafayetta po Napoleona jediný řetěz zrádců a zrádcovství. Pro ně je třeba mít vždycky pohotově dýku a jed." ("Hlavní kniha", str. 153.)

Tu frázi o zrádcovství "pánů od vojska" mi snad ani Techow nebude vnucovat jako původní myšlenku. Původní by na ní byla jen ta "dýka a jed", které je třeba mít vždycky pohotově. Cožpak Techow už tehdy nevěděl, že skutečně revoluční vlády, jako např. comité du salut public (Viz poznámka [151]), měly pro "pány od vojska" pohotově sice velmi drastické, ale přece jen ne tak melodramatické prostředky? Dýka a jed se hodily do krámu leda benátské oligarchii. Jestliže si Techow znovu pozorně přečte vlastní dopis, vyčte z něho dostatečně, jak ironicky jsou míněna slova o "dýce a jedu". Vogtův společník v ničemnostech, notorický bonapartistický mouchard {špicl, slídil, udavač (Pozn. red.)} Edouard Simon, překládá v "Revue Contemporaine" (XIII, Paříž 1860, str. 528, ve svém "le procès de M. Vogt etc.") poslední místo z Techowova dopisu s touto poznámkou:

"Marx nʼaime pas beaucoup voir des officiers dans sa bande. Les officiers sont trop dangereux dans les révolutions.
Il faut toujours tenir prêts pour eux le poignard et le poison!
Techow, qui est ofíicier, se le tient pour dit; il se rembarque et retournce en Suisse." {"Marx vidí dost nerad důstojníky ve své bandě. Důstojníci jsou v revolucích příliš nebezpeční. Vždycky je třeba mít pro ně pohotově dýku a jed! Techow, který je důstojníkem, si to bere k srdci; vsedá zase na loď a vrací se do Švýcarska." (Pozn. red.)}

Podle Edouarda Simona se chudák Techow tak hrozně polekal, když slyšel o "dýce a jedu", které prý mám pohotově, že vzal horempádem do zaječích, vsedl na loď a vrátil se do Švýcarska. Říšský fojt otiskuje místo s "dýkou a jedem" tučně, aby nahnal strachu německému šosákovi. Tento vtipálek píše však ve svých takzvaných "Studiích":

"Španělův nůž a jed se dnes rozzářily zjasněným leskem — vždyť šlo o nezávislost národa." (Citované dílo, str. 79.)

Docela mimochodem řečeno: Španělské a anglické historické prameny o období 1807-1814 už dávno vyvrátily travičské báchorky, které si vymysleli Francouzi. Ale pro hospodské žvanily existují ovšem nerušeně dál.

Dostávám se konečně k "pomluvám" v Techowově dopisu a na několika příkladech ukážu jeho historickou nezaujatost:

"Nejdříve se hovořilo o konkurenci mezi nimi a námi, mezi Švýcarskem a Londýnem… Byli prý povinni hájit práva starého Svazu, který by byl ovšem vzhledem k svému vyhraněnému postoji nemohl vedle sebe přátelsky snášet někoho jiného v téže oblasti" (tj. mezi proletáři). ("Hlavní kniha", str. 143.)

Konkurenční společnost ve Švýcarsku, o které tu Techow mluví a v jejímž zastoupení se s námi vlastně sešel, byla už zmíněná "Revoluční centralizace". Její ústřední výbor měl sídlo v Curychu, v jeho čele stál jako předseda advokát, bývalý místopředseda jednoho z trpasličích parlamentů z osmačtyřicátého roku a člen jedné z německých prozatímních vlád roku 1849 {tj. Tzschirner. (Pozn. red.)}. V červenci 1850 přišel do Curychu Dronke, kde mu jako členu londýnského "Svazu" pan advokát předložit jakousi notářskou smlouvu, aby mi ji "sdělil". Praví se v ní doslova:

"Mezi komunistickým svazem a revoluční centralizací došlo vzhledem k nutnosti sjednocení všech opravdu revolučních živlů a poté, co všichni členové revolučního ústředního výboru uznali, že příští revoluce bude mít charakter proletářské revoluce, i když se všichni nemohli bezpodmínečně přihlásit k programu vytyčenému z Londýna (k Manifestu z roku 1848), k dohodě o následujících bodech:

1. Obě strany souhlasí s tím, aby pokračovaly v práci vedle sebe — revoluční centralizace tím, že se bude snažit sjednocením všech revolučních živlů připravovat příští revoluci, londýnská společnost tím, že se bude snažit pomocí organizace převážně proletářských živlů připravovat panství proletariátu;

2. revoluční centralizace bude své agenty a emisary instruovat v tom smyslu, že při vytváření sekcí v Německu upozorní ty členy, kteří by se zdáli způsobilí ke vstupu do komunistického svazu, na existenci organizace vytvořené převážně v zájmu proletariátu;

3. a 4. že vedení pro Švýcarsko má být ponecháno jen skutečným stoupencům londýnského Manifestu v ‚revolučním ústředním výboru' a že se obě strany budon navzájem informovat."

Z tohoto dokumentu, který je dosud v mých rukou, je vidět: Nešlo o dvě tajné společnosti "v téže oblasti" (tj. mezi proletáři), nýbrž o spojenectví dvou společností v různých oblastech a s různými tendencemi. Dále je zřejmé: "Revoluční centralizace" prohlásila, že sice bude sledovat vlastní cíle, ale vedle toho je ochotna být jakousi pobočkou "Svazu komunistů".

Návrh byl zamítnut, protože jeho přijetí bylo neslučitelné se "zásadním" charakterem "Svazu".

"Pak přišel na řadu Kinkel… Na to odpověděli… Nikdy jim nešlo o lacinou popularitu, naopak! ...Co se týče Kinkela, byli by mu ze srdce přáli jeho lacinou popularitu, kdyby byl dal pokoj. Ale když uveřejnil onu rastattskou řeč v berlínské ‚Abend-Post', nebylo možné zachovat mír. Věděli prý, že se odevšad ozve pokřik; předem si jasně uvědomovali, že tím dávají v sázku existenci svého nynějšího listu" (tj. "Revue der Rheinischen Zeitung"). "Jejich obavy se také splnily. Tato historie je zničila, ztratili všechny předplatitele v Porýnské provincii a museli pak nechat list zaniknout. Ale to prý jim nevadí." (Tamtéž, str. 146-148.)

Nejprve je nutno uvést na pravou míru fakta: "Revue" tehdy ani nezanikla, neboť ještě za tři měsíce potom vyšlo nové dvojčíslo, ani jsme neztratili jediného předplatitele v Porýnské provincii, jak může dosvědčit můj starý přítel J. Weydemeyer, bývalý poručík pruského dělostřelectva, tehdy redaktor listu "Neue Deutsche Zeitung"^[421] ve Frankfurtu, protože byl tak laskav, že za nás vybíral předplatné. Ostatně Techow, který znal věci, jež jsme s Engelsem napsali, jen z doslechu, musel číst alespoň naši kritiku Kinkelovy řeči, neboť tuto kritiku sám kritizoval. K čemu tedy jeho důvěrné sdělení "milým lidem" ve Švýcarsku? Proč jim "odhalovat" to, co jsme sami odhalili veřejnosti už pět měsíců předtím? Ve zmíněné kritice se doslova praví:

"Víme předem, že vyvoláme všeobecné rozhořčení sentimentálních podvodníků a demokratických frazérů, jestliže tuto řeč ‚zajatého' Kinkela odhalíme před naší stranou. Ale to je nám úplně lhostejné. Naším úkolem je neúprosná kritika… A obhajujeme-li tento náš postoj, s potěšením se zříkáme laciné popularity v řadách demokratů. Náš útok postavení pana Kinkela nijak nezhorší: odhalíme ho pro amnestii, když potvrdíme jeho přiznání, že není mužem, za něhož ho vydávají, když prohlásíme, že je hoden nejen amnestie, ale dokonce i přijetí do pruské státní služby. Mimoto byla jeho řeč uveřejněna." ("Revue der Neuen Rheinischen Zeitung", duben 1850, str. 70, 71)^[422]

Techow říká, že "kompromitujeme" petits grands hommest {malé velikány (Pozn. red.)} revoluce. Ale toto "kompromitování" nechápe v policajtském smyslu pana Vogta. Má naopak na mysli operaci, při níž jsme ovcím, které se přestrojily do revolučních vlčích kůží, stáhli pohoršlivou slupku, a tak jsme je uchránili před osudem proslulého provençalského trubadúra, kterého roztrhali psi, protože uvěřili vlčí kůži, ve které šel na lov.

Jako příklad pohoršlivého způsobu našich útoků uvádí Techow zejména nahodilou poznámku o generálu Sigelovi v Engelsově vylíčení "Německé kampaně za říšskou ústavu". (Viz "Revue", březen 1850, str. 70-78.)^[423]

Srovnejme teď dokumentárně podloženou Engelsovu kritiku s následujícím zlomyslně plytkým žvástem, který londýnský "Emigrantský spolek", řízený Techowem, Kinkelem, Willichem, Schimmelpfennigem, Schurzem, H. B. Oppenheimem, Eduardem Meyenem atd., přibližně za rok po našem setkání s Techowem uveřejnil proti témuž generálu Sigelovi, a to z toho jediného důvodu, že se Sigel přikláněl k Rugovu "Agitačnímu spolku" místo ke Kinkelovu "Emigrantskému spolku".

3. prosince 1851 uveřejnil totiž "Baltimore Correspondent", tehdy jakýsi Kinkelův moniteur^[424], pod titulem "Agitační spolek v Londýně", následující Sigelovu charakteristiku:

"Podívejme se teď, kdo jsou tihle vydaření muži, kterým všichni ostatní připadají jako ‚nezralí politikové'. Vrchní vojevůdce Sigel. Až se někdo zeptá múzy dějin, jak se tahle učiněná nula dostala k vrchnímu velení, octne se ve větších rozpacích než se zmetkem Napoleonem. Ten je aspoň ‚strýcův synovec', ale Sigel je jen ‚bratr svého bratra'. Jeho bratr se stal populárním důstojníkem zásluhou neuctivých výroků proti vládě, ke kterým ho ponoukalo, že musel několikrát sedět za prachobyčejnou nedbalost. Mladý Sigel to považoval za dostatečný důvod, aby se v prvním zmatku revolučního pozdvižení provolal vrchním velitelem a ministrem války. Bádenské dělostřelectvo, které častokrát prokázalo své znamenitě kvality, mělo dost starších a schopných důstojníků, kterým se mladý, školácký poručík Sigel nemohl rovnat a které nemálo pobouřilo, že mají poslouchat mladého, bezvýznamného, stejně nezkušeného jako netalentovaného člověka. Ale byl tu ovšem Brentano, který byl tak slabomyslný a zrádný, že dopustil všechno, co muselo zahubit revoluci. Ano, je to směšný fakt, ale zůstává faktem, že Sigel se sám pasoval na vrchního velitele a že ho Brentano dodatečně uznal… Rozhodně stojí za povšimnutí jeden povahový rys, že Sigel nechal nejstatečnější vojáky republikánského vojska v Rastattu a Schwarzwaldu na holičkách v zoufalém beznadějném boji bez slíbených posil, zatímco sám se s epoletami a v kočáře knížete Fürstenberga projížděl po Curychu a stavěl se na odiv jako zajímavý, nešťastný vrchní velitel. To je ta známá velikost zralého politika, který se, ‚právem pyšný' na své dřívější hrdinské činy, oktrojoval podruhé za vrchního velitele v Agitačním spolku. To je ten známý velikán, ‚bratr svého bratra'."

Nezaujatost vyžaduje, abychom si na chvíli poslechli také Rugův "Agitační spolek" v osobě jeho mluvčího Tausenaua. Tausenau poznamenává v otevřeném listu "Občanu Seidenstickerovi", datovaném v Londýně 14. listopadu 1851, o "Emigrantském spolku" řízeném Kinkelem, Techowem atd., mimo jiné:

"…Vyslovuji přesvědčení, že sjednocení všech v zájmu revoluce je vlasteneckou povinností a naléhavou nutností. Německý Agitační spolek je o tom rovněž přesvědčen, což jeho členové prokázali tím, že se dlouho pokoušeli sjednotit se s Kinkelem a jeho stoupenci. Ale jakákoli základna politické spolupráce zmizela, jakmile se zdálo, že se jí dosáhlo, a po starých podvodech přicházely nové. Svévolné porušování dřívějších dohod, dílčí zájmy pod maskou smířlivosti, soustavné podvodné získávání většiny, vystupování neznámých veličin jako organizátorů a vůdců stran, pokusy naoktrojovat tajný finanční výbor a kdovíjaké ještě pletichy a úskoky, kterými nezralí politikové podle svého domnění řídili ve vyhnanství ustavičně osudy své země, zatímco už první žár revolucí by takové jalovosti přeměnil v pouhý dým… Kinkelovi stoupenci nás veřejně a oficiálně denuncovali; reakční německý tisk, pro nás nepřístupný, se hemží příspěvky nepříznivými pro nás a příznivými pro Kinkela, a nakonec odjel Kinkel do Spojených států, aby nám s pomocí takzvané německé půjčky, kterou tam uvedl do chodu, vnutil sjednocení nebo lépe řečeno podrobení a závislost, kterou má za lubem každý, kdo přijde s požadavkem sloučení stran na finančním podkladě. Kinkelův odjezd byl udržován v tak přísné tajnosti, že jsme se o tom dověděli teprve ze zpráv amerických listů o jeho příjezdu do New Yorku… Vážné revolucionáře, kteří se nepřeceňují, ale u vědomí toho, co dosud vykonali, mohou o sobě hrdě říci, že za nimi stojí přinejmenším jasně vymezená část národa, musely tyto a ještě další okolnosti přimět, aby vstoupili do spolku, který po svém způsobu usiluje podporovat zájmy revoluce."

Dále je Kinkel obviňován, že peníze, které shromáždil, mají sloužit "klice", jak "ukazuje všechno jeho počínání zde" (v Londýně) "a v Americe", a stejně i "většina ručitelů, které ustanovil sám Kinkel".

V závěru se říká:

"Neslibujeme svým přátelům, že dostanou úroky nebo že jim splatíme jejich vlastenecké dary, ale víme, že jejich důvěře učiníme zadost pozitivní" (reálnou obsluhou?) "činností a svědomitým vyúčtováním a že se jim vlast odvděčí, až jednou uveřejníme jejich jména." ("Baltimore Wecker" z 29. listopadu 1851.)

Takováhle byla "literární činnost", kterou demokratičtí hrdinové z "Agitačního spolku" a z "Emigrantského spolku", k nimž později přibyl ještě "Revoluční svaz obou světadílů" založený Göggem, vyvíjeli po tři roky v americkém německy psaném tisku. (Viz přílohu 6.)

Skandál s emigrací v americkém tisku se ostatně provalil při papírovém turnaji mezi parlamentníky Zitzem a Röslerem z Ölsu.

Ještě jeden fakt příznačný pro Techowovy "milé lidi".

Schimmelpfennig, adresát Techowova dopisu, který měl být "sdělen přátelům", založil (jak jsem se už zmínil) koncem roku 1850 s Hörfelem, Häfnerem, Göggem a ostatními (K. Schurz se k nim dostal později) takzvaný revoluční výbor v Paříži.

Před několika lety mi byl odevzdán dopis někdejšího člena tohoto výboru jednomu zdejšímu politickému emigrantovi, abych s ním naložil, jak uznám za vhodné. Dopis je dosud v mých rukou.

Píše se v něm mimo jiné:

"Celý výbor tvořili Schurz a Schimmelpfennig. Ti, které přibrali jako jakési přísedící, tu byli jen pro ozdobu. Ti dva pánové si tehdy mysleli, že svého Kinkela, kterého vysloveně využívali pro sebe, budou moci brzy pověřit řízením záležitostí v Německu. Zvláště jim byly trnem v oku Rugovy sarkasmy i Marxovo démonické řádění. Když se tihle pánové jednou sešli se svými přísedícími, vylíčili nám Marxe opravdu zajímavým způsobem a dokázali, že jsme si udělali přehnanou představu o jeho pandémonické nebezpečnosti... Schurz s Schimmelpfennigem navrhli, aby Marx byl zničen. Doporučovali, aby se k tomu použilo podezřívání a intrik, nejsprostších pomluv. Hlasovalo se o tom, návrh byl schválen a bylo o tom přijato usnesení, chcete-li tak nazvat tu dětinskou hru. Prvním krokem k provedení byla Marxova charakteristika, kterou napsal L. Häfner na základě výše zmíněného Schurzova a Schimmelpfennigova vylíčení a kterou jako fejeton uveřejnil ‚Hamburger Anzeiger' začátkem roku 1851."

Rozhodně tu je velmi nápadné spříznění volbou mezi Häfnerovým fejetonem a Techowovým dopisem, ačkoli ani jedno, ani druhé se nevyrovná Voglově "Všiviádě" ["Lausiada"]. Ať si nikdo neplete tuto Lausiadu s Camoẽsovými "Lusovci". Původní "Lousiada"je naopak hrdinsko-komický epos Petera Pindara.^[425]

V. Říšský regent a falckrabí

Vidi un col capo sì dì merda lordo,
Che non parea sʼera laico o cherco,
Quei mi sgridò: Perchè seʼtu si ingordo
Di riguardar più me che gli altri brutti?
                                                  (Dante)
{Jeden tam byl, měl hlavu samé lejno,
že nešlo poznat, zda je kněz či laik.
Ten vzkřik: Proč civíš, když je nás tu hejno,
ze všech těch umazanců nejvíc na mne?
(Dante, "Božská komedie", Peklo, 18. zpěv.)
((Pozn. red.))}

Vogt, který dostal po nose, cítí ohromnou potřebu dokázat, proč právě on přitahoval pohledy "Pekelníků" jako "bête noire" {strašák, předmět strachu a nenávisti; doslova: černé zvíře(Pozn. red.)}. Chervala a "zmařené spiknutí" na ústřední slavnosti v Lausanne je proto třeba doplnit dobrodružstvím s "prchajícím říšským regentem", které se údajně událo neméně doopravdy. Vogt, abychom nezapomněli, byl totiž kdysi guvernérem parlamentního ostrova Barataria.^[426] Vypráví:

"Začátkem roku 1850 začal vycházet Kolatschkův list ‚Deutsche Monatsschsrift'… Hned jak vyšlo první číslo, vydali Pekelníci prostřednictvím jednoho ze svých druhů, který hned potom odjel do Ameriky, pamflet nazvaný ‚Prchající říšský regent Vogt se svými nohsledy a Deutsche Monatsschsrift Adolpha Kolatschka', o němž se objevila zmínka i v ‚Allgemeine Zeitung'… Celý systém Pekelníků se znovu ukazuje v tomto pamfletu." (Tamtéž, str. 163.)

Nyní se obšírně vypráví, jak byl v uvedeném pamfletu jeden anonymní článek o Gagernovi, sepsaný profesorem Hagenem, "připsán" prchajícímu říšskému regentu Vogtovi, a to proto, že "Pekelníci věděli", že Hagen

"žil tehdy v Německu, stal se obětí represálií bádenské policie a nemohl být tehdy jmenován, neměl-li být vystaven velmi citelnému šikanování". (Str. 163.)

Schily mi píše ve svém dopise datovaném v Paříži 6. února:

"Za to, že se Greiner, který pokud vím nikdy nebyl v Ženevě, najednou ocitl pohromadě s Pekelníky, vděčí svému nekrologu na ‚prchajícího říšského regenta', za jehož autora považovali parlamentníci dʼEstera, kterého za to dali do klatby, dokud jsem jednoho Vogtova přítele a kolegu correspondendo {dopisem (Pozn. red.)} neinformoval, jak tomu doopravdy je."

Greiner byl členem prozatímní vlády ve Falci. Greinerovo panování bylo "jedna hrůza" (viz Vogtovy "Studie", str. 28), totiž pro mého přítele Engelse, kterého dal v Kirchheimu pod falešnou záminkou zatknout. Celou tu tragikomickou událost vylíčil podrobně sám Engels v "Revue der Neuen Rheinischen Zeitung" (sešit z února 1850, str. 53-55).^[427] A to je všechno, co je mi známo o panu Greinerovi. Že mě prchající říšský regent lživě zapletl do svého konfliktu s "falckrabím", ukazuje "znovu" "celý systém", podle kterého ten vynalézavec zkomponoval život a činy "Pekelníků".

Ale co mě zase udobřuje, to je ten pravý falstaffovský humor, s nímž nechává falckrabího "ihned" odcestovat do Ameriky. Falckrabí nejdříve vystřelil pamflet na "prchajícího říšského regenta" jako parthský šíp, a vzápětí obešla Greinera hrůza. Hnala ho pryč ze Švýcarska do Francie, z Francie do Anglie. Zdálo se mu, že ani Kanál ho dostatečně nechrání, a hnalo ho to dál do Liverpoolu na jeden Cunard steamer {parník Cunardovy společnosti (Pozn. red.)}, kde udýchán vykřikl na kapitána lodi: "Pryč přes Atlantik!" A "stern mariner {drsný námořník (Pozn. red.)}" odpověděl:

"Jen z moci fojta vysvobodím vás!
Leč z bouře spáru musí pomocʼ jiný"
{Friedrich Schiller, "Vilém Tell", 1. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)}

VI. Vogt a „Neue Rheinische Zeitung“

„Sîn kumbcr was manecvalt.“
{„Měl trápení všelijaké.“ ((Pozn. red.))}^[428]

Vogt sám prohlašuje, že v "Hlavní knize" mu "jde" o (tamtéž, str. 162) "vývoj jeho osobního postoje k této klice" (Marxovi a spol.). Kupodivu vypráví jen o konfliktech, které nikdy neprožil, a prožívá jen konflikty, o kterých nikdy nevyprávěl. Proti jeho mysliveckým historkám musím proto postavit kousek skutečné historie. Když člověk prolistuje ročník "Neue Rheinische Zeitung" (od 1. června 1848 do 19. května 1849), zjistí, že až najednu výjimku se Vogtovo jméno během roku 1848 nevyskytuje ani v úvodnících, ani ve zprávách dopisovatelů "Neue Rheinische Zeitung". Objevuje se jen v denních zprávách o parlamentních debatách a frankfurtský zpravodaj nikdy neopomenul, k velikému zadostiučinění pana Vogta, pokaždé svědomitě zaznamenat "potlesk", který sklidily "řeči jím samým proslovené". Viděli jsme, že frankfurtská pravice měla k dispozici spojené síly takového harlekýna, jako byl Lichnowski, a takového šaška, jako byl von Vincke, kdežto levice byla odkázána na ojedinělé šprýmy jediného Vogta. Pochopili jsme, že

                                 "that important fellow
the children's wonder - signor Punchinello"
                                  {"chlapíka tvář smělá,
   jenž děti baví - signor Pulcinella" (Pozn. red.)}

potřebuje povzbuzení, a proto jsme frankfurtského zpravodaje nijak neomezovali. Zprávy začínají mít jiný tón v druhé polovině září 1848.

Vogt, který v debatách o příměří v Malmö popichoval revolučním chvastounstvím k povstání, mařil, seč byl, v rozhodující chvíli schválení usnesení, která přijalo shromáždění lidu na Pfingstweide a s nimiž vyslovila souhlas část krajní levice.^[429] Když byl potlačen boj na barikádách, když se Frankfurt proměnil v otevřené vojenské ležení a byl vyhlášen stav obležení, tj. 19. září, vyslovil se týž Vogt pro naléhavost Zachariäova návrhu, aby byla schválena opatření dosud provedená říšskou vládou a aby byl vysloven dík říšskému vojsku. Ještě než Vogt vstoupil na tribunu, postavil se proti "naléhavosti" oněch návrhů dokonce Venedey a prohlásil, že taková diskuse a v takové chvíli je pod důstojnost shromáždění. Ale Vogt nedosahoval ani Venedeyovy úrovně. Za trest jsem do zprávy z parlamentu připojil za slovo Vogt slovo "žvanil", což byl lakonický pokyn pro frankfurtského zpravodaje.

V říjnu nato Vogt nejen neplnil svou oficiální funkci mávat šaškovskou plácačkou nad hlavami tehdy zpupné a zuřivé reakční většiny. Dokonce si ani netroufal podepsat protest, který 10. října podal Zimmermann ze Špandavy jménem asi čtyřiceti poslanců proti zákonu na ochranu Národního shromáždění^[430] . Tento zákon, jak Zimmermann správně zdůraznil, znamenal nejnestoudnější zasahování do práv lídu vydobytých březnovou revolucí — shromažďovacího práva, svobody projevu a svobody tisku. Podobný protest podal dokonce i Eisenmann. Ale Vogt nedosahoval ani Eisenmannovy úrovně. Když se potom zase naparoval při zakládání "Ústředního březnového spolku"^[431], objevuje se konečně jeho jméno v jednom článku v "Neue Rheinische Zeitung" (v čísle z 29. prosince 1848), kde je "Březnový spolek" vykreslen jako "bezděčný nástroj kontrarevoluce", kde je kriticky rozpitván jeho program a Vogt je vylíčen jako jedna polovina dvojité figury, jejíž druhou polovinu tvoří Vincke. Víc než o deset let později poznali oba "ministři budoucnosti", že patří jeden k druhému, a za heslo své jednoty si zvolili rozdělení Německa.

Že jsme "Březnový spolek" pochopili správně, to ukázal nejen jeho pozdější "vývoj". Heidelberský "Svaz lidu", vratislavský "Demokratický spolek", jenský "Demokratický spolek" atd. opovržlivě odmítly jeho dotěrné námluvy, a ti členové krajní levice, kteří se k němu připojili, potvrdili prohlášením o svém vystoupení z 20. dubna 1849 naši kritiku z 29. prosince 1848. Ale Vogt v tiché velkodušnosti nám oplatil za zlé dobrým, jak objasní následující citát:

"‚Neue Rheinische Zeitung', čís. 243, Kolín 10. března 1849, ‚Frankfurtský takzvaný Březnový spolek' takzvaného ‚říšského shromáždění' si troufal zaslat nám tento litografovaný dopis:

‚Březnový spolek se usnesl, že sestaví seznam všech novin, které nám dávají k dispozici své stránky, a rozešle jej všem spolkům, s nimiž jsme ve spojení, $ doporučením, aby se snažily získat uvedeným listům přednost při zadávání případných inzerátů. Zasíláme Vám tento seznam, přičemž Vás jistě nemusíme upozorňovat na důležitost placených oznámení v novinách jako hlavního zdroje příjmů celého podniku… Frankfurt, koncem února 1849.

Předsednictvo Ústředního březnového spolku'

V přiloženém seznamu listů, které daly své stránky k dispozici Březnovému spolku a kterým mají stoupenci Březnového spolku přednostně zadávat ‚případné inzeráty', je uvedena také ‚Neue Rheinische Zeitung', která je ještě k tomu označena čestnou hvězdičkou. Prohlašujeme tímto… že jsme stránky svého listu nikdy nedali k dispozici takzvanému Březnovému spolku... Jestliže tedy Březnový spolek ve svém litografovaném seznamu novin, které mu skutečně daly k dispozici své stránky, uvádí jako jeden ze svých orgánů i náš list, pak je to prostě pomluva ‚Neue Rheinische Zeitung' a nejapné vychloubání Březnového spolku...

Na špinavou poznámku zištného, konkurencí štvaného vlastence o důležitosti placených oznámení v novinách jako zdroje příjmů celého podniku ovšem vůbec neodpovídáme. ‚Neue Rheinische Zeitung' se vždy lišila od patriotů kromě jiného také tím, že nikdy nepohlížela na politické hnutí jako na pole vhodné pro podnikavce anebo jako na zdroj příjmů."^[432]

Zanedlouho po tomto drsném odmítnutí zdroje příjmů, který nám nabízeli Vogt a spol., se na jedné schůzi Ústředního komerčního spolku {Slovní hříčka: "Zentral-Märzverein" — "Ústřední březnový spolek", "Zentral-Kommerzverein" — "Ústřední komerční spolek". (Pozn. red.)} mluvilo se slzami v očích o "Neue Rheinische Zeitung" jako o typické ukázce "pravé německé rozervanosti". V závěru naší odpovědi na tuto jeremiádu ("Neue Rheinische Zeitung", čís. 248) je Vogt charakterizován jako hospodský agitátor provinčního universitního městečka a nepodařený říšský Barrot.^[433] Tehdy sice (15. března) nebyl v otázce císaře ještě dost honěný. Jenže nám už bylo jednou provždy jasné, co je pan Vogt zač, a proto jsme na jeho budoucí zradu, kterou si sám ještě jasně neuvědomoval, mohli pohlížet jako na hotovou věc.

Od té chvíle jsme ostatně Vogta a spol. přenechali péči mladého, stejně duchaplného jako smělého Schlöfffela, který přijel začátkem března z Uher do Frankfurtu a od té doby nás informoval o bouřích v říšském žabím močále.

Zatím klesl Vogt tak hluboko — sám ovšem k tomuto úpadku přispěl víc než "Neue Rheinische Zeitung" — že si dokonce i Bassermann dodal odvahy a pranýřoval ho na zasedání z 25. dubna 1849 jako "apostatu a renegáta".

Jeden z redaktorů "Neue Rheinische Zeitung", B. Engels, musel pro svou účast na elberfeldském povstání uprchnout,^[434] a já sám jsem byl brzy nato vyhnán z Pruska, když opětovné pokusy umlčet mě pomocí procesů ztroskotaly na porotách a když orgán ministerstva státního převratu^[435], "Neue Preussisehe Zeitung" {Viz poznámka [394]. (Pozn. red.)}, znovu a znovu denuncoval "nebetyčnou drzost {V originále: "Chimborasso-Frechheit", tj. drzost převyšující Chimborazo. Chimborazo je jeden z nejvyšších vrcholů pohoří Kordillery v Jižní Ainerice. (Pozn. čes. red.)}, proti níž bledne i ‚Moniteur' z roku 1793" (viz "Neue Rheinische Zeitung", čís. 299).^[436] Taková "nebetyčná drzost" byla na místě v pruském pevnostním městě a v době, kdy se vítězná kontrarevoluce snažila imponovat nestoudnou brutalitou.

Dne 19. května 1849 vyšlo poslední číslo "Neue Rheinische Zeitung" (rudé číslo). Dokud "Neue Rheinische Zeitung" existovala, Vogt trpěl a mlčel. Pokud se někdo z parlamentníků vůbec ozval, vždycky se to stalo skromně, asi takto:

"Vážený pane! Necením si proto o nic méně ostré kritiky Vašeho listu, neboť bdí stejní přísní nade všemi stranami a nade všemi osobami." (Viz čís. 219 z 11. února 1849, Wescndonckův protest.)

Za týden po zániku "Neue Rheinische Zeitung" si Vogt konečně pomyslel, že může pod pláštíkem parlamentní nedotknutelnosti popadnout za pačesy dlouho ždanou příležitost a "látku" dlouho hromaděnou v hloubi srdce proměnit v "sílu" {Viz poznámka [391]. (Pozn. red.)}. Jeden z redaktorů "Neue Rheinische Zeitung", Wilhelm Wolff, vstoupil totiž jako náhradník za jednoho slezského člena parlamentu, který se znemožnil, do frankfurtského shromáždění "zachváceného pokročilým rozkladem".

Abychom porozuměli následující scéně na zasedání parlamentu z 26. května 1849, musíme si připomenout, že tehdy už bylo potlačeno povstání v Drážďanech i všechna dílčí hnutí v Porýnské provincii, že se chystala říšská intervence v Bádensku a ve Falci, že hlavní ruská armáda pochodovala do Uher, konečně že říšská vláda prostě zrušila všechna usnesení přijatá shromážděním. Na pořadu dne byla dvě "Provolání k německému lidu", první redigované Uhlandem a navržené většinou, druhé navržené členy Výboru třiceti, kteří patřili k centru.^[437] Předsedal Reh z Darmstadtu, který pak vzal do zaječích {V originále slovní hříčka s vlastním jménem Reh (též srna); "srna, která se pak stala zajícem". (Pozn. red.)} a rovněž se "odpoutal" od shromáždění zachváceného "úplným rozkladem". Cituji podle oficiálního stenografického zápisu čís. 229, 228. Zasedání v chrámu svatého Pavla.^[438]

Wolff z Vratislavi:

"Pánové! Přihlásil jsem se do diskuse proti Provolání k německému lidu, proti provolání, které sestavila většina a které tu bylo přečteno, protože se domnívám, že vůbec neodpovídá nynějším poměrům, protože je pokládám za příliš slabé, vhodné jen k tomu, aby vyšlo jako novinový článek v těch denících, které zastupují stranu, z níž toto provolání vzešlo, ale ne za nějaké provolání k německému lidu. A protože tu bylo přečteno ještě druhé provolání, poznamenávám jen mimochodem, že proti tomuto provolání bych protestoval ještě mnohem víc, a to z důvodů, které tu nemusím uvádět." (Hlas z centra: Pročpak ne?) "Mluvím jen o provolání většiny, to je ovšem tak umírněné, že by proti němu nemohl mnoho namítat ani pan Buss, a to je jistě to nejhorší doporučení, jaké může nějaké provolání dostat. Ne, pánové, chcete-li mít na lid nějaký vliv nebo aspoň trochu vlivu, nesmíte k němu mluvit takovým způsobem, jak se mluví v tomto provolání; nesmíte mluvit o zákonnosti, o půdě zákona apod., nýbrž o nezákonnosti, a to zrovna tak, jako vlády, jako Rusové, a když mluvím o Rusech, mám na mysli Prusy, Rakušany, Bavory, Hanoveřany." (Neklid a smích.) "Ty všechny je možno shrnout pod společným jménem Rusové." (Velké veselí.) "Ano, pánové, také v tomto shromáždění jsou zastoupeni Rusové. Musíte jim říci: ‚Tak jako vy se stavíte na stanovisko zákona, tak se na ně stavíme i my.' Je to stanovisko násilí, a vysvětlete v závorkách zákonnost v tom smyslu, že budete ruským kanonům čelit násilím, dobře organizovanými útočnými kolonami. Je-li vůbec třeba vydat nějaké provolání, pak vydejte takové, v němž hned na začátku prohlásíte, že první zrádce lidu, říšský správce {tj. arcivévoda Jan. (Pozn. red.)}, je postaven mimo zákon." (Výkřik: K pořádku! - živý potlesk z galerií.) "A zrovna tak všichni ministři." (Znovu se vzmáhá neklid.) "Ó, nedám se rušit; je to první zrádce lidu."

Předseda: "Myslím, že pan Wolff překročil a porušil jakýkoli ohled. Před touto sněmovnou nemůže nazývat arcivévodu-říšského správce zrádcem lidu, a proto ho musím volat k pořádku. Zároveň naposledy vyzývám obecenstvo na galeriích, aby se neúčastnilo rozpravy tak, jak se to právě stalo."

Wolff: "Za svou osobu přijímám výzvu k pořádku a prohlašuji, že jsem chtěl porušit pořádek a že on a jeho ministři jsou zrádci." (Ze všech stran sněmovny volání: K pořádku? To je hulvátství!)

Předseda: "Musím vám odejmout slovo."

Wolff: "Dobrá, protestuji; chtěl jsem tu mluvit jménem lidu, a povědět, jak se mezi lidem smýšlí. Protestuji proti jakémukoli provolání, které je sepsáno v tomto smyslu." (Veliké rozčilení.)

Předseda: "Pánové, dejte mi, prosím, na chvíli slovo. Pánové, případ, k němuž právě došlo, je, to mohu říci, první od chvíle, co tento parlament zasedá." (Vskutku to byl první a jediný případ v tomto debatním klubu.) "Ještě žádný řečník tu neprohlásil, že chtěl záměrně porušit pořádek, základnu této sněmovny." (Schlöffel řekl při podobné výzvě k pořádku na zasedání z 25. dubna: "Přijímám rád výzvu k pořádku, a to tím spíš, protože doufám, že brzy nadejde doba, kdy bude voláno k pořádku toto shromáždění.")

"Pánové, s hlubokou lítostí musím konstatovat, že pan Wolff, který se sotva stal členem této sněmovny, debutuje tímto způsobem" (Reh sena to dívá z teatrálního hlediska). "Pánové! Vyzval jsem ho k pořádku proto, že si dovolil tak hrubě porušit ůctu a ohled, jímž jsme povinni osobě říšského správce."

Zasedání pak pokračuje. Hagen a Zachariä pronášejí dlouhé řeči, jeden pro provolání většiny, druhý proti němu. Konečně povstává

Vogt z Giessenu: "Pánové! Dovolte mi několik slov, nechci vás unavovat. že parlament už není takový, jaký se sešel loni, pánové, to je naprosto správné a děkujeme nebi" ("slepě věřící" Vogt děkuje nebi!) "za to, že jest takovým učiněn" (zajisté, jest učiněn!) "a že ti, kdo už nad svým lidem zoufali a kdo v rozhodující chvíli zradili věc lidu, se od shromáždění odloučili! Pánové, hlásil jsem se o slovo" (dosavadní děkovná modlitba byla tedy jen tlach), "abych obhájil křišťálově čirý proud, který vytryskl z básníkovy duše" (Vogt začíná myslet na duši) "do tohoto provolání" (obhajoba proudu), "proti nedůstojné špíně, kterou do něho někteří házeli nebo jí mrštili proti němu" (vždyť provoláni už zhltlo proud), "abych obhájil tato slova" (proud se proměňuje, jako všechno ostatní u Vogta, ve slova) "proti blátu, které bylo nahromaděno v tomto posledním hnutí a hrozí tam všechno zaplavit a pošpinit. Ano, pánové! To" (totiž bláto) "je bláto a je to špína" (bláto je špína!), "kterou se tímto způsobem" (jakým způsobem?) "hází po všem, co je možné považovat jen za čisté, a vyslovuji nejhlubší rozhořčení" (Vogt v nejhlubším rozhořčení, quel tableau! {jaký to obraz, jaká podívaná! (Pozn. red.)}) "nad tím, že se něco takového" (co?) "mohlo stát."

A to, co mluví, je - bláto.^[439]

Wolff se ani slovem nezmínil, že provolání redigoval Uhland. Byl, jak předseda několikrát prohlásil, volán k pořádku, vyvolal celou tu bouři proto, že prohlásil říšského správce a všechny jeho ministry za zrádce lidu a vyzval parlament, aby je za zrádce lidu rovněž prohlásil. Ale "arcivévoda-říšský správce", ten "opotřebovaný Habsburk" (Vogtovy "Studie", str. 28) a "všichni jeho ministři" jsou pro Vogta "všechno, co je možné považovat jen za čisté". Pěl s Waltrem von der Vogelweide:

des fürsten milte ûz ôsterrîche
fröit dem süezen rëgen gelîche
beidiu liute und ouch daz lant."
{"Z štědrosti knížete rakouského
tak jako z deštíčku líbezného
se těší stejně lid i zem."           (Pozn. red.)}

Cožpak Vogt už tehdy udržoval s arcivévodou Janem "vědecké styky", k nimž se později přiznal? (Viz "Hlavní knihu", str, 25, dokumenty.)

O deset let později prohlásil týž Vogt ve "Studiích", str. 27-28.

"Tolik je alespoň jisté, že Národní shromážděni ve Francii a jeho vůdci kdysi zrovna tak podceňovali schopnosti Ludvíka Napoleona, jako vůdci frankfurtského Národního shromáždění schopnosti arcivévody Jana, a že každý z těchto dvou chytráků se ve své oblasti postaral, aby ti, kdo ho podceňovali, vrchovatě pykali za spáchané chyby. Nechceme tím ani v nejmenším stavět oba do jedné řady. Strašná bezohlednost atd. atd. (Ludvíka Bonaparta). — To všechno ukazuje, že daleko převyšuje už starého a opotřebovaného Habsburka."

Ještě na témž zasedání vyzval Wolff prostřednictvím poslance Würtha ze Sigmaringen Vogta na souboj na pistole, a když se řečený Vogt rozhodl, že svou kůži zachová říši {Kobes I. vypráví ve zmíněném pamfletu od Jakoba Venedeye: "Když Karl Vogt na zasedání, na němž Gagern objal Gabriela Riessera po jeho řeči o císaři, ...objal... v chrámu svatého Pavla s posměšným patosem a s halasným křikem poslance Zimmermanna, zavolal jsem na něho: ‚Nech těch klukovin.' Protože si Vogt myslel, že mě musí urazit nějakou vyzývavou nadávkou, a když jsem za to od něho osobně žádal zadostiučinění, dodal si nakonec, když už jeden přítel dlouho chodil od jednoho k druhému a vyjednával, odvahy a tu urážku odvolal." (Tamtéž, str. 21, 22.) (Marxova poznámka.) } vyhrožoval mu, že ho zpráská. Ale když Wolf, vycházeje z chrámu svatého Pavla, viděl Karla Smělého, jak se vede s dvěma dámami, hlasitě se rozesmál a přenechal ho jeho osudu. Ačkoli je to vlk, jehož zuby i srdce jsou vlčí, {Opět slovní hříčka se jménem Wolff, které znamená "vlk". (Pozn. red.)} je Wolff přece jen učiněný beránek pokud jde o krásné pohlaví. Pomstil se mu, a to velmi nevinně, jedině tím, že napsal článek do "Revue der Neuen Rheinischen Zeitung" (číslo z dubna 1850, str. 73) nazvaný "Dodatečné poznámky z říše", kde se píše o bývalém říšském regentovi:

"V těchto kritických dnech měli v Ústředním březnovém spolku náramně napilno. Už předtím, než odtáhli z Frankfurtu, volali k březnovým spolkům a k německému lidu v jednom proslovu: ‚Spoluobčané! Jedenáctá hodina udeřila!' Aby si opatřili lidové vojsko, vydali pak ze Stuttgartu nové provolání k ‚německému lidu', a vida, ručička na ústředních březnových hodinách stála ještě na starém místě, anebo z nich byla vylomena dvanáctka, jako u hodin na freiburské katedrále. Zkrátka a dobře, v provolání se zase říká: ‚Spoluobčané! Jedenáctá hodina udeřila!' Ó, kéž by už dříve a aspoň tehdy, když ústřední březnový hrdina Karl Vogt pochovával v Norimberku {Vogt později ospravedlňoval svůj norimberský hrdinský čin slovy: "Chyběly mu prý záruky pro jeho osobní bezpečnost." (Marxova poznámka.) } francouzskou revoluc^[440]i k vlastnímu uspokojení i k radosti vzdychalů^[441], kteří ho oslavovali, kéž by tehdy byla udeřila na vaše hlavy a zároveň skrze ně… Ve vládní budově ve Freiburgu si regentství zřídilo kanceláře. Regent Karl Vogt, zároveň ministr zahraničních věcí a držitel mnoha jiných ministerstev, vzal si i zde co nejhorlivěji k srdci blaho německého lidu. Po dlouhém študýrování ve dne v noci zplodil docela aktuální vynález, ‚pasy říšského regentství'. Pasy byly jednoduché, pěkně litografované a zdarma k dostání, kolik si jich jen srdce přálo. Měly jen tu chybičku, že měly platnost a byly uznávány jen ve Vogtově kanceláři. Možná, že některý exemplář se později octne ve sbírce kuriozit nějakého Angličana."

Wolff se neřídil podle Greinerova vzoru. Místo aby "ihned potom, jak vyšla" "Revue", "odjel do Ameriky", vyčkával ještě celý rok ve Švýcarsku pomsty zemského fojta.

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

395 Arcades ambo (dva Arkáďané) - dva povedení přátelé, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet - ze 7. eklogy Publia Vergilia Marona. Výraz se stal okřídleným úslovím, použil ho také Byron v eposu "Don Juan", IV. zpěv, 93. sloka: " ‚arcades ambo', id est - všiví oba".

396 Jde o knihu: "Die Kommunisten in der Schweiz nach den bei Weitling vorgefundenen Papieren. Wörtlicher Abdruck des Kommissionalberichtes an die H. Regierung des Standes in Zürich" ["Komunisté ve Švýcarsku podle dokumentů nalezených u Weitlinga. Doslovný přetisk zprávy komise vládě kantonu Curych"], Curych 1843; autorem zprávy byl Johann Kaspar Bluntschli.

397 Bruselský Německý dělnický vzděldvací spolek (též Německý dělnický spolek) založili koncem srpna 1847 Marx a Engels s cílem politicky vychovávat německé dělníky žijící v Belgii a propagovat mezi nimi myšlenky vědeckého komunismu. Pod vedením Marxe, Engelse a jejich spolubojovníků se tento spolek stal legálním centrem sjednocujícím německé revoluční proletáře v Belgii a udržoval přímé spojení s flámskými a valonskými dělnickými kluby. Nejlepší členové spolku vstoupili do bruselské obce Svazu komunistů. Po únorové buržoazní revoluci z roku 1848 ve Francii byla činnost spolku zmařena, protože belgická policie zatýkala jeho členy a vypovídala je ze země.

398 Sonderbund (Odštěpený svaz) — obdobně podle Sonderbundu, separátního spolku švýcarských reakčních katolických kantonů ve čtyřicátých letech 19. století; Marx a Engels tak ironicky nazývají sektářskou a dobrodružnou Willichovou a Schapperovu frakci, která se po l5. září 1850 odštěpila od Svazu komunistů a ustavila se jako samostatná organizace s vlastním ústředním výborem.

399 Německý spolek, který byl vytvořen podle Spolkové listiny podepsané na vídeňském kongresu, zahrnoval zprvu 35, později 28 knížectví a čtyři svobodná města a existoval do roku 1866. Udržoval feudální roztříštěnost Německa a bránil vytvoření ústřední vlády.

Po porážce revoluce z let 1848-1849 vzplanul mezi Pruskem a Rakouskem boj o hegemonii v Německu. Rakousko se pokoušelo obnovit Německý spolek, který se za revoluce fakticky rozpadl; Prusko se zase snažilo upevnit své vedoucí postavení vytvořením spolku německých států pod svou záštitou. Na podzim 1850 se boj mezi Rakouskem a Pruskem zostřil. Způsobil to konflikt, který mezi nimi vznikl kvůli Hesensku-Kaselsku. Revoluční hnutí v Hesensku-Kaselsku poskytlo Rakousku i Prusku záminku k vměšování do vnitřních záležitostí této země, přičemž se obě strany snažily potlačit revoluční hnutí. Jako odpověď na to, že do Hesenska-Kaselska vstoupilo rakouské vojsko, vyhlásilo Prusko mobilizaci a samo tam své vojsko poslalo také. Na nátlak cara Mikuláše I. však Prusko Rakousku bez většího odporu ustoupilo.

400 Spolkový sněm, ústřední orgán Německého spolku, se skládal ze zástupců německých států a zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem za stálého předsednictví Rakouska. Byl nástrojem reakční politiky německých vlád.

401 "Třetí mezinárodní přehled", který tu Marx cituje, byl uveřejněn v "Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue", čís. 5-6 z roku 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).

"Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue" ["Nové porýnské noviny. Politicko-ekonomická revue") — časopis, který Marx a Engels založili v prosinci 1849 a vydávali do listopadu 1850. Časopis byl teoretickým a politickým orgánem Svazu komunistů, pokračováním novin "Neue Rheinische Zeitung", kterě Marx a Engels vydávali za revoluce z let 1848-1849. Od března do listopadu 1850 vyšlo celkem 6 čísel revue, z toho jedno dvojčíslo (5-6). Časopis byl redigován v Londýně a tištěn v Hamburku. Na obálce byl uveden New York, protože Marx a Engels počítali s jeho rozšířením mezi německými emigranty v Americe. Převážnou většinu příspěvků (články, přehledy a recenze) napsali Marx a Engels, kteří také získali za spolupracovníky své stoupence Wilhelma Wolffa, Josepha Weydemeyera a Georga Eccaria. Z prací zakladatelů marxismu tu byly otištěny Marxovy "Třídní boje ve Francii 1848-1850", Engelsova "Německá kampaň za říšskou ústavu" a "Německá selská válka" aj. Ve většině těchto prací hodnotí autoři výsledky revoluce z let 1848-1849 a rozpracovávají teorii a taktiku revoluční proletářské strany. Časopis přestal vycházet, protože byl v Německu neustále pronásledován a také pro nedostatek finančních prostředků.

402 Zmíněná schůze ústředního výboru Svazu komunistů se konala v posledních dnech srpna 1850.

403 Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde.

404 Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde.

405 V Marxově pamfletu "Rytíř šlechetného vědomí", v němž je tento dopis otištěn celý, je datován 22. listopadu (viz Marx-Engels, Spisy 9, zde). Originál dopisu se nezachoval.

406 Žabomyší vojna - narážka na starořeckou komickou báseň neznámého autora "Válka žab a myší" ("Batrachomyomachia"), která je parodií na Homérovu Iliadu a byla dříve mylně připisována Homérovi.

407 Podrobnou charakteristiku Agitačního spolku a Klubu emigrace (zde jej Marx nazývá Emigrantský spolek) a vzájemných vztahů mezi těmito dvěma maloburžoazními emigrantskými organizacemi podali Marx a Engels v pamfletu "Velikáni emigrace" (viz Marx-Engels, Spisy 8‚ zde).

408 Falanstéry se nazývaly socialistické kolonie, které založil Fourier.
            Home-colonies (koloniemi ve vlastní zemi) nazývá Owen své vzorné komunistické společnosti.
            Ikarií nazýval Cabet svou utopickou zemi a později svou komunistickou kolonii v Americe.

409 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde. Marx zde a dále cituje první německé vydání "Manifestu Komunistické strany", které vyšlo v Londýně v únoru 1848.

410 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde.

411 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde.

412 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde.

413 Marx cituje své dílo "Třídní boje ve Francii 1848-1850" (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).

414 Viz Marx-Engels, Spisy 7, zde.

415 Viz Marx-Engels, Spisy 2, zde.

416 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde.

417 Marx cituje svou řeč na procesu proti Porýnskému krajskému výboru demokratů (viz Marx-Engels, Spisy 6, zde).

Proces proti Porýnskému krajskému výboru demokratů se konal 8. února 1849. Před porotu v Kolíně nad Rýnem byli postaveni Marx, Karl Schapper a advokát Schneider II.; byli obviněni z podněcování ke vzpouře na základě provolání tohoto výboru z 18. listopadu 1848 o odepření dani jako prostředku k mobilizaci mas do boje proti nástupu kontrarevoluce v Prusku (viz Marx-Engels, Spisy 6, zde. Porota obžalované osvobodila. Protokoly tohoto procesu byly otištěny v "Neue Rheinische Zeitung", čís. 226, 231, 232 a 233 z 19., 25., 27. a 28. února 1849 a byly také vydány v brožuře "Zwei politische Prozesse. Verhandelt vor den Februar-Assisen zu Köln 1849" ["Dva politické procesy projednávané před kolínskou porotou v únoru 1849"], Kolĺn nad Rýnem 1849. Nákladem vydavatelství "Neue Rheiniscbe Zeitung".

418 Citováno z Marxovy a Engelsovy stati "První mezinárodní přehled" (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).

419 Citováno z Marxovy a Engelsovy stati "Třetí mezinárodní přehled" (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).

420 Viz Marx-Engels, Spisy 7, zde.

421 "Neue Deutsche Zeitung" ["Nové německé noviny"] — demokratický deník, vydávaný od 1. července 1848 do 1. dubna 1849 v Darmstadtu a pak až do zákazu ze 14. prosince 1850 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jedním z redaktorů listu byl významný pracovník německého dělnického hnutí a člen Svazu komunistů Joseph Weydemeyer.

422 Citát z Marxova a Engelsova článku "Gottfried Kinkel" (viz Marx - Engels, Spisy 7).

Marxův a Engelsův článek reagoval na nedůstojné chování maloburžoazního demokrata Gottfrieda Kinkela před soudem v Rastattu, před nějž byl postaven za účast v tažení za říšskou ústavu. V řeči, kterou Kinkel pronesl 4. srpna 1849 na svou obhajobu, se snažil popřít svou účast v revolučním hnutí a velebil hohenzollernskou dynastii.

423 Viz Marx-Engels, Spisy 7, zde.

424 Marx ironicky srovnává Kinkelův list "Der Deutsche Correspondent" ["Německý dopisovatel"] s francouzským vládním listem "Moniteur".

"Moniteur" - zkrácený název francouzského deníku "Le Moniteur universel" ["Všeobecný zpravodaj"], který vycházel v Paříži od roku 1789 do roku 1901; v letech 1799-1814 a 1816-1868 byl oficiálním vládním orgánem.

425 Ironická slovní hříčka. "Os Lusiadas" ["Lusovci"] je epická báseň Luíse Camoẽse, významného portugalského renesančního básníka. — "The Lousiad" ("Všiviáda" — od anglického slova "louse" — "veš") je název satirické básně anglického básníka z konce 18. století Petera Pindara. — Analogicky podle této básně dává Marx Vogtově brožuře "Můj proces proti ‚Allgemeine Zeitung" výsměšný název "Lausiade", odvozený od podobně znějícího německého slova "Laus" - "veš".

426 Marx se vysmívá iluzorní moci, kterou měl Vogt jako říšský regent (viz poznámku [376]), a srovnává jeho situaci s postavením Sancha Panzy jako vladaře neexistujícího ostrova Baratarie v Cervantesově románu "Don Quijote".

427 Viz Engelsovu práci "Německá kampaň za říšskou ústavu" (Marx-Engels, Spisy 7).

428 Bonerius (Boner, Ulrich), "Der Edel Stein" ["Drahokam"], 1461, první německá tištěná sbírka bajek.

429 26. srpna bylo po delším vyjednávání uzavřeno mezi Dánskem a Pruskem, které se šlesvicko-holštýnské války zúčastnilo jen formálně, na 7 měsíců příměří v Malmö (Švédsko). Smlouvou bylo stanoveno, že Prusko a Dánsko jmenují ve Šlesviku-Holštýně prozatímní vládu a že šlesvická vojska budou oddělena od holštýnských. Podmínkami příměří byly ve Šlesviku-Holštýně anulovány revoluční demokratické vymoženosti a nad oběma vévodstvími fakticky zachováno dánské panství. Tím Prusko zmařilo záměry Německého spolku, jehož jménem byla válka vedena. Přesto však 16. září 1848 po počátečním váhání frankfurtské Národní shromáždění většinou 21 hlasů ratifikovalo toto příměří přes odpor demokratických sil v Německu, které byly pro pokračování v revoluční válce proti Dánsku, neboť v ní viděly součást boje německého národa za sjednocení Německa. Rozhodnutí frankfurtského shromáždění vyvolalo obrovské pobouření v německých demokratických kruzích. 17. záři 1848 se konalo v severovýchodním předměstí Frankfurtu nad Mohanem na louce Pfingstweide masové lidové shromáždění, které přijalo rezoluci požadující, aby poslanci, kteří hlasovali pro ratifikaci příměří v Malmö, byli obžalováni z vlastizrady a aby levice vystoupila z Národního shromáždění. Zatímco řada představitelů krajní levice souhlasila s požadavky lidového shromáždění na Pfingstweide, postavil se Karl Vogt proti tomu, aby byly přijaty. Lidové hnutí vyvolané ratifikaci přiměří, přerostlo 18. září ve Frankfurtu nad Mohanem v povstání, jež bylo pruskými a rakouskými vládními vojsky krutě potlačeno.

430 Tím se míní "zákon na ochranu ústavodárného Národního shromáždění a úředníků ústřední moci", schválený frankfurtským Národním shromážděním 9. října 1848, podle něhož se urážka poslanců Národního shromáždění nebo představitelů ústřední moci (říšský správce, jeho ministři a úředníci) trestala vězením. Tento zákon byl jedním z protilidových represívních opatření, která byla schválena po zářijovém povstání ve Frankfurtu většinou Národního shromáždění a říšskou vládou.

431 Ústřední březnový spolek ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho pobočky v různých německých městech založili koncem listopadu 1848 poslanci levého křídla frankfurtského Národního shromáždění. Spolky prohlašovaly za svůj cíl ochranu vymoženosti březnové revoluce z roku 1848 v Německu. Vůdci "Březnových spolků" byli maloburžoazní demokraté jako Fröbel, Simon, Ruge, Vogt aj. Marx a Engels už od prosince 1848 pranýřovali v "Neue Rheinische Zeitung" polovičatou, nerozhodnou politiku vůdců maloburžoazní demokracie, kteří stáli v čele spolků, a ukazovali, že tato politika žene vodu na mlýn nepřátelům revoluce.

432 Citát z Marxova článku "Březnový spolek" (viz Marx-Engels, Spisy 6).

433 Viz Marxův článek "Frankfurtský Březnový spolek a ‚Neue Rheinische Zeitung'" (Marx-Engels, Spisy 6).

434 Viz Engelsovy práce "Elberfeld" (Marx-Engels, Spisy 6) a "Německá kampaň za říšskou ústavu" (Marx-Engels, Spisy 7).

435 Jde o státní převrat v Prusku v listopadu a počátkem prosince 1848, který dovršil vítězství kontrarevolučních sil. Výsledkem státního převratu bylo vytvoření krajně reakční Brandenburgovy a Manteuffelovy vlády a rozehnání Národního shromáždění.

436 Viz článek "Kreuz-Zeitung" (Marx-Engels, Spisy 6).

437 Provolání "Německé Národní shromáždění německému lidu", které sestavil básník Uhland jménem umírněných demokratů, bylo výrazem snahy o sblížení jejich politické linie s linií liberální buržoazie. Provolání neobsahovalo žádný konkrétní návrh akčního programu a omezovalo se jen na bezmocnou výzvu k německému lidu, aby podporoval zavedení říšské ústavy.

Druhé provolání, vydané "Výborem třiceti", obsahovalo stejně neplodnou výzvu, aby vojáci těch německých států, které neuznávaly Národní shromáždění a jeho usnesení, přísahali na říšskou ústavu.

Výbor třiceti vytvořilo frankfurtské Národní shromáždění 11. dubna 1849. Úkolem výboru bylo připravit opatření, jimiž měla být uvedena v život říšská ústava, když pruský král Bedřich Vilém IV. zaujal nejasné stanovisko k nabídce Národního shromáždění, aby přijal císařskou korunu. Bedřich Vilém IV. nejprve vázal svůj souhlas na to, jaké stanovisko zaujmou panovníci ostatních německých států, a 28. dubna 1849 prohlásil, že říšskou ústavu odmítá a že císařskou korunu nepřijme

438 V uvedeném článku stejně jako v dalších článcích o debatách ve frankfurtském Národním shromáždění používali Marx a Engels stenograuických zápisů, které pak vyšly knižně s názvem "Stenographischer Bericht über die Verhandlungen der deutschen constituierenden Nationalversammlung zu Frankfurt am Main" ["Stenografický záznam o jednáních německého Ústavodárného národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem"], Frankfurt nad Mohanem 1848-1849.

439 Parafrázované místo z básně Ludwiga Uhlanda "Pěvcova kletba" ("Des Sängers Fluch").

440 V prvních květnových dnech roku 1849 vzplanulo v bavorském městě Norimberku masové lidové hnutí na protest proti tomu, že bavorská vláda odmítla říšskou ústavu. Hnutí vyvrcholilo obrovským táborem lidu v Norimberku 13. května 1849, jehož se zúčastnilo na 50 000 lidí. Karl Vogt, který byl na shromáždění přítomen, se snažil pod rouškou pseudorevolučních frází přimět lid, aby upustil od rozhodných akcí proti vládě. Vogtovo zrádcovské jednání a kolísavost demokratů, kteří hnutí vedli, způsobily, že hnutí bylo poraženo.

441 Vzdychaly (Heuler) nazývali v letech 1848-1849 demokratičtí republikáni v Německu buržoazní konstitucionalisty; ti jim zase na oplátku říkali rýpalové (Wühler).

---

Pan Vogt — III. Záležitosti policajtské
Obsah 14. dílu Sebraných spisů M-E
Pan Vogt — VII. Augsburská kampaň