Karel Marx
{539} Z rukopisné pozůstalosti Karla Marxe
(17. díl Spisů)
| Napsal K. Marx v dubnu-květnu 1871 V plném znění poprvé otištěno anglicky a rusky v "Archiv Marxa i Engelsa", sv. III (VIII), 1934 |
Podle textu rukopisu Přeloženo z angličtiny |
{541} Náčrty k "Občanské válce ve Francii"[399]
{543} První náčrt k "Občanské válce ve Francii"
Vláda obrany
Čtyři měsíce po začátku války, když vláda obrany navnadila pařížskou národní gardu tím, že jí dovolila, aby ukázala svou bojeschopnost u Buzenvalu[136], došla vláda k názoru, že nastal vhodný okamžik, aby připravila Paříž na kapitulaci. Na shromáždění pařížských mairů o otázce kapitulace odhalil Trochu v přítomnosti a s podporou Jules Favra a některých jiných svých kolegů konečně svůj "plán". Řekl doslova toto :
"První otázka, kterou mi položili moji kolegové večer 4. září, zněla: má Paříž nějaké vyhlídky, že úspěšně vydrží obležení pruskou armádou? Neváhal jsem odpovědět na to záporně. Někteří z přítomných zde kolegů mohou potvrdit pravdivost mých slov, jakož i to, že jsem setrval na svém miněni. Řekl jsem jim totéž, co říkám nyní vám; za dané situace by byl pokus udržet Paříž proti pruskému obležení šílenstvím. Ovšem - dodal jsem - snad hrdinným šílenstvím, ale ničím víc... Události potvrdily mou předpověď."[309]
Trochuho plán záležel tedy od prvního dne, kdy byla vyhlášena republika, v kapitulaci Paříže a Francie. Byl fakticky vrchním velitelem Prusů. Sám Jules Favre přiznává v dopise Gambettovi, že nepřítel, jehož je třeba porazit, není pruský voják, nýbrž pařížský (revolucionář) "demagog". Všechny velkohubé sliby, které vláda obrany dávala lidu, byly tedy jen vědomé lži. Vláda systematicky sledovala svůj plán, když svěřila obranu Paříže bonapartistickým generálům, když dezorganizovala národní gardu a organizovala hlad a bídu za tureckého hospodaření Jules Ferryho. Pokusy pařížských dělníků, kteří chtěli 5. října[400], 31. října[239] atd. {544} nahradit tyto zrádce Komunou, byly potlačeny jako spiknutí s Prusy! Po kapitulaci byla maska odmrštěna (odhozena). "Kapitulardi"[213] se stali vládou z Bismarckovy milosti. Jako jeho zajatci s ním smluvili všeobecné příměří, jehož podmínky Francii odzbrojovaly a znemožňovaly jí jakýkoli další odpor. A když se v Bordeaux znovu postavili na nohy jako vláda republiky, tito kapitulardi prostřednictvím Thierse, svého bývalého vyslance, a Jules Favra, svého ministra zahraničních věcí, jménem většiny takzvaného Národního shromáždění dlouho před pařížským povstáním o překot vyzývali Bismarcka, aby odzbrojil a obsadil Paříž a potlačil "její canaille"[a] -jak sám Bismarck při návratu z Francie do Berlina uštěpačně vyprávěl svým obdivovatelům ve Frankfurtu. Obsazení Paříže Prusy - to bylo poslední slovo "plánu" vlády obrany. Cynická nestydatost, s níž se tito lidé po svém usazení ve Versailles lísali k Prusům a vyzývali je k ozbrojené intervenci, ohromila dokonce i prodejný evropský tisk. Hrdinské činy, které dokázala pařížská národní garda, jakmile nebojovala pod kapitulardy, ale proti nim, přiměly i ty největší skeptiky, že vypálili na drzá čela Trochuho, Jules Favra a spol. slovo "zrádce". Dokumenty zabavené Komunou poskytly nakonec právní důkazy o jejich velezradě. Mezi těmito dokumenty jsou dopisy bonapartistických sabreurs[b], kterým bylo svěřeno provádění Trochuho "plánu"; tito podlí ničemové ve svých dopisech vtipkují o své vlastní "obraně Paříže" a tropí si z ní šašky (viz například dopis, který uveřejnila Komuna v "Journal Officiel" a jejž psal Alphonse Simon Guiod, vrchní velitel dělostřelectva v armádě obrany Paříže, rytíř velkokříže Čestné legie, Susanovi, diviznímu generálu dělostřelectva).[212]
Je tedy jasné, že lidé, kteří nyní tvoří versailleskou vládu, se mohou zachránit před údělem usvědčených zrádců jedině občanskou válkou, zánikem republiky a restaurací monarchie pod ochranou pruských bodáků.
Avšak - a to je nanejvýš charakteristické jak pro muže císařství, tak i pro lidi, kteří jen na jeho půdě a v jeho atmosféře mohli vyrůst ve falešné tribuny lidu - vítězná republika by je nejen pranýřovala {545} jako zrádce, ale musela by je jako sprosté zločince předat trestnímu soudu. Podívejme se jen na Jules Favra, Ernesta Picarda a Jules Ferryho - na velikány Thiersovy vlády obrany!
Řada autentických soudních dokumentů týkajících se období asi 20 let, které uveřejnil pan Milliere, poslanec Národního shromáždění, dokazuje, že Jules Favre, žijící v cizoložném divokém manželství se ženou jakéhosi opilce usazeného v Alžíru, dokázal velmi komplikovaným řetězem odvážných padělků získat jménem svých bastardů ohromné dědictví a stal se tak boháčem, a že v procesu, který proti němu vedli oprávnění uchazeči o dědictví, unikl odhalení jen díky zvláštní shovívavosti bonapartistických soudů. A tak Jules Favre, tento zanícený obhájce rodiny, náboženství, vlastnictví a pořádku, už dávno propadl Code pénal[c]. Za každé slušné vlády by ho nevyhnutelně čekaly doživotní nucené práce.
Ernest Picard, nynější versailleský ministr vnitra, který se 4. září sám jmenoval ministrem vnitra ve vládě obrany[d] - předtím se už marně pokoušel, aby ho jmenoval Ludvík Bonaparte - tento Ernest Picard je bratrem jistého Arthura Picarda. Když s Jules Favrem a spol. nestydatě navrhl tohoto svého podařeného bratříčka jako kandidáta do Corps législatif[e] za departement Seine-et-Oise, uveřejnila císařská vláda dva dokumenty: výnos policejní prefektury (z 31. července 1867), podle něhož byl tento Arthur Picard vyhnán z burzy jako (podvodník), a další dokument z 11. prosince 1868, v němž se praví, že se Arthur doznal ke krádeži 300 000 franků, kterou spáchal jako vedoucí jedné z filiálek Société générale[216] v ulici Palestro, čís. 5. Ernest nejenže jmenoval svého podařeného Arthura šéfredaktorem svého listu "Électeur libre"[217], založeného za císařství a vycházejícího dodnes, listu, který dnes a denně hanobí republikány jako "lupiče, bandity a partageux[f]", ale jakmile se stal ministrem vnitra ve vládě "obrany", zaměstnával {546} Arthura jako svého finančního zprostředkovatele mezi ministerstvem vnitra a burzou, aby tam proměňoval v čistý zisk státní tajemství, která mu byla svěřena.
Celá "finanční" korespondence mezi Ernestem a Arthurem padla do rukou Komuny. Podobně jako plačtivý Jules Favre i Ernest Picard, tento Joe Miller versailleské vlády, propadl Code pénal a galejím!
Toto trio doplňuje Jules Ferry, do 4. září chudý advokát bez klientely, který se nespokojil tím, že organizoval v Paříži hlad a bídu, ale dokázal z tohoto hladu a bídy vytlouci celé jmění! Den, kdy by se musel odpovídat ze svých zpronevěr za obležení Paříže, by byl i dnem jeho ortelu!
Není proto divu, že tyto lidi, jejichž jedinou nadějí na únik před žalářem je monarchie chráněná pruskými bodáky a kteří mohou získat svůj ticket-of-leave[g] jen ve vřavě občanské války, že tyto desperáty si ihned vybral Thiers a že je "statkáři" přijali jako nejspolehlivější nástroje kontrarevoluce!
Není divu, že když byli počátkem dubna zajatí příslušníci národní gardy vystaveni ve Versailles zuřivým násilnostem Piétriho "oveček" a versailleské lůzy, pan Ernest Picard "se procházel s rukama v kapsách od jedné skupiny ke druhé a vtipkoval", zatímco "z balkónu prefektury přihlížely paní Thiersová, paní Favrová a celé hejno podobných dam kypících zdravím a ve výborné náladě" a vzrušovaly se touto ohavnou podívanou. Není pak divu, že zatímco jedna část Francie sténá pošlapána dobyvateli, zatímco Paříž, srdce a hlava Francie, prolévá denně potoky své nejlepší krve v sebeobraně proti domácím zrádcům, ... Thiersové, Favrové a spol. se oddávají hýření v paláci Ludvíka XIV., jako například při grandiózní (slavnosti) pořádané Thiersem na počest Jules Favra po jeho návratu z Rouenu (kam byl poslán, aby konspiroval s Prusy) (aby se před nimi plazil). To jsou cynické orgie zločinců, kteří unikli zákonu!
{547} Jestliže vláda obrany učinila nejprve Thierse svým vyslancem v zahraničí, který žebronil po všech evropských dvorech, aby tam vyčachroval krále pro Francii za jejich intervenci proti Prusku, jestliže jej pak tato vláda poslala na okružní cestu po francouzských provinciích, aby zosnoval spiknutí s châteaux[h] a tajně připravoval všeobecné volby, které by spolu s kapitulací zaskočily Francii - pak Thiers zase na oplátku udělal z těchto lidí své ministry a vysoké hodnostáře. Byli to spolehliví lidé.
V Thiersově počínání je cosi záhadného - bezohlednost, s jakou urychloval vypuknutí pařížské revoluce. Nestačilo mu, že štval Paříž protirepublikánskými demonstracemi svých "statkářů", hrozbami, že Paříži bude sražena hlava a odňata funkce hlavního města, Dufaurovým (byl Thiersovým ministrem spravedlnosti) zákonem z 10. března o échéances[i] směnek, který hrozil způsobit bankrot pařížského obchodu,[234] jmenováním orleanistických vyslanců, přeložením Národního shromáždění do Versailles, zavedením nové daně z novin, konfiskací pařížských republikánských listů, novým vyhlášením stavu obležení, který původně oznámil Palikao a který byl zrušen při pádu císařské vlády 4. září, jmenováním prosincového výtečníka[235] a bývalého senátora Vinoye vojenským velitelem Paříže, bonapartistického žandarma Valentina policejním prefektem a jezuitského generála Aurella de Paladines vrchním velitelem pařížské národní gardy - to všechno mu nestačilo, a proto zahájil se slabými silami občanskou válku Vinoyovým útokem na pahorky Montmartru a pokusil se nejprve oloupit národní gardu o její děla - která jí byla pařížskou dohodou[140] ponechána jen proto, že byla jejím vlastnictvím - a tak odzbrojit Paříž.
Odkud však pramení ona horečná snaha ďen finir[j]? Odzbrojit a pokořit Paříž bylo samozřejmě první podmínkou monarchistické kontrarevoluce, ale aby tak protřelý intrikán jako Thiers riskoval nezdar tohoto choulostivého podniku, do kterého se pustil bez patřičné přípravy a se směšně nedostatečnými prostředky, k tomu ho musela přimět jen naprosto neodbytná pohnutka. Byl to tento {548} motiv: Prostřednictvím svého ministra financí Pouyer-Quertiera dohodl Thiers půjčku ve výši dvou miliard, které měly být vypláceny ihned, a několik dalších miliard, které měly následovat v určitých lhůtách. Při této transakci s půjčkou bylo oněm vznešeným občanům - Thiersovi, Jules Favrovi, Ernestu Picardovi, Jules Simonovi, Pouyer-Quertierovi atd., vyhrazeno skutečně královské pot-de-vin (spropitné). Jenže v té transakci byl háček. Nežli definitivně potvrdí smlouvu, požadovali kontrahenti jednu záruku - uklidnění Paříže.[236] Odtud Thiersovo bezohledné počínání. Odtud zuřivá nenávist proti pařížským dělníkům, kteří byli natolik umínění, že mu v tomto pěkném obchůdku překáželi.
To, co jsme řekli o Jules Favrech, Picardech atd., postačí na důkaz, že byli při takovém kšeftaření výtečnými společníky. Pokud pak jde o samotného Thierse, je všeobecně známo, že si za dvě období, kdy byl ministrem Ludvíka Filipa, nahrabal 2 milióny, a že v době, kdy byl ministerským předsedou (od března 1840), byl z tribuny poslanecké sněmovny obviněn z burzovních podvodů; odpověděl na to slzami, které dovede prolévat stejně pohotově jako Jules Favre a slavný herec Frédéric Lemaitre. Neméně dobře známo je i první opatření, které pan Thiers podnikl na záchranu Francie před finančním bankrotem, do něhož ji přivedla válka - totiž že sám sobě stanovil roční plat 3 milióny franků, tedy přesně tolik, kolik dostal roku 1850 Ludvík Bonaparte od pana Thierse a jeho bandy v Zákonodárném shromáždění za to, že jim dovolil zrušit všeobecné volební právo.[401] Tato třímiliónová dotace pana Thierse byla prvním slovem "oné spořivé republiky", kterou sliboval svým pařížským voličům roku 1869. Co se týče Pouyer-Quertiera, ten má přádelnu bavlny v Rouenu. Roku 1869 byl vůdcem konkláve továrníků, které prohlašovalo, že k "dobytí" anglického trhu je nutné všeobecné snížení mezd - tuto intriku tehdy zmařila lnternacionála.[402] Pouyer-Quertier je jinak horlivý a dokonce patolízalský stoupenec císařství, na němž neshledal nikdy nic nepěkného kromě obchodní smlouvy s Anglií[274], která škodila jeho vlastním fabrikantským zájmům. Jako ministr financí pana Thierse začal ihned tuto "nenáviděnou" smlouvu napadat a v zájmu svého podniku prohlašoval, že je nutné znovu zavést stará ochranná cla. {549} Jeho druhý krok byl patriotický pokus zasáhnout Alsasko obnovením starých ochranných cel pod záminkou, že v tomto případě jejich opětnému zavedení nebrání žádná mezinárodní smlouva. Tímto mistrovským tahem by se byla jeho továrna v Rouenu zbavila nebezpečného soupeření konkurenčních továren v Mylhúzách. Jeho poslední krok byl ten, že dal svému zeti, panu Roche-Lambertovi, darem místo generálního výběrčího daní v Loiret; je to jedna z oněch výnosných prebend, které padají vládnoucí buržoazii do klína, a Pouyer-Quertier měl svému předchůdci za císařství, panu Magnovi, kdysi velice za zlé, že tuto tučnou prebendu opatřil svému vlastnímu synovi. Když se měl uzavřít zmíněný obchod, byl tedy Pouyer-Quertier pravý muž na pravém místě.
<30. března. "Rappel"[403] Jules Ferry, bývalý pařížský starosta, zakázal oběžníkem z 28. března úředníkům na potravní čáře, aby nadále vybírali jakoukoli daň> pro město Paříž.
Drobné státní šejdířství - nízký charakter ... špatné svědomí ... věčný osnovatel parlamentních intrik... malicherné vytáčky a úskoky ... stále omílá svá kázání o liberalismu, o "libertés nécessaires"[k]... horlivě se snaží... vážné důvody proti možnému neúspěchu... naléhavé argumenty, které to vyvažují... jakési hrdinství v přehnané sprostotě ... úspěšné parlamentní rejdy ...
<Pan E. Picard je darebák, který po celou dobu obléhání spekuloval na burze s porážkami našich armád.>
<Masakr, zrada, žhářství, úkladná vražda, pomluva, lež.>
{550} Ve své řeči ke shromáždění mairů atd. (25. dubna) Thiers sám říká, že
"vrahové Clémenta Thomase a Lecomta" jsou hrstka zločinců - ("a ti, které lze právem považovat za spoluosnovatele nebo spoluúčastníky při těchto zločinech, to je vlastně velmi malý počet lidí". )"[404]
Dufaure chce potlačit Paříž pronásledováním tisku v provinciích. Je obludné stavět noviny před soud za to, že hlásají "smír".
Dufaure hraje v Thiersově intrice velkou roli. Svým zákonem z 10. března podráždil celý zadlužený pařížský obchod. Svým zákonem o pařížském nájemném ohrozil celou Paříž. Oběma zákony měla být Paříž potrestána za to, že zachránila čest Francie a oddálila kapitulaci před Bismarckem o šest měsíců. Dufaure je orleanista a "liberál" v parlamentním smyslu slova. Proto byl vždy ministrem represálií a stavu obležení.
Své první ministerské křeslo přijal 13. května 1839, po porážce dernière prise d'armes[l] republikánské strany[405] a byl tedy ministrem nemilosrdných represálií tehdejší vlády červencové monarchie.
Cavaignac, donucený 29. října (1848) zrušit stav obležení, povolal 2. června 1849 do své vlády dva ministry Ludvíka Filipa (Dufaura jako ministra vnitra a Viviena).[406] Jmenoval je na naléhání ulice de Poitiers (Thierse)[407], která požadovala záruky. Doufal, že si tak zajistí podporu monarchistů v nadcházejících presidentských volbách. Dufaure použil těch nejnezákonnějších prostředků, aby zajistil Cavaignacovu kandidaturu. Zastrašování a volební korupce se dosud nikdy neprováděly ve větším měřítku. Dufaure zaplavil Francii pomlouvačnými tiskovinami proti ostatním kandidátům, zejména proti Ludvíku Bonapartovi, což mu ale nebránilo stát se později jeho ministrem. Dufaure se stal znovu ministrem stavu obležení ze 13. června 1849 (vyhlášeného v souvislosti s demonstrací národní gardy proti bombardování Říma atd. francouzskou armádou).[149] A nyní je opět ministrem stavu obležení, vyhlášeného ve {551} Versailles (pro departement Seine-et-Oise). Thiers dostal plnou moc vyhlásit stav obležení v kterémkoli departementu. Dufaure stejně jako roku 1839 a 1849 požaduje nové represivní zákony, nové tiskové zákony a zákon o "zkrácení formalit u válečných soudů"[272] V oběžníku procureurs généraux[m] prohlašuje, že volání po "smíru" je tiskový přestupek, který je třeba přísně stíhat. Pro francouzský (soudcovský stav) je charakteristické, že jen jediný procureur général (z Mayenne[n]) podal Dufaurovi svou rezignaci ...
"Nemohu sloužit vládě, která mi v době občanské války nařizuje vrhat se do stranických bojú a stíhat občany, které podle svého svědomí považuji za nevinné, jen proto, že pronesli slovo ,smír'".[408]
Dufaure patřil roku 1847 k "Union libérale", která konspirovala proti Guizotovi, právě tak jako patřil k "Union libérale" z roku 1869, která konspirovala proti Ludvíku Bonapartovi.[409]
K zákonu z 10. března a k zákonu o nájemném je třeba poznamenat, že k Dufaurovým i Picardovým nejlepším klientům - oba jsou advokáti - patří majitelé domů a velcí zazobanci, kteří obléháním Paříže nechtěli nic ztratit.
Dnes stejně jako po únorové revoluci 1848 tito lidé říkají republice jako kat Donu Carlosovi: "Je vais t'assassiner, mais c'est pour ton bien." ("Zabiji tě, ale pro tvé vlastní blaho.")
Po Vinoyově pokusu zmocnit se <pahorků> Montmartru (18. března; byli zastřeleni v parku Château Rouge 18. března, 4 hodiny) generál Lecomte a Clément Thomas byli zajati a zastřeleni týmiž rozhořčenými vojáky 81. řadového pluku. Byl to krátký akt spravedlnosti lynče, ke kterému došlo přes naléhání některých delegátů ústředního výboru. Lecomte, tento hrdlořez s epoletami, dal na náměstí Pigalle svým vojákům čtyřikrát rozkaz, aby pálili do{552} bezbranného zástupu žen a dětí. Místo aby stříleli do lidu, zastřelili vojáci jeho. Clément Thomas, bývalý četař ubytovatel, kterého v předvečer červnového masakru (1848) udělali narychlo "generálem" lidé z jeho "Nationalu", kde byl jako gérant[o], nikdy nesmočil svůj meč v krvi jiného nepřítele než pařížské dělnické třídy. Byl jedním z podlých osnovatelů, kteří úmyslně vyprovokovali červnové povstání, a jedním z jeho nejzuřivějších katanů. Když 31. října 1870 pařížská proletářská národní garda zaskočila "vládu obrany" v Radnici (Hôtel de Ville) a zajala ji, tito lidé, kteří se jmenovali ministry sami, tito gens de paroles[p], jak je nedávno nazval jeden z nich, Picard, dali své čestné slovo, že uvolní místo Komuně. Když jim tak bylo dovoleno, aby beztrestně vyvázli, poslali na ty, kteří je zajali, ale byli příliš důvěřiví, Trochuho Bretonce[240]. Avšak jeden z nich, pan Tamisier, rezignoval na svou hodnost vrchního velitele národní gardy. Odmítl porušit své čestné slovo. Tehdy znovu přišla vhodná chvíle pro Clémenta Thomase. Byl jmenován místo Tamisiera vrchním velitelem národní gardy. Byl to pravý člověk pro Trochuho "plán". Nikdy nevedl válku proti Prusům, ale válčil proti národní gardě, kterou dezorganizoval, roztříštil a pomluvil, odstranil z ní všechny důstojníky nesouhlasící s Trochuho "plánem", štval jednu část národní gardy proti druhé a obětoval ji při "výpadech" plánovaných tak, aby ji zesměšnily. Pronásledován přízraky svých červnových obětí, tento člověk bez jakéhokoli oficiálního pověření si nemohl odpustit, aby se neobjevil znovu na válečné scéně 18. března, kde větřil nový masakr pařížského lidu. Padl za oběť spravedlnosti lynče v první chvíli lidového rozhořčení. Lidé, kteří vydali Paříž na milost a nemilost prosincovému výtečníkovi Vinoyovi, aby zardousil republiku, a vstrčili do kapsy pot-de-vin[q], které si vymínili Pouyer-Quertierovou smlouvou, křičeli teď: Vrahové, vrahové! Jejich vytí opakoval jako ozvěna evropský tisk, tak chtivý krve "proletářů". V "statkářském" <shromáždění>[232] byla sehrána fraška hysterického "jemno {553} citu" a dnes jako dříve byly pro ně mrtvoly jejich přátel velice vítanými zbraněmi proti jejich nepřátelům. Na Paříž a ústřední výbor se svalovala odpovědnost za incident, který nemohly ovlivnit. Je známo, jak se v červnových dnech roku 1848 celá Evropa otřásala křikem nevole, který spustili "muži pořádku" proti povstalcům pro zavraždění pařížského arcibiskupa[r]. Už tehdy velmi dobře věděli ze svědectví pana Jacquemeta, arcibiskupova <generálního vikáře>, který jej doprovázel na barikády, že biskupa zastřelily Cavaignacovy jednotky, a ne povstalci, ale jeho mrtvola posloužila jejich účelu. Pan Darboy, nynější pařížský arcibiskup, jeden z rukojmí, které Komuna zadržela v sebeobraně proti zběsilým ukrutnostem versailleské vlády, má však zřejmě - jak vysvítá z jeho dopisu Thiersovi - podivné předtuchy, že papá Transnonain[410] by si rád zaspekuloval s jeho mrtvolou jako s objektem svatého rozhořčení. Neuplynul snad jediný den, aby ve versailleských listech nebyla ohlášena jeho poprava, kterou by byla, vzhledem k neutuchajícím ukrutnostem a porušování válečných pravidel na straně "pořádku", už podepsala každá jiná vláda kromě vlády Komuny. Sotva versailleská vláda dosáhla prvního vojenského úspěchu, byl kapitán Desmaret, který v čele svých žandarmů zavraždil rytířského Flourense, vyznamenán Thiersem. Flourens zachránil 31. října lidem z "vlády obrany" život. Vinoy, ten utečenec (přeběhlík), dostal velkokříž čestné legie za to, že dal našeho statečného soudruha Duvala, který padl do zajetí, zastřelit v redutách, a za druhé za to, že postřílel dobrých deset zajatých jednotek řadového vojska, které se přidaly k pařížskému lidu, a zahájil tuto občanskou válku "prosincovými metodami"[411] Generál Galliffet - "manžel oné okouzlující markýzy, jejíž toalety na maškarních plesech byly jedním z divů císařství", jak to delikátně vyjádřil jakýsi londýnský pisálek, "překvapil" u Rueilu jednoho kapitána, poručíka a vojína národní gardy, dal je na místě zastřelit a ihned uveřejnil prohlášení, v němž se vychloubal tímto činem. To je jen několik vražd, které versailleská vláda oficiálně oznámila a jimiž se chlubí. Vojáci 75. pluku zastřelili 25 vojáků 80. řadového pluku jako "povstalce".
{554} "Každý, kdo měl uniformu pravidelné armády a padl do zajetí v řadách komunistů, byl bez milosti na místě zastřelen. Vládní vojsko si počínalo jako lítá zvěř."[412]
"Pan Thiers sdělil Národnímu shromáždění potěšující podrobnosti o Flourensově smrti."
Versailles 4. dubna. Thiers, tento nestvůrný trpaslík, oznamuje o svých zajatcích dopravených do Versailles (ve svém prohlášení):
"Nikdy nespočinul smutný pohled čestných lidí" (Piétriho lidí!) "na tak bezectných tvářích bezectné demokracie."[246]
"Vinoy se ohrazuje proti jakékoli milosti povstaleckým důstojníkům a vojínům."
Dne 6. dubna vyšel dekret Komuny o odvetných opatřeních (a rukojmích):
"Vzhledem k tomu, že versailleská vláda otevřeně pošlapává zákony lidskosti i zákony války a že se provinila hrůznými činy, jakými se neposkvrnili ani ti, kdo napadli Francii zvenčí... nařizuje se atd." (Následují články dekretu.)[s]
5. dubna. Provolání Komuny:
"Každý den versailleští bandité ubíjejí nebo střílejí naše zajatce a každou hodinu se dovídáme, že byla spáchána další vražda... Lid si i ve svém hněvu oškliví krveprolévání, jako si oškliví občanskou válku, je však povinen chránit se proti barbarským útokúm nepřátel, a to za každou cenu - budiž tedy oko za oko, zub za zub."[413]
("Policisté, kteří bojují proti Paříži, dostávají 10 franků denně.")
Versailles 11. dubna. Štábní důstojníci a jiní očití svědci líčí se zřejmým potěšením nejhrůznější podrobnosti o chladnokrevném střílení zajatců, ne zběhů.
Darboy v dopise Thiersovi protestuje "proti ohavným výstřelkům, které ještě zvětšují hrůzu naší bratrovražedné války". Ve stejném duchu píše Deguerry (curé de la Madeleine[t]):
"Tyto popravy vyvolávají (v Paříži veliký hněv a mohou způsobit strašlivé represálie." "Tak je už rozhodnuto, že za každou novou popravu budou v odvetu popraveni dva z početných rukojmí, které mají Pařížané v rukou. Posuďte sami, nakolik je to, oč vás jako kněz prosím, naléhavé a absolutně nutné.")[414]
{555} Uprostřed těchto hrůz píše Thiers prefektům: "L'Assemblée siège paisiblement." (Elle aussi a le coeur léger[u].)
Thiers a komise patnácti[415] jeho "statkářů" s chladnokrevnou drzostí "oficiálně dementují" zprávy o "údajných hromadných popravách a represáliích, z nichž jsou obviňovány versailleské jednotky". Ale ve svém oběžníku ze 16. dubna o bombardování Paříže papá Transnonain píše:
"Bylo-li vypáleno několik dělových ran, neudělala to versailleská armáda, nýbrž několik povstalců, kteří se snaží vzbudit dojem, že se bijí, ale ve skutečnosti mají strach se ukázat."[263]
Thiersovi se podařilo překonat svého hrdinu, Napoleona I., alespoň v jednom - ve lživých zprávách. (Samozřejmě Paříž bombarduje sama sebe, aby mohla hanobit pana Thierse!)
Tváří v tvář těmto hnusným provokacím bonapartistických lumpů se Komuna spokojovala tím, že zajímala rukojmí a hrozila represáliemi, ale její hrozby zůstávaly jen mrtvou literou! Dokonce ani četníci maskovaní jako důstojníci a zajatí policisté, u nichž byly zabaveny výbušné bomby, nebyli postaveni před válečný soud! Komuna odmítla poskvrnit si ruce krví těchto bestií!
Několik dní před 18. březnem předložil Clément Thomas ministru války Le Flôovi plán na odzbrojení <tří čtvrtin> národní gardy.
<"Výkvět chátry," řekl, "se soustředil kolem Montmartru a jedná v dohodě s Belleville.">
<(Shromáždění zvolené 8. února pod tlakem nepřítele, kterému lidé vládnoucí ve Versailles vydali všechny pevnosti a ponechali Paříž bez ochrany - toto versailleské shromáždění mělo jediný účel, jasně určený dohodou podepsanou ve Versailles 28. ledna[140]: rozhodnout, zda je možné dál vést válku, či zda se má uzavřít mír; v tomto případě pak stanovit podmínky tohoto míru a zajistit co nejrychlejší vyklizení francouzského území.>
K osvobození Chanzyho došlo téměř současně s útěkem Saissetovým. Roajalističtí žurnalisté jednomyslně vyhlašovali smrt tohoto generála. Chtěli přišít tento roztomilý čin rudým. Třikrát byla nařízena jeho poprava, a tentokrát prý má být skutečně zastřelen.
Po události na náměstí Vendôme[v]: Versailles strnuly. Útok na Versailles byl očekáván 23. března, protože vůdci hnutí Komuny ohlásili, že potáhnou na Versailles, podnikne-li Národní shromáždění nějakou nepřátelskou akci. Shromáždění nedělalo nic. Naopak, odhlasovalo jako naléhavou záležitost návrh, aby se konaly obecní volby v Paříži atd. Těmito ústupky přiznalo Shromáždění svou bezmocnost. Současně - roajalistické intriky ve Versailles. Bonapar- tističtí generálové a (vévoda) d'Aumale.[416] Favre prý otevřeně přiznal, že dostal od Bismarcka dopis, v němž se říká, že německé vojsko obsadí Paříž, nebude-li do 26. března obnoven pořádek. Tento ubohý trik rudí snadno prohlédli. (Událost na náměstí Vendôme vyprovokoval padělatel J. Favre, tento podlý jezuita, který) (21. března?) <vystoupil na tribunu versailleského shromáždění, aby urážel lid, který ho vyzvedl z nicoty, a aby štval Paříž proti departementům.>
30. března. Provolání Komuny:
<"Dnes zločinci, které jste ani nechtěli stíhat, zneužili vaší velkomyslnosti a zorganizovali u samých bran města ohnisko monarchistického spiknutí. Vyvolávají občanskou válku, používají všech druhů korupce, spolčují se s kdekým a neváhají ani žebrat o pomoc u cizáka.">[417]
Dne 25. března při přijetí mairů, jejich náměstků a obecních radních předměstských obcí departementu Seine Thiers řekl:
<"Je republika. Šéf vjkonni mocí není nic víc než prostý občan.">[404]
Pokrok Francie od roku 1830 do roku 1871 spočívá podle pana Thierse v tomto: Roku 1830 byl Ludvík Filip "nejlepší republikou". {557} Roku 1871 je nejlepší republikou ministerská vykopávka z doby vlády Ludvíka Filipa, sám malý Thiers.
Pan Thiers začal svůj režim uzurpací. Národní shromáždění ho jmenovalo šéfem vlády tohoto shromáždění; šéfem výkonné moci Francie se jmenoval sám.
Shromáždění, svolané na diktát cizího útočníka, bylo, jak je jasně stanoveno ve versailleské dohodě z 28. ledna, zvoleno zajediným účelem: rozhodnout, zda pokračovat ve válce, nebo sjednat mírové podmínky. Když pařížští kapitulardi[213] povolávali francouzský lid k volebním urnám, sami toto specifické poslání Národního shromáždění jasně definovali, a to také do značné míry objasňuje i jeho složení. Protože samy podmínky příměří, které "kapitulardi" pokorně přijali, znemožnily pokračovat ve válce, mělo shromáždění fakticky jen zaregistrovat ponižující mír a k tomuto specifickému činu byli nejhorší lidé ve Francii právě ti nejlepší.
Republika byla vyhlášena 4. září, a nevyhlásili ji pokoutní advokáti, kteří se sami nastolili v Radnici jako vláda obrany, ale pařížský lid. Jednomyslnost, s níž ji vítala celá Francie, nenarušoval ani jediný hlas. Vybojovala si svou existenci pětiměsíční válkou, jejímž pilířem byla vytrvalá obrana Paříže. Nebýt této války, vedené republikou a jménem republiky, byl by Bismarck po kapitulaci u Sedanu obnovil císařství, pokoutní advokáti s panem Thiersem v čele by byli museli kapitulovat ne kvůli Paříži, ale aby získali pro své osoby záruky, že nepoputují do Cayenne[237], a po "statkářském" shromáždění by nebylo ani vidu, ani slechu. Sešlo se jen díky republikánské revoluci, která vzešla z Paříže. A protože nebylo shromážděním ústavodárným, - což pan Thiers do omrzení opakuje - nebylo by mělo ani právo vyhlásit sesazení dynastie Bonapartů, leda jako pouhý kronikář minulých událostí republikánské revoluce. Jedinou legitimní mocí ve Francii je tedy sama revoluce, jejímž centrem je Paříž. Tato revoluce nebyla revolucí proti Napoleonovi Malému[203], ale proti sociálním a politickým podmínkám, které zplodily druhé císařství, které se za jeho panství rozvinuly {558} do krajnosti a které by - jak nad slunce jasněji ukázala válka s Pruskem - byly přivedly Francii do hrobu, kdyby je nenahradila obrozující moc francouzské dělnické třídy. Pokusy "statkářského" shromáždění, které dostalo od revoluce plnou moc jen k tomu, aby podepsalo zkázonosný úpis, jejž dala nynější "výkonná moc" do rukou cizímu útočníkovi, pokusy "statkářského" shromáždění jednat s revolucí, jako by byla jeho "kapitulardem", jsou proto nestvůrnou uzurpací. Jeho válka proti Paříži není nic než zbabělá chouannerie[418] pod ochranou pruských bodáků. Je to sprosté spiknutí s cílem zardousit Francii pro záchranu privilegií, monopolů a přepychu degenerovaných, vyžilých a prohnilých tříd, které ji zavlekly k propasti, z níž ji může zachránit jen herkulovská ruka opravdové sociální revoluce.
Ještě než se stal "státníkem", prokázal pan Thiers svůj lhářský talent jako dějepisec. Avšak ješitnost, tak typická pro trpasličí postavy, ho tentokrát zrádně dovedla k vrcholu směšnosti. Svou armádu pořádku - odpadky bonapartistické soldatesky, z Bismarckovy milosti čerstvě importované domů z pruského zajetí, papežské zuávy[125] Charettovy chouany[267], Cathelineauovy lidi z Vendée, Valentinovy "municipály"[419], Piétriho bývalé policisty a Valentinovy korsické četníky, kteří za Ludvíka Bonaparta byli v armádě jen špicly, ale za pana Thierse jsou jejím válečnickým výkvětem, to všechno pod dohledem mouchards[w] se zlatými epoletami a pod velením přeběhlických prosincových maršálů, kteří už nemohli ztratit čest, protože žádnou nemají - tuto ze všech konců sehnanou ohavnou bandu šibeničníků pasuje pan Thiers na "nejkrásnější armádu, jakou kdy Francie měla"! Jestliže stále ještě ponechává Prusy v Saint-Denis, pak jen proto, aby je poděsil pohledem na tu "nejkrásnější armádu" versailleských.
Drobné státní šejdířství. Věčný podněcovatel parlamentních intrik pan Thiers byl vždy jen "schopný" žurnalista a chytrý "debatér", mistr v parlamentním šejdířství, virtuos křivé přísahy, vyučený ve všech podlých úskocích sprosté věrolomnosti a potměšilých lstech parlamentního stranického boje. Tento poťouchlý trpaslík téměř půl století okouzluje francouzskou buržoazii, protože je nejdokonalejším duchovním výrazem její vlastní třídní zkaženosti. Když byl v řadách opozice, do omrzení omílal své otřepané kázání o "libertés nécessaires"[x], které pošlapal, jakmile přišel k moci. Když neměl žádný úřad, hrozíval Evropě francouzským mečem. A jaké byly ve skutečnosti jeho diplomatické činy? Roku 1841 spolkl ponížení londýnskou konvencí,[420], podněcoval válku s Pruskem svými prudkými výpady proti jednotě Německa, roku 1870 zkompromitoval Francii svou žebravou poutí po všech evropských dvorech, roku 1871 podepsal kapitulaci Paříže, přijal "mír za každou cenu" a vyprosil si na Prusku svolení a prostředky k tomu, aby mohl ve své podupané zemi rozpoutat občanskou válku. Pro člověka jeho ražení zůstávaly ovšem vždycky neproniknutelným tajemstvím skryté hnací síly moderní společnosti, nebyl však s to pochopit ani nejzřejmější změny, které se odehrávaly na jejím povrchu. Tak například každou odchylku od starého francouzského systému ochranných cel odsuzoval jako svatokrádež a jako ministr Ludvíka Filipa se dokonce vysmíval stavbě železnic jako bláhové chiméře; a také za Ludvíka Bonaparta se zuřivě stavěl proti jakékoli reformě prohnilé organizace francouzské armády. Člověk bez idejí, bez přesvědčení a bez odvahy.
Profesionální "revolucionář" v tom smyslu, že se ve své honbě za okázalostí, za získáním moci a ve své chtivosti nahrabat si ze státní pokladny nikdy nerozpakoval, byl-li vypuzen do lavic opozice, jitřit vášně lidu a provokovat katastrofo jen proto, aby svrhl svého soupeře; zároveň je nejpovrchnějším rutinérem atd. Dělnickou třídu tupil jako "vile multitude"[y]. Jeden z jeho bývalých {560} kolegů v zákonodárných shromážděních, jeho vrstevník, kapíta- lista, a přesto člen Pařížské komuny, pan Beslay, říká na jeho adresu v otevřeném listě toto:
"Podrobení (asservissement) práce kapitálem, to je, ,fonds'[z] vaší politiky; a ode dne, kdy byla na Radnici dosazena republika práce, voláte bez přestání na Francii: Jsou to zločinci!"'
Není divu, že pan Thiers prostřednictvím svého ministra vnitra Ernesta Picarda přikázal, aby se "Mezinárodnímu sdružení" zabránilo ve spojení s Paříží (Zasedání Národního shromáždění z 28. března.) <Thiersův oběžník prefektům a podprefektům:>
"Dobří dělníci, kterých je mnohem víc než špatných, by měli vědět, že utrhuje-li se jim znovu chléb od úst, mají za to co děkovat stoupencům Internacionály, kteří jsou tyrany práce, ačkoli se vydávají za její osvoboditele."
Bez Internacionály ...[aa]
(Teď historie s penězi.) (On a Favre převedli své peníze do Londýna.)[bb] Existuje přísloví, že když se lumpové hádají, vychází najevo pravda. Nemůžeme proto lépe ukončit obrázek pana Thierse, než slovy londýnského Moniteuru, který patří pánu jeho versailleských generálů. "Situation"[421] píše v čísle z 28. března:
"Kdykoli byl pan Thiers ministrem, vždycky hnal vojáky masakrovat lid; on, který je vrah svého lidu, krvesmilník, defraudant, plagiátor, zrádce, ctižádostivec a impuissant[cc]."
Mistr ve zchytralých úskocích a prohnaných vytáčkách.
Před červencovou revolucí byl spojencem republikánů, za Ludvíka Filipa se vetřel na své první ministerské křeslo tím, že vypudil svého starého ochránce Laffitta. Ze všeho nejdříve uvrhl do vězení svého starého spolupracovníka Armanda Carrela. Ludvíku Filipovi se vlichotil tím, že hrál úlohu špicla a vězeňského porodníka u vévodkyně de Berry,[218] ale hlavním momentem jeho činnosti byl masakr povstavších pařížských republikánů v ulici Transnonain a zářijové zákony proti tisku,[219] které později odhodil jako {561} nástroj, který se otupil. Roku 1840 se dostal pomocí intrik znovu k moci a navrhl plán opevnění Paříže,[220] proti němuž se kromě buržoazních republikánů z "Nationalu" postavila celá demokratická strana, neboť jej považovala za útok na svobodu Paříže. Na protestní výkřiky demokratů odpověděl pan Thiers z (tribuny poslanecké sněmovny) :
<Jakže? Vy se domníváte, že by nějaká opevnění mohla někdy ohrozit svobodu?... To znamená, že ztrácíte jakýkoli smysl pro skutečnost. A především pomlouváte kteroukoli vládu, předpokládáte-li, že by se někdy mohla pokusit udržet se u moci bombardováním hlavního města. Kdyby její bomby prorazily kopuli Invalidovny nebo Panteonu, kdyby vydala domovy vašich rodin na pospas válečnému ohni, což by pak mohla ještě předstoupit před vás a žádat od vás potvrzení své existence? Vždyť by byla po svém vítězství stokrát nemožnějli než před ním.">[221]
Vskutku, ani za Ludvíka Filipa, ani za Bonapartova panování se vláda neodvážila stáhnout se z Paříže a bombardovat ji. Toto využití pevností bylo vyhrazeno jejich původnímu strůjci, panu Thiersovi.
Když v lednu 1848 neapolský král Bomba[dd] bombardoval Palermo,[222] prohlásil pan Thiers znovu v poslanecké sněmovně:
<Pánové, vy víte, co se děje v Palermu: chvěli jste se všichni hrůzou, když jste slyšeli, že bylo po 48 hodin bombardováno velké město. A kým? Cizím nepřítelem, který využil práv války? Nikoli, pánové, svou vlastni vládou. A proč? Protože se neštastné město dožadovalo svých práv. Ano, protože se dožadovalo svých práv, bylo 48 hodin bombardováno. Dovolte mi, abych apeloval na mínění Evropy. Dáme-li z největší snad tribuny Evropy zaznít několika slovům rozhořčení nad takovými skutky, prokážeme tím službu lidstvu. Pánové, když před padesáti lety Rakušané využili válečného práva a chtěli bombardovat Lille, aby si ušetřili zdlouhavé obléhání, když později Angličané rovněž s využitím válečného práva bombardovali Kodaň a když zcela nedávno regent Espartero, který své zemi prokázal služby, chtěl bombardovat Barcelonu, aby potlačil povstání, tu to na všech stranách vyvolalo všeobecné rozhořčení.")223
Uplynul rok a něco, a Thiers byl nejohnivějším apologetou bombardování Říma vojskem Francouzské republiky a vynášel svého přítele generála Changarniera za to, že rozšavloval pařížskou národní gardu, protestující proti tomuto porušení francouzské ústavy.
{562} Několik dní před únorovou revolucí z roku 1848 Thiers, rozmrzelý, že ho Guizot zbavil nadlouho úřadu, a větřící stále větší pobouření mas, v něž skládal naděje, že mu umožní, aby odstavil svého soupeře a vnutil Ludvíku Filipovi sebe, zvolal v poslanecké sněmovně:
<"Patřím ke straně revoluce nejen ve Francii, nýbrž i v celé Evropě. Přál bych si, aby vláda revoluce zůstala v rukou umírněných mužů... kdyby však tato vláda měla přejít do rukou horkokrevných lidí nebo dokonce do rukou radikálů, neopustím přece proto svou věc. Budu vždy patřit ke straně revoluce.">[225]
Ode dne, kdy byla vyhlášena republika, až do státního převratu se zaměstnával jedině tím, jak potlačit únorovou revoluci.
V prvních dnech po únorovém výbuchu se bázlivě skryl, ale pařížští dělníci jím příliš opovrhovali, než aby ho nenáviděli. Přesto si se svou pověstnou zbabělostí - která přiměla Armanda Carrela, aby na jeho vychloubání, že "jednoho dne zemře na březích Rýna", odpověděl: "Ty umřeš leda ve škarpě" - netroufal hrát veřejnou roli, dokud nebyly síly lidu zlomeny masakrem červnových povstalců. Dokud nebyla scéna dostatečně vyčištěna, aby se na ní mohl znovu veřejně objevit, omezil se zpočátku na to, že tajně řídil spiknutí <Spolku> z ulice de Poitiers,[407] které vedlo k restauraci císařství.
Za obléhání Paříže odpověděl Jules Favre na otázku, zda Paříž bude kapitulovat, že je nutné Paříž bombardovat, aby bylo vůbec možné vyřknout slovo kapitulace! To vysvětluje jeho melodramatické protesty proti pruskému bombardování a objasňuje, proč toto bombardování bylo jen bombardováním naoko, zatímco Thiersovo bombardování je krutou skutečností.
Parlamentní šarlatán.
Je na scéně už 40 let. Nikdy nedal podnět k nějakému užitečnému opatření v kterémkoli odvětví státní správy nebo praktického života. Je samolibý, skeptický požitkář: nikdy nepsal a nemluvil pro nějakou věc. V jeho očích jsou věci samy pouhé záminky k tomu, aby se mohl blýsknout uměním svého pera či jazyka. Kromě toho, že baží po postavení, plném měšci a okázalosti, není v ničem opravdový, dokonce ani ve svém šovinismu.
{563} V pravém stylu vulgárních profesionálních žurnalistů se ve svých zprávách hned vysmívá svým versailleským zajatcům, jak špatně vypadají, hned zas sděluje, že "statkáři" <,,se cítí výborně">, hned se zase zesměšňuje svou zprávou o dobytí "Moulin-Saquet" (4. května), kde bylo zajato 300 mužů.
<"Zbytek povstalců se rozprchl na všechny strany; na bojišti zanechali 150 mrtvých a raněných") - a kousavě k tomu dodává: <"To je vítězství, které může Komuna zítra oslavit ve svých zprávách." "Paříž bude brzy osvobozena od hrozných tyranů, kteří ji utlačují."[264]>
Paříž - Paříž lidových mas, bojující proti němu, to pro něj není "Paříž". "Paříž - to je Paříž bohatá, kapitalistická, lenošivá" (proč ne rovnou kosmopolitní bordel?). To je Paříž pana Thierse. Skutečná Paříž, Paříž pracující, myslící, bojující, Paříž lidu, Paříž Komuny, je "vile multitude"[ee]. V tom tkví celý vztah pana Thierse nejen k Paříži, ale k celé Francii. Ta Paříž, která ukázala svou odvahu "pokojnou demonstrací" a Saissetovým "únikem", ta Paříž, která se teď tísní ve Versailles, v Rueil, v Saint-Denis a v Saint-Germain-en-Laye, následována kokotami, které se věší na paty "mužům náboženství, rodiny, pořádku a vlastnictví" (Paříž skutečně "nebezpečných" vykořisťovatelských a zahálčivých tříd) ("franc-fileurů"[265]), která se baví tím, že se dívá na průběh bitvy dalekohledem, a pro niž "je občanská válka jen příjemným rozptýlením" - to je Paříž páně Thiersova (tak jako byla koblencká emigrace Francií pana de Calonne[266]). Při svých vulgárně žurnalistických sklonech nedovede ani zachovávat zdánlivou důstojnost, ale vraždí ženy, dívky a děti nalezené v troskách Neuilly, aby se neodchýlil od nálepky "zákonnosti". Nemůže si odříci, aby volby do obecních rad, které nařídil v celé Francii, slavnostně neosvětlil požárem Clamartu, podpáleného petrolejovými bombami. Římští historikové dovršují Neronovu charakteristiku tím, že se tento netvor chvástal, jaký je veršotepec a herec. Ale dejte profesionálnímu škrabákovi od novin a parlamentnímu šarlatánovi, jako je Thiers, do rukou moc, a bude neronštější než Nero.
Když dovoluje bonapartistickým "generálům", aby se mstili {564} na Paříži, hraje svou roli jen jako slepý nástroj třídních zájmů; svou osobní roli však hraje v ubohé komedii zpráv, řečí a přípisů, z nichž čiší jeho samolibost, vulgárnost a nevkus ubohého pisálka.
Přirovnává se k Lincolnovi a Pařížany přirovnává k vzbouřeným otrokářům Jihu. Jižané bojovali za zotročení práce a za územní odloučení od Spojených států. Paříž bojuje za osvobození práce a za odloučení Thiersových státních příživníků, těchto rádobyotrokářů Francie, od moci!
Ve svém projevu k mairům říká:
<"Můžete se spolehnout na mé slovo, které jsem nikdy nezrušil!"
"Toto shromáždění je jedno z nejliberálnějších shromáždění, jaké kdy Francie zvolila.">
On zachrání republiku[ff],
<"nebudou-li pořádek a práce neustále ohrožovány těmi, kteří se vydávají za zvláštní strážce blaha republiky".>[422]
Na zasedání (Shromáždění) 27. dubna říká[gg], že ("Shromáždění je liberálnější než on sám!")
On, jehož řečnickým trumfem vždycky bylo odsuzování vídeňských smluv[423], podepisuje pařížskou smlouvu[424], která znamená nejen odtržení části Francie a okupaci skoro poloviny jejího území, ale také miliardovou válečnou náhradu, a ani Bismarcka nepožádá, aby upřesnil a doložil své válečné výdaje! Dokonce ani nedovolí shromáždění v Bordeaux, aby debatovalo o jednotlivých paragrafech jeho kapitulace!
{565} On, který celý život vyčítal Bourbonům, že se vrátili jako zadní voj cizích armád a že si po uzavření míru nedůstojně zadávali vůči spojencům okupujícím Francii,[112] žádá ve smlouvě Bismarcka o jediný ústupek: o 40 000 vojáků k pokoření Paříže (jak prohlásil Bismarck v Říšském sněmu). Všechny potřeby vnitřní obrany Paříže a její ochrany před cizí agresí plně zabezpečovala její ozbrojená národní garda, ale Thiers kapitulaci Paříže před cizinci dodal hned navíc charakter kapitulace před ním samým a spol. Tato úmluva byla úmluvou k občanské válce. A tuto válku Thiers nezačíná jen s pasívním svolením Pruska, ale s výhodami, které mu Prusko poskytuje tím, že mu velkomyslně posílá zajaté francouzské jednotky z německých žalářů! Ve svých zprávách a ve svých i Favrových projevech ve Shromáždění se plazí v prachu před Pruskem, a když se mu nepodařilo dosáhnout pruské intervence, jak prohlásil sám Bismarck, alespoň jí Paříži týden co týden hrozí! Ve srovnání s tímto šarlatánem, s tímto arciapoštolem šovinismu byli Bourboni důstojnost sama!
Když se zhroutilo Prusko (tylžský mír 1807[152]), jeho vláda vytušila, že může zachránit sebe i zemi jedině velkou sociální obrodou (převratem). Zavedla v Prusku v malém měřítku, v mezích feudální monarchie, výsledky Francouzské revoluce. Osvobodila rolníka atd.[425]
Porážka Ruska v krymské válce odhalila doma prohnilost ruského sociálního a správního systému - i když snad Rusko navenek zachránilo svou čest obranou Sevastopolu a oslnilo cizince svými diplomatickými triumfy v Paříži - a ruská vláda osvobodila rolníky a uvolnila celý svůj správní a soudní systém.[426] V obou zemích byla smělá sociální reforma okleštěna a zúžena, protože byla naoktrojována z trůnu, a ne (místo aby byla) vydobyta lidem. Přesto tam došlo k velkým sociálním změnám, které likvidovaly nejhorší výsady vládnoucích tříd a změnily ekonomickou základnu staré společnosti. Tyto země cítily, že těžkou nemoc lze vyléčit jen hrdinskými prostředky. Cítily, že mohou vítězům odpovědět jedině {566} sociálními reformami, tím, že vyvolají v život prvky lidové obrody. Francouzská katastrofa z roku 1870 nemá obdoby v dějinách moderního světa! Ukázala, že oficiální Francie, Francie Ludvíka Bonaparta, Francie vládnoucích tříd a jejich státních příživníků je rozkládající se mrtvola. A o co se především pokoušejí ti hanebníci, kteří se dostali k vládě díky tomu, že zaskočili lid, a kteří se u ní dále drží díky spiknutí s cizím útočníkem, o co se především pokoušejí? Chtějí pod patronací Pruska rukama soldatesky Ludvíka Bonaparta a Piétriho policie umrtvit slavné dílo lidové obrody, začaté v Paříži, chtějí vyvolat všechny staré legitimistické duchy, poražené červencovou revolucí, fosilní podvodníky z doby Ludvíka Filipa, poražené únorovou revolucí, a slavit orgie kontrarevoluce! Takový heroismus krajního sebeponížení je v análech dějin neslýchaný! Co však je nejcharakterističtější: místo aby u celé oficiální Evropy a Ameriky vyvolal všeobecný výkřik nevole, probouzí vlnu sympatií a zuřivého obviňování Paříže! To dokazuje, že Paříž, věrna své historické minulosti, hledí obrodit francouzský lid tím, že z něho činí bojovníka za obrodu staré společnosti, že sociální obrodu lidstva činí národní záležitostí Francie! Právě toto osvobození vyrábějící třídy od vykořisťujících tříd, jejich nohsledů a jejich státních příživníků dokazuje pravdivost francouzského přísloví, že ,,les valets du diable sont pire que le diable"[hh]. Paříž pozvedla prapor lidstva!
18. března: Vláda zavedla
"kolkovné 2 centimy za každý výtisk jakékoli periodické tiskoviny, bez ohledu na její charakter". ,,Bylo zakázáno zakládat nové časopisy až do zrušení stavu obležení."
Různé frakce francouzské buržoazie byly u moci postupně: velcí pozemkoví vlastníci za restaurace (za starých Bourbonů), kapitalisté za červencové parlamentní monarchie (za Ludvíka Filipa), zatímco její bonapartistické a republikánské živly se držely zatrpkle v pozadí! Pro jejich stranické nesváry a intriky jim jako záminka ovšem sloužilo veřejné blaho, a když lidová revoluce skoncovala s těmito monarchiemi, byla nastolena jiná monarchie. To všechno {567} se změnilo se vznikem republiky (únorové). Všechny frakce buržoazie se spojily ve stranu pořádku, to jest ve stranu pozemkových vlastníků a kapitalistů, kteří se spolčili, aby udrželi ekonomické porobení práce a represivní státní mašinérii, jež toto porobení podporovala. Na rozdíl od monarchie, která už svým jménem vyjadřovala převahu jedné frakce buržoazie nad druhou, vítězství na jedné straně a porážku na straně druhé (triumf jedné strany a ponížení druhé), byla republika anonymní akciovou společností spojených buržoazních frakcí, společností, v níž se sdružili všichni <vykořisťovatelé> lidu a v níž si vskutku padli do náručí legitimisté, bonapartisté, orleanisté, buržoazní republikáni, jezuité i voltairiáni. Nekryla je však už koruna, nemohli už vtahovat lid do svých stranických nesvárů tím, že je maskovali jako boje za zájmy lidu, nebyli už podřízeni jedni druhým. Jejich třídní panství je přímo a otevřeně antagonistické osvobození produkujících mas; pořádek - to je název ekonomických a politických podmínek jejich třídního panství a zotročení práce; a tato anonymní či republikánská forma buržoazního režimu, tato buržoazní republika, tato republika strany pořádku je nejodpornější ze všech politických režimů. Její přímý úkol, její jediné raison ďêtre[ii] je potlačovat lid. Je to terorismus třídního panství. Dělá se to takto: Když lid vybojuje a uskuteční revoluci, vyhlásí republiku a udělá místo Národnímu shromáždění, většina shromáždění skládající se z poražených zjevných nepřátel republiky postrčí do popředí scény buržoy, jejichž známá republikánská vyznání jsou zárukou jejich "republiky". Republikánům se svěřuje úkol veštvat lid do pasti povstání a pak ho rozdrtit ohněm a mečem. Tuto úlohu sehrála po únorové revoluci (při červnovém povstání) strana "Nationalu" s Cavaignacem v čele. Zločin spáchaný na masách připraví pak tyto republikány o jejich moc. Vykonali své, a i když se jim ještě dovoluje podporovat stranu pořádku v jejím všeobecném boji proti proletariátu, jsou odstraněni z vlády, zatlačeni do posledních řad a už jen trpěni "z milosti". Tehdy se oporou republiky stává spojená roajalistická buržoazie, nadchází pravá vláda "strany pořádku". {568} Materiální síly lidu jsou prozatím podlomeny, reakce začíná krok za krokem uskutečňovat své dílo - odbourává všechny ústupky vydobyté ve čtyřech revolucích. Lid dráždí až k zuřivosti nejen činy strany pořádku, ale především cynická drzost této podlé bandy, která s ním nakládá jako s poraženým a neomezeně mu vládne jeho vlastním jménem, jménem republiky. Tato křečovitá forma anonymního třídního despotismu nemůže ovšem mít dlouhé trvání, může být jen přechodnou fází. Vládnoucí banda ví, že sedí na vrcholu revoluční sopky. A na druhé straně, jakkoli je strana pořádku jednotná ve své válce proti dělnické třídě, ve své funkci strany pořádku, začínají se - jakmile se její panství zdá zajištěno (zaručeno) zničením materiálních revolučních sil - naplno rozehrávat intriky jejích různých frakcí, jedné proti druhé, intriky, v nichž každá usiluje o to, aby v rámci starého společenského pořádku převládly její dílčí zájmy, a každá se snaží prosadit restauraci svého pretendenta a uplatnit své osobní ambice. Tato kombinace společné války proti lidu a společného spiknutí proti republice, spojená s vnitřními nesváry a intrikařením vládců této republiky, paralyzuje společnost, znechucuje a uvádí ve zmatek masy střední třídy, "narušuje" obchod a udržuje tuto třídu v chronickém stavu neklidu. Za tohoto režimu se vytvářejí (rodí) všechny podmínky despotismu, je to však despotismus bez klidu, despotismus s parlamentní anarchií v čele. Pak udeří hodina státního převratu a neschopná banda musí ustoupit nějakému šťastnému pretendentovi, který skoncuje s anonymní formou třídního panství. Takto skoncoval Ludvík Bonaparte s buržoazní republikou po čtyřech letech její existence. Po celou tu dobu byl Thiers "âme damnée" straně pořádku, která ve jménu republiky vedla válku proti republice, třídní válku proti lidu, a ve skutečnosti vytvořila císařství. Tehdy i dnes hrál přesně stejnou roli, jenže tehdy ji hrál jen jako parlamentní intrikán a dnes jako šéf výkonné moci. Nebude-li poražen revolucí, stane se dnes stejně jako tehdy odloženým nástrojem. Ať ho vystřídá jakákoli vláda, ze všeho nejdřív odstraní člověka, který vydal Francii Prusku a bombardoval Paříž.
{569}Thiers zazlíval Ludvíku Bonapartovi mnoho věcí. Bonaparte ho využil jako nástroje a nastrčeného panáka. Vyděsil ho (otřásl jeho nervy), když ho dal po státním převratu zavřít. Udělal z něho úplnou nulu, když zlikvidoval parlamentní režim, jediný režim, za něhož pouhý státní parazit, jakým je Thiers, pouhý žvanil, může hrát politickou roli. A v neposlední řadě Thiers, který jako historik pilně dodával lesku Napoleonovi, tak dlouho líčil jeho činy, až si začal představovat, že je vykonal sám. Legitimní karikatura Napoleona I. - to nebyl v jeho očích Napoleon Malý, ale malý Thiers. Ale při tom všem nespáchal Ludvík Bonaparte jedinou hanebnost, kterou by byl Thiers nepodporoval, od obsazení Říma francouzským vojskem až po válku s Pruskem.
Jedině tak zpozdilý člověk jako on si může byť jen na okamžik představovat, že republika s jeho hlavou na svých ramenou, s napůl legitimistickým a napůl orleanistickým Národním shromážděním a s armádou vedenou bonapartistickými vůdci ho v případě, že zvítězí, nevyžene ze scény.
Není nic grotesknějšího a ohavnějšího zároveň, než když se takový Paleček pokouší hrát (když hraje roli) Tímúra Tamerlána. Pro něho nejsou krutosti prostě něco, co patří k věci, ale záležitost teatrálního předvádění (divadelního efektu) fantastické ješitnosti. Psát "své" zprávy, stavět na odiv "svou" krutost, mít "své" vojsko, ,,svou" strategii, ,,své" bombardování, ,,své" petrolejové bomby, skrývat "svou" zbabělost pod pláštíkem chladnokrevnosti, s níž dovoluje prosincovým otrapům mstít se na Paříži! To je jakýsi heroismus krajní nízkosti! Jásá nad tím, jak důležitou roli hraje a jaký rozruch působí ve světě! Docela si představuje, že je velikán a jak giganticky (titánsky) jistě on, trpaslík a parlamentní šejdíř, vypadá v očích světa! Uprostřed strašných scén této války se člověk nemůže ubránit úsměvu nad směšnými kotrmelci, které dělá Thiersova ješitnost! Pan Thiers je člověk živé představivosti, má v sobě kus umělce a má i ješitnost umělce, která je schopna zavést ho tak daleko, že věří vlastním lžím a že věří ve svou vlastní velikost.
{570}Všemi Thiersovými řečmi, zprávami atd. se táhne jako červená nit nadutá ješitnost.
Ten <odpuzující> Triboulet:
Skvělé bombardování (petrolejovými bombami) z Mont Valérien zničí[jj] část domů v Ternes uvnitř valů ( ?) a je doprovázeno grandiózním požárem a strašlivým duněním děl, které otřásá celou Paříží. Bomby jsou úmyslně vrhány na čtvrti Ternes a Champs-Élysées.
Výbušné bomby, petrolejové bomby.
Slavný britský pisálek učinil skvělý objev, že to není to, co jsme my zvyklí rozumět samosprávou. Samozřejmě, že to není to. Není to městská samospráva, představovaná konšelskými žrouty želví polévky, čachrářskými správami farností a sveřepými poručenskými radami robotáren. Není to samospráva hrabství reprezentovaná majiteli širých lánů, naditých měšců a prázdných hlav. Nejsou to justiční nehoráznosti "neplacených velikánů"[427] Není to politická samospráva země prostřednictvím oligarchického klubu a četby listu "Times". Je to lid, který jedná sám a pro sebe.
To nejnechutnější v této kanibalské válce jsou "literární" skřeky ohyzdného trpaslíka, který se usadil v čele vlády!
Kruté zacházení versailleských se zajatci nepřestalo ani na okamžik a s jejich chladnokrevným vražděním se začalo hned znovu, jakmile se versailleští přesvědčili, že Komuna je příliš humánní, než aby uvedla ve skutek svůj dekret o odvetných opatřeních!
"Paris Journal" (ve Versailles) píše, že 13 vojáků zajatých {571} na železniční stanici v Clamartu bylo na místě zastřeleno a že všichni zajatci v uniformě řadového vojska, kteří se dostanou do Versailles, mají být popraveni ihned, jakmile nebude pochyb o jejich totožnosti!
Pan Alexandre Dumas <mladší> sděluje, že jeden mladík, který vykonával funkci generála - i když neměl generálskou hodnost - byl zastřelen, sotva ušel (pod stráží) několik set yardů po silnici.
5. května. "Mot ď Ordre"[428]: <podle "Liberté", která vychází ve Versailles, "všichni vojáci pravidelné armády, kteří byli zajati v Clamartu mezi povstalci, byli na místě zastřeleni"> (Lincolnem Thiersem!) (Lincoln přiznával protivníkovi práva válčící strany). ,,To jsou lidé, kteří na zdech všech francouzských obcí spílají Pařížanům jako vrahům!" Bandité!
Desmaret.
<Deputace Komuny vyslaná do Bicêtru (27. dubna), aby prozkoumala případ 4 národních gardistů ze 185. pochodového praporu národní gardy, tam navštívila (těžce raněného) Scheffera, který to přežil.
"Nemocný prohlásil, že byl 25. dubna v Belle-Épine nedaleko Villejuifu se svými třemi druhy překvapen jízdními myslivci, kteří je vyzvali, aby se vzdali. Protože nebyli s to klást odpor oddílu, který je obklíčil, odhodili zbraně a vzdali se. Vojáci je obklopili a vzali do zajetí, neubližovali jim však, ani jim nevyhrožovali. Byli už chvíli v zajetí, když přijel kapitán jízdních myslivcú a vrhl se na ně s revolverem v ruce. Bez jediného slova vystřelil na jednoho z nich a zastřelil ho; pak vystřelil i na gardistu Scheffera, který byl zasažen přímo do prsou a padl vedle svého druha. Dva zbývající gardisté couvli, vyděšeni tímto podlým útokem, ale rozlícený kapitán se na oba zajatce vrhl a zabil je dvěma dalšími ranami z revolveru. Po tomto bestiálním a barbarsky podlém činu se myslivci se svým velitelem stáhli a nechali své oběti ležet na zemi.">[429]
Páně Thiersovo "nejliberálnější a nejsvobodněji zvolené Národní shromáždění, jaké kdy Francie měla", si v ničem nezadá s jeho "nejkrásnější armádou, jakou kdy Francie měla". Tato senilní a pod falešnou záminkou zvolená chambre introuvable[231] se skládá téměř výhradně z legitimistů[229] a orleanistů.[227] Volby do {572} obecních rad z 30. dubna, provedené pod vedením samotného Thierse, ukazují, jak tito pánové zastupují francouzský lid! Ze 700 000 (přibližně) obecních radních zvolených v 35 000 obcí, které ještě zůstaly v okleštěné Francii, je 200 legitimistů, 600 orleanistů, 7000 otevřených bonapartistů a všichni ostatní jsou republikáni nebo přívrženci Komuny. (Versailleský korespondent "Daily News" z 5. května.) Je zapotřebí ještě nějakého důkazu, že toto shromáždění s Thiersem - touto orleanistickou mumií - v čele reprezentuje jen uzurpátorskou menšinu?
Pan Thiers znovu a znovu prohlašoval Komunu za nástroj hrstky "trestanců" a "ticket-of-leave men"[kk], pařížské spodiny. A tato "hrstka" desperátů drží už déle než šest týdnů v šachu "nejkrásnější armádu, jakou kdy Francie měla", vedenou neporazitelným Mac-Mahonem a inspirovanou géniem samotného Thierse!
Jeho tvrzení vyvrátily nejen hrdinské činy Pařížanů. Promluvily všechny vrstvy pařížského obyvatelstva.
<"Pařížské hnutí rozhodně nelze směšovat s přepadením Montmartru, které pro ně bylo jen pohnutkou a výchozím bodem; toto hnutí je všeobecné a tkví hluboko ve vědomí Paříže; dokonce i naprostá většina těch, kdo se z toho či onoho důvodu drží stranou hnutí, nijak nepopírá jeho společenskou oprávněnost.">[431]
Kdo to říká? Delegáti syndikátních komor, lidé, kteří mluví za 7000 až 8000 obchodníků a průmyslníků. Šli to říci do Versailles ... <Liga republikánské unie>[432]... manifestace <svobodných zednářů>[433] atd.
Les provinciaux espiěgles.[ll]
Kdyby se Thiers jen na okamžik domníval, že provincie mají skutečně nepřátelský vztah k pařížskému hnutí, udělal by všechno, {573} co může, aby jim co nejvíc usnadnil seznámení s tímto hnutím a všemi "jeho hrůzami". Vybídl by provincie, aby se podívaly na toto hnutí v jeho nahé skutečnosti, aby se přesvědčily na vlastní oči a uši, co je to zač. To ale neudělá! On a jeho "muži obrany" se snaží udržet provincie v područí a zdí ze lží zabránit jejich všeobecnému povstání za Paříž, stejně jako za pruského obléhání nepouštěli do Paříže zprávy z provincií. Provincie smějí vidět Paříž jen ve versailleském camera obscura (křivém zrcadle). (<Do depart3mentů pronikají a platí tam jedině lži a pomluvy versailleských novin.>) Drancování a vraždění 20 000 ticket-of-leave men zneucťuje hlavní město.
<"Liga považuje za svou první povinnost zjednat jasno a obnovit normální vztahy mezi provincií a Paříží.">[434] Jací byli tito lidé, když byli obleženi v Paříži, takoví jsou i teď, když Paříž obléhají sami.
<"Stejně jako dfíve je jejich oblíbenou zbraní lež.. Potlačují a konfiskují noviny hlavního města, přerušují spojení,) prohlížejí dopisy, (takže provincie je odkázána na zprávy, které jí ráčí poskytnout Jules Favre, Picard a spol., aniž má možnost prověřit si pravdivost toho, co se jí říká.">[435]
Thiersovy zprávy, Picardovy oběžníky, Dufaurovy... Plakáty y obcích. Zrádný versailleský tisk a Němci. Malý "Moniteur"[436] Opětovné zavedení pasů při cestách z místa na místo. Armáda mouchards[mm] rozeslaná všemi směry. Zatýkání (v Rouenu atd. za pruské úřední asistence) atd. <Tisíce policejních komisařů rozptýlených v okolí Paříže dostaly od policejního prefekta Valentina rozkaz zabavovat všechny noviny vycházející ve vzbouřeném městě, bez ohledu na to, jakého jsou směru, a veřejně je pálit jako za nejlepších časů svaté inkvizice.>
Thiersova vláda se nejprve obrátila na provincie[nn] s výzvou, aby formovaly prapory národní gardy a poslaly je do Versailles proti Paříži.
"Provincie," jak píší noviny v Limoges[437], "daly najevo svou nespokojenost tím, že odmítly poskytnout prapory (dobrovolníků), které od nich požadoval Thiers a jeho ,statkáři'."
{574} Pár bretaňských idiotů, kteří bojují pod bílým praporem, každý z nich s Ježíšovým srdcem z bílého plátna na prsou,[267] a s válečným heslem "Vive le roi!"[oo] - to je jediná "provinční" armáda, která se shromáždila kolem Thierse.
Volby. "Vengeur" ze 6. května.[438]
Tiskový zákon pana Dufaura (8. dubna)[271] - otevřeně namířený proti "výstřelkům" provinčního tisku.
Pak četná zatýkání v provinciích. Tam platí zákony o podezřelých.[439]
<Duchovní a policejní blokáda provincií.>
Le Havre 23. dubna: Městská rada vyslala tři své členy do Paříže a Versailles, aby nabídli zprostředkování s cílem ukončit občanskou válku při zachování republiky a zaručení municipálních svobod pro celou Francii... 23. dubna přijali Picard a Thiers delegáty z Lyonu - jejich odpověď byla[pp]: <"válka za každou cenu">.
<Přípis delegátů z Lyonu předal Shromáždění Greppo 24. dubna.>[440]
Správy provinčních měst se dopustily té veliké opovážlivosti, že poslaly své deputace do Versailles s tím, že mají versailleské vy-zvat, aby přistoupili na požadavky Paříže; ani jediná francouzská obec neposlala přípis schvalující činy Thierse a "statkářů"; pro-vinční noviny stejně jako tyto obecní rady -jak si stěžuje Dufaure ve svém oběžníku proti smíru, určeném <generálním prokurátorům>,
<"stavějí Shromáždění vzešlé z všeobecných voleb do jedné řady se samozvanou Pařížskou komunou, a vytýkají mu, že nepřiznává Paříži její municipální práva atd.">
a co je horší, tyto obecní rady, například obecní rada z Auch,
<"jednomyslně požadují, aby Shromáždění bezodkladně navrhlo Paříži příměří> a aby se toto Shromáždění, zvolené 8. února, rozpustilo, protože jeho mandát už prošel". (Dufaure ve versailleském shromážděni 26. dubna.)
Je třeba si připomenout, že tu jde o staré obecní rady[441], ne o ty, které byly zvoleny 30. dubna. Jejich delegace tak početné, že se Thiers rozhodl nepřijímat je už osobně, ale odkazovat je na jednoho ministerského úředníka.
{575} Nakonec volby z 30. dubna byly definitivním odsouzením Shromáždění a volebního úskoku, z něhož toto shromáždění vzniklo. Jestliže se provincie dosud omezovaly na pasívní odpor proti Versailles a nepovstaly za Paříž, lze to vysvětlit jen tím, že se tam dosud drží staré mocenské orgány, a tím, že císařství přivedlo provincie do opojení, v němž je dále držela válka. Je jasné, že mezi Paříží a provinciemi stojí jen versailleská armáda, vláda a čínská zeď lží. Jestliže tato zeď padne, provincie se spojí s Paříží.
Je nanejvýš charakteristické, že tíž lidé (Thiers a spol.), kteří odstranili parlamentním spiknutím všeobecné hlasovací právo (Bonaparte jim pomohl, aby je vlákal do pasti a dostal úplně do svých rukou a aby se po státním převratu mohl prohlásit za obnovitele všeobecného hlasovacího práva proti straně pořádku a jejímu Shromáždění), protože by jim za republiky mohlo ještě vyvést něco nemilého, tíž lidé jsou nyní jeho fanatickými stoupenci a dělají si z něho "legitimní" titul proti Paříži - když už bylo za Bonaparta tak zorganizováno, že je pouhou hříčkou v rukách výkonné moci a slouží jí jen jako nástroj pro podvody, úskoky a podvrhy. ( <Kongres> Ligy měst) ("Rappel" ze 6. května!)[442]
Může vzniknout otázka, jak to, že tito přestárlí parlamentní šarlatáni a intrikáni jako Thiers, Favre, Dufaure, Garnier-Pagès (posílení jen několika lotry stejného ražení) po každé revoluci vždycky znovu vyplují na povrch a uzurpují výkonnou moc? Jak to, že jsou to tito lidé, kteří vždycky využijí revoluce a zradí ji, střílejí do lidu, který ji uskutečnil, a sekvestrují těch pár liberálních ústupků, které byly vydobyty na dřívějších vládách (proti nimž sami vystupovali)?
Je to velmi prosté. Především, i když jsou velmi nepopulární, jako Thiers po únorové revoluci, zůstávají ušetřeni díky velkodušnosti lidu. Po každém úspěšném lidovém povstání začnou nesmiřitelní nepřátelé lidu volat po smíru a u lidu, který je v první chvíli plný nadšení nad svým vítězstvím, nalezne toto volání ohlas. Jakmile tyto první chvíle uplynou, stáhnou se lidé jako Thiers {576} a Dufaure na tak dlouho do pozadí, dokud má lid materiální moc, a pracují potají. Objeví se znovu, když je už lid odzbrojen a buržoazie je uvítá jako své <předáky>.
Anebo, jako Favre, Garnier-Pagès, Jules Simon atd. (doplnění několika mladšími lidmi podobného ražení) a sám Thiers po 4. září, tvořili "ctihodnou" republikánskou opozici za Ludvíka Filipa a potom parlamentní opozici za Ludvíka Bonaparta. Reakční režimy, které sami připravovali, když je revoluce pozvedla k moci, jim zajišťují existenci v řadách opozice, zatímco opravdové revolucionáře deportují, zabíjejí a vypovídají ze země. Lid zapomíná na jejich minulost, střední třída se na ně dívá jako na své lidi, jejich hanebné minulé činy jsou tytam - a tak se tito lidé objevují znovu, aby znovu začali se svou zradou a svými podlostmi.
Noc z 1. na 2. května: vesnice Clamart byla v rukou vojska, železniční stanice v rukou povstalců (tato stanice ovládá pevnůstku Issy). Náhlým přepadem se tam dostal 22. prapor střelců (strážný propustil jeho <hlídky>, poněvadž jim někdo vyzradil heslo), překvapil posádku, z níž většina spala na lůžkách, pouze 60 jich zajal, ale 300 povstalců probodal. Navíc pak byli vojáci na místě zastřeleni. A Thiers má tolik drzosti, že ve svém oběžníku prefektům, civilním a vojenským úřadům z 2. května říká:
"Ona" (Komuna) "zatýká generály" (Cluseret!) "jen proto, aby je zastřelila, a ustavuje výbor veřejné bezpečnosti hodný naprostého opovržení!"[443]
Jednotky generála Lacretella dobyly náhlým úderem redutu Moulin-Saquet, ležící mezi pevnůstkami Issy a Montrouge. Posádka byla zaskočena zradou velitele Galliena, který prodal versailleským jednotkám heslo. 150 federovaných[rr] pobito bodáky a přes 300 zajato. Pan Thiers, píše korespondent "Times", byl slabý, když měl být tvrdý (ten zbabělec je vždycky slabý, dokud jemu hrozí nebezpečí), a byl tvrdý, když se dalo všechno získat několika ústupky. (Ten lump je vždycky tvrdý, když nasazením materiální síly pouští {577} žilou Francii, to se vypíná, ale jen když je přitom sám bezpečný. To je celá jeho chytrost. Thiers - řečeno slovy Antoniovými -je "poctivec"[ss].)
Thiersova zpráva o Moulin-Saquet (4. května):
<"Osvobození Paříže od hnusnjch tyranů, kteří ji utiskují"[264]. ("Versailleští byli převlečeni za národní gardisty"); (,,velká většina federovaných spala a byla zabita nebo zajata ve spánku").
Picard: "Naše dělostřelectvo nebombarduje: ovšem, ostřeluje z děl"[444] ("Moniteur des communes", Picardovy noviny).
"Umírající Blanqui, zavřený ve vězeňské cele, Flourens, rozsekaný žandarmy, Duval, zastřelený Vinoyem - ti všichni měli tyto lidi 31. října v rukou, a nic jim neudělali.">
{578}
Komuna
1. Opatření pro dělnickou třídu
Zákaz noční práce pekařských tovaryšů (20. dubna).
Ve veřejných i soukromých dílnách zrušena soukromá soudní pravomoc, kterou si uzurpovali páni podnikateié (továrníci) (zaměstnavatelé, velcí i malí), přičemž byli zároveň soudci, vykonavateli trestu, těmi, kdo vedou spor a vyhrávají jej - ono právo na vlastní trestní zákoník, umožňující jim okrádat dělníky na mzdě pokutami a srážkami ukládanými za trest atd.; pohrůžka trestem podnikatelům, jestliže poruší tento zákon; pokuty a srážky uložené po 18. březnu musí být dělníkům vráceny (27. dubna). Přerušen výprodej zastavených předmětů v zastavárnách (29. března).
Mnoho dílen a továren v Paříži bylo uzavřeno, neboť jejich majitelé uprchli. To je stará metoda průmyslových kapitalistů, kteří si myslí, že je "spontánní působení zákonů politické ekonomie" opravňuje nejen k tomu, aby si jako podmínku práce stanovili, že jim ponese zisk, ale i k tomu, aby práci vůbec zastavili, vyhodili dělníky na dlažbu a vyvolali umělou krizi, kdykoli vítězná revoluce ohrožuje "pořádek" jejich "systému". Komuna velmi moudře ustavila komisi "Komuny", která ve spolupráci s delegáty zvolenými za různá odvětví prozkoumá, jakým způsobem předat opuštěné dílny a továrny dělnickým družstvům, přičemž se uprchlým kapitalistům vyplatí nějaké odškodné (16. dubna); (tato komise má také vypracovat statistiku opuštěných dílen).
Komuna přikázala obvodním radnicím, aby při výplatě odškodného 75 centimů nedělaly rozdíl mezi takzvanými nelegitimními ženami a mezi matkami a vdovami po národních gardistech.
Veřejné prostitutky držené až dosud v Paříži pro "muže {579} pořádku", ale vzhledem k "bezpečnosti" těchto pánů udržované v osobní otrocké závislosti na neomezené moci policie, Komuna osvobodila z tohoto ponižujícího otroctví, smetla však zároveň půdu, na níž prostituce bují, a muže, díky nimž bují. Lepší prostitutky - kokoty - nebyly ovšem za vlády pořádku otrokyněmi, ale paními policie a vládců.
Komuna neměla samozřejmě čas na reorganizaci veřejného vyučování (vzdělání); ale tím, že z něho odstranila náboženský a klerikální prvek, položila základ k myšlenkové emancipaci lidu. Ustavila komisi pro organizaci <vyučování> (základního (elementárního) a odborného) (28. dubna). Nařídila, aby všechny vyučovací pomůcky, jako knihy, mapy, papír atd., vydávali zdarma učitelé, kteří je zase dostanou z příslušných obvodních radnic. Žádný učitel nesmí pod jakoukoli záminkou požadovat od svých žáků za tyto učební pomůcky peníze (28. dubna).
Zastavárny: <Každý zástavní lístek vystavený před 25. dubnem 1871 na šatstvo, nábytek, prádlo, knihy, ložní prádlo a pracovní nástroje) v ceně nepřesahující[tt] <20 franků může být počínaje 12. květnem bezplatně vyměněn za zastavené předměty> ( 7. května).
2. Opatření pro dělnickou třídu, ale hlavně pro střední třídy
Nájemné za poslední tři čtvrtletí do dubna se úplně promíjí: každý, kdo za některé z těchto tří čtvrtletí zaplatil, má právo započítat si tuto částku při příštích platbách. Týž zákon se vztahuje i na zařízené pokoje. Po dobu příštích tří měsíců neplatí žádná výpověď od domácích (<29. března>).
Échéances (proplácení prošlých směnek) (propadnutí směnek): jakékoli stíhání kvůli propadlým směnkám se zastavuje (12. dubna).
Všechny obchodní papíry tohoto druhu musí být proplaceny během (proplacení se rozloží do) dvou let počínaje 15. červencem, přičemž dluh nesmí být zatížen úroky. Celková dlužná částka se rozdělí na 8 rovných <dílů> splatných čtvrtletně (první čtvrtletí se datuje {580} od 15. července). Soudní stíhání se povoluje jen v případě propad-nutí termínu těchto dílčích splátek (16. dubna). Dufaurovy zákony o nájemném a smčnkách[234] zavinily bankrot většiny vážených pařížských obchodníků.
Ze všech notářů, soudních vykonavatelů, dražebních vyvolavačů, drábů a ostatních soudních úředníků, kteří až dosud z tohoto svého postavení bohatli, se stali úředníci Komuny a dostávají od ní pevný plat jako ostatní dělníci.
Protože profesoři z École de Médicine[uu] uprchli, ustavila Komuna komisi pro založení svobodných universit, které by už nebyly státními příživníky; studentům, kteří složili zkoušku, dala možnost provozovat praxi bez doktorského titulu (titul má udělovat fakulta).
Protože uprchli soudci civilního soudu departementu Seine, kteří jsou stejně jako ostatní soudní úředníci vždy ochotni úřadovat pod jakoukoli třídní vládou, jmenovala Komuna jednoho advokáta, aby vyřizoval nejneodkladnější záležitosti do té doby, než budou soudy reorganizovány na základě všeobecných voleb (<26. dubna>).
3. Všeobecná opatření
Zrušena konskripce. V nynější válce musí sloužit (v národní gardě) každý muž schopný vojenské služby. Toto opatření je skvělý způsob, jak se zbavit všech zrádců a zbabělců skrývajících se v Paříži (<29. března>).
Zakázány hazardní hry (2. dubna).
Církev odloučena od státu; likvidován rozpočet na náboženské účely; všechny církevní statky prohlášeny za národní majetek (3. dubna).
Komuna po prozkoumání na základě soukromých informací zjistila, že "vláda pořádku" si kromě staré gilotiny dala zhotovit ještě novou (výkonnější a přenosnou) a zaplatila ji předem. Komuna nařídila, aby obě gilotiny, stará i nová, byly 6. dubna veřejně spáleny. Versailleské listy - a po nich tisk "pořádku" na celém světě - to interpretovaly tak, jako by byl tyto gilotiny {581} spálil pařížský lid na znamení protestu proti krvežíznivosti komunardů! (6. dubna.) Všichni političtí vězni byli po revoluci z 18. března ihned propuštěni. Komuna však věděla, že za režimu Ludvíka Bonaparta a jeho důstojné nástupkyně, vlády obrany, bylo mnoho lidí uvězněno bez jakéhokoli obvinění, prostě jako politicky podezřelí. Proto pověřila jednoho ze svých členů - Protota - aby tyto případy prozkoumal. Propustil 150 lidí, kteří byli už půl roku ve vězení a dosud se nedočkali soudního vyšetření; mnozí z nich, uvěznění ještě za Bonaparta, byli ve vězení celý rok bez jakékoli obžaloby nebo soudního vyšetřování (9. dubna). Tento fakt, tak charakteristický pro vládu obrany, ji rozzuřil. Začala tvrdit, že Komuna osvobodila všechny zločince. Kdo však osvobodil odsouzené zločince? Podvodník Jules Favre.Jakmile se dostal k moci, propustil rychle na svobodu Pica a Taillefera, odsouzené za krádež a padělky v aféře s časopisem "L'Étendard". Jeden z těchto pánů, Taillefer, který měl tolik drzosti, že se vrátil do Paříže, byl znovu posazen tam, kam patří. Ale to ještě není všechno. Versailleská vláda propustila ze všech <trestnic> po celé Francii odsouzené zloděje pod podmínkou, že vstoupí do armády pana Thierse!
Dekret o stržen sloupu na <náměstí> Vendôme[259] jako "památníku barbarství, symbolu brutální síly a falešné slávy, utvrzování militarismu a popírání mezinárodního práva" (12. dubna).[445]
Zvolení Frankela (německého člena Internacionály) do Komuny prohlášeno za platné: "vzhledem k tomu, že prapor Komuny je praporem světové republiky a že cizinci v ní mohou mít své místo" (4. dubna)[446]; Frankel byl později zvolen členem výkonného výboru Komuny (21. dubna).
"Journal Officiel" začal uveřejňovat zprávy o zasedáních Komuny (15. dubna).
Dekret Paschala Grousseta o ochraně cizinců před rekvizicí.[447] Žádná pařížská vláda nebyla nikdy tak zdvořilá vůči cizincům (27. dubna).
Komuna zrušila politickou a služební přísahu (4. května).
Zničení památníku <zvaného> "Chapelle expiatoire de Louis XVI"[vv] {582} <v ulici ďAnjou-St.Honoré (dílo "chambre introuvable" z roku 1816)[281] (7. května).>
4. Opatření pro veřejnou bezpečnost
Odzbrojení "loajální" národní gardy (<30. března>).
Komuna prohlašuje, že zaujímat místo v jejích řadách je neslučitelné s místem ve versailleském shromáždění (<29. března>).
Dekret o odvetných opatřeních. Nikdy neuveden ve skutek. Byli zatčeni jen panáčci: pařížský arcibiskup a <farář od sv. Magdaleny>[ww]; celý sbor jezuitské koleje; obročníci ze všech hlavních kostelů; část těchto panáčků byla uvězněna jako rukojmí, část pro konspiraci s Versailles, část proto, že se pokoušeli uchránit církevní majetek před zásahem Komuny (6. dubna).
"Monarchisté vedou válku jako divoši; střílejí zajatce, vraždí raněné, ostřelují obvaziště, vojáci zvedají pušky pažbami vzhůru a pak zrádně střílejí" (Provolání Komuny).[448]
K těmto dekretům o odvetných opatřeních je třeba poznamenat:
Za prvé: Všechny vrstvy pařížského obyvatelstva - po odchodu kapitalistů, zahalečů a příživníků - se obracely na Versailles s požadavkem, aby zastavily občanskou válku - jedině pařížské duchovenstvo ne. Arcibiskup a <farář od sv. Magdaleny> napsali Thiersovi teprve jako rukojmí, aby nemuseli "prolit svou vlastní krev".
Za druhé: Když Komuna uveřejnila dekret o odvetných opatřeních, o zajímání rukojmí atd., nepřestali Piétriho ovečky a Valentinovi žandarmové krutě zacházet s versailleskými zajatci, ale ustalo vraždění zajatých pařížských vojáků a příslušníků národní gardy, které propuklo s novou zuřivostí, až když se versailleská vláda přesvědčila, že Komuna je příliš humánní, než aby uvedla ve skutek svůj dekret ze 6. dubna. Pak začalo hromadné vraždění znovu. Komuna nepopravila jediné rukojmí, jediného zajatce; {583} dokonce ani několik četnických důstojníků, kteří pronikli do Paříže jako špiclové přestrojení za národní gardisty; byli jen uvězněni.
Přepadení reduty v Clamartu (2. května). Železniční stanice v rukou Pařížanů, masakr, zabíjení bodáky, 22. prapor střelců (Galliffet?) střílí vojáky na místě beze všech formalit (2. května). Reduta Moulin-Saquet, ležící mezi pevnůstkami Issy a Montrouge, přepadena v noci díky zradě velitele Galliena, který prodal versailleským jednotkám heslo. Federovaní byli překvapeni ve spánku na lůžkách a většina z nich povražděna. (4. května?)
25. dubna. 4 národní gardisté (konstatováno zmocněnci vyslanými do Bicêtru, kde je jediný ze čtyř mužů, který událost <v Belle-Épine nedaleko Villejuifu> přežil. Jmenuje se Scheffer). Tito muži byli obklíčeni jízdními myslivci, na jejich výzvu se vzdali, protože nebyli s to klást odpor; byli odzbrojeni; vojáci jim nic neudělali. Pak přijede kapitán myslivců a postřílí je jednoho po druhém z revolveru. Nechali je ležet na zemi. Scheffer, strašlivě raněn, to přežil.
Třináct vojáků, zajatých na železniční stanici v Clamartu, bylo na místě zastřeleno a všichni zajatci v uniformě řadového vojska, kteří se dostanou do Versailles, mají být popraveni ihned, jakmile nebude pochyb o jejich totožnosti. (Versailleská "Liberté''.) Alexandre Dumas mladší, jenž je nyní ve Versailles, sděluje, že jeden mladík, který vykonával funkci generála - i když neměl generálskou hodnost - byl zastřelen na rozkaz bonapartistického generála, sotva ušel pod stráží několik set yardů po silnici ... Četníci obklíčili pařížské jednotky a národní gardisty v domech, polili domy petrolejem a zapálili je. Několik (<ohořelých>) mrtvol národních gardistů odvezla ambulance tisku z Ternes ("Mot d'Ordre" z 20. dubna). "Ti nemají právo na ambulanci."
Thiers. Blanqui. Arcibiskup. Generál Chanzy. (Thiers řekl, že jeho bonapartisté by dali přednost tomu, aby byli zastřeleni.)
Domovní prohlídky atd. Casimir Bouis <jmenován předsedou komise pro vyšetřování> činnosti diktátorů ze 4. září (14. dubna). Byly provedeny prohlídky v soukromých domech a zabaveny písemnosti, žádné zařízení však nebylo odvezeno ani prodáno v dražbě (byly zabaveny papíry kumpánů ze 4. září, Thierse atd. a bonapartístických {584} policajtů[xx]; např. v domě Lafonta, <generálního inspektora věznic> (11. dubna). Domy (majetek) Thierse a spol. byly prohledány jako domy zrádců, konfiskovány však byly pouze písemnosti.
Zatýkání ve vlastních řadách: To nesmírně děsí buržoy, kteří potřebují politické idoly a "velikány".
"Popuzuje a odrazuje však to," ("Daily News" ze 6. května. Příspěvky z Paříže) "že ať má Komuna jakoukoli autoritu, tato autorita neustále přechází z jedněch rukou do druhých a my nikdy nevíme, kdo bude mít moc zítra ... Na všech těch věčných změnách je víc než kdykoli dříve vidět, že tu chybí řídící ruka. Komuna je shluk rovnocenných atomů, z nichž jeden žárlí na druhého a žádný nemá svrchovanou kontrolu nad ostatnimi."
Zákazy novin!
5. Finanční opatření
Viz "Daily News" ze 6. května.
Hlavní výdaje na válku!
Jen 8928 franků z konfiskací - všechno zabaveno u duchovních atd.
{585} Komuna
Vznik komuny a ůstřední výbor
Po Sedanu byla vyhlášena komuna v Lyonu, pak v Marseille, Toulouse atd. Gambetta dělal co mohl, aby ji potlačil.[449]
Různá hnutí v Paříži počátkem října směřovala k nastolení Komuny jako obrannému opatření proti cizímu vpádu, jako realizaci povstání ze 4. září. Hnutí z 31. října nedosáhlo nastolení Komuny jen proto, že Blanqui, Flourens a ostatní tehdejší vůdcové hnutí uvěřili (lidem slova), kteří dali své (čestné slovo), že odstoupí a uvolní místo Komuně svobodně zvolené všemi pařížskými obvody. Hnutí ztroskotalo proto, že jeho vůdci zachránili život lidem, kteří se jen třesou na to, aby zavraždili své zachránce. Nechali uniknout Trochuho a Ferryho, a ti je zaskočili s Trochuho Bretonci. Nemělo by se zapomínat, že 31. října existovala samozvaná "vláda obrany" jen z milosti. Tehdy ještě neměla za sebou ani frašku s plebiscitem.[450] Za těchto okolností nebylo ovšem nic snazšího než lživě vylíčit charakter hnutí, hanobit je jako zrádcovské spiknutí s Prusy a využít demise jediného z nich, kdo nechtěl porušit své slovo,[yy] k tomu, aby byli - jmenováním Clémenta Thomase vrchním velitelem národní gardy - posíleni Trochuho Bretonci, kteří znamenali pro vládu obrany totéž co korsičtí spadassins[zz] pro Ludvíka Bonaparta. Pro tyto lidi, kteří dovedli vždycky tak dobře vyvolávat paniku, nebylo nic snažšího než apelovat na zbabělý strach střední třídy před dělnickými prapory, které se chopily iniciativy, dovolávat se vlastenectví a rozsévat tím nedůvěru a nesvornost mezi dělnické prapory samé - a tak připravovat {586} jeden z oněch dní, kdy přichází ke slovu slepá reakce a katastrofální nedorozumění, jichž dovedli vždycky tak dobře využít, aby si udrželi uzurpovanou moc. Tak jako se 4. září vetřeli k moci úskokem, tak získali teď možnost dodat své moci fiktivní oprávněnost plebiscitem podle ryze bonapartistického vzoru z dob reakčního teroru.
Kdyby byla počátkem listopadu 1870 bývala vítězně nastolena Komuna v Paříži (tehdy měla už své počátky v jiných velkých městech a určitě by ji byla napodobila celá Francie), nejenže by to bylo vzalo obranu z rukou zrádců a vtisklo by jí to onen rys nadšení, kterým se vyznačuje nynější hrdinná válka Paříže, ale bylo by to také úplně změnilo charakter války. Stala by se z ní válka republikánské Francie, pozvedající prapor sociální revoluce z 19. století, proti Prusku, praporečníku výbojů a kontrarevoluce. Nebyla by posílala starého otřelého intrikána žebronit po všech evropských dvorech, ale byla by elektrizovala vyrábějící masy Starého i Nového světa. Eskamotáží, kterou se Jules Favre a spol. zbavili 31. října Komuny, zajistili kapitulaci Francie před Pruskem a zahájili nynější občanskou válku.
Jedno je však jasné: Revoluce ze 4. září neznamenala jen znovunastolení republiky, protože se uzurpátorovou kapitulací u Sedanu uprázdnilo jeho místo; revoluce nejenže vydobyla tuto republiku na cizím útočníkovi díky vytrvalému odporu, který kladla Paříž, i když bojovala pod vedením svých nepřátel - proklestila si i cestu k srdci pracujících tříd. Republika přestala být názvem něčeho minulého. Republika v sobě nesla zárodek nového světa. Její skutečná tendence, zakrytá očím světa rouškou podvodů, lží a vulgárností smečky intrikánských advokátů a žvanilů, vyplývala znovu a znovu na povrch ve vybuchujících hnutích pařížských (a jihofrancouzských) pracujících tříd, jejichž heslo bylo vždy totéž: Komuna!
Komuna - tato pozitivní forma revoluce proti císařství a proti podmínkám jeho existence - kterou se poprvé pokusila uskutečnit jihofrancouzská města, kterou znovu a znovu proklamovala vybuchující hnutí za obléhání Paříže a se kterou se svými kejklířskými kousky obratně vypořádala vláda obrany a Trochu - hrdina {587} "plánu kapitulace" - se svými Bretonci, byla konečně vítězně nastolena 26. března. Ale nespatřila toho dne světlo světa z ničeho nic. Byla neměnnou metou dělnické revoluce. Kapitulace Paříže, otevřené spiknutí proti republice v Bordeaux, státní převrat, který začal nočním útokem na Montmartre, to všechno seskupilo kolem ní všechny živoucí elementy Paříže, takže muži obrany už je nemohli omezovat na izolované úsilí nejuvědomělejších a nejrevo-lučnějších částí pařížské dělnické třídy.
Vláda obrany byla trpěna jen jako pis aller[aaa] v prvním návalu překvapení, jen jako válečná nutnost. Pravou odpovědí pařížského lidu na druhé císařství, na císařství lží - byla Komuna.
Tak také povstání všech živoucích elementů Paříže - kromě pilířů bonapartismu a jeho oficiální opozice, velkokapitalistů, finančních spekulantů, šejdířů, povalečů a starých státních příživníků - proti vládě obrany se nedatuje od 18. března, ačkoli toho dne vybojovalo své první vítězství nad spiknutím, datuje se od 28. ledna, ode dne kapitulace. Národní garda - to znamená všichni ozbrojení pařížští muži - se zorganizovala a fakticky vládla Paříži od onoho dne, nezávisle na uzurpátorské vládě kapitulardů, nastolené z Bismarckovy milosti. Odmítla vydat své zbraně a děla, které byly jejím vlastnictvím a byly jí při kapitulaci ponechány jen proto, že byly jejím vlastnictvím. Tyto zbraně nezachránila před Bismarckem velkodušnost Jules Favra, ale fakt, že ozbrojená Paříž byla ochotna bít se o své zbraně s Jules Favrem i s Bismarckem. S ohledem na to, že v zemi byl cizí vetřelec a že se vedla mírová jednání, nechtěla Paříž komplikovat situaci. Bála se občanské války. Zachovávala jen obranný postoj a spokojila se s faktickou samosprávou v Paříži. Přitom se však klidně a vytrvale organizovala k odporu. (Dokonce přímo v podmínkách kapitulace dali kapitulardi[213] jednoznačně najevo, že chtějí, aby se kapitulace před Pruskem stala pro ně zároveň prostředkem k ovládnutí Paříže. Jediným ústupkem, jehož se domáhali od Pruska, ústupkem, který by jim byl Bismarck uložil jako podmínku, kdyby si ho nebyli vyprosili jako ústupek - bylo 40 000 vojáků k pokoření Paříže. Vzhledem {588} k tomu, že tu bylo 300 000 mužů národní gardy - počet víc než dostatečný k zabezpečení Paříže před útokem cizího nepřítele a k obraně jejího vnitřního pořádku - nemohla mít žádost o těchto 40 000 vojáků žádný jiný smysl, což se ostatně veřejně přiznávalo.) Na svou už existující vojenskou organizaci naroubovala Paříž politickou federaci podle velmi prostého plánu. Byl to svaz celé národní gardy spojené navzájem prostřednictmm. delegátů každé roty, kteří volili delegáty praporů, a ti zase hlavní delegáty, členy rady legií, kteří měli zastupovat svůj obvod a spolupracovat s delegáty ostatních 19 obvodů. Těchto 20 delegátů, zvolených většinou pra-porů národní gardy, tvořilo ústřední výbor, který dal 18. března podnět k největší revoluci tohoto století a který si dosud udržuje své postavení v nynějším slavném boji Paříže. Ještě nikdy nebyly volby tak uvážené, ještě nikdy nereprezentovali delegáti tak plně masy, z nichž vzešli. Na námitky postranních pozorovatelů, že jsou to neznámí lidé - a skutečně jsou známi jen pracujícím třídám, nejsou to žádní staří politikáři, poznamenaní svými minulými ha-nebnostmi a honbou za ziskem a kariérou - hrdě odvětili: "Stejně neznámých bylo i 12 apoštolů", a odpověděli svými činy.
Charakter komuny
Centralizovaná státní mašinérie, která svými všudypřítomnými a složitými vojenskými, byrokratickými, klerikálními a soudními orgány ovíjí (obtáčí) živoucí občanskou společnost jako hroznýš, byla zprvu ukuta v dobách absolutní monarchie jako zbraň rodící se moderní společnosti v jejím boji za osvobození od feudalismu. Vrchnostenské výsady středověkých pánů, měst a duchovenstva se přeměnily v atributy jednotné státní moci, která nahradila feudální hodnostáře placenými státními úředníky, předala zbraně z rukou středověkých družin feudálních pánů a z rukou korporací měšťanů do rukou stálé armády a místo pestré (stranicky zabarvené) anarchie svářících se středověkých sil dosadila spořádaný plán státní moci se systematickou a hierarchickou dělbou práce. První francouzská revoluce, která si dala za úkol založit národiú jednotu (vytvořit národ), musela skoncovat s každou {589} lokální, územní, městskou a provinční nezávislostí. Byla tudíž nucena rozvíjet to, s čím začala absolutní monarchie, centralizaci a organizaci státní moci, a rozšiřovat okruh a atributy této státní moci, počet jejích nástrojů, její nezávislost a nadpřirozenou moc nad reálnou společností, moc, která fakticky zaujala místo středověkého nadpřirozeného nebe s jeho svatými. Kdejaký druhořadý jednotlivý zájem, který se zrodil ze vztahů sociálních skupin, byl oddělen od samotné společnosti, fixován, učiněn na ní nezávislým a postaven proti ní ve formě státního zájmu, spravovaného státními kněžími s přesně vymezenými hierarchickými funkcemi.
Tento parazitní nádor na těle občanské společnosti, který se vydával za její ideální protějšek, dosáhl plného rozvoje za vlády prvního Bonaparta. Restaurace a červencová monarchie k němu nepřidaly nic než větší dělbu práce, rostoucí tou měrou, jak dělba práce uvnitř občanské společnosti vytvářela nové skupiny zájmů a s tím i nové pole působnosti pro stát. V boji proti revoluci z roku 1848 musela francouzská parlamentní republika a vlády celé kontinentální Evropy zároveň se svými represívními opatřeními proti lidovému hnutí posílit akční prostředky a centralizaci této vládní moci. Všechny revoluce tak jen zdokonalovaly státní mašinérii, místo aby tuto smrtící můru ze sebe shodily. Frakce a strany vládnoucích tříd, které mezi sebou střídavě bojovaly o nadvládu, považovaly ovládnutí (kontrolu) (uchvácení) a řízení této obrovské vládní mašinérie za hlavní kořist vítěze. Těžištěm činnosti této mašinérie bylo vytváření obrovských stálých armád, celých houfů státní havěti a kolosálních státních dluhů. Za absolutní monarchie byla tato mašinérie nástrojem boje moderní společnosti proti feudalismu - boje, který byl dovršen Francouzskou revolucí - a za prvního Bonaparta sloužila nejen k potlačení revoluce a likvidaci všech svobod lidu, byla také nástrojem, který Francouzské revoluci umožňoval udeřit za hranicemi, vytvořit v zájmu Francie na kontinentě místo feudálních monarchií státy víceméně podle francouzské podoby. Za restaurace a za červencové monarchie se stala nejen nástrojem násilného třídního panství buržoazie, ale také prostředkem, který zajistil rodinám buržoazie všechna teplá místečka ve státním hospodářství, a tak k přímému ekonomickému vykořisťování {590} lidu připojil ještě další vykořisťování. Konečně za revolučního boje roku 1848 sloužila jako prostředek ke zničení této revoluce a všeho úsilí lidových mas o osvobození. Ale svého konečného rozvoje dosáhl stát-parazit teprve za druhého císařství. Vládní moc se svou stálou armádou, se svou všemocnou byrokracií, ohlupujícím duchovenstvem a servilní soudní hierarchií dosáhla takové nezávislosti na společnosti samé, že ji stačil ovládnout groteskně průměrný dobrodruh, za kterým stála hladová banda desperátů. Nepotřebovala už jako záminku ozbrojenou koalici staré Evropy proti modernímu světu založenému revolucí z roku 1789. Nevystupovala už jako prostředek třídního panství, podřízený své pariamentní vládě nebo Zákonodárnému shromáždění. Tato státní moc, poškozující za svého panství i zájmy vládnoucích tříd, jejichž parlamentní komedii nahradila Corps législatifs[bbb] , které sama volí, a senáty, které sama platí; tato státní moc, sankcionovaná ve svém absolutním panství všeobecným volebním právem a uznávaná jako nutnost pro udržení "pořádku", to jest vlády statkáře a kapitalisty nad vý-robcem; tato moc, která do cárů maškarády minulosti halí korupční orgie dneška a vítězství nejparazitnější skupiny, finančních spekulantů, bezuzdné, ničím neomezené řádění všech reakčních vlivů minulosti - celé pandemonium hanebností - tato státní moc dostala svůj konečný a svrchovaný výraz ve druhém císařství. To, co se na první pohled zdálo konečným vítězstvím této vládní moci nad společností, bylo ve skutečnosti orgií všech zahnívajících elementů oné společnosti. V očích nezasvěcenců to vypadalo jako vítězství exekutivy nad legislativou, jako konečná porážka té formy třídního panství, která se vydává za autokracň společnosti, onou její formou, která se vydává za moc nadřazenou společnosti. Ve skutečnosti to byla jen nejzvrhlejší a jediná možná forma tohoto třídního panství, stejně ponižující pro samy vládnoucí třídy jako pro třídy pracující, spoutané tímto panstvím v okovech.
Den 4. září byl jen obnovením republiky proti grotesknímu dobrodruhovi, který ji zabil. Pravou antitezí císařství samého - to jest oné státní moci, oné centralizované exekutivy, která ve druhém {591} císařství našla jen svou vyčerpávající formuli - byla Komuna. Tato státní moc je ve skutečnosti výtvorem buržoazie - nejprve je prostředkem k rozbití feudalismu, pak prostředkem k rozdrcení osvobozeneckých snah výrobců, dělnické třídy. Všechny reakce a všechny revoluce posloužily jen k tomu, aby se tato organizovaná moc - tato organizovaná síla k zotročování práce - přenesla z jedněch rukou do druhých, z jedné frakce vládnoucích tříd na druhou. Sloužila vládnoucím třídám jako prostředek k utlačování a obohacování. Z každé nové změny nasávala novou sílu. Sloužila jako nástroj ke zlomení každého lidového povstání a k deptání pracujících tříd, které nejprve bojovaly a pak musely zajistit přenesení státní moci z jedné části svých utlačovatelů na jinou. Teď tedy nešlo o revoluci proti té nebo oné, legitimní, konstituční, republikánské nebo císařské formě státní moci. Byla to revoluce proti samému státu - onomu nadpřirozenému zmetku společnosti; v ní vzal lid opět do rukou sám a pro sebe svůj společenský život. Nebyla to revoluce za přenesení moci z jedné frakce vládnoucích tříd na jinou, ale revoluce za rozbití této strašlivé mašinérie třídního panství vůbec. Nebyl to jeden z oněch trpasličích bojů mezi třídním panstvím ve formě výkonné moci a jeho parlamentní formou, ale revolta proti oběma těmto formám, které se navzájem doplňují a z nichž parlamentní forma byla jen klamným vedlejším produktem výkonné moci. Druhé císařství bylo konečnou formou této státní uzurpace. Komuna byla její rozhodnou negací, a proto byla počátkem sociální revoluce 19. století. Ať tedy bude její osud v Paříži jakýkoli, <obejde celý svět>. Dělnická třída v Evropě i ve Spojených státech ji okamžitě uvítala jako zaklínadlo přinášející vysvobození. Sláva pruského dobyvatele a jeho předpotopní činy se zdály jen přízraky z dávné minulosti.
Jedině dělnická třída mohla vyjádřit toto nové úsilí slovem "Komuna" a dát mu počátek bojující Pařížskou komunou. Dokonce poslední výraz oné státní moci - druhé císařství - třebaže pokořovalo hrdost vládnoucích tříd a zavrhovalo jejich parlamentní nároky na vlastní vládu, bylo jen poslední možnou formou jejich třídního panství. Ačkoli druhé císařství tyto vládnoucí třídy politicky vyvlastnilo, bylo orgií, za níž se neomezeně rozmohly všechny {592} ekonomické a sociální hanebnosti jejich režimu. Pro střední buržoazii a maloburžoazii bylo vzhledem k ekonomickým podmínkám jejich existence vyloučeno, aby začaly novou revoluci, a byly tedy nuceny jít buď za vládnoucími třídami, anebo za dělnickou třídou. Rolnictvo bylo pasívní ekonomickou základnou druhého císařství, tohoto posledního triumfu státu odděleného od společnosti a nezávislého na ní. Jedině proletáři, zapálení novým sociálním úkolem, který mají splnit pro celou společnost, totiž skoncovat se všemi třídami a třídním panstvím, byli schopni zlomit nástroj tohoto třídního panství - stát, centralizovanou a organizovanou vládní moc, která si uzurpuje úlohu pána společnosti, zatímco by měla být jejím služebníkem. V aktivním boji, který proti proletářům vedly vládnoucí třídy podporované pasívní věrností rolnictva, se zrodilo druhé císařství, poslední vyvrcholení a zároveň i nejzřejmější zprostituování státu, jenž zaujal místo středověké církve. Zrodilo se proti nim. A oni je rozbili, ne jako zvláštní formu vládní (centralizované) moci, ale jako její nejmocnější výraz, který dospěl až k zdánlivé nezávislosti na společnosti, a tedy také její nejzprostituovanější realitu, pokrytou hanbou od hlavy až k patě, zkoncentrovanou naprostou prohnilost doma a naprostou bezmocnost navenek.
Ale úpadek právě této formy třídního panství vedl k tomu, že se výkonná moc, vládní státní mašinérie, stala hlavním a jediným objektem útoku revoluce.
Parlamentarismus ve Francii dospěl ke konci. Jeho poslední etapou a obdobím největšího rozmachu byla parlamentní republika od května 1848 do státního převratu. Císařství, které parlamentarismus zabilo, bylo jeho vlastním výtvorem. Parlamentarismus za císařství s jeho Corps législatif[ccc] a senátem - a v této formě je reprodukován ve vojenských monarchiích Pruska a Rakouska - byl pouhou fraškou, pouhým vedlejším produktem despotismu v jeho nejsyrovější podobě. Parlamentarismus ve Francii byl tedy mrtev a rozhodně nebylo věcí dělnické revoluce, aby jej křísila z mrtvých.
Komuna - znovuabsorbování státní moci společností jako jejích vlastních živoucích sil, a ne jako sil, které si ji podřizují a porobují; {593} reabsorbují ji samy lidové masy, které místo síly organizované k jejich útlaku formují svou vlastní sílu - politickou formu své sociální emancipace místo umělé síly společnosti, kterou si přivlastnili jejich utlačovatelé (jejich vlastní síly, postavené a organizované proti nim), které jejich nepřátelé využívají k jejich utlačování. Forma byla prostá jako všechno, co je veliké. Na rozdíl od dřívějších revolucí - kdy čas potřebný ke každému historickému vývoji byl v minulosti ve všech revolucích vždycky ztracen a kdy přímo ve dnech lidového triumfu, sotva lid odložil své vítězné zbraně, byly tyto zbraně vždycky obráceny proti němu - Komuna především nahradila armádu národní gardou.
"Poprvé od 4. záříje republika osvobozena od vlády svých nepřátel... ve městě je národní milice, která brání občany proti moci (vládě) místo stálé armády, která brání vládu proti občanam." (Provolání ústředního výboru z 22. března.)[451]
(Bylo jen třeba, aby lid organizoval tuto milici v národním měřítku a skoncoval tak se stálými armádami; to je první ekonomická conditio sine qua non[ddd] všech sociálních zlepšení, okamžitě odstraňující tento zdroj daní a státního dluhu a toto stálé nebezpečí, že vláda bude uzurpována třídním panstvím - ať už regulérním třídním panstvím nebo nějakým dobrodruhem, který se vydává za zachránce všech tříd.) Je to zároveň nejjistější záruka proti cizí agresi a fakticky znemožňuje udržování nákladného vojenského aparátu ve všech ostatních státech; rolnictvo je osvobozeno od krvavé daně a přestává být nejvýnosnějším zdrojem všeho státního zdaňování a státních dluhů. To už je bod, v němž se Komuna stává pro rolníka přitažlivou, stává se prvním slovem jeho osvobození. Zrušena "nezávislá policie" a místo jejích rabiátů dosazeni služebníci Komuny. Všeobecné hlasovací právo, dosud buď zneužívané k parlamentnímu sankcionování svaté státní moci, nebo hříčka v rukách vládnoucích tříd, uplatňované lidem jen k sankcionování (vybrání nástrojů) - jednou za bůhvíkolik let - parlamentní třídní nadvlády, je přizpůsobeno svému pravému účelu, totiž tomu, aby si lid v komunách zvolil své vlastní funkcionáře pro správu a navrhování zákonů. Zmizela {594} iluze, jako by správa a politické řízení byly mystérie, jako by to byly transcendentní funkce, které lze svěřit jen do rukou příslušně vzdělané kasty - státních příživníků, štědře placených sykofantů a sinekuristů na vyšších místech, kasty, která vstřebává inteligenci mas a obrací ji na nižších stupních hierarchického žebříčku proti nim samým. Tím, že se úplně odstranila státní hierarchie a nadutí páni lidu byli nahrazeni jeho kdykoli sesaditelnými služebníky, nastoupila místo odpovědnosti naoko odpovědnost skutečná, poněvadž tito lidé jednají pod stálým dohledem veřejnosti. Jsou placeni jako zkušení dělníci, 12 liber št. měsíčně, takže nejvyšší plat nepřesahuje 240 liber št. ročně, což je podle slov velké vědecké autority, profesora Huxleyho, o něco víc než pětina platu, s jakým by se spokojil úředník londýnské školní rady. Celý ten podfuk se státními mystériemi a státními nároky smetla Komuna skládající se převážně z prostých dělníků, kteří organizují obranu Paříže, vedou válku proti Bonapartovým pretoriánům[281], zajišťují zásobování tohoto obrovského města, zastávají všechny funkce dosud rozdělené mezi vládu, policii a prefekturu, přitom konají svou práci veřejně a prostě za nejobtížnějších a nejkomplikovanějších okolností a dělají ji tak, jako Milton psal svůj "Ztracený ráj" - za pár grošů, před očima všech, bez nároků na neomylnost, a přitom se neskrývají za všelijaké kolkovací a okolkovací úřady a nestydí se přiznat chyby tím, že je napraví. Udělali jedním rázem z veřejných funkcí - vojenských, administrativních, politických - skutečně dělnické funkce namísto skrytých atributů vzdělané kasty; (udrželi pořádek ve víru občanské války a revoluce) (přijali opatření pro všeobecnou obrodu). Ať měla jednotlivá opatření Komuny sebevětší cenu, jejím nejvýznamnějším opatřením bylo samo její vytvoření improvizované v době, kdy za jedněmi dveřmi stál cizí nepřítel a za druhými třídní nepřítel; svou životaschopnost dokázala svou existencí a své teorie potvrdila svými činy. Tím, že se objevila, přemohla přemožitele Francie. Zajatá Paříž se jedním odvážným skokem znovu ujala vedení Evropy, a to ne tak, že by se opírala o hrubou sílu, ale tak, že se ujala vedení sociálního hnutí, že ztělesnila tužby dělnické třídy všech zemí.
Kdyby byla všechna velká města organizována do komun po
{595-596}
{597} vzoru Paříže, žádná vláda by nemohla toto hnutí potlačit náhlým náporem reakce. Dokonce už tímto přípravným krokem by se získala inkubační doba, záruka tohoto hnutí. Celá Francie by se tak zorganizovala v samostatně činné a samosprávné komuny, stálou armádu by nahradily lidové milice, armáda státních příživníků by byla smetena, církevní hierarchie by musela ustoupit učitelům, státní soudy by se přeměnily v orgány komun, volby do národního zastupitelstva by už nebyly předmětem kejklů všemocné vlády, ale uvědomělým vyjádřením organizovaných komun, státní funkce by byly redukovány na několik funkcí zabezpečujících všeobecné národní zájmy.
To je tedy Komuna - politická forma sociální emancipace, osvobození práce od uzurpace (otrokářství) monopolních vlastníků pracovních prostředků, které vytvořili sami dělníci nebo jsou darem opřírody. Tak jako státní mašinérie a parlamentarismus nejsou skutečný život vládnoucích tříd, ale pouze organizované všeobecné orgány jejich panství, politické záruky, formy a výrazy starého pořádku, tak ani Komuna není sociálním hnutím dělnické třídy, a není tedy hnutím za všeobecnou obrodu lidstva, ale organizovaným akčním prostředkem. Komuna neodstraňuje třídní boj, jímž dělnická třída usiluje o zrušení všech tříd, a tedy všeho třídního panství (poněvadž nereprezentuje žádný výhradní zájem. Reprezentuje osvobození "práce", to znamená základní a přirozenou podmínku individuálního i společenského života, práce, kterou může menšina svalit na většinu jedině uzurpací, podvodem a důmyslnými úskoky), ale skýtá racionální prostředí, v němž onen třídní boj může procházet svými různými fázemi co nejracionálněji a nejhumánněji. Mohla by vyvolat prudké reakce stejně jako prudké revoluce. Zahajuje emancipaci práce - svůj veliký cíl - jednak tím, že odstraňuje neproduktivní a škodlivé působení státních příživníků, že likviduje příčiny toho, že se obrovská část národního produktu obětuje na živení obludy - státu, a jednak tím, že skutečnou správní činnost, místní i národní, koná za dělnické mzdy. Začíná tedy s obrovskou úsporností, s ekonomickou reformou i politickou přeměnou zároveň.
Jakmile by komunová organizace byla pevně ustavena v národním {598} měřítku, pak by jedinými katastrofami, jež by snad ještě musela prodělat, byla sporadická povstání otrokářů, která by sice na okamžik překazila dílo pokojného pokroku, ale hnutí by jedině popohnala kupředu, poněvadž by vtiskla do rukou sociální revoluce meč.
Dělnická třída ví, že musí projít různými fázemi třídního boje. Ví, že nahrazení ekonomických podmínek zotročení práce podmínkami svobodné a sdružené práce může být jen progresívním dílem času (tato ekonomická přeměna); ví, že to vyžaduje nejen změnu v rozdělování, ale i novou organizaci výroby nebo spíš vymanění (uvolnění) společenských forem výroby za nynější organizované práce (zplozené nynějším průmyslem) z pout otroctví, odstranění jejich nynějšího třídního charakteru a jejich harmonickou národní i mezinárodní koordinaci. Dělnická třída ví, že toto obrodné dílo bude znovu a znovu zdržováno a brzděno odporem vžitých zájmů a třídního egoismu. Ví, že nynější "spontánní působení přírodních ozákonů kapitálu a pozemkového vlastnictví" může být nahrazeno "spontánním působením zákonů společenské ekonomiky svobodné a sdružené práce" jen v dlouhém procesu vývoje nových podmínek, stejně jako tomu bylo se "spontánním působením ekonomických zákonů otroctví" a se "spontánním působením ekonomických zákonů nevolnictví". Dělnická třída však zároveň ví, že komunovou formou politické organizace lze teď hned dosáhnout velkých pokroků a že nadešel čas, aby zahájila toto hnutí pro sebe i pro lidstvo.
Rolnictvo
(Válečná náhrada.) Ještě před nastolením Komuny prohlásil ústřední výbor ve svém "Journal Officiel": "Větší část válečné náhrady by měli zaplatit původci války."[452] To je to velké "spiknutí proti civilizaci", z něhož mají "muži pořádku" největší strach. Je to nanejvýš praktická otázka. Zvítězí-li Komuna, budou muset válečnou náhradu platit původci války; zvítězí-li Versailles, budou vyrábějící masy, které už platily krví, troskami a kontribucemi, muset platit znovu, a finanční hodnostáři ještě z této transakce dokáží vytěžit zisk. O tom, kdo zaplatí válečné výlohy, rozhodne občanská válka. {599} Komuna v této životně důležité otázce reprezentuje nejen zájmy dělnické třídy, maloburžoazie, fakticky celé střední třídy s výjimkou buržoazie (bohatých kapitalistů) (bohatých pozemkových vlastníků a jejich státních příživníků). Reprezentuje především zájmy francouzského rolnictva. Zvítězí-li Thiers a jeho "ruraux"[eee] , bude většina válečných daní svalena na rolnictvo. A lidé jsou natolik hloupí, že opakují pokřik <"statkářů">, že oni - velcí pozemkoví vlastníci - zastupují rolníka, jenž ovšem ve své naivitě nesmírně touží zaplatit miliardy válečné náhrady za tyto hodné <"statkáře">, kteří ho už přiměli zaplatit miliardové odškodné za revoluci![256]
Tíž lidé vědomě zkompromitovali únorovou republiku tím, že na rolnictvo uvalili daňovou přirážku 45 centimů[257], ale to tehdy učinili jménem revoluce, jménem "prozatímní vlády" vytvořené revolucí. Dnes svým vlastním jménem začínají občanskou válku proti republice Komuny, aby svalili břímě válečné náhrady ze svých beder na rolníka! Ten nad tím samozřejmě bude radostí bez sebe!
Komuna zruší konskripci, strana pořádku[227] uvalí na rolníka daň krve. Strana pořádku posadí rolníkovi na krk daňového výběrčího, aby se zaplatila příživnická a nákladná státní mašinérie, Komuna mu dá lacinou vládu. Strana pořádku bude rolníka dál utiskovat prostřednictvím městského lichváře, Komuna ho osvobodí od můry hypoték, které váznou na jeho kousku půdy. Komuna nahradí parazitní soudní orgány, stravující jádro jeho příjmu - notáře, soudního vykonavatele atd. - úředníky Komuny, kteří konají svou práci za dělnickou mzdu a neobohacují se z rolníkovy práce. Strhne celou tu soudní pavučinu, která opřádá francouzského rolníka a v níž se usadili soudci a mairové jako buržoazní pavouci sající jeho krev! Strana pořádku bude držet rolníka pod vládou četníka, Komuna ho přivede znovu k nezávislému společenskému a politickému životu! Komuna přinese rolníkovi osvětu svěřenou učiteli, strana pořádku mu vnutí ohlupování svěřené páterům! Ale francouzský rolník především počítá! Shledá nanejvýš {600} rozumným, že platy kněžstva z něho už nemá ždímat výběrčí daní, ale že to má být ponecháno "spontánnímu působení" jeho zbožnosti!
Francouzský rolník zvolil Ludvíka Bonaparta presidentem republiky, ale tvůrcem císařství (v době anonymního republikánského režimu za Ústavodárného a Zákonodárného shromáždění) byla strana pořádku! Francouzský rolník začal roku 1849 a 1850 ukazovat, co ve skutečnosti potřebuje, tím, že stavěl svého maira proti vládnímu prefektovi, svého učitele proti vládnímu knězi a sám se stavěl proti vládnímu četníkovi! Reakční zákony strany po-řádku v roce 1849 - a zejména v lednu a únoru 1850[258] - byly ve své podstatě přímo namířeny proti francouzskému rolnictvu! Jestliže francouzský rolník udělal Ludvíka Bonaparta presidentem republiky, protože ve své představě všechny výhody, které mu přinesla první revoluce, tradičně připisoval prvnímu Napoleonovi, pak ozbrojená povstání rolníků v některých francouzských departementech a štvanice žandarmů na rolníky po státním převratu dokazují, že tato iluze brala rychle za své! Císařství bylo založeno na uměle živených iluzích a na tradičních předsudcích. Komuna by byla založena na rolníkových životních zájmech a skutečných potřebách.
Nenávist francouzského rolníka se soustřeďuje na "statkáře", zámeckého pána, na toho, kdo shrábl miliardu odškodného, a na městského kapitalistu v masce pozemkového vlastníka, jehož výboje proti rolníkovi nikdy nepostupovaly rychleji než za druhého císařství, jednak proto, že byly uměle podněcovány státními opatřeními, jednak proto, že přirozeně vycházely ze samého vývoje moderního zemědělství. "Statkáři" vědí, že by tři měsíce vlády republikánské Komuny ve Francii daly signál k povstání rolnictva a zemědělského proletariátu proti nim. Proto Komunu tak zuřivě nenávidí! Ještě víc než osvobození městského proletariátu se bojí osvobození rolnictva! Rolníci by brzy přijali městský proletariát za svého vůdce a zkušenějšího druha! Ve Francii jako ve většině zemí na kontinentě samozřejmě existuje hluboký antagonismus mezi městskými a venkovskými výrobci, mezi průmyslovým proletariátem a rolnictvem. To, oč usiluje proletariát, materiální základna jeho hnut!, {601} je práce organizovaná ve velkém měřítku - třebaže je nyní organizována despoticky - a centralizace výrobních prostředků, třebaže jsou nyní centralizovány v rukou monopolních vlastníků nejen jako výrobní prostředky, ale jako prostředky vykořisťování a zotročení výrobce. Úkolem proletariátu je přeměnit nynější kapitalistický charakter této organizované práce a těchto centralizovaných pracovních prostředků, přeměnit je z prostředků třídního panství a třídního vykořisťování ve formy svobodné sdružené práce a ve společenské výrobní prostředky. Naproti tomu rolníkova práce je izolovaná a jeho výrobní prostředky jsou rozdrobené, rozptýlené. Na těchto ekonomických rozdílech spočívá jako nadstavba celý svět rozdílných sociálních a politických názorů. Jenže toto rolnické vlastnictví už dávno přežilo svou normální fázi, to jest fázi, kdy bylo skutečností, výrobním způsobem a formou vlastnictví, která odpovídala ekonomickým potřebám společnosti a stavěla venkovské výrobce samé do normálních životních podmínek. Vstoupilo do období svého úpadku. Na jedné straně z něho vzešel početný prolétariat foncier (venkovský proletariát), jehož zájmy jsou totožné se zájmy městských námezdních dělníků. Sám tento výrobní způsob se v důsledku moderního pokroku agronomie přežil. A konečně i rolnické vlastnictví samo je dnes už jen nominální, neboť ponechává rolníkovi iluzi vlastnictví, ale připravujě ho o plody jeho práce. Konkurence velkých sedláků, daň krve, státní daň, lichvářství městských hypotečních věřitelů a všemožné okrádání pomocí soudního systému, na něž rolník naráží, kam se obrátí, to všechno ho degradovalo do postavení indického raijata, a vyvlastňování - dokonce i vyvlastňování z jeho nominálního vlastnictví - a jeho degradace na venkovského proletáře je každodenním faktem. Rolníka tedy už nedělí od proletáře jeho skutečný zájem, ale jeho iluzorní předsudek. Je-li Komuna, jak jsme už ukázali, jedinou mocí, která mu může ihned poskytnout velmi mnoho dokonce i při svých nynějších ekonomických podmínkách, je to také jediná vládní forma, která mu může zajistit přeměnu jeho nynějších ekonomických podmínek, uchránit ho před vyvlastněním statkářem na jedné straně a zachránit ho před dřinou, plahočením a bídou kvůli zdánlivému vlastnictví na straně druhé; je jedinou vládou, která může proměnit {602} jeho nominální vlastnictví půdy v reálné vlastnictví plodů jeho práce, která dokáže spojit výhody moderní agronomie - diktované společenskými potřebami a v nynější době neustále rolníka ohrožující jako nepřátelský činitel - se zachováním jeho postavení skutečně nezávislého výrobce. Protože by mu republika Komuny přinesla ihned prospěch, měl by k ní brzy důvěru.
<Republikánská unie (Liga)>[254]
Strana nepořádku, jejíž režim vrcholil za korupce druhého císařství, opustila Paříž (odtáhla z Paříže) a za ní odešli její posluhovači, její čeleď, její lokajové, její státní příživníci, její špiclové, její kokoty a celá ta banda nízké <bohémy> (sprostých zločinců), která je doplňkem té noblesní bohémy. Ale pravé životaschopné elementy středních tříd, které dělnická revoluce osvobodila od jejich pseudoreprezentantů, se poprvé v dějinách francouzských revolucí od ní oddělily a vystupují pod svým pravým praporem. Je to "Liga republikánské svobody",[453] která působí jako prostředník mezi Paříží a provinciemi, odmítá Versailles a kráčí pod prapory Komuny.
Revoluce Komuny jako představitelka všech společenských tříd, které nežijí z cizí práce
Viděli jsme, že pařížský proletář bojuje za francouzského rolníka, a Versailles bojuje proti němu; že <"statkáři"> mají největší strach z toho, aby rolníci neuslyšeli hlas Paříže a aby nepadla blokáda, která je od ní odděluje; že základem jejich války proti Paříži je pokus udržet rolnictvo v nevolnické závislosti a nadále s ním zacházet jako se svou věcí, s "taillable à merci et miséricorde"[fff].
Poprvé v dějinách se drobná a (střední) buržoazie[ggg] otevřeně přimkla k dělnické revoluci a prohlásila ji za jediný prostředek ke {603} své vlastní záchraně a k záchraně Francie! Tvoří spolu s dělníky většinu národní gardy, zasedá s nimi v Komuně a dělá jim prostředníka v Union républicaine[254]!
Nejdůležitější opatření přijatá Komunou směřovala k záchraně střední třídy - pařížské třídy dlužníků proti třídě věřitelů! Tato střední třída se za červnového povstání (1848) seskupila proti proletariátu pod prapory třídy kapitalistů, jejich generálů a jejich státních příživníků. Byla potrestána hned 19. září 1848 odmítnutím "concordats à l'amiable"[252] Ukázalo se, že vítězství nad červnovým povstáním je zároveň také vítězstvím věřitele, bohatého kapitalisty nad dlužníkem, nad střední třídou. Věřitel trval nemilosrdně na své libře masa[hhh] . A 13. června 1849 byla národní garda této střední třídy odzbrojena a pošavlována armádou buržoazie! Za císařství, kdy bohatý kapitalista tyl z rozhazování státních zdrojů, byla tato střední třída vydána všanc olupování burziány, železničními králi, podvodnými společnostmi Crédit mobilier[216] atd. a vyvlastňována sdruženími kapitalistů (akciovými společnostmi). Jestliže byla ve svém politickém postavení ponížena a její ekonomické zájmy byly ohroženy, byla morálně pobouřena orgiemi tohoto režimu. Posledním -otřesem pro ni byly hanebnosti války, které pobuřovaly její city Francouzů. Tváří v tvář pohromám, jež přinesla Francii tato válka, v krizi národního úpadku a finančního zruinování cítí tato střední třída, že spásu nemůže přinést zkorumpovaná třída rádoby otrokářů Francie, ale jedině mužné úsilí a herkulovská síla dělnické třídy!
Cítí, že jedině dělnická třída ji může vymanit z nadvlády kněží, přeměnit vědu z nástroje třídního panství v lidovou sílu a samy vědce změnit z úslužných pomocníků třídních předsudků, kariéristických státních příživníků a spojenců kapitálu ve svobodné pracovníky ducha! Věda může hrát svou pravou roli jedině v republice práce.
{604} Republika je možná jen jako otevřeně přiznaná sociální republika
Tato občanská válka rozbila poslední iluze o "republice", právě tak jako císařství rozbilo iluzi o neorganizovaném "všeobecném volebním právu" v rukou státního žandarma a pátera. Všechny životné elementy ve Francii uznávají, že republika je ve Francii a v Evropě možná jen jako "sociální republika", to jest republika, která vezme třídě kapitalistů a statkářů státní mašinérii a nahradí ji komunou, jež otevřeně prohlásí "sociální emancipaci" za veliký cíl této republiky, a zaručí tak onu sociální přeměnu komunovou organizací. Každá jiná republika by byla jedině anonymním terorismem všemožných monarchistických frakcí, terorismem spojených legitimistů[229], orleanistů[227] a bonapartistů, který by vyústil v (to či ono) císařství jako ve svůj konečný cíl, byla by anonymním terorem třídního panství, který by udělal svou špinavou práci a pak o by se z něho v každém případě vyklubalo císařství!
Profesionální republikáni ze "statkářského" shromáždění[232] skutečně věří - přes experimenty z let 1848 až 1851, přes občanskou válku proti Paříži - že republikánská forma třídního despotismu je možná, trvalá forma, kdežto "strana pořádku"[227] ji žádá pouze jako formu spiknutí k boji proti republice a ke znovunastolení jediné adekvátní formy třídního despotismu - monarchie nebo spíš císařství. V roce 1848 byli tito lidé, vždy ochotní sednout na lep, vystrčeni do popředí na tak dlouho, dokud červnovým povstáním neproklestili cestu anonymní vládě všech rádobyotrokářských frakcí ve Francii. V roce 1871 jsou ve Versailles od samého začátku zatlačeni do pozadí, aby tu figurovali jako "republikánská" dekorace Thiersovy vlády a sankcionovali svou přítomností válku bonapartistických generálů proti Paříži! S bezděčnou sebeironií konají tito ubožáci zasedání své strany v Salle de Paume (Míčovně), aby ukázali, jak hluboko klesli proti svým předchůdcům z roku 1789![454] Pomocí svých Schoelcherů atd. se pokoušeli přimět Paříž, aby vydala své zbraně Thiersovi, a donutit ji, aby se dala odzbrojit Saissetovou národní gardou "pořádku"! A to nemluvíme o takzvaných {605} socialistických pařížských poslancích, jakoje Louis Blanc. Ti pokorně snášejí urážky kdejakého Dufaura a <"statkářů">, rozplývají se nad Thiersovými "zákonnými" právy a svým fňukáním před bandity si dělají nezměrnou ostudu!
Jestliže dělníci už vyrostli z dob socialistického sektářství, nemělo by se zapomínat ani na to, že si nikdy nenechali navléci ohlávku comtismu. Tato sekta nedala Internacionále nikdy nic víc než odbočku o několika málo lidech, jejíž program generální rada odmítla.[455] Comta pařížští dělníci znají jako proroka císařství (osobní diktatury) v politice, kapitalistického panství v politické ekonomii, hierarchie ve všech sférách lidské činnosti, dokonce i v oblasti vědy, a jako autora nového katechismu s novým papežem a novými svatými namísto starých.
Jsou-li jeho angličtí stoupenci populárnější než francouzští, není to proto, že hlásají své sektářské doktríny, ale pro jejich osobní hodnoty a proto, že jejich sekta přijímá ty formy dělnického třídního boje, které vznikly bez jejího přičinění, jako např. tradeuniony a stávky v Anglii, což, mimochodem řečeno, jejich pařížští souvěrci odsuzují jako kacířství.
Komuna (Sociální opatření)
Že pařížští dělníci převzali iniciativu v nynější revoluci a v hrdinném sebeobětování nesou hlavní tíhu tohoto boje, to není nic nového. To je do očí bijící fakt každé francouzské revoluce! Opakuje se jen to, co tu už bylo! To, že se revoluce dělá ve jménu lidových mas, tedy mas výrobců, a dělá se zcela otevřeně pro ně, je rys, který má tato revoluce společný se všemi předešlými revolucemi. Novým rysem je to, že lid po prvním povstání nesložil zbraně a neodevzdal svou moc do rukou republikánských dryáčníků vládnoucích tříd, že ustavením Komuny vzal do svých rukou skutečné řízení své revoluce a zároveň objevil prostředek, jak v případě úspěchu {606} udržet toto řízení v rukou samého lidu - totiž nahrazení státní mašinérie, vládní mašinérie vládnoucích tříd, svou vlastní vládní mašinérií. V tom tkví jeho neslýchaný zločin! Dělníci si dovolují zasahovat do vládních privilegií horních deseti tisíc a prohlašují, že chtějí rozbít ekonomickou základnu onoho třídního despotismu, který organizované státní síly společnosti využíval pro sebe! Proto se ctihodné třídy v Evropě i ve Spojených státech zmítají v zuřivém vzteku, proto rozhořčeně ječí, že je to rouhání, a krvežíznivě vyzývají k vraždění lidu, odtud pramení ta stoka nadávek a pomluv, která se vylévá z jejich parlamentních tribun a z redakcí jejich žurnalistických slouhů!
Největším opatřením Komuny je její vlastní existence, její práce, její činnost za neslýchaně obtížných podmínek! Rudá vlajka vztyčená Pařížskou komunou ve skutečnosti jen korunuje vládu dělníků pro Paříž! Oni jasně a vědomě prohlásili za svůj cíl emancipaci práce a přeměnu společnosti! Ale skutečně "sociální" charakter jejich republiky tkví jen v tom, že v Pařížské komuně vládnou dělníci! Pokud jde o jejich opatření, ta se přirozeně musejí omezovat hlavně na vojenskou obranu Paříže a na její zásobování!
Někteří blahosklonní přátelé dělnické třídy - kteří stěží utajují své znechucení i nad těmi několika málo opatřeními, která považují za "socialistická", ačkoli na nich není socialistického nic kromě jejich tendence - dávají najevo své uspokojení a snaží se vzbudit pro Pařížskou komunu vznešené sympatie velkým objevem, že dělníci jsou konec konců lidé rozumní a kdykoli se dostanou k moci, vždycky se rezolutně obracejí zády k socialistickému podnikání! Vždyť se fakticky vůbec nepokoušejí zřídit v Paříži ani falanstéru[456], ani Ikarii[457]. Moudří lidé své generace! Tito blahosklonní patroni, kteří naprosto nechápou skutečné snahy a skutečné hnutí pracujících tříd, zapomínají na jedno. Všichni zakladatelé socialistických sekt patří do doby, kdy ani dělnická třída sama nebyla ještě vývojem kapitalistické společnosti samé natolik vyškolena a zorganizována, aby mohla vystoupit na světovém dějišti jako historický činitel, ani ve starém světě samém ještě dostatečně nedozrály materiální podmínky její emancipace. Existovala její bída, ne však ještě podmínky pro její vlastní hnutí. Utopičtí zakladatelé sekt sice {607} ve svých kritikách současné společnosti jasně vylíčili cíl sociálního hnutí - odstranění systému námezdní práce se všemi jeho ekonomickými podmínkami třídního panství - neviděli však ani ve společnosti samé materiální podmínky pro její přetvoření, ani v dělnické třídě organizovanou sílu a vědomí tohoto hnutí. Pokoušeli se nahradit historické podmínky hnutí fantastickými obrazy a plány nové společnosti, v jejímž propagování viděli pravý spásný prostředek. Od chvíle, kdy se hnutí dělnické třídy stalo skutečností, fantastické utopie pominuly, ne proto, že by se dělnická třída vzdala cíle, ke kterému směřovali tito utopisté, ale proto, že našla skutečné prostředky, jak je uskutečnit, že utopie byly vystřídány skutečným poznáním historických podmínek hnutí a bojová organizace dělnické tříd nabývala stále víc sil. Avšak dva konečné cíle hnutí hlásané utopisty jsou i konečnými cíli proklamovanými pařížskou revolucí a Internacionálou. Jen prostředky jsou jiné a skutečné podmínky hnutí nejsou už zamlženy utopickými pohádkami. Když tedy tito blahosklonní přátelé proletariátu přikrašlují veřejně proklamované socialistické tendence této revoluce, jsou jen obětí své vlastní hlouposti. Není vinou pařížského proletariátu, že pro tyto lidi jsou utopické výtvory proroků dělnického hnutí stále ještě "sociální revolucí", jinými slovy, že pro ně je sociální revoluce stále ještě "utopická".
"Journal Officiel" ústředního výboru z 20. března:
"Proletáři hlavního města po <selhání> a zradě panujících (vládnoucích) tříd pochopili (compris), že pro ně nadešla chvíle, aby zachránili situaci převzetím řízení (správy) veřejných záležitostí (státních záležitostí) do vlastních rukou."
Pranýřují "politickou neschopnost a morální vyžilost buržoazie" jako zdroj "neštěstí Francie".
"Což dělníci, kteří vyrábějí všechno a neužívají ničeho, kteří trpí bídou uprostřed hromad svých výrobků, plodů své práce a svého potu... nebudou nikdy smět pracovat pro své osvobození?... Proletariát tváří v tvář neustálému ohrožování svých práv, naprostému popření všech svých zákonných snah, zničení země a všech svých nadějí pochopil, že jeho nejvyšší povinností a jeho absolutním právem je vzít svůj osud do vlastních rukou a zabezpečit si vítězství tím, že se chopí státní moci (en s'emparant du pouvoir).[247]
{608} Zde se přímo konstatuje, že vláda dělnické třídy je především nutná pro záchranu Francie před zničením a rozkladem, kterým ji ohrožují vládnoucí třídy, že vyhnání těchto tříd od moci (těchto tříd, které ztratily schopnost vládnout Francii) je nezbytné pro bezpečnost národa.
Ale stejně jasně se tu konstatuje i to, že vláda dělnické třídy může zachránit Francii a spravovat národní záležitosti jen tehdy, bude-li pracovat pro osvobozen{ dělnické třídy, protože podmínky tohoto osvobození jsou zároveň podmínkami obrody Francie.
Je vyhlášena jako válka práce proti monopolním vlastníkům pracovních prostředků, proti kapitálu.
Šovinismus buržoazie je pouhý klam, který jí umožňuje, aby všechny své vlastní zájmy zastírala nacionálním pláštíkem. Je to prostředek, jak stálými armádami zvěčnit boje mezi národy a porobovat ve všech zemích výrobce tím, že jsou štváni proti svým bratřím ve všech ostatních zemích, je to prostředek, jak zabránit mezinárodní spolupráci dělnických tříd, která je první podmínkou jejich emancipace. Pravý charakter tohoto šovinismu (který se už dávno stal pouhou frází) vyšel najevo za obranné války po Sedanu, kterou šovinistická buržoazie všemožně paralyzovala; projevil se v kapitulaci Francie a v občanské válce, kterou Thiers, tento velekněz šovinismu, vede s Bismarckovým milostivým svolením! Projevil se v podlých policejních intrikách Protiněmecké ligy[iii] a v pronásledování cizinců v Paříži po kapitulaci. Byla tu naděje, že se tak podaří zmást pařížský lid (a francouzský lid) až k vášnivé nacionální nenávisti a uměle vyvolanými výbuchy proti cizincům ho přimět, aby zapomněl na své skutečné snahy a na své domácí zrádce!
Jak rychle odvál (zahnal) dech revoluční Paříže toto uměle vyvolané hnutí! Revoluční Paříž, která hlasitě proklamovala své internacionální tendence - neboť zájem výrobce je všude týž a i jeho nepřítel je všude týž, ať je jakékoli národnosti (v jakémkoli národním kroji) - vyhlásila zásadu, že se cizinci mohou stát členy Komuny, zvolila dokonce cizího dělníka (člena Internacionály)[jjj] do {609} svého výkonného výboru a nařídila zničit symbol francouzského šovinismu - Vendômský sloup!
A zatímco buržoazní šovinisté rozkouskovali Francii a jednají podle diktátu cizího vetřelce, pařížští dělníci porazili cizího nepřítele tím, že udeřili proti svým vlastním třídním vládcům a zrušili hranice tím, že si vydobyli postavení předvoje dělníků všech národů!
Pravý patriotismus buržoazie - tak přirozený u skutečných vlastníků různých "národních" statků - vybledl v pouhý stín tím, že její finanční obchodní a průmyslové podnikání nabylo kosmopolitního charakteru. Za podobných okolností by vzal za své ve všech zemích stejně jako ve Francii.
Decentralizační snahy "statkářského" shromáždění a Komuna
Tvrdilo se, že Paříž i ostatní francouzská města utlačovala nadvláda rolníků a že její nynější boj je bojem za osvobození z nadvlády rolnictva! Hloupější lež ještě nikdo neslyšel!
Paříž jako ústřední sídlo a bašta centralizované vládní mašinérie podřizovala rolnictvo nadvládě četníka, výběrčího daní, prefekta, kněze a venkovských magnátů, to jest despotismu jeho nepřátel, a ubíjela v něm všechen život (vysávala z něho život). Potlačovala všechny orgány nezávislého života ve venkovských okresech. Na druhé straně vláda, venkovský magnát, četník a kněz, na něž tak centralizovaná státní mašinérie soustředěná v Paříži přenesla všechen vliv v provinciích, uplatňovali tento vliv ve prospěch vlády a těch tříd, jejichž vláda to byla, ne tedy proti Paříži vlády, parazitů, kapitalistů, zahalečů a kosmopolitních hampejzů, ale proti Paříži dělníků a myslitelů. A tak pomocí vládní centralizace, která měla svou základnu v Paříži, utlačovala rolníky vládní a kapitalistická Paříž a dělnickou Paříž utlačovala provinční moc předaná do rukou nepřátel rolníků.
Versailleský "Moniteur"[436] (z 29. března) prohlašuje, že "Paříž nemůže být svobodným městem, protože je hlavním městem". To je pravda. Paříž, hlavní město panujících tříd a jejich vlády, nemůže být "svobodným městem", a provincie nemohou být "svobodné", {610} protože je taková Paříž hlavním městem. Provincie mohou být svobodné, jedině bude-li v Paříži Komuna. Strana pořádku stále ještě zuří na Paříž ani ne tak proto, že Paříž proklamovala své vlastní osvobození od ní a od její vlády, jako proto, že tím dala signál k tomu, aby se z nadvlády strany pořádku vymanili rolníci a provincie.
"Joumal Officiel" Komuny z 1. dubna:
"Cílem revoluce z 18. března nebylo jen zajistit Paříži obecní zastupitelstvo sice volené, ale zároveň podřízené despotickému poručníkování přísně centralizované státní moci. Revoluce má dobýt a zajistit nezávislost pro všechny francouzské obce a také pro všechny vyšší jednotky, departementy a provincie, které jsou ve společném zájmu spojeny mezi sebou skutečně národním paktem; má zaručit a zvěčnit republiku... Paříž se zřekla své zdánlivé všemohoucnosti, která by pro ni znamenala, že by se zpronevěřovala sama sobě, nezřekla se však oné morální moci, onoho duchovního vlivu, který její propagandě tak často přinesl vítězství ve Francii i v Evropě."[458]
"Paříž nyní znovu pracuje a trpí pro celou Francii, jíž svými boji a svými oběťmi připravuje duchovní, morální, správní i ekonomickou obrodu, slávu a rozkvět." (Program Pařížské komuny rozšiřovaný balónem.)[459]
Na své cestě po provinciích aranžoval pan Thiers volby a především své vlastní zvolení v různých místech. Byla tu však jedna potíž. Bonapartistické provinční veličiny byly v té chvíli nemožné. (Mimoto nechtěl on je a ony nechtěly jeho.) Mnozí ze starých orleanistických rutinérů splynuli s bonapartisty. Bylo tedy nutné apelovat na legitimistické statkáře, kteří se uchýlili na venkov, naprosto se distancovali od politiky a dali se nejsnáze napálit. Oni dodali versailleskému shromáždění jeho výrazný charakter, charakter "chambre introuvable"[231] Ludvíka XVIII., jeho "statkářský" charakter. Ve své ješitnosti věřili přirozeně tomu, že se zhroucením druhého bonapartovského císařství a pod ochranou cizího vpádu konečně nadešla jejich doba tak jako v letech 1814 a 1815. Ale zase jen sedli na vějičku. Pokud vůbec nějak působí, mohou působit jen jako elementy "strany pořádku" a jejího "anonymního" terorismu jako v letech 1848 až 1851. Jejich vlastní stranické výlevy dodávají této společnosti jedině komický charakter. Jsou tudíž nuceni strpět jako presidenta vězeňského porodníka vévodkyně de Berry[218]218 a jako své ministry pseudorepublikány z vlády obrany. Jakmile splní svou úlohu, půjdou. Dějiny jsou však vrtošivé, a tak {611} díky tomuto kurióznímu shluku okolností jsou nuceni útočit na Paříž, protože revoltuje proti "République une et indivisible"[kkk][460] (tak to vyjadřuje Louis Blanc, Thiers tomu říká jednota Francie), zatímco jejich prvním hrdinským činem byla právě revolta proti jednotě, když se prohlásili pro to, aby Paříži "byla sražena hlava a odňata funkce hlavního města", když chtěli, aby Shromáždění trůnilo v některém provinčním městě. Ve skutečnosti nechtějí nic jiného než vrátit se k tomu, co předcházelo centralizované státní mašinérii, stát se víceméně nezávislými na jejích prefektech a ministrech a dosadit místo centralizace provinční a místní vrchnostenský vliv <zámeckých pánů>. Chtějí reakční decentralizaci Francie. Paříž však chce nahradit tuto centralizaci - která vykonala svou službu v boji proti feudalismu, ale stala se pouze jednotou umělého tělesa, která se opírá o četníky, o červenou a černou armádu, potlačuje život skutečné společnosti, leží na ní jako můra a dodává Paříži "zdánlivou všemocnost" tím, že ji uzavírá hradbou, za níž nechává provincie - tuto jednotářskou Francii, jež existuje mimo francouzskou společnost, chce Paříž nahradit politickou jednotou francouzské společnosti samé prostřednictvím komunové organizace.
Pravými stoupenci rozbití jednoty Francie jsou tedy "statkáři", kteří jsou proti jednotné státní mašinérii, neboť je na překážku jejich vlastní místní důležitosti (vrchnostenským právům), neboť je antagonistická feudalismu.
Paříž pak chce rozbít tento umělý jednotářský systém, neboť je antagonistický skutečné živoucí jednotě Francie a je pouhým nástrojem třídního panství.
Lidé, kteří naprosto nic nevědí o existujícím ekonomickém systému, jsou samozřejmě tím méně s to pochopit, že dělníci tento systém odmítají. Nemohou samozřejmě pochopit, že sociální přeměna, {612} k níž dělnická třída směřuje, je nutným, historickým, nezbytným plodem samotného nynějšího systému. Mluví odsuzujícím tónem o hrozícím zrušení "vlastnictví", protože jejich nynější třídní forma vlastnictví - přechodná historická forma - je v jejich očích vlastnictví jako takové, a zrušení této formy by pro ně tedy bylo zrušením vlastnictví. Tak jako teď hájí "věčnost" panství kapitálu a systém námezdní práce, byli by hájili, kdyby byli žili v dobách feudalismu nebo otrokářství, feudální nebo otrokářský systém jako systém založený na povaze věcí, jako něco, co spontánně vyrostlo z přírody; vášnivě by řečnili proti "zlořádům" oněch společenských systémů, ale zároveň by na předpovědi o odstranění oněch systémů odpovídali z výše své nevědomosti dogmatem o jejich "věčnosti" a o jejich nápravě "morálními zábranami" ("omezemími").
Mají při svém hodnocení cílů pařížské dělnické třídy asi tolik pravdy jako pan Bismarck, když prohlašuje, že Komuna chce zavést pruské municipální zřízení.
Ubožáci! Nevědí ani, že každá společenská forma vlastnictví má svou vlastní "morálku" a že ta forma společenského vlastnictví, která činí z vlastnictví atribut práce - na hony vzdálená tomu, aby vytvářela individuální "morální omezení" - osvobodí "morálku" individua od její třídní omezenosti.
Jak jen změnil Paříž dech lidové revoluce! Únorové revoluci se říkalo revoluce morálního opovržení! Zvěstovalo ji volání lidu: "À bas les grands voleurs! À bas les assassins!"[lll] Tak cítil lid. Ale buržoazie chtěla mít víc volnosti pro korupci! Dostala ji za vlády Ludvíka Bonaparta (Napoleona Malého). Paříž, gigantické město, město historické iniciativy, se změnila v maison dorée[mmm] všech zahalečů a podvodníků celého světa, v kosmopolitní hampejz! Když odtáhli "lepší lidé", objevila se znovu Paříž dělnické třídy, hrdinská, sebeobětavá, nadšená ve svém přesvědčení, že plní herkulovský {613} úkol! V Morgue[nnn] nejsou žádní mrtví, z ulic zmizela nejistota. Ještě nikdy nebyl v Paříži takový klid. Místo kokot hrdinné pařížské ženy! Mužná, neoblomná, bojující, pracující a myslící Paříž! Velkodušná Paříž! Tváří v tvář kanibalismu svých nepřátel činí jen opatření, aby jí ti, které uvěznila, už nemohli škodit! Paříž však nadále rozhodně nestrpí existenci <kokot a hejsků>. Pevně se rozhodla buď vyhnat, nebo předělat tuto nanicovatou, skeptickou a egoistickou sebranku, která ovládla toto gigantické město a dělá, jako by jí patřilo. Žádná slovutná osobnost císařství už nebude moci po právu říci: "Paříž je velmi příjemná ve svých nejlepších čtvrtích, ale v ostatních je příliš mnoho chudáků."
("Vérité" z 23. dubna):
"Počet zločinců v Paříži podivuhodně klesl. Nejsou tu zloději a kokoty, vraždy a pouliční přepadení: všichni <ochránci starých pořádků> utekli do Versailles!"
"Od té doby, co plní úkoly policie sami občané, nebylo hlášeno jediné noční přepadení ani v těch nejvzdálenějších a nejméně frekventovaných čtvrtích."
{614}*Fragmenty
Tato strana
"umí používat jen tří prostředků: zahraniční invaze, občanské války a anarchie... taková vláda nikdy nebude vládou Francie".[230] (<Poslanecká sněmovna, 5. ledna 1833.>)
Týž Trochu řekl ve svém pověstném programu: "Vojenský velitel Paříže nebude nikdy kapitulovat",[210] a Jules Favre prohlašuje ve svém cirkuláři: ,,Ani kámen z našich pevností, ani píď našeho území"[211] - tak jako Ducrot: "Nevrátím se do Paříže, leda mrtvý, anebo jako vítěz." Později v Bordeaux přišel na to, že jeho života je zapotřebí k potlačení pařížských "rebelů". Tito ničemové vědí, že při svém útěku do Versailles nechali v Paříži důkazy o svých zločinech, a aby tyto důkazy zničili, neváhali by udělat z Paříže horu trosek zalitou mořem krve.) (<Manifest k provinciím> rozšiřovaný balónem.)[214]
"Jednota, kterou nám až dosud vnucovaly císařství, monarchie a parlamentní vláda, není nic jiného než despotická,.nevědomá, svévolná a tíživá centralizace. Politická jednota, jakou si přeje Paříž, je dobrovolné sdružení veškeré místní iniciativy"... ústřední zastoupení federovaných komun. "Konec starého vládního a klerikálního světa, konec nadvlády armády a byrokracie, konec kšeftaření s monopoly a výsadami, které přinášely proletariátu otroctví a zemi neštěstí a katastrofy." (Provoláni Komuny z 19. dubna.)[459]
20 000 četníků (stažených do Versailles z celé Francie, za císařství jich bylo celkem 30 000[ooo]) a 12 000 pařížských policistů - to je základna nejkrásnější armády, jakou kdy Francie měla.
"Pařížští republikánští poslanci neprotestovali ani proti bombardování Paříže, ani proti hromadným popravám zajatců, ani proti pomluvám o pařížském lidu. Naopak svou přítomností ve Shromáždění a svým mlčením dali ke všem těmto činům požehnání o to významnější, že byli jako členové republikánské strany velice známí. Tak se stali spojenci a vědomými spřeženci monarchistické strany. Prohlašujeme je za zrádce jejich mandátu a republiky." (<Všeobecné sdružen{ obránců republiky>)[461] (9. května).
"Centralizace vyvolá v Paříži ochromení a ostatní zemi umrtví" (Lamennais).
("Nyní všechno tíhne k jednomu centru, a tímto centrem je, abych tak řekl, sám stát") (Montesquieu).[462]
Když Prusové vstoupili do Paříže, dopravil ústřední výbor národní gardy, složený z delegátů jmenovaných každou rotou, na Montmartre, do Belleville a do La Villette děla a mitrailleusy pořízené za peníze, které sebrala sama národní garda; tato děla a mitrailleusy nechala vláda národní obrany na pospas právě v těch čtvrtích, jež měli obsadit Prusové.
Ráno 18. března vydala vláda naléhavou výzvu k národní gardě, ale ze 400 000 národních gardistů se jich přihlásilo jen 300.
Dne 18. března ve 3 hodiny ráno se na Montmartru, v Belleville a v La Villette objevili policisté a několik praporů vojska - měli překvapit stráže u děl a děla násilím odvézt.
Národní garda se postavila na odpor a vojáci levèrent la crosse en l'air[ppp] přes všechny hrozby a rozkazy generála Lecomta, kterého jeho {616} vojáci zastřelili týž den a ve stejnou dobu jako Clémenta Thomase.
("Vojenské oddíly zvedaly pušky pažbami vzhůru a bratřily se s povstalci.")
Aurelle de Paladines dal už vytisknout zprávu o vítězství a našly se také dokumenty o decembrizaci[qqq] Paříže.
Dne 19. března ústřední výbor prohlásil, že ruší v Paříži stav obležení, a 20. března Picard vyhlásil stav obležení v departementu Seine-et-Oise.
18. března (ráno: to ještě věřil ve své vítězství) dal Thiers vylepit na zdech provolání:
"Vláda se rozhodla jednat. Zločinci, kteří se vydávají za ustavenou vládu, musí být vydáni spravedlivému potrestání a odcizená děla musí být vrácena do arzenálů."
Pozdě odpoledne, po nezdařilém nočním přepadení, se obrací k národní gardě:
"Vláda nechystá státní převrat. Vláda republiky nemá a nemůže mit jiný cíl než bezpečnost republiky."
Thiers chce jen
"odstranit vzbouřenecký výbor"... "téměř nikoho v něm obyvatelstvo nezná".
Pozdě večer je vydáno třetí provolání k národní gardě, podepsané Picardem a ďAurellem:
"Někteří svedení lidé... kladou úporný odpor národní gardě a armádě. Vláda se rozhodla ponechat vám vaše zbraně. Chopte se jich rozhodně, abyste nastolili vládu zákona a zachránili republiku před anarchií."[463]
(17. března se Schoelcher pokouší je umluvit, aby se dali odzbrojit.)
Provolání ústředního výboru z 19. března.
"Stav obležení se ruší. Pařížský lid se svolává k volbám do Komuny."
Totéž k národní gardě:
"Pověřili jste nás, abychom organizovali obranu Paříže a vašich práv... V této chvíli náš mandát vypršel; vracíme vám jej, nechceme nastoupit na místa těch, které <právě smetla> vichřice lidu."[464]
Dovolili členům vlády, aby se v klidu odebrali do Versailles (dokonce těm, které měli v rukou, jako Ferryho).
Volby do Komuny, vypsané na 22. března, byly vzhledem k demonstraci strany pořádku odloženy na 26. března.
{617}<21. března.> Shromáždění zuřivě protestuje proti tomu, aby provolání "K občanům a armádě (vojákům)"[465] končilo slovy "Vive la République!"[rrr]. Thiers: ,,Je to snad zcela zákonný návrh atd." ("Statkáři" s tím nesouhlasí.) Jules Favre pronáší řeč proti doktríně, že republika je víc než všeobecné volební právo, pochlebuje "statkářské" většině, hrozí Pařížanům pruskou intervencí a dává podnět k demonstraci Paříže pořádku. Thiers: "Ať se děje co děje, neposlal by proti Paříži žádné ozbrojené síly" (ještě na to žádné vojsko neměl).
<Ústřední výbor si byl tak málo jist svým vítězstvím, že ochotně přijal zprostředkování mairů a pařížských delegátů... Thiersova zaslepenost mu (výboru) umožnila udržet se jeden dva dny při životě: pak už si byl jist svou silou. Nesčetné chyby revolucionářů. Místo aby policisty zneškodnili, otevřeli jim brány; policisté šli do Versailles, kde je vítali jako zachránce. Nechali uniknout 43. řadový pluk; propustili domů všechny vojáky, kteří se bratřili s li-dem; dovolili reakci, aby se zorganizovala v samém středu Paříže; nechali Versailles na pokoji. Tridon, Jaclard, Varlin, Vaillant požadovali, aby byli ihned vyhnáni roajalisté... Favre a Thiers podnikali energické kroky u pruských úřadů, aby si zajistili jejich podporu... při potlačení povstaleckého hnutí v Paříži.
Trochu a Clément Thomas se neustále zabývali tím, že mařili veškeré pokusy o ozbrojení a organizaci národní gardy. K pochodu na Versailles se rozhodl, připravil ho a provedl ústřední výbor bez vědomí Komuny a dokonce přímo proti její jasně vyjádřené vůli...
Bergeret... místo aby vyhodil do povětří most v Neuilly, který federovaní nemohli udržet, protože měli proti sobě Mont-Valérien a baterie umístěné v Courbevoie, připustil, aby se ho zmocnili roajalisté, aby se na něm silně opevnili a zabezpečili si tak spojovací cestu s Paříží ...>
Jak napsal pan Littré v jednom dopise ("Daily News" z 20. dubna):
Kdyby byla Paříž odzbrojena a všichni ti Vinoyové, Valentinové a Paladinové by jí nasadili okovy, bylo by po republice. To Pařížané věděli. Postaveni před alternativu - buď podlehnout bez boje, nebo riskovat strašlivý zápas s nejistým výsledkem - zvolili boj; a já je za to mohu jedině pochválit."
{618} Expedice do Říma[224] - dílo Cavaignaca, Jules Favra a Thierse:
<Vláda, která má všechny vnitřní přednosti republikánské vlády a vnější sílu monarchické vlády. Mluvím o federativní republice... Je to společnost společností tvořících novou společnost, jež se může zvětšovat o nové a nové společníky, až nabude takové moci, že stačí zajistit bezpečnost těch, kdo se spojili. Tento druh republiky... si může uchovat svou velikost, aniž se vnitřně zkazí. Forma této společnosti zabraňuje všem nedostatkům" (Montesquieu, Esprit des lois, kniha IX, kapitola I).[466]
Ústava z roku 1793[467];
§ 78. V každé obci republiky je municipální správa. V každém okrese je správa středního stupně, v každém departementu ústřední správa. § 79. Činovníci municipálních správ se volí na shromážděních obce. § 80. Členové správních orgánů jsou vybíráni volebními shromážděními departementu a okresu. § 81. Složení municipálních správ a správních orgánů se každoročně obnovuje z jedné poloviny.
Výkonná rada. § 62. Skládá se z 24 členů. § 63. Volební shromáždění každého departementu vybírá jednoho kandidáta. Zákonodárný sbor zvolí z celkového seznamu členy rady. § 64. Výkonná rada se obnovuje z jedné poloviny v každém funkčním období zákonodárného sboru, a to v posledním měsíci jeho zasedání. § 65. Výkonná rada je pověřena řízením všeobecné správy a dohledem nad ní. § 66. Jmenuje, ne však ze svých řad, nejvyšší úředníky všeobecné správy republiky. § 68. Tito úředníci netvoří žádnou radu; pracují každý zvlášť a bez vzájemných bezprostředních vztahů; nemají žádnou osobní moc. § 73. Rada odvolává a nahrazuje úředníky, které jmenovala.>
"Strana pořádku" v Paříži, podnícena na jedné straně výzvou Jules Favra k občanské válce, pronesenou ve Shromáždění - řekl tam, že Prusové pohrozili zásahem, jestliže se Pařížané ihned nevzdají - a povzbuzena shovívavostí lidu a pasívním postojem, jaký k ní zaujal ústřední výbor, se rozhodla pro coup de main[sss], který provedla 22. března pod rouškou pokojného průvodu, pokojné demonstrace proti revoluční vládě. Ale byla to velice podivná pokojná demonstrace. ,,Celé toto pozdvižení bylo zřejmě překvapení. Neudělaly se žádné příprary, aby se mu čelilo."
"Hlučný dav lepších pánů" v prvních řadách se známými firmami z dob císařství, jako Heeckeren, Coëtlogon, Henri de Pene atd., týral a odzbrojoval jednotlivé národní gardisty z předních hlídek (stráží), kteří utekli na náměstí Vendôme, odkud se {619} národní garda ihned vydala na pochod do ulice Neuve des Petits-Champs. Když se střetla se vzbouřenci, dostala rozkaz nestřílet, vzbouřenci se však vrhají kupředu s výkřiky: ,,Pryč s vrahy! Pryč s výborem!", urážejí gardisty, sápou se po jejich puškách a střílejí z revolveru na občana Maljournala (<poručíka štábu na náměstí Vendôme>) ((člena ústředního výboru)). Generál Bergeret je vyzývá, aby se vzdálili (rozešli) (odešli). Asi pět minut zaznívají bubny a opakují se sommations (odpovídají anglickému čtení zákonů o vzbouřeních)[242]. Vzbouřenci odpovídají urážlivými výkřiky. Dva národní gardisté jsou těžce raněni a padají. Jejich kamarádi zatím váhají a střílejí do vzduchu. Vzbouřenci se pokoušejí násilím prolomit řady gardistů a odzbrojit je. Tehdy dává Bergeret povel k palbě a zbabělci prchají. <Vzbouřenci> se naráz rozprchnou a palba ustává. Na národní gardisty se střílelo z domů. Dva z nich, Wahlin a François, padli, osm jich bylo zraněno. Ulice, jimiž se rozprchli "mírumilovní" demonstranti, zůstaly poseté revolvery a kordy skrytými v holích (mnoho jich bylo posbíráno v ulici de la Paix). U vikomta de Molinet, který byl zabit zezadu (vlastními lidmi), se našla dýka upevněná na řetízku.
Bubny vyhlásily konec boje. V ulicích, jimiž prošla "neozbrojená" demonstrace, leží spousta kordů skrytých v holích, revolverů a dýk. Střelba z pistolí začala ještě předtím, než povstalci dostali rozkaz pálit do zástupu. Zaútočili demonstranti (to pozoroval z okna jako očitý svědek generál Sheridan).
Byl to tedy prostě jen pokus pařížských reakcionářů, ozbrojených revolvery, kordy skrytými v holích a dýkami, dosáhnout toho, co se nepodařilo Vinoyovi s jeho policisty, vojáky, děly a mitrailleusami. Že se pařížské "nižší vrstvy" nenechaly odzbrojit dokonce ani pařížskými "lepšími pány", to už bylo doopravdy trochu moc!
Když 13. června 1849 pařížská národní garda uspořádala skutečně "neozbrojený" a "pokojný" protestní průvod proti zločinu - proti útoku francouzského vojska na Řím - tehdy generála Changarniera jeho důvěrný přítel Thiers pochválil, že dal demonstranty pošavlovat a postřílet. Byl vyhlášen stav obležení, byly přijaty nové represívní zákony, začalo se znovu deportovat, nastala nová hrůzovláda! Ústřední výbor a pařížští dělníci se naproti tomu během {620} samého střetnutí přísně omezili jen na obranu, dovolili útočníkům, pánům s dýkami, aby se klidně vrátili domů, a svou trpělivostí, tím, že je za tento drzý kousek nevolali k odpovědnosti, jim dodali tolik odvahy, že se o dva dny později pod vedením admirála Saisseta, poslaného z Versailles, znovu srotili a znovu zkusili své síly v občanské válce.
A tato událost na náměstí Vendôme vyvolala ve Versailles pokřik o "vraždění neozbrojených občanů", který jako ozvěnu opakoval celý svět. Budiž zde poznamenáno, že dokonce ani Thiers, který věčně omílá zavraždění dvou generálů, se nikdy neodvážil upozornit svět na "vraždění neozbrojených občanů".
Tak jako ve středověku: rytíř může použít proti plebejci jakékoli zbraně, ale ten se nesmí ani bránit.
(<27. března>. Versailles. Thiers:
"Oficiálně popírám tvrzení těch, kdo mě obviňují, že směřuji k monarchickému zřízení. Přišel jsem, když republika byla už hotovou věci. Před Bohem a lidmi prohlašuji, že ji nezradím.")
Po druhém vzbouření strany pořádku nesáhl pařížský lid k žádným represáliím. Ústřední výbor se dokonce dopustil té obrovské chyby, že přes radu svých nejenergičtějších členů nevytáhl ihned proti Versailles, kde po útěku admirála Saisseta a ostudném zhroucení národní gardy pořádku panovalo bezmezné zděšení, protože tam ještě nebyly zorganizovány žádné síly schopné odporu.
Po zvoleni Komuny strana pořádku znovu vyzkoušela své síly u volebních uren, a když byla znovu poražena, odešla opravdu z Paříže. Za voleb si buržoové (v radničních síních) podávali ruce s povstaleckými národními gardisty a bratřili se s nimi, ale mezi sebou nemluví o ničem jiném než o <"masovém decimování">, ,,mitrailleusách", "smažení v Cayenne" a "hromadném střílení".
"Ti, kteří včera prchli, chtějí dnes svým pochlebováním ukolébat muže z Radnice na tak dlouho, než budou ,statkáři' a bonapartističtí generálové, kteří se shromažďují ve Versailles, s to začít ostřelovat Paříž."
Srážkou z 2. dubna zahájil Thiers podruhé ozbrojený útok na národní gardu. Bojovalo se mezi Courbevoie a Neuilly blízko Paříže. Národní garda byla poražena, most v Neuilly obsadili Thiersovi vojáci. Několik tisíc národních gardistů, kteří vytáhli z Paříže {621} a obsadili Courbevoie, Puteaux a most v Neuilly, bylo rozprášeno. Mnoho jich padlo do zajetí. Mnozí povstalci byli na místě zastřeleni jako rebelové. Palbu zahájilo versailleské vojsko.
Komuna:
"Versailleská vláda nás napadla. Protože nemůže spoléhat na armádu, poslala Charettovy papežské zuávy, Trochuho Bretonce a Valentinovy četníky, aby ostřelovali Neuilly."[468]
Dne 2. dubna poslala versailleská vláda do útoku divizi složenou převážně z četníků, námořní pěchoty, lesníků a policistů. Vinooy se dvěma brigádami pěchoty a Galliffet v čele jezdecké brigády a dělostřelecké baterie postupovali na Courbevoie.
Paříž, 4. dubna, Milière (prohlášení):
"Pařížský lid nepodnikal žádné agresívní kroky... když vláda nařídila, aby proti němu zaútočili bývali císařští vojáci, organizovaní jako pretoriánské jednotky pod velením bývalých senátorů."[469]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).
a - lůzu. (Pozn. red.)
b - hrdlořezů. (Pozn. red.)
c - trestnímu zákoníku. (Pozn. red.)
d V konečném znění "Občanské války ve Francii" opravil Marx nepřesnost, která se sem vloudila: Ernest Picard byl ve vládě obrany ministrem financí (viz tento svazek, str. {356}). (Pozn. red.)
e - Zákonodárného sboru. (Pozn. red.)
f - tj. stoupence všeobecného rozdělení majetku. (Pozn. red.)
g Viz Engelsovu poznámku pod čarou k "Občanské válce ve Francii", v tomto svazku zde. (Pozn. red.)
h - zámky, tj. zámeckými pány. (Pozn. red.)
i - lhútách splatnosti. (Pozn. red.)
j - skoncovat s tím. (Pozn. red.)
k - "nutných svobodách" (Pozn. red.)
l - posledního ozbrojeného povstání. (Pozn. red.)
m - generálním prokurátorům. (Pozn. red.)
n - tj. Louis Vacheron. (Pozn. red.)
o - tj. nastrčený odpovědný redaktor, který musel odsedět ve vězení tresty, k nimž byl list odsouzen za své články. (Pozn. red.)
p - lidé slova. (Pozn. red.)
q - spropitné. (Pozn. red.)
r - tj. Affra. (Pozn. red.)
s Tato věta je v anglickému rukopise napsána německy. (Pozn. red.)
t - farář od sv. Magdalény. (Pozn. red.)
u "Shromáždění klidně zasedá." (Také ono s lehkým srdcem.) - Poslední věta je narážka na slova ministerského předsedy Olliviera, který se těsně před vyhlášením války Prusku vyjádřil, že "s lehkým srdcem" bere na sebe odpovědnost za tuto válku." (Pozn. red.)
v Viz tento svazek str. {367-368} a {618-620} (Pozn. red.)
w - špiclů. (Pozn. red.)
x - "nutných svobodách". (Pozn. red.)
y - "sprostý dav". (Pozn. red.)
z - "základ". (Pozn. red.)
aa Tato věta je v rukopise nedokončena. (Pozn. red.)
bb Tyto dvě věty v závorkách napsal Marx v anglickém rukopise německy. (Pozn. red.)
cc - impotent. (Pozn. red.)
dd - tj. Ferdinand II. (Pozn. red.)
ee - sprostý dav. (Pozn red.)
ff Tato věta je v anglickém rukopise napsána německy. (Pozn. red.)
gg Tato část věty je v anglickém rukopise napsána německy. (Pozn. red.)
hh "Ďáblovi pomocníci jsou horší než sám ďábel". (Pozn. red.)
ii - existenční oprávnění, smysl existence. (Pozn. red.)
jj Toto slovo je v anglickém rukopise napsáno německy. (Pozn. red.)
kk Viz Engelsovu poznámku na str. {356} tohoto svazku. (Pozn. red.)
ll Darebáci z provincií. (Pozn. red.)
mm - špiclů. (Pozn. red.)
nn V rukopise je nad těmito slovy nadepsáno: se "obrátila s důtklivou výzvou... než dostala od Bismarcka armádu zajatců." (Pozn. red.)
oo "Ať žije král!" (Pozn. red.)
pp Tato slova jsou v anglickém rukopise napsána německy. (Pozn. red.)
rr - tj. komunardů. (Pozn. red.)
ss Shakespeare, "Julius Caesar", 3. jednání, 2. scéna, Antoniův výrok o Brutovi. (Pozn. red.)
tt Toto slovo je ve francouzském textu napsáno německy. (Pozn. red.)
uu - lékařské vysoké školy. (Pozn. red.)
vv "Kaple pokání za smrt Ludvíka XVI." (Pozn. red.)
ww - tj. Darboy a Degeurry. (Pozn. red.)
xx Část věty od slov "ze 4.září" je v rukopise napsána německy. (Pozn.red.)
yy - tj. Tarnsiera. (Pozn. red.)
zz - bandité. (Pozn. red.)
aaa - východisko z nouze. (Pozn. red.)
bbb - Zákonodárnými sbory. (Pozn. red.)
ccc - Zákonodárným sborem. (Pozn. red.)
ddd - nezbytná podmínka. (Pozn. red.)
eee - "statkáři" (viz poznámku [232]). (Pozn. red.)
fff - s "poplatníkem vydaným na milost a nemilost". (Pozn. red.)
ggg Originál: petty and moyenne middle class. (Pozn. čes. red.)
hhh Shakespeare, "Kupec benátský", 4. jednání, první scéna. (Pozn. red.)
iii Viz tento svazek, str. {330-331}. (Pozn. red.)
jjj - tj. Leo Frankela. (Pozn. red.)
kkk - "jediné a nedělitelné republice". (Pozn. red.)
lll "Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy!" (Pozn. red.)
mmm - dům rozkoše. (Pozn. red.)
nnn Budova, kde se vystavovaly mrtvoly neznámých osob. (Pozn. čes. red.)
ooo Druhá část věty v závorce je v anglickém rukopise napsána německy. (Pozn red.)
ppp - zvedli pušky pažbami vzhůru. (Pozn red.)
qqq - o přípravě státního převratu po vzoru 2. prosince 1851. (Pozn. red.)
rrr "Ať žije republika!" (Pozn. red.)
sss - náhlý úder. (Pozn. red.)
399 "Náčrty k ,Občanské válce ve Francii'" jsou přípravné varianty tohoto díla a Marx je napsal v dubnu a květnu 1871. Již v prvních dnech po revoluci z 18. března začíná Marx pečlivě studovat veškerý materiál o událostech v Paříži; sbírá výstřižky z novin a dělá si četné výpisky z francouzského a anglického tisku. V druhé polovině dubna přistupuje k práci na prvním náčrtu a pracuje na něm přibližně do 10. května; potom začíná psát druht náčrt k "Občanské válce ve Francii", dokončuje ho v polovině května a přechází ke zpracování definitivního textu adresy generální rady Mezinárodního dělnického sdružení. Výstřižků z novin a výpisků o posledním týdnu Pařížské komuny, které shromáždil v jednom sešitu, nepoužil v druhém náčrtu, ale teprve v textu samotné adresy.
První a druhý náčrt "Občanské války ve Francii" jsou psány na listech velkého formátu. Rukopis obsáhlejšího prvního náčrtu, který se patrně zachoval celý, tvoří 11 listů popsaných po obou stranách, čili 22 strany, které Marx s výjimkou stran 6 a 13 sám očísloval. Rukopis druhého náčrtu měl pravděpodobně, soudě podle Marxova číslování (nezachovalo se na všech listech), 13 listů; dochovalo se 11 listů (z toho 8 popsaných jen po jedné straně, 3 po obou stranách). Lze se domnívat, že chybějící listy rukopisu obsahovaly čtvrtý oddíl díla, který předcházel dochovaný pátý oddíl "Začátek občanské války. Revoluce z 18. března. Clément Thomas. Lecomte. Událost na náměstí Vendóme". Tři poslední nečíslované stránky (viz tento svazek, str. {654-660}) obsahují převážně nové zpracování jednotlivých míst z druhého náčrtu. V rukopise Marx většinu textu prvního i druhého náčrtu svisle a šikmo pro- škrtl. Zřejmě tak označoval místa, kterých použil při práci na definitivním textu "Občanské války". V tomto vydání neuveřejňujeme pouze ta slova a věty z rukopisu, které Marx škrtl vodorovně. V obou rukopisech jsou četné poznámky na okraji, závorky, hranaté závorky atp., které mají charakter pracovních poznámek a do našeho vydání zahrnuty nejsou.
Když Marx cituje nebo uvádí dekrety a provolání Komuny, odvolává se na data jejich uveřejnění nebo na data, pod kterými se o nich psalo v londýnském tisku.
Náčrty k "Občanské válce ve Francii" nebyly za Marxova a Engelsova života uveřejněny a ještě dlouho po jejich smrti zůstaly neznámy. Úryvky z prvního náčrtu vyšly poprvé v Sovětském svazu, v "Pravdě", čís. 72 a 76 ze 14. a 18. března 1933. Úplný text prvního i druhého náčrtu vydal poprvé Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS v "Archívu Marxe a Engelse", sv. III (VIII) v roce 1934 v originále i v ruském překladu.
V tomto vydání jsou lomenými závorkami <> označeny části textu přeložené z francouzštiny.
400 5. října 1870 se konala před pařížskou Radnicí demonstrace dělnických oddílů národní gardy pod vedením Gustava Flourense. Dělníci požadovali, aby vláda národní obrany provedla volby do komuny, učinila opatření pro upevnění republiky a zahájila energický boj proti nepříteli, který vpadl do země. Vláda tyto požadavky odmítla a zakázala národní gardě, aby se shromažďovala bez rozkazu a konala ozbrojené demonstrace.
401 Strana pořádku pod Thiersovým vedením odpověděla na volební vítězství demokratů a socialistů v březnu a dubnu 1850, které ji velmi polekalo, volebním zákonem z 31. května 1850, podle něhož bylo zrušeno všeobecné volební právo. Tento nový volební zákon, který nebyl namířen jen proti městskému a venkovskému proletariátu, ale i proti malým rolníkům, dovoloval volit pouze těm, kdo trvale žili alespoň 3 roky v jednom okrese a platili přímé daně; tím se počet voličů ve Francii zmenšil, téměř o 3 milióny.
Brzy po přijetí volebního zákona z roku 1850 zvýšilo Národní shromáždění plat presidentu republiky Ludvíku Bonapartovi z 600 000 na 3 milióny franků.
402 Koncem roku 1868 se továrníci v Normandii pokusili citelně snížit mzdy textilním dělníkům, aby mohli úspěšně konkurovat anglickým továrníkům. To vyvolalo počátkem roku 1869 velkou stávku textilních dělníků v Sotteville-lès-Rouen. Na žádost rouenského výboru Mezinárodního dělnického sdružení zorganizovala generální rada Internacionály prostřednictvím londýnských tradeunionů a francouzských odborů peněžní sbírku pro stávkující. Marx ve své "Zprávě generální rady Mezinárodního dělnického sdružení IV. všeobecnému kongresu v Basileji" (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {414-415}) zdůrazňuje, že stávka měla, přestože byla poražena, "velký morální efekt"; přispěla k organizovanosti a semknuti textilních dělníků v Normandii, k založení odborů v Rouenu, Elbeufu, Darnétalu atd. a posílila bratrský svazek mezi anglickými a francouzskými dělníky.
403 "Le Rappel" ["Výzva"] - deník levicového republikánského zaměření, který založili Victor Hugo a Henri Rochefort; vycházel v Paříži v letech 1869 až 1928; list ostře kritizoval druhé císařství a podporoval Pařížskou komunu.
404 "Le Rappel" z 28. dubna 1871.
405 Jde o ozbrojené povstání tajné blanquistické republikánsko-socialistické Společnosti ročních období, k němuž došlo 12. května 1839 (viz poznámku [270]).
406 V rukopise je nepřesnost: Dufaure se stal už 13. října 1848 ministrem vnitra Cavaignacovy vlády a Vivien ministrem veřejných prací. 2. června 1849 se stal Dufaure ministrem v kabinetu Odilona Barrota.
407 Tím je míněn výbor v ulici Poitiers - řídící orgán takzvané strany pořádku (viz poznámku [227]). Vedoucí úlohu ve výboru hráli orleanisté vedení Thiersem.
408 "The Daily News" z 29. dubna 1871.
409 "Union libérale" ("Liberální unie") z roku 1847 - Marx tím myslí skupinu takzvaných "progresívních konzervativců" v poslanecké sněmovně, která se utvořila po volbách z roku 1846. Nejdůležitějšími zástupci skupiny byli orleanisté Girardin, Tocqueville, Dufaure aj. ,,Progresívní konzervativci" požadovali na Guizotově vládě řadu hospodářských reforem v zájmu průmyslové buržoazie a jisté rozšíření volebního práva, aby posílili červencovou monarchii. V boji proti Guizotovi se uchylovali k odhalování skandálních stránek činnosti členů jeho vlády.
"Union libérale" z roku 1869 byla pokusem o obnovení koalice buržoazních republikánů, orleanistů a části legitimistů, která vznikla roku 1863 za voleb do Zákonodárného shromáždění na základě všeobecné opozice proti císařství. Pokus obnovit "Union libérale" ve volební kampani v roce 1869 ztroskotal pro názorové neshody jednotlivých stran, které k této koalici v roce 1863 patřily. Umírnění buržoazní republikáni (Jules Favre, Jules Simon aj.) prosazovali v roce 1869 spolek s monarchisty a podporovali kandidaturu orleanisty Dufaura, který však zvolen nebyl.
410 Papá Transnonain - touto Thiersovou přezdívkou naráží Marx na hanebnou úlohu, kterou Thiers jako ministr vnitra sehrál při potlačení povstání pařížských dělníků z 13. a 14. dubna 1834, zvláště při vyhlazení obyvatel domu v ulici Transnonain (viz poznámku [219]).
411 "Prosincové metody" - narážka na akce v duchu bonapartistického státního převratu z 2. prosince 1851.
412 "The Daily Telegraph" ze 4. dubna 1871.
413 "Journal Officiel de la République française", Paříž 6. dubna 1871.
414 "Le Temps" ze 14. dubna 1871.
415 Komisi patnácti (La commission des quinze) ustavilo 20. března 1871 Národní shromáždění. Měla podporovat Thiersovu vládu v boji proti revoluční Paříži. Byli v ní převážně monarchisté a buržoazní republikáni, kteří hájili Thiersovy zájmy. Komise vyzvala provincie, aby zformovaly dobrovolnické oddíly, které měly být nasazeny proti Komuně. Výzva však neměla žádný ohlas. Po porážce Komuny byla komise rozpuštěna.
416 Marx zřejmě zamýšlel uvést v "Občanské válce ve Francii" příklady roajalistických intrik v Národním shromáždění. Jeho výpisky z tehdejšího tisku obsahují údaje o intrikách vévody d'Aumale a jeho bratra prince de Joinville ve Versailles, o pověstech o splynutí bourbonské a orleánské linie a o plánech dosadit vévodu d'Aumale na francouzský trůn.
417 "Journal Officiel de la Commune de Paris", čís. 1 z 30. března 1871.
418 Chouannerie - kontrarevoluční spiknutí chouanů (viz poznámku [135] a [267]).
419 "Municipálové" - městská garda (od roku 1871 republikánská garda) byla vojensky organizovaná pařížská policie (pěší i jízdní), vytvořená vládou červencové monarchie pro boj s revolučním hnutím. V roce 1871 tvořila jádro kontrarevoluční versailleské armády.
420 V roce 1840 byla uzavřena mezi Ruskem, Anglií, Rakouskem, Pruskem a Tureckem londýnská konvence o vojenské pomoci tureckému sultánovi proti egyptskému vládci Muhammadu Alímu (viz poznámku [113]). Francie, která stála na straně Muhammada Alího, se ocitla v izolaci a hrozilo jí vytvoření protifrancouzské koalice evropských velmocí. Za to, že přestala podporovat Muhammada Alího, což znamenalo značnou porážku francouzské politiky na Blízkém východě, dosáhla francouzská vláda toho, že se Francie účastnila podepsání londýnské konvence z roku 1841 o uzavření černomořských úžin pro cizí válečné lodě v době míru. Konvence byla podepsána 13. července 1841 představiteli Ruska, Anglie, Francie, Rakouska a Pruska na jedné straně a Turecka na straně druhé.
V třetím anglickém vydání "Občanské války ve Francii" uvádí Marx jako příklad diplomatické porážky Francie první ze zmíněných londýnských konvencí (konvenci z roku 1840).
421 "La Situation" ["Situace"] - deník bonapartistického zaměření; vycházel francouzský v Londýně od září 1870 do 2. srpna 1871. List stál v opozici k vládě národní obrany a k Thiersovi. Marx ironicky označuje "La Situation" za londýnský Moniteur - analogicky s pařížským "Moniteur universel", oficiálním orgánem francouzské vlády.
422 Poslední tři citáty jsou obsaženy v "Le Rappel" z 28. dubna 1871.
423 Vídeňské smlouvy byly uzavřeny v květnu až červnu 1815 mezi státy, které se zúčastnily napoleonských válek. Smlouvy, které byly výsledkem jednání vídeňského kongresu z let 1814-1815, předělaly mapu Evropy s úmyslem restaurovat "legitimní" monarchie na úkor úsilí národů o jednotu a nezávislost.
424 Pařížská smlouva - předběžná mírová smlouva mezi Francií a Německem, uzavřená 26. února 1871 ve Versailles (viz poznámku [233]).
425 Po porážce Pruska roku 1806 ve válce proti Napoleonovi I. byly v Prusku v letech 1807-1811 provedeny dílčí buržoazní reformy. Porážka ukázala prohnilost sociálního a politického systému feudálně nevolnického pruského státu. Jedna z těchto reforem rušila osobní závislost rolníků na statkáři, zachovávala však všechna feudální břemena a povinnosti; v roce 1811 bylo rolníkům slíbeno právo vykoupit se během dvou let z feudálních břemen pod podmínkou, že odstoupí statkáři až polovinu své půdy nebo zaplatí odpovídající sumu. Městský řád z roku 1808 zavedl v Prusku omezenou místní samosprávu; bylo reorganizováno vojsko a nejvyšší správní úřady.
426 Hrdinská obrana Sevastopolu, dobytí turecké pevnosti Kars ruskými vojsky a neúspěchy spojenců v Baltském moři umožnily ruské diplomacii na pařížském mírovém kongresu (únor-březen 1856) využít rozporů mezi Anglií, Rakouskem a Francií a vynutit si značné ulehčení mírových podmínek. Pařížský mírový kongres ukončil krymskou válku (1853-1856). Rusko, které ve válce utrpělo porážku, bylo nuceno odstoupit ústí Dunaje a část jižní Besarábie, zříci se protektorátu nad podunajskými knížectvími a souhlasit s neutralizací Černého moře. Dostalo nazpět Sevastopol a jiná města, jež obsadili spojenci na Krymu; výměnou za to vrátilo Rusko Turecku Kars a poskytlo mu právo mít flotilu v Azovském moři. Francie na kongresu nepodporovala požadavky Anglie na odtržení Kavkazu od Ruska a požadavky Rakouska na připojení Besarábie k Turecku. Kongres se usnesl na tom, aby Rakousko zrušilo okupaci knížectví Moldavska a Valašska, což Rakousku značně ztížilo expanzi na Balkáně.
Po porážce v krymsské válce provedla carská vláda rolnickou reformu z roku 1861, reformy místní správy (zemská reforma z roku 1869 a reforma městské správy z roku 1870), zavedla nový soudní řád z roku 1864 a reformovala finanční systém. Provedení těchto reforem bylo krokem k přeměně Ruska v buržoazní monarchii.
427 "Neplacení velikáni" (Great Unpaids) - ironická přezdívka, jež se v Anglii dávala osobám zastávajícím hodnost smírčích soudců, kteří za svou funkci nedostávali žádnou odměnu.
428 "Le Mot d'Ordre" ["Heslo"] - deník levicově republikánského zaměření, vycházel od 3. února 1871 v Paříži za redakce Henri Rocheforta. 11. března musel na příkaz pařížského vojenského velitele Vinoye zastavit činnost. Vycházel znovu za Pařížské komuny od 8. dubna do 20. května 1871. List ostře vystupoval proti versailleské vládě a proti monarchistické většině Národního shromáždění, ačkoli nestál plně na straně Komuny; byl proti opatřením, která směřovala k potlačení kontrarevolučních živlů v Paříži.
429 Zpráva vyšetřovací komise o zastřelení příslušníků 185. pochodového praporu národní gardy versailleským velitelem byla uveřejněna v "Journal Officiel de la République frarnçaise" z 29. dubna 1871 a v "Le Mot d'Ordre" z 29. dubna 1871. Marx cituje zprávu komise podle listu "Le Mot d'Ordre.".
430 "New-York Daily Tribune" ["Newyorská denní tribuna"] - americký deník, který vycházel v letech 1841-1924. Do poloviny padesátých let minulého století byl orgánem levého křídla amerických whigů a potom republikánské strany. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro "New-York Daily Tribune" napsal na Marxovo přání Engels. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, využívali Marx a Engels tohoto tehdy pokrokového amerického listu s širokým okruhem čtenářů k tomu, aby na konkrétních faktech odhalovali zlořády kapitalistické společnosti, její nesmiřitelné rozpory a omezenost buržoazní demokracie. Marxova spolupráce s listem definitivně skončila za občanské války v USA. Hlavní příčinou Marxova rozchodu s "New-York Daily Tribune" bylo to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a list přestal hájit pokrokové pozice. V dalším vývoji zastávala "New-York Daily Tribune" stále více pravicový směr.
431 Toto prohlášení delegátů syndikátních komor cituje Marx podle listu "Le Rappel", čís. 669 z 13. dubna 1871.
432 Manifestace svobodných zednářů se konala 29. dubna 1871 a došla až k městským opevněním, čímž chtěli zednáři dosáhnout zastavení bojových akcí versailleské strany. 26. a 29. dubna přijala Komuna zednářské delegace v Radnici, aby tak získala sympatie malé a střední bužoazie, jejíž politické názory zednáři zastupovali. Když Thiers odmítl jejich žádost o příměří, prohlásili zednáři při těchto setkáních, že budou podporovat Komunu. Manifestace z 29. dubna, jíž se zúčastnila delegace Komuny, se konala po setkání v Radnici.
433 Vídeňské smlouvy byly uzavřeny v květnu až červnu 1815 mezi státy, které se zúčastnily napoleonských válek. Smlouvy, které byly výsledkem jednání vídeňského kongresu z let 1814-1815, předělaly mapu Evropy s úmyslem restaurovat "legitimní" monarchie na úkor úsilí národů o jednotu a nezávislost.
434 Marx cituje usnesení Ligy republikánské unie za práva Paříže, uveřejněné v "Le Rappe!" ze 17. dubna 1871.
435 "Le Vengeur" z 19. dubna 1871.
436 Marx má na mysli "Moniteur des communes" ["Věstník obcí"], francouzský list Thiersovy vlády, který vycházel za Pařížské komuny ve Versailles jako večerní příloha vládního "Journal Officiel".
437 Marx má na mysli francouzský republikánský list "La Défense républicaine" ["Republikánská obrana"], který vycházel v roce 1871 v Limoges.
438 Jde zřejmě o hodnocení voleb do obecních rad z 30. dubna 1871, které přinesl "Le Vengeur" 6. května 1871.
439 Jde tu o zákon o veřejné bezpečnosti, známý pod názvem zákon o podezřelých (loi des suspects), který Zákonodárný sbor přijal 19. února 1858. Zákon dával vládě a císaři neomezené právo posílat do vězení nebo do vyhnanství na různá místa ve Francii a v Alžírsku či vůbec vypovídat z francouzského území všechny osoby podezřelé z nepřátelského postoje k režimu druhého císařství.
440 Adresa lyonské městské rady, kterou Národnímu shromáždění předal poslanec Greppo, požadovala, aby byla skončena občanská válka a aby se Paříž a Versailles smířily. Mimoto navrhovala přesně stanovit a vymezit funkce Národního shromáždění a Pařížské komuny a činnost Komuny omezit na municipální otázky.
441 Míní se obecní rady zvolené roku 1865 pod nátlakem císařských mocenských orgánů.
442 Liga měst (Ligue des Villes), celým názvem Vlastenecká liga republikánských měst - organizaci s tímto názvem se pokoušeli založit v dubnu až květnu 1871 buržoazní republikáni, kteří se báli, že po porážce Komuny bude obnovena monarchie. Prozatímní výbor této Ligy svolal na 9. května 1871 do Bordeaux kongres delegátů obecních rad z provinčních měst, aby přispěli k ukončení občanské války, upevnění republiky a k organizační výstavbě Ligy. Na těchto plánech se aktivně podílela Liga republikánské unie za práva Paříže (viz poznámku [432]). Versailleská vládá kongres Ligy měst zakázala a krátce nato zastavil prozatímní výbor svou činnost.
"Le Rappel" ze 6. května 1871 uveřejnil program kongresu Ligy měst.
443 "Journal Officiel de la République française", Versailles 3. března 1871.
444 Tuto Picardovu větu, vzatou z jednoho jeho článku v "Moniteur des communes", cituje rovněž "Le Rappel" ze 6. května 1871.
445 "Journal Officiel de la République française", Paříž 13. dubna 1871.
446 Marx cituje zprávu volební komise o volbách do Komuny, uverejněnou v "Journal Officiel de la République française", Paříž 31. března 1871.
447 "Journal Officiel de la République française", Paříž 27. dubna 1871.
448 "Journal Officiel de la République française", Paříž 5. dubna 1871.
449 Pod vlivem zpráv o katastrofě u Sedanu a o revoluci v Paříži, která vedla 4. září 1870 ke zhroucení druhého císařství, se konaly v mnoha francouzských městech revoluční dělnické demonstrace. V Lyonu, Marseille, Toulouse byly ustaveny mocenské orgány lidu - komuny. V provinciích zavedly komuny přes svou krátkou existenci řadu důležitých revolučních opatření (nové obsazení policejního a správního aparátu, osvobození politických vězňů, zavedení laického vyučování, zdanění bohatých, bezplatné vydání zastavených předmětů až do určité částky). Tato opatření prováděla zvláště úspěšně Lyonská komuna. Vláda národní obrany tyto místní komuny brutálně potlačila.
450 3. listopadu 1870 provedla vláda národní obrany v Paříži plebiscit, v němž diktátorsky postavila otázku podpory vlády. Pokoušela se tak upevnit své pozice, otřesené revolučními událostmi z 31. října 1870. Ačkoli velká část Pařížanů hlasovala proti .politice vlády, podařilo se jí tlakem na masy, stálou demagogickou propagandou a faktickým stavem obležení získat většinu hlasů.
451 Marx cituje provolání ústředního výboru národní gardy k pařížskému obyvatelstvu z 22. března 1871. Provolání bylo vydáno jako plakát a otištěno v "Journal Officiel de la Republique française", Paříž 25. března 1871.
452 Touto jednou větou shrnuje Marx hlavní myšlenku článku o stanovisku ústředního výboru národní gardy k placení válečné náhrady, uveřejněného v "Journal Officiel de la République française", Paříž 24. března 1871.
453 Jde pravděpodobně o Alliance républicaine des Départements (viz poznámku [254]).
454 20. června 1789 složili delegáti třetího stavu, kteří se prohlásili za Národní shromáždění, ve versailleské Míčovně slib, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Byla to odpověď na pokus vlády Ludvíka XVI. znemožnit příští řádné zasedání Národního shromáždění. Přísaha v Míčovně patří k událostem, které předcházely Francouzskou revoluci.
455 Pařížská Société des prolétaires positivistes, jejíž program obsahoval některé zásady v duchu buržoazní filosofie Augusta Comta, projevila přání přistoupit k Internacionále. Generální rada k tomu na svém zasedání z 15. března 1870 učinila tento závěr: "Protože jde o dělníky, mohou být přijati jako prostá odbočka. Ne však jako ,pozitivistická odbočka', protože principy comtismu jsou v přímém rozporu se zásadami našich stanov" (Marx). Současně byl program Společnosti podroben ostré kritice.
456 Falanstéry - kolonie, v nichž měli podle představ francouzského utopického socialisty Charlese Fouriera žít a pracovat členové výrobně spotřebních družstev v ideální socialistické společnosti.
457 Ikarií nazýval Cabet svou utopickou zemi a později svou komunistickou kolonii v Americe. V knize "Voyage en Icarie" ["Cesta do Ikarie"] líčí Cabet komunistické zřízení své vysněné země.
458 Marx cituje redakční článek "Journal Officiel de la République française", Paříž 1. dubna 1871.
459 Z manifestu "Francouzskému národu", který vydala Komuna 19. dubna 1871 a který byl uveřejněn v "Journal Officiel de la République française", Paříž 20. dubna 1871.
460 "Le Temps" z 25. dubna 1871.
461 "Všeobecné sdružení obránců republiky" ("L'Association générale des Défenseurs de la République") - buržoazně demokratická organizace založená v únoru 1871 v Paříži. Jejím cílem byl boj za republiku. Sdružení podporovalo Komunu a odsuzovalo politiku versailleské vlády. Citované usnesení bylo uveřejněno v "Journal Officiel de la République française", Paříž 9. května 1871.
462 Charles Montesquieu, "De l'esprit des lois" ["O duchu zákonů"], Ženeva 1748, díl II, str. 165.
463 Všechna tři citovaná provolání jsou obsažena v "Journal Officiel de la République française", Paříž 19. března 1871.
464 "Journal Officiel de la République française", Paříž 20. března 1871.
465 Provolání "L'Assemblée nationale au peuple et à l'armée" bylo uveřejněno v "Journal Officiel de la République française", Versailles 22. března 1871."Journal Officiel de la République française", Paříž 13. dubna 1871.
466 Charles Montesquieu, "De l'esprit des lois", Ženeva 1748, díl I, str. 204-206.
467 Ústava z roku 1793 - ústava Francouzské republiky, přijatá Konventem za revoluční jakobínské diktatury; byla nejdemokratičtější ze všech buržoazních ústav 18. a 19. století.
468 Marx cituje úryvky z výzvy výkonného výboru Komuny k pařížské národní gardě z 2. dubna 1871, která byla uveřejněna v "Journal Officiel de la République française", Paříž 3. dubna 1871; vyšla rovněž jako plakát.
469 "Le Vengeur" ze 4. dubna 1871.