Občanská válka ve Francii

Karel Marx

Občanská válka ve Francii.
Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení^{^[208]}

VŠEM ČLENŮM SDRUŽENÍ
V EVROPĚ A VE SPOJENÝCH STÁTECH

{353} Dne 4. září 1870, když pařížští dělníci vyhlásili republiku, kterou téměř v téže chvíli uvítala bez jediného hlasu odporu celá Francie — zabrala klika kariéristických advokátů, jejímž státníkem byl Thiers a generálem Trochu, Radnici (Hôtel de Ville). Tito lidé byli tehdy tak prodchnuti fanatickou vírou v poslání Paříže zastupovat Francii ve všech epochách dějinných krizí, že se domnívali, že k ospravedlnění násilně uchvácených titulů vládců Francie úplně postačí, předloží-li své propadlé mandáty pařížských poslanců. Ve své Druhé adrese o nedávné válce, pět dní potom, kdy se tito lidé vynořili, jsme vám řekli, jací lidé to jsou^{^[a]}. Ale ve zmatku náhlého překvapení, kdy skuteční vůdcové dělnické třídy seděli ještě v bonapartistických žalářích a kdy Prusové už postupovali na Paříž, dovolila Paříž těmto lidem, aby uchvátili moc, ovšem jen s výslovnou podmínkou, že tato moc bude sloužit jedině účelu národní obrany. Paříž však nebylo možno hájit, dokud nebyla vyzbrojena její dělnická třída a zorganizována ve skutečnou vojenskou sílu a dokud její řady nebyly vycvičeny přímo ve válce. Ale ozbrojit Paříž znamenalo ozbrojit revoluci. Vítězství Paříže nad pruským útočníkem by bylo bývalo vítězstvím francouzského dělníka nad francouzským kapitalistou a jeho státními příživníky. Přinucena volit mezi národní povinnosti a třídními zájmy, neváhala vláda národní obrany ani na okamžik — proměnila se ve vládu národní zrady.

{354} První, co učinila, bylo, že vypravila Thierse na pouť po všech evropských dvorech, aby u nich vyprosil zprostředkování a nabídl za to výměnu republiky za krále. Čtyři měsíce po začátku obležení, když se jim zdálo, že nastal vhodný okamžik, aby se už začalo mluvit o kapitulaci, oslovil Trochu v přítomnosti Jules Favra a jiných svých kolegů shromážděné pařížské mairy^{^[b]} takto:

„První otázka, kterou mi položili moji kolegové už večer 4. září, zněla: má Paříž nějaké vyhlídky, že úspěšně vydrží obležení pruskou armádou? Neváhal jsem odpovědět na to záporně. Někteří z přítomných zde kolegů mohou potvrdit pravdivost mých slov, jakož i to, že jsem setrval na svém mínění. Řekl jsem jim totéž, co říkám nyní vám: za dané situace by byl pokus udržet Paříž proti pruskému obležení šílenstvím. Ovšem — dodal jsem — hrdinným šílenstvím, ale to by také bylo všechno... Události“ (které sám řídil) „potvrdily mou předpověď.“^{^[209]}

Tento pěkný malý Trochuho proslov potom jeden z přítomných mairů, pan Corbon, uveřejnil.

Tedy téhož večera, kdy byla vyhlášena republika, věděli Trochuho kolegové, že jeho „plán“ záleží v kapitulaci Paříže. Kdyby národní obrana nebyla bývala jen pouhou záminkou osobního panství Thiersova, Favrova a spol. — byly by se ti, kdo se 4. září dostali nahoru, už 5. září poděkovali, byli by bývali do Trochuho „plánu“ zasvětili pařížský lid a byli by jej vyzvali, aby buď okamžitě kapituloval, nebo aby vzal svůj osud do vlastních rukou. Místo toho se však tito bezectní podvodníci rozhodli léčit hrdinné šílenství Paříže kúrou hladu a krvavých řeží a vodit přitom Paříž za nos velkohubými manifesty, které hlásaly, že Trochu, „vojenský velitel Paříže, nebude nikdy kapitulovat“,^{^[210]} nebo že Jules Favre, ministr zahraničních věcí, „neodstoupí ani píď našeho území, ani kámen našich pevností“^{^[211]}. V dopise Gambettovi týž Jules Favre přiznává, že oni se „brání“ ne proti pruským vojákům, nýbrž proti pařížským dělníkům. Bonapartističtí hrdlořezi, kterým Trochu moudře svěřil velení nad pařížskou armádou, si ve své důvěrné korespondenci během celého obležení tropili hrubé žerty z komedie obrany, jejíž tajemství dobře znali. (Viz např. korespondenci, kterou uveřejnila Komuna v „Journal Officiel“, dopisy, které psal Alphonse Simon Guiod, vrchní velitel dělostřelectva v armádě {355} obrany Paříže, rytíř velkokříže čestné legie, Susanovi, diviznímu generálu dělostřelectva.^{^[212]}) Konečně 28. ledna 1871^{^[140]} byla podvodná maska stržena. S opravdovým hrdinstvím nejhlubšího sebeponížení vystoupila vláda národní obrany při své kapitulaci jako vláda Francie sestavená z Bismarckových zajatců — role tak hanebná, že ani Ludvík Napoleon v Sedanu si netroufal ji přijmout. Když „kapitulardi“^{^[213]} po událostech z 18. března prchali v divokém zmatku do Versailles, zanechali Paříži v rukou písemné důkazy své zrady. Aby tyto doklady zničili — praví Komuna ve svém manifestu k provinciím — „neváhali by tito lidé rozbít Paříž na hromadu trosek zatopených mořem krve“.^{^[214]}

Někteří z hlavních členů vlády obrany mimoto usilovali netrpělivě o toto řešení ještě ze zcela zvláštních soukromých důvodů.

Krátce po uzavření příměří uveřejnil pan Millière, jeden z pařížských poslanců Národního shromáždění, později zastřelený na zvláštní rozkaz Jules Favra, řadu autentických soudních dokumentů, které dokazovaly, že Jules Favre, žijící v divokém manželství s ženou jistého opilce, který žil v Alžíru, velmi odvážnými padělky, jež si chystal řadu let, podvodně získal jménem svých nemanželských dětí ohromné dědictví a stal se tak boháčem a že v procesu, který proti němu zahájili zákonní dědici, unikl odhalení jen díky zvláštní shovívavosti bonapartistických soudů. Poněvadž proti těmto suchým soudním dokumentům nebylo nic platné vynakládat sebevíc rétorických koňských sil, Jules Favre poprvé ve svém životě držel jazyk za zuby, vyčkal ve vší tichosti výbuchu občanské války a pak zuřivě hanobil pařížský lid jako bandu uprchlých trestanců, kteří se opovážili vzbouřit proti rodině, náboženství, pořádku a vlastnictví. A týž podvodník ihned po 4. září, jakmile se dostal k moci, ze solidarity propustil na svobodu Pica a Taillefera, kteří byli odsouzeni — dokonce za císařství — pro podvody v souvislosti se skandální historií s časopisem „LʼÉtendard“^{^[215]}. Jeden z těchto pánů, Taillefer, měl tolik drzosti, že se za Komuny vrátil do Paříže, ale byl ihned znovu uvězněn; a to Jules Favre vykřikoval do světa z tribuny Národního shromáždění, že Pařížané propustili všechny své trestance!

{356} Ernest Picard, tento Joe Miller^{^[c]} vlády národní obrany, který se sám jmenoval ministrem financí republiky, když se předtím za císařství marně snažil stát se ministrem vnitra — je bratrem jistého Arthura Picarda, který byl pro podvody vyloučen z pařížské burzy (viz výnos pařížské policejní prefektury z 31. července 1867) a na základě vlastního doznání byl uznán vinným z krádeže 300 000 franků, kterou spáchal jako ředitel jedné z filiálek Société généra1e^{^[216]}, v ulici Palestro, čís. 5 (viz výnos policejní prefektury z 11. prosince 1868). Tohoto Arthura Picarda jmenoval Ernest Picard redaktorem svého listu „LʼÉlecteur libre“^{^[217]}. Zatímco oficiální lži tohoto listu ministerstva financí mátly obyčejné burziány, běhal Arthur Picard z ministerstva na burzu a z burzy na ministerstvo a vydělával na porážkách francouzských armád. Celá obchodní korespondence tohoto podařeného bratrského párku padla do rukou Komuny.

Jules Ferry, do 4. září advokát bez groše, dokázal jako pařížský maire za obležení podvodně vytlouci z hladu a bídy celé jmění. Den, kdy by byl pohnán k odpovědnosti za své turecké hospodaření, by byl i dnem jeho odsouzení.

Tito lidé mohli tedy nalézt svoje tickets-of-leave^{^[d]} jen v troskách Paříže; právě takové lidi Bismarck potřeboval. Karty se trochu zamíchaly a Thiers, dosud tajný našeptavač vlády, se nyní objevil v jejím čele s tickets-of-leave-men jako ministry.

Thiers, ten nestvůrný trpaslík, téměř půl století okouzluje francouzskou buržoazii, protože je nejdokonalejším duchovním výrazem její vlastní třídní zkaženosti. Ještě než se stal státníkem, prokázal už svůj lhářský talent jako dějepisec. Kronika jeho veřejné činnosti je historií pohrom Francie. Před rokem 1830 byl spojencem republikánů, za Ludvíka Filipa se vetřel na ministerské křeslo tím, že zradil svého ochránce Laffitta. Králi se zalichotil podněcováním {357} výtržností lůzy proti duchovenstvu, při nichž byly zpustošeny kostel Saint-Germain-l'Auxerrois a arcibiskupský palác, a tím, že u vévodkyně de Berry sehrál zároveň úlohu ministerského špicla a vězeňského porodníka.^{^[218]} Masakrování republikánů v ulici Transnonain bylo jeho dílem, jeho dílem bylo potom vydání hanebných zářijových zákonů proti tisku a spolčovacímu právu.^{^[219]} Roku 1840, kdy se znovu objevil jako ministerský předseda, udivil Francii svým plánem opevnění Paříže.^{^[220]} Republikánům, kteří tento plán odsoudili jako potměšilé spiknutí proti svobodě Paříže, odpověděl z tribuny poslanecké sněmovny:

„Jakže? Vy se domníváte, že by jakékoli opevnění mohlo někdy ohrozit svobodu? Především pomlouváte kteroukoli vládu, předpokládáte-li, že by se jednou mohla pokusit udržet si moc bombardováním hlavního města... Taková vláda by byla po svém vítězství stokrát nemožnější než před ním.“^{^[221]}

Vskutku žádná vláda by se nebyla odvážila bombardovat Paříž z pevností kromě té vlády, která tyto pevnosti napřed vydala Prusům.

Když v lednu 1848 král Bomba v Palermu vyzkoušel, co umí,^{^[222]} povstal ve sněmovně opět Thiers, který už dávno nebyl ministrem, a řekl:

„Pánové, vy víte, co se dějev Palermu. Chvějete se všichni hrůzou“ (v parlamentním smyslu), „slyšíte-li, že veliké město bylo po osmačtyřicet hodin bombardováno. A kým? Cizím nepřítelem, který využil práv války? Nikoli, pánové, svou vlastní vládou. A proč? Protože se toto nešťastné město dožadovalo svých práv. Ano, protože se dožadovalo svých práv, bylo osmačtyřicet hodin bombardováno... Dovolte mi, abych apeloval na mínění Evropy. Pozdvihneme-li se a dáme-li z největší snad tribuny Evropy zaznít několika slovům“ (ano, slovům!) „rozhořčení nad takovými skutky, prokážeme tím službu lidstvu. Když regent Espartero, který své zemi prokázal služby“ (to, co pan Thiers nikdy neudělal), „zamýšlel bombardovat Barcelonu, aby tam potlačil povstání, tu se ze všech konců světa ozval všeobecný výkřik rozhořčení.“^{^[223]}

Za osmnáct měsíců nato vidíme Thierse mezi nejzuřivějšími obhájci bombardování Říma francouzskou armádou.^{^[224]} Chyba krále Bomby záležela zřejmě jen v tom, že omezil své bombardování na osmačtyřicet hodin.

Několik dní před únorovou revolucí Thiers, rozmrzelý, že ho {358} Guizot zbavil nadlouho úřadu a důchodů, a větřící ve vzduchu závan blížící se bouře lidu, prohlásil ve sněmovně svým falešně hrdinským stylem, který mu vynesl posměšnou přezdívku Mirabeaumouche^{^[e]}:

„Patřím ke straně revoluce nejen ve Francii, nýbrž i v celé Evropě. Přál bych si, aby vláda revoluce zůstala v rukou umírněných mužů... kdyby však měla padnout do rukou horkokrevných hlav nebo dokonce do rukou radikálů, neopustím přece proto svou věc. Budu vždy patřit ke straně revoluce.“^{^[225]}

Přišla únorová revoluce. Místo aby Guizotův kabinet zaměnila kabinetem Thiersovým, jak o tom tento mužíček snil, nahradila Ludvíka Filipa republikou. V první den vítězství lidu se pečlivě skryl, zapomínaje, že opovržení dělníků ho chrání před jejich nenávistí. Stále se držel se svou pověstnou statečností stranou veřejné scény, dokud ji červnové masakry^{^[226]} nevyčistily pro působení, které mu vyhovovalo. Pak se stal ideovým vůdcem strany pořádku^{^[227]} s její parlamentní republikou, onou anonymní mezivládou, za níž všechny soupeřící kliky vládnoucí třídy konspirovaly společně, aby zdeptaly lid, a konspirovaly jedna proti druhé, protože každá z nich chtěla znovu nastolit svou vlastní monarchii. Thiers tehdy jako dnes obviňoval republikány, že jsou jedinou překážkou upevnění republiky; tehdy jako dnes říkal republice jako kat Donu Carlosovi: „Zabiji tě, ale pro tvé vlastní blaho.“ Dnes jako tehdy bude muset po svém vítězství prohlásit: „Lʼempire est fajt“ — císařství je hotovo. Thiers přes svá pokrytecká kázání o nutných svobodách, přes svou osobní nenávist k Ludvíku Bonapartovi, který ho využil a parlamentarismus hodil přes palubu — a mimo umělou atmosféru parlamentarismu se tento mužíček scvrká na nulu, jak sám dobře ví — přes to všechno měl Thiers prsty ve všech hanebnostech druhého císařství, počínaje obsazením Říma francouzským vojskem a konče válkou s Pruskem, kterou podněcoval svými prudkými výpady proti jednotě Německa, v níž neviděl pláštík pruského despotismu, nýbrž zásah do nezadatelného práva Francie na nejednotnost Německa. Zatímco jeho trpasličí paže s oblibou mávaly před tváří Evropy mečem prvního Napoleona, {359} jemuž jako historik pilně dodával lesku, jeho zahraniční politika vždy vyvrcholila nejhlubším ponížením Francie, počínaje londýnskou konvencí z roku 1840^{^[f]} ^{^[113]} a konče pařížskou kapitulací z roku 1871 a nynější občanskou válkou, kdy s nejvyšším svolením Bismarckovým poštval proti Paříži zajatce od Sedanu a Met.^{^[228]} Přes pružnost svých schopností a proměnlivost svých cílů byl tento muž po celý svůj život nejzkostnatělejším rutinérem. Je samozřejmé, že hlubší spodní proudy moderní společnosti mu zůstaly navždy skryty; jeho mozek, jehož všechna životnost se přelila do jazyka, se však nemohl smířit ani s nejzřejmějšími změnami na povrchu společnosti. Nikdy ho třebas neunavilo odsuzovat každou odchylku od starého francouzského systému ochranných cel jako svatokrádež. Jako ministr Ludvíka Filipa se vysmíval železnicím jako fantastické chiméře; jako opozičník za Ludvíka Bonaparta pranýřoval každý pokus o reformu prohnilého francouzského vojenského systému jako profanaci. Za celou dobu své dlouholeté politické kariéry neučinil ani jediné sebenepatrnější opatření, které by mělo praktický význam. Thiers byl důsledný jen ve své nenasytné touze po bohatství a ve své nenávisti k lidem, kteří toto bohatství tvoří. Když se za Ludvíka Filipa poprvé stal ministrem, byl chudý jako Job; když odcházel, byl milionář. V době, když byl naposledy ministrem za téhož krále (od 1. března 1840), byl ve sněmovně veřejně obviněn ze zpronevěry. Spokojil se tím, že odpověděl slzami — které dovede prolévat stejně zručně jako Jules Favre nebo kterýkoli jiný krokodýl. V Bordeaux^{^[g]} jeho prvním opatřením na záchranu Francie před hrozícím finančním bankrotem bylo, že sám sobě stanovil roční plat ve výši tří miliónů franků; to bylo první a poslední slovo oné „spořivé republiky“, na niž dával naději svým pařížským voličům roku 1869. Jeden z jeho bývalých kolegů ze sněmovny roku 1830, sám kapitalista, přesto však obětavý člen Pařížské komuny — pan Beslay, prohlásil nedávno v jednom otevřeném listě Thiersovi:

{360} „Zotročení práce kapitálem bylo odjakživa základním kamenem vaší politiky a od chvíle, kdy byla na Radnici dosazena republika práce, voláte bez přestání na Francii: ‚To jsou ti zločinci!“

Mistr v drobném státním šejdířství, virtuos křivé přísahy a zrady, vyučený ve všech podlých úskocích, potměšilých lstech a sprosté věrolomnosti parlamentního stranického boje, vždy odhodlaný rozdmýchat revoluci, není-li ve vládě, a utopit ji v krvi, jakmile je u kormidla, s třídními předsudky místo idejí, s ješitností místo srdce, stejně špinavý v soukromém životě jako podlý v životě veřejném — nemůže dokonce ani teď, kdy hraje roli francouzského Sully, nezvyšovat odpornost svých činů směšností svého velikášství.

Kapitulace Paříže, která vydala Prusům nejen Paříž, nýbrž i celou Francii, uzavřela dlouhou řadu zrádných intrik s nepřítelem, které uzurpátoři ze 4. září zahájili, jak Trochu sám řekl, ještě téhož dne. Na druhé straně byla tato kapitulace počátkem občanské války, kterou za podpory Prusů měli nyní vést proti republice a proti Paříži. Už v podmínkách kapitulace byla léčka. Víc než třetina země byla tehdy v rukou nepřítele, hlavní město bylo odříznuto od provincií, všechny komunikace byly v nepořádku. Zvolit za těchto okolností skutečný zastupitelský orgán Francie nebylo možné bez dostatečného času na přípravu. Právě proto byla v kapitulaci podmínka, že Národní shromáždění musí být zvoleno do osmi dnů, takže zpráva o chystaných volbách došla do mnoha částí Francie teprve těsně před volbami. Dále podle výslovného znění jednoho z článků kapitulace mělo být toto shromáždění zvoleno jedině k tomu účelu, aby rozhodlo o válce a míru, popřípadě aby uzavřelo mírovou smlouvu. Lid musel pocítit, že podmínky příměří znemožňují další vedení války a že k uzavření míru vnuceného Bismarckem jsou nejhorší lidé ve Francii právě ti nejlepší. Ale Thiers, nespokojen s těmito opatřeními, se vydal, ještě než bylo tajemství příměří oznámeno Paříži, na volební kampaň do provincií, aby tam křísil k životu legitimistickou stranu^{^[229]}, jež měla nyní spolu s orleanisty zaujmout místo bonapartistů, kteří byli v této chvíli naprosto nepřijatelní. Legitimistů se nebál. Jako vláda moderní Francie byli nemožní, a proto jako soupeři nebyli nebezpeční — která strana mohla být vítanějším nástrojem kontrarevoluce {361} než strana, která podle vlastních Thiersových slov (v poslanecké sněmovně 5. ledna 1833) „se vždy opírala o tři sloupy: zahraniční invazi, občanskou válku a anarchii“?^{^[230]} Legitimisté však sami vážně věřili, že nadchází doba jejich někdejší blažené vlády, po které tak dlouho touží. A vskutku, cizí vetřelci opět podupávali Francii, opět bylo svrženo jedno císařství, opět jeden Bonaparte upadl do zajetí a opět tu byli oni. Kolo dějin se očividně otočilo nazpět až k „chambre introuvable“ z roku 1816.^{^[231]} V Národních shromážděních za republiky z let 1848 až 1851 byli zastoupeni svými vzdělanými a vyškolenými parlamentními borci; nyní se však prodrali do popředí prostí vojáci strany — všichni Pourceaugnacové Francie.

Sotvaže bylo toto „statkářské“ shromáždění^{^[232]} v Bordeaux zahájeno, řekl mu Thiers jasně, že musí předběžné mírové podmínky ihned přijmout, aniž jim prokáže čest nějaké parlamentní debaty, neboť to je jediná podmínka, za níž jim Prusko dovolí zahájit válku proti republice a její baště, Paříži. A vskutku, kontrarevoluce nemohla dlouho ztrácet čas. Druhé císařství víc než zdvojnásobilo státní dluh a uvrhlo všechna veliká města do těžkých obecních dluhů. Válka strašlivě zvýšila dlužní závazky národa a bezohledně zpustošila jeho zdroje. A k dovršení zkázy tu stál ještě pruský Shylock se svými kvitancemi za proviant pro půl miliónu svých vojáků na francouzské půdě, s požadavkem válečné náhrady ve výši pěti miliard a pětiprocentních úroků z nezaplacených splátek na ni.^{^[233]} Kdo měl tento účet zaplatit? Jen násilným svržením republiky mohli majitelé bohatství převalit tíhu války, kterou sami vyvolali, na bedra těch, kdo toto bohatství tvoří. A tak právě nesmírná zkáza Francie podnítila tyto vlastenecké představitele velkostatku a kapitálu, aby přímo a pod dohledem a patronací cizího dobyvatele dovršili válku zahraniční válkou občanskou, vzpourou otrokářů.

Tomuto spiknutí stála v cestě veliká překážka — Paříž. Odzbrojit Paříž bylo první podmínkou úspěchu. Proto Thiers vyzval Paříž, aby složila zbraně. Potom Paříž dráždily nepříčetné protirepublikánské demonstrace „statkářského shromáždění“ a dvojsmyslná prohlášení samotného Thierse o legálnosti republiky; {362} hrozby, že Paříži bude sražena hlava a odňata funkce hlavního města^{^[h]}; jmenování orleanistických vyslanců; Dufaurovy zákony o prošlých směnkách a nezaplaceném nájemném^{^[234]}, zákony, které hrozily zničit obchod a průmysl Paříže; Pouyer-Quertierova dvoucentimová daň z každého exempláře jakéhokoli tiskopisu; odsouzení Blanquiho a Flourense k smrti; zastavení republikánských listů; přeložení Národního shromáždění do Versailles; obnovení stavu obležení, který vyhlásil Palikao a který byl zrušen 4. září; jmenování prosincového výtečníka Vinoye^{^[235]} vojenským velitelem Paříže, bonapartistického žandarma Valentina policejním prefektem a jezuitského generála Aurella de Paladines vrchním velitelem pařížské národní gardy.

A nyní se obrátíme na pana Thierse a na pány z vlády národní obrany, jeho podřízené, s otázkou. Jak známo, uzavřel Thiers prostřednictvím svého ministra financí pana Pouyer-Quertiera půjčku ve výši dvou miliard. Nuže, je anebo není pravda:

1. že tento obchod byl nastrojen tak, aby do soukromých kapes Thierse, Jules Favra, Ernesta Picarda, Pouyer-Quertiera a Jules Simona vklouzla stamilionová provize, a

2. že se žádné peníze neměly vyplatit, dokud nebude Paříž „pacifikována“?^{^[236]}

Rozhodně tu bylo asi něco velmi naléhavého, neboť Thiers a Jules Favre se jménem většiny bordeauxského shromáždění docela nestydatě domáhali, aby Paříž byla ihned obsazena pruskými vojsky. To se však nehodilo do hry Bismarckovi, jak o tom posměšně a zcela veřejně vyprávěl svým frankfurtským šosáckým obdivovatelům po svém návratu do Německa.

Ozbrojená Paříž byla jedinou vážnou překážkou na cestě kontrarevolučního spiknutí. Proto měla být Paříž odzbrojena. Pokud šlo o tuto otázku, bylo bordeauxské shromáždění vtělená {363} upřímnost. A kdyby snad zuřivý pokřik jeho statkářů nebyl býval dost zřetelný, pak to, že Thiers vydal Paříž na milost a nemilost triumvirátu, který tvořili prosincový výtečník Vinoy, bonapartistický žandarm Valentin a jezuitský generál Aurelle de Paladines, by bylo rozptýlilo poslední stín pochybností. Spiklenci, nijak neskrývajíce ve své drzosti pravý smysl odzbrojení Paříže, vyzývali Paříž, aby složila zbraně, pod záminkou, která byla tou nejzřejmější a nejdrzejší lží. Děla pařížské národní gardy, pravil Thiers, patří státu a musí být státu vrácena. Skutečnost však byla jiná: ode dne kapitulace, kdy Bismarckovi zajatci vydali Francii Bismarckovi, ale sobě vymínili početnou tělesnou stráž, určenou výslovně k zastrašování Paříže — od toho dne byla Paříž ve střehu. Národní garda se reorganizovala a svěřila vrchní velení ústřednímu výboru, který byl zvolen celou její masou, až na nějaké zlomky starých bonapartistických jednotek. V předvečer vstupu Prusů do Paříže ústřední výbor zajistil, aby děla a mitrailleusy, které kapitulardi zrádně zanechali právě ve čtvrtích, do nichž měli vtáhnout Prusové, nebo v jejich okolí, byly přesunuty na Montmartre, do Belleville a do La Villette. Tato děla byla pořízena ze sbírek národní gardy. Při kapitulaci z 28. ledna (viz poznámka ^[140]) byla oficiálně uznána za její soukromé vlastnictví a jako taková nebyla zahrnuta do celkového stavu zbraní patřících vládě, které měly být vydány vítězi. Thiers neměl ani tu nejchabější záminku k zahájení války s Paříží, a tak mu nezbylo než se uchýlit k zjevné lži, že děla národní gardy jsou vlastnictvím státu!

Konfiskace děl měla očividně být jen předehrou všeobecného odzbrojení Paříže, a tím odzbrojení revoluce ze 4. září. Ale tato revoluce se stala zákonným stavem Francie. Republiku, její dílo, uznal vítěz v podmínkách kapitulace. Po kapitulaci ji uznaly všechny cizí mocnosti; jménem republiky bylo svoláno Národní shromáždění. Pařížská dělnická revoluce ze 4. září byla jediným právním titulem Národního shromáždění v Bordeaux a jeho výkonné moci. Nebýt této revoluce, muselo by Národní shromáždění ihned ustoupit Corps législatif^{^[i]}, který byl zvolen roku 1869 na základě všeobecného hlasovacího práva pod francouzským, a ne {364} pod pruským panstvím a který byl násilně rozehnán revolucí. Thiers a jeho ticket-of-leave-men^{^[j]} by byli museli vyjednávat o ochranné průvodní listy podepsané Ludvíkem Bonapartem, aby unikli cestě do Cayenne^{^[237]}. Národní shromáždění se svou plnou mocí k sjednání mírových podmínek s Pruskem bylo jen jednou z epizod oné revoluce, jejímž pravým ztělesněním byla stále ještě ozbrojená Paříž, která tuto revoluci zahájila, která pro ni podstoupila pětiměsíční obležení se všemi hrůzami hladu a která svým vytrvalým odporem, přes Trochuho plán, vytvořila základnu úporné obranné války v provinciích. A nyní měla Paříž na urážlivý příkaz vzbouřených otrokářů v Bordeaux buď složit zbraně a uznat, že její revoluce ze 4. září není než pouhým přenesením moci z Ludvíka Bonaparta na jeho královské soupeře, anebo vystoupit jako sebeobětavý bojovník za Francii, jejíž záchrana před záhubou a jejíž obrození byly nemožné bez revolučního převratu politických a společenských poměrů, které zplodily druhé císařství a které pod jeho bdělou péčí vyzrály až k úplné hnilobě. Paříž, zmořená pětiměsíčním hladověním, neváhala ani okamžik. Rozhodla se hrdinsky podstoupit veškeré nebezpečí odporu proti francouzským spiklencům, přestože z jejích vlastních pevností se na ni stále ještě mračila pruská děla. Přitom však ústřední výbor pro svůj odpor k občanské válce, do které měla být Paříž vehnána, setrvával jen v obranném postoji, nedbaje provokací Shromáždění, nedbaje zásahů výkonné moci a hrozivého soustřeďování vojsk v Paříži a okolo ní.

A tak Thiers zahájil občanskou válku tím, že vyslal Vinoye v čele mnoha policistů a několika řadových pluků na noční výpravu na Montmartre, aby tam přepadem zabrali děla národní gardy. Je známo, jak tento pokus ztroskotal pro odpor národní gardy a sbratření vojska s lidem. Aurelle de Paladines vytiskl už předem zprávu o vítězství a Thiers měl připraveny plakáty, které ohlašovaly jeho opatření znamenající státní převrat. Místo toho musel nyní Thiers uveřejnit provolání, v němž oznamoval své velkodušné rozhodnutí, že ponechává národní gardě její zbraně; nepochybuje prý, že se s nimi národní garda semkne kolem vlády proti rebelům. Na tuto výzvu malého Thierse, aby se semkli kolem něho proti sobě {365} samým, se z 300 000 národních gardistů přihlásilo pouze 300. Slavná dělnická revoluce z 18. března nesporně ovládla Paříž. Ustřední výbor byl její prozatímní vládou. Zdálo se, že Evropa na okamžik zapochybovala o tom, jsou-li nedávné vzrušující evropské politické a válečné události skutečností, nejsou-li pouhými sny o dávné minulosti.

Od 18. března až do chvíle, kdy versailleská vojska vnikla do Paříže, byla proletářská revoluce tak prosta všech násilností, jimiž oplývají všechny revoluce a ještě více kontrarevoluce „vyšších tříd“, že si její nepřátelé nemohli najít jiný důvod k rozhořčení než popravu generálů Lecomta a Clémenta Thomase a srážku na náměstí Vendôme.

Generál Lecomte, jeden z bonapartistických důstojníků, který se zúčastnil nočního přepadení Montmartru, dal 81. řadovému pluku čtyřikrát rozkaz, aby pálil do bezbranného zástupu na náměstí Pigalle; když vojsko odmítlo splnit jeho rozkaz, zuřivě mu spílal. Jeho vlastní lidé, místo aby stříleli do žen a dětí, zastřelili jeho. Zakořeněné návyky, které jsou vojákům vštěpovány drezúrou nepřátel dělnické třídy, nemizí samozřejmě, sotva tito vojáci přejdou na stranu dělníků. Titíž lidé popravili i Clémenta Thomase.

„Generál“ Clément Thomas, bývalý četař ubytovatel, nespokojený se svou kariérou, se dal naverbovat v posledních letech panství Ludvíka Filipa do redakce republikánského listu „Le National“^{^[238]}, kde vykonával jednak službu odpovědné nastrčené figury (gérant responsable^{^[k]}), jednak výbojného duelanta tohoto velmi bojovného listu. Když se po únorové revoluci pánové z „Nationalu“ dostali k veslu, udělali z tohoto starého četaře ubytovatele generála. Bylo to v předvečer červnového masakru, mezi jehož podlé osnovatele patřil podobně jako Jules Favre a v němž hrál úlohu nejhnusnějšího katana. Potom zmizel i se svým generálstvím na dlouhou dobu a vynořil se opět 1. listopadu 1870. Den předtím dala vláda obrany, lapená v Radnici, Blanquimu, Flourensovi a ostatním zástupcům dělnické třídy slavnostní slib, že {366} složí uzurpovanou moc do rukou komuny,^{^[239]} kterou si Paříž svobodně zvolí. Místo aby slib splnila, poštvala na Paříž Trochuho Bretonce, kteří nyní zastupovali Bonapartovy Korsičany.^{^[240]} Jediný generál Tamisier odmítl poskvrnit své jméno takovou věrolomností a zřekl se své hodnosti vrchního velitele národní gardy. Na jeho místo nastoupil Clément Thomas, který se stal opět generálem. Po celou dobu svého velení vedl válku ne proti Prusům, nýbrž proti pařížské národní gardě. Bránil ze všech sil tomu, aby byla celá národní garda ozbrojena, štval buržoazní prapory proti dělnickým praporům, odstranil důstojníky nesouhlasící s Trochuho „plánem“, pošpinil obviněním ze zbabělosti a rozpustil ony proletářské prapory, jejichž hrdinství nyní udivilo jejich nejzavilejší nepřátele. Clément Thomas byl neobyčejně pyšný na to, že mohl znovu dokázat své staré červnové zásluhy osobního nepřítele pařížské dělnické třídy. Ještě několik dní před 18. březnem předložil ministru války Le Flôovi svůj vlastní plán na „skoncování s la fine fleur (výkvětem) pařížské canaille^{^[l]}“. Po Vinoyově porážce si nemohl odpustit, aby se neobjevil na bojišti jako dobrovolný špión. Ústřední výbor a pařížští dělníci byli právě tak odpovědní za zastřelení Clémenta Thomase a Lecomta jako princezna Waleská za osud lidí umačkaných při jejím příjezdu do Londýna.

Masakr bezbranných občanů na náměstí Vendôme je báchorka, o které Thiers a „statkáři“ ve sněmovně zatvrzele mlčeli a jejíž rozšiřování svěřili výhradně lokajům evropské žurnalistiky. „Muži pořádku“, pařížští reakcionáři, se nad vítězstvím z 18. března zachvěli. Bylo pro ně signálem, že se konečně blíží odplata lidu. Před jejich zraky vyvstaly přízraky obětí, povražděných jejich rukama od červnových dnů 1848 až do 22. ledna 1871^{^[241]}. Hrůza však byla jejich jediným trestem. Dokonce i policisté nejenže nebyli, jak se to mělo stát, odzbrojeni a zavřeni, nýbrž nalezli pařížské brány dokořán otevřeny, takže mohli bezpečně prchnout do Versailles. Mužům pořádku se nejen nic nestalo, bylo jim dokonce dovoleno, aby se opět shromáždili a obsadili tiše nejednu významnou pozici přímo ve středu Paříže. Tuto shovívavost ústředního {367} výboru, tuto velkomyslnost ozbrojených dělníků, tak kontrastující se zvyky strany pořádku, si tato strana falešně vykládala jen jako známku vědomé slabosti. Odtud její pošetilý plán pokusit se pod záminkou neozbrojené demonstrace o to, co se nepodařilo dosáhnout Vinoyovi s jeho děly a mitrailleusami. Dne 22. března vyšel z přepychových městských čtvrtí hlučný dav šviháků, všichni petits crevés^{^[m]} mezi nimi, a v jejich čele dobře známé firmy císařství, jako Heeckeren, Coëtlogon, Henri de Pène atd. Pod zbabělou záminkou pokojné demonstrace, avšak tajně ozbrojena zbraněmi zákeřných vrahů, pochodovala tato sběř, odzbrojujíc a týrajíc jednotlivé stráže a hlídky národní gardy, na něž cestou narazila. Vyrazili z ulice de la Paix na náměstí Vendôme a s výkřiky: „Pryč s ústředním výborem! Pryč s vrahy! Ať žije Národní shromáždění!“ se pokusili prolomit řadu rozestavených tam stráží a přepadnout hlavní stan národní gardy na náměstí Vendôme. Odpovědí na jejich výstřely z pistolí byly patřičné sommations (francouzská obdoba anglického zákona o vzbouřeních)^{^[242]}, a když tyto výstrahy zůstaly bez výsledku, dal generál národní gardy^{^[n]} povel k palbě. Jediná salva zahnala na divoký útěk pošetilé hejsky, kteří si mysleli, že stačí vystavit na odiv takovou „váženou společnost“, a bude to působit na pařížskou revoluci jako Jozuovy trouby na zdi Jericha. Na útěku zabili dva národní gardisty, devět jich těžce zranili (mezi nimi i člena ústředního výboru^{^[o]}) a celé jeviště jejich velikého činu zůstalo poseto revolvery, dýkami a kordy skrytými v holích, doklady „neozbrojeného“ charakteru jejich „pokojné“ demonstrace. Když 13. června 1849^[149] národní garda skutečně pokojně demonstrovala na protest proti zločinnému útoku francouzských vojsk na Řím — prohlásilo Národní shromáždění, a zejména Thiers, Changarniera, tehdy generála strany pořádku, za zachránce společnosti za to, že na tyto bezbranné lidi vrhl ze všech stran své oddíly, aby je postřílely, pošavlovaly a rozdupaly kopyty svých koní. Tehdy byl v Paříži vyhlášen stav obležení; Dufaure prosadil urychleně v Národním shromáždění nové represívní zákony. Začalo se znovu {368} zatýkat, znovu deportovat, nastala nová hrůzovláda. Nižší vrstvy si však v takových případech počínají jinak. Ústřední výbor z roku 1871 hrdiny „pokojné demonstrace“ prostě ignoroval, takže mohli dokonce hned za dva dny uspořádat tentokráte ozbrojenou demonstraci pod velením admirála Saisseta, korunovanou oním slavným úprkem do Versailles. Ústřední výbor, který se zdráhal pokračovat dál v občanské válce, zahájené Thiersovým nočním loupežným vpádem na Montmartre, dopustil se tentokrát velké chyby, že ihned nevytáhl proti Versailles, které tehdy byly naprosto bezmocné, a že neskoncoval rázně se spiklenectvím Thierse a jeho „statkářů“. Místo toho byla straně pořádku opět dána možnost změřit svou sílu u volebních uren, a to 26. března, kdy byla zvolena Komuna. Toho dne pronášeli mužové pořádku na pařížských obvodních radnicích blahovolné řeči o smíru s příliš velkodušnými vítězi, ale v duchu si slavnostně slibovali, že se jim ve vhodné chvíli krvavě pomstí.

A nyní pohleďte na rub mince! Thiers zahájil své druhé tažení proti Paříži počátkem dubna. První kolona pařížských zajatců, která byla odvedena do Versailles, byla bestiálně ztýrána. Ernest Picard se potloukal s rukama v kapsách kolem nich a tropil si z nich posměch; paní Thiersová a Favrová, obklopeny svými ctihodnými dvorními dámami, tleskaly z balkónu hanebnostem versailleské lůzy. Zajatí řadoví vojáci byli chladnokrevně povražděni; náš statečný přítel generál Duval, slévač, byl bez jakéhokoli soudu zavražděn. Galliffet, „pasák“ své ženy, tak proslulé nestoudným vystavováním svého těla při orgiích druhého císařství, se v jednom prohlášení chlubil, že dal rozkaz k zavraždění malého útvaru národních gardistů, které jeho myslivci zaskočili a odzbrojili, i s jejich kapitánem a poručíkem. Vinoy, ten utečenec, dostal od Thierse velkokříž čestné legie za to, že vydal denní rozkaz, v němž nařizoval zastřelit každého řadového vojáka zajatého u federovaných^{^[p]}. Žandarm Desmaret byl vyznamenán za to, že zrádně jako řezník rozsekal velkodušného a rytířského Flourense, který 31. října 1870 zachránil hlavy členů vlády obrany.^{^[243]} O „potěšujících podrobnostech“ {369} této vraždy vyprávěl Thiers s uspokojením v Národním shromáždění. S nadutou ješitností parlamentního Palečka, kterému bylo dovoleno hrát úlohu Tamerlána, odepřel těm, kdo povstali proti jeho trpasličí nicotě, jakékoli právo na civilizované vedení války, dokonce i neutralitu obvazišť. Není nic hnusnějšího než taková opice, které bylo popřáno na čas ukájet plně své tygří choutky, jak ji jasnozřivě vykreslil už Voltaire^{^[244]} (viz přílohy, str. 35^{^[q]}).

Když Komuna dekretem ze 7. dubna nařídila odvetná opatření a prohlásila za svou povinnost „chránit Paříž proti kanibalským činům versailleských banditů a žádat oko za oko, zub za zub“,^{^[245]} Thiers přesto nepřestal zacházet barbarsky se zajatci; dokonce je ještě ve svých zprávách takto urážel: „Nikdy nespočinul smutný pohled čestných lidí na tak bezectných tvářích bezectné demokracie“^{^[246]} — pohled čestných lidí, jako byl Thiers a jeho ministerští ticket-of-leave-men. Přesto střílení zajatců na nějaký čas přestalo. Sotvaže však Thiers a jeho prosincoví generálové shledali, že odvetný dekret Komuny byl jen planou hrozbou, že dokonce i jejich žandarmové, špiclové přestrojení za národní gardisty a chycení v Paříži, ba i policisté přistižení se zápalnými pumami zůstali ušetřeni — nastalo opět hromadné střílení zajatců a trvalo až do konce. Domy, v nichž se skryli národní gardisté, obklíčili četníci, polili je petrolejem (tu se ho v této válce poprvé použilo) a zapalovali je; ohořelé mrtvoly odvezla později ambulance tisku z Les Ternes. Čtyři národní gardisté, kteří se dne 25. dubna vzdali v Belle-Épine oddílu jízdních myslivců, byli potom jeden po druhém postříleni jejich kapitánem, důstojným to pacholkem Galliffetovým. Jedna z těchto čtyř obětí, Scheffer, který byl zanechán na místě jako mrtvý, se doplazil k pařížským předním strážím a vydal soudní svědectví o této události před jednou komisí Komuny. Když Tolain interpeloval ministra války o zprávě této komise, „statkáři“ ho ukřičeli a zakázali Le Flôovi, aby odpověděl. Bylo by urážkou jejich „slavné“ armády mluvit o jejích činech. Nenucený tón, jímž Thiersovy zprávy mluvily o federovaných,{370} přepadených ve spánku v Moulin-Saquet a probodaných bodáky, o hromadném střílení v Clamartu, pohoršily i londýnské „Times“, které nejsou zrovna přecitlivělé. Bylo by však směšné chtít dnes vypočítávat všechna ta pouze počáteční zvěrstva lidí, kteří bombardovali Paříž, kteří vyvolali vzpouru otrokářů pod ochranou cizího dobyvatele. Uprostřed všech těchto hrůz zapomíná Thiers na své parlamentní narážky o hrozné odpovědnosti, která spočívá na jeho trpasličích bedrech, chlubí se ve svých zprávách, že l'Assemblée siège paisiblement (shromáždění klidně zasedá), a dokazuje svými stálými hostinami, jednou s prosincovými generály, podruhé s německými princi, že jeho trávení ani v nejmenším nic neruší, dokonce ani duchové Lecomta a Clémenta Thomase.

III

18. března 1871 ráno probudilo Paříž hromové volání: „Vive la Commune !“^{^[s]} Co je to Komuna, tato sfinga, která tak trápí mysl buržoazie?

„Pařížští proletáři,“ pravil ústřední výbor ve svém manifestu z 18. března, „po selhání a zradě vládnoucích tříd pochopili, že udeřila jejich hodina, aby zachránili situaci převzetím vedení veřejných záležitostí do vlastních rukou... Pochopili, že jejich nejvyšší povinností, jejich absolutním právem je stát se pány svých vlastních osudů tím, že se chopí vládní moci.“^{^[247]}

Ale dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely.^{^[248]}

Centralizovaná státní moc se svými všudypřítomnými orgány, vytvořenými podle plánu systematické a hierarchické dělby práce — se stálou armádou, policií, byrokracií, duchovenstvem, soudcovským stavem — pochází z dob absolutní monarchie, kdy sloužila vznikající buržoazní společnosti jako mocná zbraň v boji proti feudalismu. Přesto však její rozvoj stále brzdilo všelijaké středověké haraburdí, vrchnostenské výsady, místní privilegia, městské a cechovní monopoly a provinční předpisy. Obrovské koště francouzské revoluce 18. století smetlo všechny tyto trosky zašlých dob a vyčistilo {371} tak zároveň společenskou půdu od posledních překážek, které stály v cestě nástavbě moderní státní budovy, vztyčené za prvního císařství, jež samo bylo výplodem koaličních válek staré polofeudální Evropy proti moderní Francii. Za dalších režimů byla vláda podřízena parlamentní kontrole, to znamená přímé kontrole majetných tříd, a nejenže se vyvinula ve skleník, v němž bujely obrovské státní dluhy a drtivé daně, nejenže se stala jablkem sváru mezi konkurujícími si frakcemi a dobrodruhy vládnoucích tříd, které na ní neodolatelně vábila úřední moc, příjmy a sinekury, ale nadto se zároveň s ekonomickými změnami společnosti měnil i její politický charakter!

Tou měrou, jak pokrok moderního průmyslu vytvářel, rozšiřoval a prohluboval třídní antagonismus mezi kapitálem a prací, touž měrou dostávala státní moc stále víc charakter národní moci kapitálu nad prací, charakter veřejné síly zorganizované k sociálnímu zotročování, charakter nástroje třídního despotismu.^{^[t]} Po každé revoluci, která znamená pokrokovou fázi třídního boje, vystupuje stále otevřeněji ryze potlačovatelský charakter státní moci. Revoluce z roku 1830 přenesla vládu z velkostatkářů na kapitalisty a tím ze vzdálenějších na přímější protivníky dělníků. Buržoazní republikáni, kteří jménem únorové revoluce uchvátili státní moc, použili jí k uspořádání červnových masakrů, aby dokázali dělnické třídě, že „sociální“ republika je republika, která zajišťuje její sociální porobení, a aby dokázali roajalisticky smýšlející většině buržoazní a velkostatkářské třídy, že starosti a peněžní výhody vlády mohou klidně přenechat buržoazním „republikánům“. Po tomto jejich jediném hrdinném činu v červnu nezbylo však buržoazním republikánům než ustoupit z prvních řad do posledních řad strany pořádku — této koalice utvořené ze všech konkurujících si frakcí a klik třídy přivlastňovatelů, které nyní stály v otevřeném antagonismu k třídám vyrábějícím. Nejvhodnější formou jejich společné {372} vlády byla parlamentní republika v čele s Ludvíkem Bonapartem jako presidentem; byl to režim nezahaleného třídního teroru a záměrného urážení „vile multitude“^{^[u]}. Byla-li, jak řekl Thiers, parlamentní republika státní formou, která je (různé frakce vládnoucí třídy) „nejméně rozdělovala“, otevřela zato propast mezi touto třídou a celou masou společnosti mimo její nepočetné řady. Jestliže za dřívějších režimů vnitřní rozkoly této třídy ještě do jisté míry omezovaly státní moc, tu nyní jejím sjednocením tato omezení padla. Ježto hrozilo povstání proletariátu, použila nyní tato třída státní moci bezohledně a drze jako národního nástroje války kapitálu proti práci. Ale její neřetržité křižácké tažení proti vyrábějícím masám ji nutilo nejen přiznávat výkonné moci stále větší represívní moc, ale také postupně zbavovat svou vlastní parlamentní tvrz — Národní shromáždění — všech jejích obranných prostředků proti výkonné moci. Výkonná moc, zosobněná Bonapartem, jí ukázala dveře. Přirozeným nástupcem republiky strany pořádku bylo druhé císařství.

Císařství, jehož křestním listem byl státní převrat, jehož sankcí bylo všeobecné hlasování a žezlem meč, předstíralo, že se opírá o rolnictvo, onu velikou masu výrobců, kteří nebyli přímo zapleteni do boje mezi kapitálem a prací. Předstíralo, že zachraňuje dělnickou třídu tím, že potřelo parlamentarismus a s ním nezahalenou podřízenost vlády majetným třídám. Předstíralo, že zachraňuje majetné třídy tím, že udržuje jejich ekonomickou svrchovanost nad dělnickou třídou; a konečně předstíralo, že sjednocuje všechny třídy kolem vzkříšeného přeludu národní slávy. Ve skutečnosti bylo císařství jedinou možnou vládní formou v době, kdy buržoazie už ztratila schopnost vládnout národu a kdy dělnická třída jí ještě nenabyla. Celý svět vítal císařství jako zachránce společnosti. Za jeho panství dosáhla buržoazní společnost, zbavená politických starostí, takového rozvoje, o jakém se jí ani nesnilo. Její průmysl a obchod se rozrostly do nesmírných rozměrů; finanční spekulace slavily kosmopolitní orgie, bída mas se ostře odrážela od nestoudné okázalosti křiklavého, prostopášného, hnusného přepychu. Státní {373} moc, naoko vysoko se vznášející nad společností, byla ve skutečnosti nejskandálnějším skandálem této společnosti a zároveň semeništěm veškeré její zkaženosti. Její vlastní prohnilost a prohnilost společnosti, kterou zachránila, obnažily bodáky Pruska, které samo dychtilo přenést těžiště tohoto režimu z Paříže do Berlína. Režim císařství je nejprostituovanější a zároveň konečnou formou oné státní moci, kterou vznikající buržoazní společnost začala vytvářet jako nástroj svého vlastního osvobození z feudalismu a kterou plně rozvinutá buržoazní společnost přeměnila nakonec v nástroj ujařmení práce kapitálem.

Přímou antitezí císařství byla Komuna. Heslo „sociální republiky“, kterým pařížský proletariát přivítal únorovou revoluci, vyjadřovalo jen neurčitou touhu po republice, která měla odstranit nejen monarchickou formu třídního panství, nýbrž třídní panství samo. Komuna byla určitou formou takové republiky.

Paříž, středisko a sídlo staré vládní moci a současně sociální tvrz francouzské dělnické třídy, povstala se zbraní v rukou proti pokusu Thierse a „statkářů“ obnovit a zvěčnit tuto starou vládní moc zděděnou po císařství. Paříž se mohla postavit na odpor jen proto, že se obležením zbavila armády a nahradila ji národní gardou, složenou hlavně z dělníků. Nyní šlo o to, aby se tato skutečnost stala trvalým zařízením. Proto prvním dekretem Komuny byl dekret o zrušení stálé armády a jejím nahrazení ozbrojeným lidem.

Komuna se utvořila z členů městských rad, zvolených v jednotlivých čtvrtích města na základě všeobecného hlasovacího práva: tito členové rad byli odpovědní a kdykoli sesaditelní. Jejich většinu tvořili samozřejmě dělníci anebo uznávaní zástupci dělnické třídy. Komuna neměla být parlamentním, nýbrž pracovním sborem, výkonným i zákonodárným zároveň. Policie, místo aby byla jako dosud nástrojem ústřední vlády, byla ihned zbavena všech svých politických funkcí a přeměněna v odpovědný a kdykoli sesaditelný orgán Komuny. Totéž se stalo s úředníky všech ostatních správních odvětví. Počínaje členy Komuny shora až dolů, musela být veřejná služba vykonávána za dělnické mzdy. Veškeré výsady a reprezentační příplatky vysokých státních hodnostářů zmizely zároveň s těmito {374} hodnostáři. Veřejné úřady přestaly být soukromým vlastnictvím přisluhovačů ústřední vlády. Nejen městská správa, nýbrž i veškerá iniciativa, kterou měl až dosud stát, byla vložena do rukou Komuny.

Po odstranění stálé armády a policie, těchto základů fyzické moci staré vlády, starala se Komuna ihned o to, aby neprodleně zlomila duchovní represívní moc — „moc páterů“ — tím, že provedla odluku církve od státu a vyvlastnila všechny církve jako korporace vlastnící majetek. Kněží se museli vrátit do ústraní soukromého života, aby tam po vzoru svých předchůdců, apoštolů, žili z milodarů věřících. Všechny vzdělávací instituce byly bezplatně přístupné lidu a zároveň byly oproštěny od jakéhokoli vměšování církve a státu. Tím se nejen školní vzdělání stalo dostupným každému, nýbrž i věda sama byla zbavena okovů, jimiž ji poutají třídní předsudky a vládní moc.

Soudní úředníci měli být zbaveni oné zdánlivé nezávislosti, která sloužila jen k tomu, aby zastírala jejich opovrženíhodné porobení všem střídajícím se vládám, jimž každé po řadě skládali a opět porušovali přísahu věrnosti. Jako všechny ostatní osoby ve veřejných službách měli být všichni soudci napříště volení, odpovědní a sesaditelní.

Pařížská komuna měla být samozřejmě vzorem všem velikým průmyslovým centrům Francie. Jakmile by bylo jednou komunové zřízení nastoleno v Paříži a v druhořadých centrech, musela by stará centralizovaná vláda ustoupit samosprávě výrobců i v provinciích. Ve stručném nástinu národní organizace, na jehož rozpracování nezbyl Komuně čas, je výslovně řečeno, že Komuna se měla stát politickou formou i té nejmenší vesnice a že stálá armáda ve venkovských okresech má být nahrazena národní milicí s co nejkratší služební dobou. Venkovské obce každého okresu měly své společné záležitosti spravovat prostřednictvím shromáždění delegátů v okresním městě a tato okresní shromáždění měla pak opět vysílat své delegáty do národního zastupitelstva v Paříži; delegáti měli být kdykoli odvolatelní a měl je přísně zavazovat mandat impératif (přesná instrukce) jejich voličů. Nemnohé, avšak důležité funkce, které by pak ještě zbyly ústřední vládě, neměly {375} být odstraněny — takové tvrzení bylo úmyslným falšováním — nýbrž měly být přeneseny na úředníky Komuny, to znamená na úředníky přísně odpovědné. Jednota národa neměla být komunovým zřízením rozbita, nýbrž naopak organizována, měla se stát skutečností zničením oné státní moci, která se vydávala za ztělesnění této jednoty, ale chtěla být nezávislá na národu a jemu nadřízená a byla jen cizopasným nádorem na těle národa.

Ryze potlačovatelské orgány staré vládní moci se měly amputovat, ale její oprávněné funkce se měly vyrvat z rukou té moci, která si osobuje právo stát nad společností, a předat do rukou odpovědných služebníků společnosti. Místo aby všeobecné volby jednou za tři nebo šest let rozhodovaly o tom, který člen vládnoucí třídy má lid v parlamentě zastupovat a potlačovat, mělo všeobecné volební právo sloužit lidu organizovanému v komuny, tak jako individuální volba slouží kterémukoli zaměstnavateli při výběru dělníků a vedoucích pro jeho podnik. Vždyť je dobře známo, že společnosti právě tak dobře jako jednotlivci si ve svém praktickém podnikání dovedou většinou najít pravé lidi na pravá místa, a jestliže se někdy zmýlí, dovedou svůj omyl brzy napravit. Na druhé straně nemohlo být duchu Komuny nic cizejšího než nahrazení všeobecného volebního práva hierarchickou investiturou.

Obvyklým osudem naprosto nových dějinných výtvorů je, že bývají mylně považovány za obdobu starších, dokonce přežitých forem společenského života, kterým se snad poněkud podobají. Tak i tato nová Komuna, která rozbíjí moderní státní moc, byla mylně považována za vzkříšení středověkých komun, které tu byly před onou státní mocí a později tvořily její základnu. — Komunové zřízení bylo mylně považováno za pokus nahradit onu jednotu velkých národů, která sice původně vznikla násilím, ale přesto se dnes stala mocným činitelem společenské výroby, svazem malých států, jak o něm snili Montesquieu a girondisté^{^[249]}. — Antagonismus Komuny proti státní moci byl mylně považován za přehnanou formu starého boje proti přílišné centralizaci. Zvláštní historické okolnosti mohly zabránit klasickému vývoji buržoazní vládní formy, jímž prošla Francie, a mohly vést k tomu, jako například v Anglii, že veliké ústřední státní orgány byly doplňovány ve městech {376} korupčními správami farností, čachrářskými městskými radními a sveřepými členy poručenských rad chudinské péče a na venkově fakticky dědičnými smírčími soudci. Komunové zřízení by bylo společenskému organismu naopak vrátilo všechny ony síly, které dosud stravoval tento cizopasník, stát, který se živí na účet společnosti a brzdí její volný pohyb. Už jen tímto činem by bylo zahájilo obrodu Francie. — Střední třída provinčních měst Francie viděla v Komuně pokus o obnovení oné nadvlády nad vesnicí, kterou měla za Ludvíka Filipa a která byla za Ludvíka Napoleona vytlačena domnělou nadvládou vesnice nad městy. Ve skutečnosti však komunové zřízení podřizovalo vesnické výrobce duchovnímu vedení okresních měst a zajišťovalo jim tam v dělnictvu přirozené zastánce jejich zájmů. Už jen pouhá existence Komuny přinášela s sebou jako samozřejmost místní samosprávu, ale ne už jako protiváhu státní moci, jež se nyní stává zbytečnou. Jen takový Bismarck, který, nezaměstnává-li se právě svými válečnými intrikami, se rád vrací k svému starému řemeslu spolupracovníka „Kladderadatsche“ (berlínského „Punche“)^{^[250]}, odpovídajícímu kalibru jeho ducha — jen takový člověk mohl přijít na nápad, že Pařížská komuna usilovala vlastně o onu karikaturu starého francouzského městského zřízení z roku 1791, o pruské městské zřízení, které dělá z městských správ jen páté kolo u vozu v mašinérii pruské státní správy. — Komuna uskutečnila heslo buržoazních revolucí — lacinou vládu — tím, že zrušila dvě největší výdajové položky, stálou armádu a státní úřednictvo.^{^[v]} Už sama její existence byla popřením monarchie, která, alespoň v Evropě, je obvyklou přítěží a nepostradatelným pláštíkem třídního panství. Komuna dala republice základ skutečně demokratických zřízení. Ale ani laciná vláda, ani „pravá republika“ nebyla jejím konečným cílem; byly jen jejím průvodním zjevem.

Rozmanitost výkladů, které Komuna vyvolala, a rozmanitost zájmů, které v ní našly svůj výraz, dokazují, že byla veskrze pružnou politickou formou, zatímco všechny dřívější vládní formy byly výrazně potlačovatelské. Pravé její tajemství záleželo v tom, že byla svou podstatou vládou dělnické třídy, výsledkem boje třídy {377} vyrábějící proti třídě přivlastňovatelů, byla konečně objevenou politickou formou, za které mohlo být uskutečněno ekonomické osvobození práce.

Bez této poslední podmínky bylo by bývalo komunové zřízení nemožností a klamem. Politické panství výrobců nemůže existovat zároveň se zvěčněním jejich sociální poroby. Komuna měla být proto pákou k rozvrácení oněch ekonomických základů, na nichž spočívá existence tříd, a tedy i třídního panství. Jakmile je práce osvobozena, stává se každý člověk dělníkem a produktivní práce přestává být třídním atributem.

Je to zvláštní věc: sotvaže někde vezmou dělníci věc energicky do svých rukou, tu se — přes všechny veliké řeči a nesmírnou literaturu posledních šestnácti let o osvobození práce^{^[w]} — okamžitě ozve apologetické řečnění obhájců dnešní společnosti s jejími oběma póly: kapitálem a námezdním otroctvím (velkostatkář je nyní jen tichým společníkem kapitalisty), jako by kapitalistická společnost žila stále ještě ve stavu nejčistší panenské nevinnosti, jako by její protiklady^{^[x]} nebyly dosud rozvinuty, jako by všechny její sebeklamy nebyly ještě odhaleny, jako by celá její zprostituovaná skutečnost nebyla ještě obnažena! Komuna — volají — chce odstranit vlastnictví, základ veškeré civilizace! Ano, pánové, Komuna chtěla odstranit ono třídní vlastnictví, které přeměňuje práci mnoha lidí v bohatství několika málo lidí. Chtěla vyvlastnit vyvlastňovatele. Chtěla učinit individuální vlastnictví pravdou tím, že chtěla přeměnit výrobní prostředky, půdu a kapitál, které jsou dnes především prostředky zotročování a vykořisťování práce, v pouhé nástroje svobodné a sdružené práce. — Ale to právě je komunismus, „nemožný“ komunismus! Ovšem v řadách vládnoucí třídy se našli lidé, kteří jsou dost rozumní, aby pochopili, že dnešní systém se nemůže udržet — a takových lidí je hodně — a z těch se stali dotěrní a velkohubí apoštolové družstevní výroby. Nemá-li však být družstevní výroba klamem a podvodem, má-li vytlačit kapitalistický {378} systém, mají-li sjednocená družstva uspořádat národní výrobu podle společného plánu, ujmout se tak jejího řízení a skoncovat se stálou anarchií a periodicky se opakujícími křečemi, nevyhnutelnými za kapitalistické výroby — co by to, pánové, bylo jiného než komunismus, „možný“ komunismus?

Dělnická třída nečekala od Komuny zázraky. Nemá nějaké předem připravené utopie, které by chtěla zavádět par décret du peuple^{^[y]}. Dělnická třída ví, že k tomu, aby dosáhla svého osvobození a spolu s ním oné vyšší formy, k níž dnešní společnost neodvratně spěje svým vlastním ekonomickým vývojem, bude muset dlouho bojovat, projít řadou dějinných procesů, které změní poměry a lidi. Nepotřebuje uskutečňovat ideály, ale jen uvolnit prvky nové společnosti, které se už vyvinuly v lůně hroutící se staré buržoazní společnosti. Jsouc si plně vědoma svého historického poslání^{^[z]} a s hrdinským odhodláním jednat v souhlase s tímto posláním, může se dělnická třída jen usmívat při hrubých útocích lokajských pisálků a poučujícím mentorování blahovolných buržoazních doktrinářů, kteří věšteckým tónem vědecké neomylnosti chrlí své omezené otřepanosti a sektářské recepty.

Když se Pařížská komuna ujala vedení revoluce, když se prostí dělníci poprvé odvážili vztáhnout ruku na výsadu své „přirozené vrchnosti“^{^[aa]} — na výsadu vládnout, když za neslýchaně obtížných podmínek vykonávali skromně, svědomitě a úspěšně svou práci za platy, z nichž nejvyšší nepřevyšoval ani pětinu toho, co podle slov známé vědecké autority^{^[ab]} je minimum pro tajemníka jisté londýnské školní rady — svíjel se starý svět v křečích zuřivosti při pohledu na rudý prapor, symbol republiky práce, který vlál nad Radnicí.

A přece to byla první revoluce, v níž byla dělnická třída veřejně uznána za jedinou třídu, která je schopna společenské {379} iniciativy; uznána dokonce velikou většinou pařížské střední třídy — drobnými obchodníky, řemeslníky, kupci — jedině s výjimkou bohatých kapitalistů. Komuna je zachránila, neboť moudře rozřešila otázku, která byla neustále příčinou sporů mezi středními třídami samotnými, otázku účtů mezi dlužníky a věřiteli.^{^[251]} Tato část střední třídy se roku 1848 účastnila potlačení červnového dělnického povstání a ihned nato ji tehdejší Ústavodárné shromáždění vydalo bez okolků na pospas jejím věřitelům.^{^[252]} To však nebyl jediný důvod, proč se nyní přidala k dělníkům. Cítila, že už má jen dvě možnosti — buď Komunu, nebo císařství, ať už by se znovu objevilo pod tím či oním jménem. Císařství ji hospodářsky zruinovalo tím, že rozházelo národní bohatství, že drželo ochrannou ruku nad finančními podvody ve velkém a že připravilo půdu pro uměle urychlovanou centralizaci kapitálu a ruku v ruce s tím pro vyvlastňování jí samé. Císařství ji politicky utlačovalo, mravně ji rozhořčovalo svými orgiemi, uráželo její voltairiánství tím, že výchovu jejích dětí svěřilo „bratřím ignorantům“^{^[253]}, pobouřilo její francouzské národní cítění tím, že ji střemhlav vrhlo do války, která za všechny útrapy přinesla jedinou náhradu — svržení císařství. A vskutku, když vznešená bonapartistická a kapitalistická bohéma odtáhla z Paříže, tu pravá strana pořádku střední třídy vystoupila jako „Union républicaine“^{^[254]}, postavila se pod prapor Komuny a hájila ji proti Thiersovým záměrným pomluvám. Obstojí-li vděčnost této velké masy střední třídy v nynějších těžkých zkouškách, to ukáže budoucnost.

Komuna měla úplně pravdu, když říkala rolníkům, že „její vítězství je jejich jedinou nadějí“.^{^[255]} Jednou z nejnehoráznějších lží, které se vylíhly ve Versailles a které roztrubovali proslulí námezdní pisálkové evropského tisku, bylo tvrzení, že „statkářská“ sněmovna zastupuje francouzské rolnictvo. Představte si jen lásku francouzského rolníka k lidem, jimž po roce 1815 musel zaplatit miliardu odškodného!^{^[256]} V očích francouzského rolníka je už sama existence velkostatkáře zásahem do jeho vymožeností dobytých roku 1789. Buržoa zatížil roku 1848 rolníkův pozemek daňovou přirážkou 45 centimů na frank^{^[257]}, ale tehdy to učinil jménem revoluce; nyní rozdmýchal občanskou válku proti revoluci, aby na rolníka {380} převalil hlavní břímě pětimiliardové válečné náhrady, která se měla platit Prusům. Naproti tomu Komuna hned v jednom ze svých prvních provolání prohlásila, že výlohy války musí zaplatit její praví původci. Komuna by byla rolníka zbavila krvavé daně, byla by mu dala lacinou vládu a na místo jeho nynějších pijavic, notáře, advokáta, exekutora a jiných soudních upírů, postavila placené úředníky Komuny, které by rolník sám volil a kteří by mu byli odpovědni. Byla by ho osvobodila od svévole garde champêtre^{^[ac]}, četníka a prefekta; páterské ohlupování by byla nahradila osvětou učitele. Francouzský rolník především počítá. Byl by shledal nanejvýš rozumným, že kněží nemají být placeni z částek vyždímaných výběrčími daní, nýbrž z příspěvků, jejichž výše by závisela na spontánním projevu zbožnosti farníků. To byla bezprostřední veliká dobrodiní, jež mohlo francouzské rolnictvo očekávat od vlády Komuny — a jen od ní. Je proto zcela zbytečné zabývat se tu podrobněji složitějšími, ale životně důležitými otázkami, které jedině Komuna mohla a musela rozřešit ve prospěch rolníka — otázkami, jako je hypoteční dluh, který jako můra ležel na rolníkově kousku půdy, prolétariat foncier (zemědělský proletariát), který na ní den ze dne vzrůstal, a vyvlastňování rolníků z půdy, jež se vývojem moderního zemědělství a konkurencí kapitalistického zemědělství stále zrychlovalo.

Francouzský rolník zvolil Ludvíka Bonaparta presidentem republiky, ale císařství vytvořila strana pořádku (viz poznámka ^[227]). Francouzský rolník začal roku 1849 a 1850 ukazovat, co ve skutečnosti potřebuje, tím, že stavěl svého maira proti vládnímu prefektovi, svého učitele proti vládnímu páterovi a sám se stavěl proti vládnímu četníkovi. Všechny zákony vydané stranou pořádku v lednu a únoru 1850^{^[258]} byly zjevně represívními opatřeními proti rolníkům. Rolník byl bonapartistou, protože Velká revoluce a všechny výhody, které mu přinesla, byly v jeho očích zosobněny v Napoleonovi. Jak mohla tato iluze, která za druhého císařství brala rychle za své (byla už svou povahou nepřátelská „statkářům“), jak mohl tento předsudek minulosti obstát proti Komuně, která se stavěla za životní zájmy a nejnaléhavější potřeby rolníků?

{381} „Statkáři“ — a to byla vlastně jejich hlavní obava — věděli, že bude-li se Paříž komunardů tři měsíce svobodně stýkat s provinciemi, vyvolá to všeobecné povstání rolníků. Odtud jejich úzkostlivý spěch, aby obklopili Paříž policejní blokádou a zamezili rozšíření moru.

Byla-li tedy Komuna pravou představitelkou všech zdravých prvků francouzské společnosti, a tudíž pravou národní vládou, tu jako dělnická vláda, jako smělá bojovnice za osvobození práce byla v plném slova smyslu mezinárodní. Před zraky pruské armády, která připojila k Německu dvě francouzské provincie, připojila Komuna k Francii dělníky celého světa.

Druhé císařství bylo svátkem kosmopolitního šejdířství; na jeho výzvu se seběhli hochštapleři ze všech zemí, aby se zúčastnili jeho orgií a podíleli se na drancování francouzského lidu. Dokonce ještě i v této chvíli je Thiersovou pravou rukou Ganesco, valašský darebák, a jeho levou rukou Markovskij, ruský špión. Komuna poskytla všem cizincům možnost čestně padnout pro nesmrtelnou věc. Buržoazie v době mezi zahraniční válkou, prohranou díky její zradě, a mezi občanskou válkou, vyvolanou jejím spiknutím s cizím dobyvatelem, si našla chvíli, aby dokázala svůj patriotismus tím, že organizovala policejní štvanice proti Němcům ve Francii. Komuna si zvolila německého dělníka^{^[ad]} za ministra práce. Thiers, buržoazie a druhé císařství neustále klamali Polsko okázalým vytrubováním svých sympatií, ve skutečnosti je však zrazovali Rusku a dělali za Rusko nečistou práci. Komuna uctila hrdinné syny Polska^{^[ae]} tím, že je postavila v čelo obránců Paříže. A aby naprosto jasně vyznačila novou historickou éru, jejíž vědomou iniciátorkou byla, strhla před zraky jednak vítězných Prusů, jednak bonapartistické armády vedené bonapartistickými generály kolosální symbol vojenské slávy — Vendômský sloup.^{^[259]}

Velikým sociálním opatřením Komuny byla její vlastní existence, její práce. Její jednotlivá opatření mohla ovšem jen naznačit směr, jímž postupuje vláda lidu prostřednictvím lidu. Sem patří zrušení noční práce pekařských tovaryšů, zákaz — pod trestem — {382} běžné zaměstnavatelské praxe snižovat mzdy dělníkům ukládáním peněžních pokut pod různými záminkami — postup, při němž zaměstnavatel je v jedné osobě zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem trestu a ještě shrabuje peníze. Jiným opatřením tohoto druhu bylo odevzdávání všech zavřených dílen a továren — ať už kapitalisté, jimž patřily, uprchli anebo uznali za vhodné zastavit práci — dělnickým družstvům, s výhradou odškodného.

Finanční opatření Komuny, vyznačující se rozvahou a umírněností, se mohla omezit jen na taková, která se dala provést za situace v obleženém městě. Za Haussmannovy správy^[69] bylo město Paříž tak nesmírně okrádáno velikými finančními společnostmi a stavebními podnikateli, že by Komuna byla měla daleko větší právo konfiskovat jejich majetek než Ludvík Bonaparte majetek rodu Orleánů. Hohenzollernové a angličtí oligarchové, jejichž valná část majetku pochází z uloupených církevních statků, byli přirozeně svrchovaně rozhořčeni na Komunu, která sekularizací získala pouze 8000 franků.

Jakmile se versailleská vláda opět trochu vzpamatovala a vzchopila, použila proti Komuně nejnásilnějších prostředků; potlačila po celé Francii svobodný projev mínění a zakázala dokonce schůze delegátů velikých měst; zatáhla Versailles a ostatní Francii sítí špionáže daleko horší než za druhého císařství; její četničtí inkvizitoři pálili všechny noviny tištěné v Paříži a otvírali všechny dopisy zasílané z Paříže a do Paříže; Národní shromáždění odpovídalo i na nejbázlivější pokusy promluvit slovo ve prospěch Paříže zběsilým řevem, neslýchaným dokonce v „chambre introuvable“ z roku 1816^[231]; versailleští nejenže vedli proti Paříži zběsilou válku zvenčí, pokoušeli se také o korupci a spiknutí uvnitř Paříže. Mohla Komuna za těchto okolností, aniž hanebně zradila své poslání, zachovávat všechnu slušnost a zdání liberalismu jako v době hlubokého míru? Kdyby byla bývala vláda Komuny téhož druhu jako vláda pana Thierse, nebylo by důvodů k potlačování listů strany pořádku v Paříži a listů Komuny ve Versailles.

Byla to vskutku mrzutá věc pro „statkáře“, že právě v době, kdy za jediný prostředek záchrany Francie prohlašovali návrat do lůna církve, nevěrecká Komuna odhalila podivné tajemství {383} ženského kláštera Picpus a kostela Saint-Laurent.^{^[260]} Jaká satira na Thierse, když v době, kdy zasypával bonapartistické generály deštěm velkokřížů v odměnu za jejich mistrovství v prohrávání bitev, podpisování kapitulací a kroucení cigaret ve Wilhelmshöhe^{^[261]}, Komuna sesazovala a zatýkala své generály při sebemenším podezření, že zanedbávají své povinnosti. Komuna také vyloučila a zatkla jednoho ze svých členů^{^[af]}, který se do ní vloudil pod falešným jménem, když si předtím v Lyonu odseděl šest dní ve vězení pro obyčejný bankrot — což to nebyl přímo políček padělateli listin Jules Favrovi, tehdy stále ještě zahraničnímu ministru Francie, který stále ještě zaprodával Francii Bismarckovi a stále ještě diktoval rozkazy vzorné belgické vládě? Ale Komuna si opravdu nečinila nárok na neomylnost, jako to dělaly všechny vlády starého ražení bez výjimky. Zveřejňovala všechny své řeči i skutky, zasvěcovala veřejnost do všech svých nedostatků.

V každé revoluci se vedle jejích skutečných představitelů prodírají do popředí i lidé jiného ražení. Jednak jsou to lidé, kteří prodělali dřívější revoluce, s nimiž srostli, kteří nechápou přítomné hnutí, mají však díky své osvědčené čestnosti a odvaze nebo i díky pouhé tradici velký vliv na lid. Za druhé jsou to pouzí křiklouni, kteří po léta opakují tytéž stereotypní deklamace proti současné vládě, a tak si získali pověst revolucionářů nejčistšího zrna. Také po 18. březnu se vynořili někteří takoví lidé a hráli dokonce v jistých případech vynikající úlohu. Pokud to bylo v jejich silách, překáželi skutečným akcím dělnické třídy, jako lidé jim podobní překáželi plnému rozvoji každé dřívější revoluce. Tito lidé jsou nevyhnutelným zlem; teprve časem je lze setřást; ale právě tohoto času nebylo Komuně dopřáno.

Bylo vskutku podivuhodné, jak Komuna Paříž změnila! Po záletnické Paříži druhého císařství nezbylo ani stopy. Paříž přestala být dostaveníčkem britských velkostatkářů, irských absentistů^{^[262]}, amerických bývalých otrokářů a parvenuů, ruských bývalých majitelů duší a valašských bojarů. V Morgue^{^[ag]} nebyla ani jedna mrtvola, noční loupeže přestaly, téměř vůbec se nekradlo; od únorových {384} dnů roku 1848 byly pařížské ulice opravdu poprvé bezpečné, a to bez jakékoli policie.

„Neslyšíme už nic,“ pravil jeden člen Komuny, „o vraždách, loupežích a přepadeních; zdá se opravdu, jako by policie odvlekla s sebou do Versailles všechny své stálé zákazníky.“

Kokoty vyslídily stopy svých ochránců — těch uprchlých sloupů rodiny, náboženství a především vlastnictví. Místo nich se teď zase objevily pravé Pařížanky — hrdinné, velkodušné a obětavé jako starověké ženy. Paříž pracující, myslící, bojující, krvácející, skoro zapomínající v přípravách nové společnosti na kanibaly před svými branami, Paříž zářící nadšeným vědomím své historické iniciativy!

A nyní proti tomuto novému světu v Paříži vizme starý svět ve Versailles — toto shromáždění gúlů^{^[ah]} všech odumřelých režimů, legitimistů a orleanistů, dychtivých týt z mrtvoly národa — s chvostem předpotopních republikánů, kteří svou přítomností ve sněmovně sankcionovali vzpouru otrokářů, kteří doufali, že díky ješitnosti senilního šarlatána v čele udrží svou parlamentní republiku, a kteří karikovali rok 1789 tím, že konali svá zasedání strašidel v Jeu de Paume^{^[aj]}.To bylo toto shromáždění, představující všechno, co ve Francii odumřelo, mrtvola, podpíraná zezadu jen šavlemi generálů Ludvíka Bonaparta, aby se zdálo, že žije. Paříž — sama pravda, Versailles — sama lež a hlasatelem této lži byl Thiers.

Thiers říká deputaci mairů departementu Seine-et-Oise: „Můžete se spolehnout na mé slovo, které jsem nikdy nezrušil!“ Shromáždění samému říká, že je „nejsvobodněji volené a nejliberálnější shromáždění, jaké kdy Francie měla“; své ze všech konců sehnané soldatesce říká, že je „divem světa a nejkrásnější armádou, jakou kdy Francie měla“; provinciím říká, že jsou povídačky, že by bombardoval Paříž: „Bylo-li vypáleno několik dělových ran, neudělala to versailleská armáda, nýbrž několik povstalců, kteří {385} chtějí vzbudit dojem, že se bijí, ale ve skutečnosti se bojí vystrčit nos.“^{^[263]} Potom zas říká provinciím, že „versailleské dělostřelectvo nebombarduje Paříž, pouze ji ostřeluje z děl“. Pařížskému arcibiskupovi říká, že údajné popravy a represálie (!)‚ z nichž jsou obviňovány versailleské jednotky, jsou prý vesměs výmysly. Paříži prohlašuje, že ji chtěl jen „osvobodit od hanebných tyranů, kteří ji utiskují“,^{^[264]} a že Paříž Komuny je ve skutečnosti „jen hrstkou zločinců“.

Thiersova Paříž nebyla skutečnou Paříží „vile multitude“^{^[aj]}, nýbrž přízrakem Paříže, Paříží franc-fileurů^{^[265]}, Paříží bulvárních povalečů, jak žen, tak mužů; bohatou, kapitalistickou, pozlacenou, lenošivou Paříží, která se nyní se svými lokaji, svými hochštaplery, se svou literátskou bohémou, se svými kokotami tísnila ve Versailles, Saint-Denis, Rueil a Saint-Germain; Paříží, pro niž občanská válka byla jen příjemným rozptýlením, která pozorovala boj dalekohledy, počítala dělové salvy a na čest svou a svých nevěstek přísahala, že je to daleko lepší představení, než jaké kdy bylo uspořádáno v divadle u brány Saint-Martin. Padlí byli skutečně mrtvi, křik raněných byl pravý; a pak — jak světodějné to všechno bylo.

Toje Paříž páně Thiersova, tak jako byla koblencká emigrace Francií pana de Calonne.^{^[266]}

První pokus otrokářského spiknutí podrobit Paříž tak, že ji obsadí Prusové, ztroskotal na Bismarckově odmítnutí. Druhý pokus, 18. března, skončil porážkou armády a tím, že vláda prchla do Versailles, rozpustila celý správní aparát a nařídila mu, aby ji tam následoval. Pod záminkou mírového jednání s Paříží získával Thiers čas potřebný k přípravě války proti ní. Kde však vzít armádu? Zbytky řadových pluků byly početně slabé a nespolehlivé. Thiersovy naléhavé výzvy k provinciím, aby přispěchaly Versailles na pomoc se svými národními gardami a dobrovolníky, byly přímo odmítnuty. Jen Bretaň vyslala hrstku chouanů^{^[267]}, {386} kteří bojovali pod bílým praporem, každý z nich s Ježíšovým srdcem z bílého plátna na prsou, a s válečným heslem: „Vive le roi!“ (Ať žije král!) Thiersovi tudíž nezbylo než narychlo sehnat pestrou bandu námořníků, vojáků námořní pěchoty, papežských zuávů (viz poznámka ^[125]), Valentinových četníků, Piétriho policistů a mouchardů^{^[ak]}. Tato armáda by byla bývala směšně nedostatečná, kdyby se byli postupně nevraceli váleční zajatci císařské armády, které Bismarck propouštěl právě v takovém množství, jaké stačilo na jedné straně k tomu, aby udržovalo občanskou válku v chodu, a na druhé straně, aby udržovalo versailleskou vládu v podlízavé závislosti na Prusku. Za války samé musela pak versailleská policie hlídat versailleskou armádu a na všech nebezpečných místech museli nastoupit četníci, aby ji s sebou strhávali. Pevnosti, které padly, nebyly dobyty, nýbrž koupeny. Hrdinství federovaných Thierse přesvědčilo, že odpor Paříže nezlomí ani svým strategickým géniem, ani bodáky, které měl k dispozici.

Mezitím se jeho poměr k provinciím stále zhoršoval. Do Versailles nedošel ani jediný souhlasný přípis, který by potěšil Thierse a jeho „statkáře“. Právě naopak. Deputace a přípisy, žádající pramálo uctivým tónem smír s Paříží na základě jednoznačného uznání republiky, potvrzení komunových svobod a rozpuštění Národního shromáždění, jehož mandát vypršel, proudily ze všech stran a v takovém množství, že Dufaure, Thiersův ministr spravedlnosti, v oběžníku z 23. dubna nařídil generálním prokurátorům, aby „volání po smíru“ posuzovali jako zločin! Vida beznadějné vyhlídky své kampaně rozhodl se Thiers změnit taktiku a vypsal na den 30. dubna pro celou zemi volby do obecních rad na základě nového municipálního zákona, který Národnímu shromáždění sám nadiktoval. Spoléhaje jednak na intriky svých prefektů, jednak na zastrašovací metody policie, byl přesvědčen, že verdikt provincií dá Národnímu shromáždění onu morální moc, kterou nikdy nemělo, a že provincie poskytnou i fyzickou sílu, kterou potřeboval k dobytí Paříže.

Hned od začátku považoval Thiers za nutné, aby svou lupičskou {387} válku proti Paříži, opěvovanou jeho vlastními zprávami, a pokusy svých ministrů o nastolení hrůzovlády v celé Francii, doplnil malou smiřovací komedií, která měla posloužit několika účelům. Měla oklamat provincie, zlákat pařížskou střední třídu a především dát domnělým republikánům Národního shromáždění příležitost, aby svou zradu na Paříži zakryli svou vírou v Thierse. Dne 21. března, kdy ještě neměl armádu, prohlásil Thiers v Národním shromáždění: „Ať se děje cokoli, armádu do Paříže nepošlu!“ Dne 27. března opět prohlásil: „Přišel jsem, když republika byla už hotovou věcí, a jsem pevně odhodlán ji zachovat.“^{^[268]} Ve skutečnosti potlačil jménem republiky revoluci v Lyonu a v Marseille^{^[269]}, zatímco ve Versailles řev jeho „statkářů“ umlčel i pouhou zmínku o republice. Po tomto hrdinském činu začal „hotovou věc“ zmirňovat na předpokládanou věc. Orleánští princové, které opatrně vyprovodil z Bordeaux, směli nyní v Dreux otevřeně porušovat zákony a svobodně intrikovat. Ústupky, o nichž hovořil Thiers při svých nekonečných schůzkách s delegáty Paříže a provincií — ačkoli tónem i zabarvením se neustále měnily podle doby a podmínek — se nakonec vždycky redukovaly jen na to, že jeho pomsta se má v budoucnu omezit na „hrstku zločinců zúčastněných na zavraždění Clémenta Thomase a Lecomta“; přitom se samo sebou rozumělo, že Paříž a Francie bezvýhradně uzná pana Thierse za nejlepší republiku, právě tak jako roku 1830 uznal on Ludvíka Filipa. Ale dokonce i při těchto ústupcích se postaral o to, aby je jeho ministři učinili pochybnými oficiálními komentáři, které k nim měli v Národním shromáždění. Měl svého Dufaura, který jednal. Dufaure, tento starý orleanistický advokát, hrál vždycky úlohu nejvyššího soudce za stavu obležení, stejně roku 1871 za Thierse jako roku 1839 za Ludvíka Filipa a roku 1849 za presidentství Ludvíka Bonaparta.^{^[270]} Nebyl-li právě ministrem, vytloukal jmění tím, že obhajoval pařížské kapitalisty, a politický kapitál vytloukal tím, že útočil na zákony, které sám vydal. Nyní nejenže v Národním shromáždění urychleně prosadil řadu represívních zákonů, které měly po pádu Paříže zničit poslední zbytky republikánských svobod ve Francii,^{^[271]} ale předznamenal osud Paříže tím, že zkrátil řízení válečných soudů,^{^[272]} které se mu zdálo příliš zdlouhavé, {388} a přišel s novým drakonickým zákonem o deportacích. Revoluce z roku 1848 odstranila trest smrti za politické zločiny a nahradila jej deportací. Ludvík Napoleon si netroufal obnovit panství gilotiny, alespoň ne otevřeně. „Statkářské“ shromáždění, které se ještě neodvážilo ani naznačit, že Pařížany nepokládá za rebely, nýbrž za vrahy, muselo proto chystanou pomstu na Paříži omezit na nový Dufaurův zákon o deportacích. Za všech těchto okolností by Thiers nebyl mohl tak dlouho pokračovat ve své smiřovací komedii, kdyby byla nevyvolala, což právě chtěl, zuřivý řev „statkářů“, kteří při své hlubokomyslnosti nemohli pochopit ani jeho hru, ani nutnost jeho pokrytectví, falše a liknavosti.

Vzhledem k nastávajícím volbám do obecních rad 30. dubna zahrál Thiers 27. dubna jednu ze svých velkých smiřovacích scén. V záplavě sentimentálních frází zvolal z tribuny Národního shromáždění:

„Existuje jen jedno spiknutí proti republice, a to je spiknutí Paříže, které nás nutí prolévat francouzskou krev. Opakuji však stále znovu a znovu: nechť složí své nečestné zbraně ti, kdo je pozvedli, a my okamžitě zastavíme trestající meč mírovým aktem, z něhož bude vyloučena jen malá část zločinců.“

Na přerušující jej výkřiky „statkářů“ odpověděl:

„Řekněte mi, pánové, snažně vás prosím, nemám pravdu? Což vskutku litujete, že jsem mohl po pravdě říci, že zločinců je jen hrstka? Což to není štěstí v celém našem neštěstí, že lidé, kteří byli schopni prolít krev Clémenta Thomase a generála Lecomta, jsou jen vzácnou výjimkou?“^{^[273]}

Ale Francie byla hluchá k řečem Thiersovým, který si namlouval, že zpívá jako parlamentní Siréna. Ze 700 000 obecních radních, zvolených v 35 000 obcích, které Francii zůstaly, nedokázali spojení legitimisté, orleanisté a bonapartisté prosadit ani 8000 svých stoupenců. Užší volby, které přišly potom, dopadly ještě daleko nepříznivěji. Národní shromáždění nejenže nedostalo od provincií fyzickou sílu, kterou tak potřebovalo, ale ztratilo dokonce i poslední nárok na morální sílu — nemohlo se už pokládat za výraz všeobecného hlasování země. A k dovršení porážky vyhrožovaly nově zvolené rady všech francouzských měst otevřeně uzurpátorskému shromáždění ve Versailles protishromážděním v Bordeaux.

Tehdy nadešel konečně pro Bismarcka dlouho očekávaný {389} okamžik k rozhodnému zásahu. Velitelsky nařídil Thiersovi vyslat do Frankfurtu zmocněnce, aby mohl být uzavřen definitivně mír. Thiers, poníženě poslušen hlasu svého pána a mistra, si pospíšil a vyslal svého věrného Jules Favra, podporovaného Pouyer-Quertierem. Pouyer-Quertier byl „významný“ rouenský továrník, majitel přádelny bavlny, horlivý a dokonce patolízalský stoupenec druhého císařství, na němž neshledal nikdy nic nepěkného kromě obchodní smlouvy s Anglií, poškozující jeho vlastní fabrikantské zájmy.^{^[274]} Sotvaže jej Thiers v Bordeaux jmenoval ministrem financí, začal ihned tuto „neblahou“ smlouvu napadat, naznačoval, že bude brzy zrušena, a byl dokonce tak nestydatý, že se pokoušel, byť i marně (protože nepočítal s Bismarckem), ihned znovu zavést stará ochranná cla proti Alsasku, kde prý tomu — jak řekl — nebrání žádné předchozí mezinárodní smlouvy. Nebyl tento muž, který v kontrarevoluci viděl prostředek ke snížení mezd v Rouenu a v odstoupení francouzských provincií prostředek ke zvýšení cen svého zboží ve Francii, nebyl právě on předurčen k tomu, aby ho Thiers vybral jako pomocníka Jules Favra při jeho poslední zradě, která korunovala celé jeho dílo?

Když tato výtečná dvojice zmocněnců přijela do Frankfurtu, obořil se na ni ihned Bismarck s rozkazem: buď znovu nastolit císařství, anebo bezpodmínečně přijmout mé mírové podmínky! K těmto podmínkám patřilo i zkrácení lhůt, v nichž se měla splácet válečná náhrada, a trvalé obsazení pařížských pevností pruským vojskem do té doby, dokud Bismarck nebude se stavem věcí ve Francii spokojen; tak bylo Prusko uznáno za nejvyššího arbitra ve vnitřních záležitostech Francie! Za to byl Bismarck ochoten — aby mohla být vyhlazena Paříž — propustit zajatou bonapartistickou armádu a poskytnout jí přímou podporu vojsk císaře Viléma. Jako zástavu, že dodrží čestné slovo, učinil první splátku náhrady závislou na „pacifikaci“ Paříže. Na takové vnadidlo se ovšem Thiers a jeho zmocněnci dychtivě vrhli. Dne 10. května podepsali mírovou smlouvu a obstarali její ratifikaci versailleským Národním shromážděním 18. května.

V době mezi uzavřením míru a návratem bonapartistických zajatců považoval Thiers za nezbytné začít znovu se svou smiřovací {390} komedií tím spíše, že jeho republikánští pomahači nutně potřebovali záminku k tomu, aby mohli zamhouřit oko nad přípravami k pařížské krvavé lázni. Ještě 8. května odpověděl Thiers deputaci smiřovačů z řad střední třídy:

„Jestliže se povstalci rozhodnou pro kapitulaci, zůstanou brány Paříže týden otevřeny pro všechny, až na vrahy generálů Clémenta Thomase a Lecomta.“

Několik dní nato, když jej „statkáři“ pro tento slib prudce napadli, odepřel jakékoli vysvětlení, ale přitom jim významně naznačil:

„Říkám vám, že jsou mezi vámi nedočkavci, kteří mají příliš naspěch. Nechť ještě týden posečkají; koncem tohoto týdne bude po nebezpečí a úkol bude potom odpovídat jejich zmužilosti a schopnostem.“^{^[275]}

Jakmile ho Mac-Mahon mohl ujistit, že je s to vtáhnout do Paříže, prohlásil Thiers v Národním shromáždění, že „vtáhne do Paříže se zákonem v ruce a bude žádat plné zadostiučinění od bídáků, kteří obětovali životy vojínů a znjčili veřejné památníky“. Když se blížil rozhodný okamžik, řekl Národnímu shromáždění, že „bude nemilosrdný“; Paříži řekl, že rozsudek nad ní je vynesen; a svým bonapartistickým banditům, že jim vláda dovoluje, aby se Paříži pomstili po libosti. Konečně, když zrada 21. května otevřela generálu Douayovi brány Paříže, odhalil Thiers 22. května před svými „statkáři“ „cíl“ své smiřovací komedie, kterou tak zatvrzele nechápali:

„Řekl jsem vám před několika dny, že se blížíme k svému cíli; dnes vám přicházím říci, že cíle je dosaženo. Konečně pořádek, spravedlnost a civilizace zvítězily.“^{^[276]}

Ano, bylo to vítězství. Civilizace a spravedlnost buržoazního pořádku vystoupí ve svém pravém, zlověstném světle, jakmile se otroci a utlačení v tomto pořádku vzbouří proti svým pánům. Pak se ukáže, že tato civilizace a spravedlnost je nezastřená sveřepost a bezuzdná msta. Každá nová krize v třídním boji mezi přivlastňovateli a výrobci dokazuje tuto skutečnost stále pádněji. Před nevýslovnou podlostí z roku 1871 blednou dokonce zvěrstva buržoů z června 1848. V sebeobětavém hrdinství, s jakým pařížský lid — muži, ženy i děti — ještě celý týden po vpádu versailleských pokračoval v boji, se zračí velikost jejich věci, právě tak jako se ve {391} zvěrstvech soldatesky zračí vrozený duch oné civilizace, jejímiž najatými žoldnéři a mstiteli jsou. Opravdu, slavná civilizace, jejímž velkým problémem je, jak se zbavit hromad mrtvol lidí, které povraždila, když už bylo po boji!

Chceme-li najít obdobu chování Thiersova a jeho krvelačných bestií, musíme se vrátit až do dob Sullových a obou římských triumvirátů.^{^[277]} Totéž chladnokrevné hromadné zabíjení, totéž vraždění bez ohledu na stáří a pohlaví, týž systém mučení zajatých; tytéž proskripce, ale tentokrát proti celé třídě; táž divoká štvanice na ukryté vůdce, aby ani jeden neunikl; totéž udavačství vůči politickým a osobním nepřátelům; táž lhostejnost při masakrování lidí, kteří s bojem neměli nic společného. Rozdíl je jen v tom, že Římané neměli ještě mitrailleusy, aby odpravovali psance po tuctech, a že neměli „zákon ve svých rukou“ ani heslo „civilizace“ na rtech.

A po těchto zvěrstvech vizte nyní jinou, ještě odpornější stránku této buržoazní civilizace, jak ji líčí její vlastní tisk!

Pařížský dopisovatel jednoho londýnského toryovského listu píše:

„V dálce doznívají ojedinělé výstřely; neošetření ranění ubožáci umírají mezi náhrobky hřbitova Père-Lachaise; 6000 zděšených povstalců se potácí v zoufalství bludištěm katakomb; ulicemi štvou nebožáky, aby je po stovkách postříleli mitrailleusami. V takové chvíli je odporné dívat se na kavárny plné milovníků absintu, kulečníku a domina; na prostopášné ženštiny, jak si vykračují po bulvárech, a poslouchat, jak hýřilové hulákají v cabinets particulieurs^{^[al]} vznešených restaurantů a ruší noční klid.“

Pan Edouard Hervé píše v „Journal de Paris“^{^[278]}, listu versailleských, který Komuna zakázala:

„Způsob, jakým pařížské obyvatelstvo (!) včera projevovalo své uspokojení, byl opravdu více než frivolní a obávám se, že to bude časem ještě horší. Paříž má nyní slavnostní vzezření, které vskutku není na místě, a nechceme-li si vysloužit název Parisiens de la décadence^{^[am]}, musíme s tím skoncovat.“

Nato cituje úryvek z Tacita:

„A hle, zrána po onom strašlivém boji a dokonce ještě dříve, než byl dobojován, začal se ponížený, rozvrácený Řím znovu válet v onom bahně prostopášnosti, {392} které rozkládalo jeho tělo a potřísňovalo jeho duši — alibi proelia et vulnera, alibi balneae popinaeque (zde půtky a rány, tam lázně a krčmy).“^{^[279]}

Pan Hervé jen zapomíná, že to „pařížské obyvatelstvo“, o němž mluví, je pouze obyvatelstvem Thiersovy Paříže, Paříže franc-fileurů, kteří se houfně vraceli z Versailles, Saint-Denis, Rueil a Saint-Germain; a to je skutečně „Paříž doby úpadku“.

Tato hanebná civilizace, založená na zotročení práce, při každém svém krvavém triumfu nad obětavými bojovníky za novou a lepší společnost přehlušuje sténání svých obětí řevem pomluv, který se vrací ozvěnou ze všech konců světa. Jará dělnická Paříž Komuny se náhle, pod rukama krvelačných bestií „pořádku“, mění v pandemonium. A co dokazuje tato strašná proměna mozkům buržoů ve všech zemích? Jen to, že se Komuna spikla proti civilizaci! Pařížský lid nadšeně umírá pro Komunu v takovém počtu jako dosud v žádné dějinám známé bitvě. Co to dokazuje? Jen to, že Komuna nebyla vládou lidu, nýbrž násilným uchvácením moci hrstkou zločinců! Pařížské ženy radostně obětují život na barikádách i na popravišti. Co to dokazuje? Jen to, že démon Komuny je proměnil v Megéry a Hekaty! S umírněností Komuny po dobu její dvouměsíční nepopiratelné vlády lze srovnat jedině hrdinství její obrany. Co to dokazuje? Jen to, že Komuna po dva měsíce skrývala pod maskou umírněnosti a lidskosti krvelačnost svých ďábelských choutek, aby jim dala volný průchod v hodině svého smrtelného zápasu!

Dělnická Paříž při svém hrdinském sebeobětování vzala s sebou do plamenů budovy a památníky. Trhají-li vládci proletariátu jeho živoucí tělo na kusy, nechť už nepočítají s tím, že se triumfálně vrátí do neporušených zdí svých obydlí!

Versailleská vláda křičí: „Žhářství!“ a našeptává toto heslo všem svým přisluhovačům i v těch nejzapadlejších vesničkách, aby všude pronásledovali její odpůrce jako podezřelé z profesionálního žhářství. Buržoazie celého světa blahovolně přihlíží hromadnému vraždění po bitvě, ale otřásá se hrůzou nad znesvěcením zdiva a štukatury!

Dávají-li vlády svým válečným loďstvům oficiální povolení „zabíjet, pálit a ničit“, je to povolení ke žhářství? Když britské {393} vojsko svévolně zapálilo Kapitol ve Washingtonu a letní palác čínského císaře,^{^[280]} bylo to žhářství? Když Prusové ne z vojenských důvodů, nýbrž z pouhé zášti a pomstychtivosti polévali petrolejem a podpalovali města jako Châteaudun a nesčetné vesnice, bylo to žhářství?^{^[an]} Když Thiers po šest týdnů bombardoval Paříž pod záminkou, že chtěl zapálit jen ty domy, ve kterých byli lidé, bylo to žhářství? — Ve válce je oheň stejně zákonnou zbraní jako každá jiná. Budovy obsazené nepřítelem jsou ostřelovány, aby se vzňaly. Musí-li je obránci opustit, podpalují je sami, aby se v nich nemohli usadit útočníci. Zkáza ohněm bývala vždy neodvratným osudem všech budov ležících v bitevní frontě všech pravidelných armád světa. Ale ve válce ujařmených proti jejich utlačovatelům, jediné oprávněné válce v dějinách, prý to rozhodně nemůže obstát! Komuna užívala ohně výhradně jako obranného prostředku. Užila ho, aby zahradila versailleskému vojsku ony dlouhé, přímé ulice, které Haussmann úmyslně vybudoval tak, aby byly vhodné pro dělostřeleckou palbu,^{^[69]} užila ho ke krytí ústupu, právě tak jako versailleští užívali při svém postupu granátů, které zničily přinejmenším tolik domů jako oheň Komuny. Ještě dnes je sporné, které budovy zapálili obránci a které útočníci. Obránci se uchylovali k ohni teprve tehdy, když versailleská vojska už začala hromadně vraždit zajatce. — Mimoto Komuna už dávno předtím veřejně oznámila, že bude-li dohnána ke krajnosti, pohřbí se v sutinách Paříže a učiní Paříž druhou Moskvou, a totéž slibovala dříve vláda obrany, ovšem jen proto, aby zakryla svou zradu. Proto také jí Trochu opatřil petrolej. Komuna věděla, že jejím nepřátelům nezáleží ani za mák na životě pařížského lidu, že jim však zato velmi záleží na jejich pařížských domech. A Thiers naproti tomu prohlásil, že se bude mstít neúprosně. Jakmile měl na jedné straně připravenu svou armádu a na druhé straně Prusy, kteří uzavřeli past, prohlásil: „Budu nemilosrdný! Pokání bude úplné, soud přísný!“ Byly-li činy pařížských dělníků vandalismem, pak to byl vandalismus zoufalé obrany, a ne vandalismus triumfu, s jakým křesťané zničili vskutku nedocenitelná umělecká díla pohanského starověku; a i tento vandalismus dějepisci ospravedlňují jako nevyhnutelný {394} a poměrně bezvýznamný moment v nesmírném zápase mezi novou vznikající a starou hroutící se společností. Tím spíš to nebyl Haussmannův vandalismus, který smetl historickou Paříž, aby udělal místo Paříži darmošlapů!

A což poprava čtyřiašedesáti rukojmí v čele s pařížským arcibiskupem, kterou Komuna provedla! — Buržoazie a její armáda v červnu 1848 znovu zavedly zvyk, který už dávno vymizel z válečné praxe — odstřelování bezbranných zajatců. Od té doby se tento brutální zvyk víceméně pravidelně praktikoval při potlačování každého lidového povstání v Evropě i v Indii, což dokazuje, že je to skutečný „pokrok civilizace“! Na druhé straně vzkřísili Prusové ve Francii zvyk zajímat rukojmí — lidi, kteří se ničím neprovinili a kteří jim svým životem měli ručit za jednání jiných. Když Thiers, jak jsme viděli, už na začátku boje zavedl humánní obyčej odstřelovat zajaté komunardy, nezbylo Komuně nic jiného, než aby se na záchranu života těchto zajatců uchýlila k pruskému zvyku zajišťování rukojmí. Život těchto rukojmí však znovu a znovu propadal vinou versailleských, kteří nepřestávali zajatce střílet. Jak bylo možné je ještě ušetřit po oné krvavé lázni, kterou Mac-Mahonovi pretoriáni^{^[281]} oslavili svůj vpád do Paříže? Což se i poslední obrana proti bezohledné zvlčilosti buržoazních vlád — zajímání rukojmí — měla stát pouhou komedií? Pravým vrahem arcibiskupa Darboye je Thiers. Komuna znovu a znovu nabízela, že vymění arcibiskupa a celý houf páterů k tomu za jediného Blanquiho, který byl tehdy v rukou Thiersových. Thiers tvrdošíjně odmítal. Thiers věděl, že by v Blanquim dal Komuně hlavu, zatímco arcibiskup jeho účelům nejlépe poslouží jako mrtvola. Thiers v tom napodoboval Cavaignaca. Jak rozhořčený pokřik spustili Cavaignac a jeho „muži pořádku“ roku 1848, obviňujíce povstalce z vraždy arcibiskupa Affra! A přece velmi dobře věděli, že arcibiskupa zastřelili vojáci strany pořádku! Pan Jacquemet, arcibiskupův generální vikář, byl přítomen tomuto činu a vydal jim o něm hned své svědectví.

To, že strana pořádku po všech svých krvavých orgiích nikdy neopomine rozšiřovat proti svým obětem záplavu pomluv, to jen dokazuje, že se dnešní buržoa považuje za zákonitého nástupce {395} dřívějšího feudála, který pokládal za své právo použít jakékoli zbraně proti plebejci, zatímco jakákoli zbraň v rukou plebejce byla už sama o sobě zločinem.

Spiknutí vládnoucí třídy k potlačení revoluce občanskou válkou pod ochranou cizáckého dobyvatele — spiknutí, jež jsme sledovali hned od 4. září až po vpád Mac-Mahonových pretoriánů branou Saint-Cloud — toto spiknutí vyvrcholilo pařížským masakrem. Bismarck pohlíží s uspokojením na trosky Paříže, v nichž zřejmě vidí první splátky na ono všeobecné pustošení velkých měst, po němž toužil, když byl ještě obyčejným krautjunkerem v pruské „chambre introuvable“ z roku 1849^{^[282]}. S uspokojením pohlíží na mrtvoly pařížského proletariátu. Vidí v tom nejen vyhubení revoluce, ale zároveň zničení Francie, které byla nyní opravdu sražena hlava, a to přímo francouzskou vládou. S plytkostí příznačnou pro všechny úspěšné státníky vidí jen povrch této strašlivé dějinné události. Což dějiny někdy viděly vítěze, který své vítězství korunuje tím, že se propůjčuje nejen jako žandarm, nýbrž i jako zjednaný vrah poražené vlády? Prusko a Pařížská komuna spolu neválčily. Naopak, Komuna přijala předběžné mírové podmínky a Prusko prohlásilo svou neutralitu. Prusko tedy nebylo válčící stranou. Jednalo jako vrah; jako zákeřný vrah, protože se nevystavovalo žádnému nebezpečí, jako najatý vrah, protože zaplacení svých krvavých 500 miliónů vázalo předem na pád Paříže. A tak se nakonec ukázal pravý charakter oné války, kterou seslala prozřetelnost, aby byla bezbožná a zhýralá Francie potrestána zbožným a mravným Německem! A toto neslýchané porušení mezinárodního práva, dokonce i z hlediska právníků starého světa, místo aby vyburcovalo „civilizované“ evropské vlády k tomu, aby prohlásily věrolomnou pruskou vládu, pouhý nástroj petrohradského kabinetu, za psance mezi národy, dohání je jen k úvahám, nemají-li těch několik málo obětí, které unikly dvojitým kordónem kolem Paříže, také ještě vydat versailleskému katovi!

Fakt, že se po nejhroznější válce nové doby vítězná i poražená armáda spojují k společnému vraždění proletariátu, tato neslýchaná událost nedokazuje, jak se domnívá Bismarck, že nová společnost, která si razí cestu, byla definitivně poražena, nýbrž {396} dokazuje úplný rozklad staré buržoazní společnosti. Nejvyšší hrdinské úsilí, jehož je stará společnost ještě schopna, je národní válka, a ta se nyní ukazuje jako pouhý podvod vlády, který má jen oddálit třídní boj a od kterého se má upustit, jakmile třídní boj vzplane požárem občanské války. Třídní panství se už nemůže dále maskovat národní uniformou; proti proletariátu jsou národní vlády zajedno!

Po svatodušní neděli roku 1871 nemůže už být mezi francouzskými dělníky a přivlastňovateli produktů jejich práce ani mír, ani příměří. Železná ruka najaté soldatesky bude možná po nějaký čas obě tyto třídy držet ve společném područí. Ale boj musí propukat znovu a znovu ve stále rostoucím měřítku a nemůže být pochyby o tom, kdo bude konečným vítězem — zda hrstka přivlastňovatelů, nebo obrovská pracující většina. A francouzští dělníci jsou jen předvojem celého moderního proletariátu.

Zatímco evropské vlády tak tváří v tvář Paříži dokazují mezinárodní charakter třídního panství, ječí do celého světa, že hlavní příčinou všeho zla je Mezinárodní dělnické sdružení — mezinárodní organizace práce proti kosmopolitnímu spiknutí kapitálu. Thiers obviňoval Mezinárodní dělnické sdružení, že je utlačovatelem práce, který se vydává za jejího osvoboditele. Picard nařídil, aby veškeré spojení francouzských členů Internacionály s jejími členy v cizině bylo přerušeno; hrabě Jaubert, mumifikovaný spoluviník Thiersův z roku 1835, prohlašuje, že hlavním úkolem všech civilizovaných vlád je vyhubit tuto organizaci. „Statkáři“ proti ní vyjí a všechen evropský tisk jim sborem přizvukuje. Jeden vážený francouzský spisovatel^{^[ao]}, který nemá s naším Sdružením vůbec nic společného, řekl:

„Členové ústředního výboru národní gardy a velká část členů Komuny jsou nejaktivnější, nejdůmyslnější a nejenergičtější hlavy Mezinárodního dělnického sdružení... Lidé veskrze čestní, upřímní, inteligentní, oddaní, čistí a fanatičtí v dobrérn slova smyslu.“^{^[283]}

Buržoazní mozek spravovaný policií si ovšem představuje Mezinárodní dělnické sdružení jako jakési tajné spiknutí, jehož {397} ústřední vedení čas od času nařizuje povstání v různých zemích. Naše Sdružení je však ve skutečnosti jen mezinárodní svaz, který sjednocuje nejpokrokovější dělníky v různých zemích civilizovaného světa. Ať se třídní boj projeví kdekoli, ať se utváří jakkoli a za jakýchkoli podmínek, je samozřejmé, že členové našeho Sdružení stojí vždycky v prvních řadách. Půda, z níž toto Sdružení vyrůstá, je sama moderní společnost. Toto Sdružení nelze vyhubit, i kdyby bylo prolito sebevíc krve. Kdyby je vlády chtěly vyhubit, musely by vyhubit především despotickou nadvládu kapitálu nad prací — tedy podmínku své vlastní příživnické existence.

Dělnická Paříž se svou Komunou bude věčně oslavována jako nádherná předzvěst nové společnosti. Její mučedníky bude dělnická třída na věky chovat ve svém velikém srdci. Její vrahy přibily už dnes dějiny na věčný pranýř hanby, odkud je nevykoupí ani modlitby jejich páterů.

Generální rada

M. J. Boon, Fred. Bradnick, G. H. Buttery, Caihil, Delahaye, William Hales, A. Herman, Kolb, Fred. Lessner, Lochner, J. P. MacDonnel, George Miler, Thomas Mottershead, Ch. Mills, Charles Murray, Pfänder, Roach, Rochat, Rühl, Sadler, A. Serraillier, Cowell Stepney, Alf. Taylor, William Townshend.^{^[ap]}

Dopisující tajemníci

Eugène Dupont, pro Francii Karel Marx, pro Německo a Holandsko Bedřich Engels, pro Belgii a Španělsko Hermann Jung, pro Švýcarsko	P. Giovacchini, pro Itálii Zévy Maurice, pro Uhry Antoni Žabicki, pro Polsko James Cohen, pro Dánsko J. G. Eccarius, pro Spojené státy
{398} Hermann Jung, předseda John Weston, pokladník George Harris, finanční tajemník John Hales, generální tajemník

Sekretariát: 256, High Holborn, Londýn, W. C.
30. května 1871

{399}

Přílohy

I

„Kolona zajatců se zastavila na Uhrichově třídě a byla rozestavena do čtyř nebo pěti řad na chodníku čelem do ulice. Generál markýz de Galliffet a jeho štáb sestoupili s koní a začali od levého křídla přehlídku. Generál kráčel pomalu podél řad, prohlížeje zajatce, tu a tam se zastavil, klepl některému na rameno nebo pokynem hlavy vyzval jiného, aby vystoupil ze zadních řad. Takto vybraní lidé se většinou bez dalšího vysvětlování řadili uprostřed ulice, kde brzy vytvořili malou zvláštní kolonu... Je zřejmé, že přitom mohlo dojít k mnoha přehmatům. Jakýsi důstojník na koni upozornil generála na muže a ženu, kteří se prý dopustili nějakého zvláštního přestupku. Žena vyběhla z řady, padla na kolena a se vztaženýma rukama vášnivě ujišťovala, že je nevinná. Generál chvíli čekal a pak řekl s úplně netečnou tváří, aniž přitom hnul brvou: ‚Madame, navštívil jsem už všechna pařížská divadla, je zbytečné hrát komedii‘ (‚ce nʼest pas la peine de jouer la comédie‘)... Těm, kdo byli nápadně vyšší, špinavější, čistší, starší nebo ošklivější než jejich sousedé, se toho dne nevedlo dobře. Jednoho člověka jsem si zvlášť povšiml, ten za své urychlené vykoupení z tohoto slzavého údolí děkoval zřejmě jen svému přeraženému nosu... Když bylo takto vybráno přes sto lidí a byla určena popravčí četa, zbylá kolona se hnula na další pochod a tamty zanechala na místě. Za několik minut jsme uslyšeli vzadu salvy, které s krátkými přestávkami trvaly přes čtvrt hodiny. Byla to poprava těchto sumárně odsouzených nešťastníků.“ (Pařížský dopisovatel „Daily News“ z 8. června.)

Tento Galliffet, „pasák své ženy, tak proslulé nestoudným vystavováním svého těla při orgiích druhého císařství“, byl v době války znám pod přezdívkou francouzský „praporčík Pistol“.

„‚Tempsʻ, opatrný list, naprosto ne lačný senzací, vypráví příšernou historii o postřelených a zaživa pohřbených. Velký počet lidí byl pohřben na náměstí u Saint-Jacques-la-Boucherie, mnozí z nich jen docela nehluboko. Ve dne pouliční hluk všechno přehlušil, ale v nočním tichu probudilo obyvatele okolních domů vzdálené naříkání a ráno viděli, jak z hlíny vyčnívá zaťatá pěst. Proto bylo nařízeno, aby mrtvoly byly vyhrabány... Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že mnoho raněných bylo pohřbeno za živa. Jeden případ mohu dosvědčit. {400} Když byl 24. května postřelen Brunel společně se svou milenkou na dvoře jednoho domu na náměstí Vendôme, zůstala tam jejich těla ležet až do večera 27. května. Když potom pohřební oddíl přišel na místo, aby mrtvoly odklidil, bylo zjištěno, že žena ještě žije. Byla odvezena na obvaziště. Třebaže ji zasáhly čtyři kule, je už mimo nebezpečí.“ (Pařížský dopisovatel „Evening Standardu“^{^[284]} z 8. června 1871.)

Tento dopis byl uveřejněn v londýnských „Times“ z 13. června (1871):^{^[285]}

Redaktorovi listu „Times“

Vážený pane,

dne 6. června 1871 rozeslal pan Jules Favre všem evropským mocnostem cirkulář, v němž je vyzývá, aby Mezinárodní dělnické sdružení uštvaly k smrti. K charakteristice tohoto dokumentu postačí několik poznámek.

Už v preambuli našich stanov se praví, že Internacionála byla založena „28. září 1864 na veřejné schůzi v St. Martin‘s Hallu, Long Acre v Londýně^{^[286]}“. Jules Favre má své důvody, aby tvrdil, že Internacionála vznikla už před rokem 1862.

Pro objasnění našich zásad tvrdí, že cituje „její“ (Internacionály) „leták z 25. března 1869“. Ale co ve skutečnosti cituje? Ne leták Internacionály, ale jiné společnosti. K takovému triku sáhl už jednou, když ještě jako poměrně mladý advokát hájil list „National“, jejž Cabet žaloval pro urážku na cti. Tehdy předstíral, že čte výňatky z Cabetových pamfletů, zatímco ve skutečnosti četl odstavce, které tam sám vložil. Na tento podvod se přišlo ještě během soudního přelíčení a nebýt Cabetovy shovívavosti, byl by za něj Jules Favre býval vyloučen z řad pařížských advokátů. Ze všech dokumentů, jež cituje jako dokumenty Internacionály, není ani jeden dokumentem Internacionály. Říká například: „Aliance prohlašuje, že je ateistická, jak praví generální rada, ustavená v Londýně v červenci 1869.“ Generální rada nikdy takový dokument nevydala. Naopak, vydala dokument^{^[287]}, jímž se ruší původní {401} stanovy „Aliance“ — totiž LʼAlliance de la Democratie Socialiste^{^[aq]} v Ženevě — které cituje Jules Favre.

V celém tomto cirkuláři, který se částečně tváří, že je namířen i proti císařství, opakuje Jules Favre jen policejní výmysly císařských generálních prokurátorů, které neobstály dokonce ani před samotnými soudy tohoto císařství.

Je známo, že ve svých dvou adresách (z července a září minulého roku) o nedávné válce^{^[ar]} generální rada Internacionály odhalila pruské dobyvačné plány proti Francii. O něco později se obrátil — ovšem nadarmo — pan Reitlinger, osobní tajemník Jules Favra, na některé členy generální rady, aby rada uspořádala demonstraci proti Bismarckovi ve prospěch vlády národní obrany; zvlášť je žádal, aby se nezmiňovali o republice. Vzhledem k očekávanému příjezdu Jules Favra do Londýna se demonstrace připravovala — samozřejmě s nejlepšími úmysly — proti vůli generální rady, která ve své adrese z 9. září předem jasně varovala pařížské dělníky před Jules Favrem a jeho kolegy.

Co by říkal Jules Favre, kdyby zas naopak Internacionála rozeslala všem evropským vládám cirkulář o Jules Favrovi, v němž by je zvláště upozornila na dokumenty, jež v Paříži vydal zesnulý pan Millière?

Zůstávám, pane, vám zcela oddaný

John Hales,
tajemník generální rady
Mezinárodního dělnického sdružení

256, High Holborn, Londýn, W. C.,
12. června 1871

V článku o „Mezinárodním sdružení a jeho cílech“ cituje bohabojný denunciant, londýnský „Spectator“^{^[288]} (z 24. června), mimo jiné podobné triky — dokonce ještě úplněji, než to udělal Jules Favre — onen zmíněný dokument „Aliance“ jako dílo Internacionály {402}, a to dokonce jedenáct dní po tom, kdy to bylo vyvráceno v „Times“. To nás neudivuje. Už Bedřich Veliký říkával, že ze všech jezuitů jsou nejhorší protestantští.

Napsal K. Marx v dubnu až květnu 1871
Vyšlo jako brožura v Londýně
v polovině června 1871;
během let 1871—1872 vyšlo v různých
zemích Evropy i v USA

Podle textu
3. anglického vydání z roku 1871
srovnaného s textem německých vydání
z roku 1871 a 1891
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek str. {310} - [Druhá adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce]. (Pozn. red.)

b V německých vydáních následuje v závorce „Bezirksbürgermeister“ (obvodní starosty). (Pozn. red.)

c V německých vydáních z roku 1871 a 1891 je uvedeno místo Joe Miller „Karl Vogt“, ve francouzském vydání z roku 1871 „Falstaff“. Joe Miller byl známý anglický herec v 18. století. (Pozn. red.)

d V Anglii se prostým zločincům po odpykání větší části trestu často vydává propouštěcí list, s nímž mohou žít na svobodě, ale pod dozorem policie. Tyto propouštěcí listy se nazývají tickets-of-leave a jejich majitelé se nazývají tickets-of-leave-men. (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1871.)

e — Mrňavý Mirabeau. (Pozn. red.)

f V 1. a 2. anglickém vydání a v německých vydáních uvedena londýnská konvence z roku 1841. (Viz poznámku ^[420].) V 3. anglickém vydání, z něhož je pořízen tento překlad, upřesnil letopočet sám Marx. (Pozn. čes. red.)

g V německém vydání z roku 1891 následuje „roku 1871“. (Pozn. red.)

h V orig. „decapitate and decapitalize“; v německém vydání z roku 1871 a 1891 je v závorce za „zu enthaupten und zu enthauptstadten“ francouzský výraz „décapiter et décapitaliser“. (Pozn. čes. red.)

i — Zákonodárnému sboru. (Pozn. red.)

j Viz poznámka ^[d] (Pozn. red.)

k V německých vydáních z roku 1871 a 1891 následuje „který odpykával tresty vězení“. (Pozn. red.)

l — lůzy. (Pozn. red.)

m — floutkové. (Pozn. red.)

n — tj. Bergeret. (Pozn. red.)

o — tj. Maljournala. (Pozn. red.)

p — tj. federovaných národních gard, komunardů. (Pozn. red.)

q V této edici viz zde. (Pozn. red.)

s „Ať žije Komuna!“ (Pozn. red.)

t V německém vydání z roku 1871 zní konec této věty takto: „...dostávala státní moc stále více charakter veřejné moci k potlačování práce, charakter nástroje třídního panství.“ V německém vydání z roku 1891 zaměnil Engels výraz „práce“ (labour, Arbeit) za výraz „dělnické třídy“ (Arbeiterklasse). Engelsův německý překlad je v obou případech proti anglickemu Marxovu originálu poněkud zhuštěn. (Pozn. čes. red.)

u — „sprostého davu“. (Pozn. red.)

v V německých vydáních z roku 1871 a 1891 je před slovem „armáda “ vypuštěno „stá1ou“ a před slovem „úřednictvo“ „státní“. (Pozn. red.)

w V německých vydáních z roku 1871 a 1876 zůstává „osvobození práce“; v roce 1891 mění Engels na „osvobození dělnictva“. (Pozn. čes. red.)

x V anglickém originálu výraz „antagonisms“ (protiklady); v německých vydáních z roku 1871 a 1876 přeloženo „Gegensätze“ (protiklady) ve vydání z roku 1891 „Grundsätze“ (zásady). (Pozn. čes. red.)

y — výnosem lidu. (Pozn. red.)

z V německém vydání z roku 1876 je anglický výraz „mission“ (poslání) přeložen „Tendenz“ (tendence). Ve vydáních z roku 1871 a 1891 jako „Sendung“ (poslání). (Pozn. čes. red.)

aa V německých vydáních dále následuje „majetných“. (Pozn. red.)

ab V německých vydáních dále následuje „(profesora Huxleyho)“. (Pozn. red.)

ac Policejní úředník pověřený dozorem nad polnostmi. (Pozn. čes. red.)

ad — tj. Leo Frankela. (Pozn. red.)

ae — tj. Jaroslawa Dabrowského a Waleryho Wróblewského. (Pozn. red.)

af — tj. Blancheta. (Pozn. red.)

ag Budova, kde se vystavovaly mrtvoly neznámých osob. (Pozn. čes. red.)

ah „Gúl“ — podle mohamedánské pověry démon, který slaví hodokvasy na mrtvolách. (Pozn. red.)

ai V německých vydáních následuje v textu Engelsova poznámka: („Míčovna, v níž roku 1789 přijímalo Národní shromáždění svá slavná usnesení“.) (Pozn. red.)

aj — „sprostého davu“. (Pozn. red.)

ak — špiclů. (Pozn. red.)

al — oddělených salóncích. (Pozn. red.)

am — Pařížané doby úpadku. (Pozn. red.)

an Tato věta je v německých vydáních vynechána. (Pozn. čes. red.)

ao — pravděpodobně Robinet. (Pozn. red.)

ap V 1. a 2. anglickém vydání z roku 1871 a v německých vydáních nejsou uvedeni tito členové generální rady: Delahaye, A. Herman, Lochner, J. P. MacDonnel, Ch. Mills, Rochat a A. Serraillier. (Pozn. red.)

aq — tj. Aliance socialistické demokracie. (Pozn. red.)

ar Viz M-E Spisy 17 "První adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce" a Druhá adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce". (Pozn. red.)

208 „Občanská válka ve Francii“ je jedno z nejvýznamnějších děl vědeckého komunismu, v němž se na podkladě zkušeností Pařížské komuny dále rozvijejí základní teze marxistického učení o třídním boji, státu, revoluci a diktatuře proletariátu. Dílo bylo napsáno jako adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení a bylo určeno všem jeho členům v Evropě a ve Spojených státech.

Už od samého počátku Pařížské komuny Marx pozorně shromažďoval a studoval všechny zprávy o její činnosti: materiály z francouzského, anglického a německého tisku, informace v dopisech z Paříže atd. Na zasedání generální rady 18. dubna 1871 Marx navrhl, aby byla vydána adresa ke všem členům Internacionály o „všeobecné tendenci boje“ ve Francii; generální rada pověřila Marxe vypracováním této adresy. S prací na ní začal Marx po 18. dubnu a pokračoval celý květen. Nejdříve napsal jako přípravu k tomuto dílu První a Druhý náčrt k „Občanské válce ve Francii“ (viz tento svazek zde, str. {541—660} a poznámku ^[399]). Potom přešel ke zpracování definitivního textu adresy. 30. května 1871, dva dny poté, kdy v Paříži padla poslední barikáda, schválila generální rada jednomyslně text adresy, který Marx přednesl.

„Občanská válka ve Francii“ vyšla nejprve anglicky v Londýně asi 13. června 1871. Brožura o 35 stranách byla vydána nákladem 1000 výtisků. Protože první vydání bylo velmi rychle rozebráno, byla brožura vydána brzy podruhé nákladem 2000 výtisků, které byly za zlevněnou cenu rozšířeny mezi dělníky. V tomto znění Marx zkorigoval jednotlivé tiskové chyby z prvního vydání; rovněž oddíl „Přílohy“ byl rozšířen o druhý dokument. Z podpisů členů generální rady byla vynechána jména tradeunionistů Lucrafta a Odgera, kteří vyslovili v buržoazním tisku svůj nesouhlas s adresou a vystoupili z generální rady, a doplněna byla jména nových členů generální rady. V srpnu 1871 vyšlo třetí anglické vydání „Občanské války“, v němž Marx rovněž odstranil některé nepřesnosti z předchozích vydání.

V letech 1871—1872 byla „Občanská válka ve Francii“ přeložena do francouzštiny, němčiny, ruštiny, italštiny, španělštiny a holandštiny a vyšla v Evropě a v Americe v různých listech, časopisech i jako samostatná brožura.

Do němčiny přeložil adresu Engels; byla uveřejňována v listu „Volksstaat“ (v číslech 52—61 z 28. června a 1., 5., 8., 12., 15., 19., 22., 26. a 29. července 1871); ve zkráceném znění ji otiskl „Der Vorbote“ (srpen—říjen 1871); mimoto vyšel text z „Volksstaatu“ samostatně v Lipsku jako separát.

Při překladu provedl Engels některé malé změny. Separát z roku 1871 se dochoval ve dvou podobách, které se od sebe nepatrně liší. Roku 1876 bylo k pátému výročí Pařížské komuny vydáno nové německé vydání „Občanské války“.

V roce 1891 Engels tento překlad znovu zredigoval pro německé jubilejní vydání k 20. výročí Pařížské komuny. K tomuto znění napsal úvod, v němž vyzdvihl historický význam zkušeností Pařížské komuny a význam Marxova zobecnění těchto zkušeností v „Občanské válce ve Francii“. Připojil rovněž některé závěry o činnosti blanquistů a proudhonovců, kteří ke Komuně patřili. Do tohoto vydání zahrnul Engels i dvě Adresy generální rady o prusko- francouzské válce, které napsal Marx. Obě adresy byly i v dalších vydáních v různých jazycích uveřejňovány většinou zároveň s „Občanskou válkou ve Francii“.

Francouzsky byla „Občanská válka ve Francii“ poprvé uveřejňována v „LʼInternationale“ v Bruselu od července do září 1871. Roku 1872 vyšla tato adresa jako brožura ve francouzském překladu redigovaném Marxem; v korekturách, které mu byly zaslány, provedl Marx četné změny a mnoho míst nově přeložil.

Roku 1871 vyšlo v Curychu první vydání „Občanské války ve Francii“ v ruštině. Sloužilo jako podklad pro řadu tištěných i hektografovaných vydání. Roku 1905 vyšla adresa rusky za redakce V. I. Lenina; za základ k překladu bylo vzato německé vydání z roku 1891. Lenin překlad „Občanské války ve Francii“ zredigoval a upravil z hlediska přesné ekonomické a politické terminologie, odstranil četná zkreslení a nepřesnosti z vydání před rokem 1905 a doplnil místa, která carská cenzura škrtla. Četné změny provedl Lenin zejména při redakci překladu třetí kapitoly. Později přeložil do ruštiny znovu mnohá místa z německých vydání z let 1876 a 1891, která citoval ve svém díle „Stát a revoluce“ a v řadě jiných prací.

Česky vyšla poprvé v Praze roku 1920 pod názvem Karel Marx, „Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního Sdružení Dělnického a obě adresy o německo-francouzské válce. S úvodem B. Engelsa“. Přeložil J. Skalák. Vydalo Nakladatelství Tiskového výboru Československé soc. dem. strany dělnické (R. Rejman). Druhý český překlad pořídil Ladislav Štoll pro české vydání K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, Praha 1950 (2. vyd. 1954, 3. vyd. 1958.)

Český překlad pro tento svazek Spisů byl upraven podle 3. anglického vydání a v poznámkách pod čarou se upozorňuje na podstatné odchylky v textu německého vydání z roku 1871, 1876 a 1891.

209 „Le Figaro“ z 19. března 1871.

210 „Le Temps“ z 8. ledna 1871.

211 „Le Temps“ z 8. září 1870.

212 Dopis Alphonse Simona Guioda Susanovi byl uveřejněn v „Journal Officiel de la République française“, Paříž, 25. dubna 1871.

„Journal Officiel de la République française“ [„Oficiální list Francouzské republiky“] — oficiální orgán Pařížské komuny; vycházel v Paříži od 20. března do 24. května 1871; podržel si název vládního listu Francouzské republiky vydávaného v Paříži od 5. září 1870. Pouze číslo ze 30. března mělo název „Journal Officiel de la Commune de Paris“ [„Oficiální list Pařížské komuny“]. Za Pařížské komuny vycházel orgán Thiersovy vlády ve Versailles rovněž pod názvem „Journal Officiel de la République française“.

213 Kapitulardi — za obležení Paříže v letech 1870—1871 se tak říkalo lidem, kteří zrádcovským způsobem prosazovali kapitulaci, zatímco obyvatelstvo chtělo město hájit.

214 „Le Vengeur“ z 28. dubna 1871.

„Le Vengeur“ [„Mstitel] — levicový republikánský deník; vycházel od 3. února 1871 v Paříži, avšak 11. března byl na příkaz pařížského vojenského velitele generála Vinoye zakázán. Za Pařížské komuny vycházel znovu od 30. března do 24. května 1871. List podporoval Komunu a uveřejňoval její oficiální dokumenty a zprávy.

215 „LʼÉtendard“ [„Prapor“] — francouzský list bonapartistického zaměření; vycházel v letech 1866—1868 v Paříži. Po odhalení podvodných machinací, které listu sloužily jako finanční pramen, musel zastavit činnost.

216 Jde o „Société générale du Crédit mobilier“ — velkou francouzskou akciovou banku, založenou roku 1852. Hlavním zdrojem příjmů banky byly spekulace s cennými papíry akciových společností, které založila. Crédit mobilier byla úzce spjata s vládnoucími kruhy druhého císařství. Roku 1867 udělala společnost úpadek a roku 1871 byla likvidována. Skutečnou podstatu Crédit mobilier odhalil Marx v řadě článků, které vyšly v listu „New-York Daily Tribune“ (viz Marx-Engels, Spisy 12, Francouzská Crédit Mobilier, Crédit Mobilier a Francouzská Crédit Mobilier).

217 „LʼÉlecteur libre“ [„Svobodný volič“] — týdeník, po vypuknutí prusko-francouzské války deník; orgán pravicových republikánů; vycházel v letech 1868—1871 v Paříži; v letech 1870 a 1871 byl v těsném spojení s ministerstvem financí vlády národní obrany.

218 Jde o akce proti legitimistům a duchovenstvu 14. a 15. února 1831 v Paříži, které nalezly ohlas na venkově. Na protest proti demonstraci legitimistů na tryzně za vévodu de Berry zničily davy kostel Saint-Germain-lʼAuxerrois a palác arcibiskupa Quélena, známého svými sympatiemi k legitimistům. Orleánská vláda chtěla nepřátelské straně legitimistů zasadit ránu, a proto neučinila žádná opatření, aby davy zadržela. Thiers, který byl zničení kostela a arcibiskupského paláce přítomen, ovlivnil národní gardu, aby davům nebránila v jednání.

Roku 1832 nechal Thiers — tehdejší ministr vnitra — zatknout vévodkyní de Berry, matku legitimistického kandidáta na francouzský trůn, hraběte Chamborda. Ve vězení byla podrobena zneucťujícím lékařským prohlídkám. Cílem tohoto jednání bylo využít jejího tajného manželství s neapolským šlechticem a jejího těhotenství, a tak ji politicky zkompromitovat.

219 Marx má na mysli hanebnou úlohu, kterou sehrál Thiers (tehdejší ministr vnitra) při potlačení pařížského povstání z roku 1834. 13. a 14. dubna 1834 vypuklo v Paříži povstání dělníků proti režimu červencové monarchie. V čele povstání, jehož se zúčastnily i maloburžoazní vrstvy, stála tajná republikánská Společnost lidských práv. Potlačení tohoto povstání provázela zvěrstva soldatesky, která například vyvraždila všechny obyvatele jednoho domu v ulici Transnonain. Thiers byl hlavním iniciátorem krutých represálií proti demokratům v průběhu povstání i po jeho potlačení.

Zářijové zákony — reakční zákony, které vydala v září 1835 francouzská vláda; omezovaly činnost porotních soudů a zaváděly přísná opatření proti tisku. Pokud jde o tisk, předpisovaly zvýšení peněžních kaucí u periodických tiskovin a zaváděly tresty vězení a velké peněžité pokuty za útoky proti vlastnictví a existujícímu státnímu zřízení.

220 V lednu 1841 předložil Thiers v poslanecké sněmovně návrh na vybudování opevnění kolem Paříže. Revoluční demokratické kruhy spatřovaly v jeho plánu přípravy k potlačování lidových povstání. Thiers prosadil plán pod záminkou, že obranná opevnění Paříže je třeba posílit. Bylo však jasné, že stavby silných a početných pevností na východě a na severovýchodě Paříže poblíž dělnických čtvrtí plánuje Thiers především proto, aby mohl lépe potlačovat budoucí lidová povstání.

221 „Journal Officiel de la République française“, Paříž, 11. dubna 1871.

222 V lednu 1848 ostřelovala neapolská vojska Ferdinanda II., který později dostal za bezohledné bombardování Messiny na podzim téhož roku přezdívku král Bomba, město Palermo. V Palermu vypuklo v souvislosti s bojem za ústavu lidové povstání, které chtěl Ferdinand potlačit; povstání však dalo signál k buržoazní revoluci z let 1848 až 1849 v italských státech.

223 „Le Moniteur universel“ z 4. února 1848.

224 V dubnu 1849 zorganizovala francouzská buržoazní vláda spolu s Rakouskem a Neapolským královstvím intervenci proti Římské republice. Intervence měla potlačit republiku a obnovit světskou moc papeže. Touto ozbrojenou intervencí a obležením Říma, který francouzská vojska krutě bombardovala, byla Římská republika, přestože se hrdinsky bránila, svržena a Řím byl obsazen francouzskými vojsky.

225 „Le Moniteur universel“ z 3. února 1848.

226 Červnové masakry — narážka na kruté potlačení hrdinného povstání pařížského proletariátu z 23.—26. června 1848. Potlačení povstání bylo signálem pro kontrarevoluci evropských zemí a vedlo k upevnění pozic konzervativních monarchistických kruhů.

227 Strana pořádku — strana konzervativní velké buržoazie; vznikla roku 1848 a byla koalicí dvou francouzských monarchistických frakcí: legitimistů (přívrženců bourbonské dynastie, viz poznámku ^[229]) a orleanistů (přívrženců orleánské dynastie, která vládla ve Francii za červencové monarchie a zastupovala zájmy finanční aristokracie a průmyslové velkoburžoazie). Od roku 1849 až do státního převratu z 2. prosince 1851 měla strana pořádku vedoucí postavení v Zákonodárném shromáždění druhé republiky. Krachu její protilidové politiky využila klika Ludvíka Bonaparta k nastolení režimu druhého císařství.

228 Aby mohl snadněji zdolat revoluční Paříž, snažil se Thiers posílit versailleskou armádu. Prosil Bismarcka o zvýšení vojenského kontingentu, který podle předběžného versailleského míru (z 26. února 1871) nesměl překročit počet 40 000 mužů. Thiers ujistil Bismarcka, že vojska použije výlučně k potlačení povstání v Paříži. Nato mu bylo rouenskou konvencí (z 28. března 1871) dovoleno zvýšit počet versailleského vojska na 80 000 a později na 100 000 mužů. V souhlase s těmito dohodami repatriovalo německé velení ve spěchu francouzské válečné zajatce, hlavně z armád, které kapitulovaly u Sedanu a Met. Versailleská vláda umístila tyto jednotky v uzavřených táborech, kde jim byla vštěpována nenávist ke Komuně.

229 Legitimisté — stoupenci bourbonské dynastie, která byla ve Francii poprvé svržena roku 1792. Byli představiteli zájmů velkých dědičných pozemkových vlastníků a vysokého duchovenstva. Jako strana se legitimisté ustavili roku 1830, po druhém svržení bourbonské dynastie. Za druhého císařství, kdy neměli žádnou podporu obyvatelstva, se spokojili s vyčkávací taktikou, vydávali jednotlivé kritické pamflety a teprve v roce 1871 se znovu vynořili, aby se přidali ke společnému boji kontrarevolučních sil proti Pařížské komuně.

230 „Le Moniteur universel“ z 6. ledna 1833.

231 „Chambre introuvable“ („sněmovna k pohledání“) — poslanecká sněmovna ve Francii v letech 1815—1816 (první léta restaurace), složená z krajních reakcionářů.

232 „Statkářské“ shromáždění — v Marxově anglickém originálu „Assembly of Rurals“ („rurals“ odpovídá francouzskému výrazu „les ruraux“, který je v německých vydáních z roku 1871 a 1891 vysvětlen jako „Krautjunker“, tj. něco jako „křupani“) — posměšný název pro Národní shromáždění, které se sešlo v únoru 1871 v Bordeaux a které z větší části tvořili reakční monarchisté, velkostatkáři, úředníci, rentiéři a obchodníci, zvolení ve venkovských volebních obvodech. Ze 630 poslanců Shromáždění bylo přibližně 430 monarchistů.

233 Versailleským předběžným mírem, který 26. února 1871 podepsali Thiers a Jules Favre na jedné straně a Bismarck se zástupci jihoněmeckých států na straně druhé, se stanovilo, že Francie odstoupí Německu Alsasko a východní část Lotrinska a vyplatí válečnou náhradu 5 miliard franků a že až do zaplacení této náhrady zůstanou v části Francie německá okupační vojska. (Viz poznámku ^{^[228]}.) Definitivní mírová smlouva byla podepsána 10. května 1871 ve Frankfurtu nad Mohanem (viz zde).

234 10. března 1871 přijalo Národní shromáždění „zákon o odložení splatnosti směnek“; podle tohoto zákona mohly být směnky splatné v době od 13. srpna do 12. listopadu 1870 vymáhány teprve po sedmi měsících, to znamená 13. března 1871; směnky,splatné od 13. listopadu do 12. dubna 1871 mohly být vymáhány od 13. června do 12. července 1871. Tak se stalo, že jen od l3. do 17. března bylo protestováno 150 000 směnek a mnoho malých podnikatelů a obchodníků udělalo bankrot.

Za obležení byla v Paříži lhůta splatnosti nájemného prodlužována z jednoho čtvrtletí na druhé. Avšak přes naléhavé varování Millièrovo neučinilo Národní shromáždění koncem března 1871, před začátkem nového čtvrtletí, v tomto směru žádné opatření. Tak se stalo, že k 1. dubnu bylo splatné nájemné za 6 měsíců a desetitisíce pracujících a méně zámožné vrstvy byly vydány na pospas majitelům domů a hrozil jim hlad a vystěhování.

235 Prosincový výtečník („Décembriseur“) — účastník bonapartistického státního převratu z 2. prosince 1851 a všech akcí, které duchu tohoto převratu odpovídaly. Vinoyova bezprostřední účast na státním převratu spočívala v tom, že ozbrojeným násilím potlačil pokusy republikánů o povstání v jednom z francouzských departementů.

236 Podle zpráv tisku měl Thiers a ostatní členové vlády obdržet z vnitřní půjčky, kterou Thiersova vláda zamýšlela sjednat, „provizi“ víc než 300 miliónů franků. Thiers později doznal, že finanční kruhy, s nimiž byla jednání o této půjčce vedena, žádaly co nejrychlejší porážku revoluce v Paříži. 20. června 1871, po porážce Pařížské komuny versailleskými vojsky, byl zákon o půjčce přijat.

237 Cayenne — město ve Francouzské Guayaně (Jižní Amerika), kam byli vypovídáni na nucené práce a do vyhnanství političtí vězňové.

238 „Le National“ [„Národní noviny“] — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; v čtyřicátých letech orgán umírněných buržoazních republikánů.

239 31. října 1870, když došly zprávy o kapitulaci Met, o porážce u Le Bourget a o jednáních s Pruskem, která zahájil Thiers z pověření vlády národní obrany, vypuklo povstání pařížských dělníků a revoluční části národní gardy. Povstalci obsadili městskou Radnici a vytvořili revoluční mocenský orgán Výbor pro obecné blaho s Augustem Blanquim v čele. Dělníci donutili vládu, aby slíbila, že k 1. listopadu odstoupí a provede volby do komuny. Vláda však slib porušila; využila nedostatečné organizovanosti revolučních sil v Paříži a nejednotnosti blanquistů a maloburžoazních demokratů (jakobínů), kteří povstání vedli, obsadila pomocí praporů národní gardy, jež jí zbyly, Radnici a znovu nastolila svou moc.

240 „Bretonci“ — mobilní garda z Bretaně, kterou Trochu nasadil jako četnickou jednotku k potlačení revolučního hnutí v Paříži.

Korsičané — za druhého císařství se skládala velká část četnických sborů z Korsičanů.

241 22. ledna 1871 došlo z iniciativy blanquistů k revoluční akci pařížského proletariátu a národní gardy. Demonstraci, jejíž účastníci požadovali svržení vlády a vytvoření komuny, potlačila na příkaz vlády národní obrany bretonská mobilní garda, která střežila Radnici; mnoho účastníků demonstrace bylo zatčeno; vláda přikázala, aby byly zavřeny všechny kluby v Paříži, zakázala lidová shromáždění a zastavila řadu listů. Když bylo revoluční hnutí násilím potlačeno, začala vláda připravovat kapitulaci Paříže.

242 Sommations (výzvy k rozchodu) — forma výstrahy při úředním rozhánění demonstrací, shromáždění, mítinků atd. Podle zákona z roku 1831 byla výzva k rozchodu opakována třikrát za zvuků bubnů nebo trub. Po této výzvě měly úřady právo použít násilí.

Zákon o vzbouřeních (Riot Act), který vstoupil v platnost v Anglii v roce 1715, zakazoval veškerá „buřičská shromáždění“ více než 12 osob; představitelé moci byli v takových případech povinni přečíst zvláštní výstrahu, a jestliže se shromáždění do hodiny nerozešli, použít násilí.

243 Při událostech z 31. října (viz poznámku ^[239]), když byli v Radnici zadrženi členové vlády národní obrany, zabránil Flourens, aby byli zastřelení, jak to požadoval jeden účastník povstání.

244 Voltaire, „Candide“, kapitola 22.

245 Marx cituje provolání Pařížské komuny z 5. dubna 1871, uveřejněné zároveň s dekretem o rukojmích v „Journal Officiel de la République française“, Paříž, 6. dubna. (Marx uvádí dekret pod datem, kdy byl uveřejněn v anglickém tisku.) Dekret stanovil, že každý, kdo byl obviněn ze styků s versailleskou vládou a je mu jeho vina dokázána, může být zadržen jako rukojmí. Těmito opatřeními se Pařížská komuna pokoušela zabránit střílení komunardů ve Versailles.

246 „Journal Officiel de la République française“, Versailles, 5. dubna 1871.

247 „Journal Officiel de la République française“, Paříž 21. března 1871.

248 12. dubna 1871 napsal Marx Ludwigu Kugelmannovi:

„Nahlédneš-li do poslední kapitoly mého ‚Osmnáctého brumairu‘, uvidíš, ža tam říkám, že příští francouzská revoluce se pokusí ne už předat byrokraticko-vojenskou mašinérii z jedné ruky do druhé, jako tomu bývalo dosud, nýbrž rozbít ji, a to je předpokladem každé skutečné lidové revoluce na kontinentě. Pokoušejí se o to i naši hrdinní pařížští soudruzi.“ (Viz zde.)

249 Girondisté — v době francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století strana velké obchodní a průmyslové buržoazie a buržoazie velkostatkářské, která vyrostla v revolučních letech; dostali název podle departementu Gironde, který zastupovali mnozí vůdci této strany v Zákonodárném shromáždění a v Konventu. Girondisté bojovali proti jakobínské vládě a proti revolučním lidovým masám, které ji podporovaly, pod praporem obrany práv departementů na autonomii a federaci.

250 „Kladderadatsch“ [„Bác!“] — ilustrovaný satirický týdeník; vycházel v Berlíně od roku 1848.

„Punch“ — zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření „Punch, or the London Charivari“ [„Kašpárek aneb Londýnská kočičina“]. Vychází v Londýně od roku 1841.

251 Dekret Pařížské komuny ze 16. dubna 1871 stanovil, že se všechny dluhy mají umořit bezúročně ve splátkách do tří let. Dekret ulehčil situaci zejména maloburžoazii a byl nevýhodný pro věřitele z řad velkokapitalistů.

252 22. srpna 1848 zamítlo Národní shromáždění v hlavnícn rysech „concordats à lʼamiable“ („přátelské dohody“) mezi věřiteli a dlužníky. Tento návrh zákona usiloval o prodloužení platebních termínů pro ty dlužníky, jejichž platební neschopnost prokazatelně vznikla tím, že následkem revoluce vázly obchody. Po zamítnutí tohoto návrhu zákona udělalo mnoho příslušníků maloburžoazie bankrot; byli pak vydáni na milost a nemilost svým věřitelům z řad velké buržoazie.

253 „Bratři ignoranté“ („frères ignorantins“) ‚ také ignorantini — přezdívka církevního řádu bratří škol křesťanských (školních bratří), který vznikl v roce 1860 v Remeši a jehož členové se věnovali výuce chudých dětí; ve školách tohoto řádu dostávali žáci hlavně náboženské vzdělání, zatímco ostatní vědní obory byly velmi zanedbávány. Marx tímto výrazem naráží na nízkou úroveň a klerikální charakter základních škol v buržoazní Francii.

254 „Union républicaine“ (Alliance républicaine des Départements — Republikánský svaz departementů) — politická organizace, jejíž členové, příslušníci maloburžoazních vrstev, pocházeli z různých departementů, ale žili v Paříži. Tato organizace podporovala Komunu, vyzývala k boji proti versailleské vládě a monarchistickému Národnímu shromáždění a volala po zřízení komun ve všech departementech.

255 Pravděpodobně z provolání Pařížské komuny „K pracujícímu venkova“ ("Au travailleur des campagnes“), které vyšlo v dubnu nebo počátkem května 1871 v orgánech Komuny a jako samostatný leták.

256 Marx má na mysli zákon z 27. dubna 1825 o zaplacení odškodného bývalým emigrantům, jejichž statky byly v letech Francouzské revoluce konfiskovány. Zákon vydala reakční vláda Karla X. Velkou část tohoto odškodného, které činilo asi miliardu franků a vyplácelo se ve formě tříprocentní státní renty, dostala nejvyšší dvorská šlechta a francouzští velkostatkáři.

257 Daňová přirážka 45 centimů na každý frank čtyř přímých daní, kterou schválila francouzská prozatímní vláda 16. března 1848, zatěžovala hlavně rolnictvo, to znamená většinu francouzského lidu, a vyvolala v něm hlubokou nespokojenost. Této nespokojenosti využili statkáři a katoličtí duchovní k agitaci proti demokratům a pařížským dělníkům. Důsledkem této politiky bylo, že se rolnictvo odklonilo od revoluce a při presidentských volbách 10. prosince 1848 dalo své hlasy Ludvíku Bonapartovi.

258 Tím se myslí výnos o rozdělení Francie na vojenské okruhy a udělení neomezené plné moci jejich velitelům, jimiž byli nejzavilejší reakcionáři; dále udělení práva presidentu republiky sesazovat a jmenovat starosty (mairy); zákon o vesnických učitelích, který je postavil pod kontrolu prefektů; zákon o školství, kterým se měl zesílit vliv duchovenstva na řízení lidového vzdělání. Charakteristiku těchto zákonů podává Marxova práce „Třídní boje ve Francii 1848—1850“ (viz Marx-Engels, Spisy 7).

259 Vendômský sloup — sloup vítězství ulitý z ukořistěných děl a postavený v letech 1806—1810 na náměstí Vendôme v Paříži jako památník Napoleona I. a upomínka na jeho vítězství z roku 1805. 12. dubna se Komuna usnesla Vendômský sloup strhnout „jako symbol šovinismu a rozeštvávání národů. Stalo se tak 16. května“ (Engels).

260 V listu „Le Mot dʼOrdre“ z 5. května 1871 se objevily zprávy o zločinech v klášterech. Například při prohlídkách v klášteře Picpus na pařížském předměstí Saint-Antoine se zjistilo, že jeptišky byly po dlouhá léta vězněny v klášterních celách. Mimoto se tam našly mučicí nástroje. V kostele Saint-Laurent byl objeven ve zdi tajný výklenek s kostrami, důkaz, že zde došlo k vraždám. Tato fakta byla oznámena veřejnosti rovněž v ateistické brožuře Komuny „Les Crimes des congrégations réligieuses“ [„Zločiny řeholních kongregací“].

261 Ve Wilhelmshöhe u Kasselu, v letohrádku pruských králů, žil od 5. září 1870 do 19. března 1871 Prusy zajatý císař Napoleon III. se svým doprovodem. Zajatci se tam zabývali hlavně tím, že si kroutili cigarety.

262 Absentisté (absentees nebo absenters — nepřítomní); irští velkostatkáři, kteří promrhávali své snadné důchody za hranicemi země a kteří většinou nežili na svých statcích. Řízení svého majetku svěřovali správcům nebo zprostředkovatelům, kteří pronajímali půdu za lichvářský úrok malým pachtýřům.

263 „Le Temps“ z 19. dubna 1871.

264 „Journal Officiel de la République française“, Versailles 5. května 1871.

265 Franc-fileuři (franc-fileurs, doslova svobodní uprchlíci) — přezdívka pařížských buržoů, kteří za obležení Paříže zbaběle prchli z města. Ironický charakter tohoto výrazu vyplývá ze zvukové příbuznosti s výrazem franctireurs (svobodní střelci), jímž se označovali francouzští partyzáni, kteří se aktivně zapojili do boje proti Prusům. (Viz poznámku ^[39].)

266 Koblencká emigrace — Koblenz byla za Francouzské revoluce z konce 18. století střediskem kontrarevoluční monarchistické emigrace, která připravovala intervenci proti revoluční Francii. Za vedení bývalého ministra Ludvika XVI., fanatického reakcionáře de Calonne, se tam vytvořila vláda emigrantů podporovaná feudálně absolutistickými státy.

267 Chouanové — původně přezdívka stoupenců království v západní Francii, kteří bojovali proti Francouzské revoluci z konce 18. století; za Pařížské komuny dali komunardi tento hanlivý název monarchisticky smýšlejícímu oddílu versailleských, který byl naverbován v Bretani a pod Charettovým velením bojoval proti Komuně.

268 „Annales de lʼAssemblée nationale“ [„Anály Národního shromáždění“], díl 2, Paříž 1871, str. 145.

269 Pod vlivem proletářské revoluce v Paříži, která vedla k Pařížské komuně, se konaly v Lyonu, Marseille a v jiných městech revoluční masové demonstrace. 22. března obsadili národní gardisté a dělníci radnici v Lyonu. Když do Lyonu dospěla delegace z Paříže, byla tam 22. března vyhlášena Komuna. Avšak komise, vytvořená pro přípravy voleb do Komuny, disponovala příliš malou vojenskou silou, nebyla dostatečně spojena s masami a s národní gardou a nevyužívala své pravomoci. Nové povstání lyonských dělníků 30. dubna bylo krutě potlačeno vojskem a policií.

V Marseille došlo rovněž k povstání obyvatelstva. Byla obsazena prefektura a prefekt byl zatčen. Ve městě se vytvořila komise departementu a na 5. dubna byly vyhlášeny volby do Komuny. Revoluční hnutí v Marseille bylo 4. dubna potlačeno vládním vojskem, které ostřelovalo město z děl.

270 Marx tu naráží na Dufaurovy pokusy upevnit červencovou monarchii za ozbrojeného povstání Společnosti ročních období v květnu 1839 a na úlohu, kterou sehrál v boji proti opoziční maloburžoazní straně Hory za druhé republiky v červnu 1849.

Pařížské povstání z 12. května 1839, připravované tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období pod vedením Augusta Blanquiho a Armanda Barbèse, nemělo masovou základnu; mělo spiklenecký charakter a bylo potlačeno vojskem a národní gardou. Pro boj proti revolučnímu nebezpečí byl vytvořen nový ministerský kabinet, k němuž náležel Dufaure. V červnu 1849 se vyhrotila politická krize (viz poznámku ^[149]), kterou vyvolala opozice strany Hory proti presidentu Ludvíku Bonapartovi. Dufaure byl tehdy ministrem vnitra a iniciátorem řady represívních zákonů namířených proti revoluční části národní gardy, demokratům a socialistům.

271 Národní shromáždění přijalo zákon o trestním stíhání za tiskové přestupky, který obnovoval platnost ustanovení dřívějších reakčních zákonů proti tisku (z let 1819 a 1849) a stanovil přísné tresty, až do zastavení těch tiskových orgánů, které by kritizovaly vládu. Mimoto bylo mnoho úředníků druhého císařství znovu dosazeno na svá místa a byl vydán zákon o navrácení majetku zabaveného Komunou a o trestu za toto provedení konfiskace, které bylo prohlášeno za těžký zločin.

272 Dufaure předložil Národnímu shromáždění zákon, který ve srovnání s „Code de justice militaire“ („Zákoníkem vojenského soudnictví“) z roku 1857 ještě více zkracoval řízení u válečných soudů. Tento zákon dával vrchnímu veliteli a ministru války právo bez předběžného vyšetřování a podle vlastní úvahy nařídit soudní stíhání. V takových případech musel být rozsudek proveden do 48 hodin, počítaje v to i přešetření odvolání.

Návrh tohoto zákona byl uveřejněn v „Journal Officiel de la République française“, Versailles 7. dubna 1871.

273 „Annales de lʼAssemblée nationale“, díl 2, Paříž 1871, str. 736.

274 Mezi Anglií a Francií byla 23. ledna 1860 podepsána obchodní smlouva, podle níž Francie ustoupila od zákazů dovozu a nahradila je maximálními cly až do výše 30 % ceny zboží. Francie získala také právo vyvážet do Anglie většinu zboží bez cla. Důsledkem této smlouvy bylo náhlé zesílení konkurence na vnitřním trhu, způsobené přílivem zboží z Anglie. To vyvolalo nespokojenost francouzských průmyslníků.

275 „Annales de lʼAssemblée nationale“, díl 2, Paříž 1871, str. 914.

276 „Annales de lʼAssemblée nationale“, díl 3, Paříž 1871, str. 109.

277 Jde o období teroru a krvavých pronásledování ve starém Římě v době, kdy se v různých kritických stadiích římské otrokářské republiky přiostřovaly sociální a politické boje (1. stol. před n. l.).

Sullova diktatura (82—79 před n. 1.) — diktatura představitele otrokářské aristokracie (nobility) ‚ provázená masovým vražděním stoupenců Mariových, kteří představovali Sullovi nepřátelskou skupinu otrokářů. Za Sully byly poprvé zavedeny takzvané proskripce, tj. seznamy podezřelých osob. Každý Říman mohl tyto podezřelé lidi bez soudu zabít.

První a druhý římský triumvirát (60—53 a 43—36 před n. 1.) byla diktatura nejvlivnějších římských vojevůdců, kteří si mezi sebou rozdělili moc; členové prvního triumvirátu byli Pompeius, Caesar a Krassus, druhého Oktavián, Antonius a Lepidus. Panství triumvirů bylo etapou v boji za likvidaci římské republiky a za zřízení absolutní monarchické moci v Římě. Triumvirové používali především metody fyzického zniěení protivníka. Po rozpadu prvního a druhého triumvirátu následovaly krvavé občanské války.

278 „Journal de Paris“ [„Pařížské noviny“] — týdeník monarchisticko-orleánského zaměření; byl založen roku 1867 v Paříži.

279 Marx uvádí výňatky z článku francouzského publicisty Hervého, uveřejněného v „Journal de Paris“, čís. 138 z 31. května 1871, který obsahoval rovněž citát z Tacitových „Dějin“, kniha III, kapitola 83.

280 V srpnu 1814, za války Anglie a USA, když anglická vojska dobyla Washington, spálila Kapitol, Bílý dům a jiné veřejné budovy.

Když Anglie a Francie vedly koloniální dobyvačnou válku proti Číně (1857—1860)‚ vydrancovala anglická a francouzská intervenční vojska po dobytí Pekingu v říjnu 1860 proslulý císařský letní palác, nejbohatší pokladnici čínské architektury a umění, a do základů jej spálila.

281 Pretoriáni — ve starém Římě císařova nebo vojevůdcova tělesná stráž, která měla privilegované postavení. V období Římské říše se pretoriáni úěastnili vnitřních rozbrojů a často dosadili na trůn svého chráněnce. Později se název „pretoriáni“ stal symbolem pro prodejnost, řádění a svévoli soldatesky.

282 Pruská „chambre introuvable“ z roku 1849 — analogicky podle francouzské krajně reakční „chambre introuvable“ (viz poznámku ^[231]) z let 1815—1816, tak Marx nazývá Národní shromáždění, zvolené v lednu až únoru 1849 na podkladě ústavy naoktrojované pruským králem v den pruského kontrarevolučního státního převratu z 5. prosince 1848. Podle ústavy se Národní shromáždění skládalo z privilegované aristokratické „panské sněmovny“ a z druhé sněmovny, do níž směli volit v dvoustupňových volbách pouze takzvaní „samostatní Prusové“. To zajišťovalo, že v ní budou mít převahu junkersko-byrokratické a pravičácké buržoazní živly. Bismarck, který byl zvolen do druhé sněmovny, byl jedním z vůdců krajně pravičácké junkerské skupiny.

283 „Political Notes on the present situation of France and Paris. By a French Positivist“, ed. by Edward Spencer Beesly [„Politické poznámky o současné situaci ve Francii a v Paříži. Od francouzského pozitivisty“, sestavil Edward Spencer Beesly].

284 „The Evening Standard“ [„Večerní prapor“] — večerní vydání listu „The Standard“ (viz poznámku ^[44]); vycházel v Londýně v letech 1857 až 1905.

285 Toto prohlášení generální rady Intemacionály k cirkuláři Jules Favra z 6. června 1871, které napsali Marx a Engels, bylo zahrnuto do druhého a třetího anglického vydání „Občanské války ve Francii“ z roku 1871 a do německých vydání z let 1871, 1876 a 1891 a mimoto vyšlo samostatně v řadě listů (viz tento svazek str. {405—406} a poznámku ^[289]).

286 Viz Marx - Engels, Spisy 16, čes. str. 47.

287 Jde o oběžník „Mezinárodní dělnické sdružení a Aliance socialistické demokracie“, který napsal Marx (viz Marx - Engels, Spisy 16).

288 „The Spectator“ [„Divák“] — anglický týdeník liberálního směru, vycházející v Londýně od roku 1828.

Karel Marx

Občanská válka ve Francii.Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení[208]

VŠEM ČLENŮM SDRUŽENÍ V EVROPĚ A VE SPOJENÝCH STÁTECH

Občanská válka ve Francii.
Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení^{^[208]}

VŠEM ČLENŮM SDRUŽENÍ
V EVROPĚ A VE SPOJENÝCH STÁTECH